Historie shurikenjutsu

Techniky házení drobných kovových čepelí, tzv. shurikenjutsu 手裏剣術, bylo od pradávna součástí osnov japonských bojových umění bujutsu 武術 a ninjutsu 忍術, Velice často je tato dovednost spojována s tradicemi bojového umění ninjutsu, ale ve skutečnosti to byli i samurajové, kteří si osvojili tyto bojové dovednosti. A tak mnoho tradičních škol bojových umění bujutsu mělo techniky shurikenjutsu jako součást svého výukového programu. Takovým příkladem za všechny jsou například školy Tenshin shōden katori shintō-ryū 天真正伝香取神道流, Yagyū shingan-ryū 柳生心眼, Kashima shin-ryū 鹿島神流, Araki-ryū 荒木流 a další. Mezi školami bojových umění, které měly shurikenjutsu jen jako jednu z mnoha oblastí tréninku, existovaly také školy, jenž se úzce specializovali pouze na tyto techniky. Mezi tyto školy spadají např. školy Negishi-ryū 根岸流, Shirai-ryū 白井流, Shingetsu-ryū 心月流 a další. Ať tak či onak patřilo umění shurikenjutsu mezi tajné dovednosti, a tak ve většině škol, logicky, se s těmito technikami seznamovali jen ti nejpokročilejší či nejvýše postavení studenti.

Pokud si budeme chtít představit způsob výuky bojových umění v historii, musíme si nejprve uvědomit, že se studiu bojových umění ve feudálním Japonsku nemohl věnovat každý. Velice často bylo zapotřebí mít doporučující dopis pro představitele té které školy, a i přesto to neznamenalo, že nositel doporučení byl do dōjō přijat. Pokud byl dotyčný přijat za studenta školy, trvalo často delší čas, než byl vnímán jako právoplatný člen dōjō. Většina škol měla velmi omezený počet studentů a ty, kteří měli být obeznámeni s pokročilými či tajnými technikami či zbraněmi školy, si sōke (hlava školy) velice pečlivě vybíral. Velice často byly techniky shurikenjutsu předávány způsobem z učitele na studenta (tzv. kuden 口伝), málo kdy byly tyto techniky zaznamenány na svitku. Vždy záleželo výhradně na rozhodnutí konkrétního učitele, jestli, kdy a jestli vůbec bude učit toto velmi střežené umění (tajemství) své studenty.

Co se skrývá za názvem shurikenjutsu

Pojďme se podívat na to, co se vlastně skrývá za termínem shurikenjutsu. Slovo shuriken se zapisuje pomocí těchto tří znaků – 手裏剣, a dalo by se doslovně přeložit jako „ruka skrývající čepel“. Když se na to podíváme podrobněji, tak slovo shu 手 znamená ruka. Pro přesný rozbor slova ri 裏 je zapotřebí hlubší znalost japonštiny, ale zjednodušeně význam prezentuje myšlenku „opačný, zadní či skrytý“. V kombinaci s prvním znakem pro slovo shu značí „skrytý v ruce či dlani“. Slovo ken 剣 znamená čepel. Posledním termínem je slovo jutsu 術, jehož význam je „dovednost či umění“.

Historie shurikenjutsu

Historie shurikenjutsu je velice dlouhá, ale zároveň je velice těžké vystopovat konkrétní data a informace o původu jednotlivých škol a tradic. Jednoduše řečeno, je velmi málo historických dokumentů, ze kterých se dá čerpat. Jak už tady bylo zmíněno, techniky samotné byly většinou tajnou součástí učení jednotlivých škol a jako takové se nikde nezaznamenávaly, aby si tak školy udržely své know-how. Jediná dokumentace, která by mohla existovat, by nejspíše byla v rukou dané školy ve formách svitků (tzv. denshō 伝書), jejichž obsah by byl ukazován jen nejvěrnějším studentům školy, a to až po dlouhé době studia. Nicméně postupem času si shurikenjutsu získávalo svou pozornost a dnes v některých školách jsou dokonce tyto techniky učeny veřejně.

