Efektivita bojových umění
V dnešní době jsou bojová umění čím dál tím statičtější a strnulejší a jejich formy (kata) přísnější. Nicméně v boji mezi dvěma protivníky zvítězí ten, kterého pohyby jsou přirozenější a volnější.
Hatsumi sensei, zakladatel bujinkanu tohle vysvětluje v rozhovoru, který byl na toto téma zaměřen.
Bernard Bornas: Pokud je člověk v každodenním životě ztuhlý nebo napjatý, může to poukazovat na nedostatek sebedůvěry, strach nebo „pocit nespokojenosti se sebou samým.“ Jak to, že bojová umění jsou dnes tak statická a strnulá? Bylo to takhle vždy?
Hatsumi sensei: Samozřejmě, že ne. Bojová umění byla původně vyvinuta k tomu, aby byla používána, a v tomhle smyslu byla součástí bushiho (bojovníkova, samurajova) způsobu života. V té době tudíž nemohla být strnulá.
Bernard Bornas: V Japonsku jsou slova Seigatsu (život, existence) a Shizen (příroda) často používány v společném kontextu. Má to nějaký souvis s tím, co učíte?
Hatsumi sensei: Samozřejmě! To, co není přirozené, není v harmonii se životem. Život se neustále mění, všechno se přirozeně vyvíjí, nic není statické. Z téhle perspektivy je všechno, co zůstává bez pohybu, nepřirozené a tudíž, vzhledem k tomu, že to jde proti přírodě, odsouzeno k zániku.
Bernard Bornas: Platí to i u bojových umění?
Hatsumi sensei: Jistě. Strnulý styl „nových bojových umění,“ které vznikli v době míru po skončení období Edo, nebyly určeny k použití (třída samurajů byla rozpuštěna) a proto nemají nic společného s opravdovými a tradičními bojovými uměními „Kakuto nihon kobujutsu.“
Bernard Bornas: Ani pokud jsou chápány pouze jako sebeobrana?
Hatsumi sensei: Teď vážně – žádný člověk, který se živí bojem by nepoužil některé z těchto strnulých (a tuhnoucích) stylů během ochranné mise, nebo jakékoliv jiné akce, kde by byly v sázce životy. V takové operaci být statický znamená riskovat životy společníků nebo i svůj vlastní. V podobné situaci (jako i v mnoha jiných), závisí naše přežití na naší pohyblivosti a schopnosti se přizpůsobit. Nic neproběhne na sto procent tak, jak jsme to procvičovali na tréninku. Přežití v reálném boji vyžaduje mnoho kreativity – konvenční formy (kata) jednoduše nemohou být poskládány do fungujícího celku. Když jsem učil instruktory speciálních jednotek (FBI, CIA, SAS), velice dobrý dojem na ně udělal můj styl pohybu během boje – zdál se jim přirozený a v mnohém podobný tomu, co sami zažili během operací.
Bernard Bornas: Mnoho učitelů vede své hodiny, jako kdyby se jednalo pouze o další předmět. Neberou v úvahu, že to, co učí své studenty na tatami, se pro ně může stát mimo dōjō nebezpečné. Mnohé techniky pádů nefungují tak dobře venku na chodníku, některé techniky kontroly soupeře na zemi nefungují tak dobře proti více oponentům atd. Když k nim nepřistupujeme jako k součásti edukačního a sportovního programu, který se odehrává v dōjō, mnohé techniky nemají v reálném boji žádné využití.
Hatsumi sensei: Samozřejmě! Faktem je, že třeba členové speciálních jednotek netrénují v dōjō nebo na tatami, ale mají k dispozici plně vybavené repliky ulic nebo bytů. Pro tyhle lidi není umění boje sportem nebo byznysem, ale součástí každodenního života. Nesnaží se prodat nebo zvítězit v souboji, pro ně mají bojová umění ten skutečný význam: ochranu a záchranu životů.
