Moji úroveň poznáte podle toho, co vidíte na tatami!
– Kacem Zoughari

Letošní seminář s Kacemem Zougharim pořádán Martial Way Academy of Martial Arts byl pro mě příležitostí k pozorování v roli diváka. Slyšel jsem o něm mnoho pozitivního a očekával jsem učitele v požehnaném věku. Namísto toho jsem, k mému překvapení, uviděl mladého muže, který na první pohled nijak nevynikal nad ostatní účastníky semináře. Nicméně další dění bylo skutečně působivé. Svým přímým a analytickým způsobem vysvětlování, svým velkým důrazem na detaily technik, na správné držení těla i jeho pohybů, svou vytrvalostí při provádění útoků a tedy i při obraně tak blízko realitě, jak je jen možné, a samozřejmě bez ohrožení svých studentů, svými rozsáhlými vědomostmi o bojových uměních stejně jako i svou zdvořilostí mě připoutal k židli a donutil mě dávat důkladně pozor po téměř celou dobu semináře. Všechno výše uvedené vedlo k mému rozhodnutí požádat ho o rozhovor, na což vlídně přikývl. Užijte si ho.

Začneme formalitami. Mohl byste mi říci, jak jste se dostal k bojovým uměním?

Narodil jsem se a vyrůstal jsem v Paříži a jako malý kluk jsem chodil na shotōkan karate, i když mě to moc nebavilo. Zajímal mě „život v ulicích“, proto jsem měl blíže ke stylům jako je muay thai nebo kickbox, tyto styly mi kromě jiného dali pocit svobody pohybu. V té době také frčely ninja filmy, takže jsem se přirozeně chtěl stát ninjou (směje se). Toužil jsem po jediné věci a to nosit černou ninja masku a házet shurikenem (směje se). Ještě jsem nevěděl nic o organizacích, genealogiích a dalších takových věcech, tak jsem se dal do hledání školy ninjutsu v Paříži. Začal jsem brát lekce, ale po chvíli jsem cítil pochybnosti o tom, co mě to můj učitel vlastně učí. Z toho důvodu jsem se v prosinci 1989 rozhodl odjet do Japonska, abych tam mohl poznat opravdové ninjutsu.

V sedmnácti jste se prostě rozhodl sbalit se a odjet do Japoska zjistit, co to je skutečné ninjutsu?

Ano, přesně tak (směje se)! Moji rodiče to nesli těžce, jenom letenky stáli mého otce měsíční plat. Přesto se mi podařilo je přesvědčit, tak moc jsem po té cestě toužil. Slíbil jsem, že jsem za pár dní zpátky doma. Nakonec jsem zůstal celé dva měsíce.

Jaký byl Váš první dojem?

Spoustu jsem toho nebyl schopen pochopit, ale jedno jsem si uvědomil hned. Vše co jsem se do teď učil byly hlouposti. Všechno!

To muselo být ale zklamání!

Ano a velké. Měl jsem ale hrozné štěstí, všiml si mě totiž Ishizuka sensei, jeden z nejbližších studentů Hatsumi senseie, a projevil o mě zájem. Zeptal se, proč vypadám tak zklamaně, a já odpověděl, že jsem právě zjistil, že všechno, co jsem se doteď učil, je špatně. Svou reakcí mi dodal odvahu: „No a? Pravý čas na to začít se učit správně!“ Zeptal jsem se jak a on řekl, ať ho sleduji a zkouším po něm opakovat vše tak nejlépe, jak jen dovedu. Okamžitě jsem k němu začal chodit na lekce. Nikdy mi nic nevysvětloval, jen mě nechal pozorovat a napodobovat. Tak to šlo dva měsíce, než jsem se vrátil do Paříže.

Co jste potom udělal? Vrátil jste se zpět do své školy?

Samozřejmě, že ne! Vrátil jsem se se třemi technikami: tsuki, uke a geri a také s krátkým kata. Neustále jsem je procvičoval, abych je uměl naprosto dokonale.

Nebylo to pro sedmnáctiletého kluka přece jen trochu nudné, cvičit stále dokola tři techniky?

Vůbec ne! Tyto tři techniky nemají jen ten zjednodušený význam, který je jim většinou přisuzován, ale reprezentují o hodně víc. Tsuki není jen úder, je to takový způsob pohybu celého těla, jaký zajistí rozložení obrany protivníka jedinou ranou. Tato technika se řídí myšlenkou jedna rána jeden život. Uke ve skutečnosti znamená přijmout, mnoho lidí to mylně překládá jako blok. Nicméně slovo blok má silný a jasný význam. Když blokujeme, celé naše tělo, stejně jako srdce, ztvrdne a napne se, čehož následkem je znehybnění naší energie. Ve chvíli, kdy je naše energie neschopna pohybu, přichází smrt. Význam slova uke má co do činění s proudem a svobodou pohybu, zatímco reagujeme na neustále se měnící nároky boje. A na konec, termínem geri rozumíme kopy, které toho také hodně vyžadují a jejichž jednotlivé složky nejsou znatelné na první pohled. Takže ve skutečnosti jsem měl plné ruce práce.

Jestli se nemýlím, bylo to také období, ve kterém jste začal s učením japonštiny a získáváním znalostí o japonské kultuře obecně.

Během mého pobytu v Japonsku jsem byl velmi zklamán neschopností efektivní komunikace s Ishizuka senseiem a Hatsumi senseiem. Samozřejmě uměli anglicky, ale cítil jsem, že nejsou schopni důvěřovat někomu, kdo nemluví jejich jazykem. Proto jsem se hned po návratu začal učit japonsky. V té době mě ani nenapadlo, že bych později mohl studovat a získal doktorát z japonského jazyka a kultury, že se jednou budu schopen učit z velmi starých rukopisů a že nakonec absolvuji postgraduální studium o historii japonských bojových umění na Pařížské univerzitě.

Kdy jste se nakonec vrátil do Japonska?

Vrátil jsem se v roce 1994 a od té doby jsem Japonsko navštívil mnohokrát se snahou naučit se umění ninjů tak dobře, jak jsem jen mohl, a objevovat dávné původní rukopisy pro své studium. Víte, není ani tak důležité, jak dlouhou dobu v Japonsku strávíte, jako to, jak kvalitně tento čas využijete, vaše průprava a kontakty. Znám mnoho těch, kteří jezdí do Japonska třikrát za rok, a přesto ničeho velkého nedosáhli. Nejzákladnější výzvou je vybudování hlubokého vztahu založeného na důvěře se senseiem, jen tak Vás může učit své umění do hloubky a ne jen povrchně. Vybudovat takový vztah zabere mnoho času, stojí velké úsilí a potřebujete k tomu ryzí srdce. Sensei sdílí své hlubší vědomosti s jen málokým.

Zajímalo by mě, proč to tak je?

To je velmi jednoduché. V dřívějších dobách bylo pro mistra prozrazení všech svých tajemství jinému člověku rovné podání zbraně. Zbraně, kterou mohl onen člověk, pokud měl špatné úmysly, úspěšně použít proti někomu z genealogie nebo dokonce proti samotnému mistrovi. Proto byla mistrova povinnost nalezení vhodného zástupce, kterého naučí všechna tajemství genealogie, v podstatě smrtelně důležitá. V dnešní době, i přesto, že se poměry změnily a ničí život není v tomto smyslu v ohrožení, starý zvyk přetrvává a mistři prozrazují svá tajemství velice ojediněle a jen velice málo lidem. Tato otázka je dávná a zasahuje i do dnešní doby: Jak můžete odevzdat vše, dokonce i dát vlastní život v ohrožení, pro někoho, koho neznáte? Vždy je to otázka důvěry. Jistota v důvěru je otázkou času a jakosti osobnosti.

A co jste tedy dělal mezi lety 1990 a 1994, kdy jste se vrátil do Japonska?

Jak už jsem zmínil, pocházím z chudé rodiny a neměl jsem možnost odcestovat do Japonska. Nicméně, celou tu dobu jsem tvrdě pracoval, nekonečné hodiny procvičoval své techniky, trénoval mnoho jiných bojových umění a studoval japonský jazyk a kulturu. Musel jsem hledat, pátrat do hloubky sám, abych se posunul dál. V roce 1994 jsem se, již schopen i mluvit i číst i psát japonsky, vrátil do této země. V roce 1998 jsem získal vysokoškolský diplom z japonského jazyka a o dva roky později doktorát. V tomto období, jak už bylo zmíněno, jsem podnikl spousty dlouhých cest do Japonska, kde jsem kromě učení se ninjutsu také studoval japonskou kulturu pro účely studia na vysoké škole.

Jaké byly Vaše cesty do Japonska?

Od té doby jsem vždy při cestě do Japonska pobýval v domě Ishizuka senseie. Navštěvoval jsem každý jeho tréning, stejně jako všechny tréningy Hatsumi senseie, a po skončení skupinového cvičení následovalo mnoho soukromých hodin se sesneji. Samozřejmě nejsem jediný, kdo navštěvoval dům Hatsumi senseie nebo Ishizuka senseie a měl s nimi hodiny. Nicméně, jak jsem již poznamenal dříve, to, na čem opravdu záleží, je jaký vztah máte s mistrem a ne počet hodin s ním odcvičených. Nikdy jsem netoužil jakkoli finančně či osobně profitovat pomocí bojových umění. Vždycky jsem pouze toužil se učit a ne získávat nezasloužené hodnosti a vědomosti a následně je po návratu do Paříže náležitě finančně zhodnocovat. Díky tomu si mne mí mistři vážili, alespoň podle mého přesvědčení, a proto mi svěřili něco víc.

Omluvte mě, jestli jsem nezdvořilý, ale Váš příběh připomíná Hollywoodský film. Patnáctiletý kluk ze západu z ničeho nic předstoupí před mistra, řekne mu: „Přišel jsem, abyste mě mohl naučit vašim tajemstvím.“ a mistr, ač zásadně již dlouhá léta nikoho neučí, otevře svou náruč a odpoví: „Vítej! Právě na tebe celý život čekám, jen tobě prozradím svá tajemství! “

(směje se) Takhle do slova to přeci nebylo! V té době jsem chodil na hodiny, stejně jako všichni ostatní, a také jsem za ně, jako ostatní, platil. Ze začátku jsem nebyl víc než jen západní peněženka (směje se). Stálo mě to velmi mnoho času, úsilí, obětí a nejvíc ze všeho nevyčíslitelné hodiny trénování tak dlouho, než jsem mohl být považován za interního studenta Ishizuka senseie a než mi Hatsumi sensei dal povolení prohlédnout si autentické starověké rukopisy o svém umění. Jak jsem řekl, získávání důvěry trvá roky a většinou vyžaduje kvalitu vztahu. Každý se Vám jenom tak neotevře jako ve filmech. Dokonce i po přijmutí někoho za interního studenta pokračuje mistr v testování až do konce a dokud student testy prochází, mistr se mu víc otvírá.

V dnešní době je cestování mnohem jednodušší, učitelé ze západu navštěvují sídlo Hatsumi senseie a vrací se s tím, jak velice blízký je jejich vztah s mistrem. Jak je to ve skutečnosti?

Japonci jsou velmi zdvořilí. Smějí se, zvou vás na večeři a podobně, ale činí tak zejména kvůli etiketě. Nikdy se Vám zcela neotevřou. Ishizuka sensei a Hatsumi sensei jsou velice zdvořilí ke každému, kdo přijede, aby se s nimi setkal z jakéhokoli důvodu. S radostí diskutují s každým, ale když se někdo zeptá na otázku, jejíž odpověď si opravdu nezaslouží, prostě se usmějí a řeknou: „Omlouvám se, ale nerozumím, na co se mě ptáte.“ Zvlášť Ishizuka sensei se přátelí s lidmi třeba proto, že jsou dobrými společníky, nebo někoho pozve na večeři. To ale neznamená, že by mu snad předával své odborné znalosti. Můžete být jeho nejlepším přítelem, avšak pokud nejste technicky dobrý a opravdu oddaný učení, nepředá vám nic.

Jak se po Vašem přijetí za studenta Ishizuka senseie změnil Váš vztah a způsob Vaší výuky?

V průběhu se náš vztah s Ishizuka senseiem změnil hodně. Zatím co na začátku jsem pro něj nebyl nic víc, než jen další student ze západu, nyní jsme dospěli do takového bodu, že řekne každému, kdo se ho na mě zeptá, že jsem jeho syn. Myslím, že to mluví samo za sebe. Samozřejmě, jako ve skutečném vztahu otce a syna, mluví otec k synovi podle jeho věku, znalostí a zkušeností. Ishizuka sensei mě již ve skutečnosti neučí, spíše mi předává své znalosti. A to jsou dvě zcela odlišné věci.

To jsem už zaslechl v průběhu semináře. Mohl byste se nám pokusit vysvětlit v čem tento rozdíl spočívá?

Význam slova „učit“ zahrnuje především trénování dětí či dospělých ve věcech teoretické nebo technické povahy učitelem. Oproti tomu slovo „předávat“ má význam o hodně hlubší. Mezi lidmi, kteří si předávají znalosti, vzniká silný přenos umění a jeho hlubších prvků založený na zkušenostech. Tento přenos probíhá od těla k tělu, od srdce k srdci. Například v bojových uměních se musíte být schopen naučit nejen to, co Vás učí, ale hlavně napodobování mistrových pohybů se správným významem, ve chvíli, kdy je sám před vámi provádí. Takové doslova kopírování mistra na dostatečně vysoké úrovni pro zachycení celé hloubky jeho učení je strašně obtížné. Velice často nedokáže člověk porozumět tomu, co vidí. Obraz ve Vás však zůstává a vyčkává na příležitost k rozkvětu jako semínko. Až budete připraven, i když už nebudete s mistrem, semínko rozkvete. Díky tomu, jak jsem porozuměl takovému vztahu, cítím, že se nikdy nebudu potřebovat na cokoli svého mistra ptát. Jak bych vůbec mohl, pokud se správně nepohybuji nebo neprovádím techniky bezchybně. Ve chvíli, kdy dosáhnete technické dokonalosti, se otázky sami zodpoví. Odpovědi nejsou ve slovech, ale v samotném pohybu a v tělech mistrů. V jejich způsobu chůze a provádění technik. To je pravé předávání vědomostí.

Čím jste dnes? Živíte se učením ninjutsu?

Ne. To jsem nikdy nechtěl. Pokud si chcete vydělávat učením, musíte z velké části obětovat kvalitu. Je potřeba často udělovat certifikáty lidem, kteří si je nezaslouží, více se zabývat politikou a služebním postupem, méně trénovat atd. Netvrdím, že není možné dělat něco takového správným způsobem, ale já to neumím. Mnozí říkají, že trénují se svými studenty, což je špatně. Opravdový tréning je takový, při kterém je člověk sám. Proto učím jen dvakrát do týdne. Pracuji na univerzitě jako vědecký pracovník zabývající se čímkoli, co je spojeno s bojovými uměními a s Japonskem. Dále věnuji čas svému vlastnímu trénování a také své rodině, o kterou se musím postarat. Přednáším na mnoha univerzitních akcích a, pokud jsem pozvaný, učím na seminářích. Je toho až dost na jednoho člověka, nemyslíte?

To každopádně! Neřekl byste nám teď něco málo o vaší akademické kariéře? Zní to trochu podivně mít PhD z bojových umění. Existuje vůbec takový titul?

Jako mladý jsem studoval elektroniku, ale jelikož mi to moc nesedlo, brzy jsem toho měl dost. Tak jsem se rozhodl studovat Japonštinu na univerzitě s vysokou úrovní. Zapsal jsem si všechny předměty, dokonce i takové jako je historie, filozofie, umění, náboženství, atd., které mě vůbec nezajímali, ale protože byly celé japonsky, pomáhali mi naučit se jazyk. Když jsem po promoci oznámil profesorům svůj plán udělat si doktorát z bojových umění čelil jsem přirozeně nedůvěře a ironii. Klasické příběhy o bojových uměních jsou plné nevědeckých a neprokázaných nepřesností jako: „takhle mi to řekl mistr“, „toto umění nám bylo propůjčeno samotným Bohem“, „svitek s filozofií mého umění byl seslán z nebes zalit světlem“ apod. To je důvod, proč si v akademických kruzích bojových umění moc neváží. Dovolili mi pokusit se o to jen díky tomu, že si mě vážili. Chtěl jsem se toho úkolu zhostit co možná nejlépe a změnit převažující pohled na bojová umění. Proto jsem v první řadě potřeboval najít věrohodné zdroje, které by nebylo možné zpochybnit. Musel jsem se setkávat a mluvit s mistry původních stylů a získávat si jejich důvěru. Musel jsem objevovat a studovat starověké rukopisy, ověřovat je a zůstávat jim věrný. Nakonec bylo nutné vymyslet způsob, jakým tento úkol splním, vzhledem k tomu, že jsem se o to pokoušel jako první. Téma bylo široké, kromě formalit ohledně desítek škol (tj. chronologicky uspořádané události, jména apod.) jsem potřeboval najít i kineziologii každé školy (tj. jak její studenti bojovali, jaké zbraně používali apod.). Dal jsem tedy dohromady svou diplomovou práci. Měla 800 hustě popsaných stran, a tak jsem získal PhD. Díky tomuhle svému výzkumu jsem si uvědomil, že bychom se neměli spokojit jen s tím, co nám někdo řekne (ať je to sebelepší mistr), ale měli bychom vracet ke zdrojům. Jen tam najdeme původní poznání a pravdu.