Zpět do historie. Techniky házení či vrhání různých předmětů proti oponentovi jsou jedny z nejstarších bojových dovedností, které si člověk osvojoval. Např. vrhání kamenů patří jednoznačně k nejstarším technikám boje od samého počátku lidstva. A i v hluboké historii Japonska se setkáváme s technikami hodů kameny různých tvarů a na různé vzdálenosti.

Jedny z prvních psaných záznamů zmiňujících se o technikách hodu kameny najdeme v kronikách Heike monogatari 平家物語 a Gikeiki 義経記, kde je jsou zmínky o praktikování ishi nage 石投げ, neboli vrhání kamenů. Kameny byly speciálně tvarovány, aby se lépe házely, a říkalo se jim totekibuki 投擲武器, později již zmiňované tsubute 礫, což znamená hodit kámen. Později byly tsubute vyráběny z „železných kamenů“, kterým se říkalo tetsutsubute 鉄礫, a nejspíše se staly předchůdcem plochých senban shurikenů.

V těchto historických spisech jsou techniky házení kamenem nazývány inji uchi 印地打ち nebo jen inji 印地. V těchto materiálech také najdeme termíny, kterými se označovali válečníci, kteří byli mistry v házení kameny. Těmi termíny byly mukaitsubute no mono 向飛礫之者 a kanjya 印地之冠者.

Stará japonská kronika Nihon shōki 日本書紀 (600 let n.l.) se zmiňuje o vrhání kamenů nazývaných Ishihajiki 石弾き. Je ale možné, že v tomto případě bylo pro vrhání kamenů používáno praku. Nihon shōki v této souvislosti zmiňuje jméno císaře Suiko-tennō 推古天皇, který žil mezi roky 554 – 628. Tento císař údajně obdržel dar právě ve formě zbraně ishihajiki od části korejské dynastie (Kōrai 高麗).

Dílo Kojiki 古事記, což je asi nejstarší japonská kronika, popisuje příběh, ve kterém je pasáž, kde princ Yamato Takeru no Mikoto 日本武尊 hodil hashi 箸, (jídelní hůlky) proti běžícímu bílému jelenu. Hashi se zabodla jelenovi do oka tak, že se mu jej takto podařilo zabít. Další historické dílo Man’yoshu 万葉集 z 8. století v jedné své části popisuje vrhání šípů a na jiném místě najdeme poznámku o používání tsubute 礫, placatého kamene k vrhání po nepříteli. Záznamy z války Gosennen no eki 後三年の役 (1083-87 n.l.) nesoucí název Hiyori no ki obsahují pasáž, která popisuje vrhání krátké čepele ukryté v dlani válečníka, shuriken ni utsu (doslova: útok s čepelí v dlani). Podle některých zdrojů může být tato poznámka původem slova shuriken.

Ōsaka gunki 大阪軍記, armádní kronika vojenských záznamů z oblasti Ōsaky, obsahuje část, jež praví: „Tadamasa se uchránil před nepřítelem tím, že vytasil své wakizashi 脇差 a vrhnul je tak, jako by to byl shuriken“. Tvrdí se, že tento muž jmeném Ogasawara Tadamasa 小笠原忠政 (později převzal jméno Ogasawara Tadazane 小笠原忠真) časem vytvořil první skutečný shuriken nazývaný tantō gata 短刀形 z čepele krátkého meče.

Historickou zajímavostí také je, že si techniky shurikenjutsu oblíbil i Miyamoto Musashi 宮本武蔵 (1584 – 1645), který byl jedním z nejslavnějších šermířů japonské historie a autorem knihy Gorin no shō 五輪の書.

V průběhu doby byli válečníci školeni v různých metodách nage waza 投げ技 – hodů s mnoha předměty a zbraněmi – kameny, tyčemi, kopím (yari 槍), krátkým mečem (kodachi 小太刀) či dlouhým mečem (katana 刀). To vše vedlo postupně k vytvoření již specifického umění shurikenjutsu, za účelem házení speciálních plochých nebo tyčovitých kovových předmětů k tomuto účelu vyvinutých – shurikenů.

