Během poslední lekce sensei napsal kaligrafii (viz. obrázek), na které bylo napsáno Mushin mukō 無心無光 (bez myšlení, bez formy). Připomnělo mi to Musashiho princip Uko mukō 得光無光 (s formou, bez formy). Musashi vysvětluje, že koncept kamae je složitý a mísí jak fyzické, tak duševní postoje. Říká že kamae je „nejen fyzický postoj, ale mění se podle situace, stejně jako tvar vody v různých nádobách. Fyzické kamae je jako hrad, avšak potřebuje uvnitř schopného pána“. Tahle představa se mi líbí.
Budō našeho senseie je bez formy a díky tomu je tak silné což podněcuje naši kreativitu. Nejsou zde žádné předpojaté akce a žádný záměr. To je ovšem na velmi vysoké úrovni a ne mnoho praktikantů bujinkanu je schopno alespoň uchopit tuto myšlenku, natož to provést. Aby člověk dosáhl této úrovně, musí nejprve ovládnou základy a rozličné bojové systémy bujinkanu. Tato schopnost Mushin mukō se objeví, když se vaše Sainō kon ki rozvine dostatečně v Jūppō sesshō.
Jūppō sesshō ze své podstaty nemůže tolerovat formy ani tvary, neboť je to přirozená reakce na Mienai (neviditelnou) situaci. Formy a tvary vás prozrazují a mohou odhalit vaše záměry protivníkovi. Jste-li schopni zaujmout Mushin mukō v boji, vaše tělo bude jednoduše adekvátně reagovat. Výsledek není důležitý. Pohybujete se přirozeně, jednoduše, surfujete na vlnách záměru vašeho protivníka.
To je důvod, proč považuji studium Tsurugi za tak zajímavé. Tsurugi ožívá, protože jste ovládli tradiční „moderní“ formy boje s mečem (v bujinkanu se studují v Kukishin, Togakure, shōtō a tachi).
Zvláštní je, že studujeme staré systémy boje se zbraněmi pomocí pochopení jejich moderních vývojů. Vzpomeňte, že tsurugi se používalo skoro do konce éry Heian jidai (794-1185). To znamená, že techniky tsurugi se používaly alespoň 35 století (včetně Číny). V porovnání s tím, tachi a katana se používaly po dobu necelých 8 století válčení (10.- 18. stol.).
Ale jak sensei vysvětlil, psané techniky se vytratily (bambusová stébla a papír nepřežily čas), a tak již jen tělo dokáže znovu vytvořit ty techniky. Nyní, když tsurugi vytvořilo tachi a tachi katanu, můžeme pomocí studia relativně „moderních“ cest tachi a katany znovuobjevit staré bojové zkušenosti našich předků. Píši „předků“, neboť celý svět : Indové, Římané, Řekové a Vikingové používali ten samý rovný typ čepele.
Letošním předvedením tsurugi nám Hatsumi sensei dal ten nejlepší nástroj pro zbavení se formy. Bojování je o přežití, ne o tom, aby to vypadalo hezky. Pokud umíte formu dostatečně dobře, pak tsurugi osvobodí vaše taijutsu. Sensei nás na to ale připravil. Studovali jsme meč cestováním zpět v čase: nejdřív Kukishin bikenjutsu, pak shōtō, pak meč Togakure a pak tachi. Vlastně jsme studovali meč od moderní doby až po dobu Tsurugi.
Když pochopen, tento koncept Mushin mukō 無心無光 (bez myšlení, bez formy) s mečem, můžete jej aplikovat na jakýkoliv typ boje, od taijutsu po jakoukoliv zbraň. Proto je Tsurugi tak těžké pochopit.
A toto je ta krása Jūppō sesshō bojových umění bujinkanu, učených Hatsumi senseiem.
(c) 2013, Arnaud Cousergue e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com web: www.budomart.com Publikováno 29. července 2013 na stránkách: kumafr.wordpress.com/2013/07/29/mushin-muko-no-thinking-no-form
Existuje koncept tradic a umění pohybu, který můžeme najít v dokumentech předávaných v rámci ”koryū 古流”. Tento koncept vyjadřuje důležitost spojení mezi vnitřním a vnějším v celostní formě umění a cestě rozvíjení technik waza - technik. Tento termín je “te no uchi“ a jeho překlad je vnitřek rukou, nicméně ve významu je mnohem větší hloubka než jen v jednoduchém překladu. Je to jako vnímání vnitřku rukou ve vývoji technik v umění kobujutsu 古武術. Použití rukou umělce odhaluje jeho stav rozvoje v jakémkoliv druhu umění. Je jedno, jestli je to kobujutsu 古武術, ikebana 生け花, nebo kadō 華道 - obřad nebo cesta aranžování květin, shodō 書道 - cesta štětce, sadō či chadō 茶道 - cesta čaje, nebo hra na hudební nástroj, atd..
Mistr sbírá všechny potřebné informace o stavu hloubky cvičení jeho žáka v momentech, kdy pozoruje a vnímá jeho držení zbraně, zachycení, psaní, pohyb (karuku) atd..
Někteří mistři kobujutsu používají konceptu tai no uchi 体の内 - vnitřního prostoru těla, aby tím vyzvali své žáky k tomu, aby více pronikli do konceptu jejich vnitřních rukou. Toto te 手 ruce a tai 体 tělo může to být pochopeno jako obdoba a synonymum k technice, vnitřek techniky. Jako okopírovat techniku mistra? Jako okopírovat něco, co bylo vytvořeno, aby zůstalo skryto pohledu našich pěti smyslů Mienai 見えない a pochopení našeho intelektu? (Wakaranai 分から ない - nepochopitelný) Od jednotky k mnohočetnosti.
Shōden 初伝 je okuden 奥伝 a okuden je shōden. Základní přenos obsahuje tajný přenos a naopak. Hledání bez konce a bez začátku pochopení naší myslí. Tělo a srdce našeho vnitřního těla, našich vnitřních rukou, esence našeho mistra a jeho pohyb (nagare 流). Opakované procvičování základů je nejdůležitější a nezbytné pro každého praktikanta “kobujutsu”.
Nicméně to není jen o zasévání semen jako o mechanické práci bez života. Při vědomém opakování jde o kultivaci a hlubší uvědomění pohybu těla. Je vizualizován vnitřní prostor těla, praktikant chce cítit tělo a stav pohybu je vytvořen všude tam, kde opakování je voláním praktikanta po jednotě s technikou v hlubokém vztahu s jeho tělem a duchem.
Tato jednota v technice zavede praktikujícího k rozmanitosti ve strategii. Této strategii rozumíme v kobujutsu jako heihō 兵法 nebo hyōhō 兵法. Heihō je doslova metoda vojáka (jsou to pravidla, cvičení a techniky vojáka, disciplín zvaných bugei jūhappan 武芸十八般, nicméně kanji pro heihō 兵法 mají hlubší význam, jako je například strategie a taktika. Tato strategie se skládá z jednoty být schopný se adaptovat na jakoukoliv situaci a nebezpečí nebo fyzickou, psychickou či emocionální nerovnováhu (např. ekonomická krize). Toto zahrnuje nabytí stavu hluboké technické znalosti předávané mistry, cestu života, kde přizpůsobivost, flexibilita a pokora jsou zásadní. Úspěšné opakování technik bere své kořeny z kapacity, talentu a intuice praktikujícího a jeho porozumění o tom kterou techniku procvičovat, jak a kde. Kdy dovést tělo na svůj limit a kdy, což je nejdůležitější věc, zotavit tělo a nechat odpočívat mysl a srdce, abychom mohli pokračovat v procvičování umění, kde mládí přechází v dospělost a dospělost v moudrost stáří.
Tyto formy modelování přenosu a pohybu mistra skrze opakování technik až do úmoru, vedou praktikanta do prostoru větší hloubky jeho disciplíny, do pochopení heihō. Skrze neustálé hluboké opakování se tělo praktikanta začne probouzet do fyzického postoje, který překračuje opakovací cvičení, ale dostává se do každodenního života: sezení, posazení, vstávání, braní předmětů, atd..
Dýchaní je součástí tréninku. Forma, kterou komunikujete se sebou a s lidmi, spánek, jak jíte a pijete, to je též bráno jako součást tréninku. Potom se opakování technik stane něčím nezbytným pro věrného praktikanta. Toto opakování je semínkem něčeho hlubšího uvnitř něj, setkání s uměním, s proudem (nagare 流) v jeho životě. Jakýkoliv stav a vnitřní změny jsou příčinou změn vnějších a naopak.
Mistři jakéhokoliv spirituálního nebo uměleckého opakování běžné formy, neurčují rozdíl mezi cvičením a běžným životem. Chápou, že umění a umělec musí vybudovat vztah jednoty, který vede k množství, rozmanitosti ve vnitřním i vnějším prostoru jeho života. Praktikování umění je jako růst japonského bambusu v průběhu prvních sedmi let. Zachytit jeho růst jde stěží a pravděpodobně by nějaký ignorantský farmář brzy ztratil trpělivost...Nicméně na začátku sedmého roku vyroste bambus v pouhých šesti týdnech o víc než třicet metrů. Co se stalo? Proč nerostl v průběhu prvních sedmi let? Není to tak, že by nerost, ale v průběhu těch sedmi let, které vypadaly zdánlivě neaktivní, si bambus připravoval komplexní systém kořenů, který mu zajistí stabilitu až začne růst do výše.
Když jsme se tedy dostali k tomuto bodu, je důležité meditovat o tomto konceptu používaného mistry take no uchi 竹の内, jeho překlad znamená vnitřek bambusu.
Jak okopírovat techniku mistra? Jako okopírovat něco, co bylo vytvořeno, aby zůstalo skryto pohledu našich pěti smyslů (mienai 見えない – neviditelný) a pochopení našeho intelektu? (wakaranai 分からない)
BAMBUS JE UVNITŘ PRÁZDNÝ
“Cesta by neměla být skryta. Nejlepším prostředkem jak ji uchovat skrytou je dát o ní vědět.” - Yagyū Munenori
(c) David Esteban Guzman Tento článek byl publikován na Facebooku.
Po té, co jsem zveřejnil článek “Kotō vs. Gyokko”, jsem obdržel pár komentářů od členů bujinkanu, kteří úplně nesouhlasili s tím, co jsem napsal.
Hlavní otázky jsou: relativní vzdálenost škol (krátká / dlouhá) „nové“ Kokū (uvnitř / vně)
Jelikož jsem měl před lekcí setkání s sōke, rozhodl jsem se ho zeptat přímo jeho. Vždy je lepší ptát se přímo zdroje.
Když jsem přijel k němu domů, akorát vycházel na procházku se svým „bazroi“ psem, takže jsem se k němu přidal. Na cestě do „místa psí úlevy“ jsem využil krátké příležitosti zeptat se tyto dva body. Jeho odpovědi jsou zaznamenány níže v uvozovkách.
Vzdálenost: „vše co teď trénujeme je jūppo sesshō, takže všechny vzdálenosti jsou v pořádku“. Pokud se dostáváme do fyzického boje, tak vzdálenost je vzdáleností kontaktní (ruce či nohy). Ale Kotō (tygr) skáče z větší vzdálenosti, pohybujete se do centra. Gyokko (Gyoku+ko) čeká na útočníka, vy se stáváte centrem (Gyoku = míč, sféra, perla).
Číňané a Japonci mají tuto představu „krčícího se tygra, létajícího draka“. V roce 2003, jež byl prvním rokem cyklu jūppō sesshō, byl celý název tématu “Koteki ryōda jūppō sesshō hibun no kami”.
Čínský drak/tygr symbolicky reprezentuje yinyang. Vzájemně se doplňují (jak jsem psal v mém příspěvku). Titulek Kotō vs. Gyokko” měl být spíše “Jednota Kotō/Gyokko”. Malou nápovědu můžete najít v knize Hatsumi senseie v kapitole zabývající se Gyokko ryū. Všimli jste si, že na začátku kapitoly sensei píše o „Gyokko ryū kosshi koppōjutsu“? Přirozené protiklady jsou nahrazeny silnou jednotou.
Kokū: „každý z nich to vyjadřuje odlišně, všechno funguje, toto je jūppo sesshō, které vyjadřujeme v těchto dnech“. Po té, stále držící obojek ve svém zápěstí, se zastavil uprostřed ulice a požádal mne, abych na něj zaútočil. Učinil jsem tak a on přirozeně natáhl své levé předloktí, aby odrazil útok, při čemž téměř současně hluboce a bolestivě bōshiken na loketním kloubu. „Toto kankaku je důležité“, řekl.
Přál bych si mít fotku tohoto okamžiku.
Na závěr, můj příspěvek nebyl o Gyokko ryū nebo o specifických možnostech dělání waza, cílem bylo vysvětlit různorodost interpretací, které můžete nalézt na trénincích v Japonsku otevřeni novým světům možností, když je vaše duše a oči připraveny vidět a pochopit: 神心神願, shinshin shingan (oči a mysl boha).