Bernard Bornas: Znal jsem vysokoškolské studenty, kteří si natolik zvykli na bezpečí kampusu (jídelny, tělocvičny, studovny, koleje atd.), že si již ani neplánovali najít zaměstnání ve svém oboru, ale chtěli zůstat učit. Nechtěli opustit kuklu a vkročit do skutečného života; raději zůstali v bezpečí svého malého přístavu. Stejný fenomén existuje i v bojových uměních – někteří studenti se cítí chráněni v exotické a anachronické struktuře dōjō, které je světem samo o sobě a nechtějí jej opustit. Velice brzy tyhle osoby začnou toužit po tom, aby se staly samy senseiem – chtějí být těmi, koho ostatní respektují pro uchovávaní ztracených znalostí. Tohle zabíjí bojová umění, protože je přetváří v pouhý produkt určený ke konzumaci a jejich původní ochranní role se smrskne na zajištění příjmu učiteli (prodejcovi forem).
Hatsumi sensei: Chápu, na co narážíte. Na Západě existuje velký rozdíl mezi dōjō a životem mimo něj. V Japonsku tomu tak není, poněvadž dōjō je integrální součástí naši kultury a tudíž pro nás není exotické. V tradičním smyslu je dōjō místem, kde cvičíme způsoby hledání „osvícení,“ proto musí být všude. Zároveň se tréninky musejí odehrávat také v přírodě a cvičení nesmí být limitováno otevírací dobou dōjō. Přestaneme snad žít, když vyjdeme z dōjō?
Měl jsem tu čest potkat Takamatu senseie a stát se jeho studentem. Takamatsu sensei se učením bojových umění neživil (vlastnil malou čajovnu v Kashihara-shi na předměstí města Nara), nicméně více než deset let strávil v Číně jako osobní strážce posledního císaře Pou Hi. Víckrát čelil odhodlaným a ozbrojeným protivníkům a musel v reálné situaci použít učení ninjovských mistrů. I jako osmdesátiletý byl Takamatsu pořád mimořádně schopný, bez ohledu na svou ne moc velkou výšku a váhu. Nepoužíval silu nebo rychlost, protože ty se s věkem vytrácejí, a stejně byl hrozivý. V jeho rukách jsem se stal pouhým hmyzem, a to jsem byl, v době když jsem ho potkal, mistrem moderních bojových umění
Bojové umění, které klade důraz na svalovou sílu, může být nanejvýš koníčkem, aktivitou vhodnou pro trénink mladých atletů. Časem ale budou muset bojová umění přestat trénovat, protože s věkem se jejich efektivita vytratí (možná pak začnou učit?). To, co učím já, budete moct trénovat až do smrti. Takamatsu sensei trénoval pravidelně a bez problémů, i když mu táhlo na osmdesátý rok života.
Bernard Bornas: Mnozí studenti musí přestat s tréninkem kvůli artritidě nebo osteoartróze, která se objeví jako výsledek „nepřirozeného“ tréninku jejich těl. A co všechna ta vykloubená ramena a kolena, ke kterým dojde během „sportovních utkání“? (Za účast na takovém utkání pak atlet draze platí). Bylo pro mě velikým štěstím, že jsem vás potkal, protože jsem začínal mít problémy s koleny a lokty po více než dvaceti letech úderů do vzduchu.
Hatsumi sensei: V životě plyne všechno přirozeně, nic není kostrbaté. Mnoho bojových stylů ve vás doslova vyvolá představu starých němých filmů z dob ranní kinematografie, kde obrázky jakoby přeskakovali z jednoho pohybu na druhý, když vidíte studenty cvičit kata. Je tohle přirozený způsob pohybu? Není možné, aby jste takhle šli po ulici bez povšimnutí (a to rozhodně není účel budō).
Bernard Bornas: Jelikož energie (ki) plyne svobodněji v uvolněném těle, nebrání tedy ztuhlé tělo plynutí těchhle vnitřních energií?
Hatsumi sensei: Rozhodně. Co není přirozené, nám z dlouhodobého hlediska škodí. (V japonštině se „nemoc“ řekne „Byōki“ a to slovo se skládá ze znaků znamenajících „nepořádek, disharmonii“ – „Byō“ a „životní energii, ducha“ – „Ki“.)
Bernard Bornas: Co by se dalo říct o budoucnosti budō ve světě?