Po reformách Meiji byly tyto dovednosti potlačovány, a tak začaly pomalu vymírat. Tomu neblaze prospělo i období po 2. světové válce. Mnoho podobných bojových umění bylo potlačeno během okupace, stejně tak jako třeba tradiční umění výroby meče. Ovšem jak se během let zvětšoval zájem a zlepšovalo se porozumění Japonsku, začalo kulturní dědictví této země přitahovat mnoho lidí ze Západu, a tak se japonské kultuře podařilo chytit druhý dech. Škola Shirai ryū shurikenjutsu 白井流手裏剣術 by již dávno neexistovala, nebýt pana Satoshi Saitō 齋藤聰, který znovu oživil umění shurikenjutsu a zařadil jej do cvičení ve škole Negishi ryū. Nyní studenti z celého světa navštěvují Japonsko, aby se mohli tomuto umění učit.

Vývoj shurikenů

Mnohé zdroje popisující vývoj jednotlivých druhů shurikenů jsou nezřídka velmi spekulativní. S určitostí ale můžeme uvést, že se tyto zbraně často vytvářely z nástrojů běžných v daném období. Například se tvrdí, že čepele využívané školami Chishin ryū 知新流, Katori shintō ryū 香取神道流 a Mumyou ryū 無冥流 a některými dalšími byly vyvinuty z japonského hřebíku wakugi 和釘, který byl ideálním materiálem pro vytvoření bō-shurikenu určitého tvaru. Do období Meiji 明治 byly tyto hřeby hranaté a měly různou sílu a délku podle použití. Až v průběhu doby, většinou po reformách Meiji, se jejich tvar změnil na kulatý.

Shurikeny, jejichž tvar více připomíná jehlu, jak se zdá, zřejmě vycházejí z předmětů, jako jsou jídelní hůlky nebo jehlice do vlasů. Otázkou je, zda čepele tohoto typu byly vytvořeny pro účely házení proti protivníkovi a nebo se přeměnily ve vrhací zbraň až časem. Některé zdroje totiž uvádějí, že se shurikeny prvotně používaly spíše jako ruční zbraně než pro vrhání. V rámci výuky bojových umění Bujinkan dōjō 武神館道場 se studenti seznamují s využitím shurikenu drženého v dlani, a to jak s hira-shurikeny, tak i s bō-shurikeny. V Togakure ryū se také využívalo čepelí typu bō-shuriken společně v kombinaci se shuko 手虎, což byla specifická zbraň pro tuto školu připomínající drápy. Zasunutí bō-shurikenu za obruč shuko na dlani umožnilo bojovníkovi vytvářet daleko více zničující útoky, údery a seky rukou.

Yasuyuki Otsuka sensei 大塚保之先生, představitel školy Meifu shinkage ryū shurikenjutsu 明府真影流手裏剣術, slyšel o bō-shurikenech, které byly vyráběny z části náčiní pro zemědělské práce – senbakoki 千歯扱き. Podle něj je senbakoki jedním z možných předchůdců čepelí typu bō-shurikenu. Senbakoki je nástroj s několika hroty, kterým se „pročesávala“ rýže či obilí. Údajně byl vyvinut někdy během období Tokugawa (Tokugawa jidai 徳川時代, 1603 až 1867).

Jak už bylo zmíněno, bylo mnoho předmětů, které mohly být používané jako shurikeny. Mezi tyto předměty patří například kunai 苦無, kogai 笄, kozuka 小柄, hashi 箸, hibashi 火箸 a hari 針 a wakugi 和釘. Všechno jsou to dlouhé tenké předměty tvarované jako nožíky nebo jehly používané k tradičním nebo domácím oděvům a jsou známé díky možnosti jejich okamžitého vržení jakožto zbraně. Dalo by se říci, že byly spíš příležitostnou zbraní, neboť byly vždycky při ruce a daly se dobře házet. Až později, díky jejich dostupnosti, se tyto předměty začaly používat jako skrytá zbraň, není ovšem žádná tradiční škola, která by je výhradně používala.

Kogai je v základu dlouhá špičatá kovová tyčka, u které nedokážu přesně říci, k jakému účelu původně sloužila. Ví se, že se používala jako tradiční japonská ozdobná spona do vlasů. Některé zdroje uvádějí, že se používala jako drbátko hlavy nebo jako čistič nehtů. Jisté je, že se jednalo o víceúčelový nástroj vhodný i k vrhání jakožto zbraň.

