Rozhovor se Sheilou Haddad
Shōden
Někteří z českých buyū už měli příležitost se s Tebou setkat na semináři v Olomouci. Řada z nás Tě ale zná jen podle jména. Kdy a jak jsi začala se studiem bojových umění, zejména bujinkanu?
Začala jsem se studiem bojových umění trochu později, než je obvyklé. Studovala jsem na vysoké škole psychologii a jedním z povinných předmětů bylo aikidō. Docela mě oslovilo, tak jsem po absolutoriu hledala nějakou školu, kde bych mohla se studiem pokračovat. Nakonec jsem skončila u jūjutsu, k aikidō jsem se dostala už jen prostřednictvím seminářů. To bylo bokem, nestudovala jsem kvůli technickým stupňům nebo něčemu podobnému. Potom se instruktor jūjutsu, pod kterým jsem trénovala setkal s někým z bujinkanu a začal se mu věnovat, protože to bylo to, co vždycky chtěl. Asi rok po něm jsem se přidala i já. O něco později jsem se také setkala se sokem jedné z menších, rodinných škol japonského meče a také u něj jsem začala studovat. Tak jsem nějakou dobu zároveň studovala jūjutsu, bujinkan a meč. Nemyslím, že by za tím byl nějaký konkrétní důvod. Přišlo mi to přirozené. Všechny tři věci se dobře doplňovaly a měly podobnou filosofii.
Co Tě přitahovalo právě k bujinkanu?
Nejspíš to, že se ve světě bujinkanu cítím velice pohodlně. Oceňuji svobodu jeho umění, rozmanitost, absenci hranic a předepsaných způsobů pohybu. To hodně odpovídá mojí povaze, takže je zřejmé, že zde byla i nejsilnější přitažlivost, než u jiných, více vymezených nebo sportovně orientovaných stylů. Studium bojových umění mi umožnilo stát se všestrannější ženou. K bojovým uměním jsem se dostala z té duchovní strany, věnovala jsem se psychologii a holistické medicíně. V tomto smyslu jsem tedy byla velmi ying. Tréninkem svojí maskulinní stránky jsem pak posílila svojí yang a cítím se tedy všestrannější, více vyváženou. Mám více nástrojů, možností, chcete-li, které mohu uplatnit v každé situaci, verbální, emocionální nebo fyzické. To je pro mě velice důležité, protože to mému životu propůjčuje stejnou svobodu, jaké se mi dostává v bujinkanu.
Jaké to bylo, když jsi poprvé potkala Hatsumi senseie? Dokážeš si vzpomenout, jaký jsi měla pocit?
Většina lidí si pamatuje, jaké to bylo, když poprvé potkali nebo uviděli Hatsumi senseie. Bohužel, já si nedovedu vzpomenout kde nebo kdy se tak stalo v mém případě. Ale určitě jsem byla tehdy na úrovni kyū, protože jsem jezdila po tai-kaiích a pamatuji se, že poprvé jsem Hatsumi senseie viděla na tai-kai, než jsem jela do Japonska. Ale je také možné, že moje první tai-kai a moje první cesta do Japonska byly ve stejném roce. Myslím, že celé to pro mě bylo ohromující – tolik lidí z bujinkanu na jednom místě, všichni se snažili dostat k pódiu, ze kterého předváděl techniky, nejpokročilejší studenti stáli vedle Senseie, když učil, překladatel… Cítila jsem se trochu nepatřičně a vše bylo hodně “nové”. Nejvíce si samozřejmě pamatuji, jak jsem se snažila porozumět tomu, co bylo předváděno. Tehdy byl ještě kladen velký důraz na techniku a všechno bylo dost tvrdé. Dívala jsem se na to, jak techniky vypadají a pak jsem se je snažila zopakovat, ale nedokázala jsem přijít na to, co je na nich tak zvláštní.
Během všech pobytů v Japonsku jsem si dělala poznámky a vedla jsem si deník o svých pocitech a dojmech. Pořád je mám a čas od času do nich nahlédnu, abych se zasmála…
Tvůj ženský pohled na bojová umění může jistě velmi obohatit “mužskou část” bujinkanu. Jak jsi vnímala tréninky, z hlediska civčení, jejich struktury, atp., když jsi začínala?