(c) 2013, Arnaud Cousergue http://www.budomart.com e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com Publikováno 6. srpna 2013 na stránkách: kumafr.wordpress.com/2013/08/03/koto-vs-gyokko-part-2
Rád bych vás prostřednictvím stránek BudoNews.cz a pražského oddílu Bujinkan Dōjō Prague pozval na letošní Eiga-sai 2014, což je japonský filmový festival v Praze, který proběhne v období 22. – 28.1.2014 v prostorách pražské Lucerny.
V rámci této kulturní akce se bude konat "SHINOBI VÍKEND", který je pod naší patronací. Tento prodloužený filmový víkend bude doslova naplněný japonskými filmy s tématikou ninjů a dalších bojovníků a bude se konat, jak je patrné již z názvu, o víkendu 24. – 26.1..
Jsme moc rádi, že se naše dōjō stalo jedním z oficiálních partnerů tohoto festivalového ročníku. Měli jsme tak jedinečnou možnost podílet se na výběru promítaných filmů. Krom toho se budeme také aktivně podílet na doprovodném programu festivalu přednáškami o ninjutsu, historii i jeho současné podobě, a také otevřenými tréninky, které budou určeny jak pro veřejnost, tak i pro stávající studenty bujinkan bugei.
Není mnoho filmů, které by mohly věrohodně představit japonské shinobi (jiné označení pro ninji), a tak jsem moc rád, že se konečně povedlo na česká plátna kin přivést zajímavé filmy s touto tématikou. Pro všechny studenty bujinkanu jsou velice zajímavé především filmy Shinobi no mono 1 a 2, na kterých spolupracoval jako odborný poradce pan Masaaki Hatsumi, sōke Bujinkan Dōjō a zároveň 34. velmistr školy Togakure ryū, nejstarší dochované školy japonského umění ninjutsu.
Festival nicméně nabízí i mnoho jiných zajímavých filmových titulů. Kromě filmové projekce je také připraven bohatý doprovodný program. Ve spolupráci s naším dōjō jsou připraveny přednášky, nezávazné besídky, malá expozice s tématikou ninjutsu včetně videoprojekce z tréninků v Japonsku, ale také tréninky otevřené všem zájemcům. Všechny aktivity kromě veřejných lekcí/tréninků se budou konat v prostorách kina Lucerna na Praze 1. Tréninkové lekce proběhnou v nedalekých prostorách Strojní fakulty ČVUT na Karlově náměstí, kde má své „útočiště“ již mnoho let Bujinkan Dōjō Prague. Tyto tréninky jsou opravdu otevřené úplně všem zájemcům, takže i z řad laické veřejnosti. A tak i filmový diváci se tak mohou na chvilku stát skutečnými shinobi a věnovat se aspoň na chvilku tréninku tohoto odvětví a "probudit tak v sobě bojovníka shinobi".
Hlavní organizátor tohoto festivalu – Česko-japonská společnost v Praze – vytvořil pro „Shinobi víkend“ speciální zvýhodněnou permanentku, jejíž cena je 400 Kč. V CENĚ PERMANENTKY JSOU VŠECHNY FILMOVÉ PROJEKCE I VEŠKERÝ DOPROVODNÝ PROGRAM FESTIVALU V PRŮBĚHU TOHOTO VÍKENDU A TO OD PÁTKU 24.1. AŽ DO NEDĚLE 26.1.. !!! POZOR - POČET MÍST JE OMEZEN !!! Proto neváhejte a včas si lístky zarezervujte na - www.eigasai.cz/2014/eigasai-2014/eigasai-2014-form.html.
Tady něco málo k programu filmové části festivalu:
Poprvé v českém kině filmy
● Shinobi no mono 1 ● Zoku - Shinobi no mono 2
Dále pak je možno vidět, kromě dalších i
● Ibun Sarutobi Sasuke ● Kaze no bushi ● Sanada fūun roku ● Yagyū Ichizoku no Imbō ● Kuro obi ● Jūbei ninpūchō
Informace o programu celého Eiga-sai najdete na webových stránkách festivalu, které najdete na adrese - www.eigasai.cz.
Moc se těšíme se se všemi na viděnou na tomto festivalu.
Hurá! Po 25ti letech a více než 50 cestách za tréninky do Japonska jsem konečně pochopil rozdíl mezi prací nohou ve školách Kotō ryū a Gyokko ryū. Lepší pozdě než-li nikdy.
Měli jsme hodinu s Nagato senseiem a mně se nedařilo udělat techniku oni kudaki tak, jak to ukazoval, dokud jsem to neviděl. Hatsumi sensei často mluví o mienai waza, je to technika, kterou nemůžete vidět. Pro mne to bylo mienai po čtvrt století.
Mé taijutsu bylo ovlivněno především pohyby Noguchi senseie. Důvodem toho bylo, že mi Hatsumi sensei v roce 1993 řekl, abych trénoval pouze s ním a Noguchi senseiem. To platilo až do otevření honbu dōjō v listopadu 1997. Zeptal jsem se ho znovu s kým bych měl teď trénovat a on odpověděl, že pouze v honbu na lekcích shi tennō. Začal jsem tedy pravidelně trénovat se Seno senseiem, Oguri senseiem a Nagato senseiem. Jak víte, každý shihan má své vlastní způsoby pohybu a jejich taijutsu se tak liší. V minulosti jsem objevil, nakolik rozdílné jsou pohyby Nagato senseie o mého taijutsu. Až do včerejška to mé oči nebyly schopné vidět, ale včera jsem pochopil tu lehkost.
Každý shihan dostal od svého senseie nějaké školy. Pokud byl Noguchi sensei převážně ovlivněn Gyokko ryū, pak Nagato sensei byl zaměřen spíše na Kotō ryū. Tyto dvě školy se zabývají rozdílnými vzdálenostmi a tudíž je práce nohou rozdílná. Také pokud porovnáte relativní velikosti pracovních vzdálenosti (tj. efektivit) Nagato senseie a Noguchi senseie, zjistíte, že jsou rozdílné. Gyokko ryū pracuje s kratšími vzdálenostmi. Hatsumi sensei mi jednou řekl, že v Gyokko ryū je vzdálenost přibližně 2 shaku (více méně od lokte po konečky prstů). Pohyby jsou prováděny spíše moguri způsobem, pohybuje vertikálně nahoru, dolu a v kruzích, aby se vykompenzoval nedostatek vzdálenosti. Naproti tomu v Kotō ryū je počáteční vzdálenost 6 shaku. Proto tato škola využívá mnoho úskoků dopředu a dozadu. Pohyby jsou prováděny převážně horizontálně. Toto základní porozumění o těchto dvou školách částečně vysvětluje, proč se tak dobře spojily dohromady po jejich sjednocení. Vzájemně se doplňují.
Víme, že Kotō ryū používá yoko aruki (nohy ve stejném směru), kdežto Gyokko ryū využívá jūji aruki (nohy kolmo). Víme, že v Kotō ryū je tělo umístěno stranou (profilované, ploché), zatímco v Gyokko ryū je tělo zkroucené kvůli nedostatku vzdálenosti.
Včera jsme dělali variaci Oni kudaki. V technice Uke útočil pravou pěstí. Tori kontroloval prostor natažením pravé ruky do omote (bez bloku) a umístěním svého těla ven od ruky útočníka. Tori měl své levé chodidlo vepředu a tělo paralelně s rukou ukeho. Poté tori láme a ohýbá ukeho ruku a pohybem vpřed provádí jakési oni kudaki. Jsem si jist, že tomu každý rozumí. Nebyl jsem schopný to udělat, protože když jsem nasazoval waza, tak jsem našlapoval vpřed mojí zadní nohou (pravou), což způsobilo stáčení mého těla doleva (typická práce nohou v Gyokko ryū). Nagato sensei jednoduše přesouval svoji tělesnou váhu, tak že by mohl vkročit přímo jeho levou nohou, vytvářejíc automatické vychýlení rovnováhy ukeho dozadu. Toto by vyústilo, čemu já říkám typický “nagatoism”, v obvyklé prohození rukou a smrt ukeho.
Jednoduchou změnou váhy v nohách a pohybem přední nohy namísto zadní udržujete své tělo v rovině a můžete tak vkročit nebo přeskočil přes ukeho. Vídal jsem to léta, ale protože jsem se soustředil na špatnou věc, tak teprve včera, pozorováním pouze nohou, jsem to konečně pochopil.
Trénoval jsem zde více jak padesátkrát a pokaždé se naučím nové principy. Je to úžasné. Je to zajímavé jak sem učitelé přicházejí každé dva nebo tři roky a myslí si, že pochopili vše.
Jak jsem napsal ve svém předchozím článku „hodnost neznamená kompetence“ a cituji Nagato senseie včera během přestávky „hodnost, kterou máš je založena pouze na vaší osobní stupnici“. Hádám, že někteří mají malé stupnice, ale je to důležité, protože všichni víme, že na velikosti nezáleží.
(c) 2013, Arnaud Cousergue e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com web: www.budomart.com Publikováno 30. června 2013 na stránkách: kumafr.wordpress.com/2013/07/30/koto-vs-gyokko
Termín misogi 禊 by se dal asi nejlépe přeložit jako „očista“ nebo „očištění“. Jedná se o původně shintōistický očistný rituál, který bývá prováděn, pokud je člověk zatížen nějakým hříchem či jinak rituálně poskvrněn, a to očistou těla ve vodě, například v řece či moři. Jde o očistu těla a mysli spojenou s určitými asketickými postupy. Podstatná část těchto praktik byla namířena na spojení mysli a těla s přírodou, respektive vesmírným principem. Většinou se jednalo a dodnes jedná o metody posilující jak tělo, tak mysl ve smyslu fyzické odolnosti a vůle. Snahou však bylo dosažení nezávislosti na vlastním egu a tělu. Může se zdát, že tyto cíle jdou proti sobě, ale opak je pravdou. Cílem je očista a oproštění, vedlejším účinkem těchto metod je zvýšení odolnosti.
Historie a původ misogi
Asi nejstarší zmínka o misogi je dochována v díle Kojiki 古事記 (Zápisy o dávných věcech), které bylo sepsáno okolo roku 712 a je nejstarší japonskou dochovanou kronikou. V těchto japonských mýtech je uveden příběh o Izanagim no Mikoto 伊弉冉尊, který se očistil v moři poté, co prošel skrze říši mrtvých Yomi 黄泉.
Misogi se tak zapsalo jako forma potlačení nepříznivých rysů člověka a negativních vlivů přicházejících z okolí. Jako takové se provádělo dvakrát v roce různými způsoby, nejčastěji však omýváním pod tekoucí vodou. To vycházelo z předpokladu, že je důležité se vyhnout všem způsobům znečištění fyzického i mentálního charakteru a pokud se nahromadí, je potřeba nečistoty s určitou pravidelností odplavovat společně s přesně stanovenými pravidly, aby výsledkem bylo obnovení původního stavu čistoty. Postupem času byly přidávány další důvody k očistnému rituálu a i způsob provádění těchto „očištění“. Proces očišťování postupně sloužil k odstranění stigmat provázejících důležité momenty lidského života, jako jsou začátek roku, narození, smrt, neštěstí, v Japonsku časté zemětřesení, atd. Přibylo mnoho dalších způsobů, jak očistu provést: pomocí soli rozhozené v domě; rozmístěním šípů, které do sebe pojímaly nečistotu a koncem roku byly při obřadu spáleny; v osmidenním obřadu modliteb, meditací a regeneračním rituálu vnoření se do ledové zimní vody; výstupem na posvátnou horu; přihlížením dramatickému představení; ale i prostým omytím rukou a vypláchnutím úst před vstupem do chrámu.
V rámci shintō 神道 se můžeme setkat s tím, že se věřící očišťují pod vodopádem v proudu často velice studené vody, tzv. takishugyō 滝修行 a to většinou v době před východem slunce. Shintōisté si pro tento obřad oblékají předem určené oblečení, ženy nosí bíle kimono 着物 a šátek, muži pouze bederní roušku a šátek.