Kozuka je malý nožík, který se zasouval do boku sayi 鞘, pochvy meče. V takto upravené saye byl na druhé straně ještě otvor i pro kogai, a tak mohly oba tyto nástroje tvořit součást soupravy meče.

Hashi jsou jídelní hůlky, které byly tradičně vyráběny z bambusu či jiného dřeva. Některé z nich se vyráběly z kovu, a tak se daly poté použít jako vrhací zbraně. Říká se, že zakladatel Daito ryū aikijūjutsu 大東流合気柔術, Sōkaku Takeda 惣角武田, u sebe nosíval vlastní sadu hůlek, které byly na jednom konci upravené do špičky a připravené změnit se kdykoli v účinnou zbraň.

Hibashi jsou kovové hůlky nebo kleště pro manipulaci se žhavým uhlím. Yasuyuki Otsuka věří – i když to nemůže podložit důkazy – že hibashi byly předchůdcem čepele vyvinuté školou Shirai ryū 白井流.

Hari jsou pletací jehly, jež byly vyráběny v mnoha délkách a tloušťkách podle toho, k jakému účelu sloužily. Otsuka sensei se domnívá, že velké těžké jehly určené k sešívání kůže byly předchůdcem čepelí využívaných školou Negishi ryū 根岸流. To by vysvětlovalo, proč má mnoho čepelí školy Negishi ryū na svém konci kroužky nebo otvory. Je možné, že se pak do otvorů nebo kroužků navlékaly střapce nebo šňůrky, což v boji umožňovalo snazší tasení nebo přichystání zbraně.

Wakugi jsou ručně kované ocelové hřebíky, které se vyskytovaly v délce od 3 cm až do 60 cm. Někdy byly nazývány také termínem nihonkugi. Tvar takového hřebíku byl různý. Někdy byla hlava vytvarovaná do čtverce, jindy se jednalo o skobovitě zahnutý konec hřebíku.

Uchine 打根

V rámci shurikenjutsu vzniklo ještě jedno odvětví, tím byly techniky házení zbraní, které se jmenovaly uchine. Uchine byly jakousi krátkou obdobou kopí či chcete-li oštěpu. Na konci těla/ratiště uchine byly připevněny letky z peří, podobně jako je tomu u šípů. V některých variantách bylo na tělo této zbraně připevněno lanko, díky kterému bylo možné stáhnout zbraň po odhození zpět, aby mohla být znova použita. Tento krátký oštěp byl házen z držení jednou rukou.

I v případě zbraně uchine se můžeme setkat s alternativními názvy používanými různými tradicemi. Mezi ně patří např. tetsukiya 手突き矢 (šíp házený rukou), nageya 投げ矢 (vrhací šíp) či třeba futoya 太矢 (velký robusní šíp).

Když se zde zabýváme vývojem těchto zbraní, musíme uvést jednu skutečnost, a to tu, že školy zahrnující shurikenjutsu byly velice často zaměřeny hlavně na techniky meče kenjutsu 剣術. Některé zdroje tvrdí, že se některé shurikeny kovaly stejným způsobem jako čepele japonských mečů. Byly tedy vyrobeny z velice pevné a tvrdé oceli. Ale podle mého názoru to bylo spíše ojedinělé. Ve většině případů byly shurikeny vyráběny z běžně dostupného materiálu a jejich úprava nebyla zdaleka tak precizní. Důvod byl ten, že se shurikeny většinou po odhození ztratily nebo zůstaly v oponentovi či zabodnuté v zemi. Jejich hlavním účelem bylo zpomalit protivníkův postup či odvést jeho pozornost. Pokud by byly kované a pečlivě opracovávané, stálo by jejich vytvoření mnoho času a úsilí a rozhodně by se jen tak nenechávaly zahozené po prvním použití.

V současnosti se můžeme setkat s mnoha rozdílnými druhy shurikenů, což naznačuje, že vývoj umění boje s touto zbraní byl spíše nejednotný a mezi školami a oblastmi izolovaný. Podle Yasuyuki Otsuky nebyl žádný standard nebo formát pro výrobu nebo použití shurikenu, na rozdíl od japonského meče, což napomohlo k vytvoření různých tvarů shurikenů jednotlivými školami. Chikatoshi Someya 親俊染谷 se pokusil vytvořit jakousi kategorizaci shurikenů ve své knize „Shuriken gihō 手裏剣技法“, ovšem přiznal, že bez historických záznamů je taková kategorizace značně spekulativní a je mnoho příkladů, které do jeho kategorizace nesedí.

