Autor: Hatsumi Masaaki

Styl šermu, který se praktikuje v Bujinkan Dōjō, se nazývá bikenjutsu 秘剣術 neboli „skryté techniky meče“. Jedná se o systém založený na učení škol Kukishin ryū, Togakure ryū a několika dalších škol. Bikenjutsu je použitelné nejen na japonské meče obvyklé velikosti typů katana 刀 a wakizashi 脇差, ale také na dlouhý meč tachi 太刀, ninja-tō 忍刀 či použití obou mečů nitō 二刀.
V bikenjutsu je standardní délka čepele meče pro tréninkové účely 2 shaku 尺 a 8 sun 寸 neboli 85 cm. Standardní délka tsuky 柄 neboli rukojeti je 1 shaku a 5 sun neboli 45,5 cm.
Tato délka rukojeti je pro obvyklý japonský meč poněkud dlouhá. Tato delší rukojeť usnadňuje provádění některých tajných technik stylu, které využívají vedoucí pravou ruku jako osu otáčení. Umožňuje také bojovníkovi udeřit rukojetí a zamotat s ní nepřítele při chvatu. V bikenjutsu je klíčové mít na paměti, že se nebojuje mečem a používá se pouze čepel. Jako zbraň lze použít vše.

Jako zbraň lze použít rukojeť, rukojeť, záštitu, pochvu, šňůru, hřbet čepele a nakonec i ostří ostré jako břitva. To je největší tajemství bikenjutsu. Sōke 宗家 často říkal, že nejprve musíte umět sekat, bodat, tlačit, udeřit, provádět obraty a hody. Jakmile je pak zvládnete, pochopíte pravý význam nukazu katsu 抜かず勝つ „vítězství bez tasení meče“ a ovládnete tajemství techniky mutō 無刀 „bez meče“. Stejně jako u taijutsu 体術 nebo technik beze zbraně je třeba při ozbrojení mečem používat celé tělo. Sílu nevytváří jen ruka nebo noha, ale celé tělo prostřednictvím jednotného a správného pohybu těla. Taijutsu je základem všeho, co v Bujinkanu děláme.
Základní pohyby těla neboli tai-sabaki 体捌 pro bikenjutsu se nacházejí v rámci cvičení taihenjutsu (体変術) základního taijutsu. Techniky Gyokko ryū a Kotō ryū se zabývají různými zbraněmi a strategiemi, ale v jejich rámci se také skrývají tajné základy pohybů pro bikenjutsu.

Například metoda Kotō ryū, která spočívá v překřížení nohou ve tvaru X při pohybu do a z dosahu útoku nepřítele, nebo koncepce Gyokko ryū, která spočívá v pohybu těla mimo linii útoku o 45 stupňů pomocí zadní nohy atd. Pokud tyto koncepty uplatňujete při držení meče v rukou, cvičíte základy bikenjutsu.
Dá se říci, že pokud neumíte dobře ovládat taijutsu, nebudete schopni ovládat ani bikenjutsu.

Hatsumi Masaaki
34. velmistr Togakure ryū
(překlad Sean Askew)
[na fb sdílel Alex Meehan]

jedna ze skrytých zbraní

Neboli japonský pěstní boxer. Jedná se o účinnou, snadno uchopitelnou a jednoduše použitelnou zbraň, která je na první pohled velmi nenápadná. Podob jejích variant je celá řada a jdou daleko do historie.

Podíváme-li se na japonské znaky pro slovo tekken, můžeme si povšimnout, že tetsu 鉄 znamená „železo“, a ken 拳 znamená „pěst“. Japonský název pro tuto zbraň bychom tedy přeložili jako „železná pěst“. Tradiční tekkeny byly vyrobeny ze železa, ale mohly být i z tvrdého dřeva. Nejčastěji se však jednalo o kovovou destičku z masivního železa s otvorem pro prsty.

Tvary tekkenů jsou poměrně různorodé. Základní rozdělení je do dvou typů: 1) na zbraně s jednotlivými otvory pro čtyři prsty mimo palce, 2) na zbraně s jednotným otvorem pro všechny čtyři prsty mimo palce. První typ, který nám připomíná dnes běžně využívaný tvar pěstních boxerů, vychází z tradic školy Gyokko ryū 玉虎流. Tato škola je součástí tradičních škol Bujinkan ryū-ha. Druhý typ tekkenů je tvarově variabilnější. Nejčastěji se můžeme setkat se zbraněmi ve tvaru písmene D. Ty na sobě mohou mít špičaté nebo tupě ukončené výběžky. Tekkeny se využívají také ve školách Kotō ryū 虎倒流 a Togakure ryū 戸隠流, které taktéž patří ke školám Bujinkan ryū-ha.

Také ve škole Nagao ryū 長尾流 nalezneme několik druhů tekkenů. Jednou z variant je Tekkan 鉄貫, název zde znamená železný nosník/traverzu. Byla to zbraň, která byla velmi těžká a měla tvar lichoběžníku s výřezem na rozšířeném konci, kterým se prostrčila ruka. Tato zbraň pochází z období Sengoku jidai 戦国時代 (Období válčících států) a mohla být používána i proti obrněným protivníkům. Díky své velké velikosti a hmotnosti se ale nehodila k ukrytí v běžném oděvu. V této škole existují i jiné druhy tekkenů menších rozměrů, které se dají použít jako kakushi buki 隠し武器. Jednou z takových zbraní je mokkan 木貫, jenž je dřevěný („dřevěné břevno“) a jeho hmotnost je tak výrazně nižší, taktéž je méně nápadný a vhodnější pro ukrytí. Obvykle se tyto zbraně ukrývají v záhybu kimona zvaném futokoro 懐 nebo v rukávu kimona zvaném tamoto 懐. Od tohoto umístění se odvíjí název další zbraně Nagao ryū, musashi kaiken 武蔵懐剣. Název zde samozřejmě odkazuje na Miyamota Musashiho 宮本武蔵 (1584–1645), legendárního šermíře, a výraz kaiken je slovo, které kombinuje výraz futokoro (kanji se zde čte jako kai), s kanji pro meč. Tato zbraň však není meč. Musashiho kaiken připomíná hlavici sekery s otvorem ve tvaru lichoběžníku, kterým se prostrčí ruka. Díky jejímu ostří může teoreticky zasazovat protivníkovi i řezné rány. Jeden příběh praví, že tuto zbraň u sebe nosil Miyamoto Musashi ke stáru pro případnou obranu, když u sebe již nenosil meč.