Misogi v bojových uměních
Napsal jsem zde, že misogi vychází z shintōistické praxe. Jakou má spojitost náboženská praxe s bojovými uměními? Velikou. Najdeme ji v každém dōjō 道場 věnujícím se bujutsu 武術 i budō 武道, například prostřednictvím etikety, bez které si nejde představit praxi studenta japonských bojových umění. Najdeme ji také v samotné hierarchii vztahů a jednání praktikujících při studiu většiny umění – způsob chování mezi učitelem a žákem, úcta k tradici, historii i zakladateli umění. Je naprosto samozřejmé, že vznikající tradice, a to i tradice bojových umění, se nechají ovlivnit náboženským i společenským prostředím místa svého vzniku a fungování. A tak můžeme nalézt symboliku a vnímání věcí vycházející z shintō i v rámci studií bojových umění. Některá bojová umění jsou prostoupena či ovlivněna shintō více a jiná méně. Uměním, kde najdeme poměrně hodně praktik vycházejících z shintō 神道, je třeba sumō 相撲. Pravdou je, že mnoho lidí dnes přemýšlí o tom, proč bychom se my, Evropané, respektive Nejaponci, měli řídit těmito věcmi, vycházejícími z úplně jiných tradic. Pro mě je odpověď velice jednoduchá. Pokud se chceme učit tradiční bojová umění Japonska, musíme přijmout toto kulturní a náboženské pozadí, abychom pochopili učení takové, jaké bylo vytvořeno. Musíme toto akceptovat; třeba jen částečně, ale přesto musíme. Jiný způsob přístupu by znamenal vytváření změny tradice. Jak moc musíme respektovat filozofii a tradice kultury, kolik je toho nezbytné a co již ne, je velice složité. Na takovou otázku nám může odpovědět koncept shinge muhō 心げ無法. Tato myšlenka doslovně přeložená znamená „vše mimo ducha je chaos“. Bez ducha a bez kokoro 心 (srdce) by byla praxe budō 武道 jen obyčejným nácvikem agresivních bojových metod vyjádřenou v struktuře té či oné disciplíny. Je možné, že když bychom z bojových umění odstranili spirituální stránku, stanou se z adeptů těchto disciplín v lepším případě jen napodobovatelé bojových tradic bez možnosti plného pochopení věcí nebo v horším případě pouzí vyznavači efektivního násilí.
Je jasné, že i praktikanti bojových umění potřebují stejně jako všichni ostatní určitou formu mentálního „očištění“ pro svůj trénink bojových umění a jejich vlastní vývoj. A tak se s misogi můžeme poměrně často setkat v rámci tréninků například kendō 剣道, aikidō 合気道, karate 空手 či dalších. Velice často se misogi prováděné v rámci bugei 武芸 zaměřuje především na fyzickou část tohoto „rituálu“. Misogi tak může probíhat dlouhodobým opakováním některé ze základních technik. V rámci škol šermu je touto technikou často shōmen giri 正面切り, přímý sek. Studenti karate-dō 空手道 často praktikují tsuki 突き základní přímý úder rukou, atd. Vybraná technika je prováděna základním způsobem tak, aby se misogi mohli zúčastnit i mladí, začínající studenti. Tato technika je takříkajíc „ořezána“ na svou podstatu a je prováděna způsobem, kdy s využitím minimální energie cvičenec docílí maximálního efektu. Cíleným dlouhodobým opakováním konkrétní techniky dochází k fyzickému vyčerpání jedince. Někdy se stává, že se lidé předem šetří, aby se brzo nevyčerpali. To není správný způsob. Jde o to najít správný průběh pohybu, kdy dodržujeme směr, způsob a razanci pohybu, aniž bychom porušili kamae 構え či svou stabilitu. Jinak řečeno se každý snaží docílit maximálního efektu ve svém pohybu za minimálního využití svalové práce. A právě proto, abychom toto vše docílili, je nezbytná i duševní odolnost, která udrží správnou koncentraci na prováděný pohyb. Ti, kteří se soustředí jen na svalovou práci, riskují, že budou muset kvůli vyčerpání přerušit trénink.
Při takovémto tréninku je důležité mít schopnost soustředění se během pohybu na své hara 腹, tanden 丹田, centrum své energie a neřešit pouhý pohyb končetin. Pomáhá to zlepšit kontrolu pohybu a celkovou koncentraci na cvičení. A samo sebou, velice důležitý je správný způsob dýchání, který je nezbytný pro korektní pohyb a zabránění předčasné únavě.
Někdy se můžeme setkat i s misogi, během kterého účastníci vystřídají více technik. Inu proč ne, každé dōjō a instruktor vytvářejí svá pravidla a vidí za tím potřebný efekt pro trénink. Z mého pohledu je to ale nežádoucí, neboť si ruce odpočinou v jiném pohybu a student tak nedojde na hranici svých možností, se kterou by se měl v tomto cvičení setkat a pokusit se posunout ji dál.
Podívejme se na chvilku, jak se dívá na misogi tradice aikidō 合気道, skrze slova zakladatele tohoto bojového umění, pana Ueshiby Morihei senseie 植芝盛平先生, který mluvil o misogi takto: „Jediným lékem na materializmus je očista 6 smyslů (oči, uši, nos, jazyk, tělo a mysl). Pokud jsou smysly ucpané, je vnímání potlačeno. A vnímání je potlačeno tím více, čím více jsou kontaminovány smysly. To vytváří zmatek ve vašem životě a v důsledku toho i ve světě – a to je špatné. Chceme-li chránit svět, musíme se nejprve zbavit nečistot. Misogi je krátké odplavení všech nečistot, odstranění všech překážek, oddělení nepořádku, odstranění negativních myšlenek, nedotčená čistota, dokonalost všeho, stav šlechtice ctnosti a neposkvrněné prostředí.“
Způsob misogi v rámci našeho dōjō
V rámci Bujinkan Dōjō 武神館道場 se jen v málo oddílech můžeme setkat s prováděním cvičení misogi, tento „očistný“ trénink. Tady je důležité zmínit, že ani v japonských dōjō v rámci bujinkanu nepraktikují tento druh cvičení za tímto účelem. Důvod je ten, že přistupují k samotnému tréninku jako k misogi, tedy student bujinkan bugei 武神館武芸 by měl studovat na každém tréninku způsobem, kdy se poté bude cítit „očištěný“ či chcete-li mentálně naprosto odpočatý a naplněný duševní i fyzickou energií.
Otázkou tedy je, proč se mu věnujeme v našem dōjō. Odpověď je velice jednoduchá. Pro každého z nás může být, tento původně šintoistický rituál současně očistou těla (karada 体), srdce (kokoro 心; za cílem sebeuvědomění), místa (v našem případě dōjō a nezapomeňme na vnitřní energii (ki 気). Cílem tohoto tréninku by mohla být snaha skrze určité „sebeobětování“, fyzickou námahu a vypětí o získání prvotního stavu čistoty, pevného ducha, rozvoje vnitřní síly a harmonie, harmonizaci mysli s tělesnou schránkou, atd. Navíc, v našem dōjō se snažíme seznamovat studenty obecně s japonskou kulturou a to formou různých aktivit. Plně věřím, že to není proti ničemu a že tento „rituál“ může pomoci společnosti našeho dōjō. Navíc bych rád, aby se misogi stalo takovým slavnostnějším zakončením roku stráveným společným tréninkem bujinkan bugei.
Pravidla našeho misogi
1. Misogi je vždy součástí posledního oficiálního keiko (tréninku) v našem dōjō. 2. Účastníci misogi mají vždy čisté kompletní keiko-gi 稽古着 a bokutō 木刀, dřevěný cvičný meč. 3. Misogi začíná a končí společně provedeným ceremoniálem stejným pro všechny tréninky a krátkou meditací – mokusō 黙想 a pozdravem zarei 座礼. 4. Při provádění cvičení všichni účastníci stojí obličejem do středu dōjō. 5. Pro účely misogi je prováděna pouze jedna technika a to shōmen giri 正面切り s přechodem ze Seigan no kamae 正眼の構え a návratem zpět se stejným sekem. 6. Cvičení se provádí ve stejném rytmu. Není vhodné mít jiné tempo než-li ostatní. Stejné tempo pomáhá vytvořit společného ducha a vzájemnou podporu. V udávání tempa se střídají všichni účastníci po deseti secích stále dokola. Po napočítání do deseti (ideálně japonsky) počítá další student po naší levici. 7. Misogi trvá obvykle po dobu 1 hodiny bez zastavení. 8. Misogi není možné rušit pozdním příchodem, a narušit tak společnou energii cvičení. Kdo přijde po zahájení, počká mimo dōjō na konec a nebude rušit misogi vstupem do dōjō v jeho průběhu. 9. Misogi je možné opustit pouze v případě, kdy člověk cítí nevolnost či je již naprosto vyčerpán a je tedy na hranici svých fyzických možností. V takovém případě ukončí svou činnost zaujmutím Seigan no kamae, chiburi 血振り a osame-to 収め刀 (nebo-li nōtō 嚢刀) zasunutím meče do sayi 鞘 – pochvy meče či za obi 帯 – opasek. Poté v tichosti opustí dōjō a počká až na konec misogi. Potom se zúčastní závěrečného ceremoniálu s ostatními. Pozor – není možné opouštět misogi z důvodu nějakých mimotréninkových povinností. Pokud víte, že byste museli odejít dříve, misogi se nezúčastněte. 10. Misogi ukončí vedoucí osoba celého misogi posledními deseti seky provedenými s kime 決め (plnou energií s hlasitým výkřikem). Tyto poslední seky opět provádějí všichni společně, všichni provádí s kime. 11. Na konci přichází mokusō a závěrečný ceremoniál.
Tak se těším, že v závěru roku se sejde co nejvíce studentů pražského dōjō a jejich přátel, abychom společným misogi "očistili" náš prostor pro následující praxi v bojových uměních.
Ninpō ikkan 忍法一貫
(c), Pavel Slavík dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague pavels@bujinkanprague.com www.bujinkanprague.com
Připravit tento článek o jednotlivých shuriken ryū-ha 手裏剣流派, školách obsahujících dovednosti shurikenjutsu 手裏剣術, byl docela oříšek a určitě ještě do budoucna bude. Nejsou zde uvedeny všechny školy, ale jen ty, jejichž tradice se uchovala do dnešních dnů a nebo je o nich zmínka v různých materiálech věnujících se této oblasti japonských bujutsu 武術. Ani informace zde uvedené nejsou kompletní, neboť jednotlivé tradice mají dlouhou historii. Pokud se budete chtít více dozvědět o jednotlivých školách, obraťte se na lidi, kteří se jim věnují. Pokud budu znát lidi z ČR, kteří jsou zastoupením některé z uvedených škol, rád zde umístím odkaz, přes který je můžete kontaktovat.
Než se pustíte do čtení textu, prosím přijměte fakt, že je velmi složité získat informace o některých školách a jejich technikách, protože tyto dovednosti byly v historii uchovávány v tajnosti a v některých tradičních školách je to praktikováno dodnes.
Enmei ryū 円明流
Zakladatelem této školy, která zahrnuje házení až 40cm dlouhým ostřím, nejspíše tantō 短刀 nebo nožem, byl údajně slavný šermíř Miyamoto Musashi 宮本武蔵 (1584 – 1645). Existuje příběh o souboji mezi Musashim a Shishido Baikenem (宍戸梅軒), který byl expertem kusari-gamy 鎖鎌, srpu s řetězem vyvinutým speciálně k poražení samurajova meče. Jak Shishido vytáhl svůj řetěz, Musashi hodil dýku, která Shishidoa zasáhla do hrudi a zabila ho.
Chishin ryū 知新流
Škola Chishin ryū byla založena mužem jmenujícím se Iijima Hyobei (také znám jako Iijima Heibei). Iijima byl studentem školy Takemura ryū 竹村流 a velice se zajímal o dovednost shurikenjutsu. Zároveň byl studentem Miyamota Ioriho 宮本伊織 (1612 – 1678), adoptivního syna slavného japonského šermíře Miyamota Musashiho 宮本武蔵 (1584 – 1645).
Posledním sōkem školy byl muž jménem Tanba Ujinaga.
Váha bō-shurikenu používaného v této škole je poměrně veliká a tak je snadné docílit razantního hodu, kdy čepel má velikou energii. Tento typ shurikenu je také znám pod názvem Kugi-gata.
Ganritsu ryū 願立流
Nejranější zmínka o vrhacích čepelích pochází z Ganritsu ryū. U zrodu této tradice byl muž jménem Matsubayashi Henyasai 松林蝙蝠斎, který se údajně narodil v roce 1593. Matsubayashi byl znamenitým mistrem boje s mečem školy Katori shinkon ryū 香取真魂流, okolo roku 1624 sloužícím ve službách klanu Matsushiro 松代藩. Byl také znám pod jménem Sama no Suke Nagayoshi 左馬助間長吉. Škola Katori Shinkon ryū měla ve svém systému zařazeny unikátní techniky shurikenjutsu. Tato škola také vyvinula údajně pět specifických druhů shurikenů. O Matsubayashim se tvrdí, že byl během rychlého pohybu, skoku nebo běhu schopen vrhat z rukou své čepele s velikou přesností, až o něm říkali lidé, že jeho čepele si dokáží jako netopýr najít svůj cíl, a tak není divu, že mu někteří začali říkat netopýr Matsubayashi.
Co se týká technik, není možné říci přesný popis metod hodu této školy. Tyto dovednosti se bohužel nedochovaly do dnešních dnů. Nicméně se tvrdí, že techniky byly totožné s těmi, které byly využívány školou Katono ryū 上遠野流, která byla vytvořena právě ze školy Ganritsu ryū. Tvrdí se, že k vytvoření samotné této školy mohlo přispět to, že Matsubayashi chtěl vyvinout krátký a štíhlý shuriken, aby jej mohl schovat do vlasů nebo lépe řečeno do uzlu, který byl typickou úpravou vlasů samurajů (tzv. chonmage 丁髷).