Hatsumi sensei: Ve skutečnosti v Japonsku, stejně jako jinde, mají styly, které jsou příliš ztuhlé nebo striktní, tendenci vymizet. Lidé půjdou raději trénovat bojové sporty, kde se můžou vyjádřit svobodněji (wrestling, free fight atd.). Japonci v dnešní době nemůžou ztrácet čas věcmi, které nemají použití v každodenním životě, v práci či v rodině. Méně než 1 % Japonců dnes trénuje bojová umění. Mladí lidé si raději zvolí fotbal nebo baseball, kde si rozvíjejí týmovou práci a ti ostatní si vyberou golf pro koncentraci a postavení těla. Za několik let budou mít o budō v Japonsku zájem pouze cizinci. To je hodně vážná situace, protože lidi za Západu mají rádi formy (dají se kodifikovat jednodušeji než „feeling“). Učitelé bojových umění mají rostoucí tendenci vytvářet čím dál tím formálnější a exotičtější formy, aby uspokojili své zahraniční klienty/studenty.
Takhle se z toho stává pouhé představení a živnost, zatímco skutečné bojové umění upadá v zapomnění (pokud není rovnou vědomě ignorováno kvůli své nedostatečné ziskovosti). Velká většina ne-japonců si utvořila povědomí o bojových uměních prostřednictvím filmů (většinou amerického původu) a očekávají, že v dōjō najdou to, co viděli ve filmech. Učitel se velice často a profesionálně přizpůsobí, aby si své klienty udržel…
Bernard Bornas: Cizinci přijíždějí do Japonska, aby se naučili pravému bojovému umění a dostávají Katy speciálně pro ně vytvořené. Dalo by se říct, že jsou klamáni.
Hatsumi sensei: Cizinci mají zkreslený pohled na Japonsko a na budō. Mnozí objevili samuraje a bushidō skrze román „Shōgun.“ Co mnoho z nich neví, je, že knihu „Bushidō“ napsal Inazo Niobe (vysokoškolský student) v roce 1899, tj. 32 let po zmizení posledního samuraje. Navíc byla jeho kniha založena na epickém příběhu zachyceném v jedenácti svazcích (Hagakure kikigaki), napsaném jako vzpomínka na bojovníky zpřed 150 let mnichem Yamamotem Tsunetomem. Kniha prostřednictvím svých příběhů vyzdvihuje ideu, že „cestou bojovníka je smrt.“ Předtím, než se stal mnichem, sloužil Yamamoto Tsunetomo jako účetní u klanu Nabeshima, takže neměl žádné vlastní zkušenosti s bojem a ani neovládal bojová umění. Jak vidíte, ani kniha „Bushidō, cesta samuraje,“ ani její předloha, „Hagakure kikigaki, Poznámky sesbírané ve stínu listů,“ nebyly napsány bojovníky, nýbrž snícími a nostalgickými intelektuály během období míru a nemají tedy nic společného s podstatou budō. Jsou to právě tyhle romantické obrazy z jiného času a jiného světa, které lákají zahraniční studenty do naší země. Teď asi chápete, proč jim většina učitelů (ultra-nacionalisté a ultra-konzervativci) prodává to, po co přišli – obrázky z pohlednic s exotickým kouzlem, jinými slovy východní folklor.
Bernard Bornas: Je opravdové umění pro lidi ze Západu natolik složité?
Hatsumi sensei: Právě naopak. Jak jste sám pochopil, opravdové umění je natolik přirozené, že se z něj nedá udělat byznys; je v každém z nás (instinkt nutný k přežití?). Co se mě týče, neučím své studenty technikám, spíš se snažím jejich pohyby zjednodušit, přimět je, aby k tomu přistupovali volněji, nebo, pokud chcete, opravuji nepřirozené prvky v jejich chování. V jistém smyslu je chráním před ztuhlostí.
Bernard Bornas: Takže v podstatě opravujete jejich slabá místa?
Hatsumi sensei: Ano, vracím věci zpátky na místo. Přes 30 let jsem se živil jako chiropraktik a nedělal jsem nic jiného než dával věci zpátky na místo.
