Rozhodli jsme se, že v  několika následujících číslech našeho časopisu bychom rádi dali prostor informacím a článkům o tréninku dětí v různých bojových uměních či sportech, abychom možná rozptýlili starosti některých rodičů ve smyslu, že trénink těchto odvětví může vést k různým formám agresivity. Víme, že to tak rozhodně není, spíše naopak – děti jsou bojovými uměními pozitivně formovány a motivovány. O první z článků představující konkrétní styl a jeho vztah k dětským tréninkům jsme požádali našeho dlouholetého dopisovatele a učitele bojových umění Pavla Slavíka, který ve svém oddílu Bujinkan Dōjō Prague vede s dalšími instruktory dětské tréninky bojového umění NINJUTSU.
(úvod článku napsal Martin Hradecký)

---

Ninjutsu a děti

Ninjutsu je tradiční japonské bojové umění s velmi bohatou historií, které samo o sobě poutá pozornost několika generací lidí zajímajících se o všechno, co se váže k dovednostem a uměním ninjů, či chcete-li shinobi. Pro současnou generaci dětí a mladých dospívajících lidí má umění ninjutsu své specifické místo především díky filmům, anime, komiksům a manga. Asi nejznámější titul v této oblasti je Naruto, kde se to ninji jen hemží. V posledních letech raketově stoupla také popularita soutěží, jako jsou „Ninja faktor“ či „Ninja warrior“, které testují fyzické schopnosti jednotlivých soutěžících. Díky tomu všemu roste popularita ninjutsu, a to nejen v České republice, ale především v zahraničí. Když k tomu přičteme i to, že v rámci celosvětové organizace Bujinkan Dōjō prezentující tradiční umění ninjutsu v čele s osobou Hatsumi senseie, se tomuto umění věnuje více než milion studentů po celém světě, není divu, že existuje mnoho oddílů, které se věnují také dětským studentům. Než se ale dostaneme k současnosti, pojďme se aspoň na chvilku poohlédnout do historie feudálního Japonska, protože i v těchto dobách se děti učily a praktikovaly ninjutsu.

Krátký pohled do historie

Tak jako se očekávalo od každého chlapce, narozeného do rodiny samuraje, že se bude již od dětství věnovat studiu válečnických dovedností, jakými byla lukostřelba, boj s kopím, mečem a později i např. využití střelných zbraní, jízdě na koni a plavání, tak se od mladého ninji očekávalo to samé. Mladý ninja si musel osvojit všechny uvedené dovednosti a k tomu ještě některé navíc. Postupně byl vzděláván v dovednostech, jako je získávání a práce s informacemi, příprava jedů, výbušnin, musel se stát odborníkem na pohyb ve volné přírodě a přežití. Jeho fyzická kondice musela být na vysoké úrovni, aby byl schopen v budoucnu plnit náročné úkoly. V rámci školy Togakure ryū, dnes nejstarší tradice ninjutsu, existují techniky jinton no jutsu, v rámci kterých se ninjové snaží využívat různých identit pro dosažení svých cílů. Yōton no jutsu obsahuje techniky a strategie využívající dětí a dospívajících.

Některé zdroje uvádějí, že mladí ninjové už ve věku okolo 13 let běžně pracovali pro své rodiny jako plnohodnotní válečníci. To znamená, že jejich výcvik musel začínat již ve velmi útlém věku. Dnes není trénink dětí pochopitelně tak tvrdý jako v historii a není zaměřený pouze na boj, ale také na celkový rozvoj dítěte po fyzické i osobnostní stránce.

Skrze ninjutsu děti trénují nejen tělo, ale i mysl

Soudobé tréninky dětem přináší mnoho pozitivních aspektů. Jako instruktoři hledáme souběžný vývoj fyzických a duševních disciplín pro celkový rozvoj jedince. Rozdělme si nyní jednotlivé oblasti, ze kterých se skládají dětské tréninky, abychom o nich mohli napsat něco málo podrobněji.

Trénink těla – v rámci ninjutsu zatím nejsou (a doufám, že tomu bude tak i nadále) žádné soutěže a stejně tak ani závody. To znamená, že se v rámci dětských tréninků soustředíme na každého jedince zvlášť a máme tak prostor se věnovat jeho osobním specifickým vlastnostem. Nevybíráme do našich oddílů ty „talentovanější“, naše tréninky jsou otevřené všem, protože si myslíme, že by dětské tréninky neměli být jen o „výkonosti“, ale především o poznávání a rozvoji motoriky, posílení těla, získání větší vytrvalosti, rychlosti, síly či větší flexibility. Pro mladší děti za tímto účelem zařazujeme do lekcí různé pohybové hry, které u dětí rozvíjí potřebné fyzické kvality. Malé děti tak nejenom rozvíjejí své pohybové dovednosti, ale mohou se také jednoduše „vyřádit.“ U starších dětí je sice o něco méně her, ale o to více náročné práce. Zejména proto, že si již uvědomují potřebu náročného a cílevědomého tréninku pro svůj rozvoj. Tím, že rádi pořádáme dětské tréninky i ve venkovním prostředí, kde využíváme okolní přírodu pro přirozený trénink těla, si vytváříme takový „ninja parkour“.

Technický trénink – děti se v úvodu učí pádové techniky, kotouly, skoky a další prvky z obecné gymnastiky. Tyto dovednosti jsou důležité pro celkový motorický rozvoj dětí a budují podmínky pro další trénink bojových umění. Pokud se člověk nenaučí dobře padat, je těžké, nebo spíše nebezpečné, jej házet v technikách na zem. Navíc v rámci ninjutsu má pohyb na zemi daleko širší využití, než jen bezpečně upadnout a vyhnout se tak zranění, jako tomu často bývá v jiných odvětvích. Co se týče „bojových“ technik, tak nejprve pracujeme s nácvikem bloků, různých úderových technik a kopů. Tyto techniky spadají pod oblast zvanou dakentaijutsu a považujeme je za důležitou základní dovednost, kterou je třeba si osvojit hned ze začátku. Následně na děti čekají v jejich tréninku pákové techniky, přehozy, strhy, škrcení a další způsoby kontroly oponenta. Všechny zmíněné techniky procvičujeme jak v postoji, tak i vsedě, anebo i s pohybem na zemi. Specifickou součástí ninjutsu je využití zbraní. I v rámci Ninja Kids, tedy našich dětských oddílů, se děti seznamují s technikami některých ze zbraní, jako je např. hanbō (krátká tyč), biken (meč), tantō (nůž), hira shuriken (vrhací hvězdice) atd. Jde nám především o to, aby trénink děti bavil. Snažíme se lekce tvořit kreativně – kombinujeme jednotlivé techniky nebo oblasti tak, aby byla lekce pestrá svým obsahem a zároveň dávala smysl z pohledu dalšího rozvoje. Posloupnost ve studiu tradičních bojových umění vede k pochopení toho, že správně zvolená technika a načasování jsou nadřazené pouhé síle.

Trénink mysli a osobnosti – v rámci svého tréninku děti postupně zvládají stále náročnější techniky a jejich kombinace. Rozvíjí tak všechny své dovednosti hezky krok za krokem. Díky tomu si posléze začnou uvědomovat, že trpělivost a píle je může přiblížit k jejich cílům. Společně se tak děti vzájemně motivují a zlepšují své dovednosti a znalosti. Výuka těchto tradic vede každého jedince k poznání, že hranice, kam se můžeme posunout, si určujeme jen a jen sami ve svých hlavách. Postupně se snažíme zapojit starší děti do výuky, kdy pomáhají mladším spolubojovníkům v dōjō. Stejně jako v životě, i zde platí, že každé dítě je nadané na něco jiného. Různorodost kolektivu je příležitostí učit se respektu a vzájemné spolupráci.

Studium tradic – to je dalším aspektem tréninku tradičních bojových umění, který nemohu v tomto textu opomenout. Děti se v rámci jednotlivých lekcí přirozeně seznamují s tradicemi jimi studovaných škol a Japonska jako takového.

Vzhledem k tomu, že ninjutsu není soutěžní disciplínou a děti tedy nemohou svou píli zúročit v podobě klasických sportovních úspěchů, snažíme se při vedení tréninků klást důraz na pestrost a vyvážené zastoupení všech zmíněných oblastí, tak aby si děti udržovaly motivaci a chuť do dalšího tréninku. S přibývajícími dovednostmi a zkušenostmi mohou děti také skládat technické zkoušky a mít tak hmatatelný důkaz o svém pokroku. Nicméně jako instruktoři věříme, že důležitější než technická úroveň je snaha o to, aby děti odcházely z každého tréninku s dobrým pocitem.

Oblasti budované praxí tradičních bojových umění:

• Fyzická připravenost a odolnost
• Technické dovednosti
• Silnější osobnost, charakter, respekt k našemu okolí
• Poznání kultury jiné země
• Prevence krizových situací

Keiko 稽古 – cvičební lekce

Tady je přehled jednotlivých částí běžného tréninku v našich oddílech Ninja Kids Prague a Vlašim. Samo sebou nejsou všechny lekce stejné, často se přizpůsobíme tomu, co v tu chvíli vnímáme jako důležité.

