Padesátidílný televizní seriál „Jiraiya a světová válka ninjů“ skončil. Byl vysílán každou neděli od začátku minulého do začátku letošního roku, a dosáhl velmi velkého ohlasu u divácké veřejnosti. Můj hlavní důvod, kvůli kterému jsem se rozhodl k natočení tohoto seriálu, bylo poopravení pohledu průměrného člověka na ninpō jako na krvelačné až deviantní umění. Na tuto nepříjemnou skutečnost byla naše japonská asociace upozorněna producenty kreslených seriálů a i několika spisovateli. Dalším z důvodů byl pokus o filmové ztvárnění ninjova opravdového pohledu na okolní svět, vysvětlení co ninja od života očekává a zodpovězení otázky, jaké nejdůležitější věci týkající se odvahy a trpělivosti mohou být uplatněny v současné společnosti – co může ninpō nabídnout současnému mladému člověku. Většina lidí se domnívá, že film, ve kterém se objeví ninja, musí být jednoznačně filmem akčním. Já jsem ale tuto akční stránku odsunul až na druhou pozici hlavně proto, že pravé techniky Ninjutsu se skládají z elementů, které jsou utajeny a obyčejným očím neviditelné. A také tento seriál byl seriálem hlavně pro dětské diváky a proto byl laděn více méně do jejich „pohádkové mentality“. Hlavním aspektem seriálu byla láska, protože je nutno neustále zdůrazňovat, že láska musí být srdcem každého bojového umění. Existuje stále příliš mnoho lidí, kteří k tréninku bojových technik přistupují s velice brutálním postojem. Mým záměrem při tvorbě tohoto seriálu bylo proto naznačit nový směr – humánější přístup při praktikování bojových umění. Slovo „Sen“ se často nachází ve spisech zenových mnichů, ve spisech Musashiho a dalších. I pro dospělé je velice důležité a nezbytné chovat v sobě sny. Takamatsu sensei jednou řekl: „Víš, já si myslím, že pro člověka je nejdůležitější být členem veselé a šťastné rodiny, mít přátele a partnery, kteří si mohou navzájem důvěřovat, a hájit smysl pro spravedlivost“. Ale musím v tomto bodě vysvětlit, že když řekl „člen“ (rodiny), použil japonské slovo Ko. Napíše-li se toto slovo (ať v japonštině nebo čínštině), neznamená pouze „dítě“, ale také se objevuje ve jménech jako jsou Konfucius, a nesou s sebou tedy význam jedinečné a ušlechtilé osoby, která je schopna posoudit, co je správné, a stát na straně spravedlnosti. Příběh odvíjející se kolem rodiny Yamaji se točí kolem tří dětí, které jsou veselé, důvěřují si navzájem, a aktivně hájí spravedlnost. Záměrem bylo se při produkci rámcově držet Sanshin no katy (literárně řečeno, formy tří srdcí, nebo formy trojice myslí). Domnívám se, že by tento seriál měli vidět i lidé, kteří netrénují uměni ninjutsu a ani jiná bojová umění, kteří zkrátka s bojovými uměními nemají nic společného. Já osobně bych k nim rád promluvil prostřednictvím obrazovky. Na konec, tady jsem, hraji Tetsuzana Yamajiho, z přímé linie Togakure ryū ninjutsu.

---

(c) sōke Masaaki Hatsumi
Zakladatel a představitel organizace Bujinkan Dōjō.
Seriál byl dokončen pod původním názvem Sekai ninja sen jiraiya 世界 忍者 戦 自来也(ジライヤ) v roce 1988.

Kusari fundō je krátký řetěž s kovovým závažím připevněným na jeden nebo oba konce. Ale existuje mnoho variací na toto téma. Každá škola ninjutsu má své vlastní jméno pro tuto unikátní zbraň: tamagusari nebo manrikygusari například. Velikost, tvar a váha fundō (závaží) se obvykle liší v závislosti na té které škole. Také kusari (řetěz) má různou délku a tloušťku. Existují také různé teorie o původu kusari fundō.

1) Někteří tvrdí, že kožené řemínky nebo lana používané pro techniky vrhání kamenů byly nahrazeny nově objevenými řetězy.
2) Někteří říkají, že jeho původ je v ninjovském shinobinawa no jutsu (techniky s lanem).
3) Jiní trvají na tom, že bylo vynalezeno pro „policii“ v feudálních časech pro zatýkání zločinců.

Je těžké říct která, jestli vůbec nějaká, je podložená, protože zůstává velmi málo literatury o kusari fundō, které bylo předáváno z generace na generaci jako tajná zbraň. Já se ale pokusím v existující literatuře najít stopy k jeho historickému pozadí.

