Kagami biraki, doslovně „otevírání zrcadla“ (též známé jako „ceremonie sekání rýže“), je tradiční japonská oslava prováděná v mnoha školách (dōjō) tradičních bojových umění, obvykle druhou lednovou sobotu či neděli, aby se jí mohli zúčastnit všichni studenti. (1)
Šlo o starou samurajskou tradici (sahající až do 15. století), která byla přijata do moderních bojových umění v roce 1884, kdy Jigorō Kanō (zakladatel jūdō) zavedl tento zvyk v Kōdōkanu, ústředí jeho organizace. (2)
Od té doby i jiná japonská umění jako aikidō, karate či jūjutsu, přijala tuto oslavu, která oficiálně zahajuje nový rok — tradici obnovy, znovuzasvěcení a ducha.
V Japonsku je Kagami biraki stále praktikováno mnoha rodinami. Značí konec období novoročních svátků, největší oslavy roku – něčeho kombinujícího oslavu Vánoc, rodinného zaměření Díkuvzdání, a vzrušení z dovolené a cestování.
Je to čas, kdy má celý národ (krom poskytovatelů služeb) dovolenou. Je to také čas pro rodinu a pro návrat k tradičním kořenům – modlitbám a obětem v shintōistických svatyních a buddhistických chrámech, oblékání do kimona, tradičním pokrmům a hrám. Je to také čas, kdy otcové mohou odpočívat a sdílet s rodinou, povídat si, hrát hry, jíst, a v moderní době sledovat televizi.
Také je to čas pro zdvořilostní telefon obchodním partnerům a nadřízeným, jakož i dobrým zákazníkům.
Asi po týdnu začíná práce, ale oslavy s přáteli a kolegy pokračují. (3)
Ve většině tradičních dōjō začíná příprava na období nového roku stejně jako ve většině domácností. Ke konci roku se dōjō vyčistí, opraví, naleští se zrcadla a vše se uklidí.
Mnohá dōjō v Japonsku zachovávají tradici očistného obřadu, při němž po dōjō rozhází sůl – tradiční symbol čistoty (laskavosti a mravnosti), (4) která se následně setře borovicovými větvemi.
Často se kolem dōjō umisťují dekorace. Ve starém Japonsku měly velký symbolický význam, dnes je však většina lidí považuje pouze za tradiční sváteční dekoraci.
Plněné rýžové koláčky, často s pomerančem na vrchu (reprezenujícím sady), a další dekorace jsou umisťovány do obřadního středu dōjō, Shizen. Tyto rýžové koláčky nazývané Kagami mochi jsou oříznuty do tvaru starých kovových zrcadel a formovány z tvrdého těsta z rozdrcené rýže. Symbolizují naplněnou a bohatou štěstěnu. Jejich rozlamování (též otevírání) je pak ono „otevírání zrcadla“, dle něhož nese Kagami biraki svůj název. Jednotlivé kousky jsou pak tradičně snědeny, často v polévce z červených fazolí. V moderní době se však tyto rýžové koláčky často obalují vinylem, neb domovy a dōjō jsou vytápěna a jídlo se může snadno zkazit. Obal chrání rýži před zplesnivěním a zlomením kvůli zahřátí a vyschnutí. V mnoha dōjō se tedy koláčky již nekonzumují. (5)
Duchovní střed dōjō se svátečními dekoracemi. Miniaturní svatyně na vrchu je obklopena borovicovými větvičkami zasazenými ve vázách. Vlevo pod nimi je ukázka svátečních rýžových koláčků (Kagami mochi). Uprostřed je replika samurajské helmy a vpravo je ceremoniální soudek na Saké, další ze svátečních symbolů.
Další dekorace se nazývají Kadomatsu, a zahrnují bambus (symbol vzpřímenosti a růstu), švestkové proutí (symbol ducha) a borovicové větvičky (z hor, které jsou symbolem dlouhověkosti). Borovicové větvičky jsou umístěny kolem dōjō, zejména pak u dveří a v malých vázách na obou stranách Kamidana, miniaturní dřevěné shintōistické svatyně (obvykle umístěné na poličce vysoko v ceremoniálním obřadního středu). Borovicové větvičky jsou jediným zdobením, jež se po Kagami bikari neodstraňuje.
Další dekorací je pak Shimenawa, vyrobená ze zakroucených vláken rýžových stébel. Často se nachází u předních dveří dōjō nebo u vchodu na cvičební podlahu dōjō. Jde o symbol štěstí a tradičně se věřilo, že pomáhá zabránit vstupu zla.
Dnes však pro studenty bojových uměná nemá novoroční oslava Kigami biraki žádný náboženský význam. Pokračuje ale stará samurajská tradice zahájení nového roku. Jde také o čas, kdy se účastníci zapojí do společného úsilí a znovuzasvěcení svého ducha, úsilí a disciplíny vůči cílům, jakož i vůči tréninku.
V našem World Seidō Karate Headquarters se od časného rána schází stovky studentů za účelem společného tréninku, ačkoli je tak přelidněno, že je skutečný trénink obtížný. Cvičení se tak stává spíše sdílením ducha, kde je nový rok vyjádřen mj. kliky, Kiai (výkřiky) a mnoha opakováními techniky.
S narůstajícím úsilím a potem se mezi účasníky začíná zvedat mlžný závoj. Součástí je také poselství od našeho zakladatele, kaichō Tadashi Nakamura, náledované krátkými proslovy starších členů dōjō. Oslava končí občerstvením (na nejž lze pohlížet jako na symbolickou reprezentaci tradičního lámání rýžových koláčků a konzumace) a setkáním všech učitelů a vedoucích oddílů.
V jiných školách jsou oslavy velmi odlišné. Ernie Estrada, hlavní instruktor Okinawan Shorin Ryū Karate-dō, informuje, že jejich Kagami biraki je zdůrazněno zvláštním „Dvouletým tréninkem“. Ten obsahuje deset až dvanáct hodin intenzivního tréninku, jehož délka a tvrdost symbolicky reperezentují dvouleté časové rozpětí.
George Donahue, student nedávno zesnulého Kishaba Chokei a Shinzato Katsuhiko a bývalý vedoucí Matsubayashi Ryū’s Kishaba Juku v New York City, poznamenává, že v japonsku Kagami baraki začínalo dlouhým ranním sezením v zazenu a obnášelo po celý den návštěvy dōjō příznivci, bývalými studenty a místními politiky. Den končí obzvláště intenzivním tréninkem následovaným dlouhou oslavou navštívenou členy dōjō a uznávanými hosty z komunity. Po třech až čtyřech hodinách rozhovorů, přípitků, jedení a pití lidé předvádějí svoje Katy. Pro studenty, kteří nejsou mistní, je to obvykle jediná příležitost v roce získat povýšení.
Pro učitele starých stylů, kteří si oficiálně za trénink nic neúčtují, má Kagami biraki zvláštní důležitost. V tento den studenti anonymně poctí své učitele peněžními dary. Tyto příspěvky jsou umístěny do shodných obálek bez určení dárce a diskrétně ponechány na hromádce pro učitele. (6)
Pradávné slavení nového roku
Japonská novoroční tradice má své kořeny v pradávné lidové víře zemědělské Číny. Byla-li žádána hojná úroda, bylo považováno za nutné nejdříve připravit hřejivou, lidskou atmosféru, do níž by úroda vyrostla. Zásadní byly pro tento proces vztahy v rodině a komunitě, založené na krvi, povinnostech a práci, které byly dále posíleny během tohoto svátku společnou oslavou a sdílením.
V Japonsku se tato tradice dále rozvinula do shintoistické oslavy založené především na obětech božstvu Toshigama (7) (jež mělo navštěvovat domácnost v novém roce), které měly zajistit produkci pěti druhů zrní: rýže, pšenice, ječmene, fazolí a prosa.
V přípravě na návštěvu božstva, lidé vyčistili a vyzdobili své domovy, aby je tak zkrášlili pro božstvo. Součástí tradice byly také modlitby a zvonení chrámových zvonů pro zahnání zlých duchů. Nový rok byl započat návštěvami svatyň a rodinnými a rituálními ceremoniemi, které se všechny točily kolem Toshigama.
Zatímco dnes byl význam většiny těchto shintōistických oslav již zapomenut, mnohé rituály zůstavají ve formě svátečních tradic.
Symbolismus zrdcadla, které je základem Karami biraki, se datuje zpět k originálnímu mýtu trilogie (společně s mečem a drahokamem) o svoření Japonska. Kolem 15. století shintōisté interpretovali zrcadlo a meč jako důležité symboly ctností, jichž by si národ měl vážit. (8) Taktéž symbolizovaly stoření, legitimitu a autoritu Císaře, ale i samotné třídy samurajů, jakožto částí feudálního systému.
Zrcadlo umožňovalo lidem vidět věci takové, jaké jsou (dobré či špatné) a tak reprezentovalo čestnost a spravedlnost. Bylo také symbolem Božstva Slunce – urputného ducha (světlé tváře boha).
Mečům byly mezi samuraji dlouho přisuzovány duchovní kvality. A jejich držení přispívalo smyslu pro účel a osud neoddělitelně spjatému se samurajskou kulturou. Legendární byly tak některé meče, o nichž se soudilo, že mají vlastního ducha (Kami). (9)
Považován za jeden ze samurajova nejcennějšího majetku, meč (a jiné zbraně) symbolizovali jejich postavení a pozici. Pevný, ostrý a rozhodující, byl meč vždy viděn jako zdroj moudrosti a uctíván pro svoji sílu a bleskovou rychlost, byl ale také viděn jako mírný duch (temná tvář boha).
Dohromady, zrcadlo a meč reprezentují čínský Yin a Yang, dvě formy energie prostupující vše — základní síly vesmíru z nichž vše pramení — zdroj ducha opravňujího Císaře a samurajské třídy, jež byla v jeho službách.
Počátky Kagami biraki
Říká se, že tradice Kagami biraki začala v 15. století. Vyvinula se jako lidová shintōistická oslava s předpokladem pro zvláštní třídu (samuraje). (10)
Před novým rokem se Kagami mochi (rýžové koláčky) pokládaly před zbrojnice (11), aby uctily a očistily jejich zbraně a brnění. Na den Kagami biraki se pak mužové ze samurajských domácností shromažďovali, aby vyčistili a naleštili své zbraně a brnění (12).
Symbol brnění a zbraní byl tak silný, že odkazy feudálními obrazy zůstávají dodnes.
Japonské domácnosti a doja bojových umění často vystavují rodinné brnění (rodinné Kami), helmy, meče či moderní repliky na čestných místech. Před těmito památkami jsou pak zapalovány vonné tyčinky, jakožto vzdávání cti a uznání jejich dědictví.
Ženy v samurajských domácnostech umisťovaly Kagami mochi také před rodinné shintōistické svatyně. Centrálním elementem (umístěným před svatyní) bylo malé kulaté zrcátko vyrobené z vybroušeného stříbra, železa, bronzu či niklu. Šlo o symbol božstva slunce, ale také mělo ztělesňovat duchy zesnulých předků. Tato víra byla tak silná, že když byl milovaný člen rodiny blízko smrti, přikládalo se mu malé kovové zrcátko blízko k nosním dírkám, aby zachytilo jeho ducha. (13)
Kulaté rýžové koláčky byly tedy používané jako obětina — vděčnost božstvu v naději na získání božkého požehnání a také jako obětina rodinným duchům (a zesnulým rodinným hridnům). Mělo se za to, že tyto oběti obnoví duše zesnulých, jimž byla rodinná svatyně zasvěcena. (14)
Pro členy japonské feudální společnosti tedy zrcadla představovla duši či svědomí. Proto bylo považováno za podstatné udržovat zrcadla čistá, neb se mělo za to, že zrcadla odrážela na pozorovatele jeho vlastní myšlenky. Leštění zbraní a brnění na Kagami biraki tedy bylo symbolicky (dle leštění zrcadla) chápáno jako metoda očisty mysli a posílení oddanosti samurajským povinnostem a službě v nocém roce. Kagami biraki je tedy některým známo taktéž jako „Den brnění“.
Tato koncepce pokračuje dodnes. Mluví-li váš učitel Karate, Jūdō nebo Aikidō o sebepilování, o práci na sobě a seberozvoji a o omezení ega, vychází to z pradávného konceptu leštění zrcadla pro zachování čistého rozumu a odhodlanosti.
Na Kagami biraki se lámaly rýžové koláčky (často speciálně obarvené, aby reprezentovaly regiony či klany), jejich okrouhlý tvar symbolizoval zrcadlo a jejich rozlomení symbolizovalo otevírání zrcadla. Koláčky byly pak konzumovány mnoha různými způsoby.
Lámání rýžových koláčků (Kagami mochi) na Kagami biraki symbolizuje v japonské mytologii východ Božstva Slunce (z jeskyně), úkon, který obnovil světlo a ducha pradávného světa. (15)
Rozlamování koláčků každý rok v tento den tedy představuje symbolické přivolávání této životní síly a znovuztvárnění (mytologického) počátku světa. (16)
Na konzumaci Kagami mochi se pohlíží jako na akt svatého přijímání. Věřilo se, že jedení těchto koláčků symbolizuje nejen obnovu duší předků, ale také absorbci ducha (či aury) Toshigama (Božstva Slunce), jemuž bylo novoroční období věnováno. Z tohoto důvodu jedení Kagami mochi vždy reprezentovalo obnovu, začátek nového roku a první lámání Země či přípravu na nadcházející zemědělství. Jejich konzumace byla tedy fyzickým aktem motlitby, štěstí a míru v novém roce v duchu optimismu, obnovy a štěstěny. Nový rok byl tedy vyhlížen s nadějí, jako pln čerstvých možností, nový začátek a příležitost k oddanosti.
Byly tu též přínosy velmi lidské. Sdílení rýžových koláčků s rodinou a členy klanu pomáhalo posilovat společná pouta a závazky loajality a přátelství mezi válečníky. Rýžové koláčky také připravily tělo na nový rok.
Novoroční svátky byly často naplněny pitím, oslavami a jedením slavnostních jídel. 7. února se tělo nejprve zpevnilo speciální rýžovo-bylinnou měsí, jež měla vyléčit tělo od mnoha chorob. Při Kagami biraki byla tedy těla lidí připravena na regulaci a pročištění. Za tímto účelem byla často jedena Mocha spolu s různými jedlými travinami. Připravovalo to lidi na návrat a pravidelný rozvrh.
Samotné jedení rýže mělo pro samuraje symbolický význam. Farmáři kdysi mysleli, že rýže má vlastní dech (v podstatě dýchá do země) a tak ji považovali za „živou“ (dýchající do pole), a tedy naplněnou dokonalostí a žijícím božstvem (Kami). Na jiné úrovni rýže reprezentovala hlavní ekonomickou oporu samurajské společnosti. Byla samurajům dávána jako odměna na oplátku za službu a oddanost svému pánu (případně jim byla dána kontrola nad zemí a rolníky, kteří rýži produkovali) — ve společnosti kde bohatství a majetek nebyly založeny na měně, ale na kontrole země se zemědělskou produkcí.
