V rámci bujutsu se používalo mnoho zbraní. I když někteří historici uvádějí, že nejoblíbenějšími zbraněmi byly luk a meč, studium boje s kopím bylo rovněž velmi důležité. Stejně jako šíp, i kopí může být vymrštěno. Stejně jako meč, i kopí může bodat, a také sekat, a to včetně yari, které používali ninjové. Použití ve skutečnosti záviselo na situaci, které musel člověk čelit na bojišti. Odhlídnuvše od ninjů, kteří využívali yari (kopí) nezvyklými způsoby, kopí patřilo mezi zbraně válečníků s vysokou hodností. Tito muži se nezapojovali do střetů během zteče, kterou prováděli Ashigaru, válečníci nižší třídy bojující v předních liniích.
Pozadí
Používání yari bylo široce rozšířené v období Sengoku (1480-1570), během kterého bakufu (vojenská vláda) pouze s obtížemi prosazovala svou moc, a to navíc jenom na omezeném území hlavního města a jeho bezprostředního okolí. Pochopitelně tak u mnohých vznikla touha po samovládě a daimyō začali formovat svá knížetství. Bojovali spolu v divokých bitvách ve snaze dobýt Kyōto a získat naprostou nadvládu. Náboženské a kulturní rozdíly udržovaly jednotlivá knížetství rozdělená a vedly k neustálým bojům. V těchto bitvách bylo kopí široce využívané. Později bylo od této zbraně upuštěno, protože se ukázalo, že je pro bushi příliš těžkopádná.
Trénink v rámci yarijutsu ninjů
Základem pro trénink s yari je pro ninju taijutsu. Stejně jako ve všech bujutsu té doby je umění pohybovat se klíčové pro trénink se zbraní. Ninja používá kopí stejně jako jiné zbraně, například bō, jō, hanbō nebo meč. Yarijutsu je sjednocením umění udeřit pomocí kosshijutsu, koppōjutsu, taihenjutsu (umění pronikání, v závislosti na prostředí) a bōjutsu (společně s důkladnou znalostí využití meče, daitō, katany, shinobigatany a kodachi).
Početné typy kopí, které ninjové vynalezli, byly vytvářeny s povědomím o mezerách ve standardní obraně. Ve velmi krátkém čase se z nich však mohly stát velice užitečné pracovní nebo rolnické nástroje. Proto kamayari a shinobiyari sloužily rovněž jako nástroje k rybaření a lezení, nebo k přenosu zboží. Yarijutsu v sobě muselo spojit vědomosti o vzdálenosti a úhlech útoku, jež byly pro přežití nezbytné. Yari používané na bojišti měřilo 12 stop a cvičné 6 stop. Tato délka dovolovala válečníkovi vytvořit kolem sebe prázdný prostor a yari mohlo být také využito k sražení jezdce ze sedla nebo k útoku z dálky. V rukou naivního člověka se však taková délka stávala vážným handicapem. Proto ninjové prostřednictvím „Kyojitsu tenkan 虚実転換“ pěstovali umění nahrazování pravdy klamem a naopak, pomocí optických iluzí.
Není to tak jednoduché, vyžaduje to intenzivní technickou přizpůsobivost, pohyblivost a otevřenost. Ninjové proto vynikali ve využívání vlastních chyb, které obraceli proti svým nepřátelům… překvapení přestalo být překvapením! Měli hluboké znalosti kenjutsu (boj s mečem) a kumitachi pro boj proti nepřátelům ozbrojeným ostrými zbraněmi.
Provedení „Tsuki“ s yari je v ninjutsu poněkud specifické. Pochopitelně, abyste pronikli zbrojí, musíte být buď velmi silní, nebo musíte použít speciální techniku, která umožňuje zasáhnout stejné místo dvakrát nebo třikrát po sobě. Není to ani podepřený ani dlouhotrvající útok. Je to technika využívaná výhradně v ninjutsu a pocházející z kosshijutsu a koppōjutsu. (Využití prstů a končetin pro zasažení kostí a nervových center kostí.) Pokud se trénuje v kombinaci s kyojutsu tenkan hō, umožňuje tato útočná metoda zasáhnout dvakrát nebo třikrát během jediného výpadu. Technika se jmenuje Sanshin no kata a pochází z Gyokko ryū. Další technika jedinečná pro ninjutsu je chůze stranou (Yoko aruki nebo Aruki ashi) pocházející ze školy Togakure ryū, která se objevuje i v Kotō ryū a Kukishinden ryū.
Hatsumi sensei říkal, že když trénoval s kopím, první věc, kterou po něm Takamatsu sensei chtěl, byla, aby se zmocnil útočícího kopí. Během útoku skutečně existuje okamžik, kdy je možné uchopit čepel, aniž by se člověk pořezal. Musí však vstoupit do Kūkanu. Kūkan je trhlina v čase, okamžik, kdy je všechno možné. Časoprostor v samotném čase, a je to méně záhadné, než se to jeví. V konečném důsledku, co se stane s tím, kdo útočí? Ten, kdo ví, jak kontrolovat kūkan, pochopil podstatu boje… a života. Můžete dokonce dodat, že zbraň, prodloužení těla, má vlastní mysl, protože si sama poroučí. Gokui ninjutsu vyučované Takamatsu senseiem odráží nekonečné množství technik, které vycházejí z jednoho principu: „Voda má takovou barvu, jakou barvu má váza.“ Tím se chce říct, že bez ohledu na zbraň nebo formu boje, princip je jedinečný.
Zrodila se nová ninjovská zbraň
V případě, že se kopí zlomí, boj nekončí. Člověk pak používá techniky odzbrojování beze zbraně (Mutōdori, Shinkenshiharadome juttejutsu). Ninjové však používali různá kopí. Jedno z nich, Te-yari, bylo široce rozšířené. I když bylo kratší než Yari (1,75 m), nabízelo mnoho různých způsobů využití a přizpůsobení. Dalo se házet jako oštěp (Yarinage), dalo se jím řezat jako mečem (Ryōbi – obě strany hrotu měly ostří). Kamayari používali především ninjové-piráti (Wako nebo Kaisaku), kteří od pradávných dob až do období Edo sužovali pobřeží Japonska a kontinentální Asie. Kamayari se používalo při nastupování na loď, s hákem bylo možné zachytit meč, sloužilo k sekání, odzbrojování, rybaření, zachytávání boků lodí, atd. shinobiyari (s dvojitým hákem), rovněž známé jako skryté kopí, které se vyvinulo z Kamayari, bylo hrůzu nahánějící zbraní. Kromě jiného sloužilo jako kotva při šplhání. Hattori Hanzō, proslulý náčelník policie shōguna Ieyasua Tokugawy, vynikal v používání různých dlouhých kopí v kombinaci s mečem, shurikenem, kodachi nebo jutte. To by mohlo naznačovat, že techniku dvou mečů, kterou vyvinul Miyamoto Musashi, lze použít s jakýmikoliv zbraněmi, bez ohledu na délku. Nejdůležitější je, jak člověk používá tělo a jakého má ducha v bitvě. Pohyb by se měl stát spontánním, přirozeným a nespoutaným.
Přizpůsobení sōjutsu potřebám policie
Během období Edo (1603-1867) se statut ninjů změnil. Byli zodpovědní za ochranu shōguna v jeho hradě v Edo. Juttejutsu, Torinawajutsu a Shibarujutsu byly využívány k polapení banditů, aniž by došlo k jejich usmrcení. Ninjové byli, ve své podstatě, velmi přizpůsobiví. Ninja je ninjou proto, že dokáže vytvořit z něčeho jednoduchého něco cenného, co se může neustále vyvíjet. Dokáže zůstat kreativní a překvapivý.
Kopí rovněž získala nové funkce. Susumata, Mojiri a Sodegarami byli uzpůsobeny pro potřeby policie. Člověka bylo možné zajmout bez usmrcení, bylo ho možné zastrašit a vylekat, aniž by došlo k rozruchu mezi dalšími tlupami lupičů. Kopí, původně smrtící, se proměnila v symboly pořádku a bezpečí. Pomocí Sasumaty mohl policista stáhnout lupiče z koně. Mohl zaplést hroty kopí do kimona útočníka a zajmout ho. Mohl zastavit letící čepel meče a bodnout druhým koncem zbraně. Toto nové využití vedlo postupně k specifickým technikám v nekonečném arzenálu ninjutsu. Až na několik měst z doby před ryū, z ninjutsu zbývají jenom některé formy, postrádající možnost vývoje. Katy byly přetvořeny, původní pohyb už není možné najít.
Trénink sōjutsu v současnosti
Tváří v tvář takové historii, natolik intimně propletené s minulostí dané země, jaký smysl může mít takový trénink v roce 2000? Samotná zbraň není postradatelná. Umožňuje člověku prozkoumat další dimenzi technických prvků taijutsu, konkrétně to, jestli je jednota těla, mysli a zbraně dokonalá (Bō tai ichijō). Člověk také může zjistit, jestli jeho pohybu něco nebrání. Pokud chcete zkontrolovat, jak někdo trénoval bojové umění, dejte mu do ruky zbraň. Pokud dotyčný trénuje ninjutsu, musí být schopen použít jakoukoliv zbraň bez omezení stylu.
(c) 2010, Kacem Zoughari Autor je japanologem a je mezinárodně uznávanou autoritou na japonská bojová umění. Publikováno v 31. srpna 2010 na webových stránkách: http://shinseidojo.wordpress.com/2010/08/31/sojutsu-the-art-of-the-spear-by-dr-kacem-zoughari/
Když přemýšlím o Kihon happō, cítím že musím začít na samém počátku. Před 23 lety, bylo mi tehdy sedmnáct let a studoval jsem na střední škole. Trénoval jsem jūdō, kendō, karate, aikidō a shōrinji kempō, všechno najednou. Jednoho dne jsem si při jūdō vymkl rameno a šel jsem na sōkeho kliniku. A tak to vše začalo.
Trénovali jsme v malé místnosti s holou dřevěnou podlahou, ať bylo horko nebo zima všichni jsme cvičili spolu jako přátelé. Někdy se stalo, že jeden z nás prošlápl prkno na podlaze a tak jsme se všichni pustili do opravování a pak teprve jsme pokračovali v cvičení. Od starších studentů jsem se učil Ichimonji no kamae, Hichō no kamae, Jūmonji no kamae a podivné údery, kopy a bloky jaké jsem nikdy před tím neviděl a kterým jsem ani nerozuměl. Po několika měsících jsem pochopil, že tyto nové techniky byly Kihon happō. Jak jsem toužil učit se další techniky! Ale sōke a starší studenti mě svými bloky odhazovali na zem, naučili mé tělo přirozeně padat, takže mé ukemi se nesrovnatelně zlepšily – pády naprosto odlišné od těch, které se používají v jūdō či aikidō. Tak jsem mohl bezbolestně padat ať už na parkety nebo beton.