Druhy shurikenů

Pokud bychom to chtěli hodně zjednodušit, tak existují pouze dva základní typy shurikenů – bō-shurikeny 棒手裏剣 a shakeny 車剣 neboli hira-shurikeny 平手裏剣. Bō-shurikeny jsou delší tenké čepele na konci vykované či zbroušené do špičky s různou tloušťkou a tvarem. Hira-shurikeny jsou kovové tenké pláty s různým počtem hrotů, nejčastěji ve tvaru „hvězdice“.

Bō-shurikeny 棒手裏剣

Bō-shurikeny se rozdělují na několik základních tvarů. Prvním je tvar podobný dlouhé jehle, kterému se říkalo hari gata 針形. Druhý tvar vychází z prvního, je mu dosti podobný, ale je hranatý. Takovému shurikenu se říkalo kugi gata 釘形. Dalším typem, který tady zmíním, je tantō gata 短刀形. Tyto shurikeny měly tvar velmi podobný noži. U všech uvedených typů bylo možné se setkat s mnoha tvary a s různými rozměry.

Hira-shurikeny 平手裏剣

Ohledně hira-shurikenů 平手裏剣 existovalo také veliké množství tvarů a druhů. Typickým zástupcem základního druhu hira-shurikenu je senban shuriken 銛盤手裏剣, který byl používán shinobi 忍び školy Togakure-ryū ninpo taijutsu 戸隠流忍法体術. Původ senban shurikenu není znám, jak už to v této oblasti bývá, ale dá se předpokládat, že by se mohlo jednat o podložky, které jsou vkládány pod hřeby používané pro spojení dřevěných ploch. Další teorie tvrdí, že by se mohlo jednat o tesařskou pomůcku sloužící pro vytahování hřebů ze dřeva. Z tesařského nástroje na vytahování hřebů údajně také vycházejí teppany 鉄板, které jsou větší verzí senban shurikenu, jejich šířka může být až 12 cm. Do této skupiny shurikenů se většinou zařazují i tsubute 礫(つぶて), což byly v podstatě kameny změněné a vytvarované ve vrhací předměty. Rád bych zde uvedl ještě hishigane 菱金, což byly mince, které měly někdy i nabroušené okraje. Pro tento typ hvězdicových čepelí existovalo také mnoho dalších termínů: jujiken 十字剣, shaken 車剣 (v tomto zápisu kanji je někdy termín čten jako kurumaken 車剣) atd.

Mezi školy využívající hira-shurikenů patří především školy ninjutsu – Iga ryū 伊賀流 a Kōga ryū 甲賀流, tedy školy fungující v provinciích Iga a Kōga, ale také např.: Togakure ryū 戸隠流, Koden ryū 狐伝流, Kobori ryū 小堀流, Taisha ryū タイ捨流, Ikeda ryū 池田流, Yagyū ryū 柳生流, Yagyū shinkage ryū 柳生新陰流, Araki ryū 荒木流, Ryūsei ryū 流星流, Shoshō ryū 諸賞流, Hōten ryū 法典流 a další. Zcela jistě existují ještě další školy ovládající tyto zbraně.

Hira-shuriken je v porovnání s bō-shurikenem vnímán jako méně nebezpečná varianta těchto zbraní. Ano, míra schopnosti zabít oponenta samotným hodem je velmi malá, ne-li nemožná, ale pokud se podíváme na možnost využívat hira-shuriken jako zbraň sevřenou v dlani v technikách na krátkou vzdálenost, rozdíl se smaže. Co je také zajímavé, musíme si uvědomit, že je mnoho různých způsobů jak využít tvaru hira-shurikenu. Ve škole Togakure ryū se senban shuriken obalil z jedné strany skrze středový otvor látkou namočenou do hořlaviny. Pokud se takto upravený shuriken zapálil a hozením se zabodl do dřevěné konstrukce domu, snadno vznikl požár. Takovýto shuriken mohl být pouze obyčejně hozen na střechu budovy, aby spáchal stejnou službu. Podobné taktiky jsou specifické pro školy shinobi.