V posledních letech někteří lidé interpretovali „ceremonii otevérání zrcadla“ z velmi jiného pohledu, Zenu. V knize „Angry White Pajamas – An Oxford Poet Trains with the Tokyo Police“ její autor Robert Twigger ličí, jak mu Kagami biraki esotericky vysvětlil někdo, kdo žil v Zenovém klášteře. Zrcadlo, jak je vysvětlováno, obsahuje starý obraz, tedy co je viděno v zrcadle, je viděno starýma očima. Vidíte to, co čekáte, něco, co vyhovuje vašemu vlastnímu obrazu založenému na tom, co si o sobě pamatujete. Tímto způsobem oči spojují lidi s jejich minulostí skrze způsob, jakým vidí svůj vlastní obraz. To vytváří falešnou ustavičnost. Místo každého momentu, nesoucího potenciál pro novost, další možnost pro narušení starých schémat, jsou tato schémata psychickými překážkami, něčím co nás spojuje s tím falešným egem, které lidé nazývají „já“. Rozbitím/rozlomením zrcadla člověk rozbije obraz sebe sama, který spojuje lidi s minuostí, aby prožívali to co je nyní, v současnosti. „To je Kagami biraki“, líčí Twigger, „šance zahlédnout realitu, kterou zahalujeme obyčejností každodenního života.“
Poznámky a dodatky
(1) Kagami biraki oficiálně připadá na 11. ledna, ale Dōja obvykle věnují méně pozornosti přesnému datu a preferují raději datum nejpohodlnější pro všechny účastníky. Kagami Biraki také odkazuje na tradiční zvyk rozbíjení soudku saké (rýžového vína), který se často provádí při slavnostech, recepcích a svatbách. (2) Také je známo, že Sōkaku Takeda z Daitō ryū se zúčastnil Kagami biraki v roce 1936, ale tradice v jeho umění mohla začít o mnoho dříve. (3) Původně připadalo Kagami biraki na 20. ledna, ale se smrtí třetího shōguna Iemitsua v shōgunátu Tokugawa, 20. ledna 1651, došlo ke změně na 11., ačkoli některé oblasti jej stále provádí 20. (4) V Sumō zápasech účastníci sbírají rýži a rozhazují ji po zápasnickém kruhu. To je také očistný rituál, koncipován symbolicky tak, aby zahnal zlé duchy a zápas tak mohl být férový a čestný. (5) V domácnosti, podobně jako v dōjō, se Kagami Mochi (pár ozdobených rýžových koláčků) umisťuje na rodinný oltář. Zatímco Kagami Mochi se obvykle tradičně nejí do konce svátečního shromáždění (Kagami biraki), celá škála jich je pojídána po celé “novoroční” období (?). Dříve bývalo také zvykem (na 1. ledna) házet trošku Mochy do pramenů jako obětinu božstvu vody. Na 11. bylo také obětováno statku a vranám. Před domem se často věší novoroční dekorace, a vystavují se jednoduché dekorace (vyrobené z bambusu, nebo smrkových větviček svázaných dohromady slámou zvanou Kadomatsu). (6) Tímto způsobem učitel nemůže vědět kdo co nechal, čímž je nemožné aby se snažil zavděčit velkému dárci. Mnoho učitelů stále vyučuje své umění zdarma. (7) Věří se, že Toshigama, novoroční bohové, jsou dle pověr buď jedno z následujících a nebo obé zároveň: žena Godu-Tennon nebo baculatý starý pán, který přichází z hor požehnat dětem. (8) Z knihy “Mirror, Sword and Jewel – The Geometry of Japanese Life”, od Kurta Singera. (9) Secrets Of The Samurai, Oscar Ratti, str. 255. (10) Kagami Biraki není posvátná či říšská Šintoistická ceremonie či tradice. Nejlépe by mohla být zařazena jako “Nenchū Gyōji”, což slovník japonské etnografie (Dictionary of Japanese Ethnography) definuje jako “tradiční rituál opakovaný jako věc zvyku stejným způsobem a stylem ve stejném místě ročního kalendáře”. Poznamenává, že tyto rituály jsou obvykle prováděni rodinami, osadami, etnickými uskupeními či sociálními skupinami, které jim dávají sílu závazku, a často se dějí na kříženích zemědělského kalendáře. Abychom se mohli snažit porozumět těmto prastarým tradicím, musíme se uvést do rámce vědomí tehdejšího Japonska. Jejich časová vzdálenost od nás je daleko překonána vzdáleností ve vnímání světa. Byl to čas před příchodem vědy a pochopení. Pro většinu byl život vyčerpávající existencí vybojovanou ve vrtochách zemědělské obživy. Ani vědomí nedosáhlo smyslu pro sebepojetí, představy člověka o sobě místo neoddělitelně propletené sítě půdy, rodiny a feudální společnosti. Všechny síly přírody zmítaly tímto ostrovním uskupením a velká přírodní mysterie stanula před jejich existencí. Kdo mohl vytvářet bouře, déšť, sníh, vítr nebo blesky? Co bylo slunce, měsíc, hvězdy, a proč se měnily období? Jak jste mohli porozumět nemoci či dokonce smrti, která byla nepříjemným společníkem v životě jako stín. V tomto větru nejasnosti se život zdál být prodchnut neviditelnými silami a energiemi, jakož se zdálo, že bohové a duchové řídí fyzikální síly a přírodu — vliv člověka byl omezen na rituály, magii a pokusy ovlivnit tyto vyšší síly. (11) Informace poskytnutá Johnem Nelsonem, autorem knihy “A Year in the Life of a Shintō Shrine” a profesorem religionistiky na University of San Francisco. (12) Informace předaná autorovi Bryanem McCarthym, bojovým umělcem, překladatelem japonštiny a doktorandem humanistických věd s výzkumným zaměřením na Japonsko, na State University of New York at Albany. (13) Zrcátko pak bylo zabaleno do hedvábí a umístěno do krabičky s vepsaným jménem zemřelého. Bylo drženo v takové úctě a uznání, že se nesmělo nikdy umístit na podlahu a ve feudálních časech bylo jeho překročení považováno za závažný zločin. (14) Jelikož se myslelo, že i zvířata a dokonce farmářské nástroje vítají nový rok, často se připravovaly speciálně obarvené rýžové koláčky a umisťovaly se doprostřed obývacího pokoje rodiny. Rýžové koláčky či Mocha jsou japonská nejstarší jídla (starší než středověká) a reprezentují jídlo ducha Shintō, neboť se říká, že kulaté rýžové koláčky byly kdysi použity jako lučišnický terč a jakmile šíp probodl terč, vyletěl z něj bílý ptáček. Často se jedly na posilnění. Během nového roku jsou Kigali mocha univerzální obětinou. V lednu se nejdříve kousky rýžových koláčků nejdříve házely do pramenů jako obětina božstvu vody. Na jedenáctého také samurajští farmáři nabízeli koláčky zvířatům na dvorku. Na patnáctého, tzv. “Malý Nový Rok”, je pak vydatně podušené pojedly samotné rodiny. Při konzumaci Mochi se považovalo šťastné roztáhnout Mochi hůlkami, zatímco jste do něj kousali – čím delší protažení, tím delší život. (15) Od Dr. Ryūichi Abe, profesora religionistiky na Colombia University.(16) Když se Božstvo Slunce, Amaterasu-omikami, schovalo do jeskyně a svět potemněl, bylo vytaženo zrcadlo (symbolizující Božstvo Slunce) a každý se k němu modlil, aby se slunce opět ukázalo. Motlitby byly úspěšné a svět se opět stal jasným a šťastným. Kagami mochi jsou vytvářeni do tvaru zrcadla proto, aby představovaly zrcadlo použité v době, kdy se Božstvo Slunce skrývalo v jeskyni. Obětování těchto rýžových koláčků tedy symbolizuje modlitbu za jasnější, šťastnější a “obnovený” život.
(c) Christopher Caile Christopher Caile, zakladatel a šéfredaktor FightingArts.com, je historik, spisovatel a badatel v oblasti bojových umění a Japonské kultury. Bojovým uměním se věnuje přes 40 let, je nositelem 6. Danu v Karate a má zkušenosti s Jūdō, Aikidō, Daitō ryū, Ittō ryū, boxem, and mnoha čínskými uměními. Je také učitelem Qi Gong (Čchi Kung). Publikováno na stránkách: http://www.fightingarts.com/reading/article.php?id=156
Moji drazí studenti, uvědomil jsem si, že mnoho z Vás neví, co to vlastně je tradice Kagami biraki, i když si z loňska pamatujete něco jako oslavu prvního cvičení v roce v dōjō. Mám tu pro Vás napůl neformální vysvětlení. Pokuste se sledovat můj rozvětvený proud myšlenek, pro plné pochopení je totiž nutné rozumět i spoustě okrajových záležitostí. Tato tradice je více než vtipné čištění dōjō a následné minidemonstrace pro ostatní. A nyní již k tomu, co to Kagami biraki je.
Největší japonská tradice se stále točí kolem nového roku neboli Oshōgatsu.
První odbočka. Z toho, co jsem pochopil, se v Japonsku v poslední době staly také poněkud populárními Vánoce, navzdory tomu, že jsou tak trochu zapadlé v celé té voskové kouli, kterou jsou japonské slavnosti na počest konce a začátku roku. (Dnešní doba pokroutila vánoční svátky v obchodní záležitost, což se odráží i v Japonsku. Pro Japonce jsou tradiční Vánoce časem, kdy se sejde celá rodina a společně pojídá plný kbelík smaženého kuřete. Před několika lety udělalo KFC v Japonsku celonárodní kampaň, ve které přesvědčovalo obyvatele o tom, že smažené kuře je tradiční štědrovečerní večeře, což se v Japonsku ujalo a přetrvalo. Situace vyústila v ekvivalenci Vánoc se smaženým kuřetem pro mnoho Japonců. Máte pocit, že zešíleli? Nám se pro změnu vloupává do domu tlusťoch volající „Ho Ho Ho“ a nosí nám podivné balíčky. Je dokonce populárnější než Ježíšek.)
Zpátky k hlavnímu tématu. Mnoho tradičních japonských svátků se točilo kolem toho, čemu se říká Sekku neboli uzly, malé události v průběhu roku, při kterých bylo potřeba provést nějaký rituál či obřad na usmíření se s bohy, buddhy a rozličnými božstvy, kteří řídili velmi agrární, venkovskou společnost. Obyčejní lidé žili své životy v rytmu zemědělského roku (stejně jako to bylo v dávných dobách na celém světě). Měli oslavy sklizení, poloviny léta, jarní festivaly a následně podivně, na tak pověrčivou společnost, obraceli pozornost k novému roku. Tyto klíčové okamžiky související se změnami ročních období byly považovány za velice důležitá data a pozorní rolníci mohli napomoci sobě a svému osudu tím, že udržovali pozornost a modlili se, aby byly staré překážky toku času překonány hladce bez povodní, období sucha, hladu či moru. Například slavný letní festival Gion matsuri v Kyōtu byl původně divokým modlením se k bohům za konec řádění moru.
Nový rok je velkou součástí Sekku. Jakožto nejvýznamnější Sekku (sezonní festival) pro staré Japonce s sebou Nový rok nese řadu mnoha a mnoha tradic, včetně Kagami biraki, Kadomatsu, Hatsumode (první návštěva shintōistické svatyně), Osechi Ryori (Novoroční jídlo), Ozoni (Mochi polévka), Mochitsuki (roztloukání Mochi), spousta TV speciálů, atd., atd.
Kagami biraki v budō dōjō je vázáno na „Hatsugeiko“, první cvičení v novém roce. Což je prý velice podstatné, jelikož se právě toto cvičení odrazí na všech ostatních v daném roce. Kagami biraki doslova znamená „otevírání zrcadla“. Obvykle je tato událost oslavována 11. ledna nebo první den cvičení ve vašem kalendáři bojových umění pro nový rok pokud možno co nejblíže tradičnímu datu.
V rámci dōjō bojových uměních je nabízeno Sake (japonský alkohol) svatyni zasvěcené tomu kterému dōjō a je sdíleno všemi. A/nebo je množství Mochi rýžových koláčů (Kagami mochi) naskládaných na sobě umístěno na svatyni či v Tokonoma (výklenek).
Pití Sake a výroba Mochi se staly součástí Kagami biraki pravděpodobně kvůli tvaru. Vršek dřevěného sudu na Sake a Mochi jsou velké a kulaté stejně jako tradiční japonská zrcadla (Kagami), tudíž je možné vnímat rozbití sudu se Sake dřevěnou palicí či trhání Mochi (nikdy se neřeže nožem) za „otevírání“ (Hiraku stávající se Biraki po období Kagami) objektů ve tvaru zrcadla. Popíjení alkoholu je zábavné a může přejít i v rozpustilost. Původně však bylo spojeno s vážnější symbolikou.
Některé internetové zdroje tvrdí, že první bojové Kagami biraki provedl shōgun Tokugawa, který se chystal vyrazit do bitvy hned na začátku nového roku. Tokugawa rozbil kulatý vršek sudu se Sake a podával nápoj svým poddaným před započetím tažení. Bitva dopadla úspěšně. Od té doby je určitá forma Kagami biraki obřadu spojována s bojovým úsilím. Pravděpodobně. Dodávám pravděpodobně, protože jsem někde četl nebo slyšel o ještě starší tradici, která předcházela tuto. Samozřejmě se mohu mýlit, takže to berte s jistou rezervou, s níž byste měli brát všechny mé chytrácké vševědoucí poznámky v dōjō.
Můj Sensei, Kunio Ekiguchi (učitel řemesel, jeho knihy naleznete na Amazonu: http://www.amazon. com/KunioEkiguchi/ e/B001I7KT4G) zkoumal první náboženský/spirituální význam pojetí Kagami biraki. Jedna z věcí, kterou si pamatuji, že mi řekl (a/nebo jsem to četl v jedné z jeho knih), je jeho názor na toto téma. Myslí si, že jelikož byl Nový rok důležitou spojnicí mezi starým a novým rokem, nesl s sebou nejen radost a naději, ale také potenciální duchovní nebezpečí. Člověk musel být bdělí a ostražitý, aby podvodní démoni a zlý duchové nepřinesli smůlu do Nového roku, do nahrazování končícího, starého roku. Staří Japonci zastavovali svou celoroční činnost, zavřeli krám, sedli si k ohništi a jedli Mochi a Osechi ryōri („studené“ Osechi ryōri, tradiční jídlo, se podávalo, aby si manželka/matka/žena domu odpočinula od každodenního vaření teplých jídel). Ohniště bylo uhašeno, popel byl uklizen a proset. Čekali plni strachu bez ohně na Oni (démony), kteří mohli zničit Nový rok. Z celého roku byla tohle jediná chvíle, kdy ženy nemusely vařit! Důvodem, proč si v tento den vzájemně rozbíjely tváře až na kost v Yasaka jinja, shintōistické svatyni v Kyōtu, byla možnost zapálení si kousku lana z jedné strany ohněm ze svatyně Yasaka. Tímto svatým ohněm si pak podpálili kuchyňské ohniště na celý zbytek roku. V dnešní době zapaluje většina návštěvníků svatyně kousky lana jen pro zábavu a je s podivem, že ještě nikdo nebyl vážně popálen samovolně hořícími kusy lana, respektive jsem o takovém incidentu zatím neslyšel.
Zrcadla jsou v domácnosti zakrývána pro štěstí a nejsou prováděny běžné domácí práce či osobní hygiena jako je česání vlasů potom, co jste uklidili celý dům a připravili vše na oslavu Nového roku. Proč? Ekiguchi říká, že zrcadlo vedle jeho užitečného účelu mělo pro dřívější Japonce i mystické vlastnosti. Opravdu, zrcadlo bylo jednou ze tří posvátných relikvií japonského císařského rodu spolu s zakřivenými Magatama šperky a posvátným mečem. Zakrytí zrcadla znamenalo vstup do období Shugyō, duchovního školení. Žádné povrchní zkrášlování sebe sama. Bylo potřeba zakrýt zrcadlo a soustředit se na změnu roku.
Dokonce i dnes je možné v některých Aikidō dōjō najít ve výklenku či Kamidana kulaté zrcadlo odkazující na posvátné zrcadlo Amateresu, bohyně Slunce, uschované v Ise. Zrcadla byla mocnými médii k dosažení duchovního světa, mohla být užívána moudře či nemoudře. Podle Ekiguriho byl právě tohle původ termínu Kagami biraki. Zakryli jste své zrcadlo a 11. ledna jste z něj látku sundali. Život se vrátil do starých kolejí. Svět byl v bezpečí a zvuky vydávané problematickými démony, kteří mohli pokazit Sekku, utichly. Co ale těch jedenáct dní bez česání vlasů? Bez čištění zubů či holení? Zbláznil bych se… Tak to tady máte. Alespoň to, co mi řekl Ekiguchi sensei.
Představte si to, konečně si můžete dát dohromady Váš hustý plnovous a teplé jídlo. Musí to být skvělý pocit. Při moderní verzi Kagami biraki by měl být pocit obdobný. Vracíme se zpět k denní rutině. Začínáme naše první cvičení.
Oslava Kagami biraki v dōjō je tak jednoduchá, resp. složitá, jak si přejete. Neexistuje žádný „soubor“ pevných pravidel, takovéto obřady se liší okres od okresu, rodina od rodiny. Dōjō oltář/svatyně či výklenek mohou být vyzdobeny speciální novoroční dekorací. Pokud máte štěstí a je ve vašem okolí japonský obchod prodávající čerstvé Mochi, můžete Kagami mochi vystavit jako oběť bohům (či Bohu, pokud preferujete monoteismus). Nebo láhev Sake. A/nebo třeba vystavit speciální symbolické novoroční objekty jako je Shochikubai, směs rostlin (borovice, bambus a švestka). Shintōističtí bohové, budhové, křesťanský či židovský bůh Starého a Nového zákona nebo Alláh, kohokoli si představíte jako svého spasitele a duchovního vůdce, tomu byste měli vzdát úctu.
V jednom z uspořádání v Tokonoma čajového obřadu je na speciálním stojanu umístěna hromada syrové bílé rýže. Tři slavnostní válcovité uhlíky jsou svázány bílým papírem a postaveny na vrcholu hromady. Osamělá větev borovice je zasazena uprostřed stojících uhlíků. Rýže má symbolizovat úrodnost a prosperitu v minulém roce, za kterou jsme vděčni, s nadějí, že se v dalším roce zvýší. Uhlíky představují šťastný domov a borovice je trvalým symbolem přežití a zeleně uprostřed bezútěšnosti (jako zelená borovice v chladné zimní krajině). Tedy v podstatě můžete začít s tradičním uspořádáním shintōistické svatyně a pak přidat jakýkoli symbol, který chcete k oslavě Nového roku. Tradice jsou proměnné, a to i v Japonsku.
Budō dōjō může provádět speciální Hatsugeiko (první cvičení v roce) jako součást Kagami biraki, třeba sty předními kopy či údery nebo tisíci něčeho jiného. Také byste mohli udělat Enbu (demonstraci) pro ostatní, bez hodnocení či seřazování. Byla by to pouze ukázka, kterou může darovat každý každému, ukázka pro nabídnutí svých technik bohům jako poděkování za v minulosti naučené schopnosti a pro vyjádření naděje v udržení zdraví a štěstí v budoucnu. Opět platí, že to, co dělá cvičení zvláštním, není to, co děláte, ale prostě fakt, že máte první cvičení v roce, které je vlastně symbolickou obětí duchu dōjō a vlastnímu náboženskému/duchovnímu božstvu jako poděkování za to, že Vám pomohli přežít další rok, a jako vyjádření naděje, že nový rok přinese štěstí, zdraví a radost.