Sōke mluvíval o budō během tréninku i po něm. Stále a stále opakoval:
„Ninjutsu je taijutsu. Taijutsu začíná v Kihon happō a končí Kihon happō. Pokud se při nějaké technice zaseknete, vraťte se zpět a zopakujte si Kihon happō.“ – sōke Masaaki Hatsumi
Jedna z nejpodstatnějších vlastností potřebných pro dosažení bojovníka je „kokoro“, které je jako hřejivé, překrásné srdce květiny kvetoucí v míru a harmonii, či hřejivé a nádherné srdce květu s vlastností čestného a pružného bambusového výhonku.
Byl jsem mladý a často jsem si říkával, „ne, znovu ne“, ale sōke, jakoby by mohl číst v mé mysli mi říkával: „Takamatsu sensei mi stále dokola opakoval totéž a já si myslel – ale ne, zase znovu – ale později si skutečnost jak jsou tyto slova důležitá prorazila svou cestu do mého srdce.“ Cítil jsem jak i mě se vypalují přímo do mysli.
Jak šel čas propotil jsem se mnoha tréninky, vždy konejšen sōkeho dobrým srdcem, a musel jsem učit ty pode mnou základy Kihon happō, jako je Te ho doki, úplně stejným způsobem jako mně učíval sōke. Když uvažuji, že takto byla každá technika předávána dál a dál více jak 900 let, nemohu jinak než se podivovat záhadám života bojových umění.
Přišel čas a já jsem otevřel své vlastní dōjō a začal vyučovat své vlastní studenty, uvědomil jsem si více než kdy jindy jakou zodpovědnost mám za své základy. Mnoho studentů přijíždí ze zahraničí, aby zde studovali bojová umění. Ale jejich techniky nejsou úplně ideální, napadlo mě, že to musí být proto, že nezvládli základy. Skutečně jsem cítil nutnost, aby se učili o shihanů jak je každý jednotlivý pohyb Kihon happō propojen do technik a dále do taijutsu, tak aby vytvořil strom s kořeny pevně vrostlými do země, obrostlý pružnými a nabroušenými větvemi.
Sōke je geniální – jako malíř, jako spisovatel, jako herec a samozřejmě jako bojovník. Jeho pohyb se nezastavuje tam, kde přihlížející ho vidí se zastavit. Techniky proudí uvolněně dál a dál, kdykoli cvičíte, napodobujte pohyby této nespoutané proudící řeky, prosím, sledujte Sokeho nohy, prsty, torso – sledujte celé jeho tělo. Používá celé Kihon happō o kterém jsem se zmiňoval.
Když malé dítě dělá své první krůčky, stále padá, pravděpodobně protože váha jeho hlavy a jeho svaly jsou v nerovnováze. V bojových umění je to stejné. Stejně tak jako rodič podá dítěti ruku aby mu pomohl, tak i starší student podává pomocnou ruku tomu mladšímu a jeden druhému pomáhá a miluje ho. Láska vytváří nové věci a dává nový život.
Říká se, že taijutsu plodí zázraky. A prvním krokem taijutsu je Kihon happō. Tak jak to bylo předáno Takamatsu senseiem Hatsumi senseii a od něj shidōshi po celém světě, máme velkou odpovědnost přinášet světu mír a pomáhat lidem vést plnohodnotné životy. Tato odpovědnost může být velká, ale také přináší mnoho radosti. Jak je to s vámi?
(c) Tetsuji Ishizuka Ishizuka sensei je jedním z nejstarších studentů Hatsumi senseie vůbec. Znalosti tradic bujinkan bugei jeho i ostatních japonských shihanů jsou výsledkem tréninku s Hatsumi senseiem po několik desetiletí.
Techniky házení drobných kovových čepelí, tzv. shurikenjutsu 手裏剣術, bylo od pradávna součástí osnov japonských bojových umění bujutsu 武術 a ninjutsu 忍術, Velice často je tato dovednost spojována s tradicemi bojového umění ninjutsu, ale ve skutečnosti to byli i samurajové, kteří si osvojili tyto bojové dovednosti. A tak mnoho tradičních škol bojových umění bujutsu mělo techniky shurikenjutsu jako součást svého výukového programu. Takovým příkladem za všechny jsou například školy Tenshin shōden katori shintō-ryū 天真正伝香取神道流, Yagyū shingan-ryū 柳生心眼, Kashima shin-ryū 鹿島神流, Araki-ryū 荒木流 a další. Mezi školami bojových umění, které měly shurikenjutsu jen jako jednu z mnoha oblastí tréninku, existovaly také školy, jenž se úzce specializovali pouze na tyto techniky. Mezi tyto školy spadají např. školy Negishi-ryū 根岸流, Shirai-ryū 白井流, Shingetsu-ryū 心月流 a další. Ať tak či onak patřilo umění shurikenjutsu mezi tajné dovednosti, a tak ve většině škol, logicky, se s těmito technikami seznamovali jen ti nejpokročilejší či nejvýše postavení studenti.
Pokud si budeme chtít představit způsob výuky bojových umění v historii, musíme si nejprve uvědomit, že se studiu bojových umění ve feudálním Japonsku nemohl věnovat každý. Velice často bylo zapotřebí mít doporučující dopis pro představitele té které školy, a i přesto to neznamenalo, že nositel doporučení byl do dōjō přijat. Pokud byl dotyčný přijat za studenta školy, trvalo často delší čas, než byl vnímán jako právoplatný člen dōjō. Většina škol měla velmi omezený počet studentů a ty, kteří měli být obeznámeni s pokročilými či tajnými technikami či zbraněmi školy, si sōke (hlava školy) velice pečlivě vybíral. Velice často byly techniky shurikenjutsu předávány způsobem z učitele na studenta (tzv. kuden 口伝), málo kdy byly tyto techniky zaznamenány na svitku. Vždy záleželo výhradně na rozhodnutí konkrétního učitele, jestli, kdy a jestli vůbec bude učit toto velmi střežené umění (tajemství) své studenty.
Co se skrývá za názvem shurikenjutsu
Pojďme se podívat na to, co se vlastně skrývá za termínem shurikenjutsu. Slovo shuriken se zapisuje pomocí těchto tří znaků – 手裏剣, a dalo by se doslovně přeložit jako „ruka skrývající čepel“. Když se na to podíváme podrobněji, tak slovo shu 手 znamená ruka. Pro přesný rozbor slova ri 裏 je zapotřebí hlubší znalost japonštiny, ale zjednodušeně význam prezentuje myšlenku „opačný, zadní či skrytý“. V kombinaci s prvním znakem pro slovo shu značí „skrytý v ruce či dlani“. Slovo ken 剣 znamená čepel. Posledním termínem je slovo jutsu 術, jehož význam je „dovednost či umění“.
Některé ze shurikenů ze sbírky Hatsumi senseie.
Historie shurikenjutsu
Historie shurikenjutsu je velice dlouhá, ale zároveň je velice těžké vystopovat konkrétní data a informace o původu jednotlivých škol a tradic. Jednoduše řečeno, je velmi málo historických dokumentů, ze kterých se dá čerpat. Jak už tady bylo zmíněno, techniky samotné byly většinou tajnou součástí učení jednotlivých škol a jako takové se nikde nezaznamenávaly, aby si tak školy udržely své know-how. Jediná dokumentace, která by mohla existovat, by nejspíše byla v rukou dané školy ve formách svitků (tzv. denshō 伝書), jejichž obsah by byl ukazován jen nejvěrnějším studentům školy, a to až po dlouhé době studia. Nicméně postupem času si shurikenjutsu získávalo svou pozornost a dnes v některých školách jsou dokonce tyto techniky učeny veřejně.
Zpět do historie. Techniky házení či vrhání různých předmětů proti oponentovi jsou jedny z nejstarších bojových dovedností, které si člověk osvojoval. Např. vrhání kamenů patří jednoznačně k nejstarším technikám boje od samého počátku lidstva. A i v hluboké historii Japonska se setkáváme s technikami hodů kameny různých tvarů a na různé vzdálenosti.
Jedny z prvních psaných záznamů zmiňujících se o technikách hodu kameny najdeme v kronikách Heike monogatari 平家物語 a Gikeiki 義経記, kde je jsou zmínky o praktikování ishi nage 石投げ, neboli vrhání kamenů. Kameny byly speciálně tvarovány, aby se lépe házely, a říkalo se jim totekibuki 投擲武器, později již zmiňované tsubute 礫, což znamená hodit kámen. Později byly tsubute vyráběny z „železných kamenů“, kterým se říkalo tetsutsubute 鉄礫, a nejspíše se staly předchůdcem plochých senban shurikenů.
V těchto historických spisech jsou techniky házení kamenem nazývány inji uchi 印地打ち nebo jen inji 印地. V těchto materiálech také najdeme termíny, kterými se označovali válečníci, kteří byli mistry v házení kameny. Těmi termíny byly mukaitsubute no mono 向飛礫之者 a kanjya 印地之冠者.
Stará japonská kronika Nihon shōki 日本書紀 (600 let n.l.) se zmiňuje o vrhání kamenů nazývaných Ishihajiki 石弾き. Je ale možné, že v tomto případě bylo pro vrhání kamenů používáno praku. Nihon shōki v této souvislosti zmiňuje jméno císaře Suiko-tennō 推古天皇, který žil mezi roky 554 – 628. Tento císař údajně obdržel dar právě ve formě zbraně ishihajiki od části korejské dynastie (Kōrai 高麗).
Dílo Kojiki 古事記, což je asi nejstarší japonská kronika, popisuje příběh, ve kterém je pasáž, kde princ Yamato Takeru no Mikoto 日本武尊 hodil hashi 箸, (jídelní hůlky) proti běžícímu bílému jelenu. Hashi se zabodla jelenovi do oka tak, že se mu jej takto podařilo zabít. Další historické dílo Man’yoshu 万葉集 z 8. století v jedné své části popisuje vrhání šípů a na jiném místě najdeme poznámku o používání tsubute 礫, placatého kamene k vrhání po nepříteli. Záznamy z války Gosennen no eki 後三年の役 (1083-87 n.l.) nesoucí název Hiyori no ki obsahují pasáž, která popisuje vrhání krátké čepele ukryté v dlani válečníka, shuriken ni utsu (doslova: útok s čepelí v dlani). Podle některých zdrojů může být tato poznámka původem slova shuriken.