Princip využití tekkenu je stejný, ať už je jakéhokoli tvaru. Účinek se dle podoby zbraně přirozeně více nebo méně liší. Výhody použití tekkenu můžeme shrnout do několika bodů:

1) Zbraň je z velmi tvrdého materiálu, úder je tedy ničivější než bez použití zbraně.
2) Úderová plocha je oproti úderu pěstí menší, čímž docílíme ještě ničivější síly úderu.
3) V provedení s kovovými trny mohou zásahy snadno způsobit také tržná či bodná poranění. Tržné rány se špatně hojí a zůstávají po nich jizvy, protože tkáň neřezají jako např. nože.
4) Použití zbraně zároveň chrání klouby, neboť nejdou při úderu do přímého kontaktu.
5) Sevřením zbraně dochází ke zpevnění pěsti, tím si nositel zbraně přirozeně dovolí silnější úder. Nevýhodou při použití tekkenu je nemožnost volně používat rozevřenou dlaň například k zachytávání oponenta.

Jednotlivé techniky jsou vedeny jak proti svalům, tak i proti kostím protivníka. Využitím tekkenu je možné vytvořit takovou dopadovou sílu, že se výrazně zvýší pravděpodobnost zlomení kosti pod dopadovou plochou. Správně vedené údery na některá z citlivých kyūsho 急所, především na hlavě, můžou z tekkenu vytvořit smrtící zbraň. Když si uvědomíme, jak se techniky školy Kotō ryū soustředí na zasahování konkrétních míst lidského těla, dojde nám, jak nebezpečné jsou tyto pohyby s využitím takové zbraně. Tekken je možno použít jak v jedné ruce, tak po jednom kusu v každé ruce. Při použití dvou tekkenů spočívá výhoda v tom, že se oponent nemůže zaměřit pouze na jednu ruku se zbraní, kterou by snadněji zpacifikoval.

Tekken spadá do kategorie kakushi buki neboli skrytých zbraní. Tato oblast obsahuje zbraně, které nejsou na první pohled vidět, dají se snadno schovat a při použití zasazují protivníkovi překvapivě silný a účinný úder.

Podobné zbraně v jiných tradicích

Tekkō 鉄甲 je tradiční zbraň používaná v okinawském bojovém umění kobudō 古武道. Vícero zdrojů uvádí, že tato zbraň byla vyvinuta na ostrově Okinawa 沖縄 v době, kdy bylo zakázáno nosit u sebe zbraně, což se datuje k první pol. 15. st. Zákaz nošení zbraní byl na ostrovech dotažen s japonskou invazí v r. 1609. Legendy praví, že původní tekkō byla v podstatě koňská podkova, která se držela v dlani tak, že oba konce podkovy vyčnívaly vpřed. Často se můžeme dočíst, že podkovu u sebe běžně mívali farmáři, a tudíž to byla snadno dosažitelná a použitelná zbraň. Jinou podobou bylo tekkō velmi podobné tekkenu ve tvaru písmene D. Tento tvar údajně vychází z koňského třmenu. Podobnost s koňským třmenem evropského typu je na první pohled patrná. Když se však zamyslíme nad historií, pak nám to příliš nesedí s historickým kontextem. První železné podkovy se do Japonska (zřejmě i na Okinawu) dostaly až někdy v průběhu 19. století. Navíc v Japonsku, i na Okinawě, byl tradiční vzor koňských třmenů odlišný od evropského typu, ze kterého mělo údajně tekkō vycházet. Tento tradiční vzor se v Japonsku používal již od 13. století. Evropský druh koňských třmenů se mohl do Okinawy dostat taktéž zřejmě ne dříve než koncem 19. století. Pokud bychom tedy vzali, že tradiční tekkō vychází z koňské podkovy nebo třmene evropského typu, pak by jeho „vynalezení“ bylo možné nejdříve až koncem 19. st., nebo začátkem 20. st.

Jinou možností vzniku této zbraně je, že se tekkō vyvinulo z podobných zbraní, které se nacházely v okolních zemích. Některé zdroje uvádějí, že předchůdcem tekkō bylo například suntetsu 寸鉄. Tento vývoj se zdá pravděpodobnější. Tekkō bylo zřejmě již zpočátku vyvíjeno jako zbraň, byla to s největší pravděpodobností záležitost válečnické třídy, nikoliv sedláků.

Mohli bychom samozřejmě pátrat dále, odkud se vzaly zbraně, které pravděpodobně vedly k vývoji tekkenu. Můžeme si ale určitě představit v kontextu historické situace v Japonsku, že původní nápad kakushi buki (skrytých zbraní) vyvstal z potřeby mít u sebe zbraň, o které nikdo neví a která by mohla eventuálního protivníka překvapit. To je typická úvaha shinobi 忍び neboli ninjů 忍者. Inspirací určitě mohly být předměty, se kterými se lidé denně setkávali, aby i případné objevení zbraně u nositele nevyvolalo podezření, že se jedná o zbraň. Stejně tak i naopak, aby i obyčejné předměty mohly být využity jako překvapivá zbraň.