(c) 2011, Wayne Muromoto Publikováno 3.1.2011 Najdete na stránkách: http://classicbudoka.wordpress.com/2011/01/03/kagami-biraki-in-the-dojo
Shurikenjutsu 手裏剣術 je obecný termín popisující tradiční umění házení shurikenu. Shurikenjutsu bylo obvykle vyučováno, jako doplňkové umění k běžně procvičovaným technikám. Vyučováno bylo v rámci sōgō bugei, koryu, ale i v komplexních systémech japonských bojových umění mezi která patří kenjutsu, sōjutsu, bōjutsu a kumiuchi (zápasení na bojišti).
Toto umění má mnoho zakladatelů a inovátorů, kteří objevili a vyvinuli své vlastní odlišné způsoby, jak přeměnit každodenní předměty ve vrhací zbraně. Existuje tedy široká škála jak škol, tak i čepelí. Shurikenjutsu je navíc samo o sobě dosti tajnůstkářské. Jeho taktická výhoda spočívá v utajení a překvapení. Shurikeny jsou malé a dají se snadno skrýt (kakushibuki), přesto jsou všestranně použitelné. Na krátkou vzdálenost se používají jako bodná zbraň, na delší vzdálenost se jimi hází.
Trénink bō–shurikenjutsu 棒手裏剣 renshu s využitím bujinkan budō taihenjutsu 武神館武道体変術 hichojutsu 飛蔦術 a ninja-tō 忍者刀.
Se zákazem mečů během období Meiji, spatřilo shurikenjutsu, spolu s mnoha dalšími klasickými bojovými uměními, výrazný úpadek a téměř vymřelo po přelomu 20. století, jak se Japonsko snažilo stát se modernizovaným. Ve skutečnosti, zaniklo mnoho stylů shurikenjutsu. Hrstka přeživších, klasické školy bojových umění, jako jsou Yagyū shingan ryū, Yagyū shinkage ryū, Katori shintō ryū, Kashima shintō ryū, Kukishin ryū a Takeda ryū nakamura-ha a Togakure ryū, umění shurikenjutsu by skutečně skončilo v propadlišti dějin. Existují dvě školy zaměřené zejména na shurikenjutsu Negishi ryū a v nedávné době založené Meifu shinkage ryū.
V současnosti je tento úpadek mnohem méně převládající, než tomu bylo ve feudální době. Zdá se, že mnohá umění neberou shurikenjutsu v úvahu, jako nezbytnou schopnost ve svém současném tréninku. Věřím, že je to chyba. Shurikenjutsu vás učí mnoha věcem.
V nedávné době byla založena škola Meifu shinkage ryū a stále získává na popularitě v mnoha bojových uměních po celém světě. Vím, že v době kdy Danny Fletcher žil v Japonsku pravidelně trénoval tuto školu a získal v ní i stupeň dan. Myslím, že je to díky Dannymu, že mnoho členů bujinkanu objevilo tento styl se speciálními hodinami pro nadšence. Věřím, že mnoho studentů bujinkanu nyní cvičí také tuto školu a mnozí získali stupeň dan a stali se představiteli této školy ve své zemi. Mohlo to také znovu zavést nový entusiasmus pro tuto velmi důležitou uměleckou formu pro budōky obecně.
Poté, co jsem si promluvil s Dannym a viděl ho a jeho učitele Meifu shinkage ryū provádět shuriken nage, byl jsem velmi ohromen odborností, jakou házeli shurikeny. Určitě je to odborné umění a škola.
Pozorováním mnoha stylů koryu provádět tradiční waza, můžeme vidět, že provádí umění pro tradici samotnou. Sōke nedávno na jedné hodině řekl, že lidé, kteří cvičí bojová umění kvůli tomu, aby nasbírali katy a techniky, nemohou být nikdy nazýváni (mistry) bojových umění. Pouze ti, kteří umí použit umění, k přežití za jakýchkoliv podmínek, mohou být nazývání (mistry) bojových umění.
To samé platí při tréninku taijutsu. Musíme být schopni „vidět“, jak může být taijutsu použito jako pomoc při používání, utajování a aplikování zbraní. Pokud nejsme schopni provádět taijutsu a vidět tato spojení, pak nemůžeme přivést zbraně k životu a rozumět (technikám) Happō bikenjutsu (pocházejícím) z ninjutsu. Toto je důvod, proč nás sōke nabádá k hledání „pocitu“ s cílem přivést techniky z denshō k životu. taijutsu přivádí zbraně k životu. Musíme tedy mít vynikající taijutsu, abychom mohli rozvíjet vynikající techniky se zbraněmi. V souvislosti s shurikeny nesmíme jen stát. Musíme se pohybovat!
V současnosti vídáme policisty/vojáky ozbrojené a často používající zbraň proti šíleným individuím, která se na ně vrhají s nožem atd. Policisté musí stále použít nohy, aby se vyhnuli těmto lidem i poté, co byli tito šílení lidé mnohokrát zasaženi.
Pro sběratele budou techniky jen formou napsanou na kusu papíru a budou pouze fyzicky napodobovány na úrovni sestav nebo kat. Kata je tedy mrtvá. Úzkoprsí vidí denshō waza jako techniky nepoužitelné pro moderní společnost, a tak cvičí s mentalitou předvádění waza jako forem určených pouze k zachování tradice. Toto je smutné, není-liž pravda? Techniky mnoha umění nikdy nepřekročí hranice anebo pravidla toho konkrétního stylu. Máme velké štěstí, že nám sōke vysvětluje pravou podstatu budō, není-liž pravda?
Od lidí studujících „moderní umění“ můžete často slyšet, že tradiční dovednosti jako třeba mutō dori a sōjutsu atd., nejsou v současnosti použitelné. No, jak jsem právě řekl, tito lidé nevidí víc jak vlastní svět. Chtěl bych těmto lidem znovu zopakovat, že všechny profesionální bezpečnostní složky jako je FBI, CIA, NSA, SAS, Mossad atd. vidí a rozumí hodnotě bojového umění bujinkanu z výsledků jejich přímé zkušenosti v situacích života a smrti.
Věřím, že k dosažení pevného úspěchu v házení s bō-shurikeny, musíme nejdříve získat Mushin – stav „bez mysli“. Pokud zahájím individuální trénink shurikenjutsu a budu-li vyrušován zvídavými myšlenkami, pak má schopnost „vnímat“ bude značně narušena. Proto se mi nepodaří kontrolovat mé hody. Jen pokud vstoupím do stavu osvobozujícího od úspěchu či neúspěchu, smutku či štěstí, síly či slabosti, jen pak jsem schopen přinášet soulad.
Za prvé. Shurikenjutsu mi pomohlo s hledáním „správné mysli“ pro budō. Cítím, že základní podstata potřebná pro hraní hudby nebo provádění uměleckých snah má podobné smýšlení. Toto může být spojené s Mu nebo „bez mysli“.
Za druhé. Shurikenjutsu vás učí, že je nutné získat dobrou formu a cvičit správně taijutsu. Věřím, že správné Tesabaki v Gogyō no katě je základem pro shurikenjutsu. Sōke řekl, že schopnosti každého člověka v taijutsu, lze vidět v jejich schopnostech v shurikenjutsu. Zásadní je naučit se být přirozený. Sōke nám vždy říká, že takto je to se všemi zbraněmi. Ale dokud si skutečně neuvědomíte jeho učení z první ruky (vlastní tvrdou dřinou), nikdy opravdu nepochopíte až do jádra své bytosti. Toto je velmi důležité pochopit.
Za třetí. Principy taijutsu vás učí kukan. Kūkan je to, co hází shuriken. Neustálé studium se srdcem hluboko zaměřeným na pochopení principů také osvobozuje mysl od nepřízně osudu. Toto je velmi důležité pro udržení jasné mysli a efektivní házení shurikenů.
Existuje okamžik (jeden nádech) mezi chvíli, kdy shuriken opustí vaší ruku a kdy zasáhne cíl. Toto lze přirovnat k prostoru mezi řádky knihy. Tento okamžik (shunkan) je obsažen v mnoha technikách. Učení je v dechu. Házení shurikenů je vlastně druh kiai. Spolu s hodem uvolníte směrem k cíli koncentrovanou energii. Princip Shin gi tai ichi je zde velmi důležitý.
Za čtvrté. Ztuhlost je smrtí shurikenjutsu. Taijutsu a svoboda „hrát si“ v kukan je jediný způsob, jak skutečně porozumět umění shuriken nagejutsu v reálné situaci a udržet toto umění „naživu !“.
Dovolte mi zakončit tím, že nejsem mistr v házení shurikeny. Nicméně miluji házení shurikeny!
Nejsem historik nebo učenec v oblasti shurikenů. Jen jsem sebral hroty, které jsem dostal nebo měl a „cítil“, že mám házet. To je důležité. Vezměte shurikeny a nechte je, aby zapadli přirozeně do vaší ruky a učte se házet z této přirozené pozice.
Většina bodů, které jsem zmínil, je výsledkem mé osobní zkušenosti. Mnohokrát jsem minul terč, ale po každém hodu jsem došel pro shuriken a při chůzi zpět jsem se poučil o svém postoji. Bavte se a nechte se frustrovat vlastními schopnostmi a vytrvalostí.
Toto je Ninpō ikkan.
Pokračujte a učte se využívat zkušenosti, které vám házení hroty může dát.
Šťastné házení!
”Nezanedbávejte umění shurikenjutsu.“ – sōke Masaaki Hatsumi
(c) Duncan Stewart slamdunc742004@yahoo.com Tento článek byl převzat ze stránky: http://tazziedevil.wordpress.com/bo-shurikenjutsu
Předchozí články o shurikenjutsu 手裏剣術 byly zaměřeny na obecnou historii či na jednotlivé školy, které obsahují ve svém učení tyto techniky. V tomto textu se trochu více podíváme na samotné techniky shurikenjutsu. Pokud se věnujete technikám házení, tak jste se již mnohokrát dostali do okamžiku, kdy ve vaší praxi přišel moment zdánlivého zastavení se ve vývoji. Někdy stačí upravit malý detail, abyste se opět posunuli dále. Většinou je to ale moment, který je nezbytný proto, abyste na určité úrovni strávili tréninkem více času, a tak pevněji ukotvili některé z pohybů ve vaší technice. Až toho dosáhnete, je možné se posunout dále. V každé oblasti tradičních bojových umění je důležitý vytrvalý přístup k tréninku, možná o to víc v rámci shurikenjutsu.
Techniky shurikenjutsu v našem pojetí vycházejí z kompletního způsobu práce s tělem v rámci ninpō taijutsu 忍法体術. Ve většině škol byly tyto dovednosti učeny až jako jedny z posledních. To znamená, že se k nim dostali pouze ti studenti, kteří dosáhli vysoké úrovně a naprosté loajality ke škole. To tedy znamená, že po mnoha letech náročného tréninku. Z tohoto důvodu hledejte důležité detaily v našem taijutsu 體術, pohybech/technikách těla. Bez toho to bude jen obyčejné házení a to se může naučit každý. To není moc zajímavé.
Hatsumi sensei demonstruje techniku senban nage shurikenjutsu společně s ashi sabaki.
Za uchi 座打ち – hod prováděný z různých druhů pozic v sedě
Hashiri uchi 走り打ち – hod prováděný v běhu
Ne uchi 寝打ち – metody hodů z pozice v lehu
Henka waza 変化技 – další varianty hodů, jako jsou Ichimonji uchi 一文字打ち, Jūmonji uchi 十文字打ち atd.
Najděte způsob, jak udržet pod kontrolou pozici čepele během jejího letu. Pokud získáte tuto schopnost, vaše shurikenjutsu se posune o veliký krok dále.
Hatsumi sensei a část jeho sbírky shurikenů a různých denshō.
Dnes jsou techniky shurikenjutsu velice oblíbené. Mnoho studentů bujinkanu se snaží hledat svou inspiraci v jiných tradicích (dnes třeba i na internetu), protože je pro ně náročné studovat techniky pod svými učiteli. Nehledejte cestu jak obejít to, čím byste si měli projít.
Některé z technik trochu podrobněji
Jōdan uchi 上段打ち (vertikální hod seshora)
Začínáme z pozice Shizentai 自然体 či Shizen no kamae 自然の構え, tedy z přirozeného stoje. Shuriken 手裏剣 máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem levou nohou vpřed, současně s tím posuneme pravou ruku nahoru ze strany k hlavě do úrovně spánku dlaní vzad, aby z čelního pohledu nebyla čepel vidět. S prudkým otočením pravého boku vpřed švihneme pravou rukou šikmo před tělem tak, že pravá ruka „padá“ diagonálně dolů k levému boku. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli.
Gyaku uchi 逆打ち (diagonální a horizontální hod)
Začínáme z pozice Shizen no kamae 自然の構え. Shuriken 手裏剣 máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem pravou nohou vpřed, současně s tím posuneme pravou ruku křížem před tělem nad levé rameno. Otočíme dlaň ruky od hlavy ven a s prudkým otočením v bocích švihneme pravou rukou šikmo před tělem tak, že pravá ruka „padá“ diagonálně dolů k pravému boku. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli. Student by měl během hodu neustále dodržovat principy založené na základních pohybech taijutsu. Pravá ruka využívá totožného principu a téměř úplně stejného pohybu, s jakým se setkáme v případě úderu způsobem Ura shutō ken 裏手刀拳.
Age uchi 上げ打ち (hod zespoda nahoru)
V případě této techniky začínáme z pozice Shizen no kamae 自然の構え, přičemž shuriken 手裏剣 máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem pravou nohou vzad do pozice Shōshin no kamae 初心の構え, kdy levá ruka je natažená před tělem a pravá ruka se shurikenem se posune dolů vedle pravého boku. Další pohyb je krok pravou nohou vpřed, se kterým současně provede pravá ruka prudký švih vpřed tak, aby vytvářela pohyb před tělem diagonálně nahoru do prostoru před levé rameno. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli. Tohoto hodu se dá také docílit pouhým otočením boků bez kroku vpřed. Dráha házející ruky je stejná jako v základním způsobu hodu. Během této techniky se snažíme docílit stejného pocitu a pohybu, který provádíme v rámci Gogyō no katy 五行の型, konkrétně první techniky z tohoto souboru, a to Chi no katy 地の型.
Shinobi připraven k technikám shurikenjutsu fotografie z filmu Shinobi no mono (herec Ishikawa Raizō). (sōke Masaaki Hatsumi byl odborným poradcem pro tento film)
Jednou z nejdůležitějších věcí pro zvládnutí správného hodu, je naučit se uvolnit čepel z dlaně v ten správný okamžik. Jediný způsob, jak si toto osvojit, je pravidelný a intenzivní trénink.
V našem pražském dōjō se věnujeme technikám shurikenjutsu intenzivně již od začátku fungování Bujinkan Dōjō Prague. Především vycházíme z tradic škol bujinkan ryū-ha 武神館流派, kde najdeme širokou škálu technik shurikenjutsu. A to nejen z hlediska technik hodů, ale i dalšího využití. To ale neznamená, že bychom se nezajímali i o techniky vycházející z jiných tradic. Právě naopak, i to je pro nás důležitá součást studia (v minulosti jsme například byli organizátory prvních dvou seminářů Meifu shinkage-ryū v ČR pod vedením představitele školy Otsuky senseie). Pravidelně pořádáme keiko speciálně zaměřené na shurikenjutsu, stejně tak jako víkendové semináře, které jsou otevřené i pro zájemce z řad veřejnosti.
(c) 2014, Pavel Slavík dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague pavels@bujinkanprague.com www.bujinkanprague.com
Současná japonská policie je reprezentována tzv. Národní policejní agenturou (NPA), na kterou ještě dohlíží Národní veřejná bezpečnostní komise. NPA se skládá ze sedmi krajských úřadů, z nichž každý odpovídá za několik prefektur. Systém malých policejních stanic nazývaných – kōban 交番, které byly zřízeny již v roce 1885 a jsou rozsety takřka po celém Japonsku, existují a fungují dodnes. V těchto stanicích drží japonští policisté nepřetržitou službu a jsou vždy připraveni pomoci svým spoluobčanům.
Něco málo z historie
Ve feudálním Japonsku byly pořádkové (policejní) síly rozděleny do několika kategorií. Působili zde strážní nazývaní yoriki 与力, dále policisté označováni výrazem dōshin 同心 a členové hlídek – okappiki 岡っ引き. Využíváni byli také tesaki 手先 – najatí pomocníci. Ti všichni využívali několik speciálních donucovacích prostředků. V první řadě to bylo jutte 十手 (jitte 実手). Malá jednoruční zbraň, která se skládala ze železné tyčky s rukojetí a jednoho či dvou vidlicovitých výčnělků směřujících dopředu. Tyto výčnělky fungovaly nejen jako přirozená ochrana ruky, ale zároveň se s nimi dala např. zachytávat nepřátelská zbraň či páčit. Se samotnou zbraní se samozřejmě daly provádět také jednoduché údery a body. Současně se jutte používalo i jako symbol určitého postavení, kterým se policisté prokazovali.
