Shinobi iai happō sabaki
Tady najdete fotografie článku Hatsumi senseie, ve kterém se zabývá iai 居合, tasením. Zde jsou názorně vidět techniky Shinobi iai happō sabaki 忍び居合八方捌き
(c) Masaaki Hatsumi
sōke Bujinkan Dōjō
Bushi no kokoroe 武士の心得
It is said that the martial ways are shown through one’s daily life and behavior. Namely, through the manners of humanity. Needless to say, the budōka who avoids thoughtless or inappropriate behavior is not consumed by rashness; he maintains a calm attitude, does not hesitate, but is modest, full of kindness, and is highly respected. The true path of the martial ways is to not let one’s eagerness take control.
Although it is said to be honorable is to protect the weak and fight the strong, it is not permitted to fight unnecessarily or without reason. When the circumstances necessitate, however, those who do not fear the strong and protect the weak should be called true warriors. When someone insults or disrespects you, the courage to laugh and not make them an opponent is true courage. Taking up the sword unnecessarily should be avoided at all costs. Maintaining a graceful heart together with the virtue of affection that is genial and pleasant, while also retaining the stern temperament to be decisive and bold; valuing both the literary and martial arts without being carried away by learning; possessing a well-balanced heart of kindness and valor; this is the divine warrior. We should persevere in this eternal direction of the warrior.
(c) Masaaki Hatsumi
sōke Bujinkan Dōjō
Seiza-hō
Mezi pozicemi tradičních bojových umění existují metody seiza-hō 静座法, což může být interpretováno jako metody klidného sedu, kdy nalezneme pozici sedu na zemi a nalezneme vnitřní klid, stav neměnitelnosti a meditace, kdy se oprostíme od všeho čím nejsme a čím nechceme být.
Jak tomu porozumět v umění vědy o válce?
Nejprve musíme porozumět tomu, že v západní kultuře prakticky neexistuje situace, kdybychom seděli na zemi a v Japonské kultuře je sezení na zemi základem celé struktury bojových umění, pohybu a stylu života.
Jak docílit stavu vnitřní stálosti na zemi?
Musíme najít způsob, kdy k nám tělo nepromlouvá, nebo jako v případě mnoha lidí, pozici, ve které tělo nekřičí bolestí, nebo svalovým vypětím a pro toto je jediným nástrojem skutečná a disciplinovaná flexibilita, musíme vytrvale trénovat a krotit napětí naší fyzické a psychické struktury, měli bychom studovat do hloubky rovnováhu a zarovnání v různých pozicích, do kterých nás bojové umění zve, aby jsme zaujali vsedě na zemi, podle různých škol bujinkanu a japonských tradičních škol, které mají svůj způsob.
Proč potřebujeme vnitřní mír v umění války?
Skutečné války se rozpoutávají v našem nitru. Hatsumi sensei často opakoval, že „srdcem bojovníka jsou jeho nohy“. Z různých pozic při sedu na zemi můžete srovnat své nohy a ukrýt tlukot svého srdce. Pokud se naučíte schovávat svůj pohyb od země, naučíte se skrývat svůj záměr a vysílání vnějších signálů. Naučíte se ovládat své tělo jako celek.
Musíte být schopni ze země zareagovat na jakýkoliv útok, bez ztráty rovnováhy a bezpečí těla. Toto se propojuje s goshinjutsu ve dvou aspektech:
护身术 – obranné techniky a předvídání vnější situace
护心术 – techniky k obraně našeho ducha před vnějšími situacemi
Pamatujte, že vaše pohyby odráží vaše vnitřní rozpoložení. Je velmi jednoduché zhodnotit úroveň hloubky vašeho výcviku na základě toho, jak vstává z technik v pozicích hanza 半座 / an-za 安座 (na obou kolenech, na jednom koleni, poloviční lotos). Tato han/an-za může být interpretována jako forma sedu v klidu a míru.
Klidu a míru v čem?
Nejprve v nás, našem egu, našich špatných návycích těla a zdraví. Prosím, zapamatujte si, že musíte být opatrní a trpěliví se svým tělem. Pečujte o něj s láskou a citem. Práce na zemi vyžaduje mnoho trpělivosti a pokory, kvůli mnoha letům zlozvyků. Pamatujte, že vaše tělo je chrám, ve kterém sídlí váš duch, chraňte jej opatrně a zodpovědně.
Kvůli tomu sōke mluví v sanshin o srdci dítěte. Je důležité vzpomenout si na stav našeho těla ze tří let věku. Jeho pružnost a zvyk pádu a vstávání v přirozené formě, ale nyní s moudrostí pohybu v umění války.
Prosím všimněte si tělesné návyky sōke Hatsumiho, když sedí na tatami, jak uchovává klid na tatami, když vstává, atd.
Návyky Ishizuky senseie jsou velmi podobné. Jaký lepší příklad zdraví, ohebnosti a vnitřního klidu si můžeme představit?
(c) David Esteban Guzman
Článek byl publikován na facebooku.
Osu! v japonských bojových uměních
Říkáte také ve vašem dōjō slovíčko osu, oss, nebo uss? Víte co znamená a jak se do tréninku bojových umění dostalo? Má vůbec v budō co dělat? V následujícím článku bych rád podrobně rozebral tento široce rozšířený zvyk a zamyslel se nad jeho úlohou (nejen) v karate.
Předpokládám, že jste se s tímto univerzálním slovem již setkali. Všeobecně se používá jako pozdrav, výraz souhlasu, poděkování a dalších významů postupem času přibývá. Zdaleka nejvíce je možné jej slyšet na tréninku karate, ale v poslední době je více a populárnější a na „osu“ už je možné narazit i v mnoha klubech jūdō, jūjutsu a dokonce i kendō. V porovnání ke stáří všech těchto bojových umění je používání slova „osu“ velmi mladou záležitostí a je více než pozoruhodné, jakou rychlostí se šíří světem. Abychom alespoň zhruba porozuměli tomuto fenoménu, budeme si muset nejdříve udělat malou exkurzi do japonského jazyka.
Ateji
Velmi často se můžeme dočíst, že „osu“ je japonské slovo zapisované znaky osu/oshi 押す/押し (tlačit) a shinobu 忍ぶ (vydržet, být nenápadný) a vyjadřující ducha bojových umění. Význam těchto dvou znaků a tedy celého slova „osu“ se vykládá jako oshi-shinobu, tedy vytrvat v náročném tréninku, tlačit sama sebe na hranici sil a výdrže atp. Skutečnost je však bohužel o něco složitější, neboť „osu“ je přímo klasickým zástupcem jevu, kterému se v japonštině říká ateji.
Výrazem atedži rozumíme slovo, které bylo buď uměle vytvořené, nebo přejaté do japonštiny z cizího jazyka a vzhledem k tomu, že se nezapisovalo žádnými znaky, byly k němu přiřazeny později. Jedním z příkladů atedži může být například přejaté slovo „tabako“ (tabák, cigarety), ke kterému byly přiřazeny znaky 煙草. Tyto znaky sice samostatně znamenají kouř a tráva/koření, ale jako tabako se začaly číst až po jejich přiřazení k cizímu slovu. Ačkoliv slovo „osu“ není přejaté z cizího jazyka, jedná se o velmi mladý výraz, ke kterému byly znaky připojeny až po jeho rozšíření v karate a mluvit o nějaké tradici je tak přinejmenším velmi odvážné. Odkud se tedy vlastně „osu“ vůbec vzalo?
Ohayō gozaimasu, onegaishimasu
Jedny z nejvíce frekventovaných výrazů v japonských dōjō, ale i v běžném životě jsou právě pozdravy a projevy úcty. Ačkoliv sousloví „ohayō gozaimasu“ znamená dobré ráno a také se tak zdaleka nejčastěji používá, je možné jej zaslechnout jako univerzální pozdrav ve chvíli, kdy se s dotyčným vidíme poprvé od rána, bez ohledu na denní dobu. V různých klubech a v různých prostředích se při příchodu na trénink vžilo často odlišné vyjádření pozdravu, nejčastěji se však můžeme setkat právě s „ohayō gozaimasu“, nebo s ještě více používaným onegaishimasu. Tento výraz je v běžné japonštině univerzální prosba, ale v dōjō tradičních bojových umění vyjadřuje pokoru, doslova prosbu o výuku a zachování přízně učitele. Zkrácením těchto výrazů (a jim podobným, protože koncovka -masu slouží u sloves ke tvorbě zdvořilého tvaru), jejich drmolením a často úmyslnou vulgarizací se pak dostaneme k nejrůznějším tvarům. Z „ohayō gozaimasu“ se tak stává „ohayōssu“, „oissu“ a konečně „osu“. „Onegaishimasu“ lze zkomolit na tvary podobné slovům „oeishimasu“, „oissu“ a „osu“. Ačkoliv přesně odpovídající jev v českém jazyce nejspíš nemáme, nejbližší ekvivalent je pravděpodobně zkrácení pozdravu „dobrý den“ na „brej“. Už jen z toho je možné vytušit, že stejně jako „brej“ i „osu“ nelze používat vždy a všude.
Jōge kankei
Celá japonská společnost je strukturalizovaná vertikálně a velice dbá na dodržování hierarchie (japonsky jōge kankei). S dělením na starší/mladší, či na zkušenější/začátečník se můžeme setkat na školách, ve firmách, zájmových činnostech, tedy prakticky v každé části japonské společnosti. V tradičních bojových uměních to však platí dvojnásob. Mluvená komunikace se tak neustále řídí hierarchickými pravidly a je zcela běžné, že učitel na své žáky mluví nejméně zdvořilým stylem, zatímco žáci úzkostlivě dodržují uctivou mluvu a to nejen vůči sensei, ale také všem, kdo jsou pro ně tzv. sempai (technicky vyspělejší, nebo cvičí v daném dōjō déle). Cizinci, kteří nejsou seznámeni s tímto několikavrstvým způsobem vyjádření úcty, se často snaží japonská slovíčka opakovat a nevědomky se tak dopouštějí hrubostí a urážek vůči svým učitelům, či sempaiům. Pokud se vás výše postavená osoba např. zeptá jednoduše „iku?“ (půjdeš?), vaše odpověď nesmí být stroze „iku!“ (půjdu), ale „ikimasu!“ (půjdu ve zdvořilém tvaru). Nutno však dodat, že Japonci jsou obecně vůči cizincům velmi shovívaví a takové prohřešky přecházejí bez reakce, či vysvětlení správného tvaru.