Ōsaka gunki 大阪軍記, armádní kronika vojenských záznamů z oblasti Ōsaky, obsahuje část, jež praví: „Tadamasa se uchránil před nepřítelem tím, že vytasil své wakizashi 脇差 a vrhnul je tak, jako by to byl shuriken“. Tvrdí se, že tento muž jmeném Ogasawara Tadamasa 小笠原忠政 (později převzal jméno Ogasawara Tadazane 小笠原忠真) časem vytvořil první skutečný shuriken nazývaný tantō gata 短刀形 z čepele krátkého meče.
Historickou zajímavostí také je, že si techniky shurikenjutsu oblíbil i Miyamoto Musashi 宮本武蔵 (1584 – 1645), který byl jedním z nejslavnějších šermířů japonské historie a autorem knihy Gorin no shō 五輪の書.
V průběhu doby byli válečníci školeni v různých metodách nage waza 投げ技 – hodů s mnoha předměty a zbraněmi – kameny, tyčemi, kopím (yari 槍), krátkým mečem (kodachi 小太刀) či dlouhým mečem (katana 刀). To vše vedlo postupně k vytvoření již specifického umění shurikenjutsu, za účelem házení speciálních plochých nebo tyčovitých kovových předmětů k tomuto účelu vyvinutých – shurikenů.
Po reformách Meiji byly tyto dovednosti potlačovány, a tak začaly pomalu vymírat. Tomu neblaze prospělo i období po 2. světové válce. Mnoho podobných bojových umění bylo potlačeno během okupace, stejně tak jako třeba tradiční umění výroby meče. Ovšem jak se během let zvětšoval zájem a zlepšovalo se porozumění Japonsku, začalo kulturní dědictví této země přitahovat mnoho lidí ze Západu, a tak se japonské kultuře podařilo chytit druhý dech. Škola Shirai ryū shurikenjutsu 白井流手裏剣術 by již dávno neexistovala, nebýt pana Satoshi Saitō 齋藤聰, který znovu oživil umění shurikenjutsu a zařadil jej do cvičení ve škole Negishi ryū. Nyní studenti z celého světa navštěvují Japonsko, aby se mohli tomuto umění učit.
Některé ze shurikenů ze sbírky Hatsumi senseie.
Vývoj shurikenů
Mnohé zdroje popisující vývoj jednotlivých druhů shurikenů jsou nezřídka velmi spekulativní. S určitostí ale můžeme uvést, že se tyto zbraně často vytvářely z nástrojů běžných v daném období. Například se tvrdí, že čepele využívané školami Chishin ryū 知新流, Katori shintō ryū 香取神道流 a Mumyou ryū 無冥流 a některými dalšími byly vyvinuty z japonského hřebíku wakugi 和釘, který byl ideálním materiálem pro vytvoření bō-shurikenu určitého tvaru. Do období Meiji 明治 byly tyto hřeby hranaté a měly různou sílu a délku podle použití. Až v průběhu doby, většinou po reformách Meiji, se jejich tvar změnil na kulatý.
Shurikeny, jejichž tvar více připomíná jehlu, jak se zdá, zřejmě vycházejí z předmětů, jako jsou jídelní hůlky nebo jehlice do vlasů. Otázkou je, zda čepele tohoto typu byly vytvořeny pro účely házení proti protivníkovi a nebo se přeměnily ve vrhací zbraň až časem. Některé zdroje totiž uvádějí, že se shurikeny prvotně používaly spíše jako ruční zbraně než pro vrhání. V rámci výuky bojových umění Bujinkan dōjō 武神館道場 se studenti seznamují s využitím shurikenu drženého v dlani, a to jak s hira-shurikeny, tak i s bō-shurikeny. V Togakure ryū se také využívalo čepelí typu bō-shuriken společně v kombinaci se shuko 手虎, což byla specifická zbraň pro tuto školu připomínající drápy. Zasunutí bō-shurikenu za obruč shuko na dlani umožnilo bojovníkovi vytvářet daleko více zničující útoky, údery a seky rukou.
Senbakoki
Senbakoki na fotografii od Elstnera Hiltona.
Yasuyuki Otsuka sensei 大塚保之先生, představitel školy Meifu shinkage ryū shurikenjutsu 明府真影流手裏剣術, slyšel o bō-shurikenech, které byly vyráběny z části náčiní pro zemědělské práce – senbakoki 千歯扱き. Podle něj je senbakoki jedním z možných předchůdců čepelí typu bō-shurikenu. Senbakoki je nástroj s několika hroty, kterým se „pročesávala“ rýže či obilí. Údajně byl vyvinut někdy během období Tokugawa (Tokugawa jidai 徳川時代, 1603 až 1867).
Jak už bylo zmíněno, bylo mnoho předmětů, které mohly být používané jako shurikeny. Mezi tyto předměty patří například kunai 苦無, kogai 笄, kozuka 小柄, hashi 箸, hibashi 火箸 a hari 針 a wakugi 和釘. Všechno jsou to dlouhé tenké předměty tvarované jako nožíky nebo jehly používané k tradičním nebo domácím oděvům a jsou známé díky možnosti jejich okamžitého vržení jakožto zbraně. Dalo by se říci, že byly spíš příležitostnou zbraní, neboť byly vždycky při ruce a daly se dobře házet. Až později, díky jejich dostupnosti, se tyto předměty začaly používat jako skrytá zbraň, není ovšem žádná tradiční škola, která by je výhradně používala.
Hibashi 火箸 (fotografie ze stránek – http://japanese-tea-ceremony.net/equipment_charcoal.html)
Kogai je v základu dlouhá špičatá kovová tyčka, u které nedokážu přesně říci, k jakému účelu původně sloužila. Ví se, že se používala jako tradiční japonská ozdobná spona do vlasů. Některé zdroje uvádějí, že se používala jako drbátko hlavy nebo jako čistič nehtů. Jisté je, že se jednalo o víceúčelový nástroj vhodný i k vrhání jakožto zbraň.
Kozuka je malý nožík, který se zasouval do boku sayi 鞘, pochvy meče. V takto upravené saye byl na druhé straně ještě otvor i pro kogai, a tak mohly oba tyto nástroje tvořit součást soupravy meče.
Kogai 笄
Kozuka 小柄
Hashi jsou jídelní hůlky, které byly tradičně vyráběny z bambusu či jiného dřeva. Některé z nich se vyráběly z kovu, a tak se daly poté použít jako vrhací zbraně. Říká se, že zakladatel Daito ryū aikijūjutsu 大東流合気柔術, Sōkaku Takeda 惣角武田, u sebe nosíval vlastní sadu hůlek, které byly na jednom konci upravené do špičky a připravené změnit se kdykoli v účinnou zbraň.
Hibashi jsou kovové hůlky nebo kleště pro manipulaci se žhavým uhlím. Yasuyuki Otsuka věří – i když to nemůže podložit důkazy – že hibashi byly předchůdcem čepele vyvinuté školou Shirai ryū 白井流.
Hashi a hibashi. (ze sbírky Otsuki senseie)
Hari jsou pletací jehly, jež byly vyráběny v mnoha délkách a tloušťkách podle toho, k jakému účelu sloužily. Otsuka sensei se domnívá, že velké těžké jehly určené k sešívání kůže byly předchůdcem čepelí využívaných školou Negishi ryū 根岸流. To by vysvětlovalo, proč má mnoho čepelí školy Negishi ryū na svém konci kroužky nebo otvory. Je možné, že se pak do otvorů nebo kroužků navlékaly střapce nebo šňůrky, což v boji umožňovalo snazší tasení nebo přichystání zbraně.
Wakugi jsou ručně kované ocelové hřebíky, které se vyskytovaly v délce od 3 cm až do 60 cm. Někdy byly nazývány také termínem nihonkugi. Tvar takového hřebíku byl různý. Někdy byla hlava vytvarovaná do čtverce, jindy se jednalo o skobovitě zahnutý konec hřebíku.
V rámci shurikenjutsu vzniklo ještě jedno odvětví, tím byly techniky házení zbraní, které se jmenovaly uchine. Uchine byly jakousi krátkou obdobou kopí či chcete-li oštěpu. Na konci těla/ratiště uchine byly připevněny letky z peří, podobně jako je tomu u šípů. V některých variantách bylo na tělo této zbraně připevněno lanko, díky kterému bylo možné stáhnout zbraň po odhození zpět, aby mohla být znova použita. Tento krátký oštěp byl házen z držení jednou rukou.
Nákresy uchine od Seiko Fujity.
I v případě zbraně uchine se můžeme setkat s alternativními názvy používanými různými tradicemi. Mezi ně patří např. tetsukiya 手突き矢 (šíp házený rukou), nageya 投げ矢 (vrhací šíp) či třeba futoya 太矢 (velký robusní šíp).
Když se zde zabýváme vývojem těchto zbraní, musíme uvést jednu skutečnost, a to tu, že školy zahrnující shurikenjutsu byly velice často zaměřeny hlavně na techniky meče kenjutsu 剣術. Některé zdroje tvrdí, že se některé shurikeny kovaly stejným způsobem jako čepele japonských mečů. Byly tedy vyrobeny z velice pevné a tvrdé oceli. Ale podle mého názoru to bylo spíše ojedinělé. Ve většině případů byly shurikeny vyráběny z běžně dostupného materiálu a jejich úprava nebyla zdaleka tak precizní. Důvod byl ten, že se shurikeny většinou po odhození ztratily nebo zůstaly v oponentovi či zabodnuté v zemi. Jejich hlavním účelem bylo zpomalit protivníkův postup či odvést jeho pozornost. Pokud by byly kované a pečlivě opracovávané, stálo by jejich vytvoření mnoho času a úsilí a rozhodně by se jen tak nenechávaly zahozené po prvním použití.
V současnosti se můžeme setkat s mnoha rozdílnými druhy shurikenů, což naznačuje, že vývoj umění boje s touto zbraní byl spíše nejednotný a mezi školami a oblastmi izolovaný. Podle Yasuyuki Otsuky nebyl žádný standard nebo formát pro výrobu nebo použití shurikenu, na rozdíl od japonského meče, což napomohlo k vytvoření různých tvarů shurikenů jednotlivými školami. Chikatoshi Someya 親俊染谷 se pokusil vytvořit jakousi kategorizaci shurikenů ve své knize „Shuriken gihō 手裏剣技法“, ovšem přiznal, že bez historických záznamů je taková kategorizace značně spekulativní a je mnoho příkladů, které do jeho kategorizace nesedí.