Jaká je největší nesnáz, která může potkat někoho, kdo chce studovat historii bojových umění?

V první řadě je třeba umět rozlišit fikci a skutečnost, což je velice náročné. Zásadní věc, kterou musíte udělat, abyste toho byl schopen, je oprostit se od svých rozhodnutí, od toho, co máte či nemáte rádi. Lidé zabývající se bojovým uměním jsou většinou silně vázáni na svého mistra a na své bojové umění. Proto pro ně není úplně jednoduché uznat pravdu, pokud je jiná, než ta, kterou uznávali doposud.

A vy toho jste schopen? Celou dobu se věnujete pouze jednomu konkrétnímu umění. Umíte tedy rozeznat pravdu od fikce o Vašem umění? Je možné, že jste kvůli Vašim emocím dospěl ve výzkumu ke špatnému závěru?

Od začátku mám úplně oddělené pohledy na osobní tréning a akademický výzkum. Trénink se týká rozeznávání toho, co funguje a co nefunguje ve střetu tělo na tělo. Také zahrnuje nalezení způsobu trénování, který bude mé tělo chránit a tak budu schopen trénovat i ve vysokém věku. Akademický výzkum je něco úplně odlišného. Výhradně se zaměřuje na historická fakta a ne na techniky. Takže jsem tyto dvě věci nikdy nemíchal dohromady.

To ano. Je ale možné, že kvůli emocím spojeným s bojovým uměním by výzkumník mohl mít tendence zamlčovat fakta nevýhodná pro jeho genealogii nebo by i neúmyslně mohl číst texty s jistým zaujetím.

Jedna z hlavních zásad bojových umění, tak jak tomu já rozumím, je být upřímný k sobě samému. Když trénuji, chci se učit opravdové věci. Když útočím na Ishizuka senseie nehraji to, útočím s úmyslem zasáhnout ho. Jenom tak mohu opravdu vědět, jestli je to, co mi předává, skutečné. To samé vyžaduji od svých studentů. Vzhledem k tomu, že k tréninku přistupuji takto, bylo by paradoxem nepřistupovat stejným způsobem i k historickým záležitostem. Pokud objevím něco rozcházejícího se s tvrzením mistra, proberu to s ním a teprve potom utvořím konečné vědecké stanovisko, které napíšu. Když jste vědec, musíte být připraven vyvrátit dokonce i historii vašeho bojového umění a podložit svůj závěr důkazy, které Vám jako bojovníkovi nevyhovují. Jsem vždy připraven to udělat a vskutku to provést. Kdyby to tak nebylo, jak by mi na univerzitě mohli věřit natolik, aby mi dali titul?

To je nevyvratitelné. Teď bych se Vás rád zeptal na otázku ohledně správnosti historie ninjutsu. Pan Dervenis, jeden z prvních průkopníků ninjutsu u nás, začal po jistých studiích prohlašovat, že ninjové nikdy neexistovali a že je vše jen výmysl Hatsumi senseie a tvůrců filmů za účelem reklamy. Co si o tom jako akademický pracovník myslíte?

Názor pana Dervenise znám velice dobře. Nejprve bych chtěl říct, že je výjimečný člověk. Před mnoha lety jsem s ním potkal v Japonsku, a to v době, kdy jsem neměl ani jen a byl jsem zoufalý. Aniž by mě někdy před tím potkal, dal mi 10 000 jenů pro mě nesmírně důležitých. Nicméně bych chtěl podotknout, že pan Dervenis není historik a navíc neumí japonsky. Při vší úctě k němu, podle mě to, co tvrdí, není pravda. Myslím si, že jeho závěr je výsledkem zlomkovitého výzkumu a studií z několika knih v angličtině. Ví o Takamatsu senseiovi a historii ninjů jen to, co mu řekl Hatsumi sensei (přesněji to, co mu chtěl říct). Hatsumi sensei vždy měl a stále má vlastní důvody pro všechno, co říká a dělá. Pan Dervenis neměl na rozdíl ode mě možnost studovat autentické starověké dokumenty, proto přirozeně dospěl k chybným závěrům. Hádám také, že pan Dervenis napsal, co napsal, kvůli svému zklamání a zahořklosti vůči směru vývoje bujinkanu. Rozumím mu a nesoudím ho za jeho slova. Nicméně k otázce. I když si myslím, že jeden rozhovor není tím pravým místem pro tak velké téma, existence ninjů byla prokázána díky mnoha starověkým textům. V kronice „Nochi ne kagami“ ze 14. století je rozsáhlý odkaz na bojovníky z provincií Iga a Kōga, Igashū a Kōgashū, kteří se specializovali na útoky s účelem sabotáže a na špionáž. Všechny názvy a techniky nalezené v textu jsou propojené s ninji. Ve starověkých dokumentech samozřejmě nenajdeme slovo „ninja“ vymyšlené kolem 1680, ale najdeme techniky spojené se špionáží a sabotáží, techniky a způsob operování naprosto odlišný od samurajského. K nalezení důkazů je potřeba velice hluboký a důkladný výzkum, jelikož historie špionů pohybujících se ve tmě se zaznamenává dost těžko. Při výzkumu na akademické úrovni se hledají různé zdroje odkazující se na předmět zkoumání. Každá osoba vyjadřující se k předmětu musí být prověřena stejně jako její motivy. Nakonec jsou prezentovány všechny nalezené názory a je na čtenáři, aby si z nich utvořil svůj úsudek. Takto se provádí opravdový výzkum a ne přečtením pěti deseti knih a zbrklým vyvozením svévolného závěru. Proto jsem přesvědčen, že pan Dervenis nemá pravdu. Koho by zajímal důkaz, může ho najít v mé knize „The Ninja: Ancient Shadow Warriors of Japan“.

Zmínil jste se o situaci v bujinkanu. Že není dobrá, je veřejným tajemstvím. Jaký na to máte názor?

Situace v bujinkanu, a teď samozřejmě nemluvím o Hatsumi senseiovi, ale o organizaci, není pouze špatná, je zoufalá. Mnoho lidí míří do Japonska za jediným účelem, koupit si stupně. Přes jejich neschopnost alespoň trochu slušného pohybu prohlašují, že ovládají vrcholné umění zabíjení. Jakmile se však octnou před například MMA bojovníkem, nemají sebemenší šanci. naneštěstí si většina učitelů v bujinkanu troufne nanejvýš na své studenty, což není vůbec čestné. Pokud chce někdo dělat bojové umění, musí být schopen čelit komukoli. Jestliže toho schopen není, měl by alespoň být potichu a pokračovat v trénování. Být držitelem vysokého stupně neznamená nic. Od zrodu bojových umění jsou stupně důkazem toho, co člověk dokáže v boji.

Pokud je to tak, kdo by měl nést zodpovědnost, když ne člověk řídící organizaci, tedy Hatsumi sensei?

Řešíme tady dvě věci. Zaprvé, jak už jsme řekli, situace v bujinkanu je velice špatná. Hledat lidi za to zodpovědné bychom nepochybně mohli všude možně. Zadruhé, Hatsumi sensei je z technického, teoretického, filozofického a bojového hlediska velmi velmi vysoko a nikdo o něm nemůže jakkoli pochybovat. Osobně jsem se nikdy nezajímal o organizování věcí, o stupně či tituly. To jde mimo mě. Mým výhradním zájem je trénování a učení se. Já žádné stupně nemám. Moji úroveň poznáte podle toho, co vidíte na tatami. Možná Vás zajímá, proč se to vůbec děje, jak moc je to chyba Hatsumi senseie a co ten neukojitelný chtíč studentů ze západu po stupních a diplomech, které neodpovídají skutečnosti? Opravdu nevím. Rozhodně nejsem ten, kdo by měl posuzovat jeho kroky v organizaci. Neměli bychom zapomínat, že to bylo úplně to samé i v dobách, kdy se bojová umění provozovala v klášterech. Dokonce i Funakoshi sensei a Ueshiba sensei dali pásky lidem, kteří si je nezasloužili, za peníze a nebo také mocným lidem. Zjevné důvody k tomu vždycky byly a vždycky budou. I když pásek si můžete koupit, s vědomostmi to tak rozhodně není. Ty si musíte vysloužit. Z vlastní zkušenosti vím, že v bujinkanu se nacházejí autentické a velice hluboké vědomosti pro každého, kdo je pro ně ochoten tvrdě pracovat. Ten, kdo se žene jen za diplomy, nemá v mých myšlenkách a mé oblasti působnosti místo.

Mluvil jste o nedostatku bojových zkušeností u učitelů ninjutsu dokonce i u těch vysoko postavených. Ti pak nejsou schopni obstát před MMA bojovníkem. Lidé trénující MMA za tím vidí nedostatek zápasení v bojových uměních. Jaký je Váš pohled na věc?

S tím nesouhlasím. Neříkám, že zápasení není důležité. Učí se jím spoustu věcí jako je vzdálenost, rytmus, načasování a také pomáhá k ověřování funkčnosti technik a schopnosti je provádět. Nicméně zápasení podléhá pravidlům, skutečný boj ne. Zápasení tedy není všelék řešící každý problém. Domnívám se, že problém ninjutsu (nehledě na falešné stupně samozřejmě) je v útocích, které se nikdy neprovádí skutečně, plnou silou a s jasným záměrem. Kvůli tomu je pak slabá i obrana, žáci se nikdy neučí trénovat se správnou rychlostí a silou. Další věcí je přístup některých studentů, kteří považují za zbytečné učit se detaily každého pohybu a správné držení těla, což jsou nezbytné složky techniky pro to, aby se stala efektivní. Dokud se na všem spolupracuje a nikdo se nezraní. Jistě si teď říkáte, kdyby byly techniky prováděny takto, leželi bychom poranění možná i mrtví na tatami. A máte pravdu. To je přesně ten důvod, proč jsou opravdová bojová umění určena jen pro elitní skupinu oddaných lidí a ne pro každého. Ve chvíli, kdy otevřete dveře pro každého, musí být bojové umění „zředěno“ a ztrácí bojový charakter. Je však možné najít střední cestu, tzn. trénovat realisticky s minimálním rizikem zranění. Což bych označil za jasnou volbu pro ty, kteří chtějí pracovat správně.

Na závěr našeho velmi zajímavého rozhovoru bych vás chtěl poprosit o prozrazení toho, co považujete za nejdůležitější pro člověka trénujícího bojové umění.

Poctivost v úmyslech, vážnost a souvislost v trénování a žádnou slepotu. Pokud po čase zjistíte, že něco není tak úplně v pořádku buď s vaším mistrem, s Vaším uměním a nebo s Vámi, nezdráhejte si to přiznat a ihned to změnit, i kdyby to mělo znamenat začít úplně od začátku.

---

(c) 2010, Dionysis Tsetselis a Kacem Zoughari
Kacem Zoughari jejapanolog a dlouholetý student Ishizuki senseie. Také je mezinárodně uznávanou autoritou na japonská bojová umění.

Tak jo… chci to sepsat dřív, než zapomenu rozhovor, který jsem měl se sōkem asi před hodinou. Tady je celý příběh, abych tomu dal nějaký kontext:

Během tohoto týdne jsem dostal několik e-mailů od lidí z Evropy a USA týkajících se provádění godan testů. Godan testy dělával výhradně Hatsumi sensei, až do doby před pár lety, kdy začali testy provádět instruktoři s 15. danem pod jeho přímým dohledem. Existovalo pár výjimek, kdy 15. dan dostali speciální svolení provést testy. V takových případech Sensei obvykle trval na tom, aby byl test natočen na video, které mu bylo ukázáno.

Ti, kteří mě kontaktovali, si povšimli, že někteří lidé začínají propagovat své semináře s prohlášením, že dostali povolení provádět testy. Žádali mě, abych jim pomohl pochopit, co se děje. Měli celou škálu starostí od „Můžu provádět testy taky?“ až po „OČEKÁVÁ se ode mě, že je budu provádět?“ Někteří vyslovili obavu, že godan test býval exkluzivním privilegiem sōkeho, že byl „pokladem“ bujinkanu, a že pokud se stane příliš otevřeným, mohl by ztratit svou hodnotu. Mají strach, že by se mohl stát pouhým „marketingovým nástrojem“. Musím přiznat, že já osobně tyto obavy sdílím.

Vlastně jsem si ani sám nebyl jistý, jak to vlastně je… proto jsem dnes ráno, než jsem vyrazil na trénink Hatsumi senseie do honbu dōjō, sepsal všechno na papír (v japonštině) a odfaxoval jsem to sōkemu. Zjistil jsem, že je to dobrý způsob, jak s ním komunikovat, protože si to může přečíst a chvíli o tom přemítat. Pak se mnou obvykle celou záležitost prodiskutuje v dōjō. Udělal jsem vše pro to, abych podrobně vysvětlil, jaké mají lidé pochybnosti, zmatky a obavy.

Naše pohledy se nesetkaly až do chvíle, kdy kolem mě prošel, aby provedl zahajovací úklonu a v tom okamžiku řekl: „Děkuji ti!… Děkuji ti za fax!“ Znovu už to nezmínil, až do chvíle po závěrečné úkloně. Pak všem řekl (já překládal): „Pokud jde o godan testy… Když provádíte godan test, je důležité, aby u toho byli přinejmenším tři držitelé 15. danu (jeden, který test provádí, dva jakou sudí). Je na těchto držitelích 15. danů, aby se ujistili, že osoba, která godan test podstupuje, je fyzicky i psychicky způsobilá test podstoupit a je držitelem 4. danu.“

Mně to tak úplně nestačilo, proto jsem ho poté požádal, aby mi to objasnil. Stáli jsme v dōjō a hezky si o tom popovídali. Zeptal jsem se: „V zásadě tedy kterýkoliv 15. dan může test provést, pokud jsou přítomní další dva 15. dani?“ „Ano… pokud mi dají předem vědět!“ zněla jeho odpověď. Opět zdůraznil zodpovědnost, kterou lidé přijímají, pokud tyto testy provádějí. Musejí se ujistit, že osobu podstupující test důkladně prověřili. Musejí vědět, zhruba jak dlouho cvičí a u koho. Navrhl, že by dokonce měli dostat sepsané ‚budō-reki‘ (písemný záznam o minulosti dané osoby v oblasti bojových umění, včetně dalších studovaných umění… o jejích učitelích, atd.). Toto budō-reki by mělo být součástí posudku, jestli je osoba vůbec způsobila test podstoupit. Měli by rovněž fyzicky VIDĚT důkaz, že je dotyčný držitelem 4. danu.

Řekl jsem mu o svých obavách, že to pro některé lidi nebude nic jiného než marketingový nástroj. Souhlasil se mnou, ale řekl, že nyní přišla doba, aby se přesvědčil, jestli už lidé vyspěli na úroveň, o které doufá, že na ni vyspěli. „Jestli to pohnojí…“ zažertoval, „budou muset přijít za mnou a znovu test podstoupit u mě!“ sōke přijímá skutečnost, že je v té důvěře, kterou vkládá do lidí, riziko, ale je to riziko, které je důležité pro růst bujinkanu. Bedlivě sleduje, jak učitelé bujinkanu na tuto zodpovědnost reagují.

Z mého rozhovoru se sōkem tedy plyne následující shrnutí, které by mohlo pomoct pochopit situaci:

– 15. dani, kteří si přejí provádět testy, by měli kontaktovat Hatsumi senseie a požádat o svolení PŘEDEM. Lze to učinit poštou, faxem nebo, pokud je k dispozici tlumočník, telefonicky

– nepřijímejte k testu lidi, kteří ‚jdou náhodou kolem‘. Zaveďte nějakou přijímací proceduru. Měli by vám být schopni dokázat, že mají 4. dan, a že cvičí dostatečně dlouho. Výmluva typu‚ certifikát mi sežral pes‘ není přijatelná! Pokud došlo k nějakému administračnímu problému, kvůli kterému certifikát neobdrželi, musí se to vyjasnit PŘED testem! Přistupujte k tomu stejně, jako když se někdo uchází o práci. Aby se takový člověk vůbec dostal na pohovor, musí mít přijatelný životopis. V tomto případě je životopisem uchazeče jeho budō-reki! Dobré by taky mohlo být chtít vidět nějakou tezi. Čistě jako důkaz, že má jejich budō-reki nějakou ‚podstatu‘ (Já osobně bych se nezúčastnil žádného godan testu, dokud bych na vlastní oči nespatřil ORIGINÁLNÍ certifikát se 4. danem… Za tu dobu, co pomáhám v honbu, jsem viděl až příliš mnoho zfalšovaných kopií a fotografií)

– součástí ‚prověřovacího‘ procesu je zjištění, zda je daná osoba zdravá… fyzicky i psychicky!!!