• Rei 礼 – pozdrav a přivítaní se na lekci
• Jūnan taisō 柔軟体操 – cvičení na protažení svalů a uvolnění kloubů
• Tanren no hō 鍛錬之法 – cvičení na posílení a rozvoj síly
• Kokyūhō 呼吸法 – dechové cvičení
• Taihenjutsu 体変術 – pádové techniky a další pohyby
• Kihon waza 基本技 – základní techniky
• Taijutsu to buki shugyō 体術と武器修行 – techniky beze zbraní a se zbraněmi
• Rei 礼 – pozdrav a ukončení lekce

Děti a sebeobrana

S ohledem na problémy dnešní doby dostáváme dotazy od rodičů na formy dětské sebeobrany. Ano, část našich tréninků je zaměřena tímto směrem, kdy se snažíme s dětmi probírat možná řešení situací, do kterých se mohou dostat mimo tělocvičnu. Samozřejmě jednou z prvních věcí je naučit děti správně v takových situacích komunikovat a pochopit, že pokud je to jen trochu možné, měly by se snažit dostat z možné konfliktní situace vždy ideálně bez boje. Použití násilí musí být dětmi vnímáno až jako poslední a velice riskantní způsob, jak řešit krizovou situaci.

Někdy mají rodiče dojem, že trénink bojových umění vede děti k agresivitě. Rádi bychom už jednou pro vždy rozptýlili tyto mylné domněnky. Mnohaleté zkušenosti s dětskými tréninky v různých odvětvích bojových umění nás přesvědčují, že děti, které se věnují bojovým uměním, jsou schopny se „vyřádit“ na lekcích a mimo dōjō (tělocvičnu) pak už nemají důvod přesvědčovat své okolí nějakým druhem nevhodného chování. Výchova dětí ve smyslu budování jejich osobnosti pozitivním směrem je jedním z důležitých aspektů jejich praxe v tradičních bojových uměních.

Je pro nás důležité, aby se zlepšovali i naši instruktoři

Jak píše Hatsumi sensei, 34. představitel školy Togakure ryū a zakladatel mezinárodní organizace Bujinkan Dōjō, v jednom ze svých článků s tématem dětského tréninku: „Stejně jako u každého umění je nejlepší začít s výukou v co nejmladším věku. Je však třeba mít jistotu, že je vedena pod řádným dohledem.“ A tak se snažíme udělat maximum proto, aby se i náš tým instruktorů stále zlepšoval srze pravidelný trénink a různá školení a mohli jsme v budoucnu vytvářet nejlepší možné podmínky pro naše mladé svěřence.

Naše oddíly – Praha a Vlašim

NINJA KIDS PRAGUE, náš pražský oddíl funguje několik let přímo v centru města na Karlově náměstí 13 na Praze 2 v budově Strojní fakulty ČVUT. Ostatně toto místo není náhodné, protože náš oddíl je mnoho let součástí vysokoškolské tělovýchovné jednoty Technika Praha Strojní, která nás podporuje v naší činnosti.

Tréninky máme:

• pondělí od 17:30 hod.
• středa od 17:30 hod.

NINJA KIDS VLAŠIM funguje již několik let pod taktovkou Štefana Dojčána v prostorách vlašimského Sokola, který najdete na adrese Sportovní 618, Vlašim.

Pravidelné tréninky:

• pondělí od 17:00 hod.
• čtvrtek od 17:00 hod.

V obou oddílech přijímáme kluky i holky ve věku od 7 do 15 let. ZAČÍT S TRÉNINKEM MŮŽETE V NAŠICH ODDÍLECH KDYKOLIV BĚHEM CELÉHO ROKU, a tak není třeba čekat na začátek školního či kalendářního roku. Společně poté pro děti připravujeme různé kurzy jako třeba první pomoc, prevence proti šikaně, víkendové akce, semináře, výlety, vícedenní tábory a další. Snažíme se v našich oddílech vytvářet přátelské prostředí tak, aby mohla vznikat mezi dětmi pevná přátelství plná vzájemného respektu a porozumění. Pokud byste se chtěli o činnosti dětských oddílu dozvědět více, tak se jukněte na naše webové stránky anebo na naše profily na sociálních sítích.

www.bujinkanprague.com
www.facebook.com/bujinkanprague
www.instagram.com/bujinkan.dojo.prague
za tým instruktorů Ninja Kids Prague Pavel Slavík
info@bujinkanprague.com
Bujinkan Dōjō Prague

---

připravil Pavel Slavík

Článek byl napsán pro časopis Bojová umění (Fighter’s magazín), ve kterém byl otištěn na jaře roku 2023 jako první ze série článků o dětských trénincích v oblasti bojových umění.

napsal Dave Lowry

Někteří praktikanti bojových umění se rozhodnou tuto rubriku Karate Way přeskočit, protože si řeknou, že už vědí, co je kiai. Je to výkřik, který vydáte při provedení techniky, že? Ano, to je pravda. Ale jde o trochu více.

Slovo kiai 気合 je tvořeno dvěma japonskými znaky: Ki znamená „energie“ a ai znamená „sjednotit“. Tento koncept se v japonských tradičních bojových uměních objevuje často, a to různými způsoby. V širším pojetí odkazuje na možnosti, jakými dochází k manipulaci oponenta bez využití fyzického kontaktu. Sem můžeme zahrnout práci s hlasem.

Nicméně psychologické důsledky kiai jsou velmi propracované a jdou daleko za pouhé křičení. Jde o pohled. O postoj. O vnitřní „postoj“, který člověk tváří v tvář konfliktu ukazuje. Toto vše mohou být různé způsoby vyjádření kiai.

Shimadovi Toranosukemu 島田虎之助 (1810-1864) nebylo ještě ani 20 let, když se díky svým šermířským dovednostem proslavil na Kyūshū, jižním ostrově Japonska. Vyhrál několik soubojů s bambusovou shinají. Nakonec se vydal do Eda (dnešního Tokia), kde pokračoval řadou dalších soubojových výzev. Některé sice prohrál, ale začal vítězit. A to hodně. Jeho sláva rostla a spolu s ní rostla i jeho sebedůvěra, která – vzhledem k jeho mládí – pravděpodobně přerůstala do arogance.

Shimada vyzval Ōtaniho Seijchirōa (také znám jako Ōtani Shimosa-no-kami Nobutomo 男谷下總守信友, pozn. překladatele), malého, na pohled nevýrazného chlapíka, který byl shodou okolností 13. velmistrem Jikishinkage ryū 直心影流. Když se utkali, Shimada byl přesvědčený, že půjde o krátký zápas. Překvapilo ho proto, když si uvědomil, že pomalu ustupuje. Nebyl to Shimadův záměr, prostě se to stalo. Ōtani postupoval vpřed, s taseným mečem, ale meč nepůsobil přímo jako hrozba. Nicméně dle Shimadových slov to bylo jako čelit pohybující se zdi kiai. Dřív než si to uvědomil, ustoupil přes celou délku haly.

Ōtani povolil, vrátil se do středu místnosti a přitom opět vypadal jako buclatá panda. Shimada ho následoval a vrátili se k souboji. I když s tím mentálně bojoval, vzpomínal později Shimada, bylo to znovu, jako kdyby na něj postupoval neprostupný oblak. Byl bezmocný. Ke svému zoufalství a zmatení zjistil, že ho ruce a nohy neposlouchají. Vlastně ztratil vědomí.

Po této zkušenosti Shimada začal prosit, aby byl přijat jako student Ōtaniho ryū. Byl vynikajícím studentem a později si založil vlastní odnož. (Pro ty, kdo by se chtěli dozvědět o Shimadovi více – podívejte se na film Zběsilost. Postava Toshirōa Mifuneho vznikla podle něj.)

Tento druh záznamů působí, že kiai zní jako magie – nebo možná druh hypnózy nebo způsob kontroly mysli. Abyste to nyní neodmítli jako naprostý nesmysl, podívejte se například na videa expertů na systemu. Nesoustřeďte se na jejich techniky. Místo toho pozorujte, jakým způsobem se pohybují a stojí, zatímco mluví. Plně využívají postoj těla, výrazy tváře a svou fyzickou velikost. To vše nefunguje jako náhražka talentu, ale jako způsob, jak si vybudovat pozici kontroly.

Rádi si představujeme magii jako pojem, ke kterému se uchylují primitivní, neznalí lidé, kteří jsou zastrašeni jakoukoli hrozbou neviditelné, ale reálně hmatatelné síly. Přesto ale každý člověk může podlehnout sugesci, téměř nevědomým klíčům, které vnímáme z chování, výrazu a pohybu ostatních. A přesně v této oblasti existuje kiai ve vážně míněných bojových uměních.

Co se týče hlasového projevu kiai, je toto téma zapojeno ještě mnohem vice, než mnozí vědí – zejména ti, kteří během předvádění kata ječí jako siréna, která šlápla na lego. V tradičních ryū se vyučuje specifická vokalizace. Některé zvuky napínají svaly na zádech, které se používají k tlaku; jiné zapojují břišní svaly, které podporují úder. Nejedná se o samovolné vřeštění nebo řev. Zvuk kiai má záměrný význam.