Moderní doba

Nejznámější moderní podobou tekkenu je již zmíněný pěstní boxer, který je tvořen spojenými ocelovými prsteny. Tato zbraň je nejčastěji spojována s pouličními bitkami, kdy může udělat ze slabšího soupeře velmi nebezpečného protivníka. Nezkušený člověk nedokáže odhadnout sílu použité zbraně a může dojít nechtěně k fatálním následkům. Obecně bývá v povědomí pěstní boxer považován za nečestnou zbraň. Nepsaným „trestem“ za její použití je v případě prohry dupnutí na ruku s nasazeným boxerem, čímž dojde k rozdrcení prstních kůstek, což často zanechá trvalé následky. Tato zbraň byla také využívána americkými vojáky v obou světových válkách a ve válce ve Vietnamu. Dnes je tato zbraň je v řadě zemí zakázána.

Další obdobou tekkenu je pěstní boxer kombinovaný s tělem revolveru nebo nože. Tyto varianty dávají zbraním další rozměr využití. Například ve Francii na přelomu 19. a 20. století byla pouličními gangy využívána malá nenápadná zbraň, která se vešla do dlaně a kombinovala revolver s pěstním boxerem a malým nožem. Tato zbraň je známá pod názvem Apache revolver, kde slovo Apache odkazuje k francouzským gangům té doby.

Připravil: Zdeněk Hevák, 4. dan
Bujinkan Dōjō Prague
vedoucí keikokai ve Vrchlabí
www.bujinkanprague.com
www.facebook.com/keikokaivrchlabi

Použité zdroje:
kniha „Classical fighting arts of japan“ autora Serge Mola
kniha „Průvodce technikami školy Gyokko ryū“ autora Pavla Slavíka
webové stránky www.northamptonueshirokarate.com
webové stránky kodokanboston.org
webové stránky phillosoph.blogspot.com
webové stránky en.wikipedia.org
webové stránky korisuya.wordpress.com
archív Bujinkan Dōjō Prague

aneb zápisky z cesty do Japonska 2023

Již mnoho let létáme pravidelně do Japonska, někdy i víckrát v roce. Letos to bylo ale jiné. Poslední roky nebylo možné kvůli „covidu“ navštívit Japonsko a díky tomu jsme neměli možnost čerpat nové poznatky od našich učitelů. A právě z tohoto důvodu byla letošní cesta pro nás tak trochu sváteční.

Honbu dōjō a keiko

Honbu dōjō je centrálním tréninkovým místem každého japonského bojového umění, ve kterém má své lekce představitel stylu a nejstarší instruktoři/učitelé. Letos na nás čekalo nemilé překvapení. Náš učitel Hatsumi sensei ze zdravotních důvodů již nevedl lekce a zdá se, že v budoucnu již ani vést nebude. Čas nejde jednoduše zastavit. Hatsumi sensei má již 92 let, a tak jedinou možností, jak se s ním vidět, bylo sejít se s ním mimo honbu dōjō na společném posezení.

Tréninky tak zajišťovali jeho nejstarší studenti, dnes již dávno shihané anebo nastávající sōke (představitelé) jednotlivých škol bujinkan ryū-ha. V honbu dojo také začali učit někteří „mladší“ učitelé, kteří tak pomáhají studentům s jejich studiem a také vyplňují tréninkové vytížení v honbu dōjō. V současné době jsou zde během dne tři až čtyři tréninkové lekce, což je dostatečný prostor pro získání nových zkušeností.

Ninja muzea v Togakushi

Togakushi je vesnice nacházející se v kopcích nad městem Nagano, které asi většina z vás zná díky zimním olympijským hrám v roce 1998. Toto místo se vztahuje k historii tradic ninjutsu tím, že jsou zde kořeny školy Togakure ryū ninpō taijutsu, která je dnes nejstarší dochovanou školou ninjutsu jako takového. Dnes je určen již 35. představitel této školy, kterým bude pan Takumi Tsutsui, jeden z dlouholetých studentů Hatsumi senseie.

V okolí této vesnice najdeme dvě muzea vystavující veliké množství exponátů spojených se shinobi nebo chcete-li s ninji. Například v horním muzeu nesoucím název Togakure ryū ninpō shinryōkan je umístěno přes 500 exponátů zbraní či nástrojů a přes 200 fotografií, které dokumentují jednotlivé techniky. Na těchto materiálech spolupracovalo muzeum s Hatsumi senseiem, jako jedinou autoritou té doby na téma ninjutsu a zároveň představitelem školy Togakure ryū. A tak mnoho z vystavených exponátů pochází právě od Hatsumi senseie a na fotografiích můžete krom něho vidět i mnoho jeho studentů brilantně předvádějících různé oblasti tréninku shinobi. Za mě je to asi nejobsáhlejší muzeum ninjutsu v Japonsku.

V areálu najdete i dům shinobi, který slouží nejen jako muzeum, ale především jako jakési „bludiště“, kterým procházejí návštěvníci a mohou si sami vyzkoušet některé prvky ninjovské architektury, která měla za cíl znemožnit pronásledování obyvatel nepřáteli či nepřátele snadno přemoci.

Druhé místo, kde najdete také muzeum, i když o něco menší, je Togakushi ninja mura, aneb ninja vesnice, která je od prvního muzea asi dva kilometry daleko. Toto místo je spíše zábavním centrem plným různých lanových drah, prolézaček či dōjō shurikenjutsu. Přesto je zde jedna z budov komplexu upravena jako muzeum. Opět je zde poměrně rozsáhlá expozice zbraní, zbrojí, nástrojů a pomůcek shinobi. Jedna část je věnována představení shinobi v literatuře a filmové produkci.

Kopí Hattoriho Hanzōa

Nedaleko císařského paláce v Tokiu můžete najít chrám Sainen-ji, který založil slavný ninja Hattori Hanzō. Tento výjimečný bojovník byl zároveň jedním z generálů shoguna Tokugawy Ieyasua a také na sklonku života mnichem.

