Rozhovor se shihanem Svenericem Bogsäterem
Představovat Svenerica lidem z bujinkanu, si myslím, je zbytečné. Snad jen pro návštěvníky našich stránek, kteří tolik nevidí do této oblasti je Sveneric jedním z nejzkušenějších instruktorů/učitelů bujinkan bugei mimo Japonsko. Proto jsem rád pokaždé když se setkám s tím vyjímečným učitelem. Poslední setkání jsem využil také k tomu, abychom se domluvili na rozhovoru pro naše webové stránky. Tady je.
Pokud by to bylo možné, rád bych směřoval náš rozhovor k tréninku, způsobu tréninku a také i výuky instruktorů či učitelů.
Ale nejprve bych se rád optal na letošní téma. Letošním tématem je Ken s principem Ken engetsu no kagami. Můžeš nám trochu objasnit letošní téma?
Meč nebo Tsuguri (tsuguri je japonský výraz pro všechny široké meče a všechny meče spojené s čínským Jianem).
Co sōke myslel tím „zrcadlem úplňkového meče“ mi není jasné. Mnoho pověstí z mytologie mluví o měsíci a různých částech zrcadla, meče, vody a tak podobně. Předpokládám, že je to něco ze staré japonské mytologie, co sōke poskládal. Ale nevím.
Ken do letošního roku nebyl příliš často vidět při trénincích bujinkanu. Jak vnímáš tuto zbraň a trénink s ní?
Je to první „ostrá“ zbraň v japonské historii. Ken, Tachi, Jū (palné zbraně) a Katana je historické pořadí. Mezi Tsuguri, Tachi a Katanou je absolutní a naprostý rozdíl. Katana je kultivovaná zbraň, kultivovaná v mírových časech. Ken byl první meč použitý na bojišti, je to rovný, široký meč držený v jedné ruce, takže má úplně jiné vyvážení než zakřivené Tachi (také jednoruční) a Katana (většinou dvojruční).
Říká se, že japonské bugei vzniklo skrze Tsuguri, takže Gogyō no gata je pro nás v bujinkanu základ pro učení se zacházet s Tsuguri. Za další, musíme mistrně zvládnout Taijutsu, musíme mít správný pocit a velmi, velmi dobré Taijutsu, abychom mohli pochopit tuto zbraň. Neexistují žádné psané formy pro tuto zbraň. Použití Tsuguri je Mutōdori. Pohybujeme se, jako bychom s mečem tvořili jeden celek, nebo jako bychom neměli žádnou zbraň, je naší součástí.
Jak to vidím já, je to to, čemu říkám „aktivovat“ meč a potom následovat s Taijutsu. Ne naopak. Toto vyžaduje speciální a jemný cit pro Taijutsu. Také je dle mého názoru nutné mít a trénovat se skutečnou čepelí (pro jednoduchý trénink řekněme Gogyō no gaty), nejen dřevěné ostří. To pro pochopení vyvážení a váhy meče.
Je fascinující trénovat s Tsuguri. A velmi sebevzdělávací.
Chtěl bych se ještě zeptat ohledně Tsuguri. Jak je to s rozměry tohoto meče? Je mnoho druhů a je těžké se v tom vyznat. Snažil jsem se najít nějaký shop, který by nabídl tento meč ke koupi. Mohl bys nějaký doporučit?
Koupil jsem si čínský dřevěný Jian, objednal jsem si ho na internetu ne nějaké holandské stránce. Určitě bude i na nějaké české. Pro trénink je dobrý.
Část první
Bujinkan se velice rychle rozvíjí. Otevírá se mnoho nových dōjō a s tím přicházejí i noví studenti. Co bys doporučil novým zájemcům o toto umění v jejich tréninku?
No, co doporučit někomu, koho zaujalo naše umění, by bylo: „Naskoč!“
Sōke mi minulý rok řekl, že zabere asi 35 let pravidelného tréninku, než někdo pochopí jeho „umění“, bujinkan. Takže abych přišel s nějakým doporučením pro začátečníka, bylo by to, naskoč, uvidíš, co najdeš a přijdeš s vlastním rozhodnutím, jestli budeš nebo nebudeš pokračovat. Je na „studentovi“ aby učinil volbu zůstat, nebo odejít; začít, nebo ne. Umění je takové, jaké je; poměrně náročné bojové umění, které zabere nějaký čas, než se mu dá porozumět. A to není asi nejlepší začátek k prezentování někomu, kdo by chtěl začít trénovat v Dojo.