– jakmile dotyčný testem projde, okamžitě je potřeba odeslat všechny detaily do honbu. Datum a místo testu, jména a podpisy zkoušejícího a sudích, společně s veškerými informacemi o novém 5. danu a jeho fotografií. Od této chvíle to bude jeho záznam, takže není na škodu přiložit ani jeho budō-reki. Dle mého názoru, ta dávnější myšlenka s natočením testu a odesláním DVD jako záznamu taky není špatná. Uškodit to ničemu nemůže, že?

– možnost provádět testy na 5. dan by měla být považována za privilegium a poctu! Tento test je tím nejdůležitějším krokem v našem tréninku bujinkanu, stáváme se osobními studenty sōkeho. Mělo by se s ním zacházet s obzvláštní důstojností… ne jenom jako s marketingovým nástrojem k propagaci semináře nebo sebe sama. Měli bychom se obzvláště vynasnažit, abychom dokázali, že důvěra, kterou v nás Soke vložil, je oprávněná!

---

(c) 2011, Mark Lithgow
e-mail: marktemp2@mac.com
facebook – facebook.com/mlithgow
Článek byl publikován na stránce:
http://www.facebook.com/mlithgow#!/notes/mark-lithgow/godan-tests-from-the-horses-mouth-july-10th-2011/10150249579859044

Není překvapující, že poslední měsíce byli opravdovou a velikou zkušeností v budō. Japonsko bylo mnoha lidmi vnímáno jako bezpečné místo, s malou pravděpodobností že se to nějak změní. Vnímání nebezpečí stále trvá, ale tak jako se vzvíjejí a mění všechny věci, i nebezpečí se s postupujícím časem snižuje. Nicméně, opravdový válečník nesmí nikdy zapomenout na ostražitost a musí být vždy připraven, jak v čase chaosu, tak i když chaos není. Není v tom rozdíl.

Zkušenosti z tréninků a ze sōkeho učení v těchto časech jsou velmi cenné a tak nějak trochu jiné (ve smyslu vnímaní tréninku, pocitu z něj). Trénink je nestálý a pořád se mění a pravděpodobnost nebezpečného prostředí je velice unikátní zkušeností. Cítím pravdovou přítomnost reality v lekcích budō během posledních týdnů.

Vidět jak sōkeho neotřesitelné srdce zvládá kritické časy není překvapení. Sōkeho odpověd k odvolání k evakuaci byla jednoduchá, banpen fugyō 万変不驚!

Když je tento rok tématem kihon happō, nemohlo to být více mystické v zamíchání základy tohoto umění z uměních. Je zjevné že kanjinkaname v budō je srdcem a duší. Ne technika, technika je druhořadá. Kihon vzdáleností, úhlů a umístění jsou kritické během srdce happō nebo jūppō sesshō. Toto jsou elementy které nemohou být shrnuty.

Sōke jasně řekl že moderní bojová umění často učí nerealistické aspekty boje jeden na jednoho, nicméně, jsou to ti oponenti, které hned nevidíte, ti jsou vaším skutečným nepřítelem. Bez ohledu na to jak jste vzorový, silný nebo ať je vaše technika sebelepší, vždy může být přítomna mocnější síla.

V těchto časech je to rozhodující mít odvahu a vytrvalost spolehnout se na své vlastní smysly vidět skrze temnotu. Věřit svým instinktům co je pravda, co je lež nebo přehnané. Tyto rozhodující schopnosti jsou mnohem důležitější než fyzická technika a je prokázané že je to v posledním měsíci mnohem více evidentní.

Tyto schopnosti jsou vyvíjeny a zdokonalovány jen skrze realistycký trénink a nejsou produktem něčeho co může být prodáno, šířeno a nebo i učeno. Jsou to schopnosti na zodpovědnosti každého, které musí být rozpoznány a přijaty aby podpořili opravdovou moc či schopnost.

Dobrá zpráva je že tohle není žádná tajná znalost nebo něco napsané na nějakém svitku. Tohle je něco co musí být inspirované nebo získané prostrědnictvím kuden. Kuden od mistra v nikdz nekončící zprávě trvající polovinu lidského života. Tak jak se bujinkan stává více a více produktem či ,,komoditou‘‘, budou to ti kteří nejsou přiknuti k tomu získat nějaký výsledek nebo techniku, kteří získají sōkeho úroveň bezstarostnosti.

Každá osoba má pod dohledem svůj vlastní prostor, a třebaže je každý aspekt prostoru propojen, přesto je jedinečný. Toto je realita lidskosti. Sōke mi jednou řekl jen o porozumění lidskosti. Tato zpráva nemá časové určení a nyní je čas kdy to dává jasný smysl jako světlo v temnotě na konci tunelu. Je to válečník kdo vždy vidí světlo v temnotě.

Bufū ikkan

---

(c) 2011, Doug Wilson
Doug pomáhá překládat na sōkeho výukových hodinách. Také je překladatelem sōkeho posledních knih vydaných nakladatelstvím Kodansha.
Článek byl publikován 21. dubna 2011 na stránkách:
http://henka.wordpress.com.

Několikrát jsem dostal otázku ohledně letošního tématu. Uvědomuji si, jak je těžké odpovědět, co vlastně bude obsahem studia v tomto roce. Možná budu moudřejší, až se vrátím z Japonska a nebo také ne, kdo ví. Přesto mám potřebu nějak reagovat.

Hatsumi sensei vytvořil pro tento rok kaligrafii s nápisem 奇翻初萌 – kihon happō. Pro mě je to opět důkaz, jak si Sensei hraje s kanji stejně tak, jako se svým taijutsu během tréninků. Nikdy nemůžete předem vědět, kam se bude ubírat jeho pohyb. Nicméně s ohledem na téma roku asi nejednoho studenta napadne vazba k základním technikám, které zná pod stejným názvem kihon happō. Soubor těchto osmi technik se zapisuje těmito kanji – 基本八法, což jsou jiné znaky než ty, které použil Hatsumi sensei pro svou kaligrafii k letošnímu roku.

● 基 – Ki – energie; duch; způsob
● 本 – Hon – kniha; hlavní; způsob
Tyto dva znaky se dohromady překládají jako “základní” či “základ”
● 八 – Ha – osm
● 法 – Pō – způsob; metoda

Jak asi většina z vás ví, celý termín kihon happō napsaný tímto způsobem tedy můžeme přeložit jako “osm základních metod”.

Mnoho lidi se snaží proto nyní zaměřit svůj čas na studium právě těchto osmi technik. Osobně si myslím, že to rozhodně není špatným směrem. Tyto techniky jsou velice důležitým základem v rámci našeho budō taijutsu. Nicméně, je také zapotřebí hledat za těmito osmi technikami něco více, nežli pouhé pohyby; formy. Domnívám se, že letošní téma se vztahuje k nám samým a k našemu přístupu ke studiu bojových umění. Podívejme se nyní na kanji použité sōkem k tématu letošního roku, které je 奇翻初萌.

● 奇 – Ki – ze slova kiseki 奇跡 – zázrak
● 翻 – Hon – zpevnění
● 初 – Ha – ze slova shōdan 初段 – start; začátek
● 萌 – Pō – klíčení; rašení

Promiňte, ale tady se raději vyhnu přesně definujícímu překladu, který by mohl zavést naše myšlenky nad významem tohoto zápisu jiným směrem. Ne, že by to nebylo možné nějak přeložit, ale nyní na začátku roku je nemožné vědět, co ve své výuce Hatsumi sensei zamýšlí pro tento rok. Nechme se překvapit a užívejme si nových okamžiků v naše tréninku. Společně tak budeme moci hledat skutečný význam letošního kihon happō.

Ninpō ikkan 忍法一貫

---

(c) 2011, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
web: www.bujinkanprague.com
e-mail: pavels@bujinkanprague.com

Sveneric Bogsäter je jedním z nejzkušenějších učitelů bujinkanu mimo Japonsko. Byl jedním z evropských Shino Tennō (4 králů Evropy), učil na mnoha seminářích po celém světě a stejně tak byl již mnohokrát v České republice. Je pro mě veliká čest, že Sveneric souhlasil s rozhovorem pro naše webové stránky a jsem rád, že vám jej nyní mohu nabídnout.

---

V první řadě bych ti chtěl poděkovat, že jsi souhlasil s tímto rozhovorem. První otázka je docela obligátní a jsem si jistý, že už jsi na ni odpovídal mnohokrát. Přesto ji ale položím, protože někteří z mladších studentů bujinkanu toho o tobě možná mnoho nevědí. Jak ses dostal ke studiu bojových umění a především pak bujinkanu?

No, v sedmi letech jsem začal s tréninkem jūdō a od té doby už jsem s bojovými uměními nepřestal. S bujinkanem jsem se seznámil v druhé polovině sedmdesátých let prostřednictvím mého prvního učitele, Boa F. Muntheho, poté, co se vrátil ze své první cesty do Japonska, kde trénoval převážně s Ishizukou a samozřejmě se sōkem.

Pamatuješ si, jak bujinkan v Evropě začínal. Jaké vzpomínky se vynoří, když se ohlídneš zpět?

Vynoří se jich samozřejmě mnoho, ale především to, jaká to byla zábava zkoumat a objevovat bujinkan budō. A také si vzpomínám na ty davy lidí během velkého ninjovského boomu začátkem osmdesátých let.

Čím tě bujinkan zaujal, žes mu dal přednost před jinými bojovými uměními, nebo třeba hraním šachů…?

Dá se říct, že k bujinkanu jsem se dostal shodou okolností, protože Bo Munthe trénoval jūdō ve stejném klubu, kde jsem já trénoval jūjutsu. Chtěl lidem v klubu ukázat toto „nové“ bojové umění, ninjutsu. Byl jsem zvědavý a měl jsem otevřenou mysl, proto jsem se několika tréninků zúčastnil, abych se na vlastní oči přesvědčil, o co jde.

Je to fascinující dělat rozhovor s někým, kdo trénuje bujinkan už tolik let. Když porovnáš tréninky tehdy a teď, vidíš mezi nimi nějaké rozdíly?

Samozřejmě, že to bylo jiné, bujinkan se vyvíjí, což by podle mě i měl, ale vzpomínky jsou zvláštní, můžou se změnit tak, jak se nám líbí a nemusí nutně odpovídat skutečným faktům. Můžu ale říct, že během prvních cest do Japonska tam bylo mnohem méně lidí (na průměrném tréninku tak 10-15 lidí) a tréninky byly mnohem striktnější a orientované na základy. Nemluvilo se o žádných školách, jenom jsme trénovali a dělali co se dalo, abychom se učili a nezpochybňovali to, co se učíme. Myslím, že to byla taky dobrá doba…

Nejdříve jsi studoval bujinkan ve Švédsku, ale nyní trénuješ v Holandsku. Co bylo důvodem této změny?

Láska k mé manželce. Jak víš, je Holanďanka.

Mariette je úžasná žena a když vás člověk vidí, je zjevné, že si život hodně užíváte. Blahopřeji k tak nádhernému vztahu! Změnilo vaše společné studium bujinkanu tvůj pohled na budō?

Potkali jsme se na prvním evropském tai-kai v Anglii v roce 1987. Ona tou dobou dělala bujinkan už docela dlouho, měla vlastní dōjō v Eindhovenu. Měla své zkušenosti, já měl své a samozřejmě se vzájemně ovlivňujeme, tomu se nelze vyhnout. Myslím si ale, že je to spíše podvědomé a časem to pomíjí.

Byly nějaké rozdíly v přístupu k tréninku švédských a holandských studentů?

Řekl bych, že ne.

Jsi autorem několika knih, o kterých si já osobně myslím, že patří k tomu cennějšímu, co bylo o bujinkanu napsáno. Píšeš hodně o filozofii bujinkanu. Mnoho lidí tráví čas jenom tréninkem a nikdy se doopravdy nezamyslí nad hloubkou širšího pozadí bojových umění. Připadá mi to trochu smutné. Myslím si, že lidé by měli chápat – nebo se přinejmenším snažit pochopit – alespoň něco z toho, u čeho tráví tolik času. Jaký máš na to názor Ty?

Jak jsem napsal ve své poslední knize, budō je prostředek, jak rozvíjet své tělo i svého ducha. Znamená to cenit si lidského života a myšlenky sebekultivace. Je potřeba udělat maximum pro to, abych byl laskavým a dobrým člověkem, pro kterého síla neznamená být silný vůči někomu jinému, ale vůči sobě samému. Je potřeba stát se pozitivním a žít naplno.

Vzpomínám si, žes to zmiňoval na svém posledním semináři v Praze, ale chci se ujistit – řekl jsi, že tvoje třetí kniha je poslední, kterou jsi napsal? Opravdu neplánuješ už nic napsat?

Ano, byla to a stále je moje poslední kniha, nemám žádné plány psát další. Je to uzavřená kapitola, teď je čas na „gambatte kudasai“, je potřeba pokračovat k novým cílům a úspěchům v životě.

Přesto bych ti chtěl ale za tvoje knihy poděkovat. Jsou originální a mohou pomoci každému, kdo se zajímá o bujinkan bugei. V dnešní době tráví mnoho lidí čas kopírováním cizích textů nebo fotografováním technik. Na tom není nic špatného, to je taky potřeba, ale ty ses rozhodl popsat, jak ty osobně vnímáš budō. Což je riskantní, dalo by se říct, protože někdy mít názor…

Já vím, ale jedním z mých cílů, nebo prostředků, jestli chceš, v budō je být schopen vyjádřit se.

Myslím, že by se dalo říct, že znáš Hatsumi senseie už řadu let. Jak bys Senseie vystihl svými slovy?

Tuhle otázku jsem dostal v roce 1988, v jediném rozhovoru pro časopis, který jsem se kdy rozhodl poskytnout. Moje odpověď – tehdy, stejně jako teď – zní: Znamená pro mě víc, než dokážu slovy popsat.

Znáš tajný recept Hatsumi senseie na jeho nekonečnou vitalitu a energii, se kterou šíří bujinkan pořád mezi další a další studenty?

Je jím láska k jeho budō, a také láska a respekt k Takamatsu Ōsenseii.

Mimochodem… kolik je na světě studentů bujinkanu? Máš nějakou představu?

Poslední číslo, které jsem slyšel, bylo 230 000.

Lidé tě zvou, abys vedl semináře po celém světě. Máš tudíž příležitost potkat mnoho a mnoho studentů. Jaké jsou podle tebe nejčastější chyby, které lidé ve svém tréninku dělají?

Nonšalantní přístup k základům a nešťastná představa, že „mohou udělat cokoliv“.

Když se nad tím zamyslíme, bezesporu můžeme říct, že má bujinkan historii, i kdybychom mluvili jenom o „moderní“ éře. Jak bys zhodnotil současný stav bujinkanu? (Možná obojí, v Holandsku i celosvětově.)

To je otázka, na kterou je dnes velmi těžké odpovědět. Všichni víme, že se sōke chystá na odpočinek, takže skutečný „stav bujinkanu“ se ukáže za pár let.

Když vyučuješ, často cituješ slavného pistolníka Wyatta Earpa. Mohl bys vysvětlit citát: „Rychlost je dobrá, ale přesnost je lepší“?

Odpověď leží v té navazující větě: „Proto se musíte naučit pospíchat pomalu.“ Mnoho lidí nechápe, že proces učení se něčeho takového jako je budō, trvá celý život. Pospíchají, aby získali technické stupně a uznání. Ve spojitosti s tréninkem v dōjō je to stejné: trénujte pomalu, nepospíchejte v technikách a pohybech. Pokud se budete spoléhat jenom na rychlost, často minete cíl. Načasování, rytmus, vzdálenost a úhel jsou mnohem důležitější než rychlost.

Jaký vzkaz bys chtěl předat lidem v bujinkanu a jeho budoucím studentům?

Řekl bych MAGOKORO (upřímně) jak to řekl Takamatsu Ōsensei: Pokud nebudeme k tréninku přistupovat s „pravou láskou k umění“ a „skutečnou znalostí sebe sama“, nakonec zamíříme špatným směrem.