V chrámu Sainen-ji naleznete jeho hrob a v hlavní budově chrámu je vystavené jeho kopí nebo lépe řečeno zbytek jeho kopí. Kopí se nezachovalo celé, chybí špička a část ratiště je ohořelá, ale i tak budí toto kopí respekt. Současná celková délka kopí je cca 258 cm, tloušťka cca 5 cm a hmotnost cca 7,5 kg. Předpokládá se, že celková váha kopí byla okolo 10 kilo.

Cestami k horským svatyním

Když jsme již byli v Togakushi, bylo asi přirozené, že jsme se chtěli podívat k okolním horským svatyním, kterými je tato oblast vyhlášená. V Japonsku má vše svůj duchovní rozměr a stejně tak je tomu i s tradicemi ninjutsu – umění, jež má mnoho společného s porozuměním přírodním zákonům a esoterickými formami buddhismu. V horách nad Togakushi se nachází hned několik svatyní, ve kterých se praktikuje učení shugendō a odkud vyrážejí horští mnichové yamabushi na své horské askeze.

Příroda je zde opravdu nádherná, však je také součástí národního parku Myōkō Togakushi Renzan. Například cesta k horní svatyni Okusha, která byla postavena v 5. roce císaře Kogena (210 př.n.l.), je lemována ohromnými cedry, o kterých se tvrdí že jsou staré až 1200 let. Atmosféra tohoto místa asi pozitivně zasáhne každého, kdo do této oblasti přijede. A i přes nepřízeň deštivého dne jsme cestou potkali mnoho návštěvníků tohoto poutního místa.

V domě ninjů v Kōga

Kōka ryu Ninjutsu Yashiki, aneb dům ninjů Kōga ryū není jen místem, kde můžete studovat historii shinobi, ale je zde k vidění další příklad ninja architektury. Místní dům je plný skrytých místností, chodeb, vchodů či východů, a různých skrýší pro ukrytí zbraní či tajných materiálů. V několika místnostech je expozice zbraní a nástrojů, které využívali místní shinobi.

V muzeu se dozvíte, že dům je spjatý s historií klanu Mochizuki, který je vnímán jako jedna z prominentních rodin ninjů této oblasti, jejíž činnost byla v mnoha ohledech legendární.

Jen kousek od tohoto místa najdete další „vesnici ninjů“, ve které si můžete vyzkoušet mnoho z dovedností ninjů ve smyslu překonávání různých překážek. Vesnice „ninja mura“ je jen kousek od vlakového nádraží, schovaná v zalesněných kopcích. Za zhlédnutí stojí z mého pohledu jedna z nejzajímavějších expozic ninjutsu, kterou zde můžete navštívit. Expozice sice není tak rozsáhlá, ale zato plná historických originálů. Za nás opravdu velice zajímavá.

Samurajové z Odawary

Město Odawara se nachází v prefektuře Kanagawa nedaleko od Tokia. V tomto městě najdete i místní hrad Odawara-jō, který je stavebně upraven pro účely muzea. Při jeho návštěvě se dozvíte mnoho o místní historii, která se od určité doby váže s klanem Hōjō z provincie Izu. Rodina Hōjō hrad po pět generací rozšiřovala a vylepšovala různé části jeho opevnění, neboť se stal jejich ústředním hradem, střediskem jejich držav, jež zahrnovaly většinu regionu Kantō. Tato rodina spojila také síly s klanem ninjů Fuma ryū.

Hned vedle hradní budovy najdete muzeum samurajských tradic. V tomto muzeu je vystaveno mnoho historických zbrojí, které jsou velmi pěkně restaurovány. Expozici doplňuje mnoho doplňků zbrojí a samo sebou i mnoho exponátů nihontō, japonského meče.

Navštívili jsme i další místa, ale o nich třeba zase příště. Pokud máte zájem o studium ninjutsu, o trénink tohoto tradičního bojového umění, klidně přijďte na naše pravidelné pražské tréninky. Rádi v našich řadách přivítáme nové zájemce.

---

Tento článek byl publikován v časopise Bojová umění, Fighter’s magazín, do kterého již mnoho let pravidelně dopisujeme. Pokud máte zájem o další fotografie z této cesty navštivte naší fotogalerii. 😉

napsal Pavel Slavík
fotografie autor a Petr Holek
info@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com
www.facebook.com/bujinkanprague
www.instagram.com/bujinkan.dojo.prague

Tento článek vyšel v roce 2023 v časopise Bojová umění a je z pera Martina Hradeckého. Přišel mi velice zajímavý a tak jsem požádal Martina, zda můžeme publikovat tento článek na našich stránkách. Rotačka je v podstatě vojenská varianta shurikenů, které používali ninjové a samurajové feudálního Japonska. V minulosti jsem několik českých rotaček dovezl do Japonska jako dárek japonským učitelům. Vždy vzbudily veliké překvapení a zájem. Tento článek jako první uvádí některé skoro už zapomenuté okolnosti vzniku rotačky a jejího používání v rámci armády ČR. Tak a teď si jen užíjte článek. Příjemné počtení.

---

Rozhodnutí napsat tento článek přišlo v momentě, když jsem viděl několik videí a přečetl několik článků na téma rotačka. Autoři zde občas používali nepřesné, nebo přímo nepravdivé informace. Jelikož sám několik rotaček vlastním, tak jsem se rozhodl kontaktovat bývalé příslušníky/veterány specializovaných útvarů, kde rotačku používali. Kontaktoval jsem i Muzeum historie českých speciálních sil a komunikoval jsem i s aktivně sloužícími instruktory boje zblízka Armády České Republiky. Informace od nich jsem zkompletoval dohromady a začal psát tento článek. Pořídil jsem si i další moderní repliky rotaček a součástí článku je i specifický test všech těchto vrhacích skládacích hvězdic.

