Osu! v japonských bojových uměních
Říkáte také ve vašem dōjō slovíčko osu, oss, nebo uss? Víte co znamená a jak se do tréninku bojových umění dostalo? Má vůbec v budō co dělat? V následujícím článku bych rád podrobně rozebral tento široce rozšířený zvyk a zamyslel se nad jeho úlohou (nejen) v karate.
Předpokládám, že jste se s tímto univerzálním slovem již setkali. Všeobecně se používá jako pozdrav, výraz souhlasu, poděkování a dalších významů postupem času přibývá. Zdaleka nejvíce je možné jej slyšet na tréninku karate, ale v poslední době je více a populárnější a na „osu“ už je možné narazit i v mnoha klubech jūdō, jūjutsu a dokonce i kendō. V porovnání ke stáří všech těchto bojových umění je používání slova „osu“ velmi mladou záležitostí a je více než pozoruhodné, jakou rychlostí se šíří světem. Abychom alespoň zhruba porozuměli tomuto fenoménu, budeme si muset nejdříve udělat malou exkurzi do japonského jazyka.
Ateji
Velmi často se můžeme dočíst, že „osu“ je japonské slovo zapisované znaky osu/oshi 押す/押し (tlačit) a shinobu 忍ぶ (vydržet, být nenápadný) a vyjadřující ducha bojových umění. Význam těchto dvou znaků a tedy celého slova „osu“ se vykládá jako oshi-shinobu, tedy vytrvat v náročném tréninku, tlačit sama sebe na hranici sil a výdrže atp. Skutečnost je však bohužel o něco složitější, neboť „osu“ je přímo klasickým zástupcem jevu, kterému se v japonštině říká ateji.
Výrazem atedži rozumíme slovo, které bylo buď uměle vytvořené, nebo přejaté do japonštiny z cizího jazyka a vzhledem k tomu, že se nezapisovalo žádnými znaky, byly k němu přiřazeny později. Jedním z příkladů atedži může být například přejaté slovo „tabako“ (tabák, cigarety), ke kterému byly přiřazeny znaky 煙草. Tyto znaky sice samostatně znamenají kouř a tráva/koření, ale jako tabako se začaly číst až po jejich přiřazení k cizímu slovu. Ačkoliv slovo „osu“ není přejaté z cizího jazyka, jedná se o velmi mladý výraz, ke kterému byly znaky připojeny až po jeho rozšíření v karate a mluvit o nějaké tradici je tak přinejmenším velmi odvážné. Odkud se tedy vlastně „osu“ vůbec vzalo?
Ohayō gozaimasu, onegaishimasu
Jedny z nejvíce frekventovaných výrazů v japonských dōjō, ale i v běžném životě jsou právě pozdravy a projevy úcty. Ačkoliv sousloví „ohayō gozaimasu“ znamená dobré ráno a také se tak zdaleka nejčastěji používá, je možné jej zaslechnout jako univerzální pozdrav ve chvíli, kdy se s dotyčným vidíme poprvé od rána, bez ohledu na denní dobu. V různých klubech a v různých prostředích se při příchodu na trénink vžilo často odlišné vyjádření pozdravu, nejčastěji se však můžeme setkat právě s „ohayō gozaimasu“, nebo s ještě více používaným onegaishimasu. Tento výraz je v běžné japonštině univerzální prosba, ale v dōjō tradičních bojových umění vyjadřuje pokoru, doslova prosbu o výuku a zachování přízně učitele. Zkrácením těchto výrazů (a jim podobným, protože koncovka -masu slouží u sloves ke tvorbě zdvořilého tvaru), jejich drmolením a často úmyslnou vulgarizací se pak dostaneme k nejrůznějším tvarům. Z „ohayō gozaimasu“ se tak stává „ohayōssu“, „oissu“ a konečně „osu“. „Onegaishimasu“ lze zkomolit na tvary podobné slovům „oeishimasu“, „oissu“ a „osu“. Ačkoliv přesně odpovídající jev v českém jazyce nejspíš nemáme, nejbližší ekvivalent je pravděpodobně zkrácení pozdravu „dobrý den“ na „brej“. Už jen z toho je možné vytušit, že stejně jako „brej“ i „osu“ nelze používat vždy a všude.