Existuje určitý druh kusari fundō nazývaný konpi (Kon znamená „železo“, Pi znamená „letět“). Podle historického dokumentu bylo konpi používáno jako zbraň v období dvora Yoshino (okolo 1350 n.l.)

Se změnou časů se změnilo i konpi. Jednu dobu bylo předěláno na zbraň konpei. V jiné době byly vyráběny individuálně vymyšlené kusari fundō, zahrnující gekigan, fundōgusari, sodegusari, tamagusari, manrikigusari a kanamari, ke každému z nich byla vytvořena specifická škola. Přirozeně jména těchto škol přežila své zakladatele. Mezi těmi, které jsou historicky doloženy jsou: Togakure ryū, Gyokushin ryū, Masaki ryū, Hōen ryū, Syuchin ryū, Kinshin ryū, atd.

---

Konpi 根飛

Říká se, že jednou byl spojen řetěz a koule s železnou rukou nebo jinou variantou na konci řetězu pro použítí jako konpi. Jako zbraň bylo na konci řetězu připevněno lano nebo hůl.

---

Konpei 錕平

Konpei má duté držadlo, které dovoluje skrz něj volně procházet řetězu. Také má na jednom konci řetězu fundō (závaží) a na druhém kakushi (kroužek s ostrými železnými bodáky, také nazývanými kakude). Kaku znamená roh, Te nebo De znamená ruku, Shi znamená prst. Zatímco máte kakushi na svém prstu a držíte rukojeť, zachytíte útočníka tak, že hodíte fundō a zapletete ho do kusari, potom zaútočíte na jeho citlivá místa s kakushi.

---

Kusari fundō 鎖分銅

Délka kusari fundō je většinou mezi 1.5 a 3 stopami. Některé školy samozřejmě používají kratší nebo delší. Ty s kulatými fundō jsou často nazývány tamagusari nebo gakikan, zatímco ty s hranatými tvary jsou nazývány fundō kusari.

---

Jako spolehlivý zdroj o původu tamagusari můžeme považovat jistý historický záznam:

Téměř před 300 lety, v době období Genroku žil v Ōgaki, Mino (což bylo léno klanu Toda a leželo severo východně od Kyōta) mistr šermu jménem Masakitarodayu Danno – Shintoshimitsu (zkráceně Masaki Toshimitsu), který dřžel oprávnění jak z Seni ryū halapartny tak z Kotoda ittō ryū.

Jednoho dne měl Masaki Toshimitsu hlídku v bráně Ootemon v hradu Edo (dnešní Tokyo) podle rozkazů svého pána Tody. Myslel na to, že kdyby byl před bránou nucen bojovat s výtžníky a musel je zabít svým mečem, brána by byla poskvrněna krví (v té době byla krev považována za něco nečistého). Co by tedy měl dělat? Co takhle půjčit si od ashigaru, samuraje s nejnižší hodností na hlídce, dlouhou dřevěnou hůl, aby s ní bojoval s útočníky? Jeho čest by mu to ovšem nedovolila udělat. Takže Masaki pokračoval v přemýšlení. Nakonec dostal výborný nápad, který by mu umožnil čelit bez krveprolití výtržníkům nebo šílencům, kteří by s meči v rukou mohli zaútočit na bránu. To byla zbraň „kusari fundō“, nebo , v tomto případě, tamagusari. Říká se, že Masaki vypracoval 24 umění tamagusari.

Později, když slyšeli zvěsti, že tamagusari, řetěz se závažím schraňovaný v Masaki ryū, mohl člověka chránit před zlem, mnoho lidí navštívilo Masakiho dům a prosili ho, aby jim jeden dal. Ale Masaki dal svůj tamagusari jen několika vybraným lidem a i je varoval, že špatné použití této zbraně by neprokázalo dobrou službu.

Jako u jakékoli zbraně, samurajové nechtěli, aby byly použity pro špatné účely. Kladli své zbraně na oltář a slibovali, že je budou používat pro účely chránění ostatních nebo sama sebe.

---

Když útočník provádí úder, Hatsumi zachytí útočící ruku a udeří na útočící zápěstí v ruce drženým fundō (1). Když je veden druhý útok, Hatsumi obtočí řetěz okolo přicházející ruky (2). Hatsumi poté přehodí útočníkovu pravou ruku přes levou tak, že řetěz je mezi nimi (3). Nyní pevně stáhne oba konce fundō (4), čímž zachytí a vyvede útočníka z rovnováhy (5). (Poznámka: Zde může být jednoduše použita technika lámání kostí koppōjutsu.) Hatsumi se rychle přesune pod útočníkovy paže a položí si jeho levou ruku na své levé rameno (6). Odtud může použít hod ramenem nebo tuto variaci – stáhne ruce dolů, před sebe (7) a tím útočníka strhne k zemi.