Děkuji ti mnohokrát za Tvůj čas, který si věnoval našemu rozhovoru. Byl to velice příjemný čas pro mě. Přeji hodně zdraví Tobě i Mariette a těším se na brzkou viděnou na některé z bujinkan akcí.

---

(c) 2011, Sveneric Bogsäter a Pavel Slavík
Rozhovor byl vytvořen přímo pro naše webové stránky.
Mnohokrát děkujeme.

Letošní seminář daikomyō-sai přišel a odešel stejně rychle jako japonský podzim. Letos jsme se soustředili na chvějící se list padající prostorem, rozeznívající spojení mezi taijutsu, yoroi kumiuchi a tachi. Hlavní poselství prosvítalo skrze mračna jako nebeské spojení Kami musubi.

Trénink byl velice kvalitní a sōke byl plný bezhraničné inspirace jako vždy. Atmosféra byla obzvlášť upřímná a mezi členy bujinkanu bylo cítit opravdovou blízkost. („Děti vyrostli,“ řekl mi sōke během ukázky účastníků.) Viděli jsme velice působivé ukázky taijutsu od některých velice inspirativních členů bujinkanu – byly ještě působivější, když vezmeme v úvahu fyzický stav participantů. Gratuluji, Briane a Steve – Vaše schopnosti jsou velice inspirativní a vaše srdce ještě víc.

Ranní trénink jsme začali ukázkami yoroi kumiuchi. Měli jsme možnost vidět, jak zbroj může být užitečnou pomůckou a překážkou zároveň. Smekám před Duncanem a Holgerem za to, jak směle tenhle aspekt dokázali předvést. Bylo to zároveň působivé i obohacující a přineslo to nový smysl aspektu shugyō.

Pokud se zpětně podívám na trénink a zamyslím se nad hlavním poselstvím, které z něho plynulo, mám pocit, že tentokrát to byla velice reálná lekce týkající se testu na 5. dan. V poslední době se více zaměřujeme na úroveň 15. danů a s tím související aspekt shingitai. Sōke vysvětlil, že tenhle test je velice kritickou ukázkou bojové schopnosti sjednotit techniku a ducha. Během testu je důležité, aby sedící i sekající dosáhli nebeského spojení ve smyslu shobu mezi 15. a 5. danem. Když to velice zjednoduším, 5. dan má za úkol vyprázdnit mysl a poddat se tlaku a spojit to s taihenjutsu, které mu pomůže uniknout nebezpečí a 15. dan má provést sakki, neboli úmysl zabít, spolu s čistým a opravdovým sekem.

Ukazuje se, že je náročné udržovat tohle spojení dlouhodobě. Nicméně, je jasné, že musíme prodloužit konzistentnost tohohle spojení prostřednictvím tréninku a porozumění tomuhle aspektu shiteno.

Bylo to poprvé, co jsem byl svědkem testu na 5. dan s přímými kritickými instrukcemi od shihanů a zpětnou vazbou v reálném čase. Byla to důležitá lekce pro všechny přítomné; nezáleží na tom, zda seděli, sekali nebo pozorovali.

Jak jsem již víckrát zmínil ve svých příspěvcích, je nesmírně těžké provést něco, co jsme se naučili, bez toho, abychom to dlouhodobě a nesobecky trénovali.

Bylo řečeno, že tématem příštího roku bude kihon happō. Myslím, že nepůjde ani tak o techniku, jako spíš o schopnost provést základy efektivního a spravedlivého budō na nekonečném počtu úrovní.

Bufū ikkan

---

(c) 2010, Doug Wilson
Doug pomáhá překládat na sōkeho výukových hodinách. Také je překladatelem sōkeho posledních knih vydaných nakladatelstvím Kodansha.
Publikováno 8. prosince 2010:
http://henka.wordpress.com/2010/12/08/105dkms-2010

Byl by jsi tak laskavý a vysvětlil nám význam formy (kata) v bojových uměních?

Forma, tvar, struktura, nebo kata (či gata) jsou velice důležité, poněvadž obsahují mnoho detailů, které se zakládají na zkušenostech různých velmistrů a zakladatelů klasických škol (ryū), či stylů, ať už jakéhokoliv. Během svého života, boje nebo nějaké těžké situace každý z nich něco našel v určitých technikách, které jim předal mistr a tím se akumuluje mnoho malých detailů, vědomostí těla, které vedou ke vzniku bojového umění a způsobu pohybu. Takovéto věci reprezentují určitý aspekt bojování, žití, používání nástrojů a zbraní, šifer…etc., které potřebujeme, abychom najednou porozuměli, co je za, v, po a před. Takže gata nebo kata, je opravdu důležitá. Dalo by se přímo říct zásadní, protože je bránou, dveřmi, co nás spojují přímo se současným mistrem, velmistrem a předešlými velmistry. Kvůli svému významu se musely se měnit a přizpůsobovat době, čímž pádem můžeme narazit mnoho různých druhů kata, jako třeba shinken či jissen gata, hyo-en gata, tanren gata, etc. v závislosti na jejich důležitosti a také podle kapacity žáků, studentů, klientů, přátel…etc., jinými slovy diváků, se přenášení těchto kat mnění. Klasické japonské bujustu je plné historie, příběhů, a záznamů, které tento způsob přenosu zprostředkovávají.

Čím je potřeba projít, aby si člověk vybudoval velmi efektní, flexibilní a ergonomické pohyby, jaké mívají dávní mistři?

Řekl bych, že je to otázka času, stejně jako kvality cvičení. Abych pravdu řekl, mé vědomosti v této oblasti jsou velmi omezené, poněvadž nemám dojem, že mám technickou a další znalosti, abych o tom mohl mluvit. Je lepší ptát se na to velmistrů různých škol. Ale za sebe mohu říct, že mnoho věcí přijde časem, nemusíte mít doktorát z filosofie, abyste něčemu takovému rozuměli. Myslím, že podtrhávat si definice, stejně jako chápání toho co je „čas“ a „kvalita“, je pro nás nepodstatné, jelikož každý z nás s časem nakládá jinak a vidí kvalitu jinak. Potřebujeme čas, abychom dosáhli vrcholu a i na pochopení toho, že není možné vrcholu nebo cíle ke kterému míříme, dosáhnout. Ve všem v životě jsou klíčem čas a trpělivost. Abychom mohli určitým způsobem dělat určité věci (studovat, dělat výzkum, cvičit, malovat…etc.), potřebujeme čas a kvalitu. Čas a kvalita vyžadují zvláštní stav mysli, sestávající z přiměřené dávky vášně a hluboké trpělivosti. To není jednoduché, ale jestliže milujete co děláte a máte trpělivost můžete prorazit. Pouze potřebujeme hluboce rozvažovat a uvědomovat si, že za každou technikou rozličných škol, existuje život, oběť, slzy, krev, láska…etc., mnoha velmistrů, mistrů a jiných lidí a že to stačí, abychom pochopili to, jak jsou čas a kvalita doopravdy důležité. V to silně věřím, a tento stav mysli vede mé cvičení a způsob, jakým o něm přemýšlím.

Ve své práci „Tradice pohybu v klasických bojových školách Japonska založená na starodávném svitku“ (The movement’s tradition in classical combat schools of Japan based on ancient scroll), poukazuješ na význam pohybu, který pomohl starým mistrům k efektivitě v boji… Co je tedy hlavním rozdílem v pohybu napříč různými obdobími starodávného Japonska.

Nemyslím, že by bylo tolik rozdílů, mezi starými mistry. Co ovšem zapříčiňuje hlavní rozdíl je to, že každé období s sebou přináší nějakou změnu, a každý mistr, nehledě na styl, který se té změně dokáže přizpůsobit a jít hlouběji pod povrch, přežít a rovněž najít někoho s takovou kapacitou, aby mohl dosáhnout a uplatnit jeho způsob pohybu, je opravdovým mistrem, který rozumí potřebám doby ve které žije. Takže to není otázkou typu „v tomto období se pohybuješ takhle a v jiném takhle“, studium a bádání nad biografiemi a záznamy o různých mistrech poodhalí fakt, že MISTR nehledě na dobu, místo či nepřítele, se musí přizpůsobit. Velká část podstaty tradičních japonských škol, podobně jako obsah jejich listin, je vždy o přizpůsobení se a sladění s okamžikem, pochopení okamžiku, schopnosti stát se JEDNÍM s okamžikem a pokud jste toho schopni, můžete použít techniku, přežít a předat své znalosti. Pokud škola nebo styl, který cvičíte je vytvořena pro určitý způsob pohybu, založeném na určitém používání těla v určeném období, možnosti přežití a přizpůsobení se, stejně tak jako svoboda, jsou do značné míry omezeny, v některých případech ztraceny úplně. Myslím si, že je opravdu důležité pamatovat na to, že všechny zásadní klasické školy tzn. bugei jūhappan, bujutsu, heihō (či hyohō), heijutsu, gungaku, gunpai…etc, jsou o boji na bitevním poli, ve válce nebo na zkušenostech z bitevního pole založené. Podstata toho, jak pracují s tělem, zbraní, psychologií…etc., se zakládá na přizpůsobivosti, plynutí, překvapení, absenci formy, důvtipu, způsobu jak lépe používat tělo, jak být preciznější v závislosti na momentu, ve kterém se nacházíte. Pokud je umění (zde ve významu použití těla v klasických školách) o intenzivním žití v současné chvíli, je přizpůsobivost klíčem ke všemu. V případě, že cvičíte omezené strnulé fixní formy či katy, nebo když budete trénovat jen jednu stranu těla, je logické říci, že takové formy nebo katy vám nedovolí být volní, otevření, přijmout, vstřebat podněty, bojovat podle způsobu pohybu různých protivníků, ani přežít. Řekl bych, že nejsou dobrou formou a v hlubším smyslu nejsou dobré také pro tělo a mysl.

Mnoho lidí přemítá o tom proč si zakázal prodej svých videí. Má to nějakou souvislost s myšlenkou taryū jiai, které nám striktně přikazuje, abychom nebojovali proti ostatním školám, abychom svoje waza uchovali v tajnosti, a byl bys tak laskav a tento koncept nám vysvětlil?

Je opravdu neskutečné, jak lidé dokáží začít mluvit a tvrdí o mě různé věci, aniž by se mne na to nejdřív zeptali, nebo o tom se mnou mluvili. Ale to je v pořádku, není to poprvé a nebude to naposledy. Proč neprodávám videa? No, to je prosté, protože nejsem prodavač! A bojovým uměním si nevydělávám na živobytí. Doufám že je to jasné.

Zadruhé, důvod, proč nechci aby si ty věci nahrávali, je hlavně proto, že po nich chci aby cvičili a používali svůj mozek a paměť. Všechna klasická bujutsu a válečná umění jsou o používání metsuke (umění pozorovat) z umění kengaku (studování pozorováním). Ať šlo o jakéhokoliv mistra nebo velmistra v historii japonských válečných uměních, ten na nejvyšší úrovni dokázal po jednom shlédnutí přesně zkopírovat předvedený pohyb. Tak jako je zásadní pamatovat si přesně pozici nepřítele, lidí, nástrojů, dostupných zbraní, použitý způsob, důležité detaily techniky, či přenosu a dokonce také konverzace mezi lidmi, s mistrem, rodiči, přítelkyní, manželkou…etc., Je nemožné mluvit o přenosu (shinden, taiden a kuden) bez tohoto zásadního a základního aspektu. Takže bych řekl, že když chtějí lidé skutečně cvičit, stačí používat vlastní oči a paměť, to je způsob, jaký jsem používal a stále používám já.

Nikdy jsem si nenahrával trénink s Hatsumi senseiem (před rokem 1999 Hatsumi sensei dovoloval lidem, aby si jeho tréninky nahrávali, z té doby existuje hodně videozáznamů, dokonce i nahrávka z 80. let), ani z dōjō Ishizuky senseie! Důvod proč si trénink nikdy nenahrávám je hlavně ten, že vše můžete ztratit, svitek, DVD, fotky, poznámky…etc., skutečným svitkem je pro mě tělo a srdce. Pokud vše ztratíte, co budete potom dělat? Když se budete příliš vázat na DVD, fotku, poznámky…etc., spíše než k umění, vlastnímu cvičení, budou se vaše výsledky skutečně lišit. Ale nejsem úplně proti používání DVD, kazet, poznámek, fotek…etc., jde o způsob, jakým je používat.

K taryū shiai. Chápu že je to něco, co někteří lidé potřebují. Je dobré k vyzkoušení si techniky, sebevědomí, odvahy a stejně tak pro studium různých věcí. Také vás drží nohama na zemi, tím myslím v realitě boje a bojování. Protože příliš mnoho lidí (bez ohledu na technický stupeň) v bujinkanu i v jiných školách a organizacích zapomíná na skutečnost a zapomíná respektovat ostatní styly. V tomto případě, myslím, že je taryū shiai zajímavé, i když nejde o skutečný boj a nikdo při něm neumře, myslím v dnešní době.

Od doby, kdy jsem začal vést tréninky, a mám na to dost svědků, i když jsou mé znalosti a techniky velice omezené, pokaždé, když jsem narazil na někoho z oblasti jiných bojových umění, vždy jsem praktikoval na nich. Líbí se mi to a mám za to, že je to opravdu důležité. Vše je vykonáváno s velkým respektem k jejich umění, profesorovi…etc., žádná zranění, žádné špatné dojmy (doufám :)). Rád studuji a zkouším různé druhy sportu, silných lidí, různá umění, z jakékoli školy, země…etc., Nemám pro to hranice. Zastávám názor, že vědomosti a moudrost nemá hranic. V takovém světle vidím umění ninjutsu a devět škol Hatsumi senseie.

Co se týče slovíčka taryū, používalo se hlavně v období Sengoku jidai a dokonce i dříve. Bylo zakázáno přijmout výzvu k boji, nebo vyzvat někoho či jeho školu, protože pokud jste prohráli, jméno vaší školy by přestalo být respektováno a vás to mohlo stát život. Dalším důležitým aspektem je fakt, že když jste bojovali a prohráli, vítěz zahlédl nějaké techniky z vaší školy a mohl tak vytvořit protitechniky. To jsou hlavní důvody, proč bylo taryū shiai „oficiálně“ zakázané většinou klasických škol. V Edo se ovšem stalo populárnější, v některých případech mistr školy mohl zaplatit určitou sumu peněz, aby se boji a případné ostudě vyhl. Existuje o tom velká řada záznamů a příběhů. Jiné pro změnu vypovídají o smrti lidí a konci školy.

V mém případě je mi to jedno, pokud mě někdo chce zkusit vyzvat, je více než vítán, jsem velmi otevřený – Jsem vždy otevřený! Nemám z toho špatný pocit. Pokud mě chce někdo vyzvat, není problém. Naneštěstí příliš mnoho lidí nepřichází, lidé milují mluvit za vašimi zády nebo po internetu, ale nikdo nevystoupí z davu a neřekne „Vyzývám tě“! Pevně věřím, že bojové umění, bez ohledu na styl či zemi, je o akci, nikoli o slovech. Být tím, kdo bude poslední naživu. Tomu věřím a to je to co určuje mé cvičení a způsob, jakým se učím.

Víme, že jsi bádal v mnohých bujutsu a mezi nimi i v učení Tetsuzan Kurody senseie. Můžeš nám vysvětlit jeho rčení, že „Jemná Kata vytvoří rychlý a mizící pohyb“ (柔らガい型ガら生まわる速い消え動き)? Jak se to dá použít při našem cvičení ninpō taijutsu?

Především, já nejsem studentem Tetsuzan Kurody senseie, mám k němu hluboký respekt, k umění jeho rodiny a jeho pěti ryū-ha, ale nejsem jeho student. Jakmile se někdo stane studentem Kurody senseie, musí se řídit důležitými pravidly, jako zákazem učit veřejně a používat své jméno nebo ryū-ha k vydělávání peněz. Ve svém bádání, a podobně i z vlastního zájmu, jsem narazil na mnoho různých mistrů a Kuroda sensei jedním z nich. Všechny techniky, způsob cvičení a rovněž moudrost, kterou se řídím, pochází z 9 škol Hatsumi senseie a můj jednoduchý pohyb je na naprosto odlišné úrovni, než je Kurody senseie. Nejsem na stejné úrovni, on je velmistrem pěti škol a já jsem jen začátečník. Můžu vám ukázat, jakým způsobem provádí katy a pár jiných věcí z této školy, ale budu jen velmi chabou imitací. Samozřejmě, ve všech klasických školách bujutsu v Japonsku jsou jisté podobnosti, co se týče způsobu používání těla. Některé z těchto podobných způsobů či principů byly prezentováni na nejvyšší úrovni Kurodou senseiem na jeho trénincích, seminářích, DVD a v knize. V Shinbunkanu (dōjō Kurody Senseie) se studenti řídí určitým řádem a metodikou cvičení, určitými pravidly boje, používání meče, těla dalších zbraní…etc. Tak se v těchto katách, formách a kodexu, pokud jde o někoho s kapacitou, aby je dokázal následovat a správně cvičit, dají najít v zásadě stejné principy, jako u většiny klasických japonských ryū. Z některých škol se to vytratilo, některé to nepoužívají, nebo používají jiným způsobem, prkenějším, tvrdším, s větším důrazem na ki (energii), komerčněji…etc.