Iga-ryū 伊賀流
Iga ryū je dnes zastřešujícím názvem pro tradice škol ninjutsu a jūjutsu pocházející z regionu Iga. Provincie Iga se stala jedním ze dvou míst (druhé je oblast Kōga 甲賀), která jsou asi nejsilněji spjatá s tradicemi shinobi. Tradice školy Iga ryū měla nejsilnější zvuk kolem měst Iga a Ueno, které jsou součástí dnešní prefektury Mie (Mie-ken 三重県). Válečníci této školy byli často označováni termínem Iga no mono 伊賀之者, mužové Igy.
Mezi nejslavnější členy Iga ryū jistě patří Hanzō Hattori 服部半蔵 (1541 – 1596), který se proslavil ve službách Tokugawy Ieyasua a později se stal jedním z jeho generálů.
Během raného období Muromachi (Muromachi jidai 室町時代, 1336 – 1573) se obyvatelé Iga osamostatnili od svých feudálních vládců a založili jakýsi vlastní stát zvaný Iga Sokoku Ikki 伊賀惣国一揆. Jeden z prvních historických záznamů, který zmiňuje Iga no mono, je z roku 1487, kdy shōgun Ashikaga Yoshihisa 足利義尚 (1465 – 1489) napadl Rokkaku Takayoriho 六角高頼. Tehdy shinobi z oblastí Iga i Koga bojovali na straně Rokkakua a pomohli tak úspěšně odrazit útok shōguna.
Matsubagata 松葉形 byl jedním z tvarů shurikenů vyvinutý a používaný školou Iga ryū. Tvar této čepele byl krom házení upraven tak, aby jej bylo možné efektivně využívat v rámci boje na krátkou vzdálenost. To šlo ruku v ruce s představou, že většina zbraní využívaná ninji musela splňovat i role dalších nástrojů. Rozevřená ramena tak sloužila také k zachytávání prstů nepřátel, kontrole zbraně či se mezi ně umístil palec, aby tak mohla čepel lépe fungovat jako bodná zbraň.
Ikku ryū 一空流
Ikku ryū shurikenjutsu 一空流手裏剣術 bývá někdy označována termínem Ikkuken ryū shurikenjutsu 一空軒流手裏剣術. Ikku-ken je jméno dané relativně modernímu stylu shurikenů, vytvořenému v roce 1965 moderním mistrem shurikenů a autorem, Shirakami Eizoem. Pan Shirakami se narodil v Tokyu v roce 1921, bohužel zemřel v roce 2001, a i když měl během let několik studentů, nezanechal žádného nástupce jako hlavu jeho ryū. Byl studentem mistra Naruse Kanjiho (zemřel 1948), 3. velmistra Negishi ryū shurikenjutsu, který trénoval i šerm v Yamato ryū a po svých zkušenostech z války s Čínou z přelomu století napsal knihu o japonském boji se šavlí. Mistr Naruse byl studentem Yonegawa Magoroku, který zase studoval u výše zmíněného zakladatele Shirai ryū, Shirai Toru. Pan Shikami začal s tréninkem shurikenů v roce 1938 pod panem Naruse. Učil se dovednostem házení jak školy Shirai ryū, tak i Negishi ryū a zkombinoval čepel z Shirai ryū se stylem házení v Negishi ryū, čímž vytvořil novou metodu, která využívala čepel se dvěma hroty (obr. 23). Shuriken s hroty na obou koncích odstranil problém s vhodným umístěním čepele v ruce před hodem, což dává větší flexibilitu na delší vzdálenost. Pan Shirakami také studoval kenjutsu z Hokushin ittō ryū pod svým strýcem, generálem Hayashi Senjuroem, a lukostřelbu (včetně uchine) Heki ryū od jiného strýce, Miyamura Chizuka.
Katono ryū 上遠野流
Škola Katono ryū byla vytvořena ze školy Ganritsu ryū. Někdy je tato škola nazývána Izu-ryū 伊豆流, z důvodu, že jedno z jmen zakladatele bylo Katono Izu. Najdou se tací, kteří se dohadují, zda Izu ryū je jen jiným názvem pro tuto školu a nebo samostatná tradice. Nicméně zakladatelem této tradice je muž jménem Katono Hirohide 上遠野広秀 z klanu Sendai 仙台藩. Studoval techniky shurikenjutsu a kenjutsu ve škole Ganritsu ryū přímo pod Matsubayashim Henyasaiem 松林蝙蝠斎 (můžete se setkat i s touto podobou zápisu jména 松林蝙也斎) a jeho údajně nejlepším studentem Shindoem Kanshiroem 新藤勘四郎. Byl jedním z prvních, kdo používal k házení “jehly”, kterým se říkalo mesu-gata メス形. Shurikeny, které využíval, byly velice krátké, asi tak okolo 10 cm, jejich váha byla pouhých 20 gramů a daly se ukrýt ve vlasech. Tvar i váha shurikenů nasvědčuje tomu, že byl vysoký požadavek na schopnosti válečníka při jejich použití.
V historickém díle Oshu banashi 奥州波奈志, které napsala Tadano Makuzu 只野真葛 (dcera Kudoa Hensukeho 工藤平助, lékaře u klanu Sendai), je napsáno, že Katono Hirohide byl znamenitým mistrem v mnoha válečnických dovednostech a zvláště v dovednosti shurikenjutsu. Je tam napsáno, že byl Katono schopen držet čepel shurikenu opřenou mezi ukazováčkem a prostředníčkem a hodem vždy zasáhnout svůj cíl. Cílem technik byly otvory v masce chránící obličej oponenta, slabá místa helem, brnění a kožených součástí zbroje samuraje. Říká se, že byl schopen hodit dvě jehly naráz na obraz koně a trefit obě kopyta najednou.
Koden ryū 狐伝流
Tato škola je zaměřena především na techniky jūjutsu 柔術, které prý vycházejí z velice starých metod majících kořeny až v 7. století. Ve svém učení obsahuje tato škola i techniky s některými zbraněmi, a tak i techniky shurikenjutsu. Samotné čepele školy jsou velmi osobité, nazývané “kunai-gata 苦無形”. Samotný kunai existuje v mnoha různých tvarech a je spjatý s tradicemi ninjutsu 忍術. Zdá se být spíše univerzálním nástrojem, používaným pro hloubení děr a šplhání. Původně se kunai využíval při “kumiuchi 組討”, starém umění zachytávání na bojišti, jako ruční nástroj k narušování oponentova brnění. Možná se potom přišlo na jejich využití jako vrhací zbraně a tato technika se předávala a vešla ve známost jako Koden ryū shuriken 狐伝流手裏剣.
Seikō Fujita 藤田西湖 ukazuje některé čepele ze školy Koden ryū ve své knize pod názvem Zukai shurikenjutsu.
Kukishinden tenshin hyōhō 九鬼神伝天真兵法
Kukishin ryū je další prastarý a rozsáhlý způsob bojového umění, které se svým vznikem datuje až do 14. století. Tato škola obsahuje techniky beze zbraně, a to poměrně v rozsáhlé formě, a pak také techniky s mnoha zbraněmi různého typu.
V rámci technik shurikenjutsu používá 7,5 cm velký čtvercový plech broušené oceli, zvaný “teppan 鉄板”, který se hází proti oponentovi v brnění, což je technika podobná tsubute 礫 ze starověku. Mají tvar čtverce se čtvercovým otvorem uprostřed. V některých dokumentech školy Kukishin, jsou zmínky o plátech, které mají v průměru až 12 cm. Válečníci této školy používali jako bō-shuriken malý nožík kozuka 小柄, který je součástí soupravy meče.
Škola Negishi ryū shurikenjutsu je jednou z nejvýznamnějších škol tohoto umění. Byla založena mužem jménem Negishi Shōrei 根岸松齢 někdy v polovině roku 1850. Datum vzniku sice není nikterak staré, ale kořeny této školy můžeme vystopovat v tradicích školy Katori shinkon ryū 香取真魂流, která působila v regionu Sendai a byla odnoží školy Tenshin shōden katori shintō ryū 天真正伝香取神道流. Nicméně přímým předchůdcem školy Negishi ryū je tradice školy Ganritsu ryū, která byla široce rozšířená v oblasti Tōhoku (Tōhoku-chihō 東北地方). Po několik generací byla tato škola v rukou rodiny Katono 上遠野 (viz Katono ryū). Od rodiny Katono později zdědil toto umění muž jménem Date Yoshikuni 伊達慶邦 (17. 10. 1825 – 12. 7. 1874), který byl představitelem 13. generace klanu Sendai (Sendai-han 仙台藩).
Tvrdí se, že Date Yoshikuni trval na tom, aby všechny ženy v jeho domácnosti byly vyškoleny v umění shurikenjutsu jako metodě účinné formy sebeobrany. Jedním z důvodu pro to byla nízká váha shurikenu a možnost jej snadno ukrývat. A tak není divu, že jeho žena Tokugawa Takako 徳川孝子, která byla dcerou Tokugawy Nariakiho 徳川斉昭 z klanu Mito (Mito-han 水戸藩), si osvojila vysokou úroveň dovedností umění shurikenjutsu. Na základě přání svého otce předala Takako své dovednosti a s tím i umění muži jménem Kaihō Hanpei 海保帆平, který byl krom jiného oficiálním instruktorem technik meče na území klanu Mito. Tento muž byl v mládí studentem Negishiho Senshōa 根岸宣将, který byl mimo jiné v pořadí druhým sōke (představitelem) školy Annaka-han Araki ryū kenjutsu 安中藩荒流剣術 v rámci klanu Annaka (Annaka-han 安中藩). Po smrti Negishiho Senshōa pokračoval Kaihō Hanpei ve svém studiu shurikenjutsu pod vedením syna Senshōa jménem Negishi Sentoku 根岸宣徳, který byl představitelem 3. generace této školy. Okolo věku 14 let začal Kaihō s tréninkem technik meče školy Hokushin ittō ryū 北辰一刀流 přímo pod vedením zakladatele této školy jménem Chiba Shusaku Narimasa 千葉周作成政. Jeho dovednosti technik meče byly natolik vysoké, že se později stal dalším představitelem této tradice. Okolo roku 1849 požádal Negishi Sentoku, aby Kaihō vyučoval techniky škol Hokushin ittō ryū a Ganritsu ryū (potažmo Katono ryū) jeho tehdy 16letého syna Shōreie. Netrvalo to dlouho a během několika let se stal Negishi Shōrei 根岸松齢 nejlepším studentem Kaihōa. Ve věku 25 let Shōrei následoval přání svého otce a stal se oficiálním instruktorem technik meče v klanu Annaka v oblasti provincie Kōzuke (Kōzuke no kuni 上野国), která je dnes součástí prefektury Gunma (Gunma-ken 群馬県). V této době se Shōrei stal představitelem 4. generace Annaka-han Araki ryū kenjutsu. Jak tomu bylo v té době zvykem, osobnosti s výjimečnými schopnostmi se doslaly do povědomí širokého okolí. A tak i Shōrei byl díky svým dovednostem znám široko daleko. Dokonce se mu říkalo Jōshū Kotengu 上州小天狗, což by se dalo přeložit jako malý tengu z oblasti Jōshū (tengu byli japonští skřeti, často zpodobňováni s velkým nosem či ptačím zobákem, kteří byli známí pro své výjimečné až možná magické bojové schopnosti). Nicméně Shōreiovy bojové schopnosti byly tak známé, že když se o nich dozvěděl daimyō Itakura 板倉, nařídil mu, aby zdržel účasti ve všech veřejných soubojích. Negishi Shōrei dále pokračoval ve svém studiu bojových umění kenjutsu a shurikenjutsu. Neustále cítil potřebu zdokonalovat již osvojené techniky, což jej postupem času vedlo k založení nové školy zaměřené čistě na techniky shurikenjutsu použitelné ve skutečném boji, a tak vznikla tradice Negishi ryū 根岸流. Co se týče tvaru používaných čepelí, zachoval Shōrei osmihranný průřez čepele, jako tomu bylo v případě Ganritsu ryū. Tělo shurikenu bylo o něco rozšířeno jak u hrotu, tak i v koncové části. Čepel tak získala větší váhu, což umožňovalo dosáhnout větší vzdálenosti pro hod a stejně tak i větší energie při dopadu shurikenu na cíl.
Negishi Shōrei posléze předává školu i učení svému studentu jménem Tonegawa Magoroku 利根川孫六. Tonegawa se narodil 13. 7. 1851 na hradě Tatebayashi 館林市 nacházejícím se v prefektuře Gunma. Jeho otec byl vazalem daimyōa jménem Akimoto Hiromoto 秋元礼朝 z klanu Tatebayashi (Tatebayashi-han 館林藩). Dalším v pořadí, kdo stál v čele školy Negishi ryū, byl Naruse Kanji 成瀬関次. Naruse se narodil 10.11.1888 v Tokiu. Tonegawa poznal Naruseho na své tokijské přednášce o shurikenjutsu v klubu Miyama. Více než sedmdesátiletý Tonegawa dlouho odmítal zájem Naruseho, ale nakonec po dlouhém naléhání souhlasil. Tento krok se později ukázal jako velice správný.