Tehdy byla všechna bojová umění v podstatě mužskou záležitostí. Hodně žen se ale věnovalo aikidō a to, že jsem znala několik vysoce postavených instruktorek patrně hrálo svoji roli. Ale všude kolem mě byli především muži soustředění na techniku, sílu a údery, přesvědčení o tom, že to musí být jako boj, jako realita. Kdybych před tím nestudovala jiná bojová umění, ztratila bych brzy zájem pokračovat. Také se bujinkan nejevil jako nejlogičtější volba pro sebeobranu, kvůli své široké škále technik. Tréninky byly plné testosteronu a kolem se motalo mnoho lidí s přerostlým egem. Vlastně nevím, proč jsem s tím v některých momentech nesekla. Snad jen proto, že tam někdo uvnitř mě to opravdu bavilo.
Pro svoje vzdělání z oblasti medicíny spojené s energií a vnitřními tělesnými pochody mě zajímaly hlavně ty méně výrazné části studia, tedy vnitřní vlastnosti technik.
Když jsem pokročila ve studiu bujinkanu, začala jsem sama učit a tak se ke studiu dostalo více žen. Řadě z nich jsem zpočátku dávala soukromé hodiny, aby získaly sebevědomí a jistotu v ukemi, které je pro ně vždy nejslabší stránkou, jelikož mají strach z pádu. Jakmile ženy nabyly v Ukemi jistoty, pokračovaly ve studiu a začaly si jej více užívat. Při výuce jsem se zaměřovala na detaily ohledně toho, jak techniky fungují, jak se napojíte na svého partnera a jak využijete své citlivosti k tomu, abyste vycítili druhou osobu, její pohyb a záměr. Čím více žen cvičí v dōjō, tím více žen začne se studiem a vydrží u něj. Tak se udržují ženské a mužské stránky našeho umění. Bujinkan má jak vnitřní, tak vnější stránky a je důležité, aby obě byly vyučovány, ukazovány a zakoušeny. To přivede další lidi, kteří mají zájem o ty “vyšší principy”. Není to jen o boji, vítězství nebo o fyzické síle.
Dnes jsou ženy na trénincích už poměrně běžně. Jde o soudobý trend nebo už je ta změna trvalá?
Na to už jsem odpověděla výše. S bujinkanem začíná stále více žen. Pokaždé, když přijedu do Japonska, potkávám tam více žen, stejně jako na seminářích. Je to dobře. Když jsem začínala bylo jich jen velice velice málo. Věřím tomu, že čím více žen cvičí, tím více se jich přidá. Je to jednoduchá matematika.
Chūden
Myslíš si, že muži a ženy mají na budō odlišný pohled?
Já myslím, že muži a ženy obecně mají rozdílný pohled na svět. Čili v této rovině se k tomu obtížně vyjadřuje. Každý vidíme, co sōke dělá, přesto si z toho každý odnášíme jinou zkušenost, vnímáme to jinak. Takže si nemyslím, že jde o rozdíl mezi ženami a muži. Spíše je to rozdíl v osobním vnímání v závislosti na zkušenostech, osobnosti a osobní historii.
Existuje situace, se kterou je možné se čas od času setkat v každém dōjō: Nový student má potřebu si instruktora “vyzkoušet”. Nutno dodat, že takoví studenti většinou přijdou jen jednou. Zažila jsi podobnou situaci? Myslíš, že nováčci jsou náchylnější k pochybám, pokud je instruktorem žena?
Když učím, vybírám si v první řadě ukeho, který je na takové úrovni, aby na něm bylo možno předvést to, co je třeba předvést. Proto bych si nevybrala někoho, kdo z principu klade odpor. Ale samozřejmě jsem se setkala s odporem ve chvíli, kdy obcházím v dōjō lidi, kteří si s technikou nevědí rady, nebo si jí chtějí zkusit na vlastní kůži. Ale je to vzácné. Ale když jsem začínala, často jsem zažila, třeba na semináři nebo při tréninku v jiném dōjō, že si mě chtěl vyzkoušet muž se kterým jsem cvičila. Většinou šlo o muže, kteří měli problém s tím, že ženy cvičí a mysleli si, že tam nepatřím. Jiní měli pocit, že mají příležitost mi důsledně odhalit mezery v mé technice a dát mi zakusit “realitu”. Mysleli si, že tak je to dobře. Obvykle jsem při cvičení s nimi musela používat mnoho síly a tvrdé údery, aby byli spokojení. Mě to však rozhodně neuspokojovalo a šla jsem si rychle najít jiného partnera, se kterým bych mohla studovat a něco se naučit, ne si něco dokazovat.