Nejde však jen o tvar sloves, celý způsob vyjadřování by měl být přizpůsoben situaci, tedy tomu, s kým zrovna v danou chvíli hovoříme. Zkracování pozdravů, jakým je např. „ohayō gozaimasu“ až do výrazu „osu“ je obecně v japonštině považováno za velmi hrubé a tudíž je použití směrem vzhůru (tedy k někomu výše postavenému) naprosto vyloučeno. Ani směrem dolů to však není zcela jednoznačné a vzhledem k tomu, že hierarchicky výše postavené osoby nepoužívají uctivý styl s koncovkami –masu (ale např. pouze samotné ohayō), nelze pak takový pozdrav zkrátit na „osu“. Není to však jen otázka gramatiky či zdvořilostních stylů, respektované osobnosti tradičních umění se jednoduše k podobným hrubostem vůči svým žákům většinou vůbec neuchylují.
Na slovo „osu“ je tak možné narazit jen ve zcela specifických částech japonské společnosti. V závislosti na použití a intonaci může jít o vyjádření maskulinity a do jisté míry i hrubosti, ale také třeba odlehčení atmosféry, či vyjádření sounáležitosti. Když se v Japonsku setkáte např. se skupinou středoškoláků, můžete zaslechnout protáhlé „óóssu!“ poměrně často. Mohou se tak mezi sebou zdravit studenti stejných ročníků, u kterých hierarchický vztah sempai-kōhai není zcela jednoznačný, případně jde o zkrácený pozdrav směřovaný mladším žákům. Zcela nemyslitelným je však pozdrav „osu“ vůči studentovi vyššího ročníku, neboť to už je sempai. „Osu“ se hojně používá také v armádě, kde se jakási neustálá maskulinita vyloženě předpokládá. Opět je však zcela nemyslitelné hrubě odpovědět velícímu důstojníkovi, či jednoduše vyšší šarži. Zcela typickým příkladem je však japonská mafie, resp. její nejspodnější vrstva rváčů, často nazývaná „chimpira“. Od jejích příslušníků se očekává hrubost a zastrašování a slovo „osu“ zde tak plní svůj účel nejlépe.
„Osu“ v karate
Karate vzniklo na ostrově Okinawa, teprve postupem času se rozšířilo do Japonska a později i do celého světa. Masívní popularizací začaly vznikat nové směry a styly, mnohdy velmi vzdálené původní technice i myšlence karate. Ačkoliv by teoreticky měly být všechny styly (ryū) karate schopny vystopovat své kořeny až k Okinawě, s tolik rozšířeným slovem „osu“ se v původním okinawském karate nesetkáme. Přímo na Okinawě jsou na toto slůvko mnozí učitelé vyloženě hákliví a v případě jeho použití vás budou, v lepším případě, ignorovat. Již jen tato skutečnost by měla vést k zamyšlení nad používáním „osu“ při tréninku, nebo dokonce v běžném životě.
Samotné rozšíření karate z Okinawy do Japonska s sebou ale začátek používání slova „osu“ neneslo. Prvním průkopníkem karate v Japonsku a jeho hlavním propagátorem byl bezesporu sensei Funakoshi Gichin, zakladatel dnes nejrozšířenějšího stylu Shōtōkan ryū. Funakoshi sensei byl mimo jiné také známý svou vzdělaností a dobrými mravy a používání takového výrazu pro něj bylo zcela nemyslitelné. Ačkoliv je autorem několika knih a textů, přispíval články do novin a věnoval se poezii, nenarazíme v jeho díle na jedinou zmínku o oshi-shinobu, či podobném tématu.
K širšímu rozmachu „osu“ dochází až v druhé polovině 20. století a jako původ popularizace tohoto slůvka můžeme označit právě moderní karate. Prolínání japonské jakuzy do jistých vrstev karate již dnes není žádným tajemstvím a je to právě toto spojení, které do historie slůvka „osu“ vnáší světlo. Zároveň je to i logickým důvodem toho, proč se celkově japonská společnost (včetně okinawských mistrů) od tohoto trendu distancuje, případně jej pouze tiše toleruje.
Doba však jde dál. Vývojem prochází jak názvosloví, tak karate samotné a s ním ruku v ruce i pohled veřejnosti na slovo „osu“. Ačkoliv Okinawu tento fenomén zatím nezasáhl, v moderních japonských bojových uměních je hlasité „osu“ slyšet čím dál více. Nezřídka kdy se setkáme dokonce i s takovým paradoxem, kdy renomovaní japonští učitelé sami toto slovo používají a to dokonce i na mezinárodních seminářích. Postoj k novým, byť i sporným trendům je však věc ryze individuální a od přiřazení znaků (ateji) původně hrubému zkrácení pozdravu již také uběhlo mnoho let. Určitě musíme vzít v potaz i to, že japonští učitelé ctí hierarchii (jōge kankei) velmi důsledně i směrem dolů. Radši sami na semináři použijí slůvko „osu“, než by před všemi žáky shodili jejich instruktora a začali vysvětlovat chybu v jeho porozumění japonským pozdravům. V tuto chvíli je možné říct, že pouhé slovo „osu“ nám může pomoci oddělit stará tradiční bojová umění a moderní budō (ačkoliv to samozřejmě není jednoznačné). Je však možné, že stojíme u zrodu další, nejen japonské tradice, že za několik generací bude oshi-shinobu běžné a skutečný původ tohoto výrazu zcela zapomenut.
(c) Jan Čech
Jan Čech strávil v Japonsku nepřetržitých 8 let života, které zasvětil studiu okinawského Gōjū ryū karate. Je žákem sensei Katō Tomoyuki (10. dan), v jehož domácnosti měl tu čest rok pobývat. Po návratu z Japonska v r. 2009 založil v Praze na Letné dōjō okinawského karate stylu Gōjū ryū nazvané Bujutsukan, kde v současnosti vyučuje.
Zdroj: www.bujutsukan.cz a www.budonews.cz
Rozhovor se shihanem Svenericem Bogsäterem
Představovat Svenerica lidem z bujinkanu, si myslím, je zbytečné. Snad jen pro návštěvníky našich stránek, kteří tolik nevidí do této oblasti je Sveneric jedním z nejzkušenějších instruktorů/učitelů bujinkan bugei mimo Japonsko. Proto jsem rád pokaždé když se setkám s tím vyjímečným učitelem. Poslední setkání jsem využil také k tomu, abychom se domluvili na rozhovoru pro naše webové stránky. Tady je.
Pokud by to bylo možné, rád bych směřoval náš rozhovor k tréninku, způsobu tréninku a také i výuky instruktorů či učitelů.
Ale nejprve bych se rád optal na letošní téma. Letošním tématem je Ken s principem Ken engetsu no kagami. Můžeš nám trochu objasnit letošní téma?
Meč nebo Tsuguri (tsuguri je japonský výraz pro všechny široké meče a všechny meče spojené s čínským Jianem).
Co sōke myslel tím „zrcadlem úplňkového meče“ mi není jasné. Mnoho pověstí z mytologie mluví o měsíci a různých částech zrcadla, meče, vody a tak podobně. Předpokládám, že je to něco ze staré japonské mytologie, co sōke poskládal. Ale nevím.
Ken do letošního roku nebyl příliš často vidět při trénincích bujinkanu. Jak vnímáš tuto zbraň a trénink s ní?
Je to první „ostrá“ zbraň v japonské historii. Ken, Tachi, Jū (palné zbraně) a Katana je historické pořadí. Mezi Tsuguri, Tachi a Katanou je absolutní a naprostý rozdíl. Katana je kultivovaná zbraň, kultivovaná v mírových časech. Ken byl první meč použitý na bojišti, je to rovný, široký meč držený v jedné ruce, takže má úplně jiné vyvážení než zakřivené Tachi (také jednoruční) a Katana (většinou dvojruční).
Říká se, že japonské bugei vzniklo skrze Tsuguri, takže Gogyō no gata je pro nás v bujinkanu základ pro učení se zacházet s Tsuguri. Za další, musíme mistrně zvládnout Taijutsu, musíme mít správný pocit a velmi, velmi dobré Taijutsu, abychom mohli pochopit tuto zbraň. Neexistují žádné psané formy pro tuto zbraň. Použití Tsuguri je Mutōdori. Pohybujeme se, jako bychom s mečem tvořili jeden celek, nebo jako bychom neměli žádnou zbraň, je naší součástí.
Jak to vidím já, je to to, čemu říkám „aktivovat“ meč a potom následovat s Taijutsu. Ne naopak. Toto vyžaduje speciální a jemný cit pro Taijutsu. Také je dle mého názoru nutné mít a trénovat se skutečnou čepelí (pro jednoduchý trénink řekněme Gogyō no gaty), nejen dřevěné ostří. To pro pochopení vyvážení a váhy meče.
Je fascinující trénovat s Tsuguri. A velmi sebevzdělávací.
Chtěl bych se ještě zeptat ohledně Tsuguri. Jak je to s rozměry tohoto meče? Je mnoho druhů a je těžké se v tom vyznat. Snažil jsem se najít nějaký shop, který by nabídl tento meč ke koupi. Mohl bys nějaký doporučit?
Koupil jsem si čínský dřevěný Jian, objednal jsem si ho na internetu ne nějaké holandské stránce. Určitě bude i na nějaké české. Pro trénink je dobrý.
Část první
Bujinkan se velice rychle rozvíjí. Otevírá se mnoho nových dōjō a s tím přicházejí i noví studenti. Co bys doporučil novým zájemcům o toto umění v jejich tréninku?