Naruse si velice rychle osvojil jemu ukazované techniky shurikenjutsu a neustále se chtěl v tomto odvětví bojových umění zlepšovat a zdokonalovat. Nakonec po dvanácti letech Tonegawa předal školu do rukou Naruseho, který se tak stal 3. sōkem (představitelem) tradice Negishi ryū shurikenjutsu. Naruse Kanji v mládí studoval i další školy bojových umění. Například prostřednictvím svého tchána se seznámil se školou Kuwana han-den yamamoto ryū iaijutsu 桑名藩伝山本流居合術, ve které postupem času zdědil také titul sōke. Ostatně svého času byl Naruse považován za velikou autoritu v nejen v oblasti shurikenjutsu, ale i iaijutsu 居合術 a kenjutsu 剣術 známou po celém Japonsku. Byl snad vůbec prvním autorem knihy o shurikenjutsu, která systematicky popisovala tento obor nejen z historického hlediska, ale především z hlediska samotných technik těchto bojových dovedností. Tato kniha je dodnes považována za velice kvalitní a snad všechny následující knihy o shurikenjutsu čerpají informace převážně z této publikace. Naruse sepsal mezi lety 1940 až 1945 ještě další zajímavé knihy o japonském umění meče. Mezi tyto knihy patří např. titul Tatakau nihontō 戦う日本刀, který by se dal přeložit jako “japonský meč v bitvách” a nebo kniha Rinsen tōjutsu 臨戦刀術, jejíž název by šel vysvětlit jako “umění meče ve válce”. Jeho zájem a bádání v oblasti shurikenjutsu bylo obdivuhodné, hodně času například věnoval “rekonstrukci” tradic školy Shirai ryū shurikenjutsu 白井流手裏剣術, která v té době již nebyla známa. Těžko říci jakými prostředky, ale pravdou je, že po hlubokém výzkumu tradic okolo této školy spolu s Miyawakim Toruem 宮脇徹 tuto doslova ztracenou školu oživili pro další generace. Během svého života přijal Naruse Kanji pouze tři studenty, které zasvětil do tajů svého bojového umění. Byli to Maeda Isamu 前田勇, Shirakami Eizō Ikku Ken 白上一空軒 a posledním z nich je současný sōke školy jménem Saitō Satoshi 齋藤聰. Je dost možné, že všichni studovali společně u Naruseho a nebo ve stejném období okolo druhé světové války. A právě v době války Naruse napsal dopis Saitōovi, ve kterém vyjádřil svůj záměr předat mu titul sōke ve školách Negishi ryū a Yamamoto ryū iaijutsu. V tradici školy Shirai ryū měl titul sōke získat Shirakami Eizō Ikku Ken.
Nicméně po válce byla společnost v celém Japonsku ve velikém zmatku. Mnoho lidí ztratilo kontakt s příbuznými a stejně tak ztratili vzájemný kontakt Naruseho studenti. A tak se stalo, že Maeda Isamu považoval své “spolubojovníky” za mrtvé, neboť jak Saitō, tak i Shirakami byli povoláni do vojenské služby, do války, ve které zahynulo mnoho lidí. Deset let po smrti Naruse senseie, tedy v roce 1958, navštívil Maeda Isamu veřejné enbu (vystoupení) tradičních bojových umění v Tokiu. Pro příležitost této události se Maeda zapsal jako sōke školy Negishi ryū, protože věřil, že je jediným přeživším studentem Naruseho. Na samotné akci se však opět setkal se Saitōem, který už v několika příležitostech před touto akcí reprezentoval školu Negishi ryū jako její oficiální představitel. Mezi akcemi, na kterých představil svou školu, byla i první poválečná exhibice japonských bojových umění, která proběhla v Taiikukan 体育館 v Tokiu v roce 1954. Tato akce byla opravdu výjimečná a dokázala přilákat údajně na 15 000 diváků. Ale vraťme se zpět k setkání Maedy a Saitōa. Saitō nabídnul Maedovi, který byl v té době starším praktikantem, aby vedl školu jako sōke po zbytek roku 1958. Od následující roku pak škola opět byla v rukou Saitōa, který ji reprezentuje do dnešních dnů. Na základě svých zkušeností a pozic byli Saitō Satoshi i Shirakami Eizō Ikku Ken přijati do asociace Nihon kobudō shinkōkai 日本古武道振興会, která je nejstarší a nejváženější organizací tradičních japonských bojových umění v Japonsku vůbec. Saitō byl zde zaregistrován jako představitel školy Negishi ryū a Shirakami zase jako představitel tradice školy Shirai ryū. V roce 2001 Shirakami umírá a tak přechází na osobu Saitōa i titul sōke školy Shirai ryū. I Saitō Satoshi, krom toho že studoval na universitě Keio (Keio Gijuku Daigaku 庆应义塾), studoval také další bojová umění, aby se přiblížil co nejvíce k pochopení podstaty bojových umění. Díky této snaze potkává v roce 1949 muže jménem Fujita Seikō 藤田西湖, který byl představitelem Wada-ha kōga ryū ninjutsu 藤田派甲賀流忍術 a který byl znám jako poslední shinobi Kōga. Saitō se posléze stává jeho osobním studentem. Během tréninku s Fujitou se Saitō seznamuje jednak s technikami Kōga ryū ninjutsu, ale také s technikami školy Shingetsu ryū shurikenjutsu 心月流手裏剣術. Saitō Satoshi “otevřel” více toto umění veřejnosti. V letech 1957 až 1994 vystupoval v mnoha pořadech různých televizních stanic (NHK, TBS, TV Asahi, TV Tokyo a Tokai TV), aby představil shurikenjutsu okolnímu světu. Natočil DVD v edici Nihon no kobudō 日本の古武道, kde předvádí se svými studenty konkrétní techniky hodů, typy shurikenů a další. Také byl zván filmovými produkcemi jako odborník přes bojové scény. Dnes je Saitō posledním žijícím studentem významných učitelů Naruseho a Fujity.
Shurikenjutsu v rámci této školy
Jak už bylo řečeno, škola Negishi ryū používá osmihranné shurikeny s různě dlouhými letkami, aby tak mohly být házeny co nejefektivněji na různé vzdálenosti. Na kratší vzdálenost se používají shurikeny s kratšími letkami a na delší vzdálenosti s delšími letkami. Škola využívá pro své hody výhradně techniku jiki-dahō 直打法, tedy držení v dlani s hrotem vycházejícím z dlaně vpřed. Tento způsob přímého hodu je bez rotace (přímá trajektorie), která je v podstatě nemožná díky samotnému tvaru čepele a letkám připevněným na konci. V technikách hodů je často využíván meč k technice samotné či k jejímu doplnění či provedení návazné techniky.
Proces učení hodu v této škole vede přes tři kihon gata 基本型 (základní metody), které zahrnují různé rytmy házení:
1. Manji, zahrnující tříkrokové/stupňové pohyby 2. Tori, dvoukrokové pohyby a 3. Jikishi, která zahrnuje pouze jednokrokové pohyby.
Krom toho je třeba zvážit vzdálenost cíle. Jakmile cvičenec zvládne tyto různé techniky hodů, čeká ho učení shikake katy nebo “sento katy” neboli metody bojového házení. V závislosti na bojové situaci mohou být použity rozdílné metody:
■ Kōsō, když čelí protivníkovi ■ Ubu, během pohybu ■ Inyōsō, pro rychlé házení na cíle vpředu a vzadu ■ Shichi, čtyři moudrosti
Existují také metody hodu ze sedu či lehu, kombinované s mečem, ve tmě, metody skrývání nebo metody boje zblízka.
Zakladatelem tradice školy byl muž jménem Shirai Tōru Yoshikane 白井亨義謙, který se narodil v roce 1783, tedy v třetím roce éry Enmei 天明 v Edo 江戸 (nynější Tokio). Shirai pocházel z klanu Okayama (Okayama-han 岡山藩) a jeho jméno v mládí bylo Daijirō 大冶郎. Jméno Shirai pochází z matčiny strany rodiny, a to z toho důvodu, že zde nebyl žádný mužský potomek potřebný pro zachování rodinného jména. Daijirō tedy přijal jméno po svém dědovi z matčiny strany Shirai Hikobei 白井彦兵衛 a později se přejmenoval na Shirai Yoshikane. Osoba dědy byla důležitá i z toho pohledu, že právě on chtěl, aby byl jeho vnuk vyškolen v bojových uměních. A tak jej již v sedmi letech matka přivedla do dōjō školy Kijin ryū 機迅流, kde se setkal se svým prvním učitelem Yodou Hidetoshim Shimpachirōem 依田秀復新八郎. O sedm let později, tedy ve věku 14 let se začal školit v technikách Nakanishi-ha ittō ryū 中西派一刀流, aby se tak ještě více zdokonalil v oblasti bojových umění. V tomto dōjō vedl své lekce Nakanishi Chūta Tanehira 中西忠太子啓. Nakanishi dōjō 中西道場 bylo ve svém okolí známé díky jejich tréninku založeném na soutěžních formách se shinaiem prováděných za použití ochranného oblečení. Yoshikaneho tréninkové nasazení bylo tak vysoké, že za pouhých pět let úspěšně zvládl učení této školy. Nicméně i když zemřel jeho učitel Nakanishi Chūta Tanehira (v únoru 1801), pokračoval dál ve svém tréninku pod vedením jeho nejstaršího studenta Terady Gorōemona Muneariho 寺田五郎衛門宗有. Tvrdí se, že Terada se ve svém tréninku zaměřil pouze na techniky kumitachi 組太刀, a to údajně z toho důvodu, že vnímal Nakanishi-ha ittō ryū jako skvělou školu pro sportovní pojetí boje. Ke konci roku 1801 odešel teprve 18letý Shirai od Terady senseie a cestoval především po regionech Kantō (Kantō chihō 関東地方) a Koshinetsu 甲信越. Na těchto svých putováních se účastnil několika soubojů s mistry různých bojových umění. Během těchto zkušeností zjistil, že nejtěžší pro něj bylo bojovat se zápasníky sumō 相撲 (sumō je bojový zápas starý více než 1 000 let, první zmínka o tomto sportu se však objevuje již v kronice Kojiki 古事記 z roku 712). Proto se rozhodl věnovat se tréninku tohoto zápasnického stylu pod vedením mistra Tamagakiho Gakunosukeho 玉垣額之助 (1784 – 1824). Jeho schopnosti se rychle lepšily, až nakonec získal potřebné dovednosti k dalšímu ze zápasů. V tomto utkání nastoupil proti zkušenému zápasníkovi jménem Semiyama Hyōemon 瀬見山兵衛門, kterého dokázal porazit. Umění školy Naganuma ryū heigaku 長沼流兵学 bylo další dovedností, kterou si Shirai dokázal osvojit. Slovo heigaku by se dalo přeložit asi jako vojenská věda, kterou studoval pod mistrem této školy, panem Shimizuem Shunzōem 清水俊蔵. Ale to není z daleka vše, čemu se Shirai věnoval. Dalšími uměními, kterým se věnoval, byly školy Shinmusō muraku ryū iaijutsu 神夢想無楽流居合術, Shinmusō ittō ryū kenjutsu 神夢想一刀流剣術, Shizuka ryū naginatajutsu 静流長刀術, Inagami shinmyo ryū jūjutsu 稲上心妙流柔術, Hōzōin ryū takada-ha sōjutsu 宝蔵院高田派流槍術, Anazawa-ryū 穴沢流, techniky kusarigamajutsu 鎖鎌術 nebo techniky fukibarijutsu 吹き針術. Jak vidíte na tomto přehledu, seznam škol, které Shirai studoval, je opravdu dlouhý. Bohužel není známo, jakých úrovní dosáhl v jednotlivých školách. Nakonec se Shirai vrátil ze svých cest zpět do oblasti Edo, kde se znovu setkat s Teradou senseiem. Terada sensei zatím založil svůj vlastní styl, postavený především na technikách meče, a nazval jej Tenshin ittō ryū 天真一刀流. Shirai opět pokračoval v tréninku pod vedením Terady senseie, který mu dne 15. 8. 1815 udělil licenci k výuce této školy a následně se Shirai stal v pořadí 2. sōkem (představitelem) Tenshin ittō ryū. O Shiraiovi koluje mnoho příběhů. Jeden například tvrdí, že byl Shirai členem slavné skupiny, která byla známa pod názvem Sanbagarasu 三羽烏 (tři vrány) a byla součástí Nakanishi dōjō. Ti zbylí členové byli již zmíněný Terada Gorōemon Muneari a Takayanagi Matashirō 高柳又四郎. Shirai byl také člověkem zajímajícím se o různá odvětví bojových umění. Byl dlouholetým “fanouškem” umění shurikenjutsu, kterému se intenzivně věnoval. Po několika letech tohoto intenzivního tréninku nakonec zakládá styl/školu pod svým jménem Shirai ryū shurikenjutsu. Shirai vyučuje toto umění několik dalších zájemců, z jejichž řad vybral studenta jménem Kurokochi Dengorō Kanenori 黒河内伝五郎兼規, který se stal v pořadí druhým sōke školy. Kanenori byl prominentní osobou zběhlou v oblasti bojových umění sloužící rodu Aizu (Aizu-han 会津藩). Jeho původní jméno bylo Dengorō a byl jako dítě adoptován Kurokochim Jisukem Kanehiroem 黒河内治助兼博. Členové jeho adoptivní rodiny cvičili umění školy Shinmusō muraku ryū iaijutsu 神夢想無楽流居合術, které se u nich dědilo po několik generací a bylo nakonec předáno do rukou právě Kanenoriho. Kanenori také dosáhl mistrovské úrovně ve školách Shinmusō ittō ryū kenjutsu 神夢想一刀流剣術, Inagami shinmyo ryū jūjutsu 稲上心妙流柔術, Anazawa ryū 穴沢流 a Shizuka ryū naginatajutsu 静流長刀術. Ale ani toto není úplný výčet bojových dovedností, kterým se za svého života Kanenori věnoval. Setkával se s mnoha učiteli různých bojových umění a škol, studoval například bajutsu 馬術 (umění válečného jezdectví), kenjutsu 剣術 (techniky meče), sōjutsu 槍術 (techniky kopí), naginatajutsu 薙刀術 (techniky “halapartny”), jūjutsu 柔術 (techniky neozbrojeného boje), shurikenjutsu 手裏剣術 (techniky házení krátkých čepelí), fukiyajutsu 吹き矢術 (techniky využití foukacích zbraní), kusarigamajutsu 鎖鎌術 (techniky srpu s řetězem) a kyūjutsu 弓術 (techniky lukostřelby). Byl také znám svými znalostmi v oblasti torimono sandōgu 捕り物三道具. Do této oblasti spadaly tři dlouhé zbraně, které byly využívány ve feudálním Japonsku k zadržování a zatýkaní lidí nejčastěji zločinců a trestanců. Těmito zbraněmi byly sasumata 刺股 (“vidlicové kopí”), sodegarami 袖搦 (“zamotávač rukávů”) a poslední bylo tsukubō 突棒 (“tlačící tyč”).
