Učitel tradičních japonských bojových umění
Pavel Slavík
Pavel Slavík je charismatický pohodář, který již dlouhá léta vyučuje japonské tradiční bojové umění ninjutsu a bujutsu.. Mnoho let byl také pravidelným dopisovatelem našeho časopisu. Proto jsme rádi, že můžeme tuto osobnost tradičních bojových umění představit blíže veřejnosti.
Termín tradiční umění není důvod vnímat jako nefunkční, jak někteří obchodníci s bojem rádi tvrdí, ale spíše jako klasické umění, které má nějaký přesah díky svému vývoji a historii.
Představ se, prosím, našim čtenářům a prozraď o sobě nějaké základní informace.
Jmenuji se Pavel Slavík, je mi 42 let a narodil jsem se v Praze. Pracuji na Ústavu tělesné výchovy a sportu ČVUT v Praze. Z hlediska bojových umění se věnuji především tradičním odvětvím bujinkan bugei, jejichž součástí jsou umění ninjutsu a bujutsu.
Věnuješ se tradičním bojovým uměním. Co všechno sis vyzkoušel a u čeho jste nakonec zůstal? Jaké technické stupně jste obdržel?
No, abych řekl pravdu, vyzkoušel jsem, co šlo, a ještě se tak trochu snažím, když je čas, navštěvovat různé zajímavé akce rozličných bojových umění či sebeobranných systémů. Nicméně mou srdcovkou a hlavním zájmem jsou tradiční japonská bojová umění ninjutsu a bujutsu vyučovaná v rámci celosvětové organizace Bujinkan Dōjō vedené panem Masaakim Hatsumim. Co se týká dosaženého technického stupně, zájemci o tuto oblast vědí, že v bujinkanu jsou technické stupně prezentovány odlišným způsobem, než je tomu ve většině ostatních japonských bujutsu či budō (bojových umění). Takže, abych odpověděl na otázku, mám 15. dan a v minulém roce jsem byl poctěn titulem dai-shihan, což je z hlediska ocenění v rámci organizace Bujinkan Dōjō vlastně maximum toho, co může nejaponský student dosáhnout.
V roce 2011 jsem se setkal v Praze s uměním japonského šermu battōjutsu školy Nakagawa ryū. Dnes jsem držitele 6. danu v této škole a 6. danu ve škole Toyama ryū.
Nicméně tady je důležité říci, že i přes tato laskavá ocenění od mých učitelů jsem především studentem a stále mám kam pokračovat či chcete-li trénovat. Tento proces nikdy nekončí a i to je na tradičních budō zajímavé a inspirující.
Provozuješ vlastní školu Bujinkan Dōjō Prague – co je náplní vašeho tréninku a jak dlouho fungujete?
Náplní našich tréninků jsou samo sebou tradiční bojová umění bujinkan ryū-ha – devět bojových tradičních škol, které jsou vyučovány, jak už jsem zmínil výše, naším učitelem panem Masaakim Hatsumim, jenž je držitelem titulu sōke v těchto tradicích. Titul sōke by se do češtiny dal asi nejlépe přeložit jako „hlava rodinné tradice“, je to označení nejvýše postavené osoby v konkrétní škole, která je zodpovědná za její šíření dál. Školy obsažené v Bujinkan Dōjō mají velmi dlouhou a bohatou historii a všechny získaly v průběhu času svůj věhlas především jako školy ninjutsu, a to i v případě, že původně měly své kořeny čistě v samurajských tradicích. Většina námi studovaných škol by se dala označit termínem hyohō/heihō 兵法, což znamená, že to byly komplexní systémy obsahující nejen techniky beze zbraně, ale především techniky ozbrojeného boje, vojenskou strategii, techniky špionáže, pohyb v terénu, zdravovědu, atd. No a tak je toho opravdu dost, čemu se věnujeme.
