Na slovíčko se Svenericem Bogsäterem
Sveneric Bogsäter je jedním z nejzkušenějších učitelů bujinkanu mimo Japonsko. Byl jedním z evropských Shino Tennō (4 králů Evropy), učil na mnoha seminářích po celém světě a stejně tak byl již mnohokrát v České republice. Je pro mě veliká čest, že Sveneric souhlasil s rozhovorem pro naše webové stránky a jsem rád, že vám jej nyní mohu nabídnout.
V první řadě bych ti chtěl poděkovat, že jsi souhlasil s tímto rozhovorem. První otázka je docela obligátní a jsem si jistý, že už jsi na ni odpovídal mnohokrát. Přesto ji ale položím, protože někteří z mladších studentů bujinkanu toho o tobě možná mnoho nevědí. Jak ses dostal ke studiu bojových umění a především pak bujinkanu?
No, v sedmi letech jsem začal s tréninkem jūdō a od té doby už jsem s bojovými uměními nepřestal. S bujinkanem jsem se seznámil v druhé polovině sedmdesátých let prostřednictvím mého prvního učitele, Boa F. Muntheho, poté, co se vrátil ze své první cesty do Japonska, kde trénoval převážně s Ishizukou a samozřejmě se sōkem.
Pamatuješ si, jak bujinkan v Evropě začínal. Jaké vzpomínky se vynoří, když se ohlídneš zpět?
Vynoří se jich samozřejmě mnoho, ale především to, jaká to byla zábava zkoumat a objevovat bujinkan budō. A také si vzpomínám na ty davy lidí během velkého ninjovského boomu začátkem osmdesátých let.
Čím tě bujinkan zaujal, žes mu dal přednost před jinými bojovými uměními, nebo třeba hraním šachů…?
Dá se říct, že k bujinkanu jsem se dostal shodou okolností, protože Bo Munthe trénoval jūdō ve stejném klubu, kde jsem já trénoval jūjutsu. Chtěl lidem v klubu ukázat toto „nové“ bojové umění, ninjutsu. Byl jsem zvědavý a měl jsem otevřenou mysl, proto jsem se několika tréninků zúčastnil, abych se na vlastní oči přesvědčil, o co jde.
Je to fascinující dělat rozhovor s někým, kdo trénuje bujinkan už tolik let. Když porovnáš tréninky tehdy a teď, vidíš mezi nimi nějaké rozdíly?
Samozřejmě, že to bylo jiné, bujinkan se vyvíjí, což by podle mě i měl, ale vzpomínky jsou zvláštní, můžou se změnit tak, jak se nám líbí a nemusí nutně odpovídat skutečným faktům. Můžu ale říct, že během prvních cest do Japonska tam bylo mnohem méně lidí (na průměrném tréninku tak 10-15 lidí) a tréninky byly mnohem striktnější a orientované na základy. Nemluvilo se o žádných školách, jenom jsme trénovali a dělali co se dalo, abychom se učili a nezpochybňovali to, co se učíme. Myslím, že to byla taky dobrá doba…
Nejdříve jsi studoval bujinkan ve Švédsku, ale nyní trénuješ v Holandsku. Co bylo důvodem této změny?
Láska k mé manželce. Jak víš, je Holanďanka.
Mariette je úžasná žena a když vás člověk vidí, je zjevné, že si život hodně užíváte. Blahopřeji k tak nádhernému vztahu! Změnilo vaše společné studium bujinkanu tvůj pohled na budō?
Potkali jsme se na prvním evropském tai-kai v Anglii v roce 1987. Ona tou dobou dělala bujinkan už docela dlouho, měla vlastní dōjō v Eindhovenu. Měla své zkušenosti, já měl své a samozřejmě se vzájemně ovlivňujeme, tomu se nelze vyhnout. Myslím si ale, že je to spíše podvědomé a časem to pomíjí.
Byly nějaké rozdíly v přístupu k tréninku švédských a holandských studentů?
Řekl bych, že ne.
Jsi autorem několika knih, o kterých si já osobně myslím, že patří k tomu cennějšímu, co bylo o bujinkanu napsáno. Píšeš hodně o filozofii bujinkanu. Mnoho lidí tráví čas jenom tréninkem a nikdy se doopravdy nezamyslí nad hloubkou širšího pozadí bojových umění. Připadá mi to trochu smutné. Myslím si, že lidé by měli chápat – nebo se přinejmenším snažit pochopit – alespoň něco z toho, u čeho tráví tolik času. Jaký máš na to názor Ty?