V našem dōjō studuje poměrne hodně dívek. Jsem za to rád a myslím si, že jejich pohled na trénink může v mnoha směrech rozšířit vnímání budō jako takového. Na co ty osobně kladeš důraz při svých lekcích?
To je skvělé, že máte v dōjō tolik žen. Skutečně to tréninky obohacuje. Moc by mě zajímal Tvůj pohled na to, jaký vliv má přítomnost žen a dívek na průběh tréninků. Říkáš, že jejich pohled obohatí mužské vnímání budō, ráda bych věděla, jak se ta změna projevuje a jaké jsou tvoje zkušenosti s tréninkem žen a dívek. Myslím, že ke mně řada žen chodí i proto, že vědí, že budou cvičit pod jinou ženou a jsou zvědavé, jaké to bude. Co považuji za nejdůležitější při tréninku – to se neustále mění. Nikdy předem nevím, co přesně budu učit. To závisí na energii, kterou cítím ve skupině, pocit, který z ní mám, zpětná vazba, kterou od ní dostanu… Někdy se soustředím na techniku, na zbraně, na údery nebo na sílu. Jindy na jemné techniky a jejich vnitřní stránky, spojení s protivníkem…
Máš velice mnoho osobních zkušeností s tréninkem Hatsumi senseie. Mluvil s Tebou Hatsumi sensei o tom, jakým zpusobem by ženy měly nejlépe trénovat?
V určité době mě začal sōke velice podporovat a dodával mi odvahu, abych byla tak dobrá, jak jen mohu být. Velmi stál o to, aby na vyšších úrovních bujinkanu byly silné ženy, které budou příkladem a pomohou rozšířit bujinkan tak, aby studovalo více žen. Nikdy to neřekl přímo, ale já jsem měla takový pocit. Nedávno jsem s ním měla rozhovor o kunoichi tai-kai a jedno z témat bylo o ženách v bujinkanu a o kunoichi z historického pohledu. Sōke řekl, že ženy by měly být zcela ženské. Když cvičí, měly by cvičit jako ženy, ne jako muži. Měly by dělat vše tak, jak je to pro ně jako pro ženy přirozené. Z historického pohledu se neučily kunoichi podle něj nic jiného, než dnešní ženy. Učili se ochránit sebe a svou rodinu od nebezpečí, která jí hrozila v kontextu doby, v níž žily. Některé z nich měly roli špiónek, díky tomu, že jednaly zcela žensky. Mohly se tak dostat do míst, kam muži nesměli. Není to tak odlišné od současnosti, kdy ženy vstupují do armády a bojují bok po boku mužům. Stále dochází k napadením a ke znásilněním, ale více a více žen se učí se bránit. Sōke řekl, že ženy mají mnohem vyvinutější intuici a smysl toho, co se děje kolem nich a že by to měly více využívat. Obecně bychom každý měli být sami sebou, takže ženy, které cvičí by měly být…. prostě ženami. Není na tom nic zvláštního. Prostě se učíme přizpůsobit pohyby a techniky možnostem našich těl tak, jako to dělá každý. To je vše.
Vím, že v současné době máš své dōjō v Německu, ale ty nepocházíš z Německa, že? Jaké to je, začít s tréninky v „cizí“ zemi?
To je zajímavá otázka. Moje matka je Němka a já jsem se v Německu narodila. Dosud tu žije celá rodina z matčiny strany. Jako malá jsem tu taky žila, ale pak jsem se odstěhovala do Spojených států, kde jsem chodila do školy. Do Německa jsem se vracela každé 4 roky na prázdniny. V Evropě se cítím doma. Strávila jsem tu mnoho času, cestovala tu o prázdninách, potkala mnoho přátel s nimiž se známe dodnes. Chtěla jsem se sem v devatenácti letech přestěhovat, ale pak jsem potkala někoho… to už je dávno. Před několika lety se můj život opět změnil a já měla příležitost k velké změně, tak jsem ji udělala a splnila jsem si sen, který jsem měla od devatenácti let. Cítím se požehnaná a šťastná. Dōjō, které tu mám je velice malé. Studenti, kteří mě znali už z dřívějška mě kontaktovali a pak už to šlo samo. Nehledám nové studenty, netoužím mít velké dōjō, stačí mi když se dobře bavím s pár lidmi.