Na co kladeš důraz u studentů, kteří začínají?
Jako nový student čehokoliv, ať už je to cokoliv, musí pochytit a pochopit základy daného umění, základy, základy a základy. Nic nepřežije dlouho bez silných a zdravých základů.
Zmiňuješ základy. Se kterými základy začíná nový student v Tvém dōjō? Můžeš nám přiblížit první krůčky nového studenta v Tvém dōjō?
No, to záleží na tom, jestli máte skupinu nových lidí, takže můžete mít zvláštní třídu začátečníků, nebo jestli je vezmete do „otevřené“ lekce.
Nicméně, začíná se s Kamae a Ukemi, možná nějaké údery a kopy. Později se přidá základ Sanshin a Kihon happō. Když se učí Kamae, Ukemi, Kihon a Sanshin, je potřeba vést každého jednotlivě a usměrňovat a opravovat jejich pohyby. Celý základní trénink se zaměřuje a je veden Tenchijin ryaku no maki (poslední, nejkompletnější verze). Pro začátečníky žádné školy, nebo Henka a to na dlouhou dobu. Tenchijin je nástroj k lepšímu pochopení principů bujinkanu.
Přijde mi, že je dnes velice populární snažit se v tréninku rychle postupovat vpřed. Z mého pohledu to škodí tréninku a přirozenému vývoji taijutsu. Co si o tom myslíš a proč si myslíš, že se vůbec tento trend vyskytuje?
Rychlý postup vpřed vidím jako negativní, jak jsem řekl výše, nejprve dobrý základ, silný základ a potom je možný postup. Rychlý postup a získávání stupňů narostlo, když více a více studentů bylo schopno cestovat do Japonska. A pak tady máme jev, kdy lidi nezajímá umění jako takové, ale chtějí postoupit a získat diplom, který si vystaví ve svém dōjō.
Dnes je běžné, že mnoho studentů z různých států navštěvuje Japonsko za účelem tréninku bujinkanu. Což je asi dobrý trend. Ale čeho by si lidé měli na sōkého trénincích nejvíce všímat? Jak by měli studovat se sōkem a japonskými shihany?
Mnoho lidí, kteří cestují do Japonska, nechápe, že kvantita není totéž co kvalita.
Běhat za všemi shihany, na každý možný trénink v krátkém čase (10-12 dní) není pro mnoho lidí dobré, nebo produktivní.
Může to být velmi matoucí, protože všichni shihani jsou tak rozdílní ve výkladu svého umění a svého taijutsu. Takže vše záleží na tom, jestli tam jsou pro to, aby se učili, nebo mají jiný zájem, ukázat se a získat nějakou formu kreditu, vyfotit se se sōkem a shihany, aby se mohli vytáhnout na Facebooku? Nemám rád předvádění říkající: “Podívej se, zase jsem byl v Japonsku“ čímž chtějí dokázat, že jsou dobří v bojovém umění, nebo mají dobré pochopení taijutsu. Je to o tom, co se naučíme, když jsme v Japonsku a jak postupujeme se svým tréninkem, když se vrátíme domů. Ne kolikrát za rok se dostaneme do Japonska, nebo kolik tréninků jsme navštívili, protože když je pouze navštívíme, co se naučíme?
Občas se mi zdá, že se na trénincích pomalu zapomíná na etiketu. Snažím se ve svém dōjō tyto věci udržovat a lidem vysvětlovat důvod těchto „pravidel chování“. Považuji to za velice důležité. Jaký je na to Tvůj názor? A jaké chyby v chovaní považuješ na svých lekcích za naprosto nepřípustné?
Je nezbytné mít nějakou etiketu, nebo soubor pravidel ve svém dōjō a během tréninku, jak se chovat uvnitř dōjō a venku. Já mám 8 pravidel pro své dōjō.
Za účelem předcházení zraněním, nebo alespoň omezení pravděpodobnosti jejich vzniku během tréninku, student musí mít před a během tréninku na paměti následující:
1. Student musí poslechnout instruktorovy příkazy, instrukce a vedení, a když je něco nejasné, požádat ho o objasnění.
2. Student nesmí jít napřed před instrukcemi, nebo změnit techniku nezávisle na tom, jakou dovednost může mít.
3. Student musí klást malý nebo žádný odpor a musí dovolit každému manévru, aby byl volně proveditelný během tréninku, aby mohl být pohyb doveden k dokonalosti.