---

Jeden jiný příběh o Masaki Toshimitsu, který si myslím, že by vás mohl zajímat, i když nezahrnuje kusari fundō: Masaki byl velmi zkušený v kácení velkých borovic dlouhým mečem nebo velkou sekyrou (japonsky ono nebo masakari) a také v taijutsu. Jednoho dne k němu domů přišel bojovník sumo jménem Ayakawa, který ho žádal o souboj síly. To bylo utkání mezi zápasem sumō a taijutsu. Ayakawa, velmi silný muž, bez problémů zvedl rukama Masakiho a připravil se na to, aby ho hodil k zemi. Ale také se bál, že by mohl být zasažen do svých citlivých míst v momentě, kdy by ho odhazoval. Neschopen najít dobrou příležitost a vyčerpaný tím snažením, byl Ayakawa nucen položit protivníka na zem. O chvíli později se ovšem znovu pokusil zvednout Masakiho mocí a silou, ale bezvýsledně. Nemohl s ním pohnout ani o palec. Bylo to jakoby Masakiho nohy zakořenily do země. Naprosto vyčerpaný přiznal Ayakawa porážku a hned se stal Masakiho studentem.

Mezitím, zdánlivě používaje umění kusari fundō, ninjové cvičili jejich Shinobi tengui no jutsu (jedna z ninjovských technik používajících krátkou osušku jako zbraň) tak, že na jeho konec, do tří čtvrtin nebo to středu obalili kámen. Ninjové nosili tuto zbraň kolem pasu nebo skrytou uvnitř kimona.

Mimochodem, říká se, že toto kusari fundō se v Indii nazývá sangiri.

Doufám, že následující speciálně připravené fotografie a instrukce vám pomohou při vašem tréninku.

---

(c) sōke Masaaki Hatsumi
zakladatel a představitel organizace Bujinkan Dōjō
z japonštiny přeložil Masaru Hirai

Lehce by vás mohl zmást jeho úsměv – který je tak upřímný, že by mohl někoho klamat o tom, kým ve skutečnosti je. Když mluvíte s účetním požárního útvaru v městě Noda v prefektuře Chiba v Japonsku, nikdy byste neuhodli, že tento muž je jeden z nejvýše postavených hlavních učitelů bujinkan taijutsu a Togakure ryū ninjutsu na světě. Pokud byste se ho zeptali na jeho koníčky, pravděpodobně by řekl, že je zpěvákem a kytaristou v kapele hrající hawajskou hudbu – koníčky, které by člověk hned nespojoval s učitelem ninjutsu. Tím, že má 9. dan je shihan Tetsuji Ishizuka jen jeden krok od pomyslného vrcholu, ale on se na to tak nedívá. „Když se díváte na svět kolem sebe, ninjutsu je jeho velmi malou částí,“ říká. „Pokud máte tento přístup, určitě máte ten správný pohled na život obecně i sami na sebe.“

Bylo mu patnáct let když začal cvičit ninjutsu. Do té doby byl studentem jūdō, kendō, karate a shorinji-kenpō a všechna tato umění ho velmi bavila. Jednou, při tréninku si vážně zranil rameno a musel se jít léčit. Byl odkázán k místnímu hone-tzugi (chiropraktik). Tento zvláštní chiropraktik, Dr. Yoshiaki Hatsumi, žil v domě plném zvířat, většina z nich kočky, které se volně pohybovaly – dokonce do doktorovy velmi malé ordinace. Dva leguáni v kleci stáli tiše na hlídce nad pacienty, kteří čekali, až na ně přijde řada. Zatímco se věnoval jeho rameni, doktor se zeptal mladého Ishizuky, jestli by nechtěl cvičit něco o hodně silnějšího, než bojová umění, které znal. „Cítil jsem, že jsem silný, ale byl sem také velmi zvědavý, co to je. Připojil jsem se a brzy jsem zjistil, že nejsem ani trochu silný. Byl jsem zbit takovým způsobem, že jsem musel pokračovat a učit se více. Ne že bych byl masochista, jen jsem to viděl jako něco opradu reálného.“

Dnes, po více než 25 letech je Ishizuka jeden z Hatsumiho hlavních učitelů. Při Hatsumiho cestě do U.S.A. minulý rok byl celou dobu po jeho boku – vždy jako jeho pravá ruka. Po léta na něho bylo odkazováno, když volali cizinci a ptali se po Hatsumi senseiovi. Hatsumi jen řekl cizinci, aby zavolal Ishizukovi a dal mu na něj číslo. Tetsuji a jeho žena, kteří mluví anglicky docela dobře, se s nově příchozím mohli dohodnout a vysvětlit mu, jak to chodí.