Prostředek tiché likvidace – vrhací hvězdice ROTAČKA

V roce 1985 byla současně s novým bojovým nožem bonus zavedena do Československé lidové armády – ČSLA i tzv. rotačka. Jednalo se o skládací vrhací hvězdici určenou, jako prostředek tiché likvidace nepřítele na blízkou vzdálenost (maximálně do 7 metrů). Iniciátorem tohoto projektu, byla zpravodajská správa GŠ, která schválila všechny parametry. Podnět, ale přišel údajně od našich průzkumníků, kteří se na společném cvičení v roce 1983 setkali se sovětskými průzkumníky a členy Specnaz. Tito vojenští specialisté již nějakou dobu používali skládací vrhací hvězdici označenou jako „Zvezdočka“. Odtud tedy je inspirace pro naší rotačku. Výrobou byl pověřen podnik Aquacentrum Praha, jenž spadal pod brannou organizaci Svazarm – Svaz pro spolupráci s armádou. Aquacentrum Praha existuje dodnes, ale v současné době se specializuje na výrobu a servis vysokotlakých kompresorů a revize a plnění vysokotlakých lahví. První zkoušky s hvězdicí ROTAČKA v ČSLA probíhaly v roce 1985 u 22. výsadkového pluku speciálního určení a prokázaly vyhovující parametry testované hvězdice. Mezi lety 1986 až 1991 bylo oficiálně dodáno podnikem Aquacentrum Praha celkově 2350 kusů rotaček. Zajímavostí je, že tehdejší výrobní cena byla stanovena na 253 Kčs. Tyto specifické zbraně byly distribuovány k úderným a průzkumným útvarům a jednotkám ČSLA, část obdržely i vojenské školy, agenturní úsek zpravodajské zprávy a jednotky VKR a část byla vyhrazena k náhradě válečných ztrát.

Vrhací hvězdice se skládá ze dvou ramen kosodélníkového tvaru, šroubu, matice, pružných podložek a pouzdra. Pouzdro je ušito z přírodní hověziny světle hnědého odstínu a skládá se ze dvou částí, které jsou sepnuty pomocí druků od firmy KOH-I-NOOR. Bohužel mu chybí jakékoliv poutko, které by umožňovalo nošení rotačky na opasku či výstroji. Samotné ramena Rotačky byly hrubě vyřezány z ocelové pásoviny a to bez dodatečného vyhlazení či pečlivé povrchové úpravy. Kovový povrch hvězdice je tedy tmavé barvy a matný. Zhruba od poloviny je povrch ramen rotačky zdrsněn miniaturními čtverečky (varianta 1) nebo příčnými drážkami (varianta 2) a to pro jistější úchop. V moderní terminologii se tomuto zdrsnění povrchu říká „checkering“. Existuje ještě třetí varianta rotačky, která má také zdrsnění pomocí miniaturních čtverečků, ale je celkově kratší – délka ramen je 270 mm. Břit o délce 60 mm není zakončen ostřím, ale tupou hranou, takže uživateli nehrozí pořezání. Celková délka jednotlivých ramen je 280 mm, jejich šířka je 28 mm a tloušťka 4,5 mm. Hmotnost rotačky je 438 g. Průměr hlavice rýhovaného fixačního šroubu je 25 mm. Asi nejchoulostivějším dílem byly a jsou pertinaxové podložky. Před použitím složené rotačky musíte natočit obě ramena kolmo k sobě a hvězdici napevno zafixovat pomocí středového šroubu a matice. Pokud toto uděláte ledabyle, ramena se mohou po dopadu na cíl lehce smýknout a rotačka ztratí tvar. Bohužel se časem ukázalo, že u originálních rotaček použitých přímo ze skladových zásob, došlo většinou k rozpadnutí původních podložek vyražených z pertinaxu načervenalé barvy. Po mnoha letech tento materiál doslova zteřel. Pertinax představuje kombinaci papíru (výztuž) a fenolformaldehydové pryskyřice (pojivo) a nabízí nejen dobré mechanické a kluzné vlastnosti, ale i tlumí nárazy. Je dobře, že obdobné podložky v současné době seženete buď v elektroprodejně, anebo je nahradíte gumovou verzí. Na rotačce nenajdete žádné přejímací ani výrobní značky, případně sériová čísla. A pro úplnost dodávám, že rotačky jsou oficiálně ještě dodnes v určitém množství ve výzbroji AČR. Pokud se rozhodnete pořídit si autentickou rotačku, tak občas bývají na prodej na různých military burzách či bazarech. Připravte si ovšem větší finanční obnos – od 3 000 do 7 000 kč.

Hvězdice/rotačka se vyznačovala nízkou náročností na výcvik, jednoduchou konstrukcí a snadnou údržbou. Podle některých bývalých příslušníků elitních útvarů, kde byla rotačka zavedena, existoval i jednoduchý návod na použití. V něm se doporučovalo s rotačkou nejenom házet, ale i improvizovaně využít k výrobě nouzového oštěpu anebo různých nástrah/pastí, kdy se jednotlivé ramena rotačky například zabodávaly do nastražené jámy. Ohledně samotného házení byl doporučovaný hod vrchním kolmým obloukem v podobném stylu jako hod sekerou. Používat zamčené zápěstí a pořádný švih, ale nikoli přehnanou sílu. Konečné vypuštění hvězdice mělo probíhat při kompletně natažené paži a z uvolněné dlaně. Voják – specialista měl směřovat své hody mezi protivníkovy lopatky, nebo na krk či obličej.