V širokém okolí byl považován za velikého znalce v oblasti bojových umění. Například v díle Aizu-han kyoikukō 会津藩教育考 (kronice rodu Aizu) můžeme najít zmínku o Kanenorim, který prý byl schopen zasáhnout otvor mince shurikenem na vzdálenost až šesti metrů. Ve stejném díle najdeme také informaci, že ve stáří Kanenori přišel téměř úplně o zrak, ale přesto byl schopen zavěsit na zeď dřevěnou destičku o velikosti 12 cm, poodstoupit od ní na vzdálenost tří metrů a poté každým svým hodem ji zasáhnout. Další výjimečnou dovedností, kterou si Kanenori osvojil a rozvinul, bylo umění fukiyajutsu. V kronice rodu Aizu také najdeme zmínku o této jeho dovednosti. Prý byl schopen si vložit do úst několik jehel a poté jednu po druhé prudce vyfouknout ze svých úst s takovou razancí, že se na vzdálenost tří metrů jehly zabodly do papírových dveří. I možná proto o sobě často tvrdil, že k boji nepotřebuje meč ani žádné jiné zbraně. Dílo Nihon budō zenshū 日本武道全集 uvádí, že měl Kanenori dva své syny (bohužel neznám jejich jména). Starší syn byl údajně zabit v bitvě známé jako Boshin sensō 戊辰戦争 a druhý syn se z této bitvy vrátit zmrzačený od zásahu šrapnelu z dělové koule. Kanenori byl velice zklamaný změnami, kterými v té době procházelo Japonsko. Těmito změnami byly reformy Meiji (Meiji ishin 明治維新), kdy docházelo k politickým změnám a rušení samurajského stavu, a tak se ve věku 65 let rozhodl zabít svého zmrzačeného syna a sám se poté rozhodl spáchat seppuku 切腹, což je formální způsob sebevraždy, který byl prováděn výlučně kastou válečníků. Jeho hrob můžeme dnes najít v západní části chrámu Shiramizu Amida-dō 白水阿弥陀堂 v městě Iwaki (Iwaki-shi いわき市), nacházejícím se v prefektuře Fukushima (Fukushima-ken 福島県). Po smrti Kanenoriho v roce 1868 nemá jeho rod následovníka a vymírá (někteří si ale myslí, že jeho rod nevymřel, ale byl s novými reformami v zemi zahnán do ilegality). Tady se zdá, že následuje historická mezera trvající přes šedesát let, kdy škola není živá a nemá svého představitele. Až teprve po roce 1930 Naruse Kanji 成瀬関次, v té době již sōke Negishi ryū, započal s historickým výzkumem okolo školy Shirai ryū shurikenjutsu. Nešlo mu jen o historické souvislosti, ale především o technickou dokumentaci kompletního učení školy. Trvalo mu mnoho let, než získal všechny potřebné dokumenty, aby byl schopen znovu oživit tuto ztracenou tradici.
V období druhé světové války komunikoval Naruse s dōjō Miyawakiho Tōrua 宮脇徹 žijícího v prefektuře Shizuoka (Shizuoka-ken 静岡県), který byl krom jiného představitelem školy Chuya-ha ittō ryū 忠也派一刀流. Během války byla oblast Shizuoky často cílem válečných náletů. Z tohoto důvodu byla oblast obsazená mnoha vojenskými jednotkami. Náhoda tomu chtěla, že se v této oblasti vyskytoval i Saitō Satoshi 齋藤聰 v té době sloužící ve vojenské službě. Saitō byl již v té době pokročilým studentem Naruseho Negishi ryū. Naruse v jednom ze svých dopisů požádal Saitōa, aby vzal historická denshō 伝承 (historické dokumenty-svitky, které mohou obsahovat historii a techniky školy), navštívil Miyawakiho a zjistil, zda zná a praktikuje techniky školy Shirai ryū. V případě, že se toto potvrdí, měl od něj získat důležité informace s vazbou k této škole shurikenjutsu, aby se Naruse posunul v odkrývání tajemství této tradice. V roce 1945 bylo při náletech město Hamamatsu (Hamamatsu-shi 浜松市) z větší části zničeno. Bohužel s tím i Miyawaki dōjō 宮脇道場. A co bylo ještě horší, byla skutečnost, že Miyawaki i s celou svou rodinou během těchto bombardování naneštěstí zahynul také. Po této tragické události se Naruse rozhodl pokračovat v tradici Shirai ryū. Nechtěl dopustit, aby se umění této školy opět ztratilo v dějinách, a tak jej sám oživil.
Jeden ze studentů Naruse senseie byl Shirakami Eizō Ikku Ken 白上一空軒. A právě tento muž se po smrti Naruseho stal dalším sōke (doslova hlava rodinné tradice; jinak také představitel školy) právě školy Shirai ryū. Shirakami se narodil v Tokiu v roce 1921. V roce 1947 Shirakami vystudoval universitu Waseda (Waseda daigaku 早稲田大学), která je jednou z nejprestižnějších universit v Japonsku. Po škole odešel učit na střední školu v jedné z částí Tokia jménem Jiyugaoka 自油が丘. Studoval pod svým strýcem Hayashim Senjurōem 林銑十郎, který byl vojenským generálem, školu Hokushin ittō ryū 北辰一刀流 zaměřenou na techniky meče. Pod jiným strýcem jménem Miyamura Chizuka 宮村千事香 studoval učení lukostřelby školy Heki ryū kyūjutsu 日置流弓術 a techniky uchinejutsu 打根術.
Od roku 1938 studoval techniky shurikenjutsu škol Negishi ryū a Shirai ryū pod vedením Naruse senseie. Jeho zanícení technikami shurikenjutsu vedlo k tomu, že v roce 1965 dokonce založil svou vlastní školu pod názvem Ikku ryū shurikenjutsu 一空流手裏剣術 někdy nazývanou také Ikkuken ryū shurikenjutsu 一空軒流手裏剣術. Shirakami sám publikoval několik prací na téma shurikenjutsu. Mezi ně patří například i kniha Shuriken no sekai 手裏剣の世界. Shirakami umírá v roce 2001 a titul sōke přechází na Saitō Satoshiho, který prezentuje tuto školu do současnosti. Dnes se škola Shirai ryū dědí jako doprovodná tradice školy Negishi ryū. Nicméně obě školy jsou i přesto evidovány v asociaci Nihon kobudō shinkōkai 日本古武道振興会, která je nejstarší a nejváženější organizací tradičních japonských bojových umění v Japonsku.
Shurikenjutsu v rámci této školy
Čepele shurikenů této školy jsou dlouhé 15 – 25 cm, nejčastěji pak 18 cm a jsou kulatého průřezu.
Jednou ze specifických technik školy je hanten dahō 反転打法, což je technika, kdy čepel shurikenu během letu rotuje o 180°. Shuriken před tímto hodem je umístěn v ruce tak, že hrot směřuje do dlaně házejícího. Škola Shirai ryū je tímto stylem unikátní, protože například školy Negishi ryū a ani Tenshin shōden katori shintō ryū techniku hanten dahō nepoužívají. Tato technika je školou využívána při hodech na delší vzdálenost, než je 2,7 metru. Při kratší vzdálenosti škola využívá techniku jiki dahō 直打法.
Shingetsu ryū 心月流
Tato škola je další z bojových tradic zaměřených pouze na techniky shurikenjutsu. Tuto školu založil v roce 1910 muž jménem Seikō Fujita 藤田西湖 (1898 – 4. 1. 1966), o kterém někteří tvrdí, že byl posledním ze skutečných shinobi z tradic Kōga ryū. Jeho původní jméno bylo Isamu Fujita, narodil se v Tokiu a studovat bojová umění začal se svým dědečkem Fujitou Shintazaemonem, které byl v pořadí 13. představitel školy Kōga ryū ninjutsu. Fujita byl představitelem několika škol, například Nanban sattō ryū kempō 南蛮殺到流拳法, Wada-ha kōga ryū ninjutsu 藤田派甲賀流忍術 a tou třetí byla právě škola Shingetsu ryū shurikenjutsu 心月流手裏剣術. Někdy okolo roku 1949 se Fujita setkává se Saitōem Satoshim 齋藤聰, představitelem Negishi ryū a později i Shirai ryū. Od té chvíle se pravidelně scházejí za účelem společného výzkumu v oblasti shurikenjutsu. Saitō ukázal Fujitovi techniky shurikenjutsu jeho škol. Oba se pak scházeli v domu Fujity, kde v druhém patře společně studovali.
Fujita byl pilný i v publikační činnosti. Napsal mnoho knih zaměřených na různé oblasti bojových umění. Mezi jeho knihy patří například – Zukai torinawajutsu 図解捕縄術, Ninjutsu hiroku 忍術秘録, Kenpō gokui atemi sakkatsu-hō meikai 拳法極意当身殺活法明解, Shintō musō ryū jōjutsu zukai 神道夢想流杖術図解 a z našeho pohledu nemůžeme vynechat knihu Zukai shurikenjutsu 図解手裏剣術, která byla silně ovlivněna knihou Shuriken 手裏剣 od autora Naruse Kanjiho. Navíc mnoho ilustrací z této knihy znázorňuje techniky vycházející z Negishi ryū a Shirai ryū. Dá se tedy předpokládat, že určitý vliv na obsah knihy měl i Saitō. V knize Fujita připisuje vznik školy Shingetsu ryū muži jménem Fujiwara Naritada 藤原成忠, ale toto se nikdy nepotvrdilo. Neexistují žádné jiné záznamy uvádějící toto jméno ve spojitosti s touto školou. Dnes tuto školu prezentuje Ueda Atsuko 上田温子, vnučka Fujity, která je uznána asociací Nihon kobudō shinkokai jako představitelka (sōke) škol Shingetsu ryū shurikenjutsu a Wada-ha kōga ryū ninjutsu. Atsuko se naučila techniky shurikenjutsu od své matky jménem Ueda Yōko 上田陽子, která studovala u svého otce a také společně se Saitōem. V současnosti Saitō Satoshi přidružil umění škol Shingetsu ryū, Kōga ryū a Shirai ryū jako doprovodná umění ke škole Negishi ryū. I přesto, že Saitō sensei je představitelem těchto tradic, neučí a ani je neprezentuje volně veřejnosti. Ponechává si svá učení pro malou skupinu svých studentů. Pokud se nepletu, celkový počet studentů Saitō senseie není příliš veliký a údajně nové zájemce odmítá. Krom výše zmíněných škol je Saitō v pořadí 15. sōke školy Kuwana han-den yamamoto ryū iaijutsu 桑名藩伝山本流居合術. Saitō sensei má přes devadesát let a sám aktivně nevyučuje, již pouze dohlíží na studium svých studentů. Aktivně vykonává funkci prezidenta asociace Nihon kobudō shinkokai a je také ředitelem organizace Nihon kobudō kyōkai 日本古武道協会, což je organizace, která patří do Nippon budōkan 日本武道館, jehož cílem je spojit tradiční bojové školy (tzv. koryū 古流) a přispívat tak k jejich uchování a šíření pro další generace. V roce 1992 byl Saitō oceněn udělením císařského titulu – Žijící národní poklad (Ningen kokuhō 人間国宝)
Shurikenjutsu v rámci této školy
Samotné techniky jsou prý velice podobné těm, jež se praktikují ve škole Shirai ryū. Nicméně se tvrdí, že Fujita přidal techniky hodů způsobem gyaku uchi s horizontálním pohybem čepele a age uchi se stoupajícím pohybem čepele, kdy je hod veden pohybem ruky zespoda nahoru.