Ishizuka si myslí, že je to velmi přirozené, stále být studentem velmistra po tolika letech a to, že si neotevřel svou vlastní samostatnou školu. „Protože toto budō (staré bojové umění) nemá prakticky žádný konec, je stále zajímavé. Sensei (Hatsumi) je velmi jedinečný a ninjutsu je také velmi jedinečné. Učitel, kterému dojde materiál k učení, není dobrý. Abyste zvládli ninjutsu, musíte tomu věnovat alespoň 40 let a i potom si nejste jistí, že víte vše. Ninjutsu a Sensei jsou úžasná kombinace. Po 25 letech stále cítím, že budoucnost je stále přede mnou a jsem šťastný, že se toho mám pořád více k učení. Dává to životu mnoho zajímavého.“

Relativně dlouhý čas, který Ishizuka zasvětil ninjutsu, delší než u většiny ostatních, mu dává možnost poskytnout radu těm, kteří chtějí studovat a dosáhnout vyšších úrovní ninjutsu. „Nemusel jsem se učit ninjutsu pro nutnost boje. Ale z širšího pohledu je ninjutsu velmi užitečné ve všech aspektech života. Když nad tím tak přemýšlím – v životě, v sebekontrole, žít bez zbytečného úsilí – musíte to prožít. Bez zkušenosti není porozumění a nikdy nemůžete dosáhnout osvícení.“

Jako „ministr zahraničí“ Bujinkan Dōjō má Ishizuka shihan několik slov útěchy těm mnoha nejaponcům, kteří v této době studují toto umění. „Všichni jsou na tom stejně. Nezajímá nás země původu, Japonec, Američan, Izraelec, Švéd. Když někdo cvičí opravdově a užívá si to – to je to, co je důležité. Pokud se někdo chce naučit ninjutsu, měl by hledat dobrého učitele, učitele se zdravým rozumem a dobrým úsudkem, který má dobré srdce a má v sobě tři elementy ninjutsu: „shin“ (srdce), „gi“ (technika) a „tai“ (tělo). Ti, kteří si nejsou jistí, který způsob je ten správný by měli jet do Japonska, podívat se, jak trénujeme v hlavním dōjō a vzít si příklad. Nyní jsou k dispozici některé videokazety se Senseiem a také jeho články v časopisech poskytují ducha jeho učení. Pokud zde vidíte mistra pohybovat se a vidíte učitele, jak ho napodobuje, můžete říct, kdo je napojen na zdroj a kdo není.“

„Ninjutsu učí vyhýbat se boji a vyhýbat se útoku. To je jeden z nejdůležitějších rysů tohoto umění. Cvičíme, aby se tyto incidenty nestaly a když se někdy stanou, nemáme jinou volbu a bojujeme. Ale záměr je předcházet boji a nedostat se do něj.“

Od doby, kdy začal studovat pod Hatsumi Yoshiakim, změnilo se v ninjutsu mnoho věcí. Hatsumi byl prohlášen velmistrem a změnil si jméno z Yoshiaki na Masaaki pro štěstí v jeho novém postavení. Ale ninjutsu se ve skutečnosti nezměnilo – přizpůsobilo se měnícímu se světu. Jediná velká změna je způsob cvičení. Dříve byl o hodně násilnější a vyžadoval odolnost, ale dnes je o mnoho měkčí a jemnější. Ale způsob myšlení je stále stejný. „Hatsumi sensei říká, abychom na to vše zapoměli, abychom se učili to, co učí teď.“

Ishizuka vidí své dlouhé studium pod Hatsumi senseiem jako cennou zkušenost. „Některé věci, které jsem se od Senseie naučil před dvaceti lety byly pro mě velmi těžké na pochopení, jednoduše proto, že jsem tehdy byl velmi mladý. Ale s léty přišla zralost a já jsem dosáhl porozumění. To neznamená, že teď rozumím všemu. Ale život je zde proto, abychom získávali zkušenosti. Teorie – muri, jak ji nazýváme v japonštině – není dostatečná. Naučil jsem se vytrvat, když to bylo důležité a vyvarovat se dělání věcí, které by mě mohly ublížit. To se děje každý den. Už bych neudělal věci, které jsem dělal předtím, než jsem si začal být vědom ninpō (vyšší úrovně ninjutsu). Na první pohled to může vypadat, že to nesouvisí s tréninkem, ale vše je propojeno.“

„Měli bychom si uvědomit, že poznání ninjutsu zabere dlouhý čas a není to vůbec tak jednoduché, jak se může zdát. Proto je na světě tak málo lidí, kteří toto umění opravdu znají. V západním světě tohoto porozumění dosáhl pouze Doron Navon (8. dan) z Izraele. Strávil se Senseiem mnoho času a jeho plynná japonština mu umožňuje s ním komunikovat a vše se naučit.“