Jak jsem napsal ve své poslední knize, budō je prostředek, jak rozvíjet své tělo i svého ducha. Znamená to cenit si lidského života a myšlenky sebekultivace. Je potřeba udělat maximum pro to, abych byl laskavým a dobrým člověkem, pro kterého síla neznamená být silný vůči někomu jinému, ale vůči sobě samému. Je potřeba stát se pozitivním a žít naplno.
Vzpomínám si, žes to zmiňoval na svém posledním semináři v Praze, ale chci se ujistit – řekl jsi, že tvoje třetí kniha je poslední, kterou jsi napsal? Opravdu neplánuješ už nic napsat?
Ano, byla to a stále je moje poslední kniha, nemám žádné plány psát další. Je to uzavřená kapitola, teď je čas na „gambatte kudasai“, je potřeba pokračovat k novým cílům a úspěchům v životě.
Přesto bych ti chtěl ale za tvoje knihy poděkovat. Jsou originální a mohou pomoci každému, kdo se zajímá o bujinkan bugei. V dnešní době tráví mnoho lidí čas kopírováním cizích textů nebo fotografováním technik. Na tom není nic špatného, to je taky potřeba, ale ty ses rozhodl popsat, jak ty osobně vnímáš budō. Což je riskantní, dalo by se říct, protože někdy mít názor…
Já vím, ale jedním z mých cílů, nebo prostředků, jestli chceš, v budō je být schopen vyjádřit se.
Myslím, že by se dalo říct, že znáš Hatsumi senseie už řadu let. Jak bys Senseie vystihl svými slovy?
Tuhle otázku jsem dostal v roce 1988, v jediném rozhovoru pro časopis, který jsem se kdy rozhodl poskytnout. Moje odpověď – tehdy, stejně jako teď – zní: Znamená pro mě víc, než dokážu slovy popsat.
Znáš tajný recept Hatsumi senseie na jeho nekonečnou vitalitu a energii, se kterou šíří bujinkan pořád mezi další a další studenty?
Je jím láska k jeho budō, a také láska a respekt k Takamatsu Ōsenseii.
Mimochodem… kolik je na světě studentů bujinkanu? Máš nějakou představu?
Poslední číslo, které jsem slyšel, bylo 230 000.
Lidé tě zvou, abys vedl semináře po celém světě. Máš tudíž příležitost potkat mnoho a mnoho studentů. Jaké jsou podle tebe nejčastější chyby, které lidé ve svém tréninku dělají?
Nonšalantní přístup k základům a nešťastná představa, že „mohou udělat cokoliv“.
Když se nad tím zamyslíme, bezesporu můžeme říct, že má bujinkan historii, i kdybychom mluvili jenom o „moderní“ éře. Jak bys zhodnotil současný stav bujinkanu? (Možná obojí, v Holandsku i celosvětově.)
To je otázka, na kterou je dnes velmi těžké odpovědět. Všichni víme, že se sōke chystá na odpočinek, takže skutečný „stav bujinkanu“ se ukáže za pár let.
Když vyučuješ, často cituješ slavného pistolníka Wyatta Earpa. Mohl bys vysvětlit citát: „Rychlost je dobrá, ale přesnost je lepší“?
Odpověď leží v té navazující větě: „Proto se musíte naučit pospíchat pomalu.“ Mnoho lidí nechápe, že proces učení se něčeho takového jako je budō, trvá celý život. Pospíchají, aby získali technické stupně a uznání. Ve spojitosti s tréninkem v dōjō je to stejné: trénujte pomalu, nepospíchejte v technikách a pohybech. Pokud se budete spoléhat jenom na rychlost, často minete cíl. Načasování, rytmus, vzdálenost a úhel jsou mnohem důležitější než rychlost.
Jaký vzkaz bys chtěl předat lidem v bujinkanu a jeho budoucím studentům?
Řekl bych MAGOKORO (upřímně) jak to řekl Takamatsu Ōsensei: Pokud nebudeme k tréninku přistupovat s „pravou láskou k umění“ a „skutečnou znalostí sebe sama“, nakonec zamíříme špatným směrem.
Děkuji ti mnohokrát za Tvůj čas, který si věnoval našemu rozhovoru. Byl to velice příjemný čas pro mě. Přeji hodně zdraví Tobě i Mariette a těším se na brzkou viděnou na některé z bujinkan akcí.
(c) 2011, Sveneric Bogsäter a Pavel Slavík
Rozhovor byl vytvořen přímo pro naše webové stránky.
Mnohokrát děkujeme.