Shurikenjutsu dnes

Pokud se podíváte na školy bojových umění, které obsahují ve svých osnovách umění shurikenjutsu, vždy se bude jednat o školy zaměřující se na techniky hodu čepelí typu bō-shuriken. Důvodem je skutečnost, že vytvořit kvalitní hod hira-shurikenem není příliš složitá věc oproti hodu s bō-shurikenem, u něhož je potřeba osvojit si mnoho detailů, aby se docílilo opravdu kvalitního hodu. Navíc bō-shuriken je vnímán jako zbraň, která má potenciál při zasažení oponenta jej usmrtit, hira-shuriken tento potenciál nemá. Ono když se podíváme na historii, najdeme v ní mnoho škol se zaměřením na shurikenjutsu, avšak nenajdeme žádnou, která by se věnovala pouze a jen hodu hira-shurikenem. Na druhou stranu najdeme školy zaměřené pouze na techniky s bō-shurikeny (Shirai ryū, Negishi ryū atd.).

Nicméně uchování tradic shurikenjutsu do dnešních dnů nebylo moc jednoduché. Prvně bylo jen velice málo lidí opravdu vysoce vyškolených v tomto umění. Pak také mnoho škol nebylo předáno dalším generacím a nebo dokonce najdeme i školy, o kterých se říká, že byly jednogenerační. Taková škola byla vytvořena jedním konkrétním člověkem a bohužel také s jeho smrtí zanikla. Mezi tyto školy patří např. Ikkū ryū 一空流, Mōri ryū 毛利流 a Shōsetsu ryū 正雪流.

Přesto to všechno se shurikenjutsu uchovalo i pro dnešní generaci studentů tradičních bojových umění. Veliký vliv na to mělo to, že mnohé koryū bujutsu 古流武術, tradiční staré školy bojových umění, měly tyto dovednosti také zahrnuty ve své výuce. Vzhledem ke způsobu, jakým se umění předávalo, to jest od učitele k žákovi nebo od velmistra k jeho následníkovi, podařilo se tyto školy zachovat i přes ty nejtíživější a nejtěžší časy. Toto platí například pro školy Katori shintō ryū, Tatsumi ryū 立身流, Yagyū shingan ryū 柳生心眼流, Kukishinden ryū 九鬼神伝流, Togakure ryū 戸隠流, Maniwa nen ryū 馬庭念流 atd.

Dnes se zdá, že shurikenjutsu nabývá stále větší popularity. Informace jsou dnes daleko snadněji dostupné, než tomu bylo dříve, a tak se umění shurikenů vyučuje i v mnoha dōjō 道場 bojových umění, které nemají přímou historickou vazbu k shurikenjutsu. Například v dōjō Iwama aikidō 岩間合気道 v prefektuře Ibaraki 茨城 mají studenti veliký zájem naučit se dovednosti shurikenjutsu, které tak dobře ovládal jejich učitel Morihito Saitō 斉藤守弘.

Přístup k tomuto umění byl donedávna dost omezený, studenti museli podepsat přísahu odpovědnosti a ještě k tomu získat povolení od samotného velmistra, který posoudil, zda se mohou umění učit.