Moderní repliky skládacích vrhacích hvězdic

Rostoucího zájmu o originální rotačky si samozřejmě všimli i obchodníci. Problém byl v tom, že výroba skončila již více než před 30 lety a kde brát nové kusy? Jak už to bývá, začaly se na trhu objevovat různé kopie, anebo velké skládací vrhací hvězdice inspirované rotačkou. Napodobeniny z Polska byly asi první, které se zde začaly nabízet. Tato „rotačka“ je velice precizně zpracovaná (lépe než originál) hlavně co se týká dodatečného vyhlazení a kvalitní povrchové úpravy. Pouzdro je z nové kůže a jsou použité „noname“ druky. Dalším výrobkem, který věrohodně imituje originální rotačku je skládací vrhací hvězdice od Českého výrobce společnosti Chladnézbraně.eu. Tato varianta se dodává bez koženého pouzdra, má delší výbrus ostří a chybí zdrsnění na koncích ramen hvězdice. Je vyrobena z oceli 14260 a kalená na 54 HRC. V České republice jsou vyrobeny i další dvě varianty skládacích vrhacích hvězdic. Jedná se o tzv. Bodlo a Rotačku 2022. Oba tyto výrobky nabízí Kuse.cz a jsou masivnější a konstrukčně jednodušší. Funkci fixačního prvku zastává středový šroub, který je napevno navařen na rameno. Je použitá zušlechtěná pružinová ocel třídy 14 2603 a povrch je ošetřen práškovým plastem. Výrobky jsou dodávány s ručně šitým koženým pouzdrem z vyhlazené světlé hověziny, které se zapíná jedním drukem. Svou verzi rotačky vyráběl také v určitém období i nožíř Radim Dachs.

Zásah, který určitě zabolí

Originální rotačky, nebo jejich moderní repliky jsem se rozhodl vyzkoušet a otestovat na několika různých místech. V lese jsem tyto velké skládací vrhací hvězdice házel do několika suchých velkých stromů/kmenů a i do několika velkých pařezů. Vrhal jsem na různé vzdálenosti (od 3 do cca 12 metrů) a pokud jsem zasáhl cíl, tak vždy hrot hvězdice pronikl několik centimetrů do dřeva. Dokonce jsem měl xkrát problém hvězdici vytáhnout. Vyzkoušel jsem i obalit jeden kmen starým vaťákem. I zde hvězdice pronikly bez problémů hluboko do dřeva. Další část testů jsem realizoval na střelnici, kde působím jako střelecký instruktor. Využil jsem naměřené vzdálenosti 3, 5 a 7 metrů a jako dopadovou plochu jsem použil svou starou lukostřeleckou terčovnici, na kterou jsem umístil papírový terč – siluetu lidské postavy. Zde jsem si tedy vyzkoušel i určitou přesnost definovanou vitální zónou zvýrazněnou na terči. Se všemi skládacími hvězdicemi, které jsem používal, se mi velice dobře házelo i trefovalo. Poslední část testu jsem zaměřil na průraznost. Použil jsem prázdný pozinkovaný plechový sud, který využíváme při nácviku střelby zpoza krytu a jehož tloušťka je 1,2 mm. Záměrně jsem nechtěl ničit originální rotačku, takže jsem použil variantu bodlo a rotačku 2022. Obě skládací vrhací hvězdice jsem hodem zarazil více než 30 mm dovnitř sudu a vytvořil tedy i slušný otvor (viz foto). Proto si dovolím tvrdit, že zásah do lidské postavy bude určitě velice „znát“ a tento pořádný kus oceli se zasaženému značně připomene.

Inspirace japonským shurikenem

Samotné slovo shuriken znamená v japonštině „ruka skrývající čepel“ a jutsu je „dovednost nebo umění“. Techniky shuriken jutsu jsou tedy prioritně zaměřeny na vrhání malých kovových čepelí a již od pradávna byla součástí osnov některých tradičních japonských bojových umění. Jako doplňkovou zbraň využívaly shurikeny nejen ninjové, ale i známé samurajské školy japonského šermu kenjutsu. Druhů shurikenů je opravdu nepřeberné množství a pokud si je chceme alespoň základně rozdělit, tak obecně se dělí na tzv. Bō shurikeny a hira shurikeny, nebo též shakeny. Bō shurikeny jsou kovové jehlovité čepele, které se mohou lišit tvarem i tloušťkou. Mívají do hrotu zbroušený jeden konec, nebo v některých případech i oba současně. Oproti tomu Hira shurikeny (shakeny) jsou tenké kovové plátky s různým počtem hrotů, často ve tvaru hvězdice. Určitou zajímavostí je model skládacího shurikenu nazvaného Jūjigata shuriken.

Shurikeny a legislativa

Různé varianty shurikenů a to samozřejmě včetně originálních rotaček či jejich moderních replik jsou v České republice naprosto legální. Můžete si je pořídit a zaházet s nimi například na zahradě, nebo při pobytu v přírodě. Zákon nijak nekomentuje ani věk uživatelů. Důležitá je pouze bezpečnost okolí a neničení zdravých stromů. Pozor, ale pokud byste se rozhodli shurikeny vyvézt do zahraničí, tak můžete velmi narazit. V řadě Evropských států jsou shurikeny vnímány, jako zákeřné zbraně a jsou zákonem zakázané. Jedná se například o Německo, Švýcarsko, Belgii, Nizozemsko a Lichtenštejnsko. Ve Velké Británii je dokonce zapovězeno nejen jejich nošení, ale také samotné držení, výroba či prodej. Shurikeny jsou také zakázány v Kanadě a v několika částech USA. Týká se to hlavně Kalifornie, Indiany a New Yorku. Jinde v USA jsou povoleny, byť podléhají místní legislativě. Jejich majitelé tak musí předložit speciální osvědčení.