Mezi Ishizukou shihanem a mistrovstvím leží pouze jeden pomyslný krok. Ale Techan, jak ho Hatsumi sensei stále s velkou nákloností nazývá, o tento titul nebojuje. „Chci pokračovat v tréninku budō a protože mám tolik vlastních studentů, musím pokračovat, užívat si čas strávený s nimi a společně se vyvíjet. Nevidím nic, co by to mohlo změnit. Skrze budō se můžete zlepšovat a uvědomovat si věci, takže se můžete radovat ze života – tak si ho všichni užijme.“

---

(c) Ilan Gattegno

Jen úzká cestička vede z hlavní silnice k domu shihana Tanemury, jednoho z mistrů a učitelů prastarého umění ninjutsu. Nedávno obdělaná rýžová pole obklopují dům v Matsubushi-mura, vesnici jen dvě hodiny cesty od Tokia.

V dōjō, které je součástí domu, vše ztichlo. Velmistr, Dr. Masaaki Hatsumi, snímá ze zdi meč, který tam byl pověšen. „Doron-kun“, oslovuje svého studenta z Irzaele. „Posaď se přede mě.“

Všichni vědí, co se bude dít. Doron Navon, první nejaponec, jemuž bylo dovoleno nahlédnout do tajů Togakure ryū ninjutsu má projít „Zkouškou Pravdy“. Okolo deseti nejlepších studentů Hatsumi senseie je přítomno v dōjō; jejich jména patří k těm nejvěhlasnějším jménům moderního ninjutsu. Každý z nich už v minulosti tímto testem prošel.

Kdokoliv projde “Zkouškou pravdy”, stane se držitelem 5. danu (godan) v ninjutsu. Tato zkouška se však velmi liší od zkoušek stejného stupňě v jiných bojových uměních. Student je posazen v seiza, zády k velmistrovi. Velmistr zvedá meč nad hlavu a poté, zcela náhle a bez varování, prudce udeří na hlavu před ním sedícího studenta. Jen zlomek vteřiny stojí mezi studentem a smrtící ranou. Traduje se, že v dřívějších dobách se při zkoušce používal skutečný meč. Pokud student dokázal vycítit úder a vyhnout se mu, získal godan. Pokud ne…

Dnes se používá ke zkoušce boken (dřevěný meč), ale i tak je úder velice bolestivý protože hlava studenta není nijak chráněna. Až do dnešního večera jen pětice studentů Hatsumi senseie prošla tímto testem na první pokus. Těch pár ostatních pocítilo na své hlavě meč jednou, dvakrát a někdy i třikrát, než se jim podařilo dosáhnout přijetí na skoro posvátnou úroveň.

Pokročilí studenti byli ostražití a tiší. Toto je poprvé, kdy se má této zkoušky zúčastnint nejaponec. Těchto pět shihanů zná Dorona velmi dobře. Před devíti lety byl jejich společníkem ve studiu. Tehdy, po osmi letech studia v Japonsku a z toho šesti letech strávených pod vedením Hatsumi senseie, se Doron vrátil do svého rodného města v Izraeli, kde si otevřel své vlastní dōjō. Stále však pokračoval ve studiu a tréniku, aby si osvojil a pochopil ohromné množství vědomostí, které mu předal Hatsumi sensei. A bylo opravdu mnoho na co vzpomínat.

Jednoho dne v říjnu 1983 se potřeba návratu do Japonska stala velmi silnou a téměř nezvladatelnou. Doron a já jsme brzy byli na cestě zpět do místa, kde se seznámil s ninjutsu. Neřekl Hatsumi senseiovi, že přijedeme. Prostě jsme jednoho dne dorazili před jeho dům. Ve městě Noda, v prefektuře Chiba v Japonsku byl zrovna večer a lidé byli na cestě domů ze své celodenní práce. Doron a já jsme šli k domu Hatsumi senseie, což je jen asi 10 minut chůze od vlakové stanice, a kousek od hlavní ulice.

Připadalo nám, že se za těch devět let nic nezměnilo. Venku stála jízdní kola, posuvné dveře byly otevřeny, napravo od nich několik párů přezuvek a několik párů bot.