No, co doporučit někomu, koho zaujalo naše umění, by bylo: „Naskoč!“
Sōke mi minulý rok řekl, že zabere asi 35 let pravidelného tréninku, než někdo pochopí jeho „umění“, bujinkan. Takže abych přišel s nějakým doporučením pro začátečníka, bylo by to, naskoč, uvidíš, co najdeš a přijdeš s vlastním rozhodnutím, jestli budeš nebo nebudeš pokračovat. Je na „studentovi“ aby učinil volbu zůstat, nebo odejít; začít, nebo ne. Umění je takové, jaké je; poměrně náročné bojové umění, které zabere nějaký čas, než se mu dá porozumět. A to není asi nejlepší začátek k prezentování někomu, kdo by chtěl začít trénovat v Dojo.
Na co kladeš důraz u studentů, kteří začínají?
Jako nový student čehokoliv, ať už je to cokoliv, musí pochytit a pochopit základy daného umění, základy, základy a základy. Nic nepřežije dlouho bez silných a zdravých základů.
Zmiňuješ základy. Se kterými základy začíná nový student v Tvém dōjō? Můžeš nám přiblížit první krůčky nového studenta v Tvém dōjō?
No, to záleží na tom, jestli máte skupinu nových lidí, takže můžete mít zvláštní třídu začátečníků, nebo jestli je vezmete do „otevřené“ lekce.
Nicméně, začíná se s Kamae a Ukemi, možná nějaké údery a kopy. Později se přidá základ Sanshin a Kihon happō. Když se učí Kamae, Ukemi, Kihon a Sanshin, je potřeba vést každého jednotlivě a usměrňovat a opravovat jejich pohyby. Celý základní trénink se zaměřuje a je veden Tenchijin ryaku no maki (poslední, nejkompletnější verze). Pro začátečníky žádné školy, nebo Henka a to na dlouhou dobu. Tenchijin je nástroj k lepšímu pochopení principů bujinkanu.
Přijde mi, že je dnes velice populární snažit se v tréninku rychle postupovat vpřed. Z mého pohledu to škodí tréninku a přirozenému vývoji taijutsu. Co si o tom myslíš a proč si myslíš, že se vůbec tento trend vyskytuje?
Rychlý postup vpřed vidím jako negativní, jak jsem řekl výše, nejprve dobrý základ, silný základ a potom je možný postup. Rychlý postup a získávání stupňů narostlo, když více a více studentů bylo schopno cestovat do Japonska. A pak tady máme jev, kdy lidi nezajímá umění jako takové, ale chtějí postoupit a získat diplom, který si vystaví ve svém dōjō.
Dnes je běžné, že mnoho studentů z různých států navštěvuje Japonsko za účelem tréninku bujinkanu. Což je asi dobrý trend. Ale čeho by si lidé měli na sōkého trénincích nejvíce všímat? Jak by měli studovat se sōkem a japonskými shihany?
Mnoho lidí, kteří cestují do Japonska, nechápe, že kvantita není totéž co kvalita.
Běhat za všemi shihany, na každý možný trénink v krátkém čase (10-12 dní) není pro mnoho lidí dobré, nebo produktivní.
Může to být velmi matoucí, protože všichni shihani jsou tak rozdílní ve výkladu svého umění a svého taijutsu. Takže vše záleží na tom, jestli tam jsou pro to, aby se učili, nebo mají jiný zájem, ukázat se a získat nějakou formu kreditu, vyfotit se se sōkem a shihany, aby se mohli vytáhnout na Facebooku? Nemám rád předvádění říkající: “Podívej se, zase jsem byl v Japonsku“ čímž chtějí dokázat, že jsou dobří v bojovém umění, nebo mají dobré pochopení taijutsu. Je to o tom, co se naučíme, když jsme v Japonsku a jak postupujeme se svým tréninkem, když se vrátíme domů. Ne kolikrát za rok se dostaneme do Japonska, nebo kolik tréninků jsme navštívili, protože když je pouze navštívíme, co se naučíme?
Občas se mi zdá, že se na trénincích pomalu zapomíná na etiketu. Snažím se ve svém dōjō tyto věci udržovat a lidem vysvětlovat důvod těchto „pravidel chování“. Považuji to za velice důležité. Jaký je na to Tvůj názor? A jaké chyby v chovaní považuješ na svých lekcích za naprosto nepřípustné?
Je nezbytné mít nějakou etiketu, nebo soubor pravidel ve svém dōjō a během tréninku, jak se chovat uvnitř dōjō a venku. Já mám 8 pravidel pro své dōjō.
Za účelem předcházení zraněním, nebo alespoň omezení pravděpodobnosti jejich vzniku během tréninku, student musí mít před a během tréninku na paměti následující:
1. Student musí poslechnout instruktorovy příkazy, instrukce a vedení, a když je něco nejasné, požádat ho o objasnění.
2. Student nesmí jít napřed před instrukcemi, nebo změnit techniku nezávisle na tom, jakou dovednost může mít.
3. Student musí klást malý nebo žádný odpor a musí dovolit každému manévru, aby byl volně proveditelný během tréninku, aby mohl být pohyb doveden k dokonalosti.
4. Student musí chápat, že všechny údery musí být kontrolované, zvláště během tréninku. Není důležité být rychlý, nebo vkládat do útoku příliš síly. Nicméně, pro správný trénink musí být přítomen záměr „skutečného útoku“.
5. Studenti se musí naučit stálý signál, aby mohli dát znamení partnerovi, aby přestal aplikovat tlak, nebo vést údery a provádět techniku.
6. Student musí vnímat prostor potřebný pro techniku, aby omezil možnost zranění sebe, nebo ostatních, nebo aby nedošlo ke zbytečným vyrušením během tréninku. To se týká i okolního prostoru. Na tatami nesmí být žádné tašky, nebo batohy. Hlas by měl být držen na minimu, nejste na tréninku sami, respektujte jak učitele, tak studenty okolo.
7. Student se ujistí, že během tréninku je použito odpovídající vybavení. Také během všech tréninků student nepoužívá zbraně a stěny k opírání se, nebo zavěšování se, neustále je po studentovi požadováno korektní chování. Dōjō není hřiště, nebo komfortní zóna. Je to místo k tréninku a osobnímu rozvoji. A k napravování vašich špatných návyků.
8. Student by neměl mít žádné šperky, hodinky, řetízky, atd., které by mohly překážet při tréninku a vést ke zranění.
Když si vzpomeneš na své začátky, jak jsi vnímal trénink Ty? Co pro Tebe bylo důležité a co Tě nejvíce ovlivnilo při tréninku?
Jak jsem přijímal trénink, když jsem začínal?
Hovoříme o 70. letech, to byla velmi odlišná doba. Můj první učitel byl Bo Munthe, který v polovině 70. let přinesl bujinkan do Evropy. A když jsem začínal v bujinkanu, už jsem měl zkušenosti v jiných bojových uměních. K bujinkanu mě přivedla zvědavost. Tehdy byl trénink fyzicky náročný, ale jsem šťastný, když můžu říct, že jsem si mohl své poznatky vybudovat od podlahy; fundamenty a základy byly to jediné, co jsme tenkrát měli. To jsme mohli trénovat a na to jsme se mohli zaměřit. A musím říct, že to byly skvělé a šťastné časy.
Největší vliv na můj trénink měl tehdy nejspíš můj učitel Bo Munthe.
Měl jsem možnost s ním cestovat na většinu jeho předváděcích cest po celé Evropě, jako jeho Uke. Byl jsem hodně bit, ale byly to skvělé časy a mám na ně dobré vzpomínky.
Často slyšíme od starších učitelů o tom, jak byly tréninky v historii daleko fyzicky náročnější a vůbec celkově tvrdé. Každý si ale pod tím představuje něco jiného. Mohl bys nám trochu více přiblížit způsob tehdejších tréninků?
Tuto otázku dostávám často a odpověď je; v určitém směru to bylo těžší, protože shihané vše ukazovali na vás, ne jen na svých Uke. Díky tomu to bylo mnohem bolestivější a v jistém smyslu náročnější.
Také byly jiné způsoby zahřívání se, občas velmi náročné a komplexní zahřívání „typ joga“, Ukemi a Ten chi tobi třeba celou hodinu. A samozřejmě spousta Sanshin a Kihon happō. Více se zaměřovalo na základy a na způsob provedení. Více přímé kritiky a osobních oprav. To bylo možné, protože na tréninky nechodilo tolik cizinců, jako třeba dnes. Občas bylo těžké učit se tímto způsobem, ale jsem rád, že jsem tam tehdy mohl být. Utvořilo to mé chápání základů.
Možná, teď mě napadla takové myšlenka. Jak by si měl nový student bujinkan bugei vybrat svého instruktora?
Zájemce o Bujinkan si vybírá instruktora sám. Student by si měl v dōjō položit po nějakém čase následující otázky.
Nejprve si musí ujasnit několik věcí a zeptat se sám sebe na toto:
Jaký je můj osobní důvod k tréninku?
Když toto víte, víte také, proč trénujete bojové umění.
Odpovídá toto bojové umění mému důvodu pro trénink?
Pokud je odpověď ano, našli jste si správné bojové umění, pokud ne, změňte ho, nebo přestaňte.
Odpovídá můj učitel mému důvodu pro trénink a přináší mi znalosti tak, abych je mohl uchopit?
Pokud je odpověď ano, našli jste správného učitele. Pokud ne, změňte ho.
Je atmosféra v dōjō, ve kterém trénuji otevřená a pozitivní, nebo je tajnůstkářská a uzavřená?
Pokud ano, zůstaňte, pokud ne, odejděte…
Část druhá
Být instruktorem vnímám jako velikou zodpovědnost vůči svým učitelům a samo sebou i žákům svého dōjō. Předávat bojová umění korektně není jednoduché.
Často se setkávám s názorem, že se dnes najdou lidé, kteří si zakládají svá dōjō příliš brzy, bez dostatečných zkušeností. Kdy myslíš, že je ten správný čas si otevřít své dōjō? A za jakým účelem / důvodem by si měl člověk dōjō otevřít?