4. Student musí chápat, že všechny údery musí být kontrolované, zvláště během tréninku. Není důležité být rychlý, nebo vkládat do útoku příliš síly. Nicméně, pro správný trénink musí být přítomen záměr „skutečného útoku“.
5. Studenti se musí naučit stálý signál, aby mohli dát znamení partnerovi, aby přestal aplikovat tlak, nebo vést údery a provádět techniku.
6. Student musí vnímat prostor potřebný pro techniku, aby omezil možnost zranění sebe, nebo ostatních, nebo aby nedošlo ke zbytečným vyrušením během tréninku. To se týká i okolního prostoru. Na tatami nesmí být žádné tašky, nebo batohy. Hlas by měl být držen na minimu, nejste na tréninku sami, respektujte jak učitele, tak studenty okolo.
7. Student se ujistí, že během tréninku je použito odpovídající vybavení. Také během všech tréninků student nepoužívá zbraně a stěny k opírání se, nebo zavěšování se, neustále je po studentovi požadováno korektní chování. Dōjō není hřiště, nebo komfortní zóna. Je to místo k tréninku a osobnímu rozvoji. A k napravování vašich špatných návyků.
8. Student by neměl mít žádné šperky, hodinky, řetízky, atd., které by mohly překážet při tréninku a vést ke zranění.
Když si vzpomeneš na své začátky, jak jsi vnímal trénink Ty? Co pro Tebe bylo důležité a co Tě nejvíce ovlivnilo při tréninku?
Jak jsem přijímal trénink, když jsem začínal?
Hovoříme o 70. letech, to byla velmi odlišná doba. Můj první učitel byl Bo Munthe, který v polovině 70. let přinesl bujinkan do Evropy. A když jsem začínal v bujinkanu, už jsem měl zkušenosti v jiných bojových uměních. K bujinkanu mě přivedla zvědavost. Tehdy byl trénink fyzicky náročný, ale jsem šťastný, když můžu říct, že jsem si mohl své poznatky vybudovat od podlahy; fundamenty a základy byly to jediné, co jsme tenkrát měli. To jsme mohli trénovat a na to jsme se mohli zaměřit. A musím říct, že to byly skvělé a šťastné časy.
Největší vliv na můj trénink měl tehdy nejspíš můj učitel Bo Munthe.
Měl jsem možnost s ním cestovat na většinu jeho předváděcích cest po celé Evropě, jako jeho Uke. Byl jsem hodně bit, ale byly to skvělé časy a mám na ně dobré vzpomínky.
Často slyšíme od starších učitelů o tom, jak byly tréninky v historii daleko fyzicky náročnější a vůbec celkově tvrdé. Každý si ale pod tím představuje něco jiného. Mohl bys nám trochu více přiblížit způsob tehdejších tréninků?
Tuto otázku dostávám často a odpověď je; v určitém směru to bylo těžší, protože shihané vše ukazovali na vás, ne jen na svých Uke. Díky tomu to bylo mnohem bolestivější a v jistém smyslu náročnější.
Také byly jiné způsoby zahřívání se, občas velmi náročné a komplexní zahřívání „typ joga“, Ukemi a Ten chi tobi třeba celou hodinu. A samozřejmě spousta Sanshin a Kihon happō. Více se zaměřovalo na základy a na způsob provedení. Více přímé kritiky a osobních oprav. To bylo možné, protože na tréninky nechodilo tolik cizinců, jako třeba dnes. Občas bylo těžké učit se tímto způsobem, ale jsem rád, že jsem tam tehdy mohl být. Utvořilo to mé chápání základů.
Možná, teď mě napadla takové myšlenka. Jak by si měl nový student bujinkan bugei vybrat svého instruktora?
Zájemce o Bujinkan si vybírá instruktora sám. Student by si měl v dōjō položit po nějakém čase následující otázky.
Nejprve si musí ujasnit několik věcí a zeptat se sám sebe na toto:
Jaký je můj osobní důvod k tréninku?
Když toto víte, víte také, proč trénujete bojové umění.
Odpovídá toto bojové umění mému důvodu pro trénink?
Pokud je odpověď ano, našli jste si správné bojové umění, pokud ne, změňte ho, nebo přestaňte.
Odpovídá můj učitel mému důvodu pro trénink a přináší mi znalosti tak, abych je mohl uchopit?
Pokud je odpověď ano, našli jste správného učitele. Pokud ne, změňte ho.
