Techniky shurikenjutsu – část první
Podle mě je jednou z důležitých vlastností člověka studujícího tradiční bojová umění je mít otevřené srdce a schopnost komunikovat s učiteli jiných stylů bez potřeby hodnotit “lepší a horší”, ale vnímat silné dovednosti jiných umění. To je také důvodem, který mě přivedl k Someyi senseii z tradice Meifu shinkage ryū. Měl jsem tak možnost nejen spoluorganizovat jeho první dva semináře v ČR, ale také navštívit jeho tréninkové lekce přímo v Japonsku. A z jedné takové návštěvy vzniknul právě tento text.
Tady je důležité zmínit, že má motivace nebyla zlepšit si své techniky shurikenjutsu, které jsou součástí bujinkan ryū-ha, ale poznat pojetí jiné školy věnující se technikám shurikenjutsu.
Již po několikáté vám přinášíme na stránkách našeho časopisu (Bojová umění, publikováno v roce 2012) článek o shurikenjutsu 手裏剣術, japonském umění vrhání čepelí. Tentokrát se zaměříme na samotný trénink a některé ze základních technik školy Meifu shinkage ryū shurikenjutsu 明府真影流手裏剣術, se kterou jsem se jako student seznámil mezi roky 2011 a 2013. V tomto článku rozebereme základní způsob držení čepelí typů bō-shuriken 棒手裏剣 a techniku hodu známou pod názvem Shōmen uchi 正面打ち.
Trénink shurikenjutsu
Není žádným tajemstvím, že samotný trénink (keiko) probíhá v každém dōjō 道場 trochu jinak, ale vždy vychází ze stejného základu. Samotná dovednost dobrého, kvalitního hodu spočívá v dlouhodobém pravidelném tréninku, kdy „pilujete“ každý pohyb do dokonalosti. Poměrně velká část tréninku shurikenjutsu spočívá v hitori geiko – samostudiu, kdy se snažíte techniku vylepšovat svým vlastním pravidelným keiko. Samo sebou, že vám zkušenější studenti poradí a upraví vaše pohyby tak, abyste se mohli posouvat dál, ale to je jen jedna část. Ta daleko obsáhlejší spočívá v analyzování vlastního pohybu, jeho možnostech, úhlech pohybu v závislosti na ovlivnění letu čepele shurikenu a směru dráhy a pohybu samotné čepele a nakonec i směru dopadu na cíl. Všechny tyto faktory ovlivňují a hodnotí naši techniku a náš trénink. Dále se snažíme měnit různé faktory pro jednotlivé hody, jako je např. vzdálenost, kterou postupně zvětšujeme, nebo rychlost hodu, měníme rytmus jednotlivých hodů atd. Způsobů, jak prohlubovat schopnost kvalitního hodu, je opravdu mnoho.
Pokusím se nyní přejít k popsání některých konkrétních pohybů. Dovolím si tady připomenout známou a již časy otřepanou pravdu, která při tréninku shurikenjutsu platí dvojnásob a to, že by váš trénink měl probíhat vždy pod kontrolou zkušených učitelů. Ne snad, že byste nemohli trénovat sami, ale správný trénink není možný bez kontroly zkušeného učitele. Shurikenjutsu totiž není jen o tom, aby se čepel jednoduše zabodla do terče, ale jde o celkový pohyb, propojení technik s historií a tradicí, etiketu či filizofii té které školy.
Držení bō-shurikenu
V podstatě by se dalo říci, že existují dva základní způsoby držení bō-shurikenu při provádění hodů. Jedním z nich je Jiki dahō 直打法, kdy je čepel shuriken držena v dlaní špičkou směřující z dlaně dopředu. Metody hodů z tohoto způsobu držení čepele by měly být trénovány jako první a měl by být kladen velký důraz na správné zvládnutí techniky hodu, než pokročíme k hodům z dalšího způsobu držení, kterým je Hanten dahō 反転打法, kdy je čepel shurikenu držena v dlani hrotem směřujícím vzad. Oba způsoby mají určitá specifika. Jedním z nich může být třeba také vzdálenost od cíle, na který chceme házet. Obecně se dá říci, že způsobem Hanten dahō se dá házet spíše na delší vzdálenost než u způsobu Jiki dahō. Nicméně pokud si vypěstujete schopnost správného hodu, nebo lépe řečeno vypuštění čepele z dlaně, jste schopni i ze základního držení Jiki dahō házet i na cíl vzdálený cca 12-15 metrů, což je hraniční vzdálenost i pro hod vycházejícího z druhého způsobu držení.