Já jsem jedním z těch, kteří dnes tvrdí, že před získáním godanu (5. danu) a před tím, než se stanete shidōshi, neměli byste mít vlastní dōjō.
Výuka je zodpovědnost a musí být brána vážně. Vy vlastně neučíte, ale předáváte něco dál. Takže jak to vidím já, musíte v umění vyspět, předtím než ho můžete předat dalším. Takže od prvního dne v dōjō až k testu na godan je to jen o tréninku, učení se a přijímání.
Kdy a pokud vůbec se pak rozhodnete otevřít dōjō, musí to být za účelem sdílet s dalšími lidmi to, co milujete a čemu věříte. Ne ze žádných sobeckých důvodů.
Pokud bys měl novým instruktorům poradit v jejich začátcích, co by to bylo především?
Rada pro každého instruktora by byla: Získej sebepoznání, postav se sám sobě a buď upřímný v tom, co děláš a proč. Sdílej ze svého srdce, prokaž se svými činy, ne argumenty.
Někdy se stane, že když se člověk stane učitelem, přestane být studentem. Myslím si, že to není dobré. Jak se na to díváš Ty?
Pokud se staneš učitelem, musíš pokračovat ve studiu umění. Rytmus přírody je změna, s uměním je to totéž. Takže jako učitel musíte zůstat nad tím. NIKDY NEPŘESTAŇTE BÝT STUDENTEM.
Zkusme se podívat na to tak, že nový instruktor získá své první studenty. Jakým směrem by se měl ubírat jeho trénink? Co prvního by měl vštípit svým studentům?
Věřím, že na toto jsem už odpověděl: fundamenty, důvody, proč to funguje a základ umění. Neučte něco, co neumíte a nesnažte se být někým, kým nejste!
Stále více jsou populární různé formy randori, tréninkového boje. Jak se na to díváš Ty? Necháváš během svých lekcí prostor pro tento druh tréninku? Co považuješ za dobré stránky randori? A naopak co považuješ za naprosto chybné?
Svého času jsem zkoušel různé typy randori, vždy tak, že jeden útočí a druhý se brání. Útočník útočí dle libosti a obránce se brání pomocí taijutsu. Tímto způsobem se zabrání zraněním a zbrklosti. Ale randori vyžaduje dobré taijutsu, takže podle mě není dobré začít s ním příliš brzy, nejdříve tak po 3-5 letech tréninku. Dnes už ho nedělám, hlavně proto, že se považuji spíše za „průvodce“ na cestě, než za „učitele“ boje, a že má role v dōjō je předat nějaké znalosti a vědomosti, ne učit lidi rvát se mezi sebou. Dělám všechno proto, abych ve svém dōjō udržel rovnováhu mezi tím fyzickým a spirituálním.
Dnes se nejčastěji setkávám se dvěma různými názory ohledně studia v Japonsku. Někteří během svého pobytu v Japonsku navštěvují krom lekcí Hatsumi senseie hodiny všech japonských učitelů a jiní se snaží navázat pod některého konkrétního shihana (například já sám jsem spíše tím druhým typem, navštěvuji všechny lekce Someyi senseie).
Jsem toho názoru, že pokud jste schopni se spojit s jedním učitelem, je to velmi dobré. Tehdy jste schopni sledovat přímou linii, nenechat se zmást různými výklady a osobními „styly“, jste schopni pokládat jasné otázky a dostávat na ně jasné odpovědi a být usměrněni, jste upozorňováni na důležité věci, což vám všechno pomůže s nimi/na nich pracovat po návratu domů.
Spojit se neznamená pouze společný fyzický trénink, je to i o tom udržovat pravidelný kontakt dopisy, telefonicky nebo jakýmkoliv dostupným způsobem, i po návratu domů. A abyste se mohli spojit, musíte jít vy na půl cesty a shihan na půl cesty. Tím myslím, že to mezi vámi musí do sebe „zapadnout“. A také použít Zen: „Učitel ti otevře dveře, ale projít musíš sám.“
Po mnoho let jsem byl studentem Ishizuky senseie. Od něj jsem se naučil své základy, od něj jsem získal svých prvních asi 10-12 let vjemů a vedení. Dnes znám lidi ze Španělska, Německa a dalších zemí, kteří jsou takto spojeni s jedním shihanem a můžu upřímně říci, že tito lidé obecně chápou proč a jak vytvářejí své techniky, od jednoho učitele můžete získat hlubší poznatky taijutsu, škol atd.
Já se stále snažím učit se od jednoho shihana, pokaždé když cestuji do Japonska, rozhoduji se, u kterého se budu učit (dříve mi sōke řekl, na koho se mám zaměřit a od koho se mám učit vždy, když přijedu). Tam se snažím pochytit co nejvíce, zapsat si co nejvíce, pozorně naslouchat a udělat co nejvíce pro skutečné pochopení. Po tréninku si s ním mohu promluvit a zeptat se ho a porozumět lépe.
Samozřejmě že vždy, když přijedu do Japonska, trénuji i s jedním nebo dvěma jinými shihany, vždy ale spíše kvůli tréninku těla a ducha, než kvůli „pochopení“. Samozřejmě beru trénink s nimi vážně a pár věcí od nich snad také pochytím. Je důležité se při tréninku vždy soustředit a oddat se mu.
Ale jak jsem již zmínil, kvantita není to samé co kvalita. A i když je to jen na krátký čas, pokud je vaším cílem učit se a pochopit a ne jen navštívit, pak myslím, že se naučíte více u jednoho učitele, se kterým máte dobré, speciální, spojení.
Vnímáš rozdíl mezi tím navštěvovat tréninky jednoho z shihanů a tím být považován za osobního studenta některého z japonských shihanů?
Jestli je rozdíl mezi navštěvováním shihana a tím být jeho osobním studentem? Odpověď zní samozřejmě!
Tak to dělám dnes: vyberu si jednoho shihana, od kterého se učím, když jedu do Japonska, dělám, co můžu, abych se od něj učil, a věnuji pozornost tomu, co dělá a říká. To ze mě ovšem nedělá osobního studenta. To vyžaduje mnohem víc. Musím si s ním vytvořit osobní a dlouhodobé spojení, jelikož nežiji v Japonsku. To znamená, že i když jsem doma, musím udržet kontakt. Jak jsem již řekl pomocí dopisů, telefonu, nebo jakýmkoliv způsobem, ke kterému svolí. To spojení musí být něčím zvláštní. To je to o čem mluvím, když zmiňuji setkání na půl cesty, protože shihan musí udělat totéž, věnovat čas, odpovídat na otázky, věnovat přímou a osobní pozornost, projevit zájem a tak dále. Je to spojení založené na výměně, na skutečném zájmu učit a učit se. Samozřejmě to musí být oboustranné, aby to fungovalo.
Když brouzdám po netu občas najdu stránky, ze kterých mám pocit, že se trénink či studium bojových umění u některých lidí změnilo pouze v touhu získat moc, slávu a především peníze. To mi nepřijde jako ta správná cesta studiem bojových umění. Jak tuto situaci vnímáš?
NE a NE. Musíme trénovat z lásky k tomu, co děláme a víme. NE pro nějaké umělé důvody.
Co je podle Tebe důkazem toho, že je konkrétní učitel či instruktor kvalitní?
Dobrý instruktor… řekl bych, že když jste připraveni jít na půl cesty a instruktor také, máte důkaz učitele, který to myslí vážně. Je také důležité uvědomit si, že být dobrým instruktorem, průvodcem, učitelem, být schopen předávat znalosti, není nutně to samé, jako mít výborné Taijutsu.
Jsem rád, že jsi svolil k dalšímu krátkému rozhovoru pro naše webové stránky. Velice si vážím Tvých upřímných a nevyhýbavých odpovědí. Mnohokrát děkuji za Tvůj čas a ochotu odpovídat na mé dotazy.
Těším se na viděnou v listopadu, kdy budeš mít v Praze u nás svůj seminář.
(c) 2013, Sveneric Bogsäter a Pavel Slavík
Rozhovor byl připravovaný pro naše webové stránky.
Děkujeme mnohokrát.
Bōjutsu: umění boje s tyčí a holí Hontai yōshin ryū jūjutsu
I když většina studentů moderního Jujutsu spojují školu Hontai yōshin ryū výhradně s pákami a hodmi beze zbraně, důležitou roli, jak je to v mnoha obdobných kobudō (starší, klasickí budō), zastává zvládnutí různých tradičních zbraní.
Nejprominentnějšími zbraněmi ve škole Hontai yōshin ryū byly rokushakubō, neboli chō-bō (šest shaku, čili téměř presně šest stop dlouhá hůl, vždycky kulatá s rovným ukončením) a třístopá tyč, neboli hanbō (poloviční hůl, přesně tři stopy dlouhá, kulatá tyč, která může být na jednom konci kuželovitě ukončená a je tenčí než chō-bō). Ze tří pravidelných tréninků v týdnu, které probíhají v honbu dōjō v Imazu, Nishinomiya, Japonsko, jeden je věnován výhradně tréninku bōjutsu.
Dle tradičního učení Hontai yōshin ryū, styl bōjutsu, který je její součástí, byl původně charakteristický pro školu Kukishin ryū. Relativně brzy v historii každé ze škol bylo vytvořeno úzké pouto mezi tehdejšími mistři těchto škol. V případě Hontai yōshin ryū to byl její třetí sōke Takagi Gennoshin Hideshige a na straně Kukishin ryū, čtvrtý sōke Ōkuni Kihei Shigenobu. Vzájemně se učili svým znalostem, na co se pak Ōkuni stal čtvrtým sōke Hontai yōshin ryū. Toto se pravděpodobně událo koncem 17. století nebo začátkem 18. (Navzdory tomuto propojení a výměně technik, obě školy, Hontai yōshin ryū i Kukishin ryū, se pak vyvíjeli svou vlastní cestou. Moderní techniky boje s hanbō školy Kukishin ryū jsou popsány v knize Stick Fighting: Techniques of Self-Defense (Boj s holí: Techniky sebeobrany), kterou napsali Quintin Chambers a Masaaki Hatsumi a vydalo nakladatelství Kodansha International. Spoluautor této knihy a současný sōke školy Kukishin ryū, který často předvádí dotčeny techniky, je lépe známý jako instruktor ninjutsu.)