Okuden
Hatsumi sensei je velikou lidskou osobností, neustále ovlivňující své studenty a okolí. Jak Tě studium u Hatsumi senseie ovlivňuje ve Tvém osobním životě?
Asi by bylo obtížné najít někoho, koho by neovlivnil. To, jaký je, jeho hra se slovy, jeho filosofické myšlenky vnímáme každý trochu jinak, včetně mě. Otevřel mi dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Jako by měl schopnost nahlédnout co student potřebuje a ukázal cestu, která otevírá příležitost toho dosáhnout, ať už je to cokoliv. Nemusí se to vždy týkat bojových umění. Hatsumi sensei ovládá širokou paletu dovedností, které jsou v životě důležité a pomáhá druhým najít cestu, která je pro ně správná. Takže ano, ovlivňuje mě.
Co považuješ v bujinkanu za skutečně důležité?
Věřím, že každý z nás nachází v bujinkanu něco jiného. Závisí to na našich životních zkušenostech. Já si vážím svobody ve studiu, otevřenosti filosofie bujinkanu, historie a tradice jednotlivých škol, toho, že znám Hatsumi senseie a hned potom také té velké rodiny ze všech koutů světa, kterou bujinkan představuje. Toho, že mohu přijít do jakékoliv země, kde se cvičí bujinkan, zaklepat na dveře a dočkat se přijetí. To je přece ohromující! Samozřejmě, ta naše globální rodina má stejné problémy a řeší podobné věci jako jiné rodiny, ale všichni máme sōkeho a jeho umění, které nás spojuje. To považuji za velice důležité.
Lidé studující bojová umění se často věnují i jiným budō a nebo východní medicíně, jak je to u Tebe?
Jak už víte, já jsem studovala jiná bojová umění před bujinkanem. Navíc jsem studovala energetickou medicínu, psychologii a práci s tělem, a to před tím, než jsem začala studovat bojová umění. A také jsem měla přes dvacet let praxi v Kalifornii. Takže ano, platí to i pro mě.
Co bys poradila těm dívkám či ženám, které přemýšlejí o návštěvě tréninku budō, ale nemají dost odvahy či prostě příliš přemýšlejí?
Tady ukáže čas. Věřím v upřímnost k sobě samému. Pokud budeme hledat výmluvy a odkládat to, pak se tak možná chováme i v jiných oblastech života. Neexistuje nic jako je dobré nebo špatné. Je jen uvědomění sebe sama, jak často říkám. Být k sobě upřímný, umět si přiznat strach, zahanbení nebo nejistotu je velmi lidské. Pokud se s tím chceme vyrovnat, musíme nejprve srovnat s tím, že to cítíme. Pokud chce žena nebo dívka studovat budō, je jedinou cestou zajít na trénink, zjistit, jaký z toho má pocit. Pokud je tam nějaký strach obava nebo jí prostě jen něco brání v tom začít, pak je možná na místě si položit pár otázek. Možná to také není vhodný čas pro to začít. Může přijít později. A nebo nikdy. Pokud je to otázka odvahy, vyplatí se postupovat malými krůčky, najít někoho, kdo by chtěl taky cvičit a začít spolu s ním. Začátky jsou vždy lehčí, když s sebou máte kamaráda. Tak bych to doporučila já. Pokud už zná jinou ženu, která cvičí, tak se jí chytit, ptát se na věci a klidně u ní i hledat podporu. Někoho oslovit je jen první krok k získání odvahy. Strach je jen iluze.
V současnosti připravuješ velkou bujinkan akci – Kunoichi tai-kai 2010, která proběhne 17.-19. září v Německu. Kdy Tě napadlo uspořádat něco tak velikého a s jakým cílem do toho jdeš?