Bernard Bornas: Nicméně pořád předáváte dál zděděné znalosti devíti tradičních škol bujutsu a ninjutsu v rámci bujinkanu…
Hatsumi sensei: Jistě. A díky praktikování těchto umění můžu pomoct mým studentům být efektivnějšími v každodenním životě. Tradice v bojových uměních vždy znamenala schopnost zlepšovat se, přizpůsobit se době, ve které bylo dané umění trénováno, takže se stávalo stále efektivnějším a „praktičtějším.“ Když se v Japonsku objevili palné zbraně (pistole a pušky přivezli Portugalci a Holanďané kolem roku 1540), zbroje (yoroi i kabuto) bylo nutné zesílit, aby vydržely nápor těchhle nových zbraní (užití kterých chápali konzervativní bojovníci jako nečestný a zbabělý akt nemající obdoby). Poté, co byly zbroje vylepšeny, vícero škol napadlo upravit své zbraně a techniky boje, aby byly účinnější. Proto je meč školy Shindenfudō ryū delší a hrubší než běžná katana. Podobně se techniky jednotlivých škol přizpůsobily regionu, kde byly vyvinuty (geografie a povaha terénu). Je logické, že boj na zabláceném rýžovém poli se liší od boje na strmých svazích hory, na pláži, v bambusovém lesíku nebo v domě. Škola Kukishinden ryū má velmi nízké a stabilní postoje, protože jedním ze zdrojů pro techniky téhle školy bylo námořnictvo (Kuki suigun). Když bojujete na lodi, stabilita je klíčová.
Bernard Bornas: Pouze málo lidí ví, že existuje mnoho různých typů mečů v závislosti na časovém období a klanu. Dokonce i ninjové měli svůj vlastní typ meče, ninjatō.
Hatsumi sensei: Ano, meč školy Togakure ryū je asi o třetinu kratší než běžný meč – to umožnilo ninjovi tasit pomocí levé i pravé ruky, i když byl nesen tradičním způsobem. Navíc tihle výzvědní agenti (ninjové) museli být schopni se plížit v jakémkoliv prostředí a tasit meč a bojovat kdekoli, pokud byli odhaleni a neměli možnost utéct. Například pro boj v podkroví je vhodnější kratší čepel.
Bernard Bornas: Takže tradiční styly nejsou tak statické, jak nás tomu učí na Západě?
Hatsumi sensei: V žádném případě. Tradicí je pouze vyhrát, přežít – a abyste to dosáhli, musíte se neustále přizpůsobovat. Jedině „feeling“ příznačný pro každou ze škol se nemění, protože je podstatou ryū. Je to právě podstata devíti škol, co dnes vyučuji a co nás obohacuje a zefektivňuje.
Bernard Bornas: Ale dnes přece nikdo v boji nepoužívá meč nebo kopí.
Hatsumi sensei: Samozřejmě, že ne, ale ať používáte k obraně jakoukoli zbraň, je to duch bojovníka, který vám umožní zvítězit a přežít. Pokud špatně odhadnete vzdálenost nebo ztratíte kontrolu nad svým dechem (emocemi) a rovnováhou, zda již na bojišti nebo jinde, všechno to vyjde nastejno, přičemž nezáleží na tom, zda bojujete ze zbraní, nebo ovládáte vozidlo či nějaký nástroj. Podmínky se mění, ale vaše slabé stránky zůstávají. Člověk vždy spadne na stranu, na kterou se naklání.
Bernard Bornas: Takže učíte hlavně duševní přístup (Kokoro gamae), jako je například fudōshin (udržování chladné rozvahy) nebo Bufū ikkan (neustálá připravenost).
Hatsumi sensei: Opravuji chyby v myslích svých studentů, aby si mohli zvolit správnou cestu.
Bernard Bornas: Díky západnímu pojetí budō jsou mnozí studenti na nesprávné cestě. Hledáme odpovědi na naše problémy na Východě místo toho, abychom je hledali uvnitř sebe. Odtud plyne naše potřeba exotiky…
Hatsumi sensei: Ale stromy rostou směrem k nebi všude na světě, stejně jako déšť všude padá směrem k zemi. Univerzální zákony řídí přírodu na Východě stejně jako na Západě, a ti, co žijí v souladu s těmito zákony, jsou v souladu s životem jako takovým.
Bernard Bornas: Dalo by se říct, že budō je život?