Pro všechny způsoby držení shurikenu platí, že by čepel neměla být prsty svírána příliš velkou silou. Naopak, prsty jsou volné, aby se mohla čepel odpoutat od ruky ve správný okamžik. Daleko významnější s ohledem na správný hod a kontrolu čepele je pozice shurikenu v dlani. Poloha čepele umožní správný a silný hod. Navíc přílišné využití svalové síly omezuje pohyb zápěstí, který je v Meifu shinkage ryū pro hod typický a důležitý. Pojďme si nyní popsat průběh techniky Shōmen uchi.
Technika Shōmen uchi
Jedná se o základní typ vertikálního hodu. Po lepší pochopení textu jej doplním sérií fotografií Someyi senseie 染谷先生, která zachycuje tuto techniku. Someya sensei byl v pořadí prvním sōke a zakladatelem tohoto mladého stylu. Shōmen uchi je technikou, se kterou by každý měl začít své studium dovedností shurikenjutsu. Popíšeme si celý proces hodu, včetně nástupu do techniky a závěrečné části po samotném hodu.
Začínáme z pozice Shizen tai 自然体, přirozeného postoje (pozice 1) s tím, že shurikeny svíráme v pravé ruce. Provedeme tradiční úklonu (pozice 2), dále posuneme levé chodidlo vpřed, a předáme si před tělem shurikeny do levé ruky. Dále se ruce posunou do pozice Chūdan no kamae 中段の構え, kdy levá ruka je se shurikeny natažená před tělem a pravá ruka je u těla v úrovni pasu. Levou rukou předáme jeden ze shurikenů do dlaně pravé ruky (pozice 3). Další pozicí, přes kterou v této technice procházíme, je Jōdan no kamae 上段の構え(pozice 4), při které posuneme pravou ruku se shurikenem před hlavou nahoru. Teď přichází na řadu samotný hod, během kterého nejprve posuneme pravý loket mírně dozadu, abychom vzápětí provedli švihem pohyb pravou rukou před tělem šikmo dolů (pozice 5). Shuriken se z dlaně odpoutá v pozici, kdy nejprve letí vzduchem otočený kolmo k zemi a postupem času se špička přetáčí vpřed k terčovnici. Na konci samotného hodu se obě ruce posunou k levému boku, kde levou rukou podáme další čepel do pravé dlaně a opakujeme stejný postup od Jōdan no kamae k samotnému hodu, dokud nevyházíme všechny shurikeny. Pokud již v rukách nemáme žádný shuriken, přichází na řadu Zanshin 残心. Napřímíme se, levou ruku předpažíme a pravou posunu k boku (pozice 6). Otočíme pravou ruku tak, aby obě dlaně směřovaly dolů. Snížíme těžiště a dostáváme se do pozice, které říkáme Gedan no kamae 下段の構え(pozice 7). Poté ruce překřížíme před tělem, pravá ruka je vpředu (pozice 8). Nakonec levou nohu posuneme vpřed do Shizen tai (pozice 9) a provedeme tradiční úklonu (pozice 10).
Tak to je zevrubný popis základní techniky Shōmen uchi. Nepopisoval jsem některé detaily pohybu, protože by to bylo na tento text již opravdu hodně. Snažil jsem se co nejjednodušeji popsat důležité okamžiky samotného pohybu, ale určitě by se toho dalo napsat daleko více.
Rád bych se tady ještě jednou zastavil u přístupu k tréninku shurikenjutsu. Někomu by se mohlo zdát, že pro trénink stačí jen házet a další věci, zdánlivě nepodstatné z hlediska techniky hodu vynechat. Není tomu tak, vnímejte a chápejte techniky jako celek se vším všudy. Nezapomeňte, že techniky shurikenjutsu se v minulosti učili studenti těchto škol až po mnoha letech tréninku, kdy prokázali svou loajalitu ke škole a ke svému učiteli. To znamená, že už měli za sebou mnohou let tréninku tělesných technik boje beze zbraně či různými zbraněmi. To v důsledku je, že byli zkušenými bojovníky, kteří velice dobře rozuměli bojových uměním. Nevybírejte si z technik jen to, co se vám hodí nebo líbí. Dnes je mnoho lidí, kteří baví házet čepelemi v japonském oblečení, ale jejich forma připomíná spíše házení šipek, než praxi tradičních bojových umění, kterým se pouze dle svých slov prezentují. Tito lidé si neuvědomují, že trénovat tradiční bojové umění znamená převzít odpovědnost za odkaz předchozích generací. To je to opravdu zajímavé.
V dalším článků s tématem shurikenjutsu se zaměřím na některé z dalších technik hodů či manipulace s krátkými čepelemi. Do té doby pracujte na technice Shōmen uchi.
Použité zdroje:
kniha “Shuriken da-hō” od Someya Chikatoshi
(c) 2013, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com