Druhy shurikenů
Pokud bychom to chtěli hodně zjednodušit, tak existují pouze dva základní typy shurikenů – bō-shurikeny 棒手裏剣 a shakeny 車剣 neboli hira-shurikeny 平手裏剣. Bō-shurikeny jsou delší tenké čepele na konci vykované či zbroušené do špičky s různou tloušťkou a tvarem. Hira-shurikeny jsou kovové tenké pláty s různým počtem hrotů, nejčastěji ve tvaru „hvězdice“.
Masaaki Hatsumi demonstruje úchop senban shurikenů školy Togakure ryū.
Bō-shurikeny 棒手裏剣
Bō-shurikeny se rozdělují na několik základních tvarů. Prvním je tvar podobný dlouhé jehle, kterému se říkalo hari gata 針形. Druhý tvar vychází z prvního, je mu dosti podobný, ale je hranatý. Takovému shurikenu se říkalo kugi gata 釘形. Dalším typem, který tady zmíním, je tantō gata 短刀形. Tyto shurikeny měly tvar velmi podobný noži. U všech uvedených typů bylo možné se setkat s mnoha tvary a s různými rozměry.
Bō-shurikeny, které jsou využívány v rámci školy Meifu shinkage ryū.
Hira-shurikeny 平手裏剣
Ohledně hira-shurikenů 平手裏剣 existovalo také veliké množství tvarů a druhů. Typickým zástupcem základního druhu hira-shurikenu je senban shuriken 銛盤手裏剣, který byl používán shinobi 忍び školy Togakure-ryū ninpo taijutsu 戸隠流忍法体術. Původ senban shurikenu není znám, jak už to v této oblasti bývá, ale dá se předpokládat, že by se mohlo jednat o podložky, které jsou vkládány pod hřeby používané pro spojení dřevěných ploch. Další teorie tvrdí, že by se mohlo jednat o tesařskou pomůcku sloužící pro vytahování hřebů ze dřeva. Z tesařského nástroje na vytahování hřebů údajně také vycházejí teppany 鉄板, které jsou větší verzí senban shurikenu, jejich šířka může být až 12 cm. Do této skupiny shurikenů se většinou zařazují i tsubute 礫(つぶて), což byly v podstatě kameny změněné a vytvarované ve vrhací předměty. Rád bych zde uvedl ještě hishigane 菱金, což byly mince, které měly někdy i nabroušené okraje. Pro tento typ hvězdicových čepelí existovalo také mnoho dalších termínů: jujiken 十字剣, shaken 車剣 (v tomto zápisu kanji je někdy termín čten jako kurumaken 車剣) atd.
Mezi školy využívající hira-shurikenů patří především školy ninjutsu – Iga ryū 伊賀流 a Kōga ryū 甲賀流, tedy školy fungující v provinciích Iga a Kōga, ale také např.: Togakure ryū 戸隠流, Koden ryū 狐伝流, Kobori ryū 小堀流, Taisha ryū タイ捨流, Ikeda ryū 池田流, Yagyū ryū 柳生流, Yagyū shinkage ryū 柳生新陰流, Araki ryū 荒木流, Ryūsei ryū 流星流, Shoshō ryū 諸賞流, Hōten ryū 法典流 a další. Zcela jistě existují ještě další školy ovládající tyto zbraně.
Hira-shuriken je v porovnání s bō-shurikenem vnímán jako méně nebezpečná varianta těchto zbraní. Ano, míra schopnosti zabít oponenta samotným hodem je velmi malá, ne-li nemožná, ale pokud se podíváme na možnost využívat hira-shuriken jako zbraň sevřenou v dlani v technikách na krátkou vzdálenost, rozdíl se smaže. Co je také zajímavé, musíme si uvědomit, že je mnoho různých způsobů jak využít tvaru hira-shurikenu. Ve škole Togakure ryū se senban shuriken obalil z jedné strany skrze středový otvor látkou namočenou do hořlaviny. Pokud se takto upravený shuriken zapálil a hozením se zabodl do dřevěné konstrukce domu, snadno vznikl požár. Takovýto shuriken mohl být pouze obyčejně hozen na střechu budovy, aby spáchal stejnou službu. Podobné taktiky jsou specifické pro školy shinobi.
Některé ze shurikenů ze sbírky Hatsumi senseie.
Masaaki Hatsumi 初見良昭 v pozici s bō-shurikeny, které jsou využívány v rámci školy Togakure ryū 戸隠流.
Hatsumi sensei ukazuje jeden ze způsobů držení bō-shurikenu.
Shurikenjutsu dnes
Pokud se podíváte na školy bojových umění, které obsahují ve svých osnovách umění shurikenjutsu, vždy se bude jednat o školy zaměřující se na techniky hodu čepelí typu bō-shuriken. Důvodem je skutečnost, že vytvořit kvalitní hod hira-shurikenem není příliš složitá věc oproti hodu s bō-shurikenem, u něhož je potřeba osvojit si mnoho detailů, aby se docílilo opravdu kvalitního hodu. Navíc bō-shuriken je vnímán jako zbraň, která má potenciál při zasažení oponenta jej usmrtit, hira-shuriken tento potenciál nemá. Ono když se podíváme na historii, najdeme v ní mnoho škol se zaměřením na shurikenjutsu, avšak nenajdeme žádnou, která by se věnovala pouze a jen hodu hira-shurikenem. Na druhou stranu najdeme školy zaměřené pouze na techniky s bō-shurikeny (Shirai ryū, Negishi ryū atd.).
Nicméně uchování tradic shurikenjutsu do dnešních dnů nebylo moc jednoduché. Prvně bylo jen velice málo lidí opravdu vysoce vyškolených v tomto umění. Pak také mnoho škol nebylo předáno dalším generacím a nebo dokonce najdeme i školy, o kterých se říká, že byly jednogenerační. Taková škola byla vytvořena jedním konkrétním člověkem a bohužel také s jeho smrtí zanikla. Mezi tyto školy patří např. Ikkū ryū 一空流, Mōri ryū 毛利流 a Shōsetsu ryū 正雪流.
Přesto to všechno se shurikenjutsu uchovalo i pro dnešní generaci studentů tradičních bojových umění. Veliký vliv na to mělo to, že mnohé koryū bujutsu 古流武術, tradiční staré školy bojových umění, měly tyto dovednosti také zahrnuty ve své výuce. Vzhledem ke způsobu, jakým se umění předávalo, to jest od učitele k žákovi nebo od velmistra k jeho následníkovi, podařilo se tyto školy zachovat i přes ty nejtíživější a nejtěžší časy. Toto platí například pro školy Katori shintō ryū, Tatsumi ryū 立身流, Yagyū shingan ryū 柳生心眼流, Kukishinden ryū 九鬼神伝流, Togakure ryū 戸隠流, Maniwa nen ryū 馬庭念流 atd.
Dnes se zdá, že shurikenjutsu nabývá stále větší popularity. Informace jsou dnes daleko snadněji dostupné, než tomu bylo dříve, a tak se umění shurikenů vyučuje i v mnoha dōjō 道場 bojových umění, které nemají přímou historickou vazbu k shurikenjutsu. Například v dōjō Iwama aikidō 岩間合気道 v prefektuře Ibaraki 茨城 mají studenti veliký zájem naučit se dovednosti shurikenjutsu, které tak dobře ovládal jejich učitel Morihito Saitō 斉藤守弘.
Přístup k tomuto umění byl donedávna dost omezený, studenti museli podepsat přísahu odpovědnosti a ještě k tomu získat povolení od samotného velmistra, který posoudil, zda se mohou umění učit.
Později, když se kov stal mnohem dostupnějším, jak díky importu, tak díky zlepšení ve zpracovávání rudy, se shurikeny začaly vyrábět účelově, zejména ve školách, které měly tradici v jejich používání. Všechna dōjō nebo rodiny měly většinou svého kováře, kterému řekly o ukování čepelí, když bylo třeba. Většina sōgō budō 総合武道, neboli bojová umění, která obsahují více disciplín a zabývají se i technikami shurikenjutsu, jako třeba Yagyū shingan ryū, Katori shintō ryū atd., přebírala zpočátku všechny inovativní nápady jedinců do svého učení. Dovednostem se začala dávat forma, aby se daly lépe trénovat, předávat a uchovat pro další generace studentů. Jakmile se uchytila tradice předávání forem v dané škole, přijal se i jakýsi základní tvar čepele a díky tomu má každá škola pro sebe typický tvar shurikenu, který se později začal dělat na míru pro danou školu. Je stále mnoho učitelů tradičních bojových umění, kteří nadále vyučují zacházení s shurikeny a pokračují v jejich vývoji. Příkladem takového člověka je sōke 宗家 (velmistr) školy Meifu shinkage ryū, pan Yasuyuki Otsuka. Otsuka sensei převzal učení svého učitele jménem Chikatoshi Someya, vyučujícího Katori shinto ryū. Chikatoshi Someya byl osobou nanejvýše fundovanou v oblasti shurikenjutsu. Své znalosti kromě jiného také sepsal ve své knize Shuriken gihō. Své znalosti starých forem shurikenjutsu propracovával do největších detailů a některé z nich upravil pro dnešní chápání vrhacích zbraní. Otsuka sensei studoval několik let po boku Someyi senseie a pokračuje dál v hlubokém studiu těchto dovedností a vývoji jejich technik. Otsuka sensei se také zná s některými velmi zručnými kováři, kteří mu vyrábějí kvalitní čepele pro trénink technik v jeho škole. Je ovšem také spousta dalších škol, které pokračují ve striktní výuce, aby mohly dál předávat svou tradici a bezpochyby své čepele získávají stejným způsobem.