Je atmosféra v dōjō, ve kterém trénuji otevřená a pozitivní, nebo je tajnůstkářská a uzavřená?
Pokud ano, zůstaňte, pokud ne, odejděte…
Část druhá
Být instruktorem vnímám jako velikou zodpovědnost vůči svým učitelům a samo sebou i žákům svého dōjō. Předávat bojová umění korektně není jednoduché.
Často se setkávám s názorem, že se dnes najdou lidé, kteří si zakládají svá dōjō příliš brzy, bez dostatečných zkušeností. Kdy myslíš, že je ten správný čas si otevřít své dōjō? A za jakým účelem / důvodem by si měl člověk dōjō otevřít?
Já jsem jedním z těch, kteří dnes tvrdí, že před získáním godanu (5. danu) a před tím, než se stanete shidōshi, neměli byste mít vlastní dōjō.
Výuka je zodpovědnost a musí být brána vážně. Vy vlastně neučíte, ale předáváte něco dál. Takže jak to vidím já, musíte v umění vyspět, předtím než ho můžete předat dalším. Takže od prvního dne v dōjō až k testu na godan je to jen o tréninku, učení se a přijímání.
Kdy a pokud vůbec se pak rozhodnete otevřít dōjō, musí to být za účelem sdílet s dalšími lidmi to, co milujete a čemu věříte. Ne ze žádných sobeckých důvodů.
Pokud bys měl novým instruktorům poradit v jejich začátcích, co by to bylo především?
Rada pro každého instruktora by byla: Získej sebepoznání, postav se sám sobě a buď upřímný v tom, co děláš a proč. Sdílej ze svého srdce, prokaž se svými činy, ne argumenty.
Někdy se stane, že když se člověk stane učitelem, přestane být studentem. Myslím si, že to není dobré. Jak se na to díváš Ty?
Pokud se staneš učitelem, musíš pokračovat ve studiu umění. Rytmus přírody je změna, s uměním je to totéž. Takže jako učitel musíte zůstat nad tím. NIKDY NEPŘESTAŇTE BÝT STUDENTEM.
Zkusme se podívat na to tak, že nový instruktor získá své první studenty. Jakým směrem by se měl ubírat jeho trénink? Co prvního by měl vštípit svým studentům?
Věřím, že na toto jsem už odpověděl: fundamenty, důvody, proč to funguje a základ umění. Neučte něco, co neumíte a nesnažte se být někým, kým nejste!
Stále více jsou populární různé formy randori, tréninkového boje. Jak se na to díváš Ty? Necháváš během svých lekcí prostor pro tento druh tréninku? Co považuješ za dobré stránky randori? A naopak co považuješ za naprosto chybné?
Svého času jsem zkoušel různé typy randori, vždy tak, že jeden útočí a druhý se brání. Útočník útočí dle libosti a obránce se brání pomocí taijutsu. Tímto způsobem se zabrání zraněním a zbrklosti. Ale randori vyžaduje dobré taijutsu, takže podle mě není dobré začít s ním příliš brzy, nejdříve tak po 3-5 letech tréninku. Dnes už ho nedělám, hlavně proto, že se považuji spíše za „průvodce“ na cestě, než za „učitele“ boje, a že má role v dōjō je předat nějaké znalosti a vědomosti, ne učit lidi rvát se mezi sebou. Dělám všechno proto, abych ve svém dōjō udržel rovnováhu mezi tím fyzickým a spirituálním.
Dnes se nejčastěji setkávám se dvěma různými názory ohledně studia v Japonsku. Někteří během svého pobytu v Japonsku navštěvují krom lekcí Hatsumi senseie hodiny všech japonských učitelů a jiní se snaží navázat pod některého konkrétního shihana (například já sám jsem spíše tím druhým typem, navštěvuji všechny lekce Someyi senseie).
Jsem toho názoru, že pokud jste schopni se spojit s jedním učitelem, je to velmi dobré. Tehdy jste schopni sledovat přímou linii, nenechat se zmást různými výklady a osobními „styly“, jste schopni pokládat jasné otázky a dostávat na ně jasné odpovědi a být usměrněni, jste upozorňováni na důležité věci, což vám všechno pomůže s nimi/na nich pracovat po návratu domů.