Hatsumi sensei: Budō je rozhodně cestou, jak najít přirozenou ochranu. Rozhodně ale není určeno na vydělávání peněz a na to, aby se jím člověk živil.
Bernard Bornas: Možná by bylo lepší říct, že budō se neliší od života?
Hatsumi sensei: Ano, takhle je to lepší. Můžeme rovněž říct, že je přirozené být ostražitý.
Bernard Bornas: Máte na mysli princip Bufū ikkan, je to tak?
Hatsumi sensei: Správně.
Bernard Bornas: Sensei, měl by jste nějakou radu pro budōku?
Hatsumi sensei: Snažit se zopakovat formu znamená být jejím vězněm. Forma zabíjí Ki, kreativitu, stejně jako i spontánnost. Cvičit bojová umění znamená být čím dál tím flexibilnější (jū) a schopnější přizpůsobit se každé situaci. V dnešní době jsou lidé čím dál tím víc vězni forem, pohodlí a módy. Nesmíme na tyhle věci klást příliš velký důraz (udržovat si vzdálenost, osvobodit se). V opačném případě tělo i mysl ztuhnou, což je velice nebezpečné a není to ani přirozené. Strnulí lidé zhloupnou, stanou se tvrdohlavými a umřou o samotě.
Bernard Bornas: Stanou se příliš Yang, tj. odmítnou každý názor, který se liší od jejich vlastního a kvůli tomu se jim rozpadnou všechny vztahy s jinými lidmi, je to tak?
Hatsumi sensei: Ano. Stát se flexibilním znamená pracovat v souladu s přírodou. Zvířata jsou flexibilní, nekomplikují příliš své životy, nýbrž je přijímají takové, jaké jsou. To je velmi zajímavé, odráží to princip „Shikin haramitsu daikomyō.“
Bernard Bornas: Sensei, mohl by jste nám říct na toto téma víc?
Hatsumi sensei: Shikin znamená existenci, život (to, co JE). . .
Haramitsu nás vede k celkové ideji ochrany (k znalosti, jak se ubránit), a abychom to dosáhli, je důležité najít upřímnou cestu (Makoto no michi). Na druhou stranu, nestačí si myslet, že vámi zvolená cesta je správná – ona musí přirozeně správná i být, a to je Makoto no michi. Stejně důležité je dokázat dávat. Příroda dává bez zaváhání a nečeká nic zpátky. Musíme žít přirozeně. Takamatsu sensei se ze všech sil snažil žít přirozeným a jednoduchým způsobem (jídlo, hygiena a cvičení). V dnešní době spousta lidí trénuje budō, zatímco kráčí po nesprávné cestě (nutí se být strnulými a ztuhlými, co jim dává pocit „sily“). Musíte přírodu respektovat, žít s ní v souladu a být s ní v kontaktu, to je správná cesta: být v souladu s přírodou. Přijímat věci jako integrální součást života, tak zní definice „přirozeného života.“
Daikomyō znamená, že musíme neustále udržovat jasné světlo v temnotách (udržovat si pravou vírou navzdory překážkám). Když natáčím videa, tohle je správa , kterou se snažím podat dál. To je mé učení, ale mnoho lidí tomu nerozumí. Pokud vás někdo bude mým jménem učit něco jiného, nejedná se o mé učení. Najdou se lidé, co používají název bujinkan bez toho, aby znali mě, nebo cokoliv z tohohle – neslouží jim to ke cti, protože klamou své vlastní studenty. Víc než jen to – protože neznají pravé (blahodárné) budō, tihle lidé jsou nebezpeční všem, kdo jim věří.
Bernard Bornas: Takoví lidé jsou omezení a studenti je rychle opouští.
Hatsumi sensei: Pokud ti studenti přijdou sem, nebo budou trénovat u vás, za pouhý měsíc skutečného tréninku budō budou lepší, než jejich původní učitelé.
Bernard Bornas: „Jeden krok správným směrem je lepší než tisíc kroků směrem špatným.“
Hatsumi sensei: To je pravda. A pro Evropu je štěstím, že jste po uplynulých deset let strávil každý rok měsíc v Japonsku, kde jste do sebe nasákl „pocitu“ bujinkanu. Ti, co nepřijdou, ničemu neporozumí. . .