Dalšími zajímavými donucovacími prostředky byly tzv. torimono sandōgu 捕者三道具 neboli tři nástroje k zadržení. Šlo o speciální tyčové zbraně, které se používaly k odzbrojení a následnému podrobení podezřelých či agresivních osob. Jednalo se o tsukubō 突棒 (tlačicí tyč), sodegarami 袖搦 (zamotávač rukávů) a sasumatu 刺股 (vidlicovité kopí). Všechny tyto zbraně měly přibližně dvoumetrovou násadu z velmi tvrdého dřeva, které bylo ještě vyztužené železem. Tsukubō mělo na svém konci tvar písmene T a nejčastěji bylo užívané k tlačení, přidržení a kontrole u země či zdi. Šly s ním také dobře podrážet nohy protivníků. Zamotávač rukávů – sodegarami byl opatřen mnohačetnými ostny a háčky v různých směrech. Hlavní použití se týkalo „nakontaktování“ problémové osoby, tzn. zarazit sodegarami do protivníkova oděvu a zatočit tímto nástrojem tak, aby se volné oblečení na háčky a ostny namotalo. Poté stačilo jen tahat a tlačit k zemi, kde se podezřelý lépe pacifikoval. Posledním nástrojem byla sasumata – vidlicovité kopí. Toto dvouhroté kopí ve tvaru písmene U se nejčastěji využívalo ke kontrole končetin či krku podezřelého. I zde šlo o to co nejrychleji přitlačit zatýkanou osobu např. k zemi či ke zdi a dostat ji pod kontrolu. Nesmíme zapomínat, že mnohdy tito policisté zakročovali i proti samurajům, kteří výborně ovládali své meče.
Moderní vybavení inspirované minulostí
I v dnešní době používají japonští policisté některé donucovací prostředky, které jsou inspirovány historií. K zadržení některých pachatelů využívají např. moderní sasumatu. Tento nástroj není vyroben ze železa, ale z lehké slitiny. Dále je jeho zakončení ve tvaru písmene U mnohem širší, a tudíž vhodnější k zadržení trupu podezřelého. Samozřejmě chybí ostré výstupky a často je použita teleskopická tyč (výhoda variability délky). Tento donucovací prostředek je mnohem bezpečnější pro zadrženého a policistům se snáze ovládá i přenáší.
Další součástí výbavy současného japonského policisty je teleskopický obušek nazývaný keibō 警棒. U japonské policie byl oficiálně představen speciální teleskopický obušek tokushu keibō 特殊警棒 nebo také tobi dashi jutte – vyskakující obušek již v roce 1961. Japonská policie byla vůbec první policie na světě, která teleskopické obušky oficiálně zařadila do své výzbroje. Techniky, které se v té době u policie v Japonsku vyučovaly, vycházely z části z keibō sōhō 警棒操法 (metoda použití policejního obušku), z části z juttejutsu 十手術 (bojové využití zatýkacího prostředku) a z keijōjutsu 警杖術 (policejní umění hole). Na vytvoření tohoto speciálního výukového systému se nejvíce podíleli velmi uznávaní japonští učitelé stylů Shintō musō ryū 神道夢想流 a Ikkaku ryū 一角流.
Komplexní systém boje zblízka a použití donucovacích prostředků určený pro policii byl postupně vytvářen od roku 1924 a v roce 1947 oficiálně nazván taihōjutsu 逮捕術 – umění zadržení. Metoda obsahuje koncept kobo ichi 攻防一, kdy je hlavním cílem akce úměrná situaci. Vedle rozličných technik toshu – neozbrojeného boje, je tu obsažen boj krátkou holí/ obuškem – keibō, dále několik způsobů nasazení pout – soken a postupy při prohledávání.
Asi nejzajímavější disciplínou je metoda poutání provazem, která byla v rámci policejního výcviku vyučována již od roku 1931 a zřejmě přetrvává ve výcviku japonské policie dodnes. Techniky poutání provazem byly a jsou vyvrcholením snahy porazit, podrobit a zajmout protivníka.
K dalšímu vybavení moderního japonského policisty patří například radiostanice, pouta, balistická ochranná vesta a palná zbraň – revolver S&W M37 nebo M60 (v ráži 38 speciál). Ačkoli je kriminalita v Japonsku na velmi nízké úrovni, samozřejmě že i japonská policie disponuje speciálními protiteroristickými jednotkami označenými zkratkou SAT (Special Assault Team) – Tokushu Kyūshū Butai 特殊急襲部隊.
Použité zdroje informací: kniha Taihōjutsu, autor Don Cunnningham a internet
(c) Martin Hradecký zakladatel a hlavní instruktor Akademie Aegis vedoucí Adaptive combat training webpages: www.actraining.cz
Zajímáte se o tradiční bojová umění a plánujete cestu do země vycházejícího slunce? Pak využijte příležitost a navštivte původní ninjovský dům či ninja vesnici. Podobných „atrakcí“ je v Japonsku několik, ale asi nejznámější je ninjovské muzeum a ninjovský dům v Iga Ueno, dále oblast Togakushi a samozřejmě oblast Koga. Všechna tato „lákadla“ se nacházejí na ostrově Honshū a patří mezi hojně navštěvovaná místa japonské historie.
V dnešním článku se zaměřím na oblast Kōga a na dvě místa specializující se na problematiku ninjů. Obě leží v prefektuře Shiga, a pokud nepojedete automobilem, tak asi nejlepší cestování, které mohu vřele doporučit, je vlakem JR a to ze směru z města Ósaka nebo města Kyoto do stanice Kōka (pokud chcete navštívit ninja vesnici) nebo stanici Kōnan, která je nejblíže k ninjovskému domu. Samotný ninja yashiki (ninjovský dům) je téměř 300 let starý autentický dům, který byl stavěn pro slavného vůdce ninjů Mochizukiho Izumonokamiho. Dům byl na své současné místo přemístěn z nedaleké horské vesnice. Zvenčí toto stavení vypadá úplně stejně jako ostatní domy v této oblasti, ale uvnitř je mnoho funkčních skrytých místností, falešných stěn, speciálních skrýší na zbraně či únikových cest. Součástí expozice je i sbírka různých ninjovských zbraní, pomůcek a dalšího vybavení. Místní průvodce při svém výkladu přímo demonstruje a vysvětluje většinu ninjovských „vychytávek“ v tomto domě jako jsou rotační dveře, sklápěcí schůdky, prostory k neviditelnému pozorování, úkryty na zbraně a pasti pro nevítané hosty. Pokud máte zájem, můžete si i vyzkoušet vrhání různých typů shurikenů v přilehlém prostoru, který je k tomu určen.
Vesnice ninjů, která leží blíže k vlakové a autobusové stanici Kōka, je vzdálena ještě minimálně 45 – 60 min pěšky. Vyplatí se proto telefonicky domluvit se zaměstnanci vesnice na transportu do vesničky – bez problémů vás bezplatně vyzvednou. Samotná ninja vesnice je komplex několika budov nacházející se v zalesněných kopcích. Mimo repliky ninjovského domu, svatyně a muzea s obrovskou škálou exponátů je zde i prostor na vyzkoušení vrhání shurikenů, speciální překážková dráha, suvenýr shop a půjčovna ninja oblečení. I zde vás v ninja domě provede průvodce a vysvětlí a ukáže jak některé skrýše, tajné průlezy, pasti či únikové cesty fungují. Jiný průvodce vás vezme na překážkovou dráhu, kde si vyzkoušíte zdolat mimo jiné např. repliku staré hradní stěny či originální zeď ohraničující samurajův pozemek. Vrhání shurikenů i s odborným výkladem a ukázkami si můžete vyzkoušet na několik různě vzdálených cílů. Muzeum obsahuje nejen různorodou výzbroj ninjů, ale i mnoho nástrojů a pomůcek, které ninja používal k úspěšnému splnění svého úkolu. Jednalo se například o řadu prostředků, pomocí kterých ninja vnikal do cizích objektů. Speciální skládací žebříky, páčidla, paklíče, naslouchací zařízení, atp. Součástí expozice jsou i staré originální knihy a manuály týkající se ninjutsu. Pokud se rozhodnete navštívit v Japonsku tyto atrakce, tak si vyčleňte minimálně jeden celý den, abyste si v klidu vše prohlédli a stihli se přemístit z jednoho místa do druhého. V pondělí bývá zavřeno a otevírací doba je od 9.00 do 16.30 nebo 17.00. Zjistěte si samozřejmě aktuální informace, ideálně na internetu, nebo se optejte v informačním středisku.
(c) Martin Hradecký zakladatel a hlavní instruktor Akademie Aegis vedoucí Adaptive combat training webpages: www.actraining.cz
Během poslední lekce sensei napsal kaligrafii (viz. obrázek), na které bylo napsáno Mushin mukō 無心無光 (bez myšlení, bez formy). Připomnělo mi to Musashiho princip Uko mukō 得光無光 (s formou, bez formy). Musashi vysvětluje, že koncept kamae je složitý a mísí jak fyzické, tak duševní postoje. Říká že kamae je „nejen fyzický postoj, ale mění se podle situace, stejně jako tvar vody v různých nádobách. Fyzické kamae je jako hrad, avšak potřebuje uvnitř schopného pána“. Tahle představa se mi líbí.
Budō našeho senseie je bez formy a díky tomu je tak silné což podněcuje naši kreativitu. Nejsou zde žádné předpojaté akce a žádný záměr. To je ovšem na velmi vysoké úrovni a ne mnoho praktikantů bujinkanu je schopno alespoň uchopit tuto myšlenku, natož to provést. Aby člověk dosáhl této úrovně, musí nejprve ovládnou základy a rozličné bojové systémy bujinkanu. Tato schopnost Mushin mukō se objeví, když se vaše Sainō kon ki rozvine dostatečně v Jūppō sesshō.
Jūppō sesshō ze své podstaty nemůže tolerovat formy ani tvary, neboť je to přirozená reakce na Mienai (neviditelnou) situaci. Formy a tvary vás prozrazují a mohou odhalit vaše záměry protivníkovi. Jste-li schopni zaujmout Mushin mukō v boji, vaše tělo bude jednoduše adekvátně reagovat. Výsledek není důležitý. Pohybujete se přirozeně, jednoduše, surfujete na vlnách záměru vašeho protivníka.
To je důvod, proč považuji studium Tsurugi za tak zajímavé. Tsurugi ožívá, protože jste ovládli tradiční „moderní“ formy boje s mečem (v bujinkanu se studují v Kukishin, Togakure, shōtō a tachi).
Zvláštní je, že studujeme staré systémy boje se zbraněmi pomocí pochopení jejich moderních vývojů. Vzpomeňte, že tsurugi se používalo skoro do konce éry Heian jidai (794-1185). To znamená, že techniky tsurugi se používaly alespoň 35 století (včetně Číny). V porovnání s tím, tachi a katana se používaly po dobu necelých 8 století válčení (10.- 18. stol.).
Ale jak sensei vysvětlil, psané techniky se vytratily (bambusová stébla a papír nepřežily čas), a tak již jen tělo dokáže znovu vytvořit ty techniky. Nyní, když tsurugi vytvořilo tachi a tachi katanu, můžeme pomocí studia relativně „moderních“ cest tachi a katany znovuobjevit staré bojové zkušenosti našich předků. Píši „předků“, neboť celý svět : Indové, Římané, Řekové a Vikingové používali ten samý rovný typ čepele.
Letošním předvedením tsurugi nám Hatsumi sensei dal ten nejlepší nástroj pro zbavení se formy. Bojování je o přežití, ne o tom, aby to vypadalo hezky. Pokud umíte formu dostatečně dobře, pak tsurugi osvobodí vaše taijutsu. Sensei nás na to ale připravil. Studovali jsme meč cestováním zpět v čase: nejdřív Kukishin bikenjutsu, pak shōtō, pak meč Togakure a pak tachi. Vlastně jsme studovali meč od moderní doby až po dobu Tsurugi.
Když pochopen, tento koncept Mushin mukō 無心無光 (bez myšlení, bez formy) s mečem, můžete jej aplikovat na jakýkoliv typ boje, od taijutsu po jakoukoliv zbraň. Proto je Tsurugi tak těžké pochopit.
A toto je ta krása Jūppō sesshō bojových umění bujinkanu, učených Hatsumi senseiem.
(c) 2013, Arnaud Cousergue e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com web: www.budomart.com Publikováno 29. července 2013 na stránkách: kumafr.wordpress.com/2013/07/29/mushin-muko-no-thinking-no-form
Hurá! Po 25ti letech a více než 50 cestách za tréninky do Japonska jsem konečně pochopil rozdíl mezi prací nohou ve školách Kotō ryū a Gyokko ryū. Lepší pozdě než-li nikdy.
Měli jsme hodinu s Nagato senseiem a mně se nedařilo udělat techniku oni kudaki tak, jak to ukazoval, dokud jsem to neviděl. Hatsumi sensei často mluví o mienai waza, je to technika, kterou nemůžete vidět. Pro mne to bylo mienai po čtvrt století.
Mé taijutsu bylo ovlivněno především pohyby Noguchi senseie. Důvodem toho bylo, že mi Hatsumi sensei v roce 1993 řekl, abych trénoval pouze s ním a Noguchi senseiem. To platilo až do otevření honbu dōjō v listopadu 1997. Zeptal jsem se ho znovu s kým bych měl teď trénovat a on odpověděl, že pouze v honbu na lekcích shi tennō. Začal jsem tedy pravidelně trénovat se Seno senseiem, Oguri senseiem a Nagato senseiem. Jak víte, každý shihan má své vlastní způsoby pohybu a jejich taijutsu se tak liší. V minulosti jsem objevil, nakolik rozdílné jsou pohyby Nagato senseie o mého taijutsu. Až do včerejška to mé oči nebyly schopné vidět, ale včera jsem pochopil tu lehkost.
Každý shihan dostal od svého senseie nějaké školy. Pokud byl Noguchi sensei převážně ovlivněn Gyokko ryū, pak Nagato sensei byl zaměřen spíše na Kotō ryū. Tyto dvě školy se zabývají rozdílnými vzdálenostmi a tudíž je práce nohou rozdílná. Také pokud porovnáte relativní velikosti pracovních vzdálenosti (tj. efektivit) Nagato senseie a Noguchi senseie, zjistíte, že jsou rozdílné. Gyokko ryū pracuje s kratšími vzdálenostmi. Hatsumi sensei mi jednou řekl, že v Gyokko ryū je vzdálenost přibližně 2 shaku (více méně od lokte po konečky prstů). Pohyby jsou prováděny spíše moguri způsobem, pohybuje vertikálně nahoru, dolu a v kruzích, aby se vykompenzoval nedostatek vzdálenosti. Naproti tomu v Kotō ryū je počáteční vzdálenost 6 shaku. Proto tato škola využívá mnoho úskoků dopředu a dozadu. Pohyby jsou prováděny převážně horizontálně. Toto základní porozumění o těchto dvou školách částečně vysvětluje, proč se tak dobře spojily dohromady po jejich sjednocení. Vzájemně se doplňují.
Víme, že Kotō ryū používá yoko aruki (nohy ve stejném směru), kdežto Gyokko ryū využívá jūji aruki (nohy kolmo). Víme, že v Kotō ryū je tělo umístěno stranou (profilované, ploché), zatímco v Gyokko ryū je tělo zkroucené kvůli nedostatku vzdálenosti.
Včera jsme dělali variaci Oni kudaki. V technice Uke útočil pravou pěstí. Tori kontroloval prostor natažením pravé ruky do omote (bez bloku) a umístěním svého těla ven od ruky útočníka. Tori měl své levé chodidlo vepředu a tělo paralelně s rukou ukeho. Poté tori láme a ohýbá ukeho ruku a pohybem vpřed provádí jakési oni kudaki. Jsem si jist, že tomu každý rozumí. Nebyl jsem schopný to udělat, protože když jsem nasazoval waza, tak jsem našlapoval vpřed mojí zadní nohou (pravou), což způsobilo stáčení mého těla doleva (typická práce nohou v Gyokko ryū). Nagato sensei jednoduše přesouval svoji tělesnou váhu, tak že by mohl vkročit přímo jeho levou nohou, vytvářejíc automatické vychýlení rovnováhy ukeho dozadu. Toto by vyústilo, čemu já říkám typický “nagatoism”, v obvyklé prohození rukou a smrt ukeho.
Jednoduchou změnou váhy v nohách a pohybem přední nohy namísto zadní udržujete své tělo v rovině a můžete tak vkročit nebo přeskočil přes ukeho. Vídal jsem to léta, ale protože jsem se soustředil na špatnou věc, tak teprve včera, pozorováním pouze nohou, jsem to konečně pochopil.
Trénoval jsem zde více jak padesátkrát a pokaždé se naučím nové principy. Je to úžasné. Je to zajímavé jak sem učitelé přicházejí každé dva nebo tři roky a myslí si, že pochopili vše.
Jak jsem napsal ve svém předchozím článku „hodnost neznamená kompetence“ a cituji Nagato senseie včera během přestávky „hodnost, kterou máš je založena pouze na vaší osobní stupnici“. Hádám, že někteří mají malé stupnice, ale je to důležité, protože všichni víme, že na velikosti nezáleží.
(c) 2013, Arnaud Cousergue e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com web: www.budomart.com Publikováno 30. června 2013 na stránkách: kumafr.wordpress.com/2013/07/30/koto-vs-gyokko
Připravit tento článek o jednotlivých shuriken ryū-ha 手裏剣流派, školách obsahujících dovednosti shurikenjutsu 手裏剣術, byl docela oříšek a určitě ještě do budoucna bude. Nejsou zde uvedeny všechny školy, ale jen ty, jejichž tradice se uchovala do dnešních dnů a nebo je o nich zmínka v různých materiálech věnujících se této oblasti japonských bujutsu 武術. Ani informace zde uvedené nejsou kompletní, neboť jednotlivé tradice mají dlouhou historii. Pokud se budete chtít více dozvědět o jednotlivých školách, obraťte se na lidi, kteří se jim věnují. Pokud budu znát lidi z ČR, kteří jsou zastoupením některé z uvedených škol, rád zde umístím odkaz, přes který je můžete kontaktovat.