„Sensei?“ Otázka se sotva dotkla večerního vzduchu a Hatsumi Masaaki už byl ve dveřích. „Hai. (ano.)“ Pohlédl na příchozí. „Oksan,“ volal na svojí paní, Mariko-san, „přijel Doron-san.“ Přiřítila se z velkou rychlostí z obyváku ve druhém patře a nijak se nebránila slzám radosti. „Doron-san.“ Jakoby ho snad chtěla obejmout, ale ze studu mu jen neustále třásla rukou a nespouštěla jej z očí, jakoby se chtěla ujistit, že je to opravdu Doron. Hatsumi sensei se tomu výjevu usmíval. Byl velmi šťastný. Vrátil se k němu ztracený syn. Pro Hatsumi senseie neuplynulo devět dlouhých let, ale pouze jeden den. Díval se na svého studenta z Izraele, který za ním právě dorazil z druhé strany země, jakoby to bylo naprosto normální. Bez jakýchkoliv zbytečných řečí pokračoval v rozhovoru, který byl před devíti lety přerušen. Pro něj nebylo nic podivného na tomto návratu „syna“ po letech odloučení.

Doron mi posléze popsal, jak došlo k jeho prvnímu setkání s Hatsumi senseiem na začátku šedesátých let. „Párkrát jsme o něm slyšeli, když jsme navštěvovali Kodōkan v rámci tréninku jūdō. Jednou mi můj kamarád Danny vyprávěl, jak tohoto mistra viděl prodvádět zdrcující techniky a hned mi některé z nich ukázal. Byly naprosto odlišné od všeho, s čím jsem se kdy setkal. Přemluvil jsem ho, aby mě ještě ten samý večer zavedl na trénink.“

Danny s Doronem šli tedy rovnou do města Noda a brzy dorazili před dům Hatsumi senseie. „Dveře byly otevřeny, ale stejně jsme radši zaklepali.“ „Hello,“ oslovil nás anglicky, protože před sebou viděl pouze dva gaijiny (nejaponce, cizince). V té době jsme už ale, po dvou letech ztrávených v Japonsku, ovládali řeč a zeptali jsme se ho, zda bychom se mohli zúčastnit tréninku. Neřekl ani ano ani ne, jenom nás posunkem uvedl dále. Pamatuji si každou minutu, která od toho momentu uběhla. Každá minuta byla prostoupená bolestí. Mimo nás bylo v dōjō pět pokročilých studentů, všichni měli černá keiko-gi a černé pásky. Dal jim znemení a dva z nich přerušili to, co právě dělali a jali se nás vítat.

To uvítání lze jen stěží zapomenout – dvěma hostům z Izraele se dostalo takové osobní pozornosti, která na nich zanechala stopy ještě pro mnoho následujících dní. Dva pokročilí studenti si s nimi hráli, jakoby to byly jen hadrové panenky. Kdykoliv se snažili o odpor, už na ně čekal protipohyb, který působil ještě větší bolest než původní technika. Když se později vraceli nocí domů, lízali si rány. Druhý den však přišli zas. Chápali, že se setkávají s dříve míjeným světem, se skutečným budō. Přišli, vytrvali a Masaaki Hatsumi je přijal do své školy.

Nejprve byli pod tázavým dohledem. A opravdové vědění se k nim dostávalo jen po kouskách. Až když Masaaki Hatsumi usoudil, že jejich zájem je opravdový, začal jim poodkrývat skutečné umění. Byli prvními nejaponci, kteří se stali pravidelnými studenty Bujinkan Dōjō. Před nimi sice Hatsumiho navštívilo pár cizinců, žádný se ale nestal skutečným studentem ninjutsu.

V hodinách pracovali na základních technikách, studovali kihon happō: drilovali kopy, bloky a údery, páky na ruce, lámání rukou a těla. Jen několik technik bylo pokročilejších. Většina z nich jim byla udržována v tajnosti a předávána skrze kontakt dvou osob. Ony osudové meče visely na stěně, připraveny k použítí na vyšší úrovni.

Nebyla to žádná hra. Hatsumi sensei byl období tréninku sakki a ponejvíce užíval smrtících technik. Tehdy si musel student při příchodu na hodinu být vědom toho, že trénink také mohl znamenat smrt. Nikdo sice nezemřel, ale ve vzduchu bylo cítit ona hrozba a techniky byly prováděny naplno téměř až do konce.

Zranění byla tehdy velmi běžná. „Jednou jsem si poranil kostrč,“ vzpomíná Doron.“Ale nepřestal jsem s tréninkem. Stále jsem docházel do dōjō, s polštářkem přidělaným na zadku. Všichni to brali jako velkou legraci.“

„Hatsumi ovšem považoval moje zranění za vhodnou příležitost a předvolal mě ke zkoušce na nidan. Takhle to bylo vždycky. Vždycky nás zkoušel tehdy, kdy jsme na to byli nejméně připravení. Poprvé jsem měl horečku, podruhé poraněnou kostrč a potřetí jsem měl sádru na ruce, kterou jsem si předchozí den na tréninku zlomil. Ale i tak jsme museli předvést nejlepší možný boj, předvést svoji dovednost navzdory všem obtížím.“