Hlasem projevené kiai je možné využít pro zmatení nebo odvedení pozornosti oponenta, stejně tak, jako zafunguje jakýkoli hlasitý zvuk. Ale kiai může také narušit soustředění soupeře a vnutit mu svoji vůli, s cílem využít jeho slabosti. Zde je zásadní vzpomenout si na skutečný význam toho slova: „sjednotit nebo uvést do souladu energii jedince s energií jiného člověka“. V tomto smyslu je kiai o proniknutí do soupeřovy mysli a jejím ovládání.

Toto může opět znít ezotericky, ale realita je takové, že ve smrtícím střetu je nepozornost nebo rozptýlení otázkou zlomku sekundy. – Zamyslete se, jak funguje kapsářství: jemné strčení do oběti s cílem na okamžik odvést její pozornost – a využít příležitosti. Nejsou potřeba žádná kouzla nebo síly, které dlouhodobě ochromují. Potřeba je jen velmi krátké narušení.

Nebyla to náhoda, že byl Shimada poražen mistrem Jikishinkage ryū. Tato škola se soustředila na kiai a brala ho jako základní součást svého učiva. Dodnes existuje a i v dnešní době klade na trénink kiai důraz.

Tato ryū definuje kiai jako kombinaci dýchání, s hlasovým projevem a bez něj, a přístupu. Aby se studenti naučili prvně zmíněné, tedy dýchání s případným hlasovým projevem, začínají s furibō 振棒. Jedná se o velikou, děsivě těžkou palici, kterou máchají při sólových cvičeních, aby se naučili propojit svalovou práci s dýcháním. Později provedou osnovy Jikishinkage ryū studenty sérií čtyř cvičení kata, kde u každé se využívá odlišná forma kiai. Jsou pojmenované po ročních obdobích, což má řadu ezoterických významů, ale zároveň přináší praktické fyzické poznatky.

Svitky starodávných ryū se na celé řadě míst odkazují na pojem kiai jako na způsob ovládnutí nepřítele. Kiai no ri 気合の理 je slovní spojení používané pro popis metod pro zapojení energie jedince s cílem ovlivnit dalšího člověka v bojovém smyslu. Dalším výrazem je kihaku 気迫, což v dnešní době můžete často slyšet v kendō dōjō, kde se to používá s významem „silného ducha“. V dřívější terminologii to však znamenalo schopnost ovládat okolnosti pomocí energie vytvářené postojem a dýcháním.

Kiai je jedním z mnoha aspektů budō, které se navenek zdají jako jednoduché. Ale podívejte se hlouběji a zjistíte, že tak jednoduché zdaleka nejsou.

---

přeložila Eva Hajčiarová

Dave Lowry píše Karate Way od roku 1986. Pro více informací o jeho článcích a knihách navštivte stránky blackbeltmag.com, na kterých si zadejte jeho jméno do vyhledávacího pole.
Článek byl publikován v magazínu Black Belt, v čísle pro měsíce prosinec 2022 / leden 2023.

– více o autorovi –
Dave Lowry je americký novinář a spisovatel, který je známý pro své články a knihy věnující se různým oblastem japonských bojových umění a životního stylu budōky (ten, kdo následuje bojovou cestu). Od roku 1986 je mimo jiné pravidelným přispěvatelem časopisu Black Belt, kde píše o tradičních uměních.
Je studentem japonských bojových umění, kterým se věnuje od roku 1968, kdy se začal věnovat tradicím školy Yagyū shinkage ryū. Kromě této školy se věnuje karate-dō, Shintō musō ryū a aikidō. Je silně zapojen do japonské komunity v oblasti St. Louis a praktikuje širokou škálu japonských umění včetně go (starověká japonská hra), shōdō (kaligrafie), kadō (aranžování květin) a chadō (čajový obřad).

aneb krátká reportáž z cesty po stopách feudálních válečníků dalekého Japonska

Studium tradičních bojových umění je nejenom o tréninku, ale i o poznávání historie. A tak se skupinka studentů z našeho dōjō rozhodla vyrazit v neděli 10. září auty do hlavního města Německa, aby navštívila tamní samurajské muzeum.

Toto muzeum se dnes nachází v centru města a vzniklo díky velice rozsáhlé soukromé sbírce pana Petera Janssena. Muzeum je umístěné v moderní několikapatrové budově plné exponátů vztahujících se k historii japonského válečnictví. Než budu psát o samotné expozici, rád bych se na chvilku zastavil u představení pana Janssena. Peter Janssen se nechal inspirovat svou vášní pro bojová umění a kulturu Země vycházejícího slunce – Japonska. Svůj první meč katanu získal před více než čtyřiceti lety a od té chvíle propadl touze sbírat další předměty spojené se samurajskou kulturou. Dnes jeho sbírka čítá přes 4000 předmětů, jejichž rozmanitost a rozsah jsou mimo Japonsko naprosto unikátní. Své první muzeum Janssen otevřel v roce 2017 ve Villa Clay na okraji Berlína. Brzo se ukázalo, že tyto prostory svou rozlohou nevyhovují, a tak bylo muzeum na podzim roku 2022 přesunuto na současné místo, které přineslo více prostoru a umožnilo moderní instalaci expozicí. Muzeum tak dnes svým návštěvníkům představuje přes 1000 různých exponátů na 1500 metrech čtverečních výstavní plochy ve dvou patrech.

Moderní interaktivní instalace v muzeu nabízejí nevšední pohledy do světa samurajů a přibližují návštěvníkům období feudálního Japonska. Hned za vchodem do muzea je interaktivní 3D model vezme na cestu časem dějinami Japonska od počátku do konce samurajských tradic způsobený reformami Meiji (Meiji-ishin 明治維新) v roce 1868. Jednotlivé projekce a dotykové obrazovky provázejí návštěvníky na mnoha místech výstavy a pomáhají tak zjistit potřebné informace k vystaveným exponátům či získat kontext k historickým obdobím, kdy se datuje jejich vznik. Výstava je opravdu vytvořená velmi zábavnou formou tak, že si své najdou všechny věkové kategorie. Na některých místech si návštěvník může přiblížit gigapixelové obrázky a díky tomu obdivovat každý detail. Musím říci, že v tomto ohledu samurajské muzeum převyšuje ostatní muzea, která jsem měl možnost navštívit. Člověk zde může prožívat dějiny feudálního Japonska opravdu moderním způsobem.

Pojďme se podívat trochu více na to, co všechno zde můžete vidět. Nejstarší předměty Janssenovy sbírky pocházejí již z období Kofun (Kofun jidai 古墳時代, 300–538 našeho letopočtu). Nicméně většina exponátů je z mladších období. A díky tomu všechny vystavené předměty nabízejí skutečně fascinující pohled na vývoj japonské kultury ale i jednotlivých tradičních řemesel. Kromě kvality vystavených exponátů je unikátní i škála předmětů. Sbírka zahrnuje nejen zbraně a zbroje, ale také textilie, obrazy, dřevotisky, buddhistické sochy a předměty potřebné k chadō 茶道, tradičnímu čajovému obřadu. Člověk si tak v plné míře může uvědomit, jak moc samurajové po staletí utvářeli dějiny Japonska, a to nejen na bitevním poli či na císařském dvoře, ale v celé společnosti.

Unikátní kousky kolekce, krom jiných, představují tři komplety samurajského brnění klanu Katō 加藤 pocházející z období Edo (Edo jidai 江戸時代, 1603–1868). Dalšími velmi zajímavými kousky mezi vystavenými předměty jsou čepele slavných kovářských mistrů z období Kamakura (Kamakura jidai 鎌倉時代, 1185–1333) a Namboku-chō (Namboku-chō jidai 南北朝時代, 1336–1392).

Jedna z první věcí, které si všimnete, je veliké množství vystavených zbrojí yoroi 鎧. Jejich počet přesahuje 60 kusů. Dále je vystaveno na 200 příleb kabuto 兜 a 150 exponátů obličejových masek zvaných menpō 面頬. V takovém množství je neuvidíte v jiném muzeu mimo Japonsko. Zbroje se v Japonsku používaly údajně již od druhé poloviny období Heian (Heian jidai 平安時代, 794–1185). V průběhu historie se zbroje feudálních válečníků samozřejmě neustále vyvíjely. A tak užívání zbrojí vydrželo až do konce období Edo (Edo jidai 江戸時代, 1600–1867), tedy do samotného konce věku samurajů. Zbroj se skládá z mnoha částí, jako např. kyrysu dō 胴 sloužícího k ochraně trupu, přilby kabuto 兜, obličejové masky menpō 面頬 nebo také mengu 面, nárameníků sode 袖, chráničů stehen haidate 佩楯, chráničů holení suneate 臑当, ochrany předloktí kote 籠手, atd.

Díky vystaveným předmětům se návštěvník seznámí s tím, z jakých materiálů byly vyráběny v různých obdobích zbroje a jakými technologiemi, či jaké se používaly řemeslné techniky. Například se používaly destičky nazývané sane 札, které byly vyráběny nejen ze železa, ale často i z několikrát lakovaného dřeva nebo z kůže. Tyto navzájem se překrývající destičky, byly dále pospojovány dohromady pomocí pestrobarevných šňůr, díky kterým měly schopnost se přizpůsobit pohybu válečníka. Tímto způsobem vznikly speciální lamelové zbroje.