Jednou z věcí, na kterou se mnoho lidí ptá, je doletová vzdálenost, na kterou lze využít techniky hodu se shurikeny. Na tuto otázku není úplně jednoduchá odpověď. V první řadě záleží na typu používaného shurikenu. Každá čapel má své specifické vlastnosti, které se projeví během samotného hodu. Také záleží na schopnostech konkrétního člověka. Nicméně např. Hatsumi sensei udává ve svých pracích, že účinná vzdálenost využití hira-shurikenů je někde mezi 6 – 9 metry. V případě účinné délky hodu bō-shurikenů může být vzdálenost o něco málo delší, ale ne o mnoho. Samozřejmě je možné zasáhnout vzdálenější cíl. Například Otsuka sensei během svého pražského semináře, který jsem měl možnost spolupořádat, opakovaně demonstroval hod na vzdálenost cca 15 metrů. Nicméně pravdou zůstává, že se vzrůstající vzdáleností se zmenšuje přesnost hodu a samo sebou i jeho síla. Yasuyuki Otsuka sensei tvrdí, že dobrá vzdálenost pro účinný hod způsobem jiki dahō 直打法 (to je pozice shurikenu v ruce, kdy špička směřuje z dlaně ven) je okolo 7 metrů.
Pro zajímavost zde můžeme uvést názor představitele školy Shirai ryū shurikenjutsu 白井流手裏剣術 jménem Shirakami Ikku Ken 白上一空軒, který na základě svých bohatých zkušeností tvrdí, že většina studentů je schopna velice rychle dosáhnout úspěšnost svých hodů na vzdálenost 3,5 až 4,5 metru. Nicméně každé prodloužení délky hodu o jeden krok vzad spotřebuje průměrně studentům shurikenjutsu, okolo tří let usilovného tréninku, než získají schopnost jistého hodu na tuto vzdálenost.
Osobně si myslím, že v případě skutečného hodu nejde ani tak o vzdálenost, ale o správné načasování hodu proti oponentovi a také o schopnost vytvořit technicky správný hod. Každá ryū 流 (v našem vnímání “škola”) má svůj specifický způsob práce rukou i těla při samotných technikách shurikenjutsu. Je velmi zajímavé vidět různé způsoby efektivního provedení hodu. Bylo by velice těžké určit školy, které mají nejlepší techniku. Navíc si myslím, že by to bylo nejen nevhodné, ale také ignorující ostatní aspekty jednotlivých škol. Nic takového nejde říci. Co můžeme zmínit, jsou dvě školy, které se v současné době skoro výhradně specializují na techniky shurikenjutsu, těmi jsou Meifu shinkage ryū a Negishi ryū.
Pojďme ještě zmínit některé další školy bojových tradic, které obsahují techniky shurikenjutsu. Jsou to např.: Daitō ryū 大東流, Enmei ryū 円明流, Kobu Jitsuyo ryū 講武実用流, Kashima shin ryū 鹿島神流, Kobori ryū 小堀流, Kukishin ryū 九鬼神流, Kukishinden ryū 九鬼神傳流, Mou en ryū 孟淵流, Mōri ryū 毛利流, Shingetsu ryū 心月流, Shosetsu ryū 正雪流, Taisha ryū タイ捨流, Takemura ryū 竹村流, Takenouchi hogan ryū 竹内判官流, Tatsumi ryū hyōhō 立身流兵法, Togakure ryū 戸隠流, Tsugawa ryū 津川流, Tendō ryū 天道流, Teihozan ryū 提宝山流, Tanba ryū 丹羽流, Tatsumi ryū 立身流, Yagyū shingan ryū 柳生心眼流, Yagyū shinkage ryū 柳生新陰流 a další. Podle tohoto skromného přehledu můžeme vidět, že techniky vrhání různých tvarů čepelí je součástí mnoha škol.
Umění shurikenjutsu nebylo pouze a jen výhradní záležitostí mužů. Naopak se mu v historii věnovalo mnoho žen a manželek samurajů 侍. Důvodem obliby u žen byla skutečnost, že se při boji na delší vzdálenost smazávaly fyzické rozdíly mezi mužem a ženou. I slabší žena dokázala správnou technikou vážně poranit či dokonce zabít mužského protivníka. Poměrně rozsáhlý text o ženském tréninku shurikenjutsu najdete v knize Shurikendō my study of the way of the shuriken od autora jménem Shirakami Ikku Ken 白上一空軒, který byl představitelem školy Shirai ryū 白井流.
I novodobí mistři japonských bojových umění si našli oblibu v tomto umění a zařadili ho tak do osnov v jejich dōjō. Takovým člověkem byl například také Sōkaku Takeda 武田惣角 (1859 – 1943), představitel školy Daitō ryū jūjutsu 大東流柔術
Naštěstí tradice pokračuje dál…
Bō-shurikeny, které jsou využívány školou Mitō ryū. (ze sbírky Otsuki senseie)
Detail zakončení bō-shurikenu školy Mitō ryū. (ze sbírky Otsuki senseie)
Bō-shurikeny, které jsou využívány v školou Shirai ryū. (ze sbírky Otsuki senseie)
Několik shurikenů ze sbírky Nawa senseie. (z knihy “Ninjutsu no kenkyū”)
Několik shurikenů ze sbírky Nawa senseie. (z knihy “Ninjutsu no kenkyū”)
Několik shurikenů ze sbírky Nawa senseie. (z knihy “Ninjutsu no kenkyū”)
Několik shurikenů ze sbírky Nawa senseie. (z knihy “Ninjutsu no kenkyū”)
Několik shurikenů ze sbírky Nawa senseie. (z knihy “Ninjutsu no kenkyū”)
Zajímavá literatura s tématikou shurikenjutsu:
Sengoku ninpō zukan 戦国忍法図鑑 – napsal Masaaki Hatsumi 良昭初見
Historie a tradice ninjutsu – napsal Masaaki Hatsumi 良昭初見
Shuriken 手裏剣 – napsal Kanji Naruse 成瀬関次
Shurikenjutsu no susume 手裏剣術のススメ – napsal Yasuyuki Otsuka 保之大塚
Shuriken gihō 手裏剣技法 – napsal Chikatoshi Someya 親俊染谷
How to learn Meifu shinkage ryū – napsal Yasuyuki Otsuka 保之大塚
Shurikenjutsu nyumon 手裏剣術入門 – napsal Chikatoshi Someya 親俊染谷
Zukai shurikenjutsu 図解手裏剣術 – napsal Seiko Fujita 藤田西湖
Shuriken no sekai 手裏剣の世界 – napsal Shirakami Ikku-ken 白上一空軒
Shurikendō my study of the way of the shuriken – napsal Shirakami Ikku-ken 白上一空軒
Japanese Throwing Weapons – napsal Danny Fletcher
Použité zdroje k textu:
kniha Shuriken – autor Naruse Kanji kniha Shuriken da-hō – autor Chikatoshi Someya kniha Shuriken no sekai – autor Shirakami Ikku Ken Eizō kniha Sengoku ninpō zukan – autor Masaaki Hatsumi kniha Historie a tradice ninjutsu – autor Masaaki Hatsumi kniha Zukai shurikenjutsu – autor Fujita Seikō kniha Shuriken-dō: My study of the way of the shuriken – autor Shirakami Ikku Ken Eizō kniha Shurikenjutsu no susume – autor Yasuyuki Otsuka www.secrets-of-shuriken.com.au archív Bujinkan Dōjō Prague
(c) 2012, Pavel Slavík dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague pavels@bujinkanprague.com www.bujinkanprague.com
Poznámka ke článku: tento text byl připraven na konci roku 2011 a byl publikován v časopise “Fighter’s magazín”. O rok později byl článek upraven do této verze pro náš web a byl doplněn dalšími fotografiemi. Bohužel se našli lidé, kteří části textu bezostyšně “vykrádali” a publikovali je pod svým jménem ve svých článcích bez jakéhokoliv uvedení zdroje jen proto, že sami chtějí, aby byli vnímáni jako odborníci.
V dávných dobách člověk, který se snažil studovat budō, cvičil sám. Poté, co se naučil dovednostem od svého učitele, trénoval sám, aby udělené lekce zvládl. Musel mít odhodlání studovat a zvládnout techniky samostatně. Sám se vydal do hor, kde neustále trénoval v přírodě, utkával se se zvěři a bojoval proti stromům.
V dnešní době mnoho lidí zapomíná „se vydávat do hor“. Tito lidé hledají snadnou cestu. Pokud narazí na komplikovanější problém, okamžitě žádají někoho staršího a zkušenějšího, aby ten problém místo nich vyřešil. A starší většinou ochotně poskytnou jednoduchou radu s přesvědčením, že situaci dobře vyřeší. Ve skutečnosti ovšem poškozují rozvoj tohoto jednotlivce.
V případě cvičení v budō by tomu mělo být odlišně. Problému skutečně porozumí jen ten, kdo takový problém má. Ten, kdo radu udílí, jej posuzuje skrze svoji vlastní zkušenost, kdežto ten, kdo radu přijímá, ji chápe jako by pocházela od kouzelné osoby. Nemá totiž stejnou zkušenost, jakou má rádce.
To přináší nebezpečí, že v takových radách či lekcích chybí podstatné věci. Proto když rady a zkušenosti předáváte, promyslete nejdřív toto dilema. Je třeba mít chladnou hlavu. Zachovat se chladnokrevně a vyřešit situaci znamená nalézt vřelost.
Snad za čas tazatel přijde a sdělí, že svůj problém stále nechápe a nemůže vyřešit. Přitom svůj původní problém popíše zcela odlišným způsobem, než to udělal na počátku. Možná až nyní budete schopni posoudit jakou vhodnější radu poskytnout.
V budō poskytujeme studentům rady a informace až po nějaké míře „trápení“ nalézt řešení samostatně. Hodně věcí se dá naučit jen krze utrpení a úsilí, neboť jinak budou zapomenuty po zbytek života. Všichni se musíme snažit řešit svoje problémy vlastní cestou. Navíc, v Budo, všichni postupujeme mnoho bolesti na cestě ke zvládnutí nejlepších technik. Takových technik, které vznikly na základě úsilí a bolesti našich předků, zakladatelů naší tradice, kteří tyto techniky vytvořili.
(c) sōke Masaaki Hatsumi Hatsumi sensei je zakladatelem organizace Bujinkan Dōjō a představitelem (sōke) v devíti tradičních školách ninjutsu a bujutsu.
1) Nintai Wa, Mazu Ippuku No Ma Tozo Shire 1) Vědět, že na prvním místě je trpělivost. Vědět, že vytrvalost je jenom obláček kouře.
二、人の道は、正義也と知れ
2) Hito No Michi Wa, Seigi Nari To Shire 2) Vědět, že cesta člověka vychází ze spravedlnosti. Vědět, že cestou lidí je spravedlnost.
三、大欲と楽と依怙の心を忘れよ
3) Taiyoku To Raku To Iko No Kokoro Wo Wasureyo 3) Zřeknout se chamtivosti, lenosti a zatvrzelosti. Zapomenout na srdce plné hamižnosti, na pohodlnost a spoléhání na jiné.