Jak jsi říkal, že jemná kata vytvoří rychlý a mizící pohyb – nejdříve k ninpō taijutsu (normálně bych měl vysvětlit význam tohoto slova a jeho historii, ale na to se teď neptáme), použití těla a zbraně je založeno na cvičení na obě strany (pravou a levou) a Kuroda sensei cvičí v případě meče pouze na jednu stranu (kenjutsu a iaijutsu, což neznamená že když jsem ho to jinak dělat neviděl, že toho není schopný). Všechna densho devíti škol zmiňují, že každá technika má být dělána, procvičována, používána, učena a zdokonalována na obě strany. Být schopen provádět věci na pravou i levou stranu, napomáhá kultivovat vysokou rovnováhu a velmi hluboké pochopení techniky stejně, jako vlastní biomechanické podstaty. Když někdo dokáže používat levou stranu či levou ruku a levou nohu tak jako pravou, lidé si budou myslet že je levák. Mimo to, na bitevním poli, během války nebo boje je velká pravděpodobnost, že budete zraněni na straně, kterou více používáte, např. pravá noha či ruka. V takovou chvíli zkrátka přestanete bojovat a řeknete „Ne, útoč na mě zprava! Na procvičování levé strany jsme neměli dost času!!!“ Nebo jednodušeji, pokud jste na pravé straně zraněni, levou nebudete používat vůbec a rovnou umřete? Všechny záznamy ze zásadních válek Japonska ukazují, jak dokázala většina válečníků používat pro boj obě strany. Pokud používáte dobře jen jednu stranu, dělí se tím vaše schopnost přežít, když používáte obě jste kompletnější. Myslím že je to velmi důležité.

Jeden opravdu důležitý aspekt s touto kapacitou používat obě strany úzce souvisí, jde o nezbytnost správné formy. Správná forma znamená mít správné postavení těla a mít ho správné ve stejnou dobu, záda by se neměla ohýbat, hlava být ve správné pozici, kolena a chodidla sledovat stejnou čáru a směr, srovnat své postavení v závislosti na oponentově pozici, používaných zbraní…etc.

Veškeré takové uspořádání a postavení musí sledovat pravidla pohybu se a před zbraní. V tomto případě, čím pomaleji pojedete, tím více vnitřních detailů uvidíte. Čím více vnitřních detailů uvidíte, tím efektivnější a přesnější budete. Takže to není otázka toho být rychlý, silný, nebo dokonce explozivní. To, co hledám je, jak být velmi přesný. Pro mě, rychlost a rychlý pohyb není hlavním faktorem, protože rychlost a rychlý pohyb vyžaduje rozličné svalové napětí plus silnou svalovou aktivitu . Obvykle to má za následek bolesti ramen, kolen, paží, přílišné napětí, jste unavení a to není správný způsob, jakým poranit oponentovo tělo. Teď k tomu přidejte další svalová cvičení, která nemají za účel podpořit cvičení bojového umění a je lehké vytvořit nerovnováhu a nakumulovat mnoho napětí a zranění. A samozřejmě všechno to napětí a zranění bude mít silný dopad či ovlivní vašeho ducha.

Dále, přílišná rychlost vám nedovolí být velmi precizní a přesní. Mezi lidmi, kteří cvičí bojová umění, bez ohledu na organizaci, bujinkan nevyjímaje, je dobře vidět, jak mnoho nedorozumění existuje mezi rychlostí a spěchem, podobně jako mezi efektivitou a brutalitou či násilím. Řekl bych, že použití těla jde dál. Příklady Takamatsu senseie a Hatsumi senseie jsou v tomto případě výtečné. Jsou pro mě nejvyšším vzorem.

Jeden svitek mluví o starém přísloví, dobře si ho pamatuji, jelikož se dotkl mého srdce. Bylo tam řečeno „Pomalé je jemné – jemné je neviditelné“. Tedy, musíte se pohybovat určitým způsobem, používat celé tělo důmyslným způsobem, to vám umožní pohybovat se pomalu a velice precizně v jednom toku a velmi jemným způsobem. Zde, poněvadž se pohybujete v jednom toku s koordinací a synchronizací, počátek pohybu není vidět, a je vidět jen konec pohybu, tím myslím výsledek techniky. Nepřítel nepřijde na to, jak jste to udělali, ani když to sleduje, z toho můžete dojít k závěru, že pohyb či technika se stanou neviditelnými. Neukázat jak začne tělo, pohyb či technika, je počátečním bodem pro takový způsob používání těla. Nepřítel nevidí jaké svaly, šlachy a kosti jsou činné. To samé platí i pro zbraně. Když cvičíte formu, v případě že je správná, je způsob, jakým se přesouvá váha vašeho těla z jedné nohy na druhou a jakým chodíte, odlišný od sportovního. Když se podíváte na sport, jde o okamžitou efektivitu, okamžitou explozivní sílu. V klasických bojových uměních je tomu naopak. Samozřejmě hledáte to co je efektivní, ale efektivní po dlouhou dobu. Co dokážete dnes, byste měli zítra dokázat lépe, a za deset let ještě mnohem lépe.

Ve sportu jste dobří, když jste mladí. Rychle se zlepšujete, protože tento styl je vybudován na určitém druhu tělesné výchovy a jednoduchém způsobu, jak tělo používat. V systému sportu, jakmile zestárnete zbudou vám jen zkušenosti, což znamená, že budete už jenom radit a sami toho již nebudete schopni tak efektivně využívat, poněvadž používání těla je zde založeno na svalové síle, výdrži, jinými slovy na mládí. V klasických bojových uměních je to přesně naopak! V bojových uměních je předpokladem, že se budete stále prověřovat. A toto prověřování znamená „dokážeš to?“ a „jsi schopný ho složit?!!“, toto otázka nehledí na věk, pohlaví, tělo, sílu toho, proti komu stojíte. Existuje na to spousta metod! Nejlepší je taková, která vám umožní dosáhnout toho efektivně, ale způsobem, kterým nezraníte partnera. Není jednoduché, aby pocítil, že to co děláte je nebezpečné. Obvykle většina studentů hraje hru, nebo se bez odporu poddají vůli instruktora.

Někdy je student přesvědčen, že se opravdu snaží a nedokáže přijmout pravdu. Instruktor nebo mistr by měl běžně rozpoznat, že ho student nechal provést techniku, nebo správně nezaútočil. Proč se to stává? No, existuje množství důvodů, vztah, který mezi sebou mají, technický stupeň, loajalita, přátelství, závist, láska, obchod, osamělost…etc. Není snadné přijmout naše vlastní chyby a po letech co jsme cvičili a na vysokém technickém stupni si uvědomit, že to co jsme cvičili, nefunguje. Nejlepší je zkoušet stejnou techniku různými způsoby na různě silných lidech. Správná forma, správný pohyb, efektivita, přesnost, tak jako mnoho dalších věcí, začíná poctivostí ve způsobu, jakým se učíme a cvičíme. To je srdcem cti.

Ano, studoval jsem mnoho bojových umění a toto je i součástí ninjutsu, a pravidly ninjutsu se řídím. V ninjutsu si musíte být vědomi ostatních bojových umění, proto je studuji. Nejen protože je to pravidlo ninjutsu, ale také protože to chci vědět a ze zvědavosti. Ale ne ten typ zvědavosti, abych mohl dát ostatním lidem najevo, kolik toho vím. Líbí se mi, tak je studuji :).

Dost jsem se zajímal o školy Tetsuzan Kurody senseie, protože jedna z nich, vlastně dvě z nich: Komagawa kaishin ryū kenjutsu 駒川改心流剣術 a 民弥流居合術 Tamiya ryū iai jsou silně spojeny s Kamizumi Ise no Kamim, zakladatelem Shinkage ryū. V těchto dvou školách je pořád stejná forma a postavení těla. Také mě velice zajímaly Kage ryū, Shinkage ryū, Taisha ryū a další tyto školy …zkusil jsem najít formu, kterou můžete najít v Kage mokuroku, napsaném Kamizumi Ise no Kamim v roce 1566. Kde se to dá dnes najít? Většina lidí, co cvičí tuto školu jsou nyní Kono Yoshinori sensei a Kuroda Tetsuzan sensei (ale i jiní mistři), kteří udržují stejné metody a způsob používání těla, jaké se používalo v době Kamizumi Ise no Kami senseie, proto je tak dobrý a efektivní. Ale není jediný v Japonsku, kdo dělá něco takového. Tedy dobré by bylo vidět takové mistry provádět techniky proti ostatním stylům. A to se mi zamlouvá.

Protože dělat katy a mít se dobře ve své škole s vlastními studenty je skvělé, ale potom to není bojové umění. Bujutsu, techniky války, v jakékoli se nacházíte zemi, Africe, Zimbabwe, Brazílii, Kanadě a nehledě na bojová umění nebo lidi, kterým čelíte, neznamenají „nejdřív musíš chytnout takhle, zaútočit takhle a udělat to takhle. To jsou pravidla v dōjō.

V bujutsu, skutečném boji, neexistují pravidla. Ovšem rozumím nezbytnosti pravidel pro účely výuky. Myslím, že abychom dosáhli přesnosti a rychlosti ve cvičení, vše závisí na třech bodech: zaprvé – forma, zadruhé – způsob, jakým se přesouváte z jednoho bodu do druhého, zatřetí – proces, kterým se řídíte po léta svého cvičení. Pokud máte tyto tři aspekty a samozřejmě nějakou tu flexibilitu, je to perfektní. Vše spočívá ve formě, protože forma tvaruje tělo. Pokud se tím budete řídit, výsledky se dostaví. Ale myslím, že bych měl ještě podotknout, že nejdůležitějším aspektem je srdce a láska k cvičení. Otázka je „Proč to cvičíme?“, „Co hledáme?“, nehledě na umění, cesta je dlouhá, hluboká a nelehká. Naše ego je tu, schovává se, očekává, někam směřuje…. Někdo hledá slávu, vysoký technický stupeň, vysoké postavení, organizaci, kontrolu, sílu…etc., nemám dojem, že něco takového se dá spojovat se skutečným uměním, nebo nalézáním něčeho čistého a hlubokého. Historie klasických japonských bojových umění je bohatá na nejrůznější příklady, od studií po meditaci. Je složité na to vše odpovědět, poněvadž mysl a záměr každého, když s bojovým uměním začíná, se liší a postupem času se původní stav mysli a poctivost od začátku mění. Jak a proč se změnily? Odpověď na to by měl hledat každý z nás.

Historie dokazuje, nakolik obtížné je růst pro někoho, kdo hledí na věci jen z jednoho úhlu pohledu, to není způsob, jakým cvičit klasická bojová umění. Musíme následovat určitý druh nagare, toku, plynutí, potřebujeme skutečně porozumět vztahu s přírodou, vztahu s mistrem a pracovat na nich. Shrnuto, tento stav mysli a těla je zahrnut v umění mizet či nedat znát žádný signál pohybu skrz katu, cvičení, dokonce i když je to jen začátek technik. Není to jen technika. Ve skutečnosti jde o něco mnohem, mnohem hlubšího.

Odkazuje „mizící pohyb“ na musoku 無足?

Dříve, než odpovím na tuto otázku, nechte mě vysvětlit něco málo o slovech a jejich definicích a taky a způsobu, jakým provádím své vlastní soukromé či vědecké výzkumy. Když používám japonské slovo, může to být také anglické slovo, francouzské slovo, arabské slovo, chci znát definici toho slova, kdy bylo poprvé použito, definici z té doby, jak a proč se změnila, a jeho různé významy a vliv. Abych dosáhl tohoto cíle, prohledám mnoho slovníků, knih, záznamů, setkám se s různými profesory a učenci a tak zjistím co je bližší a správná. Jakmile shromáždím všechna tato různá vysvětlení, definice, myšlenky…etc., začnu studovat samotný zdroj, tím myslí to, odkud všechny ty informace, co jsem získal, vzešly. Poté co přesněji vypátrám zdroj, je možné vyjádřit různé myšlenky a významy k jednomu slovu. To samé platí i pro bojovou techniku, historii školy nebo dědictví…etc., je důležité uchovat si upřímnou mysl, když s něčím takovým začínáte, to proto, že ve většině případů a obzvlášť pak v případě historie klasického bujutsu či ninjutsu, nebo techniky, může vaše mysl zkreslit realitu tak, aby vám poskytla to, co hledáte. Mezi realitou a tím co si uvnitř skrytě přejeme je ale velký rozdíl.

Nyní ke slovu musoku. Mnoho lidí, když si vezme k ruce japonské knihy, ho překládá jako: Mu – nicota nebo bez, Soku – nohy. Doslovně přeloženo by to bylo „BEZ NOHOU“. Tento překlad nám skutečně nepomáhá porozumět významu, chci říct „bez nohou“ v čem, kde, za jakým účelem, v jakém kontextu…etc.?!!

Nyní, když použijete následující kanji: Musoku no hō, dokážete pochopit, že Musoku mluví o určitém způsobu používání nohou, kterému se říká „způsob bez nohou“. Běžnému Japonci to nic neřekne, stejně jako cizinci. Poté co se trochu pohrabete v japonské historii, začnete objevovat slovo: Musoku nin. Toto slovo je zmíněno v pár záznamech, z nichž některé se táhnou až do období Muromachi. Podle těchto záznamů je Musoku Nin „Člověk, který nemá nohy“. To může vytvářet zmatek, například možná to byli lidé, kterým usekli nohy etc. etc..

Záznamy vysvětlují, že Musoku nin bylo pojmenování určitého typu válečníka, který mohl pracovat pro velkou rodinu, ale neměl právo mít jméno. Takže to byli válečníci, bushi, ale ne vysoké úrovně, s jinými kořeny než z válečnické rodiny. To je první definice. Po čase se pojmenování přehodnotilo a změnilo. Stalo se pojmenováním pro množství lidí, kteří žili v Iga a Kōga, dvou rodných místech ninjutsu a Ninjů, protože nevládl žádný válečník, ale mnoho samurajských rodin, kteří vlastnili kus území, který jim vlastně nepatřil, ale chovali se, jako by jim patřil.

A konečně historici začínají říkat ninjům, na samém začátku 16.století, Musoku nin „lidé, jejichž nohy nevidíte“. V Japonsku, někteří badatelé a výzkumníci vysvětlují, že tito lidé mají určitý způsob chůze, pohybu a boje, který jim umožňuje nedat najevo způsob, jakým přesouvají váhu těla z jedné nohy na druhou.
Takový způsob práce s tělem se už dá najít používaný kněžími v shintōistických svatyních a rovněž v divadle Nō. O zakladateli Nō, Kanamim a po sléze jeho synovi Zenamim, bylo známo, že vyvinuli velice sofistikovaný a komplexní způsob chůze. Byli z rodin Iga a Kōga, jejichž pozadí tvořil rod ninjů, takže už z nich byli Musoku nin a byli obeznámení se způsobem chůze a práce s tělem, který ninjové používali. Později, začátkem 16.století Musoku no hō byla slova poukazující na způsob práce s tělem, jež se dá dohledat v rozličných ryū-ha v jūjutsu, kenjutsu, sōjutsu. Většina klasických škol pro něj používá odlišné kanji. Hlavním úkolem tohoto způsobu práce s tělem je schopnost nenechat protivníka v boji rozpoznat přesun váhy těla při použití techniky. A to je velice důležité! Takhle to začíná. Tak Musoku no hō můžete nalézt v různých výrazech, Kieru Ugoki: „Pohyb, který popírá sama sebe“, Kage fumi: „Chůze ve stínech“, Kage ryū, Togakure ryū, Gikan ryū, Kumogakure ryū, Kotō ryū…etc.

Vysvětlil bys nám způsob přenosu vědomostí v rámci bojových umění skrze tři úrovně: taiden, kuden a shinden gokui?

To není lehké, protože všechny tyto aspekty jsou sami o sobě námětem na doktorát z filozofie. Zrovna na toto téma píši knihu pro jednoho francouzského vydavatele. Tedy, zkusme to vysvětlit velice jednoduše. Ve veškerém umění v Japonsku, ale také v náboženství, ezoterice, mystice, magii…etc., aby bylo možné přenést nebo předat určité znalosti, potřebujete nejprve mistra. Slovem „mistr“ mám na mysli někoho, kdo má kapacitu provádět, používat, demonstrovat druh vědomostí, vědu, na velmi vysoké úrovni, v případě klasických bojových umění použití všech technik, používání zbraně na obě strany. Pokud není mistr, není přenos.