Dle tradičního učení Hontai yōshin ryū, styl bōjutsu, který je její součástí, byl původně charakteristický pro školu Kukishin ryū. Relativně brzy v historii každé ze škol bylo vytvořeno úzké pouto mezi tehdejšími mistři těchto škol. V případě Hontai yōshin ryū to byl její třetí sōke Takagi Gennoshin Hideshige a na straně Kukishin ryū, čtvrtý sōke Ōkuni Kihei Shigenobu. Vzájemně se učili svým znalostem, na co se pak Ōkuni stal čtvrtým sōke Hontai yōshin ryū. Toto se pravděpodobně událo koncem 17. století nebo začátkem 18. (Navzdory tomuto propojení a výměně technik, obě školy, Hontai yōshin ryū i Kukishin ryū, se pak vyvíjeli svou vlastní cestou. Moderní techniky boje s hanbō školy Kukishin ryū jsou popsány v knize Stick Fighting: Techniques of Self-Defense (Boj s holí: Techniky sebeobrany), kterou napsali Quintin Chambers a Masaaki Hatsumi a vydalo nakladatelství Kodansha International. Spoluautor této knihy a současný sōke školy Kukishin ryū, který často předvádí dotčeny techniky, je lépe známý jako instruktor ninjutsu.)
Trénink s rokushakubō
Co je na asijských bojových uměních úžasné je široká paleta stylů, které se vyvinuli k efektivnímu využití jednoduché šestistopé hole. I když podobnosti existují, specifické rozdíly stylů tradičních škol jsou až diagnosticky patrné. Tento bod mi sensei Hontai yōshin ryū – Kukishin ryū bōjutsu zdůrazňoval při několika příležitostech, obzvlášť v porovnání s vnímáním Okinawského stylu chō-bō. Okinawská škola, říkají, má tendenci klást důraz na umístění rukou blíž ke středu hole, zatím co Kukishin ryū chō-bō klade důraz na rozsáhlé tesabaki, tedy aktivní práci rukou po celé délce tyče. Tyto rozdíly mi byli demonstrováni pomocí hashi („čínské hůlky“) u oběda, kdy Sensei držel hůlku mezi ukazováčkem a prostředníčkem na obou rukách nedaleko středu hůlky, ukazujíc tak okinawský styl, co vytvořilo chvění na koncích hashi.
Naproti tomu, prsty posouval po celé dílce hashi v případě Kukishin bō, provádějíc tak pohyb od-konec-ke-konci, co taktéž dramaticky ovlivňovalo efektivní délku hole.
Posouvání rukou po celé délce hole je charakteristické pro Kukishin ryū a je naň kladen důraz i u kihonu, neboli základu. První tři základní formy, uchi komi, harai a tsukue, všechny zdůrazňují tuto akci u pohybů, které jsou tak údery mířenými shora dolů, ze strany na stranu a zdola nahoru. Také přímé bodnutí (tsuki) a pohyby, kterých provedení je ovlivněno naginatou, zdůrazňují využití celé délky chō-bō a ovlivňují tak úderové konce zbraně umístěním rukou blíž k centru hole nebo k protilehlému „zadnímu“ konci.
Kihon je prováděn způsobem chůze. Student zaujme pozici s levou nohou vepředu a oběma nohama zohnutími v mírném podřepu. Hůl je držena u předního konce ve výšce pasu oběma rukami dlaněmi dolů (viz foto č. 1). S posunem pravé, neboli zadní nohy vpřed, je proveden jeden z prvních tří základních úderů, posunujíc tak zadní, delší část chō-bō vpřed (může to být pohyb směrem dolů na hlavu, zboku na spánek nebo vzhůru pod bradu). Pro vrácení do (obráceného) základního postoje, je potřeba chō-bō jednoduše a plynule posunout v rukou dozadu. Tento postoj je použit také u bodání, i kdy ruce mohou být dlaněmi dolů, nebo přední ruka může být obráceně, dlaní vzhůru.
Odlišné kamae se používá pro ostatní dvě formy, úder na koleno (hiza uchi) a diagonální sek směrem vzhůru (jednoduše nazván nagi). Tyto základy se cvičí z pozice fudō no kamae, postoje, který je inspirován mocným obrazem budhistického bůžka Fudōmyō, urputného ochránce práva a trestatel zla. I když je tato postava většinou zobrazována s mečem v pravé ruca a lanem v levé, Miyamoto Musashi, japonský slavný šermíř a umělec, zanechal rytbu Fudōmyōa připomínajícího Kukishin fudō kamae. (Tato rytba je vyobrazena ve vydání Musashiho “Knihy pěti kruhů”, od Overlook Press [1974], na straně 32.) V tomto postoji svírají nohy vzájemný úhel 90 stupňů (přední noha směruje vpřed), jsou jemně ohnuty v kolenech a chō-bō je drženo vertikálně u zadního ramene. Delší vrchní konec hole vede diagonální pohyb směrem na přední odkryté koleno oponenta u hiza uchi, nebo směruje diagonálně vzhůru u nagi. Tento pohyb by v případě naginaty rozsekl oponenta od spodní části žeber k protější klíční kosti. Oba údery jsou doprovázeny krokem (všechny údery kihon můžou být prováděny s pohybem vpřed nebo vzad).
Trénink kihon zahrnuje také způsoby točení chō-bō, zvané furibō. Obsahuje pohyby do stran, dopředu a nad hlavou, co krom toho, že je vizuálně efektní (v kompetentních rukou se z hole stává šmouha) je toto točení určeno ke zmatení oponenta.
K tomu, aby bylo dosaženo zvládnutí kihonu a student byl připraven k formálním katám, které stavěj chō-bō proti meči, student praktikuje bō awase, „střetávání“ dvou chō-bō. U bō awase jsou studentům přiřazeny role útočníka a obránce (viz foto č. 2). Každá ze základních technik je procvičována tímto způsobem proti náležitému obrannému pohybu. K tomu všemu jsou tu složité výměny mezi chō-bō, které procvičují lepší ovládaní zbraně, přesnost a načasování. Jedna z nich, zvaná funabari, zachází tak daleko, že jde o nepřestajnou výměnu, kde si partnery rychle a plynuje, prohazují role útočícího a obránce, střídajíc údery na hlavu a na tělo s obratnými bloky. Provedeno v plné rychlosti (když to zvládnutí zbraně dovolí) to není jenom skvělý trénink ale také velká zábava!
Obojí, trénink kihonu i bō awase, i když jsou sami o sobě výborné cvičení, slouží jako příprava pro deset kát, neboli forem, ve kterých je chō-bō postaveno proti meči (bokken/bokuto, čili dřevěné meče se vždycky používají u těchto technik s bō). Sestava kata začíná s kumitachi, formálním pozdravem a úklonou. Mečíř drží meč u pravého boku (jako kdyby to byla katana v sayi [skutečný japonský meč]), ostřím dolů a jeho partner drží bō v pravé ruce, přibližně v středě hole, ve výšce pasu, tak, že přední konec směruje dolů. Ve vzdálenosti kolem dvou metrů oba provedou formální úklon ve stoji, poté si kleknou na pravé koleno a současně posouvají zbraně, dokud se jejich konce nepřekrývají okolo 20 centimetry. Pravá ruka se prsty dotýká země, v této pozici je proveden další úklon. Pak tréninkoví partneři uchopí zbraně a vstanou.
Deset kata s bō zachycuje krátké, rychlé kontakty chō-bō a meče (viz foto č. 3), kde každá je zakončena ve stavu zvýšené pozornosti obou partnerů zvané zanshin. Mečíř stojí v klasickém chūdan no kamae (meč je držen ve střední úrovni, pravá noha je vepředu) a bō je drženo v základném postoji, ze kterého se provádí většiny kihonu. Většina kát předpokládá, že útočníkem je šermíř, útočící z jōdan no kamae přímím sekem dolů (shōmen giri). Techniky s bō se skládají z množství bloků, úderů a bodů, které nakonec vedou k výhodnější pozici pro cvičícího s bō.
Ve dvou katách, cvičící s bō, po dvou rychlých bodnutích na střední pásmo, upustí bō k zemi a chytá šermířovi ruce obětím na/nad lokty, působíc tak na ruce/lokty efektivním dvojitým zámkem, demonstrujíc tak vliv Hontai yōshin ryū na techniku s bō. V poslední kata zvané tsukeiri, je tento zámek na lokty následován téměř simultánním odzbrojením a hodem šermíře (je použito kuguru nage, které je první technikou v sérii nage no kata školy Hontai yōshin ryū). Obě tyto obranné techniky se používají také v boji beze zbraně proti meči v Hontai yōshin ryū tachi dori a v Jujutsu formách proti tachi nebo kataně.
Tak jako všechny formální katy, tak i těchto deset forem s bō vyžaduje značnou zručnost k tomu, aby probíhali plynule; a kladou též důraz na množství schopností včetně kontroly ma-ai (vzdálenost-načasování) a specifických technik. Provedené pořádně, formy jsou charakteristické nepřestajným plynutím, kde místo uvolněno po jedné zbrani je jakoby magicky naplněno zbraní druhou. Dojem silně připomíná stejné „jū“ neboli ohebnost, která charakterizuje techniky beze zbraně školy Hontai yōshin ryū.
Jakmile je deset základních technik dokončených, účastníci provedou obrácené kumitachi, proceduru, která je popsaná pro začátek cvičení.