Později, když se kov stal mnohem dostupnějším, jak díky importu, tak díky zlepšení ve zpracovávání rudy, se shurikeny začaly vyrábět účelově, zejména ve školách, které měly tradici v jejich používání. Všechna dōjō nebo rodiny měly většinou svého kováře, kterému řekly o ukování čepelí, když bylo třeba. Většina sōgō budō 総合武道, neboli bojová umění, která obsahují více disciplín a zabývají se i technikami shurikenjutsu, jako třeba Yagyū shingan ryū, Katori shintō ryū atd., přebírala zpočátku všechny inovativní nápady jedinců do svého učení. Dovednostem se začala dávat forma, aby se daly lépe trénovat, předávat a uchovat pro další generace studentů. Jakmile se uchytila tradice předávání forem v dané škole, přijal se i jakýsi základní tvar čepele a díky tomu má každá škola pro sebe typický tvar shurikenu, který se později začal dělat na míru pro danou školu. Je stále mnoho učitelů tradičních bojových umění, kteří nadále vyučují zacházení s shurikeny a pokračují v jejich vývoji. Příkladem takového člověka je sōke 宗家 (velmistr) školy Meifu shinkage ryū, pan Yasuyuki Otsuka. Otsuka sensei převzal učení svého učitele jménem Chikatoshi Someya, vyučujícího Katori shinto ryū. Chikatoshi Someya byl osobou nanejvýše fundovanou v oblasti shurikenjutsu. Své znalosti kromě jiného také sepsal ve své knize Shuriken gihō. Své znalosti starých forem shurikenjutsu propracovával do největších detailů a některé z nich upravil pro dnešní chápání vrhacích zbraní. Otsuka sensei studoval několik let po boku Someyi senseie a pokračuje dál v hlubokém studiu těchto dovedností a vývoji jejich technik. Otsuka sensei se také zná s některými velmi zručnými kováři, kteří mu vyrábějí kvalitní čepele pro trénink technik v jeho škole. Je ovšem také spousta dalších škol, které pokračují ve striktní výuce, aby mohly dál předávat svou tradici a bezpochyby své čepele získávají stejným způsobem.

Techniky shurikenjutsu

Jednou z věcí, na kterou se mnoho lidí ptá, je doletová vzdálenost, na kterou lze využít techniky hodu se shurikeny. Na tuto otázku není úplně jednoduchá odpověď. V první řadě záleží na typu používaného shurikenu. Každá čapel má své specifické vlastnosti, které se projeví během samotného hodu. Také záleží na schopnostech konkrétního člověka. Nicméně např. Hatsumi sensei udává ve svých pracích, že účinná vzdálenost využití hira-shurikenů je někde mezi 6 – 9 metry. V případě účinné délky hodu bō-shurikenů může být vzdálenost o něco málo delší, ale ne o mnoho. Samozřejmě je možné zasáhnout vzdálenější cíl. Například Otsuka sensei během svého pražského semináře, který jsem měl možnost spolupořádat, opakovaně demonstroval hod na vzdálenost cca 15 metrů. Nicméně pravdou zůstává, že se vzrůstající vzdáleností se zmenšuje přesnost hodu a samo sebou i jeho síla. Yasuyuki Otsuka sensei tvrdí, že dobrá vzdálenost pro účinný hod způsobem jiki dahō 直打法 (to je pozice shurikenu v ruce, kdy špička směřuje z dlaně ven) je okolo 7 metrů.

Pro zajímavost zde můžeme uvést názor představitele školy Shirai ryū shurikenjutsu 白井流手裏剣術 jménem Shirakami Ikku Ken 白上一空軒, který na základě svých bohatých zkušeností tvrdí, že většina studentů je schopna velice rychle dosáhnout úspěšnost svých hodů na vzdálenost 3,5 až 4,5 metru. Nicméně každé prodloužení délky hodu o jeden krok vzad spotřebuje průměrně studentům shurikenjutsu, okolo tří let usilovného tréninku, než získají schopnost jistého hodu na tuto vzdálenost.

Osobně si myslím, že v případě skutečného hodu nejde ani tak o vzdálenost, ale o správné načasování hodu proti oponentovi a také o schopnost vytvořit technicky správný hod. Každá ryū 流 (v našem vnímání “škola”) má svůj specifický způsob práce rukou i těla při samotných technikách shurikenjutsu. Je velmi zajímavé vidět různé způsoby efektivního provedení hodu. Bylo by velice těžké určit školy, které mají nejlepší techniku. Navíc si myslím, že by to bylo nejen nevhodné, ale také ignorující ostatní aspekty jednotlivých škol. Nic takového nejde říci. Co můžeme zmínit, jsou dvě školy, které se v současné době skoro výhradně specializují na techniky shurikenjutsu, těmi jsou Meifu shinkage ryū a Negishi ryū.