Tenshin shōden katori shintō ryū 天真正伝香取神道流
Tato škola je jednou z těch, které se řadí mezi ty, jež mají mnoho odvětví svého zájmu, tzv. sōgō budō 総合武道 – úplná bojová umění. Škola Katori shintō ryū má velice dlouhou a pestrou historii, založil ji Iizasa Chōisai Ienao 飯篠長威斉家直, který se narodil v roce 1387 v obci Iizasa 飯篠 (dnešní Takomachi, prefektura Chiba 千葉県). Ienao byl synem vysoce postaveného šlechtického samuraje z Iizasa, a tak nebylo divu, že od útlého dětství byl vzděláván v technikách s kopím (sōjutsu). Již za svého života si získal respekt a obdiv za své bojové schopnosti a jeho hrdinství bylo známé daleko za hranicemi jeho provincie. Zúčastnil se mnoha bitev, byl velice známý pro svou vynikající techniku, velice dobře ovládal i umění strategie, a tak se jeho sláva šířila po celé zemi. Údajně nebyl nikdy poražen v žádném z mnoha soubojů, které podstoupil. V době, kdy mu bylo 60 let, se rozhodl odejít do svatyně Katori 香取神宮 na dobu jednoho tisíce dnů, aby se tam mohl věnovat duchovní praxi. Iizasa Chōisai Ienao umírá v roce 1488 ve věku 102 let (101 podle západního systému).
V průběhu času studovalo techniky této školy mnoho významných šermířů. Mezi nimi byl například Tsuhakara Bokuden 塚原卜伝, zakladatel školy Bokuden ryū 卜伝流, nebo Matsumoto Bizen no kami Naokatsu 松本備前守尚勝, zakladatel Kashima shin ryū 鹿島神流, a mnozí další.
1. Iizasa Chōisai Ienao (Iga-no-kami) 飯篠長威斉家直 2. Iizasa Wakasa-No-Kami Morichika 3. Iizasa Wakasa-No-Kami Morinobu 4. Iizasa Yamashiro-No-Kami Moritsuna 5. Iizasa Saemon-No-Jō Morihide 6. Iizasa Oi-No-Kami Morishige 7. Iizasa Shuri-No-Suke Morinobu 8. Iizasa Shuri-No-Suke Morinaga 9. Iizasa Shuri-No-Suke Morihisa 10. Iizasa Shuri-No-Suke Morisada 11. Iizasa Shuri-No-Suke Morishige 12. Iizasa Shuri-No-Suke Moritsugu 13. Iizasa Shuri-No-Suke Morikiyo 14. Iizasa Shuri-No-Suke Nagateru 15. Iizasa Shuri-No-Suke Moriteru 16. Iizasa Shuri-No-Suke Morishige (Kan-Rikusai) 17. Iizasa Shuri-No-Suke Morifusa 18. Iizasa Shuri-No-Suke Morisada 19. Iizasa Shuri-No-Suke Kinjiro 20. Iizasa Shuri-No-Suke Yasusada 飯篠修理亮快貞 (bohužel, ze zdravotních důvodů nevyučoval jejich vlastní rodinný systém a místo toho ustanovil jako svého zástupce nynějšího učitele Ritsuke Ōtake 大竹利典, který měl své vlastní dōjō v městě Narita)
Shurikenjutsu v rámci této školy
Bō-shuriken školy Katori shintō ryū má tvar hřebíku čtyřhranného průřezu. Jeho tvar, rozměr a hmotnost se liší; můžeme se setkat s čepelemi krátkými ale i delšími s robustnějším tělem. Z hlediska technik je používána metoda držení a hodu způsobem jiki dahō 直打法, kdy je čepel držena hrotem z dlaně a po hození nerotuje. Kdybychom si chtěli popsat typickou techniku využití shurikenu, je důležité upozornit, že se v této škole shuriken váže k technikám meče. Takže dejme tomu, že válečník stojí ve vzpřímené pozici levým bokem mírně vytočeným vpřed proti svému oponentovi. Pravá ruka svírá v dlani připravený shuriken v pozici, kdy je ruka napřažena pro hod na pravé straně hlavy (viz výše uvedená fotografie Ōtake senseie). Následně provede válečník povytažení meče z pochvy nazývané koikuchi 鯉口 pomocí palce levé ruky a současně posune levé chodilo vpřed směrem k jeho cíli. Tělo se otočí pravým bokem vpřed, současně pravá ruka švihá před tělo a hází tak čepel proti oponentovi. Po odhození čepele je vytasen meč, kterým je následně provedena některá z technik seku. Konec techniky je tvořen očištěním čepele od nečistot (chiburi 血振り) a zasunutím čepele zpět do pochvy meče (nōtō 納刀).
V mokuroku 目録, obsahu této školy, najdeme techniky shurikenjutsu rozdělené do těchto úrovní:
● Omote no shuriken 表之手裏剣 – obsahuje sedm forem ● Gogyō no shuriken 五教之手裏剣 – obsahuje osm forem ● Gokui no shuriken 極意之手裏剣 – obsahuje devět forem
Pojďme se podívat na název školy Tenshin shōden katori shintō ryū kobujutsu, který se zapisuje těmito kanji 天真正伝香取神道流古武術. První dva znaky pro slovo tenshin 天真 sepřekládají bohy předaná. Další dva znaky pro slovo shōden 正伝 se překládá jako pravá/skutečná instrukce. Katori 香取 je názvem svatyně, která je centrem školy. Slovem shintō 神道 se označuje původní japonské náboženství, doslovně přeloženo cesta bohů. Slovo ryū označuje tok tradic v průběhu dějin a konečně kobujutsu 古武術 jsou tradiční bojové dovednosti/umění.
V současné době existují dva směry nebo chcete-li dvě linie školy Tenshin shōden katori shintō ryū. Jednou je linie Sugino-ha 杉野派, kterou vede Sugino Yukihiro sensei 杉野至寛先生. A druhou je Ōtake-ha 大竹派, kterou vede Ritsuke Ōtake sensei 大竹利典先生. V obou liniích se vyučují techniky shurikenjutsu, ale pouze ty nejpokročilejší studenty. Výuka probíhá formou kuden 口傳, což znamená přímým kontaktem učitele se žákem. Nicméně se tvrdí, že dodnes zachované formy shurikenjutsu jsou jen střípkem z daleko obsáhlejšího množství technik.
Tato škola byla v roce 1960 poctěna jako první v historii oceněním „Nedotknutelné kulturní dědictví“ v oblasti bojových umění. To znamená, že se nemůže nikdy spojit s jiným stylem nebo frakcí bez ohledu na to, jakou nabídku dostane. To napomáhá škole si udržovat vlastní samosprávu a udržuje její vlastní integritu.
Škola Meifu shinkage ryū je moderní školou shurikenjutsu, kterou založil Chikatoshi Someya někdy v šedesátých letech minulého století. Tradice této školy krom technik shurikenjutsu obsahují i techniky fundō kusarijutsu, shōkenjutsu, onkenjutsu a další dovednosti spadající pod kakushi buki, skryté zbraně. Zpět ale k osobě zakladatele. Someya sensei byl dlouholetým studentem školy Tenshin shōden katori shintō ryū. Tuto školu studoval pod Yoshio Suginem 杉野嘉男, který byl významným představitelem této školy. Součástí učení této školy je také shurikenjutsu, se kterým se seznamují pouze pokročilí a prověření studenti. Není mnoho informací o úrovni, kterou dosáhl Someya sensei ve studiu Katori shintō ryū, ale předpokládá se, že se s technikami shurikenjutsu seznámil právě zde. Tvrdí se, že jeho schopnosti v technikách shurikenjutsu byly vynikající.
Později někdy po roce 1960 Someya sensei postavil základy nové tradice pod názvem Meifu shinkage ryū, kde své dovednosti shurikenjutsu začal prohlubovat a přidávat další techniky atd. Seznamoval se s technikami dalších škol, jež obsahovaly techniky se shurikeny. Zkoušel, trénoval a posléze i zdokonaloval techniky hodů shurikenů různých velikostí a tvarů. Jeho snahou bylo zjistit, které techniky jsou nejúčinnější. Someya sensei umírá v červnu roku 1999 bez toho, aby zanechal svého nástupce. Přesto po nějakém čase spadá titul sōke na jednoho z jeho studentů jménem Yasuyuki Otsuka, který pilně studoval v jeho škole od roku 1985. Otsuka sensei pokračoval ve snaze svého učitele a předává techniky Meifu shinkage ryū další generaci studentů, a to i za hranicemi Japonska, kam poprvé vycestoval v roce 2010. Studenti našeho dōjō měli možnost pořádat dva semináře pod tímto učitelem v České republice a stejně tak navštívit i jeho trénink v Japonsku a vždy to byly velmi cenné okamžiky pro naše studium.
Pojďme se nyní podívat na název školy Meifu shinkage ryū, který se zapisuje těmito kanji – 明府真影流. První znak mei 明 se překládá jako jasný, znak fu 府 označuje organizaci sdružující lidi. Další znak shin 真 by se dal přeložit jako pravda. Následují poslední dva znaky – kage 影 znamená stín, ale používá se pro označení odvrácené strany. Spojením znaků shin a kage nám vznikne význam, že každá pravda má i svou odvrácenou stranu a že tvoří nerozdělitelnou dvojici jako in-yo (čínsky jing a jang). Poslední znak ryū 流 považují někteří lidé za slovo škola, ale není tomu tak. Slovo ryū znamená proud nebo mnou více oblíbené tok. Tento tok znázorňuje předávání umění, dovedností z učitele na žáka, aby tak byl zachován přirozený vývoj školy a jejích technik pro další generace, stejně tak jako voda, která si neustále hledá cestu dál. Jak je vidět, Someya sensei vložil do názvu své školy poselství svým stoupencům. Celý název by se dal přeložit jako získejte moudrost proto, abyste rozeznali pravdu od klamu (stínu).
Yagyū shinkage ryū 柳生新陰流
Tuto tradici založil Kamiizumi Ise-no-kami Fujiwara-no-Nobutsuna 上泉伊勢守藤原信綱, který byl samurajem v Období válčících států. Svou školu nazval Shinkage ryū. Své dovednosti a stejně tak i školu předal svému nejlepšímu studentovi jménem Yagyū Sekishūsai Taira-no-Munetoshi 柳生石舟斎平宗厳 (1529 – 1606), který k názvu školy přidal své jméno. V této škole se učily techniky kenjutsu, ō-dachi, kodachi, nitō, jōjutsu a právě shurikenjutsu.
Yagyū Jūbei Mitsuyoshi 柳生十兵衞三厳 (1607 – 1650) byl jedním ze slavných samurajů této rodiny. Údajně i on byl vysoce zdatný v technikách shurikenjutsu. Údajně byl schopný jednou technikou hodit i několik čepelí najednou jak typu jūji shuriken 十字手裏剣, což byla plochá čepel se čtyřmi hroty, tak i typu bō-shuriken 棒手裏剣 .
Ve škole Yagyū shingan ryū 柳生心眼流, která má společné kořeny se školou Yagyū shinkage ryū, se také věnují technikám shurikenjutsu. Tvrdí se, že škola obsahovala techniky bojového házení různých zbraní i nástrojů označované termínem Hajiki dama 弾き玉. Tyto dovednosti byly v rámci tradice považovány za tajné, a tak se s nimi seznamovali jen ti nejstarší studenti, kteří projevili dostatečnou loajalitu ke škole.
Některé z dalších ryū-ha
Mnoho z tradic shuriken ryū-ha zahynulo v čase a nedochovalo se tak do dnešních dnů. V tomto seznamu tak najdete uvedeny krom jiného také školy, které již mnoho let neexistují.