Než se pustíte do čtení textu, prosím přijměte fakt, že je velmi složité získat informace o některých školách a jejich technikách, protože tyto dovednosti byly v historii uchovávány v tajnosti a v některých tradičních školách je to praktikováno dodnes.
Enmei ryū 円明流
Zakladatelem této školy, která zahrnuje házení až 40cm dlouhým ostřím, nejspíše tantō 短刀 nebo nožem, byl údajně slavný šermíř Miyamoto Musashi 宮本武蔵 (1584 – 1645). Existuje příběh o souboji mezi Musashim a Shishido Baikenem (宍戸梅軒), který byl expertem kusari-gamy 鎖鎌, srpu s řetězem vyvinutým speciálně k poražení samurajova meče. Jak Shishido vytáhl svůj řetěz, Musashi hodil dýku, která Shishidoa zasáhla do hrudi a zabila ho.
Miyamoto Musashi, jeden z nejslavnějších šermířů středověkého Japonska.
Chishin ryū 知新流
Škola Chishin ryū byla založena mužem jmenujícím se Iijima Hyobei (také znám jako Iijima Heibei). Iijima byl studentem školy Takemura ryū 竹村流 a velice se zajímal o dovednost shurikenjutsu. Zároveň byl studentem Miyamota Ioriho 宮本伊織 (1612 – 1678), adoptivního syna slavného japonského šermíře Miyamota Musashiho 宮本武蔵 (1584 – 1645).
Posledním sōkem školy byl muž jménem Tanba Ujinaga.
Váha bō-shurikenu používaného v této škole je poměrně veliká a tak je snadné docílit razantního hodu, kdy čepel má velikou energii. Tento typ shurikenu je také znám pod názvem Kugi-gata.
Bō-shurikeny školy Chishin ryū. (ze sbírky Yasukiho Otsuki)
Další pohled na bō-shurikeny školy Chishin ryū.
Ganritsu ryū 願立流
Nejranější zmínka o vrhacích čepelích pochází z Ganritsu ryū. U zrodu této tradice byl muž jménem Matsubayashi Henyasai 松林蝙蝠斎, který se údajně narodil v roce 1593. Matsubayashi byl znamenitým mistrem boje s mečem školy Katori shinkon ryū 香取真魂流, okolo roku 1624 sloužícím ve službách klanu Matsushiro 松代藩. Byl také znám pod jménem Sama no Suke Nagayoshi 左馬助間長吉. Škola Katori Shinkon ryū měla ve svém systému zařazeny unikátní techniky shurikenjutsu. Tato škola také vyvinula údajně pět specifických druhů shurikenů. O Matsubayashim se tvrdí, že byl během rychlého pohybu, skoku nebo běhu schopen vrhat z rukou své čepele s velikou přesností, až o něm říkali lidé, že jeho čepele si dokáží jako netopýr najít svůj cíl, a tak není divu, že mu někteří začali říkat netopýr Matsubayashi.
Bō-shuriken školy Ganritsu ryū.
Co se týká technik, není možné říci přesný popis metod hodu této školy. Tyto dovednosti se bohužel nedochovaly do dnešních dnů. Nicméně se tvrdí, že techniky byly totožné s těmi, které byly využívány školou Katono ryū 上遠野流, která byla vytvořena právě ze školy Ganritsu ryū. Tvrdí se, že k vytvoření samotné této školy mohlo přispět to, že Matsubayashi chtěl vyvinout krátký a štíhlý shuriken, aby jej mohl schovat do vlasů nebo lépe řečeno do uzlu, který byl typickou úpravou vlasů samurajů (tzv. chonmage 丁髷).
Bō-shuriken školy Ganritsu ryū – detail hrotové části shurikenu.
Bō-shuriken školy Ganritsu ryū – detail zadní části těla shurikenu.
Iga-ryū 伊賀流
Iga ryū je dnes zastřešujícím názvem pro tradice škol ninjutsu a jūjutsu pocházející z regionu Iga. Provincie Iga se stala jedním ze dvou míst (druhé je oblast Kōga 甲賀), která jsou asi nejsilněji spjatá s tradicemi shinobi. Tradice školy Iga ryū měla nejsilnější zvuk kolem měst Iga a Ueno, které jsou součástí dnešní prefektury Mie (Mie-ken 三重県). Válečníci této školy byli často označováni termínem Iga no mono 伊賀之者, mužové Igy.
Mezi nejslavnější členy Iga ryū jistě patří Hanzō Hattori 服部半蔵 (1541 – 1596), který se proslavil ve službách Tokugawy Ieyasua a později se stal jedním z jeho generálů.
Hanzō Hattori byl jedním z nejznámějších představitelů Iga ryū.
Během raného období Muromachi (Muromachi jidai 室町時代, 1336 – 1573) se obyvatelé Iga osamostatnili od svých feudálních vládců a založili jakýsi vlastní stát zvaný Iga Sokoku Ikki 伊賀惣国一揆. Jeden z prvních historických záznamů, který zmiňuje Iga no mono, je z roku 1487, kdy shōgun Ashikaga Yoshihisa 足利義尚 (1465 – 1489) napadl Rokkaku Takayoriho 六角高頼. Tehdy shinobi z oblastí Iga i Koga bojovali na straně Rokkakua a pomohli tak úspěšně odrazit útok shōguna.
Matsubagata 松葉形 byl jedním z tvarů shurikenů vyvinutý a používaný školou Iga ryū. Tvar této čepele byl krom házení upraven tak, aby jej bylo možné efektivně využívat v rámci boje na krátkou vzdálenost. To šlo ruku v ruce s představou, že většina zbraní využívaná ninji musela splňovat i role dalších nástrojů. Rozevřená ramena tak sloužila také k zachytávání prstů nepřátel, kontrole zbraně či se mezi ně umístil palec, aby tak mohla čepel lépe fungovat jako bodná zbraň.
Matsubagata 松葉形, jeden z tvarů shurikenů využívaných Iga ryū.
Ikku ryū 一空流
Sōke a zakladatel školy pan Shirakami Eizō Ikku Ken.
Ikku ryū shurikenjutsu 一空流手裏剣術 bývá někdy označována termínem Ikkuken ryū shurikenjutsu 一空軒流手裏剣術. Ikku-ken je jméno dané relativně modernímu stylu shurikenů, vytvořenému v roce 1965 moderním mistrem shurikenů a autorem, Shirakami Eizoem. Pan Shirakami se narodil v Tokyu v roce 1921, bohužel zemřel v roce 2001, a i když měl během let několik studentů, nezanechal žádného nástupce jako hlavu jeho ryū. Byl studentem mistra Naruse Kanjiho (zemřel 1948), 3. velmistra Negishi ryū shurikenjutsu, který trénoval i šerm v Yamato ryū a po svých zkušenostech z války s Čínou z přelomu století napsal knihu o japonském boji se šavlí. Mistr Naruse byl studentem Yonegawa Magoroku, který zase studoval u výše zmíněného zakladatele Shirai ryū, Shirai Toru. Pan Shikami začal s tréninkem shurikenů v roce 1938 pod panem Naruse. Učil se dovednostem házení jak školy Shirai ryū, tak i Negishi ryū a zkombinoval čepel z Shirai ryū se stylem házení v Negishi ryū, čímž vytvořil novou metodu, která využívala čepel se dvěma hroty (obr. 23). Shuriken s hroty na obou koncích odstranil problém s vhodným umístěním čepele v ruce před hodem, což dává větší flexibilitu na delší vzdálenost. Pan Shirakami také studoval kenjutsu z Hokushin ittō ryū pod svým strýcem, generálem Hayashi Senjuroem, a lukostřelbu (včetně uchine) Heki ryū od jiného strýce, Miyamura Chizuka.
Škola Katono ryū byla vytvořena ze školy Ganritsu ryū. Někdy je tato škola nazývána Izu-ryū 伊豆流, z důvodu, že jedno z jmen zakladatele bylo Katono Izu. Najdou se tací, kteří se dohadují, zda Izu ryū je jen jiným názvem pro tuto školu a nebo samostatná tradice. Nicméně zakladatelem této tradice je muž jménem Katono Hirohide 上遠野広秀 z klanu Sendai 仙台藩. Studoval techniky shurikenjutsu a kenjutsu ve škole Ganritsu ryū přímo pod Matsubayashim Henyasaiem 松林蝙蝠斎 (můžete se setkat i s touto podobou zápisu jména 松林蝙也斎) a jeho údajně nejlepším studentem Shindoem Kanshiroem 新藤勘四郎. Byl jedním z prvních, kdo používal k házení “jehly”, kterým se říkalo mesu-gata メス形. Shurikeny, které využíval, byly velice krátké, asi tak okolo 10 cm, jejich váha byla pouhých 20 gramů a daly se ukrýt ve vlasech. Tvar i váha shurikenů nasvědčuje tomu, že byl vysoký požadavek na schopnosti válečníka při jejich použití.
V historickém díle Oshu banashi 奥州波奈志, které napsala Tadano Makuzu 只野真葛 (dcera Kudoa Hensukeho 工藤平助, lékaře u klanu Sendai), je napsáno, že Katono Hirohide byl znamenitým mistrem v mnoha válečnických dovednostech a zvláště v dovednosti shurikenjutsu. Je tam napsáno, že byl Katono schopen držet čepel shurikenu opřenou mezi ukazováčkem a prostředníčkem a hodem vždy zasáhnout svůj cíl. Cílem technik byly otvory v masce chránící obličej oponenta, slabá místa helem, brnění a kožených součástí zbroje samuraje. Říká se, že byl schopen hodit dvě jehly naráz na obraz koně a trefit obě kopyta najednou.
Koden ryū 狐伝流
Tato škola je zaměřena především na techniky jūjutsu 柔術, které prý vycházejí z velice starých metod majících kořeny až v 7. století. Ve svém učení obsahuje tato škola i techniky s některými zbraněmi, a tak i techniky shurikenjutsu. Samotné čepele školy jsou velmi osobité, nazývané “kunai-gata 苦無形”. Samotný kunai existuje v mnoha různých tvarech a je spjatý s tradicemi ninjutsu 忍術. Zdá se být spíše univerzálním nástrojem, používaným pro hloubení děr a šplhání. Původně se kunai využíval při “kumiuchi 組討”, starém umění zachytávání na bojišti, jako ruční nástroj k narušování oponentova brnění. Možná se potom přišlo na jejich využití jako vrhací zbraně a tato technika se předávala a vešla ve známost jako Koden ryū shuriken 狐伝流手裏剣.
Seikō Fujita 藤田西湖 ukazuje některé čepele ze školy Koden ryū ve své knize pod názvem Zukai shurikenjutsu.
Kukishinden tenshin hyōhō 九鬼神伝天真兵法
Kukishin ryū je další prastarý a rozsáhlý způsob bojového umění, které se svým vznikem datuje až do 14. století. Tato škola obsahuje techniky beze zbraně, a to poměrně v rozsáhlé formě, a pak také techniky s mnoha zbraněmi různého typu.
V rámci technik shurikenjutsu používá 7,5 cm velký čtvercový plech broušené oceli, zvaný “teppan 鉄板”, který se hází proti oponentovi v brnění, což je technika podobná tsubute 礫 ze starověku. Mají tvar čtverce se čtvercovým otvorem uprostřed. V některých dokumentech školy Kukishin, jsou zmínky o plátech, které mají v průměru až 12 cm. Válečníci této školy používali jako bō-shuriken malý nožík kozuka 小柄, který je součástí soupravy meče.
Mito ryū 水戸流
Portrét, na kterém je zachycen Tokugawa Nariaki. Tokugawa Nariaki 徳川斉昭 (1800 – 1860) Mito-han 水戸藩.
Škola Negishi ryū shurikenjutsu je jednou z nejvýznamnějších škol tohoto umění. Byla založena mužem jménem Negishi Shōrei 根岸松齢 někdy v polovině roku 1850. Datum vzniku sice není nikterak staré, ale kořeny této školy můžeme vystopovat v tradicích školy Katori shinkon ryū 香取真魂流, která působila v regionu Sendai a byla odnoží školy Tenshin shōden katori shintō ryū 天真正伝香取神道流. Nicméně přímým předchůdcem školy Negishi ryū je tradice školy Ganritsu ryū, která byla široce rozšířená v oblasti Tōhoku (Tōhoku-chihō 東北地方). Po několik generací byla tato škola v rukou rodiny Katono 上遠野 (viz Katono ryū). Od rodiny Katono později zdědil toto umění muž jménem Date Yoshikuni 伊達慶邦 (17. 10. 1825 – 12. 7. 1874), který byl představitelem 13. generace klanu Sendai (Sendai-han 仙台藩).
Date Yoshikuni
Tvrdí se, že Date Yoshikuni trval na tom, aby všechny ženy v jeho domácnosti byly vyškoleny v umění shurikenjutsu jako metodě účinné formy sebeobrany. Jedním z důvodu pro to byla nízká váha shurikenu a možnost jej snadno ukrývat. A tak není divu, že jeho žena Tokugawa Takako 徳川孝子, která byla dcerou Tokugawy Nariakiho 徳川斉昭 z klanu Mito (Mito-han 水戸藩), si osvojila vysokou úroveň dovedností umění shurikenjutsu. Na základě přání svého otce předala Takako své dovednosti a s tím i umění muži jménem Kaihō Hanpei 海保帆平, který byl krom jiného oficiálním instruktorem technik meče na území klanu Mito. Tento muž byl v mládí studentem Negishiho Senshōa 根岸宣将, který byl mimo jiné v pořadí druhým sōke (představitelem) školy Annaka-han Araki ryū kenjutsu 安中藩荒流剣術 v rámci klanu Annaka (Annaka-han 安中藩). Po smrti Negishiho Senshōa pokračoval Kaihō Hanpei ve svém studiu shurikenjutsu pod vedením syna Senshōa jménem Negishi Sentoku 根岸宣徳, který byl představitelem 3. generace této školy. Okolo věku 14 let začal Kaihō s tréninkem technik meče školy Hokushin ittō ryū 北辰一刀流 přímo pod vedením zakladatele této školy jménem Chiba Shusaku Narimasa 千葉周作成政. Jeho dovednosti technik meče byly natolik vysoké, že se později stal dalším představitelem této tradice. Okolo roku 1849 požádal Negishi Sentoku, aby Kaihō vyučoval techniky škol Hokushin ittō ryū a Ganritsu ryū (potažmo Katono ryū) jeho tehdy 16letého syna Shōreie. Netrvalo to dlouho a během několika let se stal Negishi Shōrei 根岸松齢 nejlepším studentem Kaihōa. Ve věku 25 let Shōrei následoval přání svého otce a stal se oficiálním instruktorem technik meče v klanu Annaka v oblasti provincie Kōzuke (Kōzuke no kuni 上野国), která je dnes součástí prefektury Gunma (Gunma-ken 群馬県). V této době se Shōrei stal představitelem 4. generace Annaka-han Araki ryū kenjutsu. Jak tomu bylo v té době zvykem, osobnosti s výjimečnými schopnostmi se doslaly do povědomí širokého okolí. A tak i Shōrei byl díky svým dovednostem znám široko daleko. Dokonce se mu říkalo Jōshū Kotengu 上州小天狗, což by se dalo přeložit jako malý tengu z oblasti Jōshū (tengu byli japonští skřeti, často zpodobňováni s velkým nosem či ptačím zobákem, kteří byli známí pro své výjimečné až možná magické bojové schopnosti). Nicméně Shōreiovy bojové schopnosti byly tak známé, že když se o nich dozvěděl daimyō Itakura 板倉, nařídil mu, aby zdržel účasti ve všech veřejných soubojích. Negishi Shōrei dále pokračoval ve svém studiu bojových umění kenjutsu a shurikenjutsu. Neustále cítil potřebu zdokonalovat již osvojené techniky, což jej postupem času vedlo k založení nové školy zaměřené čistě na techniky shurikenjutsu použitelné ve skutečném boji, a tak vznikla tradice Negishi ryū 根岸流. Co se týče tvaru používaných čepelí, zachoval Shōrei osmihranný průřez čepele, jako tomu bylo v případě Ganritsu ryū. Tělo shurikenu bylo o něco rozšířeno jak u hrotu, tak i v koncové části. Čepel tak získala větší váhu, což umožňovalo dosáhnout větší vzdálenosti pro hod a stejně tak i větší energie při dopadu shurikenu na cíl.
Staré čepele bō-shurikenu využívané školou Negishi ryū.
Negishi Shōrei posléze předává školu i učení svému studentu jménem Tonegawa Magoroku 利根川孫六. Tonegawa se narodil 13. 7. 1851 na hradě Tatebayashi 館林市 nacházejícím se v prefektuře Gunma. Jeho otec byl vazalem daimyōa jménem Akimoto Hiromoto 秋元礼朝 z klanu Tatebayashi (Tatebayashi-han 館林藩). Dalším v pořadí, kdo stál v čele školy Negishi ryū, byl Naruse Kanji 成瀬関次. Naruse se narodil 10.11.1888 v Tokiu. Tonegawa poznal Naruseho na své tokijské přednášce o shurikenjutsu v klubu Miyama. Více než sedmdesátiletý Tonegawa dlouho odmítal zájem Naruseho, ale nakonec po dlouhém naléhání souhlasil. Tento krok se později ukázal jako velice správný.
Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Naruse Kanji. Naruse sensei zachycen během shurikenjutsu, iaijutsu a portrét v uniformě.