Jōge kankei
Celá japonská společnost je strukturalizovaná vertikálně a velice dbá na dodržování hierarchie (japonsky jōge kankei). S dělením na starší/mladší, či na zkušenější/začátečník se můžeme setkat na školách, ve firmách, zájmových činnostech, tedy prakticky v každé části japonské společnosti. V tradičních bojových uměních to však platí dvojnásob. Mluvená komunikace se tak neustále řídí hierarchickými pravidly a je zcela běžné, že učitel na své žáky mluví nejméně zdvořilým stylem, zatímco žáci úzkostlivě dodržují uctivou mluvu a to nejen vůči sensei, ale také všem, kdo jsou pro ně tzv. sempai (technicky vyspělejší, nebo cvičí v daném dōjō déle). Cizinci, kteří nejsou seznámeni s tímto několikavrstvým způsobem vyjádření úcty, se často snaží japonská slovíčka opakovat a nevědomky se tak dopouštějí hrubostí a urážek vůči svým učitelům, či sempaiům. Pokud se vás výše postavená osoba např. zeptá jednoduše „iku?“ (půjdeš?), vaše odpověď nesmí být stroze „iku!“ (půjdu), ale „ikimasu!“ (půjdu ve zdvořilém tvaru). Nutno však dodat, že Japonci jsou obecně vůči cizincům velmi shovívaví a takové prohřešky přecházejí bez reakce, či vysvětlení správného tvaru.
Nejde však jen o tvar sloves, celý způsob vyjadřování by měl být přizpůsoben situaci, tedy tomu, s kým zrovna v danou chvíli hovoříme. Zkracování pozdravů, jakým je např. „ohayō gozaimasu“ až do výrazu „osu“ je obecně v japonštině považováno za velmi hrubé a tudíž je použití směrem vzhůru (tedy k někomu výše postavenému) naprosto vyloučeno. Ani směrem dolů to však není zcela jednoznačné a vzhledem k tomu, že hierarchicky výše postavené osoby nepoužívají uctivý styl s koncovkami –masu (ale např. pouze samotné ohayō), nelze pak takový pozdrav zkrátit na „osu“. Není to však jen otázka gramatiky či zdvořilostních stylů, respektované osobnosti tradičních umění se jednoduše k podobným hrubostem vůči svým žákům většinou vůbec neuchylují.
Na slovo „osu“ je tak možné narazit jen ve zcela specifických částech japonské společnosti. V závislosti na použití a intonaci může jít o vyjádření maskulinity a do jisté míry i hrubosti, ale také třeba odlehčení atmosféry, či vyjádření sounáležitosti. Když se v Japonsku setkáte např. se skupinou středoškoláků, můžete zaslechnout protáhlé „óóssu!“ poměrně často. Mohou se tak mezi sebou zdravit studenti stejných ročníků, u kterých hierarchický vztah sempai-kōhai není zcela jednoznačný, případně jde o zkrácený pozdrav směřovaný mladším žákům. Zcela nemyslitelným je však pozdrav „osu“ vůči studentovi vyššího ročníku, neboť to už je sempai. „Osu“ se hojně používá také v armádě, kde se jakási neustálá maskulinita vyloženě předpokládá. Opět je však zcela nemyslitelné hrubě odpovědět velícímu důstojníkovi, či jednoduše vyšší šarži. Zcela typickým příkladem je však japonská mafie, resp. její nejspodnější vrstva rváčů, často nazývaná „chimpira“. Od jejích příslušníků se očekává hrubost a zastrašování a slovo „osu“ zde tak plní svůj účel nejlépe.