„Byl jsem tehdy opravdu posedlý,“ říká Doron. “trénoval jsem šest až osm hodin denně. Po každém tréninku jsem ještě šel cvičit s některým ze shihanů a každý mě naučil zase něco jiného. Celkově se dá říct, že Hatsumi sensei mě toho učil tolik, kolik jsem jen byl schopen přijímat. Jeden den ale přišel pocit, že už nemůžu dál. Moje tělo bylo naprosto zhuntované všemi těmi nevyhnutelnými zraněními a hlavu jsem měl plnou technik… Musel jsem prostě přestat.“ V roce 1974, po osmi letech v Japonsku, obdržel Doron stupeň yondan a povolení vyučovat. Vrátil se tedy do Izraele a otevřel si vlastní dōjō. Umění bylo stále v jeho hlavě, ale potřeboval více praxe, aby vypiloval pohyby i jejich smysl. První izraelští studenti, kteří se přihlásili do Doronova dōjō neměli velké štěstí, protože si museli zvyknout na trénink během sakki období, jaký zažil Doron v Japonsku, když sám začínal. Brzy se ale vytvořilo silné jádro Izraelské školy ninjů. Někteří z nich posléze vycestovali do Japonska, aby studovali u Hatsumi senseie a ostatních shihanů učících Togakure ryū.

„Tou nejdůležitější věcí pro mne je pokračovat ve studiu, cvičení a učení,“ říká Doron. „Život je věcí, která je zároveň stálá i proměnlivá a já musím pokračovat dál v souladu s jeho rytmem, ne předstírat, že jsem něčím, čím nejsem…Skutečný bojovník musí znát sám sebe, aby mohl jasně vidět život takový, jaký je.“

Doronova budoucnost se zdála být, poté, co se znovu shledal s Hatsumi senseiem, dostatečně jasná. Hatsumi měl ale pro Dorona překvapení. V krátké době zorganizoval „malou sešlost s Doronovými druhy z doby před osmi lety…. jako vzpomínku na staré dobré časy.“ „Možná si trochu zacvičíme…“ smál se Hatsumi. O pár chvil později už jsme byli na cestě k domu Tanemury shihana.

Když jsme tam dorazili, došlo na všechno to zdravení a podávání rukou a vzpomínání. A pak se zničehonic Hatsumi sensei otočil k Doronovi a zeptal se ho: “Chceš se teď podrobit zkoušce na godan?“

V tu chvíli se Doron naprosto zarazil. Tak nečekaná byla ta otázka. Ale pak se dal trochu dohromady, pokrčil rameny a usmál se. „Proč ne?“

Za běžných okolností by nestudentovi nebylo dovoleno sledovat tuto soukromou a obřadnou událost, ale protože jsem byl Doronovým studentem a přijel jsem s ním až z Izraele, Hatsumi sensei mi udělil výjimku. Seděl jsem tiše v rohu, napjatý a snad i nervózní. Měl jsem dojem, jakoby se zde rodila historická událost. Hatsumi potichu nařídil Doronovi, aby si sedl do seiza a pak si sám stoup za něj. Doron byl v mžiku odskočil, očividně zneklidněn a asi též dost nervózní. Hatsumi se zasmál a řekl: „Ale vždyť jsem ještě ani nezačal.“ Pak se Doron znovu usadil a uvolnil se, z jeho těla se začala vytrácet napětí…

Hatsumi stál připraven se zdviženým mečem a zavřenýma očima. Doron seděl u jeho nohou, zády k němu, nehybný, čekající. Najednou Hatsumi sekl a meč se rychle blížil k Doronově hlavě. Ve stejné chvíli, skoro jakoby byl někým stažen na stranu, se Doron překulil napravo a meč prořízl vzduch vedle něj a zastavil se asi tam, kde byl jen před chvíli Doronův žaludek. Hatsumiho oči byly stále zavřené. Stiskl meč ještě o něco pevněji a otevřel oči. „Hai!“ (Ano!), řekl.“Godan.“ (Pátý dan.)

Seděl jsem v rohu a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Hatsumi sensei se ke mně otočil, ukázal na Dorona a řekl: „Mites!“ (Viděl jsi!) „Teď o tom všem pověz.“

Doronovi japonští přátelé už neudrželi svoji radost. Rozeběhli se k němu a vřele mu potřásali rukama a s nadšením se smáli a křičeli. Nebylo pochyb o tom, že jsou za něho velmi šťastní.

Doron si zatím sám neuvědomoval, čím právě prošel. Až po několika dnech pochopil význam tohoto osobního úspěchu. Hatsumi sensei mu daroval zlatou medaili, kterou připravil před mnoha lety pro prvního nejaponského studenta, kterému se podaří projít testem na první pokus. Trvalo více než pět let, než mohl tuto medaili někomu udělit.