---

Použité materiály:
kniha Výzbroj a výstroj výsadkářů a průzkumníků 1947-2001, autor – D. Jirásek, Ministerstvo národní obrany – Celkový závěr typového VTER – „ROTAČKA“, časopis Přežít speciál – článek Ninja socialismu útočí! Dále bych chtěl velice poděkovat za poskytnuté informace a fotografie panu Tomáši Mišlanovi provozovateli Muzea historie českých speciálních sil a mjr. Romanu Hippíkovi instruktorovi boje zblízka v AČR.

napsal: Martin Hradecký
foto: M. Hradecký, A. Vondráček a Muzeum historie českých speciálních sil

Martin Hradecký se bojovým uměním se věnuje od roku 1987 a dodnes aktivně cvičí. Od roku 1991 působí v oboru komerční bezpečnosti a pracoval pro řadu nejen tuzemských, ale i zahraničních bezpečnostních služeb. Po jisté době se Martin specializoval nejen na osobní ochranu a činnosti s tím související, ale i na profesní výcvik. V současné době se také věnuje japonskému šermu Nakagawa ryū battōjutsu.

Toto vyjádření senseie Fumia Demury by si měli přečíst všichni studenti bojových umění:

Osoba, kterou označujete jako „sensei“, je většinou v této pozici z oprávněného důvodu. Připadá mi, že v těchto dnech slýchám mnoho bývalých studentů nebo bývalých černých pásků, kteří z nesčetných důvodů nerespektují svého senseie. Abych vám pomohl lépe pochopit, proč si sensei zaslouží, nebo lépe řečeno vyžaduje váš respekt, dovolte mi, abych vám to vyložil.

Sensei je ten, kdo zasvětil svůj život umění, které vás učí. Nikdy nebudete mít za sebou tolik let oddanosti, protože jste přišli až po něm.
Sensei je ten, kdo strávil mnoho dní a nocí otevíráním svého dōjō, jeho úklidem, jeho vylepšováním… pro VÁS.
Sensei je ten, kdo přinesl oběti, které nikdy nepochopíte, jen proto, abyste měli kde trénovat, učit se a zlepšovat se ve svém umění.
Sensei je ten, kdo se – často za cenu velkých nákladů – vzdal svého volného času, času pro rodinu… času, který mohl věnovat mnoha jiným věcem, jen abyste se vy mohli učit a trénovat.
Sensei je ten, kdo investoval tisíce dolarů do svého vlastního výcviku, jen aby se naučil, jak vás správně učit.
Sensei je ten, kdo měl často zlomené kosti, ale přesto přišel učit. Měl natržené svaly, šlachy a namožené klouby, ale stále chodil učit. Měl migrénu, byl nemocný, měl špatný den… ale přesto přišel učit. Všechny tyto věci jsou výmluvami, proč jste vy lekci zameškali.
Sensei se často uskromní, jenom aby bylo postaráno o dōjō a studenty. To znamená, že se občas vzdá toho, aby mohl vlastnit hezké věci, jezdit na dovolené, chodit na večeře, setkávat se s přáteli a rodinou… to vše proto, abyste se vy mohli učit karate.
Sensei strávil v dōjō více času, než je většina z vás, kteří s ním trénujete, vůbec naživu.
Sensei je ten, kdo je vám při tréninku vždy k dispozici…
Sensei často vidí, co je potřeba, a naplňuje potřeby svých studentů. Vidí chudé dítě, které nemá skoro nic a potřebuje výstroj na sparing, tak prostě jde a pořídí mu ji. Vidí studenta, který má problém sehnat peníze na nákup vlastních zbraní na kobudō, tak prostě koupí nějaké zbraně navíc, aby se dotyčný mohl zúčastnit. Vidí své dospělé studenty, kteří přišli o práci, a řekne: „Dokud se zase nepostavíš na nohy, s placením si nelam hlavu.“ To je role, kterou sensei hraje, a ta vyžaduje respekt.

Mohl bych tady sedět a vymýšlet tisíc dalších důvodů, proč byste nikdy, ale opravdu nikdy neměli prokazovat neúctu svému senseiovi… ale upřímně řečeno, nemělo by být potřeba, abych to musel dělat. Nemělo být ani potřeba, abych musel napsat tento příspěvek… ale na druhou stranu, lidé dnes žijí v povrchním světě. Možná bychom z něj měli vystoupit, být větší a lepší, a pak se svět změní. Važte si svého senseie, starejte se o něj, ctěte ho… protože jednoho dne už tu váš sensei nebude.

---

napsal: Demura Fumio
Demura Fumio 出村文男 se narodil 15. září 1938 v městě Yokohama 横浜. V 9 letech (1947/48) začal trénovat karate 空手 a kendō 剣道 pod instruktorem jménem Asano. Ve 12 letech (1950/51) začal trénovat pod Ryūshō Sakagami 坂上隆祥 (1915 – 1993) v Itosu ryū karatedō 糸洲流空手道. Demura získal svůj 1. dan v roce 1956, a vyhrál Východojaponské mistrovství v roce 1957. V roce 1959 začal trénovat kobudō 古武道, styl okinawského výcviku zbraní, pod vedením Tairy Shinkena 平信賢 (1897–1970). V roce 1963 „se seznámil se sōke宗家, představitelem 14. generace tradice Kōga ryū ninjutsu wada-ha 甲賀流忍術藤田派, kterým byl Fujita Seiko 藤田西湖 (1898–1966). Demura se setkal s odborníkem na bojová umění Donnem Draegerem (1922–1982), který ho seznámil s Danem Ivanem, který ho nakonec přivedl do Spojených států amerických jako instruktora karate směru Shitō ryū 糸東流.

listopad 2023

Měl jsem tu možnost se již potřetí zúčastnit pražského semináře pod vedením Harryho Mitroua, který k nám přiletěl z řeckých Atén. Stejně jako se v přírodě střídají roční období, čas plyne a přináší změny, tak se mění a vyvíjí i pohyb. Na předešlých dvou seminářích jsme se věnovali taijutsu a technikám a aplikacím základních principů s jō – středně dlouhou tyčí a tantōjutsu – dovednost boje s nožem.