Trénink s hanbō
I když někteří můžou procvičovat techniky s hanbō jako samostatné katy, nejčastěji se však cvičí přímo proti meči. Existuje deset nejznámějších technik s hanbō, které se běžně procvičují, to však nevyčerpává soubor všech technik pro hanbō. Někteří můžou nabývat dojmu, že hanbō je více „současná“ zbraň s přímím užitím v ulicích (než ostatní tradiční zbraně) a její trénink je doprovázen více inovacemi. To může být způsobeno praktičtější délkou a rozměry zbraně (běžně se nazývá suteki, tedy „chodecká hůl“). Toto se zdá být potvrzeno v práci zmiňované výše (viz Stick fighting) týkající se samotné Kukishin ryū a také skutečností, že minimálně jeden z učitelů Hontai yōshin ryū, Inoue Kyoichi, aktivně experimentuje s uplatněním hanbō.
Techniky s hanbō také začínají formálním kumitachi ale tady šermíř a partner s hanbō ve vzdálenosti cca dva metry vytasí své zbraně a drží je v držení chūdan, tedy na úrovni středného pásma. Poté se v podřepu na špičkách s koleny od sebe vzájemně ukloní a následně zaujmou formální chūdan no kamae. V této pozici se hanbō drží stejně jako katana. U prvních pěti kát se toto brzo změní: jakmile uke (meč) ustoupí do pozice jōdan no kamae držíc meč nad hlavou, tori (hanbō) pomalu sníží zbraň i těžiště do dřepícího gedan, nebo nízké pozice. Otevírajíc tak svou hlavu i vršek těla útočníkovu meči. Tento nízký postoj slouží k nalákání oponenta do útoku.
Reakce na oponentův útok mečem, prováděn shora dolů s krokem vpřed jsou rychlé, efektivní a zdánlivě jednoduché. V ippon-me, první formě, se tori mírným pohybem doprava těsně vyhne přímému seku, a téměř současně vede ostrý úder koncem hanbō na oponentův spánek. I když se to může jevit jednoduché, tento nepatrný pohyb vyžaduje, perfektní načasování a kontrolu hole, obzvlášť v katě, kde je úder prováděn plnou silou a koncentrací (bez zbytečných pohybů), no prudce zastaven na vlásek od oponentova spánku (když je úder proveden expertem, tak doslova hne oponentovými vlasy, podobně jako když zkušený karatista dokáže zhasnout svíčku úderem pěstí, kterou zastaví těsně u plamene).
Katy s hanbō jsou charakteristické uhýbáním před mečem a ostrými údery na hlavu nebo meč oponenta, případně bodnutím na tělo (viz foto č. 4). Vyhýbání se meči bez doteku je charakteristické pro školu Hontai yōshin ryū a pravděpodobný vliv jūjutsu je vidět obzvlášť v páté a šesté katě. V první z nich je konec hanbō použitý k napadení pravé ruky oponenta a jeho znehybnění pomocí zámku na loket (viz foto č. 5), ve druhé je pomocí hanbō útočníkovy zabráněno tasit čepel a současně tori přistoupí k ukemu za záda v částečném škrtícím držení. Všechny katy končí formálním zanshin, vzájemným odstoupením protivníků s neutrálním držením zbraní v pravé ruce (v šermu se to dá přirovnat k chiburi, pohybu a následnému postoji).
Prvních pět kata je nápadně podobných Hontai yōshin ryū katám pro kodachi (krátký meč) jak strukturou (postoj a umístění) tak samotnými pohyby. Toto je důležité pro pochopení Kukishin ryū bōjutsu jako aktivní součást Hontai yōshin ryū. Téměř identické techniky se dají najít v technikách beze zbraně, jako jádru škol (alespoň tak jak se to cvičí dnes), tak u obrany proti ozbrojenému soupeři, či už dlouhým nebo krátkým mečem (tachi a kodachi), až po bō a hanbō katy. Po téměř tři sta let mistři Hontai yōshin ryū spojovali techniky jūjutsu a bōjutsu do harmonického systému koordinovaného úsilí, vyjadřujícího skrytou filosofickou teorii a estetickou stránku příslušné akce.
I když je Hontai yōshin ryū charakteristické formálním cvičením kata, bývají tyto techniky, jak beze zbraně tak se zbraní, příležitostně užívány k randori nebo zápasům. Pro bō i hanbō je v tomto případě užito ochranných prostředků, stejných jako v kendō a také se používají odměkčené zbraně (například bambusová hůl s tlustě obalenýma konci). Cvičící se vzájemně ukloní a pak se snaží zasáhnout oponenta, nebo se bránit jeho útokům. Někdy dostávají zápasy formu bodovaného sportu, no častěji se u souboje body nesledují a nechají se plynout. Takovéto utkání jsou skvělým zdrojem pro rozvoj technik a trénink koordinace, rychlosti, načasování a vlastně je to kardiovaskulární fitness. Aktuální hlava Hontai yōshin ryū, sōke Inoue, je navzdory svému věku neuvěřitelně silný a zdatný v těchto soubojích, připomínajíc jeho soutěžní kondici dvojitého zlatého medailistu v celojaponské soutěži v jukendō (boj s bajonetem, gumový hrot na dřevěné zbrani).
Co se týče ostatních součástí Hontai yōshin ryū, existuje několik úrovní zvládnutí a kompetentností v užívání hole a tyče, které studentům pomáhají k porozumění technik a jejich aplikace z formy do skutečných setkání. Existují také nuance založené na individuálních studentech a dokonce evoluce způsobů, jak se obě zbraně používají. Na čem ale u obou zbraní záleží nejvíc, je rozvoj přirozené plynulosti, spontánnosti a přesnosti pohybů, co znamená mistrovství. I když některé techniky můžou být snadno získatelné, cesta k mistrovství bō i hanbō spočívá v letech odevzdaného a aplikovatelného tréninku, v průběhu kterého by se měl student učit mistrovství nad sebou samým.
(c) Stephen M. Fabian
Tento článek se prvně objevil ve „Furyū“, vydání č. 2
(Všechny fotografie v článku jsou tišteným majetkem autora)
Techniky shurikenjutsu – část první
Podle mě je jednou z důležitých vlastností člověka studujícího tradiční bojová umění je mít otevřené srdce a schopnost komunikovat s učiteli jiných stylů bez potřeby hodnotit “lepší a horší”, ale vnímat silné dovednosti jiných umění. To je také důvodem, který mě přivedl k Someyi senseii z tradice Meifu shinkage ryū. Měl jsem tak možnost nejen spoluorganizovat jeho první dva semináře v ČR, ale také navštívit jeho tréninkové lekce přímo v Japonsku. A z jedné takové návštěvy vzniknul právě tento text.
Tady je důležité zmínit, že má motivace nebyla zlepšit si své techniky shurikenjutsu, které jsou součástí bujinkan ryū-ha, ale poznat pojetí jiné školy věnující se technikám shurikenjutsu.
Již po několikáté vám přinášíme na stránkách našeho časopisu (Bojová umění, publikováno v roce 2012) článek o shurikenjutsu 手裏剣術, japonském umění vrhání čepelí. Tentokrát se zaměříme na samotný trénink a některé ze základních technik školy Meifu shinkage ryū shurikenjutsu 明府真影流手裏剣術, se kterou jsem se jako student seznámil mezi roky 2011 a 2013. V tomto článku rozebereme základní způsob držení čepelí typů bō-shuriken 棒手裏剣 a techniku hodu známou pod názvem Shōmen uchi 正面打ち.
Trénink shurikenjutsu
Není žádným tajemstvím, že samotný trénink (keiko) probíhá v každém dōjō 道場 trochu jinak, ale vždy vychází ze stejného základu. Samotná dovednost dobrého, kvalitního hodu spočívá v dlouhodobém pravidelném tréninku, kdy „pilujete“ každý pohyb do dokonalosti. Poměrně velká část tréninku shurikenjutsu spočívá v hitori geiko – samostudiu, kdy se snažíte techniku vylepšovat svým vlastním pravidelným keiko. Samo sebou, že vám zkušenější studenti poradí a upraví vaše pohyby tak, abyste se mohli posouvat dál, ale to je jen jedna část. Ta daleko obsáhlejší spočívá v analyzování vlastního pohybu, jeho možnostech, úhlech pohybu v závislosti na ovlivnění letu čepele shurikenu a směru dráhy a pohybu samotné čepele a nakonec i směru dopadu na cíl. Všechny tyto faktory ovlivňují a hodnotí naši techniku a náš trénink. Dále se snažíme měnit různé faktory pro jednotlivé hody, jako je např. vzdálenost, kterou postupně zvětšujeme, nebo rychlost hodu, měníme rytmus jednotlivých hodů atd. Způsobů, jak prohlubovat schopnost kvalitního hodu, je opravdu mnoho.
Pokusím se nyní přejít k popsání některých konkrétních pohybů. Dovolím si tady připomenout známou a již časy otřepanou pravdu, která při tréninku shurikenjutsu platí dvojnásob a to, že by váš trénink měl probíhat vždy pod kontrolou zkušených učitelů. Ne snad, že byste nemohli trénovat sami, ale správný trénink není možný bez kontroly zkušeného učitele. Shurikenjutsu totiž není jen o tom, aby se čepel jednoduše zabodla do terče, ale jde o celkový pohyb, propojení technik s historií a tradicí, etiketu či filizofii té které školy.
Držení bō-shurikenu
V podstatě by se dalo říci, že existují dva základní způsoby držení bō-shurikenu při provádění hodů. Jedním z nich je Jiki dahō 直打法, kdy je čepel shuriken držena v dlaní špičkou směřující z dlaně dopředu. Metody hodů z tohoto způsobu držení čepele by měly být trénovány jako první a měl by být kladen velký důraz na správné zvládnutí techniky hodu, než pokročíme k hodům z dalšího způsobu držení, kterým je Hanten dahō 反転打法, kdy je čepel shurikenu držena v dlani hrotem směřujícím vzad. Oba způsoby mají určitá specifika. Jedním z nich může být třeba také vzdálenost od cíle, na který chceme házet. Obecně se dá říci, že způsobem Hanten dahō se dá házet spíše na delší vzdálenost než u způsobu Jiki dahō. Nicméně pokud si vypěstujete schopnost správného hodu, nebo lépe řečeno vypuštění čepele z dlaně, jste schopni i ze základního držení Jiki dahō házet i na cíl vzdálený cca 12-15 metrů, což je hraniční vzdálenost i pro hod vycházejícího z druhého způsobu držení.