Naruse si velice rychle osvojil jemu ukazované techniky shurikenjutsu a neustále se chtěl v tomto odvětví bojových umění zlepšovat a zdokonalovat. Nakonec po dvanácti letech Tonegawa předal školu do rukou Naruseho, který se tak stal 3. sōkem (představitelem) tradice Negishi ryū shurikenjutsu. Naruse Kanji v mládí studoval i další školy bojových umění. Například prostřednictvím svého tchána se seznámil se školou Kuwana han-den yamamoto ryū iaijutsu 桑名藩伝山本流居合術, ve které postupem času zdědil také titul sōke. Ostatně svého času byl Naruse považován za velikou autoritu v nejen v oblasti shurikenjutsu, ale i iaijutsu 居合術 a kenjutsu 剣術 známou po celém Japonsku. Byl snad vůbec prvním autorem knihy o shurikenjutsu, která systematicky popisovala tento obor nejen z historického hlediska, ale především z hlediska samotných technik těchto bojových dovedností. Tato kniha je dodnes považována za velice kvalitní a snad všechny následující knihy o shurikenjutsu čerpají informace převážně z této publikace. Naruse sepsal mezi lety 1940 až 1945 ještě další zajímavé knihy o japonském umění meče. Mezi tyto knihy patří např. titul Tatakau nihontō 戦う日本刀, který by se dal přeložit jako “japonský meč v bitvách” a nebo kniha Rinsen tōjutsu 臨戦刀術, jejíž název by šel vysvětlit jako “umění meče ve válce”. Jeho zájem a bádání v oblasti shurikenjutsu bylo obdivuhodné, hodně času například věnoval “rekonstrukci” tradic školy Shirai ryū shurikenjutsu 白井流手裏剣術, která v té době již nebyla známa. Těžko říci jakými prostředky, ale pravdou je, že po hlubokém výzkumu tradic okolo této školy spolu s Miyawakim Toruem 宮脇徹 tuto doslova ztracenou školu oživili pro další generace. Během svého života přijal Naruse Kanji pouze tři studenty, které zasvětil do tajů svého bojového umění. Byli to Maeda Isamu 前田勇, Shirakami Eizō Ikku Ken 白上一空軒 a posledním z nich je současný sōke školy jménem Saitō Satoshi 齋藤聰. Je dost možné, že všichni studovali společně u Naruseho a nebo ve stejném období okolo druhé světové války. A právě v době války Naruse napsal dopis Saitōovi, ve kterém vyjádřil svůj záměr předat mu titul sōke ve školách Negishi ryū a Yamamoto ryū iaijutsu. V tradici školy Shirai ryū měl titul sōke získat Shirakami Eizō Ikku Ken.
Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Saitō Satoshi.
Nicméně po válce byla společnost v celém Japonsku ve velikém zmatku. Mnoho lidí ztratilo kontakt s příbuznými a stejně tak ztratili vzájemný kontakt Naruseho studenti. A tak se stalo, že Maeda Isamu považoval své “spolubojovníky” za mrtvé, neboť jak Saitō, tak i Shirakami byli povoláni do vojenské služby, do války, ve které zahynulo mnoho lidí. Deset let po smrti Naruse senseie, tedy v roce 1958, navštívil Maeda Isamu veřejné enbu (vystoupení) tradičních bojových umění v Tokiu. Pro příležitost této události se Maeda zapsal jako sōke školy Negishi ryū, protože věřil, že je jediným přeživším studentem Naruseho. Na samotné akci se však opět setkal se Saitōem, který už v několika příležitostech před touto akcí reprezentoval školu Negishi ryū jako její oficiální představitel. Mezi akcemi, na kterých představil svou školu, byla i první poválečná exhibice japonských bojových umění, která proběhla v Taiikukan 体育館 v Tokiu v roce 1954. Tato akce byla opravdu výjimečná a dokázala přilákat údajně na 15 000 diváků. Ale vraťme se zpět k setkání Maedy a Saitōa. Saitō nabídnul Maedovi, který byl v té době starším praktikantem, aby vedl školu jako sōke po zbytek roku 1958. Od následující roku pak škola opět byla v rukou Saitōa, který ji reprezentuje do dnešních dnů. Na základě svých zkušeností a pozic byli Saitō Satoshi i Shirakami Eizō Ikku Ken přijati do asociace Nihon kobudō shinkōkai 日本古武道振興会, která je nejstarší a nejváženější organizací tradičních japonských bojových umění v Japonsku vůbec. Saitō byl zde zaregistrován jako představitel školy Negishi ryū a Shirakami zase jako představitel tradice školy Shirai ryū. V roce 2001 Shirakami umírá a tak přechází na osobu Saitōa i titul sōke školy Shirai ryū. I Saitō Satoshi, krom toho že studoval na universitě Keio (Keio Gijuku Daigaku 庆应义塾), studoval také další bojová umění, aby se přiblížil co nejvíce k pochopení podstaty bojových umění. Díky této snaze potkává v roce 1949 muže jménem Fujita Seikō 藤田西湖, který byl představitelem Wada-ha kōga ryū ninjutsu 藤田派甲賀流忍術 a který byl znám jako poslední shinobi Kōga. Saitō se posléze stává jeho osobním studentem. Během tréninku s Fujitou se Saitō seznamuje jednak s technikami Kōga ryū ninjutsu, ale také s technikami školy Shingetsu ryū shurikenjutsu 心月流手裏剣術. Saitō Satoshi “otevřel” více toto umění veřejnosti. V letech 1957 až 1994 vystupoval v mnoha pořadech různých televizních stanic (NHK, TBS, TV Asahi, TV Tokyo a Tokai TV), aby představil shurikenjutsu okolnímu světu. Natočil DVD v edici Nihon no kobudō 日本の古武道, kde předvádí se svými studenty konkrétní techniky hodů, typy shurikenů a další. Také byl zván filmovými produkcemi jako odborník přes bojové scény. Dnes je Saitō posledním žijícím studentem významných učitelů Naruseho a Fujity.
Budoucí sōke školy Negishi ryū, pan Tomabechi Yoshimi během enbu, vystoupení.
Shurikenjutsu v rámci této školy
Jak už bylo řečeno, škola Negishi ryū používá osmihranné shurikeny s různě dlouhými letkami, aby tak mohly být házeny co nejefektivněji na různé vzdálenosti. Na kratší vzdálenost se používají shurikeny s kratšími letkami a na delší vzdálenosti s delšími letkami. Škola využívá pro své hody výhradně techniku jiki-dahō 直打法, tedy držení v dlani s hrotem vycházejícím z dlaně vpřed. Tento způsob přímého hodu je bez rotace (přímá trajektorie), která je v podstatě nemožná díky samotnému tvaru čepele a letkám připevněným na konci. V technikách hodů je často využíván meč k technice samotné či k jejímu doplnění či provedení návazné techniky.
Způsob držení bō-shurikenu ve škole Negishi ryū.
Proces učení hodu v této škole vede přes tři kihon gata 基本型 (základní metody), které zahrnují různé rytmy házení:
1. Manji, zahrnující tříkrokové/stupňové pohyby 2. Tori, dvoukrokové pohyby a 3. Jikishi, která zahrnuje pouze jednokrokové pohyby.
Krom toho je třeba zvážit vzdálenost cíle. Jakmile cvičenec zvládne tyto různé techniky hodů, čeká ho učení shikake katy nebo “sento katy” neboli metody bojového házení. V závislosti na bojové situaci mohou být použity rozdílné metody:
■ Kōsō, když čelí protivníkovi ■ Ubu, během pohybu ■ Inyōsō, pro rychlé házení na cíle vpředu a vzadu ■ Shichi, čtyři moudrosti
Existují také metody hodu ze sedu či lehu, kombinované s mečem, ve tmě, metody skrývání nebo metody boje zblízka.
5. sōke školy Shirai ryū, pan Shirakami Eizō Ikku Ken.
Rekishi 歴史 historie:
Zakladatelem tradice školy byl muž jménem Shirai Tōru Yoshikane 白井亨義謙, který se narodil v roce 1783, tedy v třetím roce éry Enmei 天明 v Edo 江戸 (nynější Tokio). Shirai pocházel z klanu Okayama (Okayama-han 岡山藩) a jeho jméno v mládí bylo Daijirō 大冶郎. Jméno Shirai pochází z matčiny strany rodiny, a to z toho důvodu, že zde nebyl žádný mužský potomek potřebný pro zachování rodinného jména. Daijirō tedy přijal jméno po svém dědovi z matčiny strany Shirai Hikobei 白井彦兵衛 a později se přejmenoval na Shirai Yoshikane. Osoba dědy byla důležitá i z toho pohledu, že právě on chtěl, aby byl jeho vnuk vyškolen v bojových uměních. A tak jej již v sedmi letech matka přivedla do dōjō školy Kijin ryū 機迅流, kde se setkal se svým prvním učitelem Yodou Hidetoshim Shimpachirōem 依田秀復新八郎. O sedm let později, tedy ve věku 14 let se začal školit v technikách Nakanishi-ha ittō ryū 中西派一刀流, aby se tak ještě více zdokonalil v oblasti bojových umění. V tomto dōjō vedl své lekce Nakanishi Chūta Tanehira 中西忠太子啓. Nakanishi dōjō 中西道場 bylo ve svém okolí známé díky jejich tréninku založeném na soutěžních formách se shinaiem prováděných za použití ochranného oblečení. Yoshikaneho tréninkové nasazení bylo tak vysoké, že za pouhých pět let úspěšně zvládl učení této školy. Nicméně i když zemřel jeho učitel Nakanishi Chūta Tanehira (v únoru 1801), pokračoval dál ve svém tréninku pod vedením jeho nejstaršího studenta Terady Gorōemona Muneariho 寺田五郎衛門宗有. Tvrdí se, že Terada se ve svém tréninku zaměřil pouze na techniky kumitachi 組太刀, a to údajně z toho důvodu, že vnímal Nakanishi-ha ittō ryū jako skvělou školu pro sportovní pojetí boje. Ke konci roku 1801 odešel teprve 18letý Shirai od Terady senseie a cestoval především po regionech Kantō (Kantō chihō 関東地方) a Koshinetsu 甲信越. Na těchto svých putováních se účastnil několika soubojů s mistry různých bojových umění. Během těchto zkušeností zjistil, že nejtěžší pro něj bylo bojovat se zápasníky sumō 相撲 (sumō je bojový zápas starý více než 1 000 let, první zmínka o tomto sportu se však objevuje již v kronice Kojiki 古事記 z roku 712). Proto se rozhodl věnovat se tréninku tohoto zápasnického stylu pod vedením mistra Tamagakiho Gakunosukeho 玉垣額之助 (1784 – 1824). Jeho schopnosti se rychle lepšily, až nakonec získal potřebné dovednosti k dalšímu ze zápasů. V tomto utkání nastoupil proti zkušenému zápasníkovi jménem Semiyama Hyōemon 瀬見山兵衛門, kterého dokázal porazit. Umění školy Naganuma ryū heigaku 長沼流兵学 bylo další dovedností, kterou si Shirai dokázal osvojit. Slovo heigaku by se dalo přeložit asi jako vojenská věda, kterou studoval pod mistrem této školy, panem Shimizuem Shunzōem 清水俊蔵. Ale to není z daleka vše, čemu se Shirai věnoval. Dalšími uměními, kterým se věnoval, byly školy Shinmusō muraku ryū iaijutsu 神夢想無楽流居合術, Shinmusō ittō ryū kenjutsu 神夢想一刀流剣術, Shizuka ryū naginatajutsu 静流長刀術, Inagami shinmyo ryū jūjutsu 稲上心妙流柔術, Hōzōin ryū takada-ha sōjutsu 宝蔵院高田派流槍術, Anazawa-ryū 穴沢流, techniky kusarigamajutsu 鎖鎌術 nebo techniky fukibarijutsu 吹き針術. Jak vidíte na tomto přehledu, seznam škol, které Shirai studoval, je opravdu dlouhý. Bohužel není známo, jakých úrovní dosáhl v jednotlivých školách. Nakonec se Shirai vrátil ze svých cest zpět do oblasti Edo, kde se znovu setkat s Teradou senseiem. Terada sensei zatím založil svůj vlastní styl, postavený především na technikách meče, a nazval jej Tenshin ittō ryū 天真一刀流. Shirai opět pokračoval v tréninku pod vedením Terady senseie, který mu dne 15. 8. 1815 udělil licenci k výuce této školy a následně se Shirai stal v pořadí 2. sōkem (představitelem) Tenshin ittō ryū. O Shiraiovi koluje mnoho příběhů. Jeden například tvrdí, že byl Shirai členem slavné skupiny, která byla známa pod názvem Sanbagarasu 三羽烏 (tři vrány) a byla součástí Nakanishi dōjō. Ti zbylí členové byli již zmíněný Terada Gorōemon Muneari a Takayanagi Matashirō 高柳又四郎. Shirai byl také člověkem zajímajícím se o různá odvětví bojových umění. Byl dlouholetým “fanouškem” umění shurikenjutsu, kterému se intenzivně věnoval. Po několika letech tohoto intenzivního tréninku nakonec zakládá styl/školu pod svým jménem Shirai ryū shurikenjutsu. Shirai vyučuje toto umění několik dalších zájemců, z jejichž řad vybral studenta jménem Kurokochi Dengorō Kanenori 黒河内伝五郎兼規, který se stal v pořadí druhým sōke školy. Kanenori byl prominentní osobou zběhlou v oblasti bojových umění sloužící rodu Aizu (Aizu-han 会津藩). Jeho původní jméno bylo Dengorō a byl jako dítě adoptován Kurokochim Jisukem Kanehiroem 黒河内治助兼博. Členové jeho adoptivní rodiny cvičili umění školy Shinmusō muraku ryū iaijutsu 神夢想無楽流居合術, které se u nich dědilo po několik generací a bylo nakonec předáno do rukou právě Kanenoriho. Kanenori také dosáhl mistrovské úrovně ve školách Shinmusō ittō ryū kenjutsu 神夢想一刀流剣術, Inagami shinmyo ryū jūjutsu 稲上心妙流柔術, Anazawa ryū 穴沢流 a Shizuka ryū naginatajutsu 静流長刀術. Ale ani toto není úplný výčet bojových dovedností, kterým se za svého života Kanenori věnoval. Setkával se s mnoha učiteli různých bojových umění a škol, studoval například bajutsu 馬術 (umění válečného jezdectví), kenjutsu 剣術 (techniky meče), sōjutsu 槍術 (techniky kopí), naginatajutsu 薙刀術 (techniky “halapartny”), jūjutsu 柔術 (techniky neozbrojeného boje), shurikenjutsu 手裏剣術 (techniky házení krátkých čepelí), fukiyajutsu 吹き矢術 (techniky využití foukacích zbraní), kusarigamajutsu 鎖鎌術 (techniky srpu s řetězem) a kyūjutsu 弓術 (techniky lukostřelby). Byl také znám svými znalostmi v oblasti torimono sandōgu 捕り物三道具. Do této oblasti spadaly tři dlouhé zbraně, které byly využívány ve feudálním Japonsku k zadržování a zatýkaní lidí nejčastěji zločinců a trestanců. Těmito zbraněmi byly sasumata 刺股 (“vidlicové kopí”), sodegarami 袖搦 (“zamotávač rukávů”) a poslední bylo tsukubō 突棒 (“tlačící tyč”).
Naruse Kanji zachycený během tréninku technik shurikenjutsu. Podle tvaru čepelí lze usuzovat, že předvádí techniky školy Negishi ryū.
V širokém okolí byl považován za velikého znalce v oblasti bojových umění. Například v díle Aizu-han kyoikukō 会津藩教育考 (kronice rodu Aizu) můžeme najít zmínku o Kanenorim, který prý byl schopen zasáhnout otvor mince shurikenem na vzdálenost až šesti metrů. Ve stejném díle najdeme také informaci, že ve stáří Kanenori přišel téměř úplně o zrak, ale přesto byl schopen zavěsit na zeď dřevěnou destičku o velikosti 12 cm, poodstoupit od ní na vzdálenost tří metrů a poté každým svým hodem ji zasáhnout. Další výjimečnou dovedností, kterou si Kanenori osvojil a rozvinul, bylo umění fukiyajutsu. V kronice rodu Aizu také najdeme zmínku o této jeho dovednosti. Prý byl schopen si vložit do úst několik jehel a poté jednu po druhé prudce vyfouknout ze svých úst s takovou razancí, že se na vzdálenost tří metrů jehly zabodly do papírových dveří. I možná proto o sobě často tvrdil, že k boji nepotřebuje meč ani žádné jiné zbraně. Dílo Nihon budō zenshū 日本武道全集 uvádí, že měl Kanenori dva své syny (bohužel neznám jejich jména). Starší syn byl údajně zabit v bitvě známé jako Boshin sensō 戊辰戦争 a druhý syn se z této bitvy vrátit zmrzačený od zásahu šrapnelu z dělové koule. Kanenori byl velice zklamaný změnami, kterými v té době procházelo Japonsko. Těmito změnami byly reformy Meiji (Meiji ishin 明治維新), kdy docházelo k politickým změnám a rušení samurajského stavu, a tak se ve věku 65 let rozhodl zabít svého zmrzačeného syna a sám se poté rozhodl spáchat seppuku 切腹, což je formální způsob sebevraždy, který byl prováděn výlučně kastou válečníků. Jeho hrob můžeme dnes najít v západní části chrámu Shiramizu Amida-dō 白水阿弥陀堂 v městě Iwaki (Iwaki-shi いわき市), nacházejícím se v prefektuře Fukushima (Fukushima-ken 福島県). Po smrti Kanenoriho v roce 1868 nemá jeho rod následovníka a vymírá (někteří si ale myslí, že jeho rod nevymřel, ale byl s novými reformami v zemi zahnán do ilegality). Tady se zdá, že následuje historická mezera trvající přes šedesát let, kdy škola není živá a nemá svého představitele. Až teprve po roce 1930 Naruse Kanji 成瀬関次, v té době již sōke Negishi ryū, započal s historickým výzkumem okolo školy Shirai ryū shurikenjutsu. Nešlo mu jen o historické souvislosti, ale především o technickou dokumentaci kompletního učení školy. Trvalo mu mnoho let, než získal všechny potřebné dokumenty, aby byl schopen znovu oživit tuto ztracenou tradici.