Nebylo by to muzeum samurajských kultur, kdyby zde nebylo možné obdivovat dokonalost japonského meče nihontō 日本刀. Tato expozice je zastoupena více jak 160 meči či samostatnými čepelemi mečů typů tachi 太刀, katana 刀, wakizashi 脇差, tantō 短刀. V několika vitrínách můžete vidět přes 150 kusů mečových záštit nazývaných tsuba 鍔. Nacházejí se zde jednoduché bojové verze záštit, ale také tsuby jejichž výroba byla řemeslným skvostem a v praxi sloužily spíše jako šperk samuraje zdobící jeho meč. Tuto část výstavy samo sebou doplňuje také špičkové příslušenství japonského meče, jako jsou např. drobné ozdoby rukojetí menuki 目貫, kovové objímky rukojeti na konci u záštity fuchi 縁, hlavice na konci rukojetí kashira 頭 nebo nožík kogatana 小刀 se střenkou kozuka 小柄 a jehlice kōgai 笄.

Součástí expozice jsou i jednoduché válečné klobouky jingasa 陣笠, které byly vyráběny mnoha způsoby a do různých tvarů. Dále můžeme vidět válečné prapory sashimono 指物, které používali samurajové k vzájemné identifikaci na bitevních polích nebo vějíře gumbai 軍配 a gunsen 軍扇, které krom jiného byly využívány důstojníky pro signalizaci během válečných střetů.

Jedním z exponátů, který mě také zaujal, bylo řemeslně velice pěkně zpracované tantō teppō 短刀鉄砲, což je střelná zbraň upravená do soupravy krátkého meče tantō 短刀. Tyto zbraně si nechávali vyrábět často bohatí obchodníci za účelem sebeobrany. V tomto případě byla hlaveň zbraně vykládaná drahými kovy.

V další místnosti najdeme vystavené třeba i torimono dōgu 捕者道具, což jsou specifické zatýkací nástroje či chcete-li zbraně používané samurajskou feudální policií k zajetí podezřelých zločinců bez většího rizika zranění zadržovaného. A tak zde můžete vidět například sodegarami 袖搦, tyč vytvořenou především za účelem zachycení protivníka. Celková délka této zbraně je okolo 2 metrů. Tyč je zakončena několika kovovými bodci směřujícími různými směry a opatřenými zpětnými háčky pro snadné zachycení oděvu. Dalším exponátem zde byla tlačná tyč tsukubō 突棒, která sloužila k natlačení zločince ke stěně a omezení jeho hybnosti. Nemůžu nezmínit i několik zajímavých exponátů jutte 十手, což jsou krátké, většinou kovové obušky často opatřené krátkým bočním ramenem kagi 鉤 nápomocným k zachycení čepele útočníka či malou záštitou tsuba 鍔, chránící prsty. Tyto obušky zároveň sloužily v období Edo také jako úřední/policejní odznak.

Prostor zde dostaly i další zbraně běžně využívané válečníky v historii jako jsou například dlouhé luky yumi 弓. Moc se mi líbila ukázka kovaných hrotů šípů. Ya 矢 (šípy) používané ve válce samuraji měly různé hroty zvané yajiri 鏃 nebo yanone 矢の根. Tyto hroty šípů byly ukovány stejnou ocelí (tamahagane 玉鋼) a metodami jako tradiční japonské meče. Existuje mnoho různých druhů hrotů šípů a všechny mají své vlastní speciální jméno. Togari-ya 尖り矢 je jednoduchý špičatý tvar. Yanagi-ba 柳刃, v překladu „vrbový list“, je typický svým elegantním designem, atd.

Dále je zde vystaveno i několik druhů kopí zvaných yari 槍 a nechybí ani japonské verze dřevcové sečné zbraně, tzv. naginaty 薙刀 či muškety nazývané tanegashima 種子島.

Malá část expozice je věnována i předmětům či zbraním využívaným ninji. Můžete se tak podívat na několik typů shurikenů 手裏剣, krátkých čepelí, řetězové zbraně manriki gusari 万力鎖 nebo kusarigama 鎖鎌, což je srp s řetězem zakončeným kovovým závažím. Moc pěkné jsou zde vystavené dlouhé dřevěné foukačky fukiya 吹き矢 a fukidake 吹竹. Dále jsou zde dva typy karakuri jutte (známé také jako marohoshi), které údajně vytvořil legendární šermíř Miyamoto Musashi 宮本武蔵 ( 1584–1645). Mnoho lidí tento typ jutte spojuje s tradicemi ninjutsu, ale jak se zdá, shinobi tuto variantu jutte nejspíše vůbec nepoužívali.

V této části muzea můžete také zhlédnout krátké videoreportáže o historii samurajů a ninjutsu, které vznikly ve spolupráci s Dr. Kacemem Zougharim, jedním z instruktorů v rámci bujinkanu a studenta Ishizuki senseie.

V zadní části spodního patra je instalované poměrně prostorné podium divadla Nō 能. V prvním patře je pak umístěna expozice vztahující se k čajovému obřadu a najdete tam i malou čajovnu. Podium divadla a čajovna byly vyrobeny v Japonsku za použití tradičních materiálů a technik a následně byly rozebrány, převezeny a postaveny v berlínském muzeu. Každých 30 minut se návštěvníci mohou ponořit do úryvků z různých divadelních představení divadla nō nebo vystoupení bubnů taiko 太鼓. Také čajovna nabízí návštěvníkům možnost nahlédnout do oblasti tradiční přípravy čaje – chanoyu 茶の湯.

Měl jsem možnost navštívit toto muzeum již dvakrát a myslím si, že v budoucnu se sem vrátím znova a rád. Expozice muzea jsou v čase obměňovány, a tak bude pořád na co se dívat. Osobně si myslím, že je to jedno z nejlépe vystavených muzeí na japonskou kulturu mimo Japonsko. Pokud se také zajímáte o středověké válečníky dalekého Japonska, historii a kulturu této země, určitě si nenechte ujít návštěvu tohoto muzea. Ještě malé upozornění k muzeu: můžete ušetřit trochu peněz tím, že si objednáte lístky online. V případě, že nebudete stíhat čas, který jste si pro návštěvu rezervovali online, nebojte se zavolat do muzea, rádi vám čas posunou tak, abyste pohodlně stíhali.

Kontakty a informace:
Samurai Muzeu Berlin
Adresa: Auguststrasse 68, 10 117 Berlin.
Otevírací doba: po až ne od 11 do 19 hod.
Webové stránky: www.samuraimuseum.de.

Po návštěvě muzea, jsme si šli sednout do nedaleké veganské rámen restaurace, kde jsme si opravdu pochutnali. Následně jsme vyrazili na krátkou obhlídku centra Berlína. Měli jsme tak možnost vidět Fernsehturm nebo třeba Braniborskou bránu. I přes vysoké teploty to byla fajn procházka. Poté na nás čekala už jen cesta zpět do Prahy. Celý výlet jsme zvládli za jeden den. Vyrazili jsme okolo sedmé z Prahy a zpět jsme byli lehce po osmé večer. Díky všem členům této naší výpravy: Ľudovi, Štefanovi, Lucce, Honzovi, Vojtovi a Lukášovi za velmi příjemný den plný poznání. Těším se na další společnou výpravu.

Podívejte se do naší galerie na webových stránkách, kde najdete rozsáhlou galerii fotografií pořízených z tohoto našeho výletu. Aspoň budete mít sami představu, jak velké množství exponátů můžete v tomto muzeu zhlédnout.

---

použité materiály:
katalog napsaný Martynou Lesniewskou „Armours of the samurai“
webové stránky muzea www.samuraimuseum.de
článek Martina Hradeckého nazvaný „Samurai muzeum Berlin“

připravil:
Pavel Slavík

Tentokrát jde o přesdílení rozsáhlého článku o shurikenjutsu z japonského magazínu z roku 1963. Je to moc zajímavý článek, který se věnuje nejen historii tohoto umění, ale i druhům čepelí a nakonec i samotným technikám.
Moc děkujeme Dominicu Thibaultovi, který tento článek nasdílel na svých sociálních sítích.

---

napsal Dave Lowry

Lidé, kteří se nevěnují tréninku bojových umění, často předpokládají, že hodnota technického stupně v karate, ale i v dalších bojových uměních, je standardizovaná záležitost, která je určována a kontrolována nějakým oficiálním orgánem nacházejícím se někde v Japonsku. Ti, kteří se věnují studiu bojových umění, samozřejmě ví, že nic takového neexistuje a že černý pás úrovně 6. danu v jednom dōjō nemusí být v jiné škole považován ani za úroveň hodnou 1. danu.