Pro všechny způsoby držení shurikenu platí, že by čepel neměla být prsty svírána příliš velkou silou. Naopak, prsty jsou volné, aby se mohla čepel odpoutat od ruky ve správný okamžik. Daleko významnější s ohledem na správný hod a kontrolu čepele je pozice shurikenu v dlani. Poloha čepele umožní správný a silný hod. Navíc přílišné využití svalové síly omezuje pohyb zápěstí, který je v Meifu shinkage ryū pro hod typický a důležitý. Pojďme si nyní popsat průběh techniky Shōmen uchi.
Technika Shōmen uchi
Jedná se o základní typ vertikálního hodu. Po lepší pochopení textu jej doplním sérií fotografií Someyi senseie 染谷先生, která zachycuje tuto techniku. Someya sensei byl v pořadí prvním sōke a zakladatelem tohoto mladého stylu. Shōmen uchi je technikou, se kterou by každý měl začít své studium dovedností shurikenjutsu. Popíšeme si celý proces hodu, včetně nástupu do techniky a závěrečné části po samotném hodu.
Začínáme z pozice Shizen tai 自然体, přirozeného postoje (pozice 1) s tím, že shurikeny svíráme v pravé ruce. Provedeme tradiční úklonu (pozice 2), dále posuneme levé chodidlo vpřed, a předáme si před tělem shurikeny do levé ruky. Dále se ruce posunou do pozice Chūdan no kamae 中段の構え, kdy levá ruka je se shurikeny natažená před tělem a pravá ruka je u těla v úrovni pasu. Levou rukou předáme jeden ze shurikenů do dlaně pravé ruky (pozice 3). Další pozicí, přes kterou v této technice procházíme, je Jōdan no kamae 上段の構え(pozice 4), při které posuneme pravou ruku se shurikenem před hlavou nahoru. Teď přichází na řadu samotný hod, během kterého nejprve posuneme pravý loket mírně dozadu, abychom vzápětí provedli švihem pohyb pravou rukou před tělem šikmo dolů (pozice 5). Shuriken se z dlaně odpoutá v pozici, kdy nejprve letí vzduchem otočený kolmo k zemi a postupem času se špička přetáčí vpřed k terčovnici. Na konci samotného hodu se obě ruce posunou k levému boku, kde levou rukou podáme další čepel do pravé dlaně a opakujeme stejný postup od Jōdan no kamae k samotnému hodu, dokud nevyházíme všechny shurikeny. Pokud již v rukách nemáme žádný shuriken, přichází na řadu Zanshin 残心. Napřímíme se, levou ruku předpažíme a pravou posunu k boku (pozice 6). Otočíme pravou ruku tak, aby obě dlaně směřovaly dolů. Snížíme těžiště a dostáváme se do pozice, které říkáme Gedan no kamae 下段の構え(pozice 7). Poté ruce překřížíme před tělem, pravá ruka je vpředu (pozice 8). Nakonec levou nohu posuneme vpřed do Shizen tai (pozice 9) a provedeme tradiční úklonu (pozice 10).
Tak to je zevrubný popis základní techniky Shōmen uchi. Nepopisoval jsem některé detaily pohybu, protože by to bylo na tento text již opravdu hodně. Snažil jsem se co nejjednodušeji popsat důležité okamžiky samotného pohybu, ale určitě by se toho dalo napsat daleko více.
Rád bych se tady ještě jednou zastavil u přístupu k tréninku shurikenjutsu. Někomu by se mohlo zdát, že pro trénink stačí jen házet a další věci, zdánlivě nepodstatné z hlediska techniky hodu vynechat. Není tomu tak, vnímejte a chápejte techniky jako celek se vším všudy. Nezapomeňte, že techniky shurikenjutsu se v minulosti učili studenti těchto škol až po mnoha letech tréninku, kdy prokázali svou loajalitu ke škole a ke svému učiteli. To znamená, že už měli za sebou mnohou let tréninku tělesných technik boje beze zbraně či různými zbraněmi. To v důsledku je, že byli zkušenými bojovníky, kteří velice dobře rozuměli bojových uměním. Nevybírejte si z technik jen to, co se vám hodí nebo líbí. Dnes je mnoho lidí, kteří baví házet čepelemi v japonském oblečení, ale jejich forma připomíná spíše házení šipek, než praxi tradičních bojových umění, kterým se pouze dle svých slov prezentují. Tito lidé si neuvědomují, že trénovat tradiční bojové umění znamená převzít odpovědnost za odkaz předchozích generací. To je to opravdu zajímavé.
V dalším článků s tématem shurikenjutsu se zaměřím na některé z dalších technik hodů či manipulace s krátkými čepelemi. Do té doby pracujte na technice Shōmen uchi.
Použité zdroje:
kniha “Shuriken da-hō” od Someya Chikatoshi
(c) 2013, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com
Budō – bujin – buyū
Slovo budō se skládá ze dvou znaků, prvním je „Bu“ a to znamená vojenství, boj, nicméně původní Čínský znak ze kterého je odvozen („Wu“ v Čínštině) doslovně znamená zastav kopí, a přenesený čínský význam tohoto znaku je předcházení násilí. Druhým znakem je „Dō“ (jež se také může vyslovovat jako „Michi“) a odkazuje na cestu vyššího smyslu života. Sōke Hatsumi (představitel bujinkanu) často hovoří o tom že smyslem bujinkanu je podporovat světový mír.
Slovo taijutsu se také skládá ze dvou znaků, prvním znakem je „Tai“ a znamená to tělo (nezapomeňte na to že tělo a mysl není ve východním myšlení oddělené tak jako o nich uvažujeme na západě) a druhým znakem je „Jutsu“, a to odkazuje na umění nebo dovednost. Také tedy může být budō taijutsu vyloženo jako „Umění jež učí tělo dovednosti v souladu s cestou válečníka (bojovou cestou míru)“.
Bujinkan Dōjō má své jméno odvozeno od slova Bujin – „Božský Andělský válečník“, jež se používalo jako přezdívka sōke Takamatsuho v jeho pozdější fázi života, a „Kan“ jež odkazuje na místo (tréninkovou halu v tomto případě). Dōjō znamená jednoduše „místo kde se učí cesta“.
Sōke Hatsumi mluvil o „Bufū ikkan“ – prvotní inspirace která je složena z větru který utváří bojová umění, který fouká napříč světem a spojuje jednotlivé „Buyū“ – bojové přátele.
Na bojová umění by také mělo být nahlíženo jako na způsob jak zamezovat násilí, než jako na způsob jak ho vyvolávat. Když použijeme příměr, jsme všichni jako ekologističtí aktivisti snažící se o zlepšení kvality života, než že jsme jako jeho znečišťovatelé. Jestliže máme použít naše schopnosti bojových umění, mělo byt to být jako když hasíme oheň, než že se ho snažíme rozhořet ještě zuřivěji. Opravdovým cílem budō je vytvářet soucitné srdce a vyvíjet vyšší kvality lidství.
(c) Peter King
e-mail: peter@bujinkankingdojo.org
web: www.bujinkankingdojo.org
Kiza 危座
Samozřejmě, každý kdo studoval nějaké japonské budō byl seznámen s formálním japonským sedem zvaným Seiza 正座. Více uvolněnou pozici, ve které jsou při sedu zkřížena chodidla určitě také každý pravděpodobně zná, říká se jí Anza 安座. Nicméně je tu ještě jedno slovní vyjádření sedící pozice, které v budō pro sed používáme, a je pravděpodobně známé lidem cvičícím iaidō (a také shintō, kyūdō, pravděpodobně aikidō a další budō která jsou následníky yawara 和 /jūjutsu 柔術) a ti ho cvičí každý den bez vědomí toho jak se ten sed nazývá a nebo co znamená. Popravdě, já jsem o tom názvu nikdy neslyšel do té doby než mě to řekl jeden 8. dan v kendō, mě a ostatním členům mého dōjō na nedávném kempu. Nikdo jiný ten termín neznal!
Slovo popisuje klečící pozici kde sedíte na bříškách chodidel – něco co se velice často dělá v iaidō – a říká se mu Kiza 危座. V iaidō je tento sed vlastně mezi pozicí, kdy přecházíte ze Seiza do jiné pozice, ale je to mnohem více než jen tohle, podívejme se na kanji:
危 – nebezpečí. Příklad Kiken-na 危険な, Abunai 危ない.
座 – sed. Příklad Kamiza 上座, Seiza 正座, Zazen 座禅, Suwaru 座る.
Takže co to znamená? Jednoduše, Kiza označuje sedící pozici ze které jste schopni okamžitě provézt útok (nebo provézt obranu) proti nepříteli/nepřátelům. Není to mezi pozice, je to spíše fyzický stav ve kterém jste hrozbou a zároveň vyčkáváte připraveni. Jestliže se nepřítel pohne, můžete reagovat, pokud na vás útok neprovede, můžete preventivně provézt útok vy, a nebo zůstat ve stavu připravenosti. Ale stejně této pozici já říkám Kamae.
V kendō o těchto věcech moc často nepřemýšlíme, pokud vůbec. Jedině v případě, když se začnete učit celé Reihō no kata (pozdrav) pro kendō, tak se to stane součástí vašeho cvičení.
Nicméně, tato pozice nebude asi mnoho lidí zajímat, ale nedávno jsem sám u sebe objevil že když ji praktikuji pokaždé když se pohybuji ze Seiza a do Seiza, doplnila mé pochopení o kendō a budō, které začalo před 5ti lety, když jsem se odstěhoval do Japonska. Provádím tuto pozici při pohybu dodnes. Tento blog je součástí mé snahy k odkrývání a sdílení zajímavých informací. Očekávejte další…
Mimochodem, sed se zkříženýma nohama který se nazývá Anza 安座 používá ve svém názvu kanji 安, které může být přeloženo jako mírumilovný nebo bezpečný.