„Osu“ v karate
Karate vzniklo na ostrově Okinawa, teprve postupem času se rozšířilo do Japonska a později i do celého světa. Masívní popularizací začaly vznikat nové směry a styly, mnohdy velmi vzdálené původní technice i myšlence karate. Ačkoliv by teoreticky měly být všechny styly (ryū) karate schopny vystopovat své kořeny až k Okinawě, s tolik rozšířeným slovem „osu“ se v původním okinawském karate nesetkáme. Přímo na Okinawě jsou na toto slůvko mnozí učitelé vyloženě hákliví a v případě jeho použití vás budou, v lepším případě, ignorovat. Již jen tato skutečnost by měla vést k zamyšlení nad používáním „osu“ při tréninku, nebo dokonce v běžném životě.
Samotné rozšíření karate z Okinawy do Japonska s sebou ale začátek používání slova „osu“ neneslo. Prvním průkopníkem karate v Japonsku a jeho hlavním propagátorem byl bezesporu sensei Funakoshi Gichin, zakladatel dnes nejrozšířenějšího stylu Shōtōkan ryū. Funakoshi sensei byl mimo jiné také známý svou vzdělaností a dobrými mravy a používání takového výrazu pro něj bylo zcela nemyslitelné. Ačkoliv je autorem několika knih a textů, přispíval články do novin a věnoval se poezii, nenarazíme v jeho díle na jedinou zmínku o oshi-shinobu, či podobném tématu.
K širšímu rozmachu „osu“ dochází až v druhé polovině 20. století a jako původ popularizace tohoto slůvka můžeme označit právě moderní karate. Prolínání japonské jakuzy do jistých vrstev karate již dnes není žádným tajemstvím a je to právě toto spojení, které do historie slůvka „osu“ vnáší světlo. Zároveň je to i logickým důvodem toho, proč se celkově japonská společnost (včetně okinawských mistrů) od tohoto trendu distancuje, případně jej pouze tiše toleruje.
Doba však jde dál. Vývojem prochází jak názvosloví, tak karate samotné a s ním ruku v ruce i pohled veřejnosti na slovo „osu“. Ačkoliv Okinawu tento fenomén zatím nezasáhl, v moderních japonských bojových uměních je hlasité „osu“ slyšet čím dál více. Nezřídka kdy se setkáme dokonce i s takovým paradoxem, kdy renomovaní japonští učitelé sami toto slovo používají a to dokonce i na mezinárodních seminářích. Postoj k novým, byť i sporným trendům je však věc ryze individuální a od přiřazení znaků (ateji) původně hrubému zkrácení pozdravu již také uběhlo mnoho let. Určitě musíme vzít v potaz i to, že japonští učitelé ctí hierarchii (jōge kankei) velmi důsledně i směrem dolů. Radši sami na semináři použijí slůvko „osu“, než by před všemi žáky shodili jejich instruktora a začali vysvětlovat chybu v jeho porozumění japonským pozdravům. V tuto chvíli je možné říct, že pouhé slovo „osu“ nám může pomoci oddělit stará tradiční bojová umění a moderní budō (ačkoliv to samozřejmě není jednoznačné). Je však možné, že stojíme u zrodu další, nejen japonské tradice, že za několik generací bude oshi-shinobu běžné a skutečný původ tohoto výrazu zcela zapomenut.
(c) Jan Čech
Jan Čech strávil v Japonsku nepřetržitých 8 let života, které zasvětil studiu okinawského Gōjū ryū karate. Je žákem sensei Katō Tomoyuki (10. dan), v jehož domácnosti měl tu čest rok pobývat. Po návratu z Japonska v r. 2009 založil v Praze na Letné dōjō okinawského karate stylu Gōjū ryū nazvané Bujutsukan, kde v současnosti vyučuje.
Zdroj: www.bujutsukan.cz a www.budonews.cz