„Homono shidōshi,“ tak ho Hatsumi sensei nazval. Skutečný učitel; titul, který doprovází tento test a nově nabytý stupeň mimo Japonsko. Doron Navon je prvním a doposud jediným nejaponcem, který je jeho nositelem. Od té doby si už vysloužil rokudan, nejvyšší stupeň na Západě a, jak sám říká, „je to teprve začátek“. I v Japonsku je pouze pár homono shidōshi. Od šedesátých let, kdy ninjutsu vystoupilo ze stínů, se neobjevilo mnoho studentů, kteří přišli studovat s plným zaujetím a odevzdáním. Studium Ninjutsu vyžaduje mnoho mnoho let tvrdé dřiny; trénink, další trénink a zase trénink. Velmistr Hatsumi říká, že mu trvalo 40 let, než se dostal tam, kde je dnes a stále pokračuje v tréninku.

Ve svých 56 letech nespoléhá Hatsumi sensei na svou sílu nebo svaly. „Pokud je vaše technika založená na síle, jednoho dne se objeví mladý býk a porazí vás silou mladých svalů,“ říká. Umění, které představuje Hatsumi sensei má „nenásilnou“ povahu. Nagare (plynutí) jeho pohybu nevytváří vůbec žádný odpor. „Pokud cítíte, že proti protivníkovi využíváte svou sílu,“ říká Hatsumi, „pak to, co děláte, nemá nic společného se skutečným uměním.“

Toto však neznamená, že by byl Hatsumi sensei slabý; naopak: on ovládá své umění natolik mistrně, že nemá sobě rovného, ani mezi mladými studenty, kteří pod ním studují již přes dvacet let. Jak říká jeden ze shihanů ninjutsu, který Hatsumi senseie velmi dobře zná: “Vždy má nějaký ten trumf v rukávu. A takových rukávů má velmi mnoho…“

---

(Poznámka vydavatele:) Nedávno se Doron zastavil v naší New Yorské kanceláři, když byl na cestě do Toronta v Kanadě, kde se měl účastnit semináře. Mluvili jsme o jeho letech studia pod Hatsumi senseiem a obzvlášť o jeho „Zkoušce pravdy“. Doron nám vysvětlil, že godan je velmi výjimečnou metou ve studiu ninjutsu. Je velmi pokročilý. První čtyři černé pásky jsou podstatnou součástí procesu studia, ale převážně zdůrazňují jeho fyzické stránky: taijutsu, techniky, atd… Ale už od začátku studia se student neustále vyvíjí, stále dosahuje nových úrovní poznání, dokud se jeho smysly nestanou ostrými. Když pak učitel vidí, že student si více uvědomuje sám sebe,své smysly, své instinkty a intuici, pak ví, že je připraven. Vše nakonec vyústí ve zkoušku na godan – ve zkoušku pravdy.

A pokud jde o jeho vlastní zkoušku, vzpomínal na ni Doron Navon asi takto: „Poté, co jsem napoprvé předčasně vyskočil jsem se dal trochu dohromady a znovu si sedl do seiza. Předtím jsem byl napjatý a v tenzi, ale tentokrát jsem se zcela uvolnil a dosáhl stavu jibun o sutera (zapomenutí vlastního já, vlastního ega). Zvláštní je, že jsem si pak nemohl vybavit nic od tohoto momentu až do chvíle, kdy jsem už byl na straně a díval jsem se zpět na Hatsumi senseie a meč, který projel kousek od mého těla. Jakoby se to celé odehrávalo zpomaleně. Později, když mi o mém testu vyprávěli se ukázalo, že to vůbec nebylo zpomalené. Spíše to vypadalo, jako bych byl odhozen nějakou silou. Ale vše, co si sám pamatuji je, jak kolem mě pomalu projížděl meč. „Co pak pro mě bylo ještě zajímavější bylo,“ usmál se Doron,“ že Hatsumi sensei řekl ostatním, bez mého vědomí, že „věděl“, že zkouškou projdu. I přes to však všichni překvapeně žasli. Těší mě, že ve mně choval Hatsumi sensei takovou důvěru.“ Očividně to byla zkouška pravdy nejen pro studenta, ale i pro učitele. A oba s velkou slávou prošli.

---

(c) Ilan Gattegno

Tento dopis byl sepsán studenty trénujícími v honbu dōjō pro ty, kteří navštěvují Japonsko za účelem svého studia a neuvědomují si některé špatné formy svého chování.
Pro mě je až neuvěřitelné, když se někteří nejsou schopni chovat slušně a ohleduplně. Myslím si, že každý, kdo se rozhodne navštívit honbu by si měl uvědomit, že