Zadruhé, mistr musí najít někoho, učedníka, který je otevřený naslouchání, příjímání, vstřebávání a akceptování, ale zároveň ho mistr musí dokázat přečíst do budoucna. To znamená že od vědomostí předaných mistrem je učedník schopen jít dál a prohloubit je. Tento vztah nemá konce a vytváří tok, který mistra a učedníka spojuje navždy. Když vidíte Hatsumi senseie, jak s respektem a vděkem mluví o Takamatsu senseiovi, vidíte jak skvělé to opravdu je, něco co jde dál, než co v dnešní době můžeme v Bujinkanu mezi lidmi vidět. (samozřejmě takový vztah není jen mezi Takamatsu senseiem a Hatsumi senseiem, existuje ve všech klasických školách v Japonsku. Povaha takového vztahu, spojení, pouta, záleží na různých faktorech)

Tento aspekt přenosu se nazývá taiden – přenos skrze tělo. A přenos tělem není o tom, jak dlouho s mistrem zůstáváte, ale na kvalitě času, který s ním trávíte, na všem co jste díky němu pocítili a uchováváte si to hluboko ve vašem těle. Tento přenos zůstává ve vašem těle během vašeho života, každodenního života, samostatného tréninku, setkání, konverzací..etc. Je to jako neustálá „renesance“, jako připomínka všeho co jste od něj viděli a cítili. Svým způsobem žije mistr skrze vás, když se lidé na učedníka pak dívají, vidí mistrovu formu, pohyb, přístup. To je něco o čem je i bufū, stát se součástí jednoho toku myšlení, bytí, spojení a staré, dlouhé rodinné linie, která vám umožňuje měnit se a adaptovat s každým okamžikem.

Taiden se skládá z cvičení, cvičením a pro cvičení, je to něco, čím žijete, co používáte, jako proudění krve v těle, nevidíte ho, ale cítíte ho, potřebujete ho k životu, aby pomáhal žít a zůstat naživu všem orgánům. Skrývá se v těle tak, jako taiden. Pokud se proudění zastaví, zastaví se tělo, zastaví se srdce, následuje smrt. Jde o vědomosti a moudrost, stejně tak chápání umění mistra založených na životě a praktických poznatcích. Není snad ani třeba říkat, že povaha vztahu s mistrem se odráží ve způsobu jakým se jeho učedník pohybuje, v jeho přístupu, technikách…etc.

Shinden se dá zapsat různými kanji. Poselství od boha je ten používanější způsob. Ten, který tu budu používat já, je poselství mysli (či srdce, citu, představy, myšlenky, záměru). To jsou všechno věci, které si uchováváte v srdci, jako podobu mistra, vzpomínku na něj, jeho činy, rozmluvy s ním. Je to úzce spjato s Taiedenem, protože jeden udržuje druhého při životě, vlastně jsou neoddělitelné. Je to také způsob, jakým si uchováváte vzpomínku na mistra v mysli a srdci, vše se točí kolem toho co jste od něj cítili, aniž byste tomu museli rozumět, ale pamatujete si pohyb, způsob jakým to provedl. Neznamená, že to chápete, nebo že dokážete udělat to samé, ale protože si v mysli a v srdci uchováváte jasnou vzpomínku, můžete ji vidět a pokusit se s ní sjednotit.
Jako poslední je na řadě kuden. Kuden je vše co mistr řekl v soukromí či na veřejnosti, přímo vám nebo někomu, kdo to pak řekl vám. Přesto, že jsou naprosto rozdílné, kuden a kotodama mají v podstatě něco společného, obě se používají k probuzení něčeho uvnitř srdce učedníka, aby ho vedly a ukázaly mu správnou cestu, správnou formu, aby byl schopen spojit se s vzpomínkou na mistra. Kuden jde samozřejmě ruku v ruce s taidenem a shindenem. Tak můžeme říci, že jde o úplný přenos, ale ne o dokončený. Nikdy není dokončený, poněvadž po dobu co učedník žije, mistr a jeho poselství žije s ním.
Čemu je na kudenu velmi důležité porozumět je, že ve většině případů učedník nedokáže přímo pochopit vše, co mistr řekl nebo udělal. Je to podobné tomu, co jsme všichni v životě zažili s naším otcem. Všichni jsme alespoň jednou slyšeli, jak nám řekl něco na způsob „pochopíš to, až budeš tak starý jako já“ nebo „vyrosteš a pak na to přijdeš“…etc. Tyto věty se objevují ve chvílích, kdy se odpověď na určitou situaci nedá získat určitým procesem a životní zkušeností, nedá se vysvětlit slovy tak, aby se dala úplně pochopit.

My na takové otázky obvykle odpovídáme „jo, jo“ nebo „dneska je to jinak“, „tak to bylo v tvé době, ne v mojí“…etc., a až přijde čas, dospějeme do určitého věku, většinou do věku, v kterém byl tehdy náš otec, a v okamžiku, kdy se dostaneme do stejné situace, uvnitř srdce ucítíme „ano, měl pravdu“…podobné je to pak u poselství mistra.

Tedy, kuden zachází se slovy, jde ale spíš o praktické zkušenosti vysvětlené slovy. Pokud neprojdete stejnými zážitky nebo určitým procesem cvičení, příjímání, vytrvalosti, zrady, kudly v zádech, zklamání, radosti, hněvu…etc., pak je doopravdy obtížné pochopit a uvědomit si smysl kudenu a všech jeho vnitřních významů.

Skrze svůj život učedník prochází podobným procesem cvičení a zážitků, jako jeho mistr. Rozdíly a změny jsou tu čas, období, město nebo místo, země a víra, pokud tam nějaká je. Rozdílný je také věk, pohled na život i vzdělání se liší. Ale hluboko uvnitř jde o podobný proces. Jakmile učedník projde stejnými životními situacemi, jako mistr, začne si uvědomovat co říkal a chápat významy ukrývající se za slovy. Navíc, je nemožné porozumět tomu nebo to pochopit, aniž by to člověk zažil prostřednictvím těla a srdce. Hlavním důvodem, proč nemůže učedník pochopit mistrův kuden přímo, je protože kuden nejsou pouze slova. To je důvod, proč se ve většině densho objevuje fráze: “Bojové umění se nedá učit pomocí slov“.

K hlubšímu porozumění kudenu je zapotřebí taiden a shinden. Bez těchto tří je nemožné pochopit a používat slovo umění, tok. Viděl jsem velmi srandovní, ale také velmi arogantní lidi v bujinkanu, shihany, různé instruktory, když mi říkají věci jako: „To mi řekl Hatsumi sensei“, „On mi to řekl“…etc., jako kdyby skutečně rozuměli tomu, co řekl a proč to řekl. Když vezmu v úvahu složitost toho jazyka, vědomosti, historii a všech věci, které musí člověk znát, aby přeložil jedinou větu, co řekl Hatsumi sensei, tak si upřímně myslím, že by bylo vhodnější, neprezentovat se jako někdo, kdo tomu všemu rozumí. Protože v ninjutsu a v klasických školách, rozumět znamená být schopný to použít a demonstrovat proti komukoliv.

Nicméně, není jednou z nejlepších věcí, které bujinkan nabízí, svoboda? Ano, svoboda říkat cokoliv, dělat cokoliv nebo věřit čemukoliv chcete. Správnému, nebo špatnému, lži nebo pravdě. Všichni v bujinkanu, zvlášť pak ti výše postavení (nezáleží na konkrétním technickém stupni) chtějí věřit, že Hatsumi sensei jim řekl, nebo říká pravdu a skutečnost, všichni chtějí věřit v to, že mají skutečný a hluboký a také opravdový vztah s Hatsumi senseiem. To je velmi lidské a normální. Ale je to, čemu věříme a to, co je skutečnost. Myslím, že je velice důležité nezapomínat, jaká je podstata tohoto vztahu. Nezapomínat, na čem je tento vztah založen a samozřejmě, co je jeho pravým účelem. Pokud není prodloužením vztahu, jaký měl Hatsumi sensei s Takamatsu senseiem, pak zřejmě není součástí toku bufū z 9 škol.

Zpátky k tématu kuden, mistr nemusí příliš přemýšlet o tom co řekne, ukáže, předá, nebo vysvětlí. Všechny jeho činy a slova se dostaví ve správný čas, když si toho doba žádá. To je podstatnou součástí toku. Pro učedníka je jedinou věcí, aby byl součástí tohoto toku, aby zapomněl tak, aby se mohl stát součástí tohoto toku a stát se médiem, oknem a zrcadlem vědy svého mistra. V klasických bojových uměních a stejně tak v ninjutsu je mnoho slov, které vyjadřují odlišné druhy přenosu, jako jikiden, nai-den, gai-den, jitsu-den, isshin den shin, isshi sodden, kaiden, shitsu den. Existuje množství „den“. Podstata těchto „den“ nebo přenosu, závisí především na vztahu s mistrem a též na podstatě srdce mistra a učedníka a jejich úmyslu. Ale všechny „den“ vyžadují taiden, shinden a kuden.

Celkově jde o nadřazenou pozici těchto tří aspektů cvičení, které umožňují učedníkovi porozumět (pokud na to má kapacitu) jednoho dne mistrovi a zároveň kráčet v jeho šlépějích. V momentě, kdy to dokáže se stává součástí odkazu, dědictví, součástí přenosu něčeho, co jde s námi a za nás. V tuto chvíli tomu můžete říkat UMĚNÍ. Můžete tomu říkat UMĚNÍ, když je v tom společně množství lidí, kteří mnoho věcí obětovali a vydali ze sebe to nejlepší co mohli, aby jeden den vytvořili to, co dnes cvičíme.

Jaký je nejlepší způsob samostatného cvičení? Řekl bys nám co a jak cvičíš?

Nemyslím si že mé cvičení je zajímavé. opravdu ne! Je lepší studovat jak a čím Hatsumi sensei a Takamatsu sensei dosáhli toho, kde jsou teď. Myslím, že to je skutečně lepší. Ze všeho nejdříve, samostatné cvičení se skládá ze dvou slov SAMOSTATNÉ a CVIČENÍ, takže to cvičíte sami. Problém je v tom, že když vám řeknu, jak to dělám já, jak to dělá Kacem Zoughari, znamená to: moje krev, moje maso, moje drobné svaly, můj drobný mozek…etc., je to velice osobní, a skutečně ne příliš zajímavé. Je důležité nezapomínat, že každý z nás se na umění dívá jinak, každý má jiné pocity, myšlenky, účel cvičení..etc. Takže mám dojem že nepomůže, ani když vysvětlím jak cvičím.

Nicméně, můžu vám říct, že cvičení pro mě neznamená trénink, nebo chodit do dōjō dvakrát, nebo třikrát týdně. Cvičení je ve všem a cvičení je vším. Dýchání je cvičením, stání je cvičením, mluvit s lidmi je cvičením, spaní je určitým způsobem cvičením, jíst je cvičením. Aby se vše, co člověk dělá stalo cvičením a jednoho dne uměním, je důležité oddělit pár věcí. Například, existuje něco, čemu říkáme pravidelné cvičení, to jak opakujete věci, jak často, s jakou pravidelností, kvalitou, co v cvičení hledáte a čeho chcete ve cvičení dosáhnout, vašeho cíle. Když se takové pravidelné cvičení stane o něco hlubším, musí se integrovat do života, do pohybu v každodenním životě, do toho, jací jste, jak mluvíte, jak se chováte, aspektů vaší práce, vztahů s rodinou, vztahem k sobě sama, takže je to přístup, přístup ke každodennímu životu, ze kterého se stane Umění žít.

Poté už není rozdíl mezi pravidelným cvičením a životem. V takovou chvíli se z toho, co děláte, stane způsob, jakým žijete a když se to stane způsobem, jakým žijete, začnete se přibližovat tomu, co je Umění. A konečně jsou také chvíle, kdy jste unavení, nemocní, zranění a v takovou chvíli musíte zjistit, jak můžete pokračovat ve cvičení a jak se změnit, protože vše je o změně a to ovlivní, jak cvičíte, avšak ne podstatu. Podstatou je nepřetržitost, poněvadž cvičit jeden, dva měsíce, šest měsíců, rok, dvacet let a pak skončit, neznamená nic. Musí se to stát určitým řádem, jako pití vody, když pít nebudete, onemocníte a záhy zemřete. Myslím že tak by mělo vypadat i cvičení. Neznamená to že byste měli dělat stokrát tutéž techniku, pokud jí zvládnete udělat desetkrát dobře, správně s plným nasazením. Kvalita je vždy lepší než kvantita. Lidé mohou říct kvalita, ale na to, co je kvalita, může mít každý jiný názor.

Poslední, co chci říci a obzvláště těm, kteří říkají nebo předstírají, že cvičí, nebo, že ví jak se pohybovat, pohyb používat, kdo si myslí kdoví jak nejsou skvělí. Cvičení, skutečné cvičení je něco, co lze vidět, ne něco, co nosíte na sobě nebo s sebou, jako nástroje, Keiko-gi či technický stupeň, je to něco, co můžete demonstrovat a použít proti komukoliv. Pokud někdo dokáže techniku použít, nebo demonstrovat jen na svém „dobrém, nejlepším otrokovi-kamarádovi nebo studentovi“, pak bude lepší nenazývat to cvičením. Dost lidí v bujinkanu a jiných organizací nebude s tím, co jsem řekl souhlasit, ale to je mi fuk. Vím o čem mluvím. Jak jsem dříve řekl, pokud k tomu má kdo co říct, nebo o tom se mnou diskutovat, není problém, jsem tomu otevřen.Přímá konfrontace nebo diskuze je vždy lepší, než za zády, po síti. Cvičení a používání bojových umění není diskuzí na fóru. Akce je vždy tím nejlepším způsobem, jak všechno vyřešit.

Jaký přístup musí mít student bojových umění?

Být schopen najít správné otázky, slušnost, trpělivost a hodně odvahy. Je velmi těžké narodit se vším a být bohatý, krásný, chytrý, milý, cool…etc., najednou. Myslím, že pro studenta je důležité, aby byl slušný, měl vybrané způsoby, byl čistý, jeho Keiko-Gi bylo vždy čisté, dokázal si pro věci vyhradit čas, nesnažil se předvádět jak je skvělý, jak všemu rozumí, nesnažil se poranit partnera se kterým cvičí, nechal vždy začít ostatní, to jsou znaky někoho, kdo se bude hluboce rozvíjet ve všech aspektech Umění a života.

Být trpělivý a pozorný je také nezbytné. Umění ninjutsu je o trpělivosti, výdrži a vytrvalosti. Na to příliš mnoho lidí v bujinkanu zapomíná. Pokud jste velmi slušní (ne falešně a ne v obřadním způsobu či etiketě), naučíte se trpělivosti. Protože slušnost dokáže přesně ukázat, jak se uvnitř cítíte. Stejně jako kata nebo kamae, Vyjadřuje a ukazuje, co ve skutečnosti jsme. Někdy přemýšlím nad tím, co asi někdo tak schopný, jako Hatsumi sensei, vidí v naší formě? Ale to už je jiné téma.

Pokud chce někdo proniknout do formy a přenosu nějakého umění, potřebuje mít dobrou kombinaci a jedna z nejlepších kombinací je slušnost a trpělivost. Navíc je důležité nezaměňovat slušnost vycházející ze srdce s falešnou a obřadní. Být trpělivý je velmi důležité, protože mladí chtějí postupovat rychle a to není možné. Každý se může mnohému naučit, ale bude potřebovat čas přizpůsobit se v závislosti na mnohých situacích a lidech. Trpělivost je klíčová ve všem, životě, umění, vztazích. Ve cvičení ninjutsu je univerzálním klíčem. Trpělivost je vyžadována, abychom porozuměli, jak studovat, věděli, jak se vyhnout určitým problémům a jak vstřebat vědomosti. A konečně je zapotřebí odvaha, protože nejde o jednoduchou cestu. Ano, není jednoduchá. Ale to je dobře. Kdyby byla nikoho by nezajímala.

Pane Zoughari, děkujeme mnohokrát za váš čas a úsilí.

Potěšení je na mé straně.

---

(c) 2010, Kacem Zoughari a Zoran Mijic
Kacem Zoughari je japanolog a mezinárodně uznávanou autoritou na japonská bojová umění.
Uveřejněno 24 listopadu 2010 na webových stránkách: http://shinseidojo.wordpress.com/2010/11/24/interview-with-dr-kacem-zoughari

Shōden

Někteří z českých buyū už měli příležitost se s Tebou setkat na semináři v Olomouci. Řada z nás Tě ale zná jen podle jména. Kdy a jak jsi začala se studiem bojových umění, zejména bujinkanu?