Bernard Bornas: V každé době se najdou padělatelé. Mnoho lidí si pořád myslí, že bujinkan budō ninjutsu je bojové umění jako každé jiné, a že ten název může použít kdokoli. U většiny ostatních stylů jsou zakladatelé dávno mrtví a lidi můžou používat jejich jméno a jméno školy bez toho, aby byl kdokoli schopný posoudit, zda-li jsou jejich techniky a učení původní nebo ne. Díky tomu, že jste sám zakladatelem bujinkanu, máte možnost kontrolovat lidi, kteří používají jméno vaší školy.
Hatsumi sensei: Nezáleží na tom, co učíme, ale pokud jsme upřímní a efektivní, studenti přijdou. Nepotřebujete slavné jméno. Nepřekvapuje mně, že se vícero dōjō rozhodlo vám důvěřovat a následovat vás, protože jste autentický a velkorysý. Jsem si jist, že pokud byste vytvořil vlastní styl, měl byste stejné množství studentů, protože váš styl je přirozený a bez jakékoliv formy, stejně jako můj. To jsem vám již řekl v minulosti.
Bernard Bornas: Pokud vám to nevadí, snažím se pomoct studentům, kteří jsou zneužíváni učiteli, kteří předstírají, že studovali u vás. Mnozí se diví, co se s nimi děje. Často od nich slyším: „Přihlásil jsem se do tohohle dōjō, protože jsem nenašel žádné, co by bylo blíž mého domu.“ Je to neuvěřitelné, když vezmu do úvahy fakt, že já sám trénuji 20 000 kilometrů od domova, když jsem tady. Myslím, že každý má učitele, jakého si zaslouží podle své snahy a toho, co je ochoten obětovat.
Hatsumi sensei: Po patnáct let jsem každý víkend cestoval 800 kilometrů, abych mohl trénovat se svým učitelem, Takamatsu senseiem. Studenti, o kterých mluvíte, nemají skutečnou motivaci, nehledají vlastně bojové umění, nýbrž nějakou fyzickou aktivitu. Rád bych jim něco odkázal: pokud se chcete věnovat nějakému sportu kvůli odreagování, dejte se na fotbal nebo squash. Pokud se chcete trochu zpotit, jděte běhat, nebo do sauny. Pokud vám jde o svaly, běžte do posilovny a zvedejte činky, ale prosím, nevěnujte se budō v naději, že tam tyhle věci najdete. Budō není sport a má vznešenější cíle. Pokud chcete dosáhnout pokroku, trénujte s těmi, co chodí trénovat ke mně do Japonska. Jinak nebuďte překvapení, když během přepadení skončíte se zlomenou končetinou, zraněni, nebo ještě hůř.
Bernard Bornas: Než jsem vás poznal, taky jsem trénoval ty nová (post-Edo) bojová umění a měl jsem spoustu kamarádů, kteří „doplatili“ na ten typ reflexů, který si osvojili na tréninku. Jeden z nich skončil se zlomeným předloktím po krátké automobilové honičce, která skončila 180 stupňovým smykem. Řidič poté vylezl z auta třímajíc v ruce kladivo, se kterým na mého kamaráda zaútočil. Ten se pokusil odrazit útok bezchybným Jōdan age uke (horní blok). . . jenže tenhle blok je naneštěstí určen k zastavování útoků beze zbraně.
Další z mých kamarádů si zlomil kostrč, když se pokoušel použít Maegeri jōdan (přední kop na hlavu) na pouličního rváče na terase kavárny. Rváč, který nebyl natolik hloupý, aby neuhnul, jednoduše odstoupil z dosahu a náš nadšený Bruce Lee skončil na chodníku.
A to mluvím pouze o méně závažných případech! Na pohotovosti často přijímají děcka, co jsi zlomila zápěstí nebo předloktí při pokusu zmírnit pád z kola na chodník pomocí kotoulu, který se naučili v dōjō. Tohle mi nedávno řekl známý, který pracuje jako rentgenolog.