Přesto, že někteří členové naší tréninkové skupiny cvičí od začátku devadesátých let, tak naše dōjō funguje jako samostatný oddíl od roku 2008, kdy jsme začátkem ledna oficiálně založili Bujinkan Dōjō Prague. Kromě zmíněného studia bojových umění se snažíme naše studenty seznamovat s dalšími součástmi tradičního Japonska jako je třeba chadō (čajový obřad), shodō (kaligrafie), atd. formou různých přednášek, akcí, seminářů s lidmi, kteří jsou ve svých oblastech opravdu odborníky.
Jak moc Vám pomáhá vaše profese při vedení tréninků tradičních bojových umění?
Velmi. U mě je to trochu specifické. Jak už jsem zmínil, pracuji již několik let na Ústavu tělesné výchovy a sportu ČVUT v Praze, a to kromě jiného i jako lektor. Mám tak možnost podělit se o zkušenosti se studenty vysoké školy formou hodin tělesné výchovy, kde kromě jiných odvětví nabízíme hodiny zaměřené právě na základy bojových umění, dále hodiny ninjutsu nebo japonského šermu battōjutsu, sebeobrany či profesní sebeobrany. Takže vlastně jsem se stal člověkem, u kterého se zájem stal zároveň i prací. Opravdu si toho velice vážím, že mám možnost věnovat se těmto odvětvím i na akademické půdě. Kontakt se stále novými lidmi mě nutí se stále zaměřovat na mou vlastní úroveň a stále více a více se ponořovat do vlastního tréninku a studia japonské kultury.
Jak ty sám vnímáš bojové umění ninjutsu, které dlouhodobě praktikuješ?
V dnešní době, kdy jsou na vrcholu popularity v oblasti bojových umění a sportů styly jako krav maga, bjj, mma, se mě často někdo zeptá, zda si myslím, tradiční umění (vnímáno jako to staré), jako je ninjutsu, může dnešnímu člověku něco nabídnout. Samozřejmě, že ano. Pokud by tomu tak nebylo, nevěnoval bych se tomu, stejně tak jako mnoho jiných lidí na celém svět.
Slovo tradiční není důvod vnímat jako nefunkční, ale spíše jako klasické umění, které má nějaký přesah díky svému vývoji a historii. Rozhodně to není činnost, ve které jde jen o to někoho stlouci. Pro mě je ninjutsu studiem bojových technik, filozofie bojovníků starého Japonska, poznávání historie či kultury této nádherné země v jednom. Samo sebou, asi stejně tak, jako student každého jiného bojového umění, si myslím, že se věnuji plně funkčnímu systému. Nikdo nechce cvičit v pořadí to druhé nejlepší bojové umění (smích). Vnímám to tak, že si každý člověk vybere umění, které vyhovuje jeho tělu, ale i naturelu. To je přeci v pořádku a díky tomu, se dnes můžeme seznámit s mnoha styly.
Které tradiční zbraně máš nejoblíbenější?
V rámci bojových umění vyučovaných v Bujinkan Dōjō, tzv. bujinkan bugei 武神館武芸, trénujeme s mnoha různými zbraněmi, které byly využívány v průběhu historie. Během tréninků se seznámíte opravdu s velkým množství bukiwaza 武器技 – technik se zbraněmi, např. kenjutsu – techniky šermu, tantōjutsu – techniky s nožem, bōjutsu – techniky s tyčemi různých délek, naginatajutsu – japonská varianta halapartny, sōjutsu – techniky s kopím, shurikenjutsu – vrhání čepelí, kyūjutsu – lukostřelba, kusarijutsu – řetězové zbraně, kakushibuki – malé skryté zbraně, a další. Je toho mnoho, že? Dnes se někdy lidé pozastavují nad tím množstvím dovedností, se kterými se studenti na tréninku ninjutsu seznamují, ale nedá se nic dělat. Patří to sem. V minulosti válečníci věnovali maximum svého času tréninku, byla to jejich práce, a tak byli schopni přirozeně dosáhnout vysoké úrovně dovedností s mnoha zbraněmi. Dnes se nemůžeme bojovým uměním tolik věnovat z hlediska našeho volného času, ale i přesto se věnujeme všem disciplínám. A to je možná i důvodem, proč si dnes někteří vybírají svou oblíbenou zbraň.