Spojit se neznamená pouze společný fyzický trénink, je to i o tom udržovat pravidelný kontakt dopisy, telefonicky nebo jakýmkoliv dostupným způsobem, i po návratu domů. A abyste se mohli spojit, musíte jít vy na půl cesty a shihan na půl cesty. Tím myslím, že to mezi vámi musí do sebe „zapadnout“. A také použít Zen: „Učitel ti otevře dveře, ale projít musíš sám.“
Po mnoho let jsem byl studentem Ishizuky senseie. Od něj jsem se naučil své základy, od něj jsem získal svých prvních asi 10-12 let vjemů a vedení. Dnes znám lidi ze Španělska, Německa a dalších zemí, kteří jsou takto spojeni s jedním shihanem a můžu upřímně říci, že tito lidé obecně chápou proč a jak vytvářejí své techniky, od jednoho učitele můžete získat hlubší poznatky taijutsu, škol atd.
Já se stále snažím učit se od jednoho shihana, pokaždé když cestuji do Japonska, rozhoduji se, u kterého se budu učit (dříve mi sōke řekl, na koho se mám zaměřit a od koho se mám učit vždy, když přijedu). Tam se snažím pochytit co nejvíce, zapsat si co nejvíce, pozorně naslouchat a udělat co nejvíce pro skutečné pochopení. Po tréninku si s ním mohu promluvit a zeptat se ho a porozumět lépe.
Samozřejmě že vždy, když přijedu do Japonska, trénuji i s jedním nebo dvěma jinými shihany, vždy ale spíše kvůli tréninku těla a ducha, než kvůli „pochopení“. Samozřejmě beru trénink s nimi vážně a pár věcí od nich snad také pochytím. Je důležité se při tréninku vždy soustředit a oddat se mu.
Ale jak jsem již zmínil, kvantita není to samé co kvalita. A i když je to jen na krátký čas, pokud je vaším cílem učit se a pochopit a ne jen navštívit, pak myslím, že se naučíte více u jednoho učitele, se kterým máte dobré, speciální, spojení.
Vnímáš rozdíl mezi tím navštěvovat tréninky jednoho z shihanů a tím být považován za osobního studenta některého z japonských shihanů?
Jestli je rozdíl mezi navštěvováním shihana a tím být jeho osobním studentem? Odpověď zní samozřejmě!
Tak to dělám dnes: vyberu si jednoho shihana, od kterého se učím, když jedu do Japonska, dělám, co můžu, abych se od něj učil, a věnuji pozornost tomu, co dělá a říká. To ze mě ovšem nedělá osobního studenta. To vyžaduje mnohem víc. Musím si s ním vytvořit osobní a dlouhodobé spojení, jelikož nežiji v Japonsku. To znamená, že i když jsem doma, musím udržet kontakt. Jak jsem již řekl pomocí dopisů, telefonu, nebo jakýmkoliv způsobem, ke kterému svolí. To spojení musí být něčím zvláštní. To je to o čem mluvím, když zmiňuji setkání na půl cesty, protože shihan musí udělat totéž, věnovat čas, odpovídat na otázky, věnovat přímou a osobní pozornost, projevit zájem a tak dále. Je to spojení založené na výměně, na skutečném zájmu učit a učit se. Samozřejmě to musí být oboustranné, aby to fungovalo.
Když brouzdám po netu občas najdu stránky, ze kterých mám pocit, že se trénink či studium bojových umění u některých lidí změnilo pouze v touhu získat moc, slávu a především peníze. To mi nepřijde jako ta správná cesta studiem bojových umění. Jak tuto situaci vnímáš?
NE a NE. Musíme trénovat z lásky k tomu, co děláme a víme. NE pro nějaké umělé důvody.
Co je podle Tebe důkazem toho, že je konkrétní učitel či instruktor kvalitní?
Dobrý instruktor… řekl bych, že když jste připraveni jít na půl cesty a instruktor také, máte důkaz učitele, který to myslí vážně. Je také důležité uvědomit si, že být dobrým instruktorem, průvodcem, učitelem, být schopen předávat znalosti, není nutně to samé, jako mít výborné Taijutsu.
Jsem rád, že jsi svolil k dalšímu krátkému rozhovoru pro naše webové stránky. Velice si vážím Tvých upřímných a nevyhýbavých odpovědí. Mnohokrát děkuji za Tvůj čas a ochotu odpovídat na mé dotazy.
Těším se na viděnou v listopadu, kdy budeš mít v Praze u nás svůj seminář.
(c) 2013, Sveneric Bogsäter a Pavel Slavík
Rozhovor byl připravovaný pro naše webové stránky.
Děkujeme mnohokrát.