Mnoho organizací budō (bojových umění, pozn. překladatele) pracovalo na standardizaci testování mezi svými členy. Pokud patříte do dōjō přidruženého k nějaké národní či mezinárodní organizaci, je pravděpodobné, že máte zkušební řád s jasně danými požadavky pro každou technickou úroveň / technický stupeň. To umožňuje jasný přehled a určitou předvídatelnost. Můžete tak jít do kteréhokoli jiného dōjō přidruženého k této organizaci a být si poměrně jistí kvalitou hodnocených studentů a naopak i oni si mohou být jistí vaší úrovní. Pravděpodobně většina cvičících by to považovala za pozitivum. V některých ohledech tomu určitě tak je. Zkuste se ale podívat na technické hodnocení a standardizaci také trochu jiným způsobem.

Klasická japonská bojová umění, známá také jako koryū, se vyvíjela poněkud izolovaně jedno od druhého. Udržet podstatu své ryū (školy, pozn. překladatele) v utajení bylo značnou výhodou v období válek.

Avšak během pozdějšího feudálního období, po skončení dlouhé občanské války v Japonsku, docházelo mezi jednotlivými ryū k určité výměně znalostí. Členové jedné ryū, kteří dosáhli dostatečné úrovně a získali povolení od svého učitele, se mohli připojit k jiné ryū.

Ale pokud jde strukturu jednotlivých ryū, každá škola se řídila svým vlastním protokolem pro udělování vyšších technických hodností. Nebylo zde žádné standardizace a vlastně nebyla ani potřeba něčeho takového.

A pokud jde o tituly (technické stupně) je třeba si uvědomit, že systém koryū byl a je zcela odlišný od systému praktikovaného v moderních formách budō, jako je třeba karate. Nebyla žádná potřeba udělovat někomu technické stupně, certifikáty nebo pásky na znamení získané úrovně. Pokud jste zůstali naživu, byl to jasný důkaz vašich dovedností.

Jedinou potřebou certifikace bylo určit, kdo má právo učit a předávat znalosti a tradice konkrétní ryū. To bylo činěno z důvodu, že dovednosti vyučované ryū byly považovány za majetek školy (to platí stále i dnes).

Aby se to vyřešilo, vydal představitel ryū osvědčení menkyo, doslova to znamená „licenci“. Slovo menkyo je nejčastěji spojováno s písemným dokladem o pravomoci vlastnit a dále předávat dovednosti ryū, ale používaly se i jiné termíny. Jak se učení ryū ustálilo, vznikla potřeba, aby její členové měli licenci i třeba jen k výuce určitých aspektů umění. Z tohoto důvodu byly sepsány dokumenty, jako je třeba menkyo, díky kterým majitel získal povolení k této činnosti. V některých případech mohly být volně svázány, stejně jako kniha, avšak ve většině případů byly napsány na svitcích opatřených pečetí představitele školy.

Tyto svitky se nazývaly mokuroku (soupis) a mohly být prostým seznamem všech kata (forem, pozn. překladatele), které mohl vlastník předávat dále. Nebo se jim mohlo říkat menjo („certifikáty“). Yurushii je další termín používaný v některých ryū a znamená to „povolení“. Některé ryū vydaly více podobných licencí. Nižší úroveň menkyo dávalo majiteli právo vyučovat třeba jen první část osnov ryū. Jak se stal zkušenějším, byla mu vydána druhá licence k výuce druhé části osnov. Některé ryū nevydávaly vůbec žádné licence, kromě osoby, která byla určena, aby zaujala pozici příštího představitele školy.

„Technické stupně nejsou důležité,“ tvrdí někteří karatisté. „Jsou tam jen z toho důvodu, aby udržely zájem studentů.“ To může být pravda; zřejmé symboly hodnosti mají svou přitažlivost, zejména pro lidi, kteří jsou orientováni na odměnu. Je však příliš drsné a zobecňující odmítat systémy hodnocení jen jako pouhé marketingové nástroje.

Technické stupně rozlišené barevným páskem – a to byl hlavní důvod, proč byly vytvořeny – usnadňují instruktorům a pokročilým studentům ve velkém dōjō nebo organizaci znát přibližnou úroveň dovedností cvičenců, které osobně neznají.

Co kdyby však váš učitel, vedoucí organizace vašeho budō, osobně znal všechny své studenty? A co kdyby se všichni studenti vašeho umění navzájem znali a pravidelně spolu trénovali? Existovala by stále potřeba nebo touha po standardizované formě technických stupňů?

I když je nemožné znát budoucnost, zajímalo by mě, jestli by bojová umění mohla v tomto století zaznamenat evoluci směrem k menším skupinám, směrem k méně celistvému rozšíření v jednotlivých oblastech či zemích.

Dnes si mnoho studentů představuje Japonsko s organizacemi budō jako jakousi centrální autoritu. Ale jen málo z těchto studentů tam bylo a trénovalo s hlavními instruktory. Jejich pocit sounáležitosti s uměním nebo dōjō ve skutečnosti spočívá v osobě, která je pravidelně učí, v budově, kam pravidelně chodí.

Bývaly doby, kdy jen málo lidí mimo Japonsko mělo takovou úroveň dovedností a zkušeností, která by jim umožnila vyučovat samostatně. To se však již změnilo a stále více učitelů je na místě, kde musí převzít odpovědnost za své studenty.

Představa, že učitel s technickým stupněm úrovně 7. danu se čtyřicetiletou zkušeností s výukou ve svém vlastním dōjō potřebuje přivést někoho jiného, aby ohodnotil pokrok studentů, je vcelku divná a vlastně neopodstatněná.

Co kdyby takový učitel stanovil své vlastní standardy pro technické stupně? A sám by se rozhodl, že bude vydávat licence typu menkyo místo jednotlivých barevných pásků označujících technickou úroveň? Možná by se učitel rozhodl změnit celý systém hodnocení technických stupňů.

V takové případě, místo toho, aby studenti říkali: „Můj technický stupeň je certifikován prostřednictvím jakékoliv mezinárodní asociace karate,“ by říkali: „Moje technická úroveň je potvrzena mým učitelem.“ Pokud je pak studentova úroveň průměrná nebo dokonce špatná, neodráží se vina za to na nějaké organizaci, ale pouze a jen na daném učiteli.

Všechny organizační systémy technických stupňů mají své silné i slabé stránky. Stojí za to je zvážit.

---

Dave Lowry píše Karate Way od roku 1986. Pro více informací o jeho článcích a knihách navštivte stránky blackbeltmag.com, na kterých si zadejte jeho jméno do vyhledávacího pole.
Článek byl publikován v magazínu Black Belt, v čísle pro měsíce prosinec 2022 / leden 2023.

– více o autorovi –
Dave Lowry je americký novinář a spisovatel, který je známý pro své články a knihy věnující se různým oblastem japonských bojových umění a životního stylu budōky (ten, kdo následuje bojovou cestu). Od roku 1986 je mimo jiné pravidelným přispěvatelem časopisu Black Belt, kde píše o tradičních uměních.
Je studentem japonských bojových umění, kterým se věnuje od roku 1968, kdy se začal věnovat tradicím školy Yagyū shinkage ryū. Kromě této školy se věnuje karate-dō, Shintō musō ryū a aikidō. Je silně zapojen do japonské komunity v oblasti St. Louis a praktikuje širokou škálu japonských umění včetně go (starověká japonská hra), shōdō (kaligrafie), kadō (aranžování květin) a chadō (čajový obřad).

Pavel Slavík

Pavel Slavík je charismatický pohodář, který již dlouhá léta vyučuje japonské tradiční bojové umění ninjutsu a bujutsu.. Mnoho let byl také pravidelným dopisovatelem našeho časopisu. Proto jsme rádi, že můžeme tuto osobnost tradičních bojových umění představit blíže veřejnosti.

Termín tradiční umění není důvod vnímat jako nefunkční, jak někteří obchodníci s bojem rádi tvrdí, ale spíše jako klasické umění, které má nějaký přesah díky svému vývoji a historii.

Představ se, prosím, našim čtenářům a prozraď o sobě nějaké základní informace.

Jmenuji se Pavel Slavík, je mi 42 let a narodil jsem se v Praze. Pracuji na Ústavu tělesné výchovy a sportu ČVUT v Praze. Z hlediska bojových umění se věnuji především tradičním odvětvím bujinkan bugei, jejichž součástí jsou umění ninjutsu a bujutsu.

Věnuješ se tradičním bojovým uměním. Co všechno sis vyzkoušel a u čeho jste nakonec zůstal? Jaké technické stupně jste obdržel?

No, abych řekl pravdu, vyzkoušel jsem, co šlo, a ještě se tak trochu snažím, když je čas, navštěvovat různé zajímavé akce rozličných bojových umění či sebeobranných systémů. Nicméně mou srdcovkou a hlavním zájmem jsou tradiční japonská bojová umění ninjutsu a bujutsu vyučovaná v rámci celosvětové organizace Bujinkan Dōjō vedené panem Masaakim Hatsumim. Co se týká dosaženého technického stupně, zájemci o tuto oblast vědí, že v bujinkanu jsou technické stupně prezentovány odlišným způsobem, než je tomu ve většině ostatních japonských bujutsu či budō (bojových umění). Takže, abych odpověděl na otázku, mám 15. dan a v minulém roce jsem byl poctěn titulem dai-shihan, což je z hlediska ocenění v rámci organizace Bujinkan Dōjō vlastně maximum toho, co může nejaponský student dosáhnout.
V roce 2011 jsem se setkal v Praze s uměním japonského šermu battōjutsu školy Nakagawa ryū. Dnes jsem držitele 6. danu v této škole a 6. danu ve škole Toyama ryū.
Nicméně tady je důležité říci, že i přes tato laskavá ocenění od mých učitelů jsem především studentem a stále mám kam pokračovat či chcete-li trénovat. Tento proces nikdy nekončí a i to je na tradičních budō zajímavé a inspirující.