Začala jsem se studiem bojových umění trochu později, než je obvyklé. Studovala jsem na vysoké škole psychologii a jedním z povinných předmětů bylo aikidō. Docela mě oslovilo, tak jsem po absolutoriu hledala nějakou školu, kde bych mohla se studiem pokračovat. Nakonec jsem skončila u jūjutsu, k aikidō jsem se dostala už jen prostřednictvím seminářů. To bylo bokem, nestudovala jsem kvůli technickým stupňům nebo něčemu podobnému. Potom se instruktor jūjutsu, pod kterým jsem trénovala setkal s někým z bujinkanu a začal se mu věnovat, protože to bylo to, co vždycky chtěl. Asi rok po něm jsem se přidala i já. O něco později jsem se také setkala se sokem jedné z menších, rodinných škol japonského meče a také u něj jsem začala studovat. Tak jsem nějakou dobu zároveň studovala jūjutsu, bujinkan a meč. Nemyslím, že by za tím byl nějaký konkrétní důvod. Přišlo mi to přirozené. Všechny tři věci se dobře doplňovaly a měly podobnou filosofii.

Co Tě přitahovalo právě k bujinkanu?

Nejspíš to, že se ve světě bujinkanu cítím velice pohodlně. Oceňuji svobodu jeho umění, rozmanitost, absenci hranic a předepsaných způsobů pohybu. To hodně odpovídá mojí povaze, takže je zřejmé, že zde byla i nejsilnější přitažlivost, než u jiných, více vymezených nebo sportovně orientovaných stylů. Studium bojových umění mi umožnilo stát se všestrannější ženou. K bojovým uměním jsem se dostala z té duchovní strany, věnovala jsem se psychologii a holistické medicíně. V tomto smyslu jsem tedy byla velmi ying. Tréninkem svojí maskulinní stránky jsem pak posílila svojí yang a cítím se tedy všestrannější, více vyváženou. Mám více nástrojů, možností, chcete-li, které mohu uplatnit v každé situaci, verbální, emocionální nebo fyzické. To je pro mě velice důležité, protože to mému životu propůjčuje stejnou svobodu, jaké se mi dostává v bujinkanu.

Jaké to bylo, když jsi poprvé potkala Hatsumi senseie? Dokážeš si vzpomenout, jaký jsi měla pocit?

Většina lidí si pamatuje, jaké to bylo, když poprvé potkali nebo uviděli Hatsumi senseie. Bohužel, já si nedovedu vzpomenout kde nebo kdy se tak stalo v mém případě. Ale určitě jsem byla tehdy na úrovni kyū, protože jsem jezdila po tai-kaiích a pamatuji se, že poprvé jsem Hatsumi senseie viděla na tai-kai, než jsem jela do Japonska. Ale je také možné, že moje první tai-kai a moje první cesta do Japonska byly ve stejném roce. Myslím, že celé to pro mě bylo ohromující – tolik lidí z bujinkanu na jednom místě, všichni se snažili dostat k pódiu, ze kterého předváděl techniky, nejpokročilejší studenti stáli vedle Senseie, když učil, překladatel… Cítila jsem se trochu nepatřičně a vše bylo hodně “nové”. Nejvíce si samozřejmě pamatuji, jak jsem se snažila porozumět tomu, co bylo předváděno. Tehdy byl ještě kladen velký důraz na techniku a všechno bylo dost tvrdé. Dívala jsem se na to, jak techniky vypadají a pak jsem se je snažila zopakovat, ale nedokázala jsem přijít na to, co je na nich tak zvláštní.

Během všech pobytů v Japonsku jsem si dělala poznámky a vedla jsem si deník o svých pocitech a dojmech. Pořád je mám a čas od času do nich nahlédnu, abych se zasmála…

Tvůj ženský pohled na bojová umění může jistě velmi obohatit “mužskou část” bujinkanu. Jak jsi vnímala tréninky, z hlediska civčení, jejich struktury, atp., když jsi začínala?

Tehdy byla všechna bojová umění v podstatě mužskou záležitostí. Hodně žen se ale věnovalo aikidō a to, že jsem znala několik vysoce postavených instruktorek patrně hrálo svoji roli. Ale všude kolem mě byli především muži soustředění na techniku, sílu a údery, přesvědčení o tom, že to musí být jako boj, jako realita. Kdybych před tím nestudovala jiná bojová umění, ztratila bych brzy zájem pokračovat. Také se bujinkan nejevil jako nejlogičtější volba pro sebeobranu, kvůli své široké škále technik. Tréninky byly plné testosteronu a kolem se motalo mnoho lidí s přerostlým egem. Vlastně nevím, proč jsem s tím v některých momentech nesekla. Snad jen proto, že tam někdo uvnitř mě to opravdu bavilo.

Pro svoje vzdělání z oblasti medicíny spojené s energií a vnitřními tělesnými pochody mě zajímaly hlavně ty méně výrazné části studia, tedy vnitřní vlastnosti technik.

Když jsem pokročila ve studiu bujinkanu, začala jsem sama učit a tak se ke studiu dostalo více žen. Řadě z nich jsem zpočátku dávala soukromé hodiny, aby získaly sebevědomí a jistotu v ukemi, které je pro ně vždy nejslabší stránkou, jelikož mají strach z pádu. Jakmile ženy nabyly v Ukemi jistoty, pokračovaly ve studiu a začaly si jej více užívat. Při výuce jsem se zaměřovala na detaily ohledně toho, jak techniky fungují, jak se napojíte na svého partnera a jak využijete své citlivosti k tomu, abyste vycítili druhou osobu, její pohyb a záměr. Čím více žen cvičí v dōjō, tím více žen začne se studiem a vydrží u něj. Tak se udržují ženské a mužské stránky našeho umění. Bujinkan má jak vnitřní, tak vnější stránky a je důležité, aby obě byly vyučovány, ukazovány a zakoušeny. To přivede další lidi, kteří mají zájem o ty “vyšší principy”. Není to jen o boji, vítězství nebo o fyzické síle.

Dnes jsou ženy na trénincích už poměrně běžně. Jde o soudobý trend nebo už je ta změna trvalá?

Na to už jsem odpověděla výše. S bujinkanem začíná stále více žen. Pokaždé, když přijedu do Japonska, potkávám tam více žen, stejně jako na seminářích. Je to dobře. Když jsem začínala bylo jich jen velice velice málo. Věřím tomu, že čím více žen cvičí, tím více se jich přidá. Je to jednoduchá matematika.

Chūden

Myslíš si, že muži a ženy mají na budō odlišný pohled?

Já myslím, že muži a ženy obecně mají rozdílný pohled na svět. Čili v této rovině se k tomu obtížně vyjadřuje. Každý vidíme, co sōke dělá, přesto si z toho každý odnášíme jinou zkušenost, vnímáme to jinak. Takže si nemyslím, že jde o rozdíl mezi ženami a muži. Spíše je to rozdíl v osobním vnímání v závislosti na zkušenostech, osobnosti a osobní historii.

Existuje situace, se kterou je možné se čas od času setkat v každém dōjō: Nový student má potřebu si instruktora “vyzkoušet”. Nutno dodat, že takoví studenti většinou přijdou jen jednou. Zažila jsi podobnou situaci? Myslíš, že nováčci jsou náchylnější k pochybám, pokud je instruktorem žena?

Když učím, vybírám si v první řadě ukeho, který je na takové úrovni, aby na něm bylo možno předvést to, co je třeba předvést. Proto bych si nevybrala někoho, kdo z principu klade odpor. Ale samozřejmě jsem se setkala s odporem ve chvíli, kdy obcházím v dōjō lidi, kteří si s technikou nevědí rady, nebo si jí chtějí zkusit na vlastní kůži. Ale je to vzácné. Ale když jsem začínala, často jsem zažila, třeba na semináři nebo při tréninku v jiném dōjō, že si mě chtěl vyzkoušet muž se kterým jsem cvičila. Většinou šlo o muže, kteří měli problém s tím, že ženy cvičí a mysleli si, že tam nepatřím. Jiní měli pocit, že mají příležitost mi důsledně odhalit mezery v mé technice a dát mi zakusit “realitu”. Mysleli si, že tak je to dobře. Obvykle jsem při cvičení s nimi musela používat mnoho síly a tvrdé údery, aby byli spokojení. Mě to však rozhodně neuspokojovalo a šla jsem si rychle najít jiného partnera, se kterým bych mohla studovat a něco se naučit, ne si něco dokazovat.

V našem dōjō studuje poměrne hodně dívek. Jsem za to rád a myslím si, že jejich pohled na trénink může v mnoha směrech rozšířit vnímání budō jako takového. Na co ty osobně kladeš důraz při svých lekcích?

To je skvělé, že máte v dōjō tolik žen. Skutečně to tréninky obohacuje. Moc by mě zajímal Tvůj pohled na to, jaký vliv má přítomnost žen a dívek na průběh tréninků. Říkáš, že jejich pohled obohatí mužské vnímání budō, ráda bych věděla, jak se ta změna projevuje a jaké jsou tvoje zkušenosti s tréninkem žen a dívek. Myslím, že ke mně řada žen chodí i proto, že vědí, že budou cvičit pod jinou ženou a jsou zvědavé, jaké to bude. Co považuji za nejdůležitější při tréninku – to se neustále mění. Nikdy předem nevím, co přesně budu učit. To závisí na energii, kterou cítím ve skupině, pocit, který z ní mám, zpětná vazba, kterou od ní dostanu… Někdy se soustředím na techniku, na zbraně, na údery nebo na sílu. Jindy na jemné techniky a jejich vnitřní stránky, spojení s protivníkem…

Máš velice mnoho osobních zkušeností s tréninkem Hatsumi senseie. Mluvil s Tebou Hatsumi sensei o tom, jakým zpusobem by ženy měly nejlépe trénovat?

V určité době mě začal sōke velice podporovat a dodával mi odvahu, abych byla tak dobrá, jak jen mohu být. Velmi stál o to, aby na vyšších úrovních bujinkanu byly silné ženy, které budou příkladem a pomohou rozšířit bujinkan tak, aby studovalo více žen. Nikdy to neřekl přímo, ale já jsem měla takový pocit. Nedávno jsem s ním měla rozhovor o kunoichi tai-kai a jedno z témat bylo o ženách v bujinkanu a o kunoichi z historického pohledu. Sōke řekl, že ženy by měly být zcela ženské. Když cvičí, měly by cvičit jako ženy, ne jako muži. Měly by dělat vše tak, jak je to pro ně jako pro ženy přirozené. Z historického pohledu se neučily kunoichi podle něj nic jiného, než dnešní ženy. Učili se ochránit sebe a svou rodinu od nebezpečí, která jí hrozila v kontextu doby, v níž žily. Některé z nich měly roli špiónek, díky tomu, že jednaly zcela žensky. Mohly se tak dostat do míst, kam muži nesměli. Není to tak odlišné od současnosti, kdy ženy vstupují do armády a bojují bok po boku mužům. Stále dochází k napadením a ke znásilněním, ale více a více žen se učí se bránit. Sōke řekl, že ženy mají mnohem vyvinutější intuici a smysl toho, co se děje kolem nich a že by to měly více využívat. Obecně bychom každý měli být sami sebou, takže ženy, které cvičí by měly být…. prostě ženami. Není na tom nic zvláštního. Prostě se učíme přizpůsobit pohyby a techniky možnostem našich těl tak, jako to dělá každý. To je vše.

Vím, že v současné době máš své dōjō v Německu, ale ty nepocházíš z Německa, že? Jaké to je, začít s tréninky v „cizí“ zemi?

To je zajímavá otázka. Moje matka je Němka a já jsem se v Německu narodila. Dosud tu žije celá rodina z matčiny strany. Jako malá jsem tu taky žila, ale pak jsem se odstěhovala do Spojených států, kde jsem chodila do školy. Do Německa jsem se vracela každé 4 roky na prázdniny. V Evropě se cítím doma. Strávila jsem tu mnoho času, cestovala tu o prázdninách, potkala mnoho přátel s nimiž se známe dodnes. Chtěla jsem se sem v devatenácti letech přestěhovat, ale pak jsem potkala někoho… to už je dávno. Před několika lety se můj život opět změnil a já měla příležitost k velké změně, tak jsem ji udělala a splnila jsem si sen, který jsem měla od devatenácti let. Cítím se požehnaná a šťastná. Dōjō, které tu mám je velice malé. Studenti, kteří mě znali už z dřívějška mě kontaktovali a pak už to šlo samo. Nehledám nové studenty, netoužím mít velké dōjō, stačí mi když se dobře bavím s pár lidmi.

Okuden

Hatsumi sensei je velikou lidskou osobností, neustále ovlivňující své studenty a okolí. Jak Tě studium u Hatsumi senseie ovlivňuje ve Tvém osobním životě?

Asi by bylo obtížné najít někoho, koho by neovlivnil. To, jaký je, jeho hra se slovy, jeho filosofické myšlenky vnímáme každý trochu jinak, včetně mě. Otevřel mi dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Jako by měl schopnost nahlédnout co student potřebuje a ukázal cestu, která otevírá příležitost toho dosáhnout, ať už je to cokoliv. Nemusí se to vždy týkat bojových umění. Hatsumi sensei ovládá širokou paletu dovedností, které jsou v životě důležité a pomáhá druhým najít cestu, která je pro ně správná. Takže ano, ovlivňuje mě.

Co považuješ v bujinkanu za skutečně důležité?

Věřím, že každý z nás nachází v bujinkanu něco jiného. Závisí to na našich životních zkušenostech. Já si vážím svobody ve studiu, otevřenosti filosofie bujinkanu, historie a tradice jednotlivých škol, toho, že znám Hatsumi senseie a hned potom také té velké rodiny ze všech koutů světa, kterou bujinkan představuje. Toho, že mohu přijít do jakékoliv země, kde se cvičí bujinkan, zaklepat na dveře a dočkat se přijetí. To je přece ohromující! Samozřejmě, ta naše globální rodina má stejné problémy a řeší podobné věci jako jiné rodiny, ale všichni máme sōkeho a jeho umění, které nás spojuje. To považuji za velice důležité.

Lidé studující bojová umění se často věnují i jiným budō a nebo východní medicíně, jak je to u Tebe?

Jak už víte, já jsem studovala jiná bojová umění před bujinkanem. Navíc jsem studovala energetickou medicínu, psychologii a práci s tělem, a to před tím, než jsem začala studovat bojová umění. A také jsem měla přes dvacet let praxi v Kalifornii. Takže ano, platí to i pro mě.

Co bys poradila těm dívkám či ženám, které přemýšlejí o návštěvě tréninku budō, ale nemají dost odvahy či prostě příliš přemýšlejí?

Tady ukáže čas. Věřím v upřímnost k sobě samému. Pokud budeme hledat výmluvy a odkládat to, pak se tak možná chováme i v jiných oblastech života. Neexistuje nic jako je dobré nebo špatné. Je jen uvědomění sebe sama, jak často říkám. Být k sobě upřímný, umět si přiznat strach, zahanbení nebo nejistotu je velmi lidské. Pokud se s tím chceme vyrovnat, musíme nejprve srovnat s tím, že to cítíme. Pokud chce žena nebo dívka studovat budō, je jedinou cestou zajít na trénink, zjistit, jaký z toho má pocit. Pokud je tam nějaký strach obava nebo jí prostě jen něco brání v tom začít, pak je možná na místě si položit pár otázek. Možná to také není vhodný čas pro to začít. Může přijít později. A nebo nikdy. Pokud je to otázka odvahy, vyplatí se postupovat malými krůčky, najít někoho, kdo by chtěl taky cvičit a začít spolu s ním. Začátky jsou vždy lehčí, když s sebou máte kamaráda. Tak bych to doporučila já. Pokud už zná jinou ženu, která cvičí, tak se jí chytit, ptát se na věci a klidně u ní i hledat podporu. Někoho oslovit je jen první krok k získání odvahy. Strach je jen iluze.

V současnosti připravuješ velkou bujinkan akci – Kunoichi tai-kai 2010, která proběhne 17.-19. září v Německu. Kdy Tě napadlo uspořádat něco tak velikého a s jakým cílem do toho jdeš?