四、悲しみも恨みも自然の定めと思い、唯だ不動心の悟りを得可し
4) Kanashimi Mo Urami Mo Shizen No Sadame To Omoi, Tada Fudōshin No Satori Wo U Beshi 4) Uvědomit si, že smutek a starosti jsou přirozené, a hledat neochvějné srdce. Člověk by měl zármutek i zášť vnímat jako přírodní zákony a získat osvícení prostřednictvím neochvějného srdce.
五、心常に忠孝の道を離れず、深く文武に志す可し
5) Kokoro Tsune-ni Chukō No Michi Wo Hanarezu, Fukaku Bunbu Ni Kokorozasu Beshi 5) Neodchýlit se od cesty věrnosti a bratrské lásky a nořit se neustále hlouběji do srdce budō. Ve svém srdci nikdy neopustit cestu loajality a synovské úcty a silně usilovat o cestu pera a meče.
右、五定を守ること、道場の規定なり。 Migi, Gojō Wo Mamoru Koto, Dōjō No Kitei Nari. Dodržování pěti výše uvedených pravidel je zákonem dōjō.
明治二十三年春正月 記 戸田真龍軒正光 Meiji-nijusan-nen Haru-shōgatsu Ki Toda Shinryūken Masamitsu Na Nový rok 1891 sepsal Toda Shinryūken Masamitsu. 昭和三十三年三月吉日高松寿嗣翊翁 Shōwa-sanjusan-nen San-gatsu Kichijitsu Takamatsu Toshitsugu Yokuō Šťastného březnového dne roku 1958 Takamatsu Toshitsugu Yokuō 伝初見良昭白龍 Den Hatsumi Masaaki Hakuryu Dále předal Hatsumi Masaaki (Ctihodný bílý drak)
Toda Shinryūken Masamitsu 32. sōke Togakure ryū ninpō taijutsu a také učitel Takamatsu Toshitsuguho
Všetky akcie by mali nasledovať za sebou v logickom slede. V technike sa pohybujeme od jedného bodu kontroly k ďalšiemu, akoby sme šplhali na lane. Senseiovými slovami „by sme mali kontrolovať oponenta tak, ako keby sme sa pohybovali hore alebo dole po akupunktúrnom meridiáne“.*
Avšak Sensei sa nás nesnaží naučiť japonskú medicínu či akupunktúru.** Túto predstavu používa s cieľom vysvetliť, že v bojovej technike – rovnako ako na meridiáne – patrí každý bod kontroly k jednej línii. Ukeho je možné kontrolovať v ktoromkoľvke bode jednej logickej línie. Rovnováhu naberáme rovnakým spôsobom v každom bode logickej línie. A naopak, balans strácame, keď sa po kontrole bodu na jednej línii presunieme na bod umiestnený na línii inej.
Práve preto je pri tréningu potrebné pochopiť biomechaniku ľudského tela. Presúvaním sa medzi bodmi po rovnakej línii si zachovávame rovnováhu a nezáleží na tom, že prvý bod je, napríklad, na ruke a ďalší na trupe či nohe.
Táto kontrola sa často tvorí prostredníctvom nôh – použitím princípu Sha ha ashi. Opakovane ho bolo možné pozorovať u Senseia, Seno senseia, Nagato senseia a Noguchi senseia. Tým, že používame nohy na vyvádzanie ukeho z rovnováhy, uvoľňujeme svoje ruky, ktoré sú tak pripravené na ďalšiu akciu. Zároveň nútime ukeho reagovať na to, čo vníma a vidí, dôsledkom čoho si väčšinou neuvedomuje, čo sa deje na úrovni zeme. Toto Mienai waza je v taijutsu skutočným prínosom.
Prirodzená činnosť nôh oslobodzuje aj vaše telo, vďaka čomu môžete následne vybudovať svoj zámer. Aby ste však boli naozaj efektívni, mali by ste vedieť, kedy svoje zámery ukázať, a kedy ich skryť. V roku 1987 bolo na Tenchijin povedané, že by sme sa mali „vedieť ohnúť, ked fúka vietor, a neohýbať sa, keď vietor nie je.“ Cieľom taijutsu je adaptácia nášho správania k ukeho vnímaniu, k okolitému prostrediu a k našej intuícii.
Waza bez Kankaku je len mŕtvym pohybom, ak ho nedokážete meniť podľa situácie a ukeho reakcií. Na dnešnom tréningu Nagato sensei spomenul fakt, že „robiť krásnu, ale neefektívnu techniku, je hlúpe. Je lepšie urobiť niečo škaredé, ale efektívne, než zomrieť pri vykonávaní nádherného waza.“ Kankaku je tým, čo vám umožňuje adaptovať kata.
Pred niekoľkými rokmi Seno sensei vysvetlil, že kata by malo byť považované za kanál. Kata zahŕňa určité Kaname, ktoré musíte prekonať, aby ste dosiahli, čo chcete. Spočiatku je vaše kata mechanické a neefektívne. Po stovkách opakovaní nadobúdate Nagare (plynutie) a premieňate mŕtve pohyby na časť vášho taijutsu. Kata sa stáva živým s pridaním Kankaku.
Buďte však opatrní, pretože Kankaku samotné nestačí. Aby ste mohli formu odhodiť, musíte sa ju najprv naučiť. Učíte sa „bezduché“ kata na usmerňovanie mechanického pohybu vášho tela. Potom ho trénujete, aby ste ho oživili, vdýchli mu život. Ničíte kata v snahe vyjadriť prirodzený fyzický pohyb. A táto deštrukcia prichádza len a jedine vtedy, keď ste úplne ovládli počiatočnú formu. Nagato sensei sa raz sťažoval, že príliš veľa študentov bujinkanu (vrátane vysokých technických stupňov) nevkladá dostatok úsilia do trénovania foriem.
Vídavam množstvo inštruktorov bujinkanu, používajúcich „henka“ bez toho, aby oplývali podstatou, bez toho, aby mali Kaname pôvodnej techniky. Bez tvrdej práce nie je možné žiadne zlepšenie. Takýto nedostatok práce často vedie k tomu, že títo učitelia trénujú rýchlo, používaju silu a sú násilnícki (a nebezpeční pre študentov). Toto nie je správna cesta tréningu.
Prosím, pamätajte si, že k excelencii neexistuje žiadna skratka. Vyžaduje čas, úsilie a stovky opakovaní.*** Ako rád hovorí Nagato sensei: „Len hlúpi ľudia trénujú rýchlo. Skúste byť múdri, trénujte pomaly.“
(c) 2012, Arnaud Cousergue Článek byl uveřejněn na stránce: http://kumafr.wordpress.com/2012/04/19/meridian-speed-excellence Článek byl publikován 19. dubna 2012
1 – Život je jako dlouhá pouť s těžkým břemenem. Proto nechť jsou vaše kroky pomalé a jisté, abyste neztratili rovnováhu.
2 – Přesvědčete sami sebe, že nedokonalost a nepohodlí jsou přirozeným údělem lidí. Pak nezbude prostor pro nespokojenost nebo zoufalství.
3 – Když ve vašich srdcích vzklíčí ambiciózní touhy, vzpomeňte na obtížné dny, kterými jste prošli.
4 – Trpělivost je kořenem věčného klidu a jistoty. Na hněv nahlížejte jako na svého nepřítele.
5 – Pokud víte pouze jaké to je vítězit a nevíte, jaké to je být poraženým, povede se vám zle.
6 – Hledejte chyby u sebe spíše než u druhých.
7 – Lepší je méně než více.
Napsáno v roce Keichō 8 (15. ledna 1603) Podepsáno Ieyasu
(c) Ieyasu Tokugawa Ieyasu Tokugawa 家康徳川 (31. ledna 1543 – 1. června 1616), byl vedle Hideyoshiho Toyotomiho a Nobunagy Ody jednou ze tří nejvýznamnějších osobností japonské Éry válčících států (Sengoku jidai). Zásadním způsobem ovlivnil politický vývoj země, když roku 1603 ustavil shōgunát Tokugawa, který zanikl až roku 1868 v tzv. reformách Meiji. Převzato ze stránek Bujinkan Meehan Dōjō www.happobiken.com
Tameshigiri je v dnešní době velice populární součástí šermu. Snad je to z části díky rozšíření Toyama ryū, systému, který vznikl v dvacátých letech 20. století s posláním naučit základní techniky boje s mečem důstojníky japonské císařské armády. Tameshigiri tvoří hlavní část tréninku v Toyama ryū a jejích odnožích, ale tato forma sekání na cíl tradičně nebyla nijak významným prvkem většiny systémů šermu.
Otázka kladů a záporů tameshigiri pro dnešní studenty šermu byla pokryta v předchozím článku Sang Woo Kimem. Já bych se v tomto článku chtěl raději zaměřit na postoje k tameshigiri, které zastávali dva z nejváženějších šermířů moderní doby.
Takano Sasaburo (1862-1950) a Nakayama Hakudō (1872-1958) byli dvě z nejdůležitějších figur, co se týče vývoje moderního kendō. Praktikanti jak klasického šermu, tak modernějších forem shinai keiko, jejich způsob myšlení formoval umění boje s mečem, která dnes cvičíme. A jako takové jsou jejich názory na kendō a boj s mečem obecně značně relevantní pro všechny ty, kdo studují umění moderní i koryū. Následuje překlad jejich vlastních názorů na tameshigiri.
Takano Sasaburo – sekání helmic
Sekání srolovaných slaměných rohoží (巻藁, makiwara) je jen jako taková hloupá hříčka pro děti. Není vůbec důležitá. Tameshigiri v minulosti se provádělo na železných helmicích.
Lidé, kteří předváděli sekání helmic před císařem Meiji, byli Ueda Yoshitada (Umanosuke), Kajikawa Yoshimasa, Itsumi Sōsuke a Sakakibara Kenkichi. [Pozn. Tato událost se odehrála v roce 1886 a zahrnovala použití meče, kopí a luku na železných helmicích. Kajikawa se ve skutečnosti nezúčastnil.]
Sakakibara byl docela puntičkářský a nechal si svým studentem meč zkontrolovat předtím, než provedl sek. Ze všech zúčastněných byl právě Sakakibara tím, kdo prosekl nejhlouběji.
Takano Sasaburo
Suemonogiri (据物切, sekání postavených předmětů) je docela obtížné, takže helma byla naplněná teplou vařenou rýží, která zároveň helmu ohřála. Pokud by v helmě nic nebylo, pak by se meč jednoduše zlomil. Okara vařená v páře se dá k těmto účelům rovněž využít.