Tento seminář byl zaměřen na boj a obranu s jutte. Během semináře bylo patrné, že jsou Harryho zkušenosti rozsáhlé. Mezi jednotlivými bloky aktivního cvičení jsme se dozvěděli spoustu zajímavých úhlů pohledů na jednotlivé techniky, které Harry získal během dlouholeté praxe a procvičování. Atmosféru přátelství posilovalo i to, že Harry pokračoval vždy dle toho, jak se nám studentům dařilo aplikovat předváděné vzory. Harry se dokázal na atmosféru napojit, a tím se dostalo užitečných informací a zkušeností všem, od úplných začátečníků až po nejpokročilejší.

Techniky s jutte mají popsané katy ve škole Kukishinden ryū. Seminář se nesl také v duchu školy Takagi yōshin ryū. První trénink prvního dne byl zaměřen na různé úrovně úderů a bloků v sestavě navazujících pohybů a směrů pohybu katy Shihō uchi (sestava čtyř způsobů útoku). Pohyb těla a zbraně je potřeba, stejně jako u ostatních zbraní, sjednotit do synchronizovaného celku, který vystihuje princip, který v bujinkanu popisujeme jako Ken tai ichi jō (úder a tělo jsou jedno). Důležité detaily, jako používání zbraně coby štítu i v případě útoku a pohyb nohou, nejsou pro studenty pražského dōjō novinkou, ale Harry posunul pohyb v nízkém kamae určitě o další úroveň. Jeho kolena byla v nejnižších postojích v pravém uhlu, odvážím se odhadnout. Elegance a preciznost v pohybu ve mně osobně zůstala velkou inspirací pro další vlastní trénink. Harry patří vzrůstem mezi menší jedince, ale o to víc bylo ohromující, s jakou lehkostí byl schopen techniky provádět na mnohem vyšších a těžších oponentech.

Důležitým prvkem na začátku byla Harryho prezentace některých ze základních postojů s jutte:
Seigan no kamae – směr oči oponenta
Mizu tori no kamae – směr spodní část, nohy
Kage no kamae – pozice s jutte ukrytým za stehnem
Ten no kamae – jutte v pozici nad hlavou směřujícím k nebi

Po procvičení základních pohybů a osvojení si základních možností a vlastností zbraně jutte jsme postupně přecházeli do popsaných technik v rámci školy Kukishinden ryū a samozřejmě i k variantám, které obsahovaly principy popsaných technik, ale s adaptací na vždy přítomný element změny. Harry během semináře několikrát předvedl varianty pro začátečníky a také zvlášť pro pokročilé, aby si ze semináře každý vzal domů něco, co dokáže uchopit a pracovat s tím. Pro lepší pochopení technik se zbraní několikrát odložil zbraň a předvedl princip techniky beze zbraně a zdůraznil, že nejdůležitější pro boj je kvalitní taijutsu.

Během prvního dne jsme se dostali i k technikám battōjutsu. Procvičovali jsme několik technik se shōtō (wakizashi) proti protivníkovi ozbrojeného katanou. Tyto techniky vycházely opět ze školy Kukishinden ryū.

Během druhého dne jsme se opět pustili do studia práce s jutte a taijutsu. V jednu chvíli, ve snaze poukázat na mechaniku techniky, Harry odložil jutte, místo toho si za pásek strčil tessen a techniku původně s jutte předváděl s vějířem, který byl složený. Tím předvedl, že jde o pohyb těla a hledání pozice, ve které samotná poloha předloktí a to, kde máme těžiště, velice ovlivňuje další možnosti pohybu, což poskytuje převahu a možnost vzít útočníkovi pevný postoj a nahrává obránci při práci s kuzushi, které bylo získáno.

Velice zajímavé bylo pro mě osobně, když jsem jako uke (útočník) kopal na Harryho v sedu. V momentě, kdy bych čekal dopad kopu na jeho tělo, tak byl z kleku už na nohou a prováděl na mně techniku Karame dori, kterou najdete v kapitole Shoden no kata z Takagi yōshin ryū. V této variantě ale nezačínal ve stoje. Bylo zajímavé cítit na vlastní kůži, co jeho taijutsu dělalo s mým kuzushi a jak se mnou manipuloval bez jakékoliv námahy. Po této technice jsem se zeptal, jak přistupovat k protivníkovi, který nekope stylem zenpō keri, kdy posouvá vpřed i těžiště, ale kope a hned se stahuje zpátky, jak často vidíme v moderních bojových disciplínách. Touto otázkou jsme se dostali k přednášce o pozitivním aspektu toho, že v bujinkanu studujeme jak koppōjutsu, tak také kosshijutsu. Žádná technika totiž není sama o sobě samospásná a je aplikovatelná, jenom pokud nám ji útočník v podstatě sám „nabídne“. Pro dosažení schopnosti intuitivní reakce na nastalou situaci je ale potřeba spousta intenzivního tréninku s dobrým uke (útočníkem). Bez dobře provedeného útoku není možné cvičit pokročilejší úrovně technik. Technika má vždycky stranu omote a také stranu ura.

Z tohoto semináře si odnáším hlavně to, že dobrého válečníka nedělá množství znalostí, jako jsou názvy technik, ale pilné nacvičování základních pohybů v různých situacích, úhlech, tempu, vzdálenosti, intenzitě a načasování. Znalosti teorie jsou důležité pro pokračování tradice a komunikaci mezi učitelem a studentem v původním tvaru. Proto se už těším na vlastní praktické procvičování a samozřejmě i další seminář pod vedením tohoto velice zajímavého učitele.

---

připravil Štefan Dojčán, 4. dan
vedoucí vlašimského keikokai Bujinkan Dōjō Prague