Několik let jsem učila ve Švédsku a zatímco jsem tam byla, některé ženy přišly s tím, abychom si udělaly čistě ženský trénink. Nakonec z toho měly velmi dobrý pocit a proto ta myšlenka, že by nebylo špatné udělat něco obdobného, ale v celosvětovém měřítku. A tak přišly s myšlenkou Kunoichi tai-kai. Přišlo mi to skvělé a hned jsem se ptala, kdo to zorganizuje. Pár se jich ozvalo, že by rádo pomohlo, ale nakonec se nic nestalo, takže to spadlo na mě. Shodou okolností jsem následně ten samý rok odjela do Japonska, kde mě sōke oslovil s tím, že by rád, abych přišla na způsob, jak přivést k bujinkanu více žen, aby vyzdvihl a posílil jejich pozici i v rámci bujinkanu, aby zde hráli větší roli. Zmínila jsem se před ním o tai-kai a on řekl: “To je dobrý nápad, to udělej.” Takže odsud to celé vzniklo. Nevymyslela jsem to sama a ani to původně nebyla moje iniciativa. No ale protože to nakonec realizuji, oslovila jsem Katrin Jansen, zda by nechtěla být spoluorganizátorkou a ona souhlasila.
Jsem velmi vděčná instruktorkám, které se té události zúčastní a podělí se s námi o svoje dovednosti a zkušenosti. Protože ještě nemáme úplně představu, jak to celé vyjde po finanční stránce, nabídly se, že samy ponesou náklady na dopravu, přičemž my poskytneme stravu a ubytování. Ale doufáme, že se celá akce zaplatí, abychom jim alespoň část těchto nákladů mohly uhradit. Také to dost vypovídá o jejich ochotě vůči ostatním ženám v bujinkanu. A potom jsou tu ještě ty ostatní ženy z celého světa, které ušetřily peníze, mnohdy i za cenu toho, že tento rok vynechají návštěvu Japonska, aby mohly přijet. I těm jsem velice vděčná protože bez jedněch, ani bez druhých by se tai-kai nemohlo konat. Krom tréninku stojí za to i ta úžasná zkušenost, kdy se lze setkat s dobrými instruktorkami a ženami z celého světa. Když sōke povzbuzoval ženy, aby přišli, mluvil o tom, že někdy je přednější zkušenost než názor. Že prostě stačí přijít a vyzkoušet, jaké to je. A pak si můžeme udělat názor na základě zkušenosti, kterou jsme prožili. Ale ne naopak – jako předpoklad.
Zatím svůj zájem projevilo mnoho žen. Registrace stále pokračuje. Mým cílem je mít 300 účastnic z celého světa. Ráda si kladu vysoké cíle. Existuje přísloví – pokud míříš až k nebi, třeba se nohama dotkneš koruny stromů.
Prozraď nám něco ze zákulisí, kdo se bude podílet na výuce během tohoto tai-kai?
Všechny podrobnosti lze najít na: www.bujinkankunoichi.com
Stránka je v pěti jazycích a jsou tam všechny důležité informace, včetně toho, co je v okolí k vidění pro ty, kdo by to chtěli pojmout jako rodinnou dovolenou. Také je tam krátké video, rozhovor se sōkem o jeho pohledu na ženy a význam tohoto tai-kai.
Téma semináře bude pestré. Sōke by si přál, aby se tai-kai týkalo myšlenky pěstění šestého smyslu, který je ženám dán vrchovatou měrou. O něm soudí, že je ho ženám potřeba. Řada žen by se také dozvěděla více k jednotlivým technikám, zejména to, jak je provádět bez použití síly, atp. Bude to určitě dost nabité, ale taky fajn.
Osobně bych někdy v budoucnosti zažila i další mezinárodní tai-kai, takové, kde by vyučoval stejný počet mužských a ženských instruktorů, které by bylo pro každého v bujinkanu a na němž by byl stejnou měrou zastoupen cit i síla. Myšlenkou, kterou jsem měla ohledně toho tai-kai na začátku je, aby pomohlo ženám, když se vrátí do vlastních dōjō. Budou mít lepší sebevědomí a půjdou příkladem ostatním ženám ve svém dōjō. Čím více žen trénuje v daném dōjō, tím snadnější je pro nové ženy, aby se zapojily. To pomůže překonat mnoha ženám, které chtějí studovat, ostych a celkově to prospěje bujinkanu po celém světě ve více ohledech.
Děkuji mnohokrát Sheilo za to, že sis našla čas pro odpovědi na mé otázky. Jsem moc rád, že tento rozhovor vznikl. Opravdu byl to moc příjemný čas.
(c) Sheila Haddad a Pavel Slavík
Rozhovor byl dělán přímo pro naše webové stránky.
Mockrát děkujeme.