Hatsumi sensei: Pokud by tyhle děti nezískaly tenhle typ reflexů tréninkem nějakého moderního bojového umění, jejich přirozená přizpůsobivost by nebyla ničím blokována. Přirozeně by přistály na zemi, přičemž by jejich fyzická integrita zůstala zachována. V Japonsku mají policajti povinný trénink kendō a „moderního“ jūjutsu, co jim ale moc nepomůže, když se dostanou do potíží na schodech v metru, na parkovišti, nebo ve vlaku. Často jsou zraněni nebo i zabiti při pokusech zpacifikovat opilce ozbrojeného pouze nožem někde na veřejném prostranství. Tohle se moc neví, ale ani Japonci samotní nevědí nic o budō, které vzniklo před obdobím Meiji . . .
Bernard Bornas: Vytvořil jste mezinárodní pravidla, která umožňují ověřování členů vaši organizace a ukládají jim za povinnost vlastnit členskou kartu a osvědčení. Díky tomu je jednoduché zjistit zda je ten který učitel nebo student skutečným členem a opravdu studuje vaše učení – stačí zkontrolovat, zda vlastní roční členskou kartu a osvědčení o technickém stupni nebo „shidōshi menkyo,“ certifikát, který mu dovoluje učit ve vašem jméně. Všechno tohle vzniklo, abychom se mohli ujistit, že daný učitel opravdu trénuje pod vámi zvolenými zástupci (shihany), jak by tomu mělo být.
Hatsumi sensei: Ano, vytvořil jsme tohle pravidlo aby se uchovala autentičnost učení bujinkanu a chránila jeho reputace. Vyloučil jsem mnoho učitelů s vysokými technickými stupni, kteří tohle pravidlo nerespektovali. Nedávno se jeden španělský učitel, kterého sám znáte, pokusil k nám vrátit, ale já jsem to odmítl. Neváhejte postupovat stejně ve vaší krajině, protože člověk se musí chovat správně, aby si zasloužil své místo v bujinkanu. Je dobře, že žáci těchhle spikleneckých učitelů sami přicházejí do Japonska učit se pravému umění a tak zdaleka překonají své původní učitele. Tak jste ke mně přišel i vy, a já jsem tomu velmi rád, protože to je šťastná událost pro Evropu.
Bernard Bornas: Myslím, že musíme za každých okolností hledat pravdu, i když tomu některá média překážejí. Znalost pravdy znamená velkou sílu a následování té pravdy znamená následovat Mokoto no michi. Než jsem vás poznal, nemohlo mi jednoduše stačit opakování těch exotických a „sterilizovaných“ kat, když mě to napadlo: během americké okupace Japonska („oficiálně“ od 1945 do 1952) byl trénink bojových umění jako i jiných forem boje zakázaný. Pak byl díky intervenci Donna Draegera u Mac Arthura povolen trénink boje beze zbraně čínského původu, který se vyvinul na Okinawě a později proměnil v přísně disciplinární systém, který umožnil vznik sebevražedných komand. Když se upravila pro vojenský výcvik, stala se tahle bojová metoda velice účinným prostředkem boje s okupačními silami. Nicméně sino-japonský styl klade větší důraz na provedení než na přizpůsobivost, kreativnost a spontánnost jedince, na rozdíl od tradičních Kakuto bugei, která byla vytvořena pro samuraje a tedy určena k použití na bojišti.
Hatsumi sensei: Ano, to byla zvláštní doba. . . Čím ztuhlejší je pohyb, tím ztuhlejší je i organizace pod ním. Kromě toho, submisivní lidé pouze slepě poslouchají.
Bernard Bornas: Božská součást, kterou máme v sobě všichni, z nás dělá tvůrce. Pokud je tahle kreativita potlačena, zbudou pouze předvídatelní pokusní králíci politických laboratoří. To pomáhá udržovat instituce v chodu, ale také to brání lidstvu v pokroku. Tvůrci jsou ti, kdo pochybují o neomylnosti systému a hledají cestu, jak jej zlepšit.
Hatsumi sensei: Osoba, která ovládla oheň, změnila lidské dějiny; pak byla ovládnuta pára, pak elektřina atd. Evoluce rovná se změna. Ti, kdo se nechtějí vyvíjet, nemají právo stěžovat se na systém, protože jej sami nijak nezlepšují.