Je důležité znát výšku předmětu, který přesekáváte. Z toho důvodu také čas od času slyšíte, že se laikovi podaří přeseknout něco, co učitelé kendō nedokáží. V minulých dobách byla výška stojanu nastavená na 3 shaku (91cm). Každopádně, pokud je helma prázdná, při seku zazvoní a meč praskne.
Rovněž je třeba zmínit, že sekání hedvábí je velmi obtížné. V případě, že se předtím máčí v teplé vodě, je to ještě obtížnější.
Nakayama Hakudō – tameshigiri pro vyzrání iai
Tameshigiri je něco, co by se mělo provádět po mnoha dlouhých letech tréninku iai, poté co člověk dosáhne určité úrovně licencované zdatnosti [允許 – tradičně je to úroveň licence, která studentovi umožňuje otevřít si vlastní dōjō]. Tameshigiri dovoluje člověku adaptovat iai katy na nácvik skutečného sekání. Jinými slovy, iai by mělo být jádrem, aplikace kata v tameshigiri by měla být druhořadá. Avšak, dnes mnoho lidí naprosto ignoruje zachování korektní metodiky sekání s mečem a techniky a prostě přesekává věci. Důsledkem toho se naneštěstí o tameshigiri začalo uvažovat, jako o nezávislém cvičení. A tak se na ty nejdůležitější body techniky s mečem, např. jako tři odlišné klasifikace hasuji, pozvolna zapomíná. Jinak řečeno, každý druh battō používá čepel meče odlišným způsobem. Neexistuje fixní způsob, jak věci provádět. Dokonce i v jediné kata můžete nejdříve sekat prvními dvěma, nebo 3 suny (寸 cca. 3.03cm) čepele, poté může následovat sek střední částí meče. Chápaní tohoto rozdílu je zcela nezbytné.
Nakayama Hakudō
Samozřejmě, způsob, jakým je čepel používána se mění v závislosti na cíli a vaší vzdálenosti od něj. Pokud není těmto bodům přikládána dostatečná důležitost, pak metodika meče bude nesprávná. Avšak, v dnešním iai tyto pojmy smísilo a stalo se velmi zmateným. Co více, je zde nedostatek zápalu pro seriózní studium. Dohromady tyto věci zapříčinily, že se z tameshigiri stal pouhý akt sekání, bez šance ovlivňovat způsob práce s tělem. Není třeba zmiňovat, že prosté sekání, bez zachování postupu hledání správné vzdálenosti, udržování zanshin a různorodých technik seků jednotlivých kata, je něco naprosto odlišného od tradičního přístupu k tameshigiri.
Chci, abyste si byli vědomi, že tameshigiri v iaidō je něco, co se odehrává na těch nejvyšších úrovních. Tím pádem v kombinaci s normálním tréninkem iai kata. Začlenil jsem Mizugiri 水切り – cviční sekání stojící vody bez způsobení šplouchnutí – do svých kata ve stoje. Poslední 3 sun čepele se používají pro sek. Sek je vedený rovně směrem dolů a nesmí při něm vyšplouchnout jediná kapka vody. Další způsob tameshigiri je Yukizumi 雪積み, pro nácvik seků vedených horizontálně. Za tímto účelem se nahromadí do kupy o výšce menší, než 1 shaku (30.3cm), a pak se použije jako cíl pro nácvik nukiuchi prostřední částí čepele.
Nakayama Hakudō po provedení waragiri.
Dalším druhem je waragiri 藁切り, které používá poskládané svazky slaměných rohoží. Každá rohož by měla mít mezi 5 a 7 suny (15.2-21.2cm) v průměru a navrší se na sebe po jedné do maxima šesti rohoží. Tento typ tameshigiri může být zahrnut do kata ve stoje, používající část čepele mezi středem a koncem. V závislosti na ryū-ha a kata, se může sláma nahradit jinými předměty, jako je bambus, prkna, vzrostlé stromy, nebo živé objekty [Pozn. zde Nakayama používá slovo 生物. Není jisté, zda jsou tím myšleny rostliny, nebo zvířata]. Tato forma sekání tak může být adaptována pro použití v mnoha různých kata.
Po dostatečném prozkoumání těchto metod sekání, můžete začít s nejpokročilejší úrovní tameshigiri: Usumonogiri (薄 物切り, doslovně sekání velmi tenkého materiálu). Pro tento účel se jediný list papíru položí na dřevěnou desku. Cílem této techniky je přeseknout papír a nezanechat přitom ani škrábnutí na dřevěné desce. To je poslední úroveň techniky – metoda studia kontroly ruky a schopnost zastavit sek. Zdokonalit tuto dovednost tak, abyste jí byli schopni vykonat pomocí techniky nukiuchi vyžaduje téměř nedosažitelnou úroveň umu. Je to něco, co se blíží ideálnímu způsobu provádění seku. Dovolím si tvrdit, že je nepravděpodobné, že by kdokoliv od dob Hayashizaki Jinsuke senseie dokázal ovládnout tuto techniku. Dokumenty Hayashizaki ryū to jen dokazují.
V podstatě všechny kata nakonec obsahují prvek sekání a nácvik sekání tímto způsobem se nazývá tameshigiri, či tameshigatana 試し刀. Významem se to velice liší od tameshigiri, které se cvičí dnes. Tameshigiri se má provádět jako doprovodné cvičení ke kata a ne samostatně.
Vezměme si za příklad waragiri, i pokud budete sekat tucetkrát po sobě bez pauzy, měli byste si zachovat perfektní rozestupy mezi každým sekem, a neporušit povrch následující rohože. Měli byste proseknout jednu, nebo dvě rohože, aniž byste se byť jen trochu dotkli další. Když sekáte horizontálně, měli byste být schopni proseknout rohož tam a zpět, aniž by z jediná z nich spadla. Každý sek, který v rohoži zanecháte, by měl být kolmý a hladký. Jako další příklad, měli byste sekat prkna perfektně vertikálně, či horizontálně bez závislosti na směru ubíhání zrna.
Navíc je mnoho druhů technik, které zahrnují sekání bambusu zavěšeného od stropu kusem papíru, nebo nití, tak abyste nepřesekli nit či nepotrhali papír, nebo také přeseknutí bambusu vyhozeného do vzduchu na tři kusy. Ovšem tady jde spíše o trik, jsou to jen techniky sekání a nemohou být nazývány tameshigiri. Podle mého názoru neslouží k žádnému účelu. Pokud srovnáte tyto techniky se skutečným tameshigiri zjistíte, že je tam takové množství rozdílů, a že se jejich účely vlastně vůbec nepřekrývají.
Slyšel jsem o lidech, kteří dokáží provádět takovéto triky, nedokáží dělat tameshigiri, jako součást kata a dokonce nedokáží ani správně provádět iai, ale tváří se jako by byli mistry s čtyřiceti, nebo padesáti lety tvrdého tréninku za opaskem, a tak plni pýchy, předvádějí veřejné exhibice tak řečeného tameshigiri. Jak vskutku žalostní lidé, tak ignorantští, jako žáby ve studni [Pozn. “žába ve studni neví nic o širém oceánu” je v Japonsku známé přísloví]. Je pravda, že já sám jsem dělal ukázky s názvem ‘tameshigiri’ před císařem a na velkých tai-kai, ale to bylo pouze proto, že jsem tam byl tím nejstarším. Uvnitř jsem se cítil docela trapně. Někdy jsem takové ztrapnění nedokázal přejít a ukázku jsem raději předváděl pod názvem suemonogiri.
Zkoušel jsem mnoho různých způsobů sekání objektů: Kirikuzushi (切り崩し), Kaeshigiri (返し切り), Kirifuse (切り伏せ), Kiriotoshi (切り落とし), Kiritsume (切り詰め), Gyakukaeshigiri (逆返し切り), Ojigiri (応じ切り), Deawasegiri (出会わせ切り) a další. Ovšem nikdy se mi nepodařilo provést jediný uspokojivý sek. Dnes, když cvičím Doshonibangiri (同 所二番切り, doslovně druhý sek ve stejném místě) – kde se první sek provede do poloviny cíle a druhý přesně do toho samého místa, aby čistě sek dokončil – tak je to jen chabou imitací toho, jak by to mělo vypadat. Třináct mých přímých studentů je hanshi, a třicet šest je kyōshi, ale ani jedenkrát jsem jim neudělil povolení dělat veřejné ukázky tameshigiri. Třeba jednou v budoucnu se najde někdo, komu povolení dám, ale v současné době [1956] Není nikdo u koho by se dalo předvídat, že by si to zasloužil. Budoucnost cvičení vypadá poměrně pochmurně, ve skutečnosti téměř beznadějně. Rád bych vážně požádal, aby se moji studenti věnovali zevrubnému a vážnému studiu tameshigiri. Rovněž bych rád, aby ti, kdo nejsou mými přímými studenty pochopili praxi a snažili se v této oblasti posouvat.
(c) 2011, Richard Stonell Publikováno 28. ledna 2011 na webu kenshi247.net Webové stránky zaměřené na techniky japonského meče v podání iaidō, kendō i starých koryū.
Přestože od posledního dne daikomyō-sai již uběhlo několik dní, vzpomínka na něj je v mé mysli pořád stejně živá.
Densho: Místo ranního tréninku jsme měli možnost prohlédnout si mnohé Densho ze starých časů. Sensei nám ukázal nesmírně cenné makimono, záznamy technik a koncepty heihō týkající se starobylých bojových umění, která sahají zpátky až do dob feudálního Japonska. Některé ze svitků musely být rekonstruovány a jsou staré i tři nebo čtyři století.
Když nám Sensei ukazoval tyto poklady, zdůrazňoval jejich hodnotu a vysvětlil, že naše budō není pouze jednoduchým bojovým uměním (ve smyslu bojového sportu), nýbrž bychom ho měli chápat jako předávání (densho) starého umění boje. Řekl, že i když svitkům možná nerozumíme nebo je nejsme schopni číst, už samotný fakt, že dýcháme stejný vzduch, zlepší naše schopnosti.
Techniky popsané v těchto svitcích přežili opravdový boj a byly předány dál těmi, kdo je v boji použili. Na rozdíl od spisovatelů jako Nitobe, který zdůrazňoval morální hodnoty válečníka, tyto densho obsahují vnitřní pravdu. Nejsou romantickými vizemi hypotetického boje, nýbrž výsledkem skutečné efektivity. Kdyby se tyto techniky v boji neosvědčili, nezachovaly by se – protože by nepřežil nikdo, kdo by je zapsal.