Já osobně jsem měl oblíbené zbraně v době, kdy jsem začínal. Dnes nemám nějakou svou favoritní zbraň. Vnímám všechny zbraně jako součást celku tradičních bojových umění a tak s každou trénuji stejně rád. Zajímavým faktem je, že studium jednotlivých zbraní pomáhá silně budovat vaše taijutsu – techniky těla (neozbrojeného boje) a pomáhá vám chápat věci v širším kontextu, a to i z pohledu jiných zbraní.
Jak vidíš rozdíl mezi ninjutsu v počátcích svého tréninku a nyní?
Rozdíly vnímám v několika rovinách. První je množství informací a kvalitních lekcí, které jsme měli možnost využívat v začátku našeho studia. Bylo tam mnoho omylů, ale i tyto omyly byly ve skutečnosti motorem pro naši snahu dozvědět se více a kvalitněji trénovat. Moc rád vzpomínám na začátky a tehdejší atmosféru. Byly to velice zajímavé a nádherné roky. Dnes máme tu možnost trénovat v Japonsku přímo pod Hatsumi senseiem a jeho nejstaršími instruktory, ale i mimo Japonsko dorostlo mnoho instruktorů ve znamenité učitele. I kvalita materiálů a přístupu k nim je dnes úplně jiná, než tomu bylo v našich začátcích.
Další rovinou může být to, že díky mnohaletému tréninku s japonskými učiteli můžeme vnímat určité změny v jejich výuce. Např. jimi vyučované techniky se neustále posouvají k náročnějším formám, jde se více do detailů a to je možné jen na základě našich dříve získaných dovedností a znalostí. Je doslova neuvěřitelné, jak se můžou jednotlivé techniky rozvíjet do vyšších úrovní. Také z pohledu věku jednotlivých učitelů je vidět posun v jejich vnímání a způsobu výuky. Některým učitelů je více jak 70 let (Hatsumi sensei oslavil v minulém roce 87. narozeniny a stále pokračuje ve svých trénincích), a tak již nemůžou stavět své techniky tolik na fyzické síle. V tomto věku jsou v tréninku již plně nadřazené technické znalosti a zkušenosti. Je hezké vidět, že se stále dá někam posouvat.
Věnujete se v rámci výuky také zhotovením a využitím některých ninjovských “vychytávek” – například prostředky pro překonávání vodních ploch, zdolávání zdí a skal, atp.?
Ano, i tyto dovednosti se snažíme zkoumat a zkoušet. Během posledního tréninkového tábora jsme vytvářeli např. kuda bashigo či tsuri bashigo – lezecké pomůcky, které byly dříve využívány ninji pro překonávání překážek. A stejně tak i shinodake – dýchací trubici z bambusu pro dýchání pod vodní hladinou. Mnoho historických pomůcek funguje překvapivě velice dobře. Je velice zajímavé, co všechno dokázali v historii s tím minimem možností daných dobou, materiálem a znalostmi. Mnoho lidí tyto věci rádo zkoumá, i když dnes bychom využili moderní přístroje.
Kolikrát jsi navštívil Japonské ostrovy a kdy naposledy jsi tam pobýval?
Teď jsem musel trochu zapátrat v paměti. Poprvé jsem byl v Japonsku v roce 1998 s dalšími českými studenty ninjutsu díky svému prvnímu učiteli panu Luboši Pokornému. Od té doby jsem podnikl 22krát cestu za svými učiteli do této nádherné země. Dříve jsem jezdil i vícekrát během jednoho roku, ale dnes navštívím Japonsko pouze jednou do roka. Je to nezbytné s ohledem na mé pracovní i rodinné povinnosti. Někdy se lidé ptají, zda je stále co se učit po těch letech. Dnes je to možná pro některé těžké pochopit, ale v oblasti japonských tradičních bojových umění je stále co se učit, a tak si nedokážu představit, že bych si odřekl někdy v budoucnosti možnost studovat se svými učiteli. Studium bojových umění je nejen o technikách, praxi s těmi nejzkušenějšími, poznávání i studování kultury a filozofie vztahující se k této oblasti, ale především o osobním kontaktu právě se svým učitelem či učiteli. Svých učitelů si velice vážím, jsem rád za to, co mě naučili, a stále jsou pro mě bohatým zdrojem informací a inspirace. Jsem rád, že po letech se mi dostává možnosti být ke svým učitelům blíže a poznávat je z lidského hlediska. Díky tomu mám možnost vnímat vazbu jejich osobnosti k praxi budō. Také jsem moc rád, že můžu tyto zkušenosti předat dnes i svým studentům. Naposled jsem byl v Japonsku se svými studenty v červnu roku 2018 a opět se chytáme letět do Japonska někdy během příštího léta společně s přáteli z našeho pražského dōjō.