Několik let jsem učila ve Švédsku a zatímco jsem tam byla, některé ženy přišly s tím, abychom si udělaly čistě ženský trénink. Nakonec z toho měly velmi dobrý pocit a proto ta myšlenka, že by nebylo špatné udělat něco obdobného, ale v celosvětovém měřítku. A tak přišly s myšlenkou Kunoichi tai-kai. Přišlo mi to skvělé a hned jsem se ptala, kdo to zorganizuje. Pár se jich ozvalo, že by rádo pomohlo, ale nakonec se nic nestalo, takže to spadlo na mě. Shodou okolností jsem následně ten samý rok odjela do Japonska, kde mě sōke oslovil s tím, že by rád, abych přišla na způsob, jak přivést k bujinkanu více žen, aby vyzdvihl a posílil jejich pozici i v rámci bujinkanu, aby zde hráli větší roli. Zmínila jsem se před ním o tai-kai a on řekl: “To je dobrý nápad, to udělej.” Takže odsud to celé vzniklo. Nevymyslela jsem to sama a ani to původně nebyla moje iniciativa. No ale protože to nakonec realizuji, oslovila jsem Katrin Jansen, zda by nechtěla být spoluorganizátorkou a ona souhlasila.

Jsem velmi vděčná instruktorkám, které se té události zúčastní a podělí se s námi o svoje dovednosti a zkušenosti. Protože ještě nemáme úplně představu, jak to celé vyjde po finanční stránce, nabídly se, že samy ponesou náklady na dopravu, přičemž my poskytneme stravu a ubytování. Ale doufáme, že se celá akce zaplatí, abychom jim alespoň část těchto nákladů mohly uhradit. Také to dost vypovídá o jejich ochotě vůči ostatním ženám v bujinkanu. A potom jsou tu ještě ty ostatní ženy z celého světa, které ušetřily peníze, mnohdy i za cenu toho, že tento rok vynechají návštěvu Japonska, aby mohly přijet. I těm jsem velice vděčná protože bez jedněch, ani bez druhých by se tai-kai nemohlo konat. Krom tréninku stojí za to i ta úžasná zkušenost, kdy se lze setkat s dobrými instruktorkami a ženami z celého světa. Když sōke povzbuzoval ženy, aby přišli, mluvil o tom, že někdy je přednější zkušenost než názor. Že prostě stačí přijít a vyzkoušet, jaké to je. A pak si můžeme udělat názor na základě zkušenosti, kterou jsme prožili. Ale ne naopak – jako předpoklad.

Zatím svůj zájem projevilo mnoho žen. Registrace stále pokračuje. Mým cílem je mít 300 účastnic z celého světa. Ráda si kladu vysoké cíle. Existuje přísloví – pokud míříš až k nebi, třeba se nohama dotkneš koruny stromů.

Prozraď nám něco ze zákulisí, kdo se bude podílet na výuce během tohoto tai-kai?

Všechny podrobnosti lze najít na: www.bujinkankunoichi.com

Stránka je v pěti jazycích a jsou tam všechny důležité informace, včetně toho, co je v okolí k vidění pro ty, kdo by to chtěli pojmout jako rodinnou dovolenou. Také je tam krátké video, rozhovor se sōkem o jeho pohledu na ženy a význam tohoto tai-kai.

Téma semináře bude pestré. Sōke by si přál, aby se tai-kai týkalo myšlenky pěstění šestého smyslu, který je ženám dán vrchovatou měrou. O něm soudí, že je ho ženám potřeba. Řada žen by se také dozvěděla více k jednotlivým technikám, zejména to, jak je provádět bez použití síly, atp. Bude to určitě dost nabité, ale taky fajn.

Osobně bych někdy v budoucnosti zažila i další mezinárodní tai-kai, takové, kde by vyučoval stejný počet mužských a ženských instruktorů, které by bylo pro každého v bujinkanu a na němž by byl stejnou měrou zastoupen cit i síla. Myšlenkou, kterou jsem měla ohledně toho tai-kai na začátku je, aby pomohlo ženám, když se vrátí do vlastních dōjō. Budou mít lepší sebevědomí a půjdou příkladem ostatním ženám ve svém dōjō. Čím více žen trénuje v daném dōjō, tím snadnější je pro nové ženy, aby se zapojily. To pomůže překonat mnoha ženám, které chtějí studovat, ostych a celkově to prospěje bujinkanu po celém světě ve více ohledech.

Děkuji mnohokrát Sheilo za to, že sis našla čas pro odpovědi na mé otázky. Jsem moc rád, že tento rozhovor vznikl. Opravdu byl to moc příjemný čas.

---

(c) Sheila Haddad a Pavel Slavík
Rozhovor byl dělán přímo pro naše webové stránky.
Mockrát děkujeme.

aneb představení sbírkových předmětů prostřednictvím fotografií.

Tajemství technologie výroby teppō (palných zbraní).

Příchod teppō (palných zbraní) do Japonska je z dnešního pohledu velmi silně vnímán jako okamžik, kdy se v naší krajině objevil nový druh zbraně, který měl velký vliv na způsob vedení bitev, a zároveň jako okamžik příchodu pokročilých západních technologií do Japonska. Ačkoliv existují materiály dokumentující změnu válečných metod, neznáme žádné zachované památky, natož pak technické informace o výrobě teppō z období Sengoku jidai (období válčících států), které by potvrzovaly údajně dovezené pokročilé technologie, což činí toto tvrzení nesnadno pochopitelným.

Je pravděpodobné, že je tento argument založen na předsudku, že je západní kultura a civilizace pokročilejší než ta japonská – což je názor, který existuje již od éry Meiji – přesto však, pokud bychom měli dát takovému argumentu za pravdu, musíme mít nějaký důkaz.

Národní muzeum japonské historie má ve svém držení sbírku Minorua Anzaie, předního sběratele materiálů vztahujících se k „hōjutsu“ (konstrukci palných zbraní).

Ve sbírce se nacházejí „Temaezutsu seisaku no kotō“ (O výrobě Temaezutsu), svazek z „Nakajima ryū hōjutsu kankiroku“ (Pohled na umění konstrukce palných zbraní školy Nakajima, celkem 21 svazků), který napsal v květnu roku 1843 Nagataka Munei, žák Atsutoshiho Nakagawy z klanu Suo Tokuyama a „Daishō Onteppō Haritate Seisaku“ (Výroba velkých a malých palných zbraní), kterou napsal Tobee Kunitomo Ikkansai.

Oba svazky jsou cenným historickým materiálem dokumentujícím postup výroby teppō. V tomto článku bych rád začal s představením obsahu „Temaezutsu seisaku no koto“ ze série „Nakajima ryū“ zachyceného na fotografiích, a to ve snaze vrhnout trochu světla na technologii výroby teppō v tehdejších dobách.

---

Průběh výroby teppo nalezený v „Temaezutsu seisaku no koto“ pocházejícího z „Nakajima ryū hojutsu kankiroku“.

Postup výroby Teppo

1. Pokud chceme vyrobit teppō, nejdříve musíme vyrobit železnou tyč zvanou „Shingane“. Pro teppō dlouhé jedno Shaku (30.3 cm) by mělo být Shingane o jedno Shaku delší, nebo by mělo mít čtyři Shaku. Kolem jednoho konce Shingane se lehce omotá sláma, aby se snáz vytahovalo během výroby teppō.

2. Pak se připraví železný plát zvaný „Kawaragane“, který má vhodnou velikost a tloušťku pro výrobu teppō. Připravené Kawaragane se omotá kolem Shingane. Když je teppō vkládáno do ohně, Shingane se vytáhne, a když je železo kováno, vsune se zpátky. Jakmile je železo dostatečně ukuté, šev se zahřívá tak dlouho, dokud nezměkne jako těsto, načež se svaří k sobě. Tomuto procesu se říká „Wakashizuke“. Stavu, kdy máme stočené Kawaragane, se říká „Ara-maki“. Poté je potřeba vybrousit hlaveň pilníkem a připojit nezbytné součásti. Výsledkem je hotové teppō. Tento typ teppō se nazývá „Udon-bari“ a jedná se o levný standardní produkt.

3. Drahé a dobře udělané teppō se vyrábí tak, že se k hlavni Aramaki přidá mnoho železných plátů vykovaných do dlouhých pruhů, které se omotají kolem hlavně a vykovají pomocí Wakashi-zuke, aby bylo teppō silnější. Výsledek je nazýván „Kazura-maki“.

4. Na napůl roztavené Ara-maki se přivaří další „Kazura“ (ocelové pruhy; doslova réva). Plně se roztaví a svaří dohromady pomocí kladiva, které ková železo od okraje. Říká se tomu „Tsume-maki“. Někdy se v této fázi výroby dvojmo obalí komora náboje. Během Kazura-maki se ústí hlavně omotá tence a zadní konec tlustě. Výsledkem je skoro hotová hlaveň.

5. Pokud se má dvojmo obalit celá hlaveň a ne jenom nábojová komora, namotávají se pruhy napoprvé opačným směrem. Výsledkem je dvojmo omotaná hlaveň.

6. Pak se kolem užšího konce (ústí) omotá tlustý plát železa a vznikne „Koji“. Vyrobí se hrubá forma pro pánvičku a připevní se k nábojové komoře.

7. Výsledné hlavni se říká „Arakata-zutsu“. Arakata-zutsu se protáhne otvorem v „Katagi“ (tvrdém dřevě), připevní se klíny a vývrt je vybroušen pomocí ocelového vrtáku. Nejdříve se používá hrubý vrták, při dokončování pak jemnější.

8. Následně se použije nebozez k vyříznutí závorníku na zádi hlavně.

9. Když skončíme s nebozezem, použijeme pilník k zaoblení horní poloviny teppō v případě zaoblených hlavní, nebo vytvoříme osmiúhelníkový tvar v případě hranatých hlavní. Upraví se tvar pánvičky, na teppō se pomocí Wakashizuke přivaří přední a zadní muška a upevní se pomocí závorníků. Poté se k spodní straně hlavně připevní platforma pro nýt držící pažbu.

10. Nyní je teppō dokončené. Následně se upraví přední a zadní muška, a to tak, že se ve stejné výšce, jako je vývrt, umístí terč, obvykle ve vzdálenosti 6 Kenů (10,9 m), před hlavní a za ní se překříží provázek a skrze vývrt se zamíří na černou skvrnu na terči. Hlaveň se pak zajistí a na černou skvrnu na terči se zamíří skrze obě mušky. Tomuto procesu se říká „deai sadame“.

11. V dalším kroku se k pažbě vyrobené ze starého tvrdého dřeva připevní prkýnko s mechanizmem a kleštičkami na doutnák (v případě vnějšího mechanizmu i pružina) a na hotové teppō se připevní rovněž chránič před deštěm a kouřem a spoušť.

Postup výroby děla

Teppō jsou malé zbraně, avšak po roce 1570, v obdobích Genki (1570-1573) a Tenshō (1573-1592), začínáme zaznamenávat nástup využívání velkých palných zbraní, děl a ručních děl. Na první fotografii můžeme vidět jeden Kan (3,75 kg) těžké dělo školy Seki (kalibr: 8,5 cm, délka zbraně: 90,2 cm, celková délka: 140 cm), kterou muzeu daroval Sokichi Tokoro, historik zabývající se palnými zbraněmi. Je na něm epigraf „Goshu Kunitomo Tanba Daijō Tachibana Munetoshi“ a zlaté lemování na horní straně hlavně prozrazuje, že majitelem byl „Kangun Hyōenojō Masanobu (Pečeť)“. Důvěryhodné dokumenty dokládají, že už začátkem období Edo, v roce 1674, se v provinciích Kururi a Kazusa střílelo z děl na dlouhé vzdálenosti.

V srpnu 1813, ke konci tokugawského šógunátu, si Nobusada Seki, potomek Masanobua Sekiho, objednal u Yozoa Iwaty, výrobce palných zbraní z Eda, dělo ráže 300 Me (váha dělové koule: 1 125 g). „Nobusadovy paměti“ přinášejí následující popis postupu výroby děla.

1. Kovový plát se přehne napůl tak, aby vznikly dva kusy, každý z nich 3 Shaku dlouhý (90,9 cm), 5 Sunů široký (15,15 cm) a 8 Bu tlustý (2,42 cm). Každý z nich váží 5 Kanme (18,75 kg). Pláty se přitisknou na kámen se zaobleným žlábkem, aby se vytvarovaly do podoby polovičních válců, které se pak spojí a vytvoří celý válec (hlaveň).

2. Hlaveň se vyztuží obručí a zajistí do svěráku dlouhého asi 3 Shaku (90,9 cm) a zvnějšku se na něj přiloží pruh dlouhý asi 1 Shaku (30,3 cm), který se přichytí pomocí Wakashizuke asi na třech místech od špičky do prostředku.

3. Pak se připraví železné proužky na obalení hlavně. Použije se devět pruhů širokých 1,1 až 1,2 Sunu (přibližně 3,5 cm), tlustých 8 až 9 Bu (přibližně 2,6 cm) a dlouhých 4 Shaku (121 cm). K části, která se připevní k hlavni, se pomocí Wakashizuke přivaří kusy oceli dlouhé zhruba 5 Sunů (15,2 cm).

4. Tavení se účastnil jeden člověk držící kleště, jeden stojící u měchů a čtyři střídavě bušící kladivy, kteří na hlaveň neustále házeli slámu a hlínu. To mělo zlepšit formování. Tímto způsobem vznikla hlaveň široká 1 Sun (3,03 cm) na horním konci, 3 Suny 8 Bu (11,5 cm) v oblasti Sakiguchi, 4 Suny (12,12 cm) v oblasti Honkuchi a s průměrem 1 Sun 5 Bu (4,5 cm).

5. Pak následovalo vrtání, kterým se v hlavni vytvořil vývrt. Vepředu byl vztyčen pilíř vysoký 2 Shaku (60,6 cm), kterým se prostrčila hlaveň a ze strany další vysoký 6 až 7 Shaku (přibližně 197 cm). Hlaveň byla prostrčena pilířem a upevněna a vývrt byl prováděn postupným vkládáním pěti Aragiri dlouhých 5 Shaku (152 cm) s vrtací částí dlouhou 8 Sunů (24,2 cm). V této fázi bylo k vrtáku připevněno otáčedlo. Mechanizmus byl takový, že se na opačné straně vrtáku připevnila deska, která ho měla tlačit a k desce bylo připevněno lano, za které se tahalo ze strany Sakiguchi. Na konec lana se upevnil velký kámen, a když se vrták otočil, deska zatlačila na jeho konec a vytvořila vývrt.

6. Poté byly vykovány kleště na uhlí, základna a „Saruwatari“. Zdobení vyrobil rytec Chosaburō Goto.

Z „Hariho-seiho-no-maki“ v „Nakajima ryū hōjutsu kankiroku“ můžeme vidět, že technologie, kterou zdědil Yozo Iwata, byla technologií výroby Toi.

Protože byl Kangun Hyōenojō Masanobu nejstarším synem Shina, zakladatele školy, a protože se hōjutsu (umění výroby palných zbraní) striktně drží učení svého zakladatele, je možné, že i „jednokanové“ dělo bylo vyrobeno touto technikou. „Hariho-seiho-no-maki“ se zabývá i technikami výroby věcí jako „Udon“, „Makihari“, „Kadotoi“ a „Kanaji“ pro základnu děla, v tomto článku však není možné zacházet do takových detailů.

V období válčících států (Sengoku jidai), byly teppo vyráběny zbrojíři v Kunitomo a Sakai a dalších východních provinciích Japonska. Jak je z toho možné vidět, kováři po celém Japonsku kopírovali ostatní, aby vyrobili vlastní železné válce. Výsledkem bylo, že se teppo rozšířily po celé zemi. V technologii výroby teppō však nelze najít žádné stopy západních technologií výroby palných zbraní.

---

(c) Takehisa Udagawa
Středověké dějiny Japonska, historie zbraní a zbrojí
Oddělení informačně-referenčního výzkumu, Národní muzeum japonské historie
Převzato se svolením autora ze stránky:
http://www.rekihaku.ac.jp/e-rekihaku/114/index.html

Často bylo zmiňováno, že tanryoku 胆力 neboli “kuráž” je nezbytným elementem pochopení světa budō 武道 a vývoje studenta bojového umění.
S ohledem na kanji, tanryoku 弾力 může také znamenat „pružnost, nezlomnost a přizpůsobivost“.

Pojďme se zamyslet nad vztahem různících se kanji a nahlédnout na skryté a základní složky nevyhnutné k pochopení srdce bugeisha.

隠 要 武 心
In yō bu shin

● In 隠 znamená skrýt nebo utajit.
● Yō 要 znamená „hlavní myšlenka“ nebo „podstata“.
● Bu 武 se překládá jako „válečník“.
● Shin 心 znamená „srdce” nebo „duch“.

隠 要 武 心
Sōke to nedávno zmiňoval.

---

(c) 2010, Duncan Stewart
e-mail: slamdunc742004@yahoo.com
fotografie: Sheila Haddad
převzato ze stránek:
http://tazziedevil.wordpress.com/tamashii/
(publikováno 10. března 2010, napsal Duncan Stewart)