Sensei také dodal, že i když byly výsledkem zkušeností nasbíraných v opravdovém boji, zapsány byly až později v dobách míru starými muži, co už dlouhá léta nebojovali. Proto tyto formy musíme respektovat, ale zároveň je i přizpůsobit modernímu světu a podmínkám moderního boje, aby i dále dokázaly zabezpečit naše přežití.
Ostatně, já sám často připomínám svým studentům, že „ani ta nejlepší bojová příručka nebude bojovat za vás, pokud ji pevně nechytíte a protivníka s ní nepraštíte!“
Osobní trénink (keiko 稽古) je účinnější, pokud je podepřen znalostí historie (keiko 経緯懲 – naučit se chronologii prostřednictvím vlastní zkušenosti). Řešení dnešních problémů můžeme najít díky znalosti historie. Neměli bychom techniky opakovat přesně tak, jak jsou popsány v densho; měli bychom je používat jako možnost nebo postřeh, který je dobré vzít ve skutečném boji do úvahy.
Takže Keiko 稽古 vychází z Keiko 経緯懲.
Po ranním tréninku mozků jsme po obědě přešli k tréninku těl. Na příkladu technik a pohybů, které předváděli jūgodan, Sensei vysvětlil, že Genjutsu, neboli magie umění (幻術) pochází od bohů, zatímco Ningenjutsu 人間術 – technologie (nebo technika) je čistě lidského původu. Umění pochází ze srdce, ale technika pochází z hlavy a je tudíž limitovaná a nemá tak vysokou cenu.
Je to něco, co Sensei opakoval celý minulý týden na trénincích. Ve věku médií jsou vědomosti lehce přístupné, ale umění pořád vychází z naší osoby. Pochopil jsem to tak, že bychom měli získat Kanjin kaname (oči a mysl boha) spíš, než nějaké rozumové znalosti. Vracejíc se zpět k densho, řekl, že historickou pravdu musíme sice respektovat, ale je to dnešní doba, ve které musíme přežít. Jūtaijutsu nás učí fyzické obratnosti, ale také tomu, jak přežít jakoukoliv nebezpečnou situaci tím, že se přizpůsobíme (Jun no ryoku).
Před několika dny Sensei mluvil o Tenmon, Chimon a Gakumon, přičemž Gakumon znamenalo znalosti. A vysvětlili jsme si, že lidé mají přístup ke dvěma typům znalostí. Teď mluvíme o tom druhém typu, který musíme posilovat, a ne o prvním, který je pouze záležitostí biomechaniky. Příliš mnoho lidí techniky pouze sbírá a nežije a tak rozvíjejí pouze své biomechanické schopnosti. Pravda má ale mnoho různých aspektů a vy budete muset najít tu vaši, aby vám techniky fungovaly – protože to jste vy, kdo bude bojovat.
„Je to vaše neznalost, co vytváří vesmír. Ve skutečnosti existuje pouze Jedno. Není žádné osoby nebo boha kromě vás.“ – Ashtavakra Gita (15.16)
Trénujete sami pro sebe a vaše interpretace jsou stejně dobré jako jakékoliv jiné – ale to vás může také vlákat do pasti, pokud budete vždy přesvědčeni, že máte pravdu. Pamatujte, že „když má člověk v ruce kladivo, všechno vypadá jako hřebík.“
Co se týče technik, pracovali jsme na trilogii Gan shi nankotsu a Sensei tam vyvinul úplně nový aspekt. Použil palec (Shitō ken) jako Katanu. Řekl, že sek přes oponentovo tělo je důležitý. Toto Shitō gatana 指頭刀 nebo Yubi gatana 指刀 (použil oba termíny) posiluje ukeho pocit nebezpečí.
Na večírku po DKMS Soke oznámil, že tématem příštího roku bude katana a osobně si myslím, že je Yubi gatana je určitým náznakem toho, jak budeme meč příští rok používat. Techniky boje s mečem (densho) z Kukishin ryū, Togakure ryū, Shindenfudō ryū již známe (keiko), takže je čas, abychom se oprostili od forem a začali přizpůsobovat naše taijutsu prostřednictvím boje s mečem a Mutō dori. Mutō dori je nejvyšší úrovní ovládání zbraní a je důkazem opravdového mistrovství.
Takže prosím studujte (keiko 稽古) a opětovně procházejte katy s mečem a důkladně je trénujte (keiko 経緯懲), abyste byli připraveni, když Hatsumi za pár týdnů odhalí Shinken gatu.
PS: V sobotu ráno potvrdil, že tématem roku 2012 bude „ken“ (všechny jeho druhy). Upřesnil také, že v roce 2013 budeme studovat yari a naginatu.
Buďte spokojeni a užijte si Vánoce a Nový rok
(c) 2011, Arnaud Cousergue Článek byl uveřejněn na stránce: http://kumafr.wordpress.com/2011/12/14/keiko-keiko/ Napsáno 14. prosince 2011
Ti, kdo touží být učiteli, se sami přestávají učit. Abychom pochopili, co to znamená být učitelem, musíme navždy zůstat studenty. Prostřednictvím učení jiných nacházíme vlastní silné a slabé stránky. Vaši studenti se stávají učiteli, když je sledujete trénovat. Přirozeně, studenti přebírají návyky instruktora. Učiteli tak slouží jako zrcadlo, ve kterém vidí sebe sama a může líp rozpoznat pravdu o tom, co učí. Pokud vidí, že něco není v pořádku, může se omluvit a opravit svou lekci, aby z toho mohlo profitovat celé dōjō. Jednou jsem se dočetl, že když Takamatsu sensei viděl, že Hatsumi sensei něco provádí nesprávně, omluvil se mu za to, že jej to špatně naučil.
Jako učitelé Bujinkan Dōjō máme velkou odpovědnost, která začíná u nás samotných. Musíme být k sobě upřímní a opravdu zhodnotit naše skutečné schopnosti. Sōke zdůraznil, že je to obzvlášť důležité pro 15. dany. Řekl, že právě oni by měli trénovat nejtvrději. Jak ale zjistíme, že se v bojovém umění zlepšujeme? Je to o technickém stupni, nebo o létech strávených tréninkem? Pro mě je to o směřování k jednotě srdce, techniky a těla, neboli o shingitai.
Mnoho lidí cestuje a vyučuje po celém světě. Pokud učitel (ať už je to kdokoliv) dokáže efektivně cvičit s kýmkoliv a jeho pohyby jsou sjednocené, ukazuje tím (podle mě) skutečnou dovednost a porozumění. Pokud si někdo vozí sebou svého „osobního ukeho“, mění trénink na „pouťovou atrakci“, nebo „cirkusové číslo“, místo aby byl příležitostí, kde se každý může něco naučit.
Když přemýšlíme o shugyō, měli bychom si vzpomenout na časy, kdy samurajové putovali po zemi a hledali lidi, kteří byli dost dobří na to, aby s nimi mohli trénovat a zlepšit své dovednosti. Rozvíjeli tak své srdce bojovníka a shingitai. Bylo to musha shugyō.
Když japonští shihané učí v honbu, cvičí s lidmi z celého světa. A pokaždé jim to funguje. Stále se snaží trénovat a zlepšovat. Praktikují shugyō v honbu. A dokážou trénovat s každým, kdo se objeví. Přijde mi proto dost zvláštní, když někdo prohlásí, že japonský typ tréninku není pro jeho zemi vhodný, i když s ním předtím Japonci zametli podlahu.
Myslím, že je nesmírně důležité neustále zlepšovat svůj kihon a správně trénovat. Lidé na to často zapomínají a ani si neuvědomí, že si vytváří špatné návyky. Ty se pak stanou součástí budoucnosti bujinkanu, tak, jak jej budete prezentovat VY. Spíš než se snažit naučit všechny ryū-ha bujinkanu a trénovat různé techniky, je pro každého velmi důležité si nejdříve vybudovat extrémně pevné základy a být schopen dále předávat tyhle „střeva“ bujinkanu. Bez „střev“ nebude žádný další trénink stát za nic.
Budō není o tom, kolik technik znáte, nebo nutně o tom, jak často trénujete. Kvalita je lepší než kvantita. Ujistěte se, že trénujete strukturu pohybu a udržujete si odolné tělo a mysl. Často můžeme vidět tréninky karate nebo taekwondō, kde učitel stojí vepředu a řady studentů opakují dobře provedené bloky, kopy a údery. Trénují se zápalem, posilují tělo a nakonec opouští dōjō úplně zpocení. Pot je jejich obětí kami. Je to symbol oddanosti a odhodlání zlepšit se skrze bojová umění.
Většina studentů bujinkanu takhle netrénuje, ale myslím, že je důležité, aby tak trénovat začali. Správné a neustálé opakování základních pohybů, jako jsou bloky, kopy a údery, je nesmírně důležité. To samé platí o ukemi, ashi sabaki, kamae apod. Bez solidního tréninku není možné pochopit tohle umění ani sebe sama. Sōke řekl, že 15. dany by měli své studenty naučit, jak posílit své tělo prostřednictvím kihon a waza. Není to o předvádění se. Je to o pohledu do budoucnosti bujinkanu, která nás přesahuje, a která je zároveň odpovědností 15. danů.
Když jsem na téma „základy“ mluvil s Nagato senseiem a Noguchi senseiem, oba mi řekli, že je nutné, aby je lidé trénovali tvrdě a správně. Jak to vypadá u vás v dōjō? Dostanou začátečníci potřebné lekce ohledně kihon, nebo pouze sledují trénink „na úrovni sōkeho nebo japonských shihanů“?
Často se na svých seminářích omlouvám účastníkům. Prostřednictvím učení zjistíte, kde máte skutečné mezery. Proto cítím, že je na místě se omluvit, jelikož je možné, že naučím účastníky i vlastním zlozvykům. Dělám to rád, i když vím, že ne každý tomu porozumí nebo uvěří, že to myslím upřímně. Zůstávám díky tomu v pozoru. Učení jiných je pro mě možností, jak lépe poznat sebe sama. V srdci však také toužím pomáhat ostatním na jejich cestě, a to mě udržuje ve zdravé rovnováze.
Tohle jsou mé myšlenky v jeden deštivý letní den v New York City.
(c) 2011, Duncan Stewart mail: slamdunc742004@yahoo.com Tento článek byl převzat z facebookového profilu. (25. července 2011 v 23:46)