Provozuješ vlastní školu Bujinkan Dōjō Prague – co je náplní vašeho tréninku a jak dlouho fungujete?

Náplní našich tréninků jsou samo sebou tradiční bojová umění bujinkan ryū-ha – devět bojových tradičních škol, které jsou vyučovány, jak už jsem zmínil výše, naším učitelem panem Masaakim Hatsumim, jenž je držitelem titulu sōke v těchto tradicích. Titul sōke by se do češtiny dal asi nejlépe přeložit jako „hlava rodinné tradice“, je to označení nejvýše postavené osoby v konkrétní škole, která je zodpovědná za její šíření dál. Školy obsažené v Bujinkan Dōjō mají velmi dlouhou a bohatou historii a všechny získaly v průběhu času svůj věhlas především jako školy ninjutsu, a to i v případě, že původně měly své kořeny čistě v samurajských tradicích. Většina námi studovaných škol by se dala označit termínem hyohō/heihō 兵法, což znamená, že to byly komplexní systémy obsahující nejen techniky beze zbraně, ale především techniky ozbrojeného boje, vojenskou strategii, techniky špionáže, pohyb v terénu, zdravovědu, atd. No a tak je toho opravdu dost, čemu se věnujeme.
Přesto, že někteří členové naší tréninkové skupiny cvičí od začátku devadesátých let, tak naše dōjō funguje jako samostatný oddíl od roku 2008, kdy jsme začátkem ledna oficiálně založili Bujinkan Dōjō Prague. Kromě zmíněného studia bojových umění se snažíme naše studenty seznamovat s dalšími součástmi tradičního Japonska jako je třeba chadō (čajový obřad), shodō (kaligrafie), atd. formou různých přednášek, akcí, seminářů s lidmi, kteří jsou ve svých oblastech opravdu odborníky.

Jak moc Vám pomáhá vaše profese při vedení tréninků tradičních bojových umění?

Velmi. U mě je to trochu specifické. Jak už jsem zmínil, pracuji již několik let na Ústavu tělesné výchovy a sportu ČVUT v Praze, a to kromě jiného i jako lektor. Mám tak možnost podělit se o zkušenosti se studenty vysoké školy formou hodin tělesné výchovy, kde kromě jiných odvětví nabízíme hodiny zaměřené právě na základy bojových umění, dále hodiny ninjutsu nebo japonského šermu battōjutsu, sebeobrany či profesní sebeobrany. Takže vlastně jsem se stal člověkem, u kterého se zájem stal zároveň i prací. Opravdu si toho velice vážím, že mám možnost věnovat se těmto odvětvím i na akademické půdě. Kontakt se stále novými lidmi mě nutí se stále zaměřovat na mou vlastní úroveň a stále více a více se ponořovat do vlastního tréninku a studia japonské kultury.

Jak ty sám vnímáš bojové umění ninjutsu, které dlouhodobě praktikuješ?

V dnešní době, kdy jsou na vrcholu popularity v oblasti bojových umění a sportů styly jako krav maga, bjj, mma, se mě často někdo zeptá, zda si myslím, tradiční umění (vnímáno jako to staré), jako je ninjutsu, může dnešnímu člověku něco nabídnout. Samozřejmě, že ano. Pokud by tomu tak nebylo, nevěnoval bych se tomu, stejně tak jako mnoho jiných lidí na celém svět.
Slovo tradiční není důvod vnímat jako nefunkční, ale spíše jako klasické umění, které má nějaký přesah díky svému vývoji a historii. Rozhodně to není činnost, ve které jde jen o to někoho stlouci. Pro mě je ninjutsu studiem bojových technik, filozofie bojovníků starého Japonska, poznávání historie či kultury této nádherné země v jednom. Samo sebou, asi stejně tak, jako student každého jiného bojového umění, si myslím, že se věnuji plně funkčnímu systému. Nikdo nechce cvičit v pořadí to druhé nejlepší bojové umění (smích). Vnímám to tak, že si každý člověk vybere umění, které vyhovuje jeho tělu, ale i naturelu. To je přeci v pořádku a díky tomu, se dnes můžeme seznámit s mnoha styly.

Které tradiční zbraně máš nejoblíbenější?

V rámci bojových umění vyučovaných v Bujinkan Dōjō, tzv. bujinkan bugei 武神館武芸, trénujeme s mnoha různými zbraněmi, které byly využívány v průběhu historie. Během tréninků se seznámíte opravdu s velkým množství bukiwaza 武器技 – technik se zbraněmi, např. kenjutsu – techniky šermu, tantōjutsu – techniky s nožem, bōjutsu – techniky s tyčemi různých délek, naginatajutsu – japonská varianta halapartny, sōjutsu – techniky s kopím, shurikenjutsu – vrhání čepelí, kyūjutsu – lukostřelba, kusarijutsu – řetězové zbraně, kakushibuki – malé skryté zbraně, a další. Je toho mnoho, že? Dnes se někdy lidé pozastavují nad tím množstvím dovedností, se kterými se studenti na tréninku ninjutsu seznamují, ale nedá se nic dělat. Patří to sem. V minulosti válečníci věnovali maximum svého času tréninku, byla to jejich práce, a tak byli schopni přirozeně dosáhnout vysoké úrovně dovedností s mnoha zbraněmi. Dnes se nemůžeme bojovým uměním tolik věnovat z hlediska našeho volného času, ale i přesto se věnujeme všem disciplínám. A to je možná i důvodem, proč si dnes někteří vybírají svou oblíbenou zbraň.
Já osobně jsem měl oblíbené zbraně v době, kdy jsem začínal. Dnes nemám nějakou svou favoritní zbraň. Vnímám všechny zbraně jako součást celku tradičních bojových umění a tak s každou trénuji stejně rád. Zajímavým faktem je, že studium jednotlivých zbraní pomáhá silně budovat vaše taijutsu – techniky těla (neozbrojeného boje) a pomáhá vám chápat věci v širším kontextu, a to i z pohledu jiných zbraní.

Jak vidíš rozdíl mezi ninjutsu v počátcích svého tréninku a nyní?

Rozdíly vnímám v několika rovinách. První je množství informací a kvalitních lekcí, které jsme měli možnost využívat v začátku našeho studia. Bylo tam mnoho omylů, ale i tyto omyly byly ve skutečnosti motorem pro naši snahu dozvědět se více a kvalitněji trénovat. Moc rád vzpomínám na začátky a tehdejší atmosféru. Byly to velice zajímavé a nádherné roky. Dnes máme tu možnost trénovat v Japonsku přímo pod Hatsumi senseiem a jeho nejstaršími instruktory, ale i mimo Japonsko dorostlo mnoho instruktorů ve znamenité učitele. I kvalita materiálů a přístupu k nim je dnes úplně jiná, než tomu bylo v našich začátcích.
Další rovinou může být to, že díky mnohaletému tréninku s japonskými učiteli můžeme vnímat určité změny v jejich výuce. Např. jimi vyučované techniky se neustále posouvají k náročnějším formám, jde se více do detailů a to je možné jen na základě našich dříve získaných dovedností a znalostí. Je doslova neuvěřitelné, jak se můžou jednotlivé techniky rozvíjet do vyšších úrovní. Také z pohledu věku jednotlivých učitelů je vidět posun v jejich vnímání a způsobu výuky. Některým učitelů je více jak 70 let (Hatsumi sensei oslavil v minulém roce 87. narozeniny a stále pokračuje ve svých trénincích), a tak již nemůžou stavět své techniky tolik na fyzické síle. V tomto věku jsou v tréninku již plně nadřazené technické znalosti a zkušenosti. Je hezké vidět, že se stále dá někam posouvat.

Věnujete se v rámci výuky také zhotovením a využitím některých ninjovských “vychytávek” – například prostředky pro překonávání vodních ploch, zdolávání zdí a skal, atp.?

Ano, i tyto dovednosti se snažíme zkoumat a zkoušet. Během posledního tréninkového tábora jsme vytvářeli např. kuda bashigo či tsuri bashigo – lezecké pomůcky, které byly dříve využívány ninji pro překonávání překážek. A stejně tak i shinodake – dýchací trubici z bambusu pro dýchání pod vodní hladinou. Mnoho historických pomůcek funguje překvapivě velice dobře. Je velice zajímavé, co všechno dokázali v historii s tím minimem možností daných dobou, materiálem a znalostmi. Mnoho lidí tyto věci rádo zkoumá, i když dnes bychom využili moderní přístroje.

Kolikrát jsi navštívil Japonské ostrovy a kdy naposledy jsi tam pobýval?