Bernard Bornas: Sensei, mohl by jste nám něco říct o smyslu „Sanshin,“ třech základních principech, na kterých stojí budō? Mohlo by se jednat o vzdálenost, kontrolu a směr?
Hatsumi sensei: Na počátku ano, ale když zvládnete základy, musíte se posunout na další úroveň. Sanshin znamená kyojutsu (chytrou, prohnanou strategii), vyvedení z rovnováhy (nalezení slabé stránky u soupeře) a neviditelnost (nepoužívat vlastní sílu, ale sílu oponenta a prostředí).
Bernard Bornas: Tím máte na mysli, že ve všech technikách, které používáme v bujinkanu, máme používat váhu našeho těla, úskok a sílu našeho oponenta, abychom jej vyvedli z rovnováhy, podmanili si jej nebo se dostali z jeho sevření.
Hatsumi sensei: Ano. A dalo by se navázat, že tehdy se v očích oponenta staneme neviditelnými. Vzhledem k tomu, že vlastníte zbroj z období Edo, můžete pomocí ní vysvětlit Evropanům, proč se používá tahle nebo jiná technika za použití ducha Sanshin proti oponentu nesoucímu zbroj a plnou výstroj na bojišti.
Mnoho lidí zapomíná, nebo prostě neví, že techniky používané v bojových uměních byly vytvořeny za účelem boje proti ozbrojeným protivníkům, kteří věděli bojovat. Nikdy bychom nepoužili Mawashi geri (kop z otočky) proti po zuby ozbrojenému samuraji v brnění. Ti, kdo si tohle myslí, jsou blázni nebezpeční sami sobě.
Zbroj má samozřejmě slabá místa a proto je možné použít techniky kosshijutsu (údery na nervová zakončení) a koppōjutsu (použití talkové vlny k útoku na „srdce“ kosti), když se ocitneme v takovém boji neozbrojení. Člověk by ale neměl nikdy jít na bojiště beze zbraně a nějaké ochrany, naboso a s holýma rukama, to byla obyčejná sebevražda nebo hloupost.
Poté, co jsem začal psát články do časopisu o bojových uměních „Hidden budō & bujutsu” (Skryté techniky v bojových uměních), napsalo mi mnoho učitelů z celého Japonska a děkovali mi, že jsem odhalil pravý smysl budō, který byl tak dlouho skryt. Tím, že se tradiční bojová v umění v Japonsku nevyučují od roku 1867, je to pro mnohé velké odhalení.
Bernard Bornas: Velice vám děkuji za odpovědi na mé početné otázky. Podám je dále nejlépe, jak mi to dovolí mé překladatelské schopnosti. Je pro mě velikým štěstím, že jsem byl vaším studentem po tolik let a doufám, že mnozí pochopí hluboký smysl vašeho učení a najdou odvahu k rozvoji. Těm, kteří si přečtou tyhle řádky a pak stráví nějaký čas ve vaší společnosti, bych rád odcitoval úžasný výrok Antoine de Saint-Exuperyho: „Zasloužíme si všechno, co nás v životě potká, protože je nám to dopřáno osudem, a je na nás, abychom odhalili smysl těchto setkání.“
Hatsumi sensei: Prosím, buďte průvodcem pro lidi dobré vůle, pro ty, co opravdu hledají a hlavně neztrácejte čas s těmi, kdo raději zůstávají v úkrytu svých iluzí. . .
Bernard Bornas: Budu se snažit ze všech sil, a pokud pouze jediný člověk ze všech Evropanů začne chápat hluboký smysl Kakuto nihon kobujutsu ninjutsu, tohle starobylé umění povstane z minulosti a ukáže nám, co v bojových uměních nejvíc chybí: upřímnost k sobě samým a odpovědi na mnohé otázky. . .
Poznámka: Bernard Bornas přijímá celou zodpovědnost za své výroky. Je vždy k dispozici lidem, kteří skutečně hledají Cestu bojových umění a zváží každé pozvání na konferenci, debatu, seminář, vystoupení v rádiu nebo televizi či veřejnou ukázku.
(c) 1998, Bernard Bordas
Tento rozhovor proběhl v červnu 1998 mezi Hatsumi senseiem a Bernardem Bordasem, který byl studentem bujinkanu a v té bodě držitelem 10. danu.