Ohledně tréninkových lekcí v Japonsku, u koho přesně trénujete a co je obsahem výuky?
V první řadě navštěvujeme lekce Hatsumi senseie, představitele naší školy. Jeho lekce jsou nyní, i přes jeho vysoký věk, třikrát do týdne v honbu dōjō – hlavní tréninkové hale. Jeho lekce jsou velice náročné z hlediska úrovně výuky a vyžadují účast studentů schopných se na této úrovni vzdělávat. Nicméně i pro mladší studenty jsou lekce Hatsumi senseie velikou zkušeností i inspirací. Můžeme tak všichni vnímat úroveň praktikanta bojových umění po sedmdesátileté praxi. Poté vždy navštěvuji všechny lekce Someyi senseie, pod kterým se snažím trénovat kihon waza – základní formy našich umění. Someya sensei je velice precizní na způsob provádění jednotlivých pohybů i technik, a stejně tak to vyžaduje od svých studentů. Jeho lekce mi opravdu moc pomohly a díky nim jsem měl možnost se seznámit se všemi waza (formami), které jsou vyučovány v rámci bojových umění vyučovaných v bujinkanu. Dalším pro mě významným učitelem je Ishizuka sensei, který je dnes nejstarším studentem Hatsumi senseie. Jeho znalosti jsou opravdu nedocenitelné. Jsem moc rád, že mohu navštěvovat jeho dōjō a že jsme měli tu možnost jej přivítat v našem pražském dōjō, jako prvního z japonských učitelů v ČR vůbec. Dále se pak snažím navštěvovat lekce ostatních starších instruktorů, kteří mají svou výuku v honbu dōjō ve městě Noda, jako jsou Nagato sensei, Senno sensei, Noguchi sensei, Shiraishi sensei, Furuta sensei, Sakasai sensei a další. To často znamená, že během našeho tréninkového pobytu v Japonsku máme 3 i více tréninků denně.
Poslední roky také navštívím vždy na několik dnů i Nakagawu senseie, pod kterým mám možnost trénovat battōjutsu školy Nakagawa ryū battōjutsu.
Dobře tedy. Mimo Bujinkan Dōjō Prague se ještě podílíš na působení a fungování školy Nakagawa ryū battōjutsu v ČR. Co je obsahem této školy a kdo ji vyučuje?
Hlavním obsahem této školy jsou techniky japonského šermu battōjutsu 抜刀術 – techniky meče založené na zásahu oponenta přímo z tasení a teprve potom se přechází do klasických forem kenjutsu 剣術 – japonského šermu. Dále se procvičují techniky kumitachi 組み太刀 – řízené formy šermu s tréninkovým partnerem, kdy se učíte nejen konkrétnímu pohybu, ale především získáváte povědomí o správném načasování, vzdálenosti, kontrole meče svého i oponenta. A nakonec je tu praxe tameshigiri 試し斬り – sekací testy. Zajímavé v této škole je, že všechny vyučované techniky jsou praktikovány právě formou tameshigiri.