Naruse Kanji zachycený během tréninku technik shurikenjutsu. Podle tvaru čepelí lze usuzovat, že předvádí techniky školy Negishi ryū.
V období druhé světové války komunikoval Naruse s dōjō Miyawakiho Tōrua 宮脇徹 žijícího v prefektuře Shizuoka (Shizuoka-ken 静岡県), který byl krom jiného představitelem školy Chuya-ha ittō ryū 忠也派一刀流. Během války byla oblast Shizuoky často cílem válečných náletů. Z tohoto důvodu byla oblast obsazená mnoha vojenskými jednotkami. Náhoda tomu chtěla, že se v této oblasti vyskytoval i Saitō Satoshi 齋藤聰 v té době sloužící ve vojenské službě. Saitō byl již v té době pokročilým studentem Naruseho Negishi ryū. Naruse v jednom ze svých dopisů požádal Saitōa, aby vzal historická denshō 伝承 (historické dokumenty-svitky, které mohou obsahovat historii a techniky školy), navštívil Miyawakiho a zjistil, zda zná a praktikuje techniky školy Shirai ryū. V případě, že se toto potvrdí, měl od něj získat důležité informace s vazbou k této škole shurikenjutsu, aby se Naruse posunul v odkrývání tajemství této tradice. V roce 1945 bylo při náletech město Hamamatsu (Hamamatsu-shi 浜松市) z větší části zničeno. Bohužel s tím i Miyawaki dōjō 宮脇道場. A co bylo ještě horší, byla skutečnost, že Miyawaki i s celou svou rodinou během těchto bombardování naneštěstí zahynul také. Po této tragické události se Naruse rozhodl pokračovat v tradici Shirai ryū. Nechtěl dopustit, aby se umění této školy opět ztratilo v dějinách, a tak jej sám oživil.
5. sōke školy Shirai ryū, pan Shirakami Eizō Ikku Ken.
Jeden ze studentů Naruse senseie byl Shirakami Eizō Ikku Ken 白上一空軒. A právě tento muž se po smrti Naruseho stal dalším sōke (doslova hlava rodinné tradice; jinak také představitel školy) právě školy Shirai ryū. Shirakami se narodil v Tokiu v roce 1921. V roce 1947 Shirakami vystudoval universitu Waseda (Waseda daigaku 早稲田大学), která je jednou z nejprestižnějších universit v Japonsku. Po škole odešel učit na střední školu v jedné z částí Tokia jménem Jiyugaoka 自油が丘. Studoval pod svým strýcem Hayashim Senjurōem 林銑十郎, který byl vojenským generálem, školu Hokushin ittō ryū 北辰一刀流 zaměřenou na techniky meče. Pod jiným strýcem jménem Miyamura Chizuka 宮村千事香 studoval učení lukostřelby školy Heki ryū kyūjutsu 日置流弓術 a techniky uchinejutsu 打根術.
Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Saitō Satoshi.
Od roku 1938 studoval techniky shurikenjutsu škol Negishi ryū a Shirai ryū pod vedením Naruse senseie. Jeho zanícení technikami shurikenjutsu vedlo k tomu, že v roce 1965 dokonce založil svou vlastní školu pod názvem Ikku ryū shurikenjutsu 一空流手裏剣術 někdy nazývanou také Ikkuken ryū shurikenjutsu 一空軒流手裏剣術. Shirakami sám publikoval několik prací na téma shurikenjutsu. Mezi ně patří například i kniha Shuriken no sekai 手裏剣の世界. Shirakami umírá v roce 2001 a titul sōke přechází na Saitō Satoshiho, který prezentuje tuto školu do současnosti. Dnes se škola Shirai ryū dědí jako doprovodná tradice školy Negishi ryū. Nicméně obě školy jsou i přesto evidovány v asociaci Nihon kobudō shinkōkai 日本古武道振興会, která je nejstarší a nejváženější organizací tradičních japonských bojových umění v Japonsku.
Shurikenjutsu v rámci této školy
Čepele shurikenů této školy jsou dlouhé 15 – 25 cm, nejčastěji pak 18 cm a jsou kulatého průřezu.
Způsob držení bō-shurikenu ve škole Shirai ryū.
Jednou ze specifických technik školy je hanten dahō 反転打法, což je technika, kdy čepel shurikenu během letu rotuje o 180°. Shuriken před tímto hodem je umístěn v ruce tak, že hrot směřuje do dlaně házejícího. Škola Shirai ryū je tímto stylem unikátní, protože například školy Negishi ryū a ani Tenshin shōden katori shintō ryū techniku hanten dahō nepoužívají. Tato technika je školou využívána při hodech na delší vzdálenost, než je 2,7 metru. Při kratší vzdálenosti škola využívá techniku jiki dahō 直打法.
Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Saitō Satoshi, během hodu jōdan uchi.
Shingetsu ryū 心月流
Tato škola je další z bojových tradic zaměřených pouze na techniky shurikenjutsu. Tuto školu založil v roce 1910 muž jménem Seikō Fujita 藤田西湖 (1898 – 4. 1. 1966), o kterém někteří tvrdí, že byl posledním ze skutečných shinobi z tradic Kōga ryū. Jeho původní jméno bylo Isamu Fujita, narodil se v Tokiu a studovat bojová umění začal se svým dědečkem Fujitou Shintazaemonem, které byl v pořadí 13. představitel školy Kōga ryū ninjutsu. Fujita byl představitelem několika škol, například Nanban sattō ryū kempō 南蛮殺到流拳法, Wada-ha kōga ryū ninjutsu 藤田派甲賀流忍術 a tou třetí byla právě škola Shingetsu ryū shurikenjutsu 心月流手裏剣術. Někdy okolo roku 1949 se Fujita setkává se Saitōem Satoshim 齋藤聰, představitelem Negishi ryū a později i Shirai ryū. Od té chvíle se pravidelně scházejí za účelem společného výzkumu v oblasti shurikenjutsu. Saitō ukázal Fujitovi techniky shurikenjutsu jeho škol. Oba se pak scházeli v domu Fujity, kde v druhém patře společně studovali.
Představitel školy, pan Seikō Fujita 藤田西湖.
Fujita byl pilný i v publikační činnosti. Napsal mnoho knih zaměřených na různé oblasti bojových umění. Mezi jeho knihy patří například – Zukai torinawajutsu 図解捕縄術, Ninjutsu hiroku 忍術秘録, Kenpō gokui atemi sakkatsu-hō meikai 拳法極意当身殺活法明解, Shintō musō ryū jōjutsu zukai 神道夢想流杖術図解 a z našeho pohledu nemůžeme vynechat knihu Zukai shurikenjutsu 図解手裏剣術, která byla silně ovlivněna knihou Shuriken 手裏剣 od autora Naruse Kanjiho. Navíc mnoho ilustrací z této knihy znázorňuje techniky vycházející z Negishi ryū a Shirai ryū. Dá se tedy předpokládat, že určitý vliv na obsah knihy měl i Saitō. V knize Fujita připisuje vznik školy Shingetsu ryū muži jménem Fujiwara Naritada 藤原成忠, ale toto se nikdy nepotvrdilo. Neexistují žádné jiné záznamy uvádějící toto jméno ve spojitosti s touto školou. Dnes tuto školu prezentuje Ueda Atsuko 上田温子, vnučka Fujity, která je uznána asociací Nihon kobudō shinkokai jako představitelka (sōke) škol Shingetsu ryū shurikenjutsu a Wada-ha kōga ryū ninjutsu. Atsuko se naučila techniky shurikenjutsu od své matky jménem Ueda Yōko 上田陽子, která studovala u svého otce a také společně se Saitōem. V současnosti Saitō Satoshi přidružil umění škol Shingetsu ryū, Kōga ryū a Shirai ryū jako doprovodná umění ke škole Negishi ryū. I přesto, že Saitō sensei je představitelem těchto tradic, neučí a ani je neprezentuje volně veřejnosti. Ponechává si svá učení pro malou skupinu svých studentů. Pokud se nepletu, celkový počet studentů Saitō senseie není příliš veliký a údajně nové zájemce odmítá. Krom výše zmíněných škol je Saitō v pořadí 15. sōke školy Kuwana han-den yamamoto ryū iaijutsu 桑名藩伝山本流居合術. Saitō sensei má přes devadesát let a sám aktivně nevyučuje, již pouze dohlíží na studium svých studentů. Aktivně vykonává funkci prezidenta asociace Nihon kobudō shinkokai a je také ředitelem organizace Nihon kobudō kyōkai 日本古武道協会, což je organizace, která patří do Nippon budōkan 日本武道館, jehož cílem je spojit tradiční bojové školy (tzv. koryū 古流) a přispívat tak k jejich uchování a šíření pro další generace. V roce 1992 byl Saitō oceněn udělením císařského titulu – Žijící národní poklad (Ningen kokuhō 人間国宝)
Shurikenjutsu v rámci této školy
Samotné techniky jsou prý velice podobné těm, jež se praktikují ve škole Shirai ryū. Nicméně se tvrdí, že Fujita přidal techniky hodů způsobem gyaku uchi s horizontálním pohybem čepele a age uchi se stoupajícím pohybem čepele, kdy je hod veden pohybem ruky zespoda nahoru.
Tenshin shōden katori shintō ryū 天真正伝香取神道流
Tato škola je jednou z těch, které se řadí mezi ty, jež mají mnoho odvětví svého zájmu, tzv. sōgō budō 総合武道 – úplná bojová umění. Škola Katori shintō ryū má velice dlouhou a pestrou historii, založil ji Iizasa Chōisai Ienao 飯篠長威斉家直, který se narodil v roce 1387 v obci Iizasa 飯篠 (dnešní Takomachi, prefektura Chiba 千葉県). Ienao byl synem vysoce postaveného šlechtického samuraje z Iizasa, a tak nebylo divu, že od útlého dětství byl vzděláván v technikách s kopím (sōjutsu). Již za svého života si získal respekt a obdiv za své bojové schopnosti a jeho hrdinství bylo známé daleko za hranicemi jeho provincie. Zúčastnil se mnoha bitev, byl velice známý pro svou vynikající techniku, velice dobře ovládal i umění strategie, a tak se jeho sláva šířila po celé zemi. Údajně nebyl nikdy poražen v žádném z mnoha soubojů, které podstoupil. V době, kdy mu bylo 60 let, se rozhodl odejít do svatyně Katori 香取神宮 na dobu jednoho tisíce dnů, aby se tam mohl věnovat duchovní praxi. Iizasa Chōisai Ienao umírá v roce 1488 ve věku 102 let (101 podle západního systému).
V průběhu času studovalo techniky této školy mnoho významných šermířů. Mezi nimi byl například Tsuhakara Bokuden 塚原卜伝, zakladatel školy Bokuden ryū 卜伝流, nebo Matsumoto Bizen no kami Naokatsu 松本備前守尚勝, zakladatel Kashima shin ryū 鹿島神流, a mnozí další.
Iizasa Chōisai Ienao, zakladatel tradice Katori shintō ryū.
1. Iizasa Chōisai Ienao (Iga-no-kami) 飯篠長威斉家直 2. Iizasa Wakasa-No-Kami Morichika 3. Iizasa Wakasa-No-Kami Morinobu 4. Iizasa Yamashiro-No-Kami Moritsuna 5. Iizasa Saemon-No-Jō Morihide 6. Iizasa Oi-No-Kami Morishige 7. Iizasa Shuri-No-Suke Morinobu 8. Iizasa Shuri-No-Suke Morinaga 9. Iizasa Shuri-No-Suke Morihisa 10. Iizasa Shuri-No-Suke Morisada 11. Iizasa Shuri-No-Suke Morishige 12. Iizasa Shuri-No-Suke Moritsugu 13. Iizasa Shuri-No-Suke Morikiyo 14. Iizasa Shuri-No-Suke Nagateru 15. Iizasa Shuri-No-Suke Moriteru 16. Iizasa Shuri-No-Suke Morishige (Kan-Rikusai) 17. Iizasa Shuri-No-Suke Morifusa 18. Iizasa Shuri-No-Suke Morisada 19. Iizasa Shuri-No-Suke Kinjiro 20. Iizasa Shuri-No-Suke Yasusada 飯篠修理亮快貞 (bohužel, ze zdravotních důvodů nevyučoval jejich vlastní rodinný systém a místo toho ustanovil jako svého zástupce nynějšího učitele Ritsuke Ōtake 大竹利典, který měl své vlastní dōjō v městě Narita)
Ritsuke Ōtake 大竹利典 během technik shurikenjutsu.
Shurikenjutsu v rámci této školy
Bō-shuriken školy Katori shintō ryū má tvar hřebíku čtyřhranného průřezu. Jeho tvar, rozměr a hmotnost se liší; můžeme se setkat s čepelemi krátkými ale i delšími s robustnějším tělem. Z hlediska technik je používána metoda držení a hodu způsobem jiki dahō 直打法, kdy je čepel držena hrotem z dlaně a po hození nerotuje. Kdybychom si chtěli popsat typickou techniku využití shurikenu, je důležité upozornit, že se v této škole shuriken váže k technikám meče. Takže dejme tomu, že válečník stojí ve vzpřímené pozici levým bokem mírně vytočeným vpřed proti svému oponentovi. Pravá ruka svírá v dlani připravený shuriken v pozici, kdy je ruka napřažena pro hod na pravé straně hlavy (viz výše uvedená fotografie Ōtake senseie). Následně provede válečník povytažení meče z pochvy nazývané koikuchi 鯉口 pomocí palce levé ruky a současně posune levé chodilo vpřed směrem k jeho cíli. Tělo se otočí pravým bokem vpřed, současně pravá ruka švihá před tělo a hází tak čepel proti oponentovi. Po odhození čepele je vytasen meč, kterým je následně provedena některá z technik seku. Konec techniky je tvořen očištěním čepele od nečistot (chiburi 血振り) a zasunutím čepele zpět do pochvy meče (nōtō 納刀).
Autentické bō-shurikeny využívané školou Katori shintō ryū, které jsou k vidění ve svatyni Katori jinja. Tyto nože byly nabídnuty svatyni Katori od školy Katori shintō ryū v roce 1890. (převzato ze stránek http://www.secrets-of-shuriken.com.au/schools-of-shuriken)
Způsob držení bō-shurikenu praktikovaný ve škole Katori shintō ryū.
V mokuroku 目録, obsahu této školy, najdeme techniky shurikenjutsu rozdělené do těchto úrovní:
● Omote no shuriken 表之手裏剣 – obsahuje sedm forem ● Gogyō no shuriken 五教之手裏剣 – obsahuje osm forem ● Gokui no shuriken 極意之手裏剣 – obsahuje devět forem
Ritsuke Ōtake 大竹利典 během technik shurikenjutsu.
Pojďme se podívat na název školy Tenshin shōden katori shintō ryū kobujutsu, který se zapisuje těmito kanji 天真正伝香取神道流古武術. První dva znaky pro slovo tenshin 天真 sepřekládají bohy předaná. Další dva znaky pro slovo shōden 正伝 se překládá jako pravá/skutečná instrukce. Katori 香取 je názvem svatyně, která je centrem školy. Slovem shintō 神道 se označuje původní japonské náboženství, doslovně přeloženo cesta bohů. Slovo ryū označuje tok tradic v průběhu dějin a konečně kobujutsu 古武術 jsou tradiční bojové dovednosti/umění.
Fotografie pořízená z videa, kde je zachycen Ritsuke Ōtake 大竹利典 během technik shurikenjutsu.
V současné době existují dva směry nebo chcete-li dvě linie školy Tenshin shōden katori shintō ryū. Jednou je linie Sugino-ha 杉野派, kterou vede Sugino Yukihiro sensei 杉野至寛先生. A druhou je Ōtake-ha 大竹派, kterou vede Ritsuke Ōtake sensei 大竹利典先生. V obou liniích se vyučují techniky shurikenjutsu, ale pouze ty nejpokročilejší studenty. Výuka probíhá formou kuden 口傳, což znamená přímým kontaktem učitele se žákem. Nicméně se tvrdí, že dodnes zachované formy shurikenjutsu jsou jen střípkem z daleko obsáhlejšího množství technik.
Tato škola byla v roce 1960 poctěna jako první v historii oceněním „Nedotknutelné kulturní dědictví“ v oblasti bojových umění. To znamená, že se nemůže nikdy spojit s jiným stylem nebo frakcí bez ohledu na to, jakou nabídku dostane. To napomáhá škole si udržovat vlastní samosprávu a udržuje její vlastní integritu.