Teď jsem musel trochu zapátrat v paměti. Poprvé jsem byl v Japonsku v roce 1998 s dalšími českými studenty ninjutsu díky svému prvnímu učiteli panu Luboši Pokornému. Od té doby jsem podnikl 22krát cestu za svými učiteli do této nádherné země. Dříve jsem jezdil i vícekrát během jednoho roku, ale dnes navštívím Japonsko pouze jednou do roka. Je to nezbytné s ohledem na mé pracovní i rodinné povinnosti. Někdy se lidé ptají, zda je stále co se učit po těch letech. Dnes je to možná pro některé těžké pochopit, ale v oblasti japonských tradičních bojových umění je stále co se učit, a tak si nedokážu představit, že bych si odřekl někdy v budoucnosti možnost studovat se svými učiteli. Studium bojových umění je nejen o technikách, praxi s těmi nejzkušenějšími, poznávání i studování kultury a filozofie vztahující se k této oblasti, ale především o osobním kontaktu právě se svým učitelem či učiteli. Svých učitelů si velice vážím, jsem rád za to, co mě naučili, a stále jsou pro mě bohatým zdrojem informací a inspirace. Jsem rád, že po letech se mi dostává možnosti být ke svým učitelům blíže a poznávat je z lidského hlediska. Díky tomu mám možnost vnímat vazbu jejich osobnosti k praxi budō. Také jsem moc rád, že můžu tyto zkušenosti předat dnes i svým studentům. Naposled jsem byl v Japonsku se svými studenty v červnu roku 2018 a opět se chytáme letět do Japonska někdy během příštího léta společně s přáteli z našeho pražského dōjō.

Ohledně tréninkových lekcí v Japonsku, u koho přesně trénujete a co je obsahem výuky?

V první řadě navštěvujeme lekce Hatsumi senseie, představitele naší školy. Jeho lekce jsou nyní, i přes jeho vysoký věk, třikrát do týdne v honbu dōjō – hlavní tréninkové hale. Jeho lekce jsou velice náročné z hlediska úrovně výuky a vyžadují účast studentů schopných se na této úrovni vzdělávat. Nicméně i pro mladší studenty jsou lekce Hatsumi senseie velikou zkušeností i inspirací. Můžeme tak všichni vnímat úroveň praktikanta bojových umění po sedmdesátileté praxi. Poté vždy navštěvuji všechny lekce Someyi senseie, pod kterým se snažím trénovat kihon waza – základní formy našich umění. Someya sensei je velice precizní na způsob provádění jednotlivých pohybů i technik, a stejně tak to vyžaduje od svých studentů. Jeho lekce mi opravdu moc pomohly a díky nim jsem měl možnost se seznámit se všemi waza (formami), které jsou vyučovány v rámci bojových umění vyučovaných v bujinkanu. Dalším pro mě významným učitelem je Ishizuka sensei, který je dnes nejstarším studentem Hatsumi senseie. Jeho znalosti jsou opravdu nedocenitelné. Jsem moc rád, že mohu navštěvovat jeho dōjō a že jsme měli tu možnost jej přivítat v našem pražském dōjō, jako prvního z japonských učitelů v ČR vůbec. Dále se pak snažím navštěvovat lekce ostatních starších instruktorů, kteří mají svou výuku v honbu dōjō ve městě Noda, jako jsou Nagato sensei, Senno sensei, Noguchi sensei, Shiraishi sensei, Furuta sensei, Sakasai sensei a další. To často znamená, že během našeho tréninkového pobytu v Japonsku máme 3 i více tréninků denně.
Poslední roky také navštívím vždy na několik dnů i Nakagawu senseie, pod kterým mám možnost trénovat battōjutsu školy Nakagawa ryū battōjutsu.

Dobře tedy. Mimo Bujinkan Dōjō Prague se ještě podílíš na působení a fungování školy Nakagawa ryū battōjutsu v ČR. Co je obsahem této školy a kdo ji vyučuje?

Hlavním obsahem této školy jsou techniky japonského šermu battōjutsu 抜刀術 – techniky meče založené na zásahu oponenta přímo z tasení a teprve potom se přechází do klasických forem kenjutsu 剣術 – japonského šermu. Dále se procvičují techniky kumitachi 組み太刀 – řízené formy šermu s tréninkovým partnerem, kdy se učíte nejen konkrétnímu pohybu, ale především získáváte povědomí o správném načasování, vzdálenosti, kontrole meče svého i oponenta. A nakonec je tu praxe tameshigiri 試し斬り – sekací testy. Zajímavé v této škole je, že všechny vyučované techniky jsou praktikovány právě formou tameshigiri.
Techniky školy Nakagawa ryū battōjutsu přivezl do ČR Nakagawa Kinji sensei, představitel této školy, poprvé v roce 2009. Společně s technikami Nakagawa ryū vyučoval také techniky školy Toyama ryū směru Morinaga-ha, ve které je držitelem 8. danu a titulu Hanshi. Já jsem měl možnost setkat se poprvé s Nakagawou senseiem v roce 2011 a od té doby u něj pravidelně studuji. Nakagawa sensei v minulosti navštěvoval ČR několikrát do roka, vždy na několik měsíců takže tréninková praxe s ním byla místy velice intenzivní. Často jsme měli několik měsíců i dva tréninky denně. Byla to velice zajímavá zkušenost. Kromě jeho techniky šermu mě zaujala především jeho osobnost, díky které jsem rád, že dnes mohu být jeho studentem. Nakagawa sensei je jiný než většina japonských učitelů bojových umění, které jsem měl možnost poznat. Je ochoten vám okamžitě ukázat všechny techniky. Klidně vstát od jídla a vysvětlit vám pohyb, o kterém debatujete, hned v restauraci. Někdy vám senseiova otevřenost připraví i zajímavé zkušenosti, z té spíše negativní stránky, kdy se jej díky jeho otevřenosti snaží využít lidé ke svým osobním cílům bez skutečného zájmu o studium bojových umění. Ale na druhou stranu i to je velice zajímavé sledovat. Ostatně i to patří ke studiu bojových umění. Postupem let jsem se dostal k tomu, že dnes organizuji, s přáteli z pražského Kenshōkan Dōjō, senseiovy lekce při jeho pobytu v Praze a udržuji, na jeho přání, chod jeho studijních skupin či jeho samostatných studentů v době jeho nepřítomnosti. A abych řekl pravdu, někdy to není moc jednoduché (smích). Někdy mám dojem, že ne všichni úplně docení to, že mohou trénovat/studovat pod přímou výukou japonského učitele v našem případě dokonce pod vedením přímého představitele školy. Ale je taky možné, že jsem docela zbytečně přísný (úsměv).

Jak vnímáš moderní obranné prostředky jako například krátkou palnou zbraň, obranný sprej nebo teleskopický obušek?

Vnímám je jako běžnou součást dnešní sebeobrany. Pokud se věnujete tréninku bojových umění, a jedním z důvodů vaší praxe je získat schopnost se bránit, tak nemůžete ignorovat moderní sebeobranné prostředky, jakými jsou právě např. slzotvorný prostředek, teleskopický obušek a na konci pomyslného řetězce i střelná zbraň. To, co je ale opravdu nesmírně důležité, je pokora před sebou samým v přístupu k sebeobraně jako takové a ke zbraním. Pokud se někdo rozhodne některý z těchto sebeobranných prostředků si pořídit za účelem ochrany svého zdravý, je třeba naučit se s nimi správně pracovat a pravidelně tyto dovednosti trénovat. Bez této neustále praxe se mohou tyto zbraně stát nebezpečné pro okolí i samotného uživatele, a to třeba i z hlediska našeho právního systému.
Díky své práci se zajímám o sebeobranu z trochu širšího pohledu, a tak se zúčastňuji různých workshopů, seminářů či tréninků pod různými instruktory. Ale snažím se hodně si vybírat, kam půjdu. Dnes je bohužel sebeobrana i otázkou dobrého obchodu, a aniž bych se chtěl někoho dotknout, ne každý instruktor je dobrý bojovník či učitel schopný předat dovednosti dál. V oblasti zaměřené na teleskopický obušek jsem měl, kromě jiného, možnost absolvovat některé instruktorské kurzy, např. kurz firmy ESP, který vedl Pavel Černý, dlouholetý bývalý instruktor Policie ČR, nebo kurz systému IAODG, který vytvořil Stanislav Gazdík, a další. Rád se v této oblasti vzdělávám u lidí, kteří jsou ve svých oblastech na špičce.

Kdo nebo co tě ovlivnilo či ovlivňuje na tvojí cestě učitele a praktikanta tradičního bojového umění?

V první řadě jsou to mí učitelé. Protože mám neustále možnost s nimi trénovat, ovlivňují mě tím, jakým způsobem mi předávají své bohaté zkušenosti. Díky dlouhodobému kontaktu s nimi se ke mně dostává mnoho zajímavých informací a podnětů nejen díky tréninku, ale i díky možnosti být s nimi mimo pravidelné lekce. Dalším faktorem jsou samozřejmě mí přátele a studenti, jejichž zájem o hlubší poznání trénovaných věcí mě neustále nutí pokračovat dál ve svém tréninku. No a velký vliv má samo sebou v určitém pohledu rodina, která chápe, čemu se věnuji, a podporuje mě v mé praxi. Všem těmto lidem jsem moc vděčný.