Techniky školy Nakagawa ryū battōjutsu přivezl do ČR Nakagawa Kinji sensei, představitel této školy, poprvé v roce 2009. Společně s technikami Nakagawa ryū vyučoval také techniky školy Toyama ryū směru Morinaga-ha, ve které je držitelem 8. danu a titulu Hanshi. Já jsem měl možnost setkat se poprvé s Nakagawou senseiem v roce 2011 a od té doby u něj pravidelně studuji. Nakagawa sensei v minulosti navštěvoval ČR několikrát do roka, vždy na několik měsíců takže tréninková praxe s ním byla místy velice intenzivní. Často jsme měli několik měsíců i dva tréninky denně. Byla to velice zajímavá zkušenost. Kromě jeho techniky šermu mě zaujala především jeho osobnost, díky které jsem rád, že dnes mohu být jeho studentem. Nakagawa sensei je jiný než většina japonských učitelů bojových umění, které jsem měl možnost poznat. Je ochoten vám okamžitě ukázat všechny techniky. Klidně vstát od jídla a vysvětlit vám pohyb, o kterém debatujete, hned v restauraci. Někdy vám senseiova otevřenost připraví i zajímavé zkušenosti, z té spíše negativní stránky, kdy se jej díky jeho otevřenosti snaží využít lidé ke svým osobním cílům bez skutečného zájmu o studium bojových umění. Ale na druhou stranu i to je velice zajímavé sledovat. Ostatně i to patří ke studiu bojových umění. Postupem let jsem se dostal k tomu, že dnes organizuji, s přáteli z pražského Kenshōkan Dōjō, senseiovy lekce při jeho pobytu v Praze a udržuji, na jeho přání, chod jeho studijních skupin či jeho samostatných studentů v době jeho nepřítomnosti. A abych řekl pravdu, někdy to není moc jednoduché (smích). Někdy mám dojem, že ne všichni úplně docení to, že mohou trénovat/studovat pod přímou výukou japonského učitele v našem případě dokonce pod vedením přímého představitele školy. Ale je taky možné, že jsem docela zbytečně přísný (úsměv).
Jak vnímáš moderní obranné prostředky jako například krátkou palnou zbraň, obranný sprej nebo teleskopický obušek?
Vnímám je jako běžnou součást dnešní sebeobrany. Pokud se věnujete tréninku bojových umění, a jedním z důvodů vaší praxe je získat schopnost se bránit, tak nemůžete ignorovat moderní sebeobranné prostředky, jakými jsou právě např. slzotvorný prostředek, teleskopický obušek a na konci pomyslného řetězce i střelná zbraň. To, co je ale opravdu nesmírně důležité, je pokora před sebou samým v přístupu k sebeobraně jako takové a ke zbraním. Pokud se někdo rozhodne některý z těchto sebeobranných prostředků si pořídit za účelem ochrany svého zdravý, je třeba naučit se s nimi správně pracovat a pravidelně tyto dovednosti trénovat. Bez této neustále praxe se mohou tyto zbraně stát nebezpečné pro okolí i samotného uživatele, a to třeba i z hlediska našeho právního systému.
Díky své práci se zajímám o sebeobranu z trochu širšího pohledu, a tak se zúčastňuji různých workshopů, seminářů či tréninků pod různými instruktory. Ale snažím se hodně si vybírat, kam půjdu. Dnes je bohužel sebeobrana i otázkou dobrého obchodu, a aniž bych se chtěl někoho dotknout, ne každý instruktor je dobrý bojovník či učitel schopný předat dovednosti dál. V oblasti zaměřené na teleskopický obušek jsem měl, kromě jiného, možnost absolvovat některé instruktorské kurzy, např. kurz firmy ESP, který vedl Pavel Černý, dlouholetý bývalý instruktor Policie ČR, nebo kurz systému IAODG, který vytvořil Stanislav Gazdík, a další. Rád se v této oblasti vzdělávám u lidí, kteří jsou ve svých oblastech na špičce.
Kdo nebo co tě ovlivnilo či ovlivňuje na tvojí cestě učitele a praktikanta tradičního bojového umění?