(c) Kenshi 247
web: kenshi247.net
Webové stránky zaměřené na techniky japonského meče v podání iaidō, kendō i starých koryū.
Ninjutsu sōjutsu – umění boje s kopím
V rámci bujutsu se používalo mnoho zbraní. I když někteří historici uvádějí, že nejoblíbenějšími zbraněmi byly luk a meč, studium boje s kopím bylo rovněž velmi důležité. Stejně jako šíp, i kopí může být vymrštěno. Stejně jako meč, i kopí může bodat, a také sekat, a to včetně yari, které používali ninjové. Použití ve skutečnosti záviselo na situaci, které musel člověk čelit na bojišti. Odhlídnuvše od ninjů, kteří využívali yari (kopí) nezvyklými způsoby, kopí patřilo mezi zbraně válečníků s vysokou hodností. Tito muži se nezapojovali do střetů během zteče, kterou prováděli Ashigaru, válečníci nižší třídy bojující v předních liniích.
Pozadí
Používání yari bylo široce rozšířené v období Sengoku (1480-1570), během kterého bakufu (vojenská vláda) pouze s obtížemi prosazovala svou moc, a to navíc jenom na omezeném území hlavního města a jeho bezprostředního okolí. Pochopitelně tak u mnohých vznikla touha po samovládě a daimyō začali formovat svá knížetství. Bojovali spolu v divokých bitvách ve snaze dobýt Kyōto a získat naprostou nadvládu. Náboženské a kulturní rozdíly udržovaly jednotlivá knížetství rozdělená a vedly k neustálým bojům. V těchto bitvách bylo kopí široce využívané. Později bylo od této zbraně upuštěno, protože se ukázalo, že je pro bushi příliš těžkopádná.
Trénink v rámci yarijutsu ninjů
Základem pro trénink s yari je pro ninju taijutsu. Stejně jako ve všech bujutsu té doby je umění pohybovat se klíčové pro trénink se zbraní. Ninja používá kopí stejně jako jiné zbraně, například bō, jō, hanbō nebo meč. Yarijutsu je sjednocením umění udeřit pomocí kosshijutsu, koppōjutsu, taihenjutsu (umění pronikání, v závislosti na prostředí) a bōjutsu (společně s důkladnou znalostí využití meče, daitō, katany, shinobigatany a kodachi).
Početné typy kopí, které ninjové vynalezli, byly vytvářeny s povědomím o mezerách ve standardní obraně. Ve velmi krátkém čase se z nich však mohly stát velice užitečné pracovní nebo rolnické nástroje. Proto kamayari a shinobiyari sloužily rovněž jako nástroje k rybaření a lezení, nebo k přenosu zboží. Yarijutsu v sobě muselo spojit vědomosti o vzdálenosti a úhlech útoku, jež byly pro přežití nezbytné. Yari používané na bojišti měřilo 12 stop a cvičné 6 stop. Tato délka dovolovala válečníkovi vytvořit kolem sebe prázdný prostor a yari mohlo být také využito k sražení jezdce ze sedla nebo k útoku z dálky. V rukou naivního člověka se však taková délka stávala vážným handicapem. Proto ninjové prostřednictvím „Kyojitsu tenkan 虚実転換“ pěstovali umění nahrazování pravdy klamem a naopak, pomocí optických iluzí.
Není to tak jednoduché, vyžaduje to intenzivní technickou přizpůsobivost, pohyblivost a otevřenost. Ninjové proto vynikali ve využívání vlastních chyb, které obraceli proti svým nepřátelům… překvapení přestalo být překvapením! Měli hluboké znalosti kenjutsu (boj s mečem) a kumitachi pro boj proti nepřátelům ozbrojeným ostrými zbraněmi.
Provedení „Tsuki“ s yari je v ninjutsu poněkud specifické. Pochopitelně, abyste pronikli zbrojí, musíte být buď velmi silní, nebo musíte použít speciální techniku, která umožňuje zasáhnout stejné místo dvakrát nebo třikrát po sobě. Není to ani podepřený ani dlouhotrvající útok. Je to technika využívaná výhradně v ninjutsu a pocházející z kosshijutsu a koppōjutsu. (Využití prstů a končetin pro zasažení kostí a nervových center kostí.) Pokud se trénuje v kombinaci s kyojutsu tenkan hō, umožňuje tato útočná metoda zasáhnout dvakrát nebo třikrát během jediného výpadu. Technika se jmenuje Sanshin no kata a pochází z Gyokko ryū. Další technika jedinečná pro ninjutsu je chůze stranou (Yoko aruki nebo Aruki ashi) pocházející ze školy Togakure ryū, která se objevuje i v Kotō ryū a Kukishinden ryū.
Hatsumi sensei říkal, že když trénoval s kopím, první věc, kterou po něm Takamatsu sensei chtěl, byla, aby se zmocnil útočícího kopí. Během útoku skutečně existuje okamžik, kdy je možné uchopit čepel, aniž by se člověk pořezal. Musí však vstoupit do Kūkanu. Kūkan je trhlina v čase, okamžik, kdy je všechno možné. Časoprostor v samotném čase, a je to méně záhadné, než se to jeví. V konečném důsledku, co se stane s tím, kdo útočí? Ten, kdo ví, jak kontrolovat kūkan, pochopil podstatu boje… a života. Můžete dokonce dodat, že zbraň, prodloužení těla, má vlastní mysl, protože si sama poroučí. Gokui ninjutsu vyučované Takamatsu senseiem odráží nekonečné množství technik, které vycházejí z jednoho principu: „Voda má takovou barvu, jakou barvu má váza.“ Tím se chce říct, že bez ohledu na zbraň nebo formu boje, princip je jedinečný.
Zrodila se nová ninjovská zbraň
V případě, že se kopí zlomí, boj nekončí. Člověk pak používá techniky odzbrojování beze zbraně (Mutōdori, Shinkenshiharadome juttejutsu). Ninjové však používali různá kopí. Jedno z nich, Te-yari, bylo široce rozšířené. I když bylo kratší než Yari (1,75 m), nabízelo mnoho různých způsobů využití a přizpůsobení. Dalo se házet jako oštěp (Yarinage), dalo se jím řezat jako mečem (Ryōbi – obě strany hrotu měly ostří). Kamayari používali především ninjové-piráti (Wako nebo Kaisaku), kteří od pradávných dob až do období Edo sužovali pobřeží Japonska a kontinentální Asie. Kamayari se používalo při nastupování na loď, s hákem bylo možné zachytit meč, sloužilo k sekání, odzbrojování, rybaření, zachytávání boků lodí, atd. shinobiyari (s dvojitým hákem), rovněž známé jako skryté kopí, které se vyvinulo z Kamayari, bylo hrůzu nahánějící zbraní. Kromě jiného sloužilo jako kotva při šplhání. Hattori Hanzō, proslulý náčelník policie shōguna Ieyasua Tokugawy, vynikal v používání různých dlouhých kopí v kombinaci s mečem, shurikenem, kodachi nebo jutte. To by mohlo naznačovat, že techniku dvou mečů, kterou vyvinul Miyamoto Musashi, lze použít s jakýmikoliv zbraněmi, bez ohledu na délku. Nejdůležitější je, jak člověk používá tělo a jakého má ducha v bitvě. Pohyb by se měl stát spontánním, přirozeným a nespoutaným.
Přizpůsobení sōjutsu potřebám policie
Během období Edo (1603-1867) se statut ninjů změnil. Byli zodpovědní za ochranu shōguna v jeho hradě v Edo. Juttejutsu, Torinawajutsu a Shibarujutsu byly využívány k polapení banditů, aniž by došlo k jejich usmrcení. Ninjové byli, ve své podstatě, velmi přizpůsobiví. Ninja je ninjou proto, že dokáže vytvořit z něčeho jednoduchého něco cenného, co se může neustále vyvíjet. Dokáže zůstat kreativní a překvapivý.
Kopí rovněž získala nové funkce. Susumata, Mojiri a Sodegarami byli uzpůsobeny pro potřeby policie. Člověka bylo možné zajmout bez usmrcení, bylo ho možné zastrašit a vylekat, aniž by došlo k rozruchu mezi dalšími tlupami lupičů. Kopí, původně smrtící, se proměnila v symboly pořádku a bezpečí. Pomocí Sasumaty mohl policista stáhnout lupiče z koně. Mohl zaplést hroty kopí do kimona útočníka a zajmout ho. Mohl zastavit letící čepel meče a bodnout druhým koncem zbraně. Toto nové využití vedlo postupně k specifickým technikám v nekonečném arzenálu ninjutsu. Až na několik měst z doby před ryū, z ninjutsu zbývají jenom některé formy, postrádající možnost vývoje. Katy byly přetvořeny, původní pohyb už není možné najít.
Trénink sōjutsu v současnosti
Tváří v tvář takové historii, natolik intimně propletené s minulostí dané země, jaký smysl může mít takový trénink v roce 2000? Samotná zbraň není postradatelná. Umožňuje člověku prozkoumat další dimenzi technických prvků taijutsu, konkrétně to, jestli je jednota těla, mysli a zbraně dokonalá (Bō tai ichijō). Člověk také může zjistit, jestli jeho pohybu něco nebrání. Pokud chcete zkontrolovat, jak někdo trénoval bojové umění, dejte mu do ruky zbraň. Pokud dotyčný trénuje ninjutsu, musí být schopen použít jakoukoliv zbraň bez omezení stylu.
(c) 2010, Kacem Zoughari
Autor je japanologem a je mezinárodně uznávanou autoritou na japonská bojová umění.
Publikováno v 31. srpna 2010 na webových stránkách:
http://shinseidojo.wordpress.com/2010/08/31/sojutsu-the-art-of-the-spear-by-dr-kacem-zoughari/