Škola Meifu shinkage ryū je moderní školou shurikenjutsu, kterou založil Chikatoshi Someya někdy v šedesátých letech minulého století. Tradice této školy krom technik shurikenjutsu obsahují i techniky fundō kusarijutsu, shōkenjutsu, onkenjutsu a další dovednosti spadající pod kakushi buki, skryté zbraně. Zpět ale k osobě zakladatele. Someya sensei byl dlouholetým studentem školy Tenshin shōden katori shintō ryū. Tuto školu studoval pod Yoshio Suginem 杉野嘉男, který byl významným představitelem této školy. Součástí učení této školy je také shurikenjutsu, se kterým se seznamují pouze pokročilí a prověření studenti. Není mnoho informací o úrovni, kterou dosáhl Someya sensei ve studiu Katori shintō ryū, ale předpokládá se, že se s technikami shurikenjutsu seznámil právě zde. Tvrdí se, že jeho schopnosti v technikách shurikenjutsu byly vynikající.
Zakladatel školy, pan Chikatoshi Someya v pozici Jōdan no kamae.
Později někdy po roce 1960 Someya sensei postavil základy nové tradice pod názvem Meifu shinkage ryū, kde své dovednosti shurikenjutsu začal prohlubovat a přidávat další techniky atd. Seznamoval se s technikami dalších škol, jež obsahovaly techniky se shurikeny. Zkoušel, trénoval a posléze i zdokonaloval techniky hodů shurikenů různých velikostí a tvarů. Jeho snahou bylo zjistit, které techniky jsou nejúčinnější. Someya sensei umírá v červnu roku 1999 bez toho, aby zanechal svého nástupce. Přesto po nějakém čase spadá titul sōke na jednoho z jeho studentů jménem Yasuyuki Otsuka, který pilně studoval v jeho škole od roku 1985. Otsuka sensei pokračoval ve snaze svého učitele a předává techniky Meifu shinkage ryū další generaci studentů, a to i za hranicemi Japonska, kam poprvé vycestoval v roce 2010. Studenti našeho dōjō měli možnost pořádat dva semináře pod tímto učitelem v České republice a stejně tak navštívit i jeho trénink v Japonsku a vždy to byly velmi cenné okamžiky pro naše studium.
V pořadí druhý sōke školy, pan Yasuyuki Otsuka.
Pojďme se nyní podívat na název školy Meifu shinkage ryū, který se zapisuje těmito kanji – 明府真影流. První znak mei 明 se překládá jako jasný, znak fu 府 označuje organizaci sdružující lidi. Další znak shin 真 by se dal přeložit jako pravda. Následují poslední dva znaky – kage 影 znamená stín, ale používá se pro označení odvrácené strany. Spojením znaků shin a kage nám vznikne význam, že každá pravda má i svou odvrácenou stranu a že tvoří nerozdělitelnou dvojici jako in-yo (čínsky jing a jang). Poslední znak ryū 流 považují někteří lidé za slovo škola, ale není tomu tak. Slovo ryū znamená proud nebo mnou více oblíbené tok. Tento tok znázorňuje předávání umění, dovedností z učitele na žáka, aby tak byl zachován přirozený vývoj školy a jejích technik pro další generace, stejně tak jako voda, která si neustále hledá cestu dál. Jak je vidět, Someya sensei vložil do názvu své školy poselství svým stoupencům. Celý název by se dal přeložit jako získejte moudrost proto, abyste rozeznali pravdu od klamu (stínu).
Yagyū shinkage ryū 柳生新陰流
Tuto tradici založil Kamiizumi Ise-no-kami Fujiwara-no-Nobutsuna 上泉伊勢守藤原信綱, který byl samurajem v Období válčících států. Svou školu nazval Shinkage ryū. Své dovednosti a stejně tak i školu předal svému nejlepšímu studentovi jménem Yagyū Sekishūsai Taira-no-Munetoshi 柳生石舟斎平宗厳 (1529 – 1606), který k názvu školy přidal své jméno. V této škole se učily techniky kenjutsu, ō-dachi, kodachi, nitō, jōjutsu a právě shurikenjutsu.
Jūji shuriken používaný školou Yagyū shinkage ryū.
Yagyū Jūbei Mitsuyoshi 柳生十兵衞三厳 (1607 – 1650) byl jedním ze slavných samurajů této rodiny. Údajně i on byl vysoce zdatný v technikách shurikenjutsu. Údajně byl schopný jednou technikou hodit i několik čepelí najednou jak typu jūji shuriken 十字手裏剣, což byla plochá čepel se čtyřmi hroty, tak i typu bō-shuriken 棒手裏剣 .
Další z čepelí využívaných školou Yagyū shinkage ryū.
Ve škole Yagyū shingan ryū 柳生心眼流, která má společné kořeny se školou Yagyū shinkage ryū, se také věnují technikám shurikenjutsu. Tvrdí se, že škola obsahovala techniky bojového házení různých zbraní i nástrojů označované termínem Hajiki dama 弾き玉. Tyto dovednosti byly v rámci tradice považovány za tajné, a tak se s nimi seznamovali jen ti nejstarší studenti, kteří projevili dostatečnou loajalitu ke škole.
Některé z dalších ryū-ha
Mnoho z tradic shuriken ryū-ha zahynulo v čase a nedochovalo se tak do dnešních dnů. V tomto seznamu tak najdete uvedeny krom jiného také školy, které již mnoho let neexistují.
Tento seznam je k nalezení v knize “Zukai shurikenjutsu 図解手裏剣術”, kterou napsal Seikō Fujita 藤田西湖
Asayama ichiden ryū 浅山一伝流
Amatsu ryū 天津流
Araki ryū 荒木流
Iga ryū 伊賀流
Itō ryū 伊豆流
Ikkan ryū 一貫流
Ippō ryū 一方流
Enmei ryū 円明流
Onkochishin ryū 温古知新流
Kasuga ryū 春日流
Kamitōno ryū 上遠野流
Katori shintō ryū 香取神刀流
Ganritsu ryū 願立流
Kōka ryū 甲賀流
Koden ryū 狐伝流
Kobori ryū 小堀流
Shishin ryū 止心流
Jitsuyō ryū 実用流
Jitoku ryū 自得流
Shoshō ryū 諸賞流
Shosetsu ryū 正雪流
Shirai ryū 白井流
Shinkage ryū 真陰流
Shingetsu ryū 心月流
Shinshin ryū 新心流
Shintō seibu ryū 神道精武流
Seishin ryū 清心流
Sekiguchi ryū 関口流
Daitō ryū 大東流
Takeuchi isshin ryū 竹内一心流
Tatsumi ryū 立身流
Chishin ryū 知新流
Tsugawa ryū 津川流
Ten ryū 天流
Tenshinden ittō ryū 天真伝一刀流
Niwa ryū 丹羽流
Negishi ryū 根岸流
Negoro ryū 根来流
Hōzan ryū 宝山流
Heishū ryū 平集流
Matsu ryū 末流
Matsuba ryū 松葉流
Miura ryū 三浦流
Musashi ryū 武蔵流
Mukyoku outeki ryū 武極応的流
Mobuchi ryū 孟淵流
Mori ryū 毛利流
Yagyū ryū 柳生流
Yamauchi ryū 山内流
Yūwa ryū 融和流
Youshin ryū 揚心流
Yoshiō ryū 義尾流
Použité zdroje:
kniha Bugei ryū-ha daijiten – autoři Watatani Kiyoshi a Yamada Tadashi kniha Shuriken – autor Naruse Kanji kniha Shuriken da-hō – autor Chikatoshi Someya kniha Shuriken no sekai – autor Shirakami Ikku Ken Eizō kniha Sengoku ninpō zukan – autor Masaaki Hatsumi kniha Historie a tradice ninjutsu – autor Masaaki Hatsumi kniha Zukai shurikenjutsu – autor Fujita Seikō kniha Shurikendō: My study of the way of the shuriken – autor Shirakami Ikku Ken Eizō kniha Shurikenjutsu no susume – autor Yasuyuki Otsuka kniha How to learn Meifu shinkage ryū – autor Yasuyuki Otsuka kniha Japanese Throwing Weapons: Mastering Techniques for Throwing the Shuriken – autor Daniel Fletcher DVD Negishi ryū shurikenjutsu – Nihon no kobudō www.renbu.org www.secrets-of-shuriken.com.au archív Bujinkan Dōjō Prague
(c) 2013, Pavel Slavík dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague pavels@bujinkanprague.com www.bujinkanprague.com
Poznámka ke článku: tento text byl připraven na konci roku 2012 a asi o rok později byl článek upraven do této verze pro náš web a byl doplněn dalšími fotografiemi. Bohužel se našli lidé, kteří části textu bezostyšně „vykrádali“ a publikovali je pod svým jménem ve svých článcích bez jakéhokoliv uvedení zdroje jen proto, že sami chtějí, aby byli vnímáni jako odborníci.
V tradičních školách bojových umění existuje koncept: “Mi no kane 身之矩“, který můžeme interpretovat jako „Tělo do čtverce“, „čtvercové tělo“. Zve nás to k pohybu, ve kterém naše tělo vždy využívá k ochraně končetiny v pravém úhlu.
K tomuto můžeme přidat další termín, který lze nalézt v tradičních školách bojových umění: hitoemi 一重身, můžeme ho interpretovat jako přístup, kdy držíme tělo bokem a chráníme své srdce a vitální části našeho těla.
Znak „身“ odkazuje na celé tělo a když se podíváte, tak je použit ve dvou termínech, které jsem popsal v úvodních odstavcích.
Mohli bychom rozvést mnoho konceptů a technických termínů různých škol tradičních proudů, ale ve zkratce, všichni studenti slyšeli učitele a instruktory říkat: “Stůjte bokem! Udržujte své tělo v jedné linii! Rovná záda! Srovnejte si hlavu! NE! Schovejte ramena, nepoužívejte boky, pohybujte celým tělem! atd, atd, atd… Nevím jak vy, ale já mám hlas svého mistra hluboko v podvědomí. Když trénuji sám, je se mnou; slyším jeho hlas v hlavě, jak mi říká:
„NE! Hlava! Ne, srovnat záda! Ne, víc bokem! Ne, ne, ne, zaměř se na každý milimetr pohybu! Znovu! Ne, znovu! NE, NE a NE!“ „Můžu si to nahrát kamerou na Facebook?“ „Ne, nahrávej svým srdcem a myslí, pokračuj v tréninku!“
Jsem vděčný za každé „NE“, drží mě při životě a vzhůru během mého tréninku a na mé cestě. Jsou to dary, které mi dává: jeho čas, pozornost a energie. Není to skvělý příklad trpělivosti a povinnosti k umění? Příklad upřímného učitele? Jaké množství peněz to může vyvážit?
Vraťme se k ideogramům a interpretaci těchto konceptů. Tělo by se mělo pohybovat jako blok, tak aby se vždy skryly vitální body. Tímto způsobem může oponent vidět vždy jen polovinu našeho těla, takže v každém bloku je vždy koordinovaný pohyb: útok a obrana unisono.
Proč je důležité být velmi opatrný s přesností pohybu těla?
Tento pohyb byl předáván z generace na generaci. Učení je přímý pohyb pro vaší podvědomou mysl. Ano! Vaší podvědomou mysl, čtete správně. Věděli jste, že vaše vědomí ovládá pouze asi 10% každodenních rozhodnutí? Zbylých 90% vašich rozhodnutí je založeno na tom, jak se váš pevný disk vyvíjel mezi 0 až 6ti lety nebo tak, jako houba jste kopírovali vaše rodiče, kulturu a společnost a pořád dokola a dokola opakujete to, co jste se naučili jako děti. Věříme, že kontrolujeme naše volby a rozhodnutí, ale většina závisí na vašem pevném disku: naše zajetá paradigmata, naše názory a podmíněné odpovědi. Náš fyzický pohyb je obrazem toho, co máme ve své mysli a srdci.
Teď se prosím zamyslete, drazí čtenáři, proč je mistr tak přímý při opravování pohybů vašeho těla?
NE, posuňte se do strany! NE! Srovnejte hlavu a udržujte jednu linii s rameny! NE, máte vytočený bok! Ne, poslouchejte pozorněji! NE!
Pohyb, který se učí z generace na generaci, je přímý kód pro naše podvědomí; pokud je vaše tělo nuceno pohybovat se ve formě, která je pro vás naprosto nemožná, pokud vaše duše trpí nedostatkem pohyblivosti a pozice jsou peklem na zemi, jestliže věříte, že vyšly z módy, že by v reálu k ničemu nebyly, protože yari, brnění, atd. už se nenosí, pokud je lepší plynout jako volný květ na louce,… nebude to tím, že jste předurčeni kulturou pohybu cizí k tomu, co původní mistři stvořili a předali po staletí?
Když znovu a znovu opakujete jeden pohyb, vysíláte vzkaz pro svůj pevný disk, aby změnil původní program vašeho bytí, vašich kořenů, vaší podstaty, vašeho ducha, vašich přesvědčení, toho co si myslíte, že teď a tady jste, a změnil to pro UMĚNÍ, UMĚNÍ předávané z generace po generaci, od MISTRA k MISTRU.
Už vidíte, proč je lepší kvalita, než kvantita?
Vaše podvědomá mysl je váš vnitřní učitel. Je to, co přetrvává nejvíce. Pracuje s maximální přesností. Vaše podvědomí nezná odpočinek, pracuje neustále, vede vaše vjemy a interpretace a v noci pracuje skrze vaše sny. Vědomá mysl je aktivní pouze ve stavu jasnosti, při vědomí, a to vyžaduje mnoho světla. Jak můžeme vidět, podvědomí je mnohem vytrvalejší, neúnavnější, neoblomnější. Cokoliv jste zažili, je v něm zaznamenáno.
Přenos pohybu tradičního bojového umění je příjem informací, které projdou vaším tělem a všemi vašimi smysly a jsou zaznamenány do vašeho podvědomí.
Kvůli tomu je důležité najít učitele, který je schopen předvést pohyb čistý a přímý z původního zdroje.
Když kopírujeme to, co nám učitel předává, musíme kopírovat jako zrcadlo, bez přidávání čehokoliv z našeho vědomí, nebo ega, bez žádného vymýšlení: být úplně otevřený a upřímný se svým pohybem, jinak ztratíme základní informace.
Proč takováto vědecká přesnost pohybu?
„Protože je to uvnitř, je to venku“, a protože je to venku, je to uvnitř; Když se pohybujeme v určité formě, naše mysl bude rozhodnuta reagovat určitým způsobem. Nepochybujte o tom, drazí čtenáři, vaše srdce začne také bít v jiné formě: UMĚNÍ, v tomto případě BOJOVÉ UMĚNÍ, bude znovuzrození ve vašem životě. Co si myslíte, že se stalo Hatsumi Senseii? Všichni jsme viděli jeho pohyby a pohyblivost na snímcích s Takamatsu Senseiem, jak je možné, že měnil svůj pohyb a pohyblivost v tak radikální formě během tak krátkého času? Pokud cvičíte bojové umění a stane se vám toto:
Cítíte se slabí, nemáte sebedůvěru, hrdost, bojíte se, pochybujete, nevěříte, pokračují a opakují se problémy, atd, atd…
Přehodnotili jste, jestli je pohyb, který cvičíte správný k tomu, abyste se naučili žít život v rovnováze a harmonii? Jestli pohyb, který opakujete, vysílá sebeobrannou rovnováhu a informaci do vašeho srdce a mysli?
Ten pohyb by vám měl procvičit psychiku a emocionální ochranu od prvního dne, to je skutečné Ninjutsu, problémy života vás mohou ovlivnit psychicky, mentálně, nebo emocionálně, ale nikdy nesmí zasáhnout vaše vitální části, budete stále v pohybu, budete sebou samými, smát se, užívat si života a vašeho tréninku, v míru sami se sebou, s obrazem svého mistra a umění.
Nyní můžeme lépe porozumět, proč bojová umění, studovaná do hloubky, slouží tělesně, duševně a duchovně.
Nyní vám doporučuji zkontrolovat vaše Ichimonji no kamae, ale zkontrolovat ho upřímně a důstojně: nezapomeňte, že to co jste obdrželi je dar podstaty vašeho bytí. Proveďte ho tak, že se okolo něj zastaví čas, takže cítíte jednotu těla, mysli a srdce.
Pokud je to Kamae ve dvou liniích, pokud není hlava zároveň se zády, pokud jsou kolena v nesprávné pozici, pokud používáte bok k pohybu… něco není v pořádku: obraz který chcete zkopírovat a ne hraná forma mistrů současného proudu. Vyzívám vás, abyste si našli obraz, který je napojený na původní zdroj a vhodný k nalezení vašeho času, tréninku, vývoji…
A nyní přijde student a zeptá se – vidím sebe před několika lety – jak víte, že mi to pomůže v reálné situaci?
Vaše podvědomí bude vědět přesně, jestli jste trénovali pohyb který pochází z originálního zdroje, nezávisle na tom jestli jste nemocní, zranění, nebo umíráte: všichni učitelé studovali jak přežít v těch nejextrémnějších případech a předávali Ichimonji shin no kamae 一文字心の構 z tradice školy Togakure ryū ninpō taijutsu 戸隠流忍法体術, aby přežili a zanechali poselství dalším generacím.
A student se zeptá znovu?
VŠECHNY ODPOVĚDI SÍDLÍ V UPŘÍMNÉM A PŘETRVÁVAJÍCÍM TRÉNINKU; VE VAŠEM TĚLE JSOU VŠECHNY INFORMACE, KTERÉ POTŘEBUJETE. TAK NAJDETE UPŘÍMNÉHO MISTRA KTERÝ SE NASTAVÍ VAŠEMU ZRCADLU A V JEHO ODRAZU UVIDÍTE VAŠEHO VNITŘNÍHO MISTRA.
(c) David Esteban Guzman Článek byl publikován na facebooku.