V první řadě jsou to mí učitelé. Protože mám neustále možnost s nimi trénovat, ovlivňují mě tím, jakým způsobem mi předávají své bohaté zkušenosti. Díky dlouhodobému kontaktu s nimi se ke mně dostává mnoho zajímavých informací a podnětů nejen díky tréninku, ale i díky možnosti být s nimi mimo pravidelné lekce. Dalším faktorem jsou samozřejmě mí přátele a studenti, jejichž zájem o hlubší poznání trénovaných věcí mě neustále nutí pokračovat dál ve svém tréninku. No a velký vliv má samo sebou v určitém pohledu rodina, která chápe, čemu se věnuji, a podporuje mě v mé praxi. Všem těmto lidem jsem moc vděčný.
Jak vnímáš současnou scénu bojových umění a jejich představitelů v České republice?
To je otázka na tělo. Anebo možná test, zda se chytím a řeknu něco, co se třeba někoho dotkne (smích). Samo sebou asi jako každý i já vnímám věci a lidi v oblasti svého zájmu. Z celkového pohledu si myslím, že situace v oblasti tradičních bojových umění je v ČR na velmi vysoké úrovni. Je zde mnoho lidí, kteří opravdu poctivě studují tyto disciplíny a předávají je dalším generacím ve svých dōjō. Dělají opravdu mnoho prospěšné práce a za to si jich velice vážím a držím jim palce do další práce. Z tohoto pohledu je zarážející, že i dnes přes možnosti získat si potřebné informace se stále najdou v této oblasti i podvodníci. Pro své konání mají většinou jednoduché důvody – vlastní ego či peníze. Ale takoví lidé jsou naprosto neužiteční, mě nezajímají a nehodlám se jimi v tomto rozhovoru více zaobírat (smích).
Dá se říci, že Japonsko je tvojí velkou vášní. Jak jsi tuto zemi a její kulturu, tradice, náboženství, bojová umění a lidi vnímal kdysi a jak v současné době?
Já se k Japonsku dostal právě skrze bojová umění. Až postupem času se prohluboval můj zájem o vše spojené s touto zemí. Ohromně mě v kontaktu s japonskou kulturou ovlivnily mé první cesty do této země. Začal jsem vnímat vazby mezi bojovými uměními a jednotlivými oblastmi japonské kultury a musím říci, že mě to úplně pohltilo. Určitě je mnoho věcí, na které jsem v průběhu své praxe úplně změnil názor a stejně tak je mnoho těch, které jsem se rozhodl poznávat více do hloubky a staly se tak součástí mé praxe a vlastně dnes i mé osobnosti.
Jaké máš aktuální cíle a přání – co se týče osobního, ale i „cvičebního“ života?
Ohledně bojových umění mám stále mnoho „cílů“. Studium tradičních bojových umění, technik, historie a filozofie je opravdu velice obsáhlé. Jsem rád, že díky osobnímu kontaktu s japonskými učiteli mohu stále poznávat nové věci stejně tak, jako skutečnou hloubku studovaných tradic. Studium budō vnímám jako celoživotní formu vzdělávání.
V současnosti jsem ve spolupráci s Česko-japonskou společností začal připravovat akci pod názvem SLAVNOSTI BUDŌ (budō matsuri 武道祭), která proběhne na jaře roku 2020 v Praze, a prostřednictvím které bychom rádi představili tradiční bojová umění Japonska opět veřejnosti. Rád bych touto akcí pomohl v propagaci tradičních japonských disciplín a řekl tak, co vše můžou tyto oblasti nabídnout svým studentům a proč je dobré se jim věnovat.
Rád bych také připravil další studijní materiály (knihy, technické přehledy, časopis, atd.) pro studenty bojových umění bujinkan bugei, abych jim tak mohl aspoň trochu pomoci v jejich tréninkové praxi. S tím souvisí i to, že bych prostřednictvím svých lekcí rád svým studentům předal i mé přesvědčení, že je důležité svůj život směřovat k nějakému hlubšímu „poznání“, které tak může učinit náš život bohatším a smysluplným i pro naše okolí.
rozhovor vedl Martin Hradecký
foto: archív Pavla Slavíka
Článek byl napsán pro časopis Bojová umění (Fighter’s magazín), ve kterém byl otištěn na jaře roku 2023 jako první ze série článků o dětských trénincích v oblasti bojových umění.