Tento seznam je k nalezení v knize “Zukai shurikenjutsu 図解手裏剣術”, kterou napsal Seikō Fujita 藤田西湖
Asayama ichiden ryū 浅山一伝流
Amatsu ryū 天津流
Araki ryū 荒木流
Iga ryū 伊賀流
Itō ryū 伊豆流
Ikkan ryū 一貫流
Ippō ryū 一方流
Enmei ryū 円明流
Onkochishin ryū 温古知新流
Kasuga ryū 春日流
Kamitōno ryū 上遠野流
Katori shintō ryū 香取神刀流
Ganritsu ryū 願立流
Kōka ryū 甲賀流
Koden ryū 狐伝流
Kobori ryū 小堀流
Shishin ryū 止心流
Jitsuyō ryū 実用流
Jitoku ryū 自得流
Shoshō ryū 諸賞流
Shosetsu ryū 正雪流
Shirai ryū 白井流
Shinkage ryū 真陰流
Shingetsu ryū 心月流
Shinshin ryū 新心流
Shintō seibu ryū 神道精武流
Seishin ryū 清心流
Sekiguchi ryū 関口流
Daitō ryū 大東流
Takeuchi isshin ryū 竹内一心流
Tatsumi ryū 立身流
Chishin ryū 知新流
Tsugawa ryū 津川流
Ten ryū 天流
Tenshinden ittō ryū 天真伝一刀流
Niwa ryū 丹羽流
Negishi ryū 根岸流
Negoro ryū 根来流
Hōzan ryū 宝山流
Heishū ryū 平集流
Matsu ryū 末流
Matsuba ryū 松葉流
Miura ryū 三浦流
Musashi ryū 武蔵流
Mukyoku outeki ryū 武極応的流
Mobuchi ryū 孟淵流
Mori ryū 毛利流
Yagyū ryū 柳生流
Yamauchi ryū 山内流
Yūwa ryū 融和流
Youshin ryū 揚心流
Yoshiō ryū 義尾流
Použité zdroje:
kniha Bugei ryū-ha daijiten – autoři Watatani Kiyoshi a Yamada Tadashi kniha Shuriken – autor Naruse Kanji kniha Shuriken da-hō – autor Chikatoshi Someya kniha Shuriken no sekai – autor Shirakami Ikku Ken Eizō kniha Sengoku ninpō zukan – autor Masaaki Hatsumi kniha Historie a tradice ninjutsu – autor Masaaki Hatsumi kniha Zukai shurikenjutsu – autor Fujita Seikō kniha Shurikendō: My study of the way of the shuriken – autor Shirakami Ikku Ken Eizō kniha Shurikenjutsu no susume – autor Yasuyuki Otsuka kniha How to learn Meifu shinkage ryū – autor Yasuyuki Otsuka kniha Japanese Throwing Weapons: Mastering Techniques for Throwing the Shuriken – autor Daniel Fletcher DVD Negishi ryū shurikenjutsu – Nihon no kobudō www.renbu.org www.secrets-of-shuriken.com.au archív Bujinkan Dōjō Prague
(c) 2013, Pavel Slavík dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague pavels@bujinkanprague.com www.bujinkanprague.com
Poznámka ke článku: tento text byl připraven na konci roku 2012 a asi o rok později byl článek upraven do této verze pro náš web a byl doplněn dalšími fotografiemi. Bohužel se našli lidé, kteří části textu bezostyšně „vykrádali“ a publikovali je pod svým jménem ve svých článcích bez jakéhokoliv uvedení zdroje jen proto, že sami chtějí, aby byli vnímáni jako odborníci.
V tradičních školách bojových umění existuje koncept: “Mi no kane 身之矩“, který můžeme interpretovat jako „Tělo do čtverce“, „čtvercové tělo“. Zve nás to k pohybu, ve kterém naše tělo vždy využívá k ochraně končetiny v pravém úhlu.
K tomuto můžeme přidat další termín, který lze nalézt v tradičních školách bojových umění: hitoemi 一重身, můžeme ho interpretovat jako přístup, kdy držíme tělo bokem a chráníme své srdce a vitální části našeho těla.
Znak „身“ odkazuje na celé tělo a když se podíváte, tak je použit ve dvou termínech, které jsem popsal v úvodních odstavcích.
Mohli bychom rozvést mnoho konceptů a technických termínů různých škol tradičních proudů, ale ve zkratce, všichni studenti slyšeli učitele a instruktory říkat: “Stůjte bokem! Udržujte své tělo v jedné linii! Rovná záda! Srovnejte si hlavu! NE! Schovejte ramena, nepoužívejte boky, pohybujte celým tělem! atd, atd, atd… Nevím jak vy, ale já mám hlas svého mistra hluboko v podvědomí. Když trénuji sám, je se mnou; slyším jeho hlas v hlavě, jak mi říká:
„NE! Hlava! Ne, srovnat záda! Ne, víc bokem! Ne, ne, ne, zaměř se na každý milimetr pohybu! Znovu! Ne, znovu! NE, NE a NE!“ „Můžu si to nahrát kamerou na Facebook?“ „Ne, nahrávej svým srdcem a myslí, pokračuj v tréninku!“
Jsem vděčný za každé „NE“, drží mě při životě a vzhůru během mého tréninku a na mé cestě. Jsou to dary, které mi dává: jeho čas, pozornost a energie. Není to skvělý příklad trpělivosti a povinnosti k umění? Příklad upřímného učitele? Jaké množství peněz to může vyvážit?
Vraťme se k ideogramům a interpretaci těchto konceptů. Tělo by se mělo pohybovat jako blok, tak aby se vždy skryly vitální body. Tímto způsobem může oponent vidět vždy jen polovinu našeho těla, takže v každém bloku je vždy koordinovaný pohyb: útok a obrana unisono.
Proč je důležité být velmi opatrný s přesností pohybu těla?
Tento pohyb byl předáván z generace na generaci. Učení je přímý pohyb pro vaší podvědomou mysl. Ano! Vaší podvědomou mysl, čtete správně. Věděli jste, že vaše vědomí ovládá pouze asi 10% každodenních rozhodnutí? Zbylých 90% vašich rozhodnutí je založeno na tom, jak se váš pevný disk vyvíjel mezi 0 až 6ti lety nebo tak, jako houba jste kopírovali vaše rodiče, kulturu a společnost a pořád dokola a dokola opakujete to, co jste se naučili jako děti. Věříme, že kontrolujeme naše volby a rozhodnutí, ale většina závisí na vašem pevném disku: naše zajetá paradigmata, naše názory a podmíněné odpovědi. Náš fyzický pohyb je obrazem toho, co máme ve své mysli a srdci.
Teď se prosím zamyslete, drazí čtenáři, proč je mistr tak přímý při opravování pohybů vašeho těla?
NE, posuňte se do strany! NE! Srovnejte hlavu a udržujte jednu linii s rameny! NE, máte vytočený bok! Ne, poslouchejte pozorněji! NE!
Pohyb, který se učí z generace na generaci, je přímý kód pro naše podvědomí; pokud je vaše tělo nuceno pohybovat se ve formě, která je pro vás naprosto nemožná, pokud vaše duše trpí nedostatkem pohyblivosti a pozice jsou peklem na zemi, jestliže věříte, že vyšly z módy, že by v reálu k ničemu nebyly, protože yari, brnění, atd. už se nenosí, pokud je lepší plynout jako volný květ na louce,… nebude to tím, že jste předurčeni kulturou pohybu cizí k tomu, co původní mistři stvořili a předali po staletí?
Když znovu a znovu opakujete jeden pohyb, vysíláte vzkaz pro svůj pevný disk, aby změnil původní program vašeho bytí, vašich kořenů, vaší podstaty, vašeho ducha, vašich přesvědčení, toho co si myslíte, že teď a tady jste, a změnil to pro UMĚNÍ, UMĚNÍ předávané z generace po generaci, od MISTRA k MISTRU.
Už vidíte, proč je lepší kvalita, než kvantita?
Vaše podvědomá mysl je váš vnitřní učitel. Je to, co přetrvává nejvíce. Pracuje s maximální přesností. Vaše podvědomí nezná odpočinek, pracuje neustále, vede vaše vjemy a interpretace a v noci pracuje skrze vaše sny. Vědomá mysl je aktivní pouze ve stavu jasnosti, při vědomí, a to vyžaduje mnoho světla. Jak můžeme vidět, podvědomí je mnohem vytrvalejší, neúnavnější, neoblomnější. Cokoliv jste zažili, je v něm zaznamenáno.
Přenos pohybu tradičního bojového umění je příjem informací, které projdou vaším tělem a všemi vašimi smysly a jsou zaznamenány do vašeho podvědomí.
Kvůli tomu je důležité najít učitele, který je schopen předvést pohyb čistý a přímý z původního zdroje.
Když kopírujeme to, co nám učitel předává, musíme kopírovat jako zrcadlo, bez přidávání čehokoliv z našeho vědomí, nebo ega, bez žádného vymýšlení: být úplně otevřený a upřímný se svým pohybem, jinak ztratíme základní informace.
Proč takováto vědecká přesnost pohybu?
„Protože je to uvnitř, je to venku“, a protože je to venku, je to uvnitř; Když se pohybujeme v určité formě, naše mysl bude rozhodnuta reagovat určitým způsobem. Nepochybujte o tom, drazí čtenáři, vaše srdce začne také bít v jiné formě: UMĚNÍ, v tomto případě BOJOVÉ UMĚNÍ, bude znovuzrození ve vašem životě. Co si myslíte, že se stalo Hatsumi Senseii? Všichni jsme viděli jeho pohyby a pohyblivost na snímcích s Takamatsu Senseiem, jak je možné, že měnil svůj pohyb a pohyblivost v tak radikální formě během tak krátkého času? Pokud cvičíte bojové umění a stane se vám toto:
Cítíte se slabí, nemáte sebedůvěru, hrdost, bojíte se, pochybujete, nevěříte, pokračují a opakují se problémy, atd, atd…
Přehodnotili jste, jestli je pohyb, který cvičíte správný k tomu, abyste se naučili žít život v rovnováze a harmonii? Jestli pohyb, který opakujete, vysílá sebeobrannou rovnováhu a informaci do vašeho srdce a mysli?
Ten pohyb by vám měl procvičit psychiku a emocionální ochranu od prvního dne, to je skutečné Ninjutsu, problémy života vás mohou ovlivnit psychicky, mentálně, nebo emocionálně, ale nikdy nesmí zasáhnout vaše vitální části, budete stále v pohybu, budete sebou samými, smát se, užívat si života a vašeho tréninku, v míru sami se sebou, s obrazem svého mistra a umění.
Nyní můžeme lépe porozumět, proč bojová umění, studovaná do hloubky, slouží tělesně, duševně a duchovně.
Nyní vám doporučuji zkontrolovat vaše Ichimonji no kamae, ale zkontrolovat ho upřímně a důstojně: nezapomeňte, že to co jste obdrželi je dar podstaty vašeho bytí. Proveďte ho tak, že se okolo něj zastaví čas, takže cítíte jednotu těla, mysli a srdce.
Pokud je to Kamae ve dvou liniích, pokud není hlava zároveň se zády, pokud jsou kolena v nesprávné pozici, pokud používáte bok k pohybu… něco není v pořádku: obraz který chcete zkopírovat a ne hraná forma mistrů současného proudu. Vyzívám vás, abyste si našli obraz, který je napojený na původní zdroj a vhodný k nalezení vašeho času, tréninku, vývoji…
A nyní přijde student a zeptá se – vidím sebe před několika lety – jak víte, že mi to pomůže v reálné situaci?
Vaše podvědomí bude vědět přesně, jestli jste trénovali pohyb který pochází z originálního zdroje, nezávisle na tom jestli jste nemocní, zranění, nebo umíráte: všichni učitelé studovali jak přežít v těch nejextrémnějších případech a předávali Ichimonji shin no kamae 一文字心の構 z tradice školy Togakure ryū ninpō taijutsu 戸隠流忍法体術, aby přežili a zanechali poselství dalším generacím.
A student se zeptá znovu?
VŠECHNY ODPOVĚDI SÍDLÍ V UPŘÍMNÉM A PŘETRVÁVAJÍCÍM TRÉNINKU; VE VAŠEM TĚLE JSOU VŠECHNY INFORMACE, KTERÉ POTŘEBUJETE. TAK NAJDETE UPŘÍMNÉHO MISTRA KTERÝ SE NASTAVÍ VAŠEMU ZRCADLU A V JEHO ODRAZU UVIDÍTE VAŠEHO VNITŘNÍHO MISTRA.
(c) David Esteban Guzman Článek byl publikován na facebooku.
It is said that the martial ways are shown through one’s daily life and behavior. Namely, through the manners of humanity. Needless to say, the budōka who avoids thoughtless or inappropriate behavior is not consumed by rashness; he maintains a calm attitude, does not hesitate, but is modest, full of kindness, and is highly respected. The true path of the martial ways is to not let one’s eagerness take control.
Although it is said to be honorable is to protect the weak and fight the strong, it is not permitted to fight unnecessarily or without reason. When the circumstances necessitate, however, those who do not fear the strong and protect the weak should be called true warriors. When someone insults or disrespects you, the courage to laugh and not make them an opponent is true courage. Taking up the sword unnecessarily should be avoided at all costs. Maintaining a graceful heart together with the virtue of affection that is genial and pleasant, while also retaining the stern temperament to be decisive and bold; valuing both the literary and martial arts without being carried away by learning; possessing a well-balanced heart of kindness and valor; this is the divine warrior. We should persevere in this eternal direction of the warrior.