Duncanův článek z Facebooku
Ti, kdo touží být učiteli, se sami přestávají učit. Abychom pochopili, co to znamená být učitelem, musíme navždy zůstat studenty. Prostřednictvím učení jiných nacházíme vlastní silné a slabé stránky. Vaši studenti se stávají učiteli, když je sledujete trénovat. Přirozeně, studenti přebírají návyky instruktora. Učiteli tak slouží jako zrcadlo, ve kterém vidí sebe sama a může líp rozpoznat pravdu o tom, co učí. Pokud vidí, že něco není v pořádku, může se omluvit a opravit svou lekci, aby z toho mohlo profitovat celé dōjō. Jednou jsem se dočetl, že když Takamatsu sensei viděl, že Hatsumi sensei něco provádí nesprávně, omluvil se mu za to, že jej to špatně naučil.
Jako učitelé Bujinkan Dōjō máme velkou odpovědnost, která začíná u nás samotných. Musíme být k sobě upřímní a opravdu zhodnotit naše skutečné schopnosti. Sōke zdůraznil, že je to obzvlášť důležité pro 15. dany. Řekl, že právě oni by měli trénovat nejtvrději. Jak ale zjistíme, že se v bojovém umění zlepšujeme? Je to o technickém stupni, nebo o létech strávených tréninkem? Pro mě je to o směřování k jednotě srdce, techniky a těla, neboli o shingitai.
Mnoho lidí cestuje a vyučuje po celém světě. Pokud učitel (ať už je to kdokoliv) dokáže efektivně cvičit s kýmkoliv a jeho pohyby jsou sjednocené, ukazuje tím (podle mě) skutečnou dovednost a porozumění. Pokud si někdo vozí sebou svého „osobního ukeho“, mění trénink na „pouťovou atrakci“, nebo „cirkusové číslo“, místo aby byl příležitostí, kde se každý může něco naučit.
Když přemýšlíme o shugyō, měli bychom si vzpomenout na časy, kdy samurajové putovali po zemi a hledali lidi, kteří byli dost dobří na to, aby s nimi mohli trénovat a zlepšit své dovednosti. Rozvíjeli tak své srdce bojovníka a shingitai. Bylo to musha shugyō.
Když japonští shihané učí v honbu, cvičí s lidmi z celého světa. A pokaždé jim to funguje. Stále se snaží trénovat a zlepšovat. Praktikují shugyō v honbu. A dokážou trénovat s každým, kdo se objeví. Přijde mi proto dost zvláštní, když někdo prohlásí, že japonský typ tréninku není pro jeho zemi vhodný, i když s ním předtím Japonci zametli podlahu.
Myslím, že je nesmírně důležité neustále zlepšovat svůj kihon a správně trénovat. Lidé na to často zapomínají a ani si neuvědomí, že si vytváří špatné návyky. Ty se pak stanou součástí budoucnosti bujinkanu, tak, jak jej budete prezentovat VY. Spíš než se snažit naučit všechny ryū-ha bujinkanu a trénovat různé techniky, je pro každého velmi důležité si nejdříve vybudovat extrémně pevné základy a být schopen dále předávat tyhle „střeva“ bujinkanu. Bez „střev“ nebude žádný další trénink stát za nic.
Budō není o tom, kolik technik znáte, nebo nutně o tom, jak často trénujete. Kvalita je lepší než kvantita. Ujistěte se, že trénujete strukturu pohybu a udržujete si odolné tělo a mysl. Často můžeme vidět tréninky karate nebo taekwondō, kde učitel stojí vepředu a řady studentů opakují dobře provedené bloky, kopy a údery. Trénují se zápalem, posilují tělo a nakonec opouští dōjō úplně zpocení. Pot je jejich obětí kami. Je to symbol oddanosti a odhodlání zlepšit se skrze bojová umění.
Většina studentů bujinkanu takhle netrénuje, ale myslím, že je důležité, aby tak trénovat začali. Správné a neustálé opakování základních pohybů, jako jsou bloky, kopy a údery, je nesmírně důležité. To samé platí o ukemi, ashi sabaki, kamae apod. Bez solidního tréninku není možné pochopit tohle umění ani sebe sama. Sōke řekl, že 15. dany by měli své studenty naučit, jak posílit své tělo prostřednictvím kihon a waza. Není to o předvádění se. Je to o pohledu do budoucnosti bujinkanu, která nás přesahuje, a která je zároveň odpovědností 15. danů.
Když jsem na téma „základy“ mluvil s Nagato senseiem a Noguchi senseiem, oba mi řekli, že je nutné, aby je lidé trénovali tvrdě a správně. Jak to vypadá u vás v dōjō? Dostanou začátečníci potřebné lekce ohledně kihon, nebo pouze sledují trénink „na úrovni sōkeho nebo japonských shihanů“?
Často se na svých seminářích omlouvám účastníkům. Prostřednictvím učení zjistíte, kde máte skutečné mezery. Proto cítím, že je na místě se omluvit, jelikož je možné, že naučím účastníky i vlastním zlozvykům. Dělám to rád, i když vím, že ne každý tomu porozumí nebo uvěří, že to myslím upřímně. Zůstávám díky tomu v pozoru. Učení jiných je pro mě možností, jak lépe poznat sebe sama. V srdci však také toužím pomáhat ostatním na jejich cestě, a to mě udržuje ve zdravé rovnováze.
Tohle jsou mé myšlenky v jeden deštivý letní den v New York City.
(c) 2011, Duncan Stewart
mail: slamdunc742004@yahoo.com
Tento článek byl převzat z facebookového profilu.
(25. července 2011 v 23:46)