Pojďme ještě zmínit některé další školy bojových tradic, které obsahují techniky shurikenjutsu. Jsou to např.: Daitō ryū 大東流, Enmei ryū 円明流, Kobu Jitsuyo ryū 講武実用流, Kashima shin ryū 鹿島神流, Kobori ryū 小堀流, Kukishin ryū 九鬼神流, Kukishinden ryū 九鬼神傳流, Mou en ryū 孟淵流, Mōri ryū 毛利流, Shingetsu ryū 心月流, Shosetsu ryū 正雪流, Taisha ryū タイ捨流, Takemura ryū 竹村流, Takenouchi hogan ryū 竹内判官流, Tatsumi ryū hyōhō 立身流兵法, Togakure ryū 戸隠流, Tsugawa ryū 津川流, Tendō ryū 天道流, Teihozan ryū 提宝山流, Tanba ryū 丹羽流, Tatsumi ryū 立身流, Yagyū shingan ryū 柳生心眼流, Yagyū shinkage ryū 柳生新陰流 a další. Podle tohoto skromného přehledu můžeme vidět, že techniky vrhání různých tvarů čepelí je součástí mnoha škol.

Umění shurikenjutsu nebylo pouze a jen výhradní záležitostí mužů. Naopak se mu v historii věnovalo mnoho žen a manželek samurajů 侍. Důvodem obliby u žen byla skutečnost, že se při boji na delší vzdálenost smazávaly fyzické rozdíly mezi mužem a ženou. I slabší žena dokázala správnou technikou vážně poranit či dokonce zabít mužského protivníka. Poměrně rozsáhlý text o ženském tréninku shurikenjutsu najdete v knize Shurikendō my study of the way of the shuriken od autora jménem Shirakami Ikku Ken 白上一空軒, který byl představitelem školy Shirai ryū 白井流.

I novodobí mistři japonských bojových umění si našli oblibu v tomto umění a zařadili ho tak do osnov v jejich dōjō. Takovým člověkem byl například také Sōkaku Takeda 武田惣角 (1859 – 1943), představitel školy Daitō ryū jūjutsu 大東流柔術

Naštěstí tradice pokračuje dál…

---

---

Zajímavá literatura s tématikou shurikenjutsu:

• Sengoku ninpō zukan 戦国忍法図鑑 – napsal Masaaki Hatsumi 良昭初見
• Historie a tradice ninjutsu – napsal Masaaki Hatsumi 良昭初見
• Shuriken 手裏剣 – napsal Kanji Naruse 成瀬関次
• Shurikenjutsu no susume 手裏剣術のススメ – napsal Yasuyuki Otsuka 保之大塚
• Shuriken gihō 手裏剣技法 – napsal Chikatoshi Someya 親俊染谷
• How to learn Meifu shinkage ryū – napsal Yasuyuki Otsuka 保之大塚
• Shurikenjutsu nyumon 手裏剣術入門 – napsal Chikatoshi Someya 親俊染谷
• Zukai shurikenjutsu 図解手裏剣術 – napsal Seiko Fujita 藤田西湖
• Shuriken no sekai 手裏剣の世界 – napsal Shirakami Ikku-ken 白上一空軒
• Shurikendō my study of the way of the shuriken – napsal Shirakami Ikku-ken 白上一空軒
• Japanese Throwing Weapons – napsal Danny Fletcher

---

Použité zdroje k textu:

kniha Shuriken – autor Naruse Kanji
kniha Shuriken da-hō – autor Chikatoshi Someya
kniha Shuriken no sekai – autor Shirakami Ikku Ken Eizō
kniha Sengoku ninpō zukan – autor Masaaki Hatsumi
kniha Historie a tradice ninjutsu – autor Masaaki Hatsumi
kniha Zukai shurikenjutsu – autor Fujita Seikō
kniha Shuriken-dō: My study of the way of the shuriken – autor Shirakami Ikku Ken Eizō
kniha Shurikenjutsu no susume – autor Yasuyuki Otsuka
www.secrets-of-shuriken.com.au
archív Bujinkan Dōjō Prague

---

(c) 2012, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com

Poznámka ke článku: tento text byl připraven na konci roku 2011 a byl publikován v časopise “Fighter’s magazín”. O rok později byl článek upraven do této verze pro náš web a byl doplněn dalšími fotografiemi. Bohužel se našli lidé, kteří části textu bezostyšně “vykrádali” a publikovali je pod svým jménem ve svých článcích bez jakéhokoliv uvedení zdroje jen proto, že sami chtějí, aby byli vnímáni jako odborníci.