Jak vnímáš současnou scénu bojových umění a jejich představitelů v České republice?

To je otázka na tělo. Anebo možná test, zda se chytím a řeknu něco, co se třeba někoho dotkne (smích). Samo sebou asi jako každý i já vnímám věci a lidi v oblasti svého zájmu. Z celkového pohledu si myslím, že situace v oblasti tradičních bojových umění je v ČR na velmi vysoké úrovni. Je zde mnoho lidí, kteří opravdu poctivě studují tyto disciplíny a předávají je dalším generacím ve svých dōjō. Dělají opravdu mnoho prospěšné práce a za to si jich velice vážím a držím jim palce do další práce. Z tohoto pohledu je zarážející, že i dnes přes možnosti získat si potřebné informace se stále najdou v této oblasti i podvodníci. Pro své konání mají většinou jednoduché důvody – vlastní ego či peníze. Ale takoví lidé jsou naprosto neužiteční, mě nezajímají a nehodlám se jimi v tomto rozhovoru více zaobírat (smích).

Dá se říci, že Japonsko je tvojí velkou vášní. Jak jsi tuto zemi a její kulturu, tradice, náboženství, bojová umění a lidi vnímal kdysi a jak v současné době?

Já se k Japonsku dostal právě skrze bojová umění. Až postupem času se prohluboval můj zájem o vše spojené s touto zemí. Ohromně mě v kontaktu s japonskou kulturou ovlivnily mé první cesty do této země. Začal jsem vnímat vazby mezi bojovými uměními a jednotlivými oblastmi japonské kultury a musím říci, že mě to úplně pohltilo. Určitě je mnoho věcí, na které jsem v průběhu své praxe úplně změnil názor a stejně tak je mnoho těch, které jsem se rozhodl poznávat více do hloubky a staly se tak součástí mé praxe a vlastně dnes i mé osobnosti.

Jaké máš aktuální cíle a přání – co se týče osobního, ale i „cvičebního“ života?

Ohledně bojových umění mám stále mnoho „cílů“. Studium tradičních bojových umění, technik, historie a filozofie je opravdu velice obsáhlé. Jsem rád, že díky osobnímu kontaktu s japonskými učiteli mohu stále poznávat nové věci stejně tak, jako skutečnou hloubku studovaných tradic. Studium budō vnímám jako celoživotní formu vzdělávání.
V současnosti jsem ve spolupráci s Česko-japonskou společností začal připravovat akci pod názvem SLAVNOSTI BUDŌ (budō matsuri 武道祭), která proběhne na jaře roku 2020 v Praze, a prostřednictvím které bychom rádi představili tradiční bojová umění Japonska opět veřejnosti. Rád bych touto akcí pomohl v propagaci tradičních japonských disciplín a řekl tak, co vše můžou tyto oblasti nabídnout svým studentům a proč je dobré se jim věnovat.
Rád bych také připravil další studijní materiály (knihy, technické přehledy, časopis, atd.) pro studenty bojových umění bujinkan bugei, abych jim tak mohl aspoň trochu pomoci v jejich tréninkové praxi. S tím souvisí i to, že bych prostřednictvím svých lekcí rád svým studentům předal i mé přesvědčení, že je důležité svůj život směřovat k nějakému hlubšímu „poznání“, které tak může učinit náš život bohatším a smysluplným i pro naše okolí.

---

rozhovor vedl Martin Hradecký
foto: archív Pavla Slavíka

Článek byl napsán pro časopis Bojová umění (Fighter’s magazín), ve kterém byl otištěn na jaře roku 2023 jako první ze série článků o dětských trénincích v oblasti bojových umění.

Letos proběhl v pořadí již devátý ročník Japonského dne v botanické zahradě v Průhonicích, který je pořádán v rámci akce pod názvem Trvalkový víkend. Je to jedna z akcí, která je pro mě velice příjemná svou atmosférou a energií, a tak, když jsme dostali pozvání od Česko-japonské společnosti, zda bychom tam nechtěli mít enbu (veřejnou ukázku), moc rád jsem kývl, i když moc často vystoupení nemíváme.

Jak víte, nejsem zastáncem toho mít vystoupení za každou cenu na akcích různých druhů. Bohužel má zkušenost je, že organizátoři některých akcí za nimi schovávají pouze svou touhu osobně se zviditelnit, nebo je pořádají pouze pro finanční zisk. Takové akce mě opravdu netáhnou a nechci být na nich účasten.

Oproti těmto akcím mě naše účast na Japonském dni v Průhonicích moc těší. Je zde vidět snaha prezentovat jednotlivé oblasti japonské kultury takové, jaké opravdu jsou, přičemž lidé si mohou sami vybrat program, který je zajímá, a to je mi velice sympatické. Ostatně, podle neustále se zvedající účasti na této akce, je to vnímáno i samotnými návštěvníky.

Letos byl program poměrně nabitý. V oblasti bojových umění zde měli vystoupení studenti pražské školy Hyko ryū taijutsu, kteří předvedli své umění sebeobrany. Setkání s nimi bylo pro mě velice příjemné a těším se na další. Dále proběhlo enbu školy Nakagawa ryū battōjutsu prezentované studenty z pražského oddílu Kenshōkan Dōjō. Jedná se o školu japonského meče, kterou zastřešuje Nakagawa Kinji sensei, který několikrát navštívil i naše dōjō, aby předvedl studentům své techniky battōjutsu. Další ukázkou bylo kyūdō v podání pana Václava Kučery. Během své ukázky pan Kučera velice zajímavě vysvětlil důležité body kyūdō, včetně jedné ze základních technik vyučované v japonské lukostřelbě. Poslední ukázkou z oblasti bojových umění Japonska bylo dětské jūdō.

Na naše vystoupení jsme dorazili v sestavě Ľudovít Plata, Miklos Csémy, Josef Kafka, Jan Svoboda, Lucie Svobodová, Filip Schätz a já. Sešli jsme se na místě už okolo deváté hodiny ranní, abychom se připravili na vstup České televize, ve kterém s námi počítali, a samotné enbu proběhlo někdy kolem 12 hodiny. V plánu jsme měli ukázat několik oblastí našeho tréninku počínaje taihenjutsu (pádové techniky), taijutsu (neozbrojený boj), ve kterém jsme krom technik kihon happō ukázali suwari waza – techniky v sedě, gyaku waza – pákové techniky, daken taijutsu – využití úderů, kopů, nage waza – techniky přehozů a další, konče ukázkami technik se zbraněmi – tōjutsu (šerm), bōjutsu (dlouhá tyč), kusarijutsu (řetězové zbraně), hanbōjutsu (krátká tyč), shikomi-zue (čepel ukrytá v tyči), naginatajutsu (halapartna) a metsubushi (oslepující techniky). Pro zájemce jsme poté přichystali malou výstavu zbraní vyučovaných v rámci ninjutsu a odpovídali na dotazy návštěvníků Japonského dne. Opravdu všem veliké díky za jejich čas a pomoc při prezentaci „našeho ninpō“.

Program nebyl vůbec primárně zaměřen na bojová umění, ale celkově na japonskou kulturu. Tady aspoň v bodech s čím vším se mohli návštěvníci setkat a seznámit:

• skládání origami
• oblékání kimon
• japonské šachy shōgi
• japonské umění lesní terapie Shinrin-yoku
• pražská studijní skupina Sogetsu předvedla aranžování květin Ikebana
• čajový obřad školy Urasenke
• Vlastislav Matoušek zahrál na bambusovou flétnu shakuhachi
• taneční vystoupení skupiny Yosakoi
• workshop japonské tušové malby sumi-e
• bubenická show skupiny Wadaiko yosa yosa
• paní Darja Kawasumi měla přednášku na téma „Itadakimasu“
• Aleš Trnka mluvil o symbolice v japonských zahradách
• o proměnách v japonské přírodě a japonské kultuře mluvil Robin Heřman

A o to, aby všichni měli dostatečný přísun pochutin a nápojů, se starala Japonská domácí cukrárna, firma Matcha tea a tradičně již japonská restaurace Miyabi, bez které si nedokážu tuto akci téměř představit.

Na akci dorazil i japonský velvyslanec v ČR pan Shimazaki se svou chotí, který přivítal návštěvníky Japonského dne od mikrofonu, a pak se za doprovodu ředitele Botanického ústavu AV ČR Jana Wilda a radního středočeského kraje Martina Draxlera seznámil s prostředím botanické zahrady.

Jestli jsem na někoho zapomněl, tak se hluboce omlouvám, nebylo to mým záměrem. Pokud mě na to upozorníte, rád přehled programu doplním.

Z ranního programu tohoto Japonského dne byla krátká reportáž v České televizi, kterou můžete shlédnout na tomto odkazu: www.ceskatelevize.cz

Nezbývá než dodat, že se těším, až se příští rok budeme moci zúčastnit již desátého ročníků této fajn akce, a je jedno, zda jako účastníci nebo návštěvníci. 😉

---

text připravil Pavel Slavík, (c) červen 2019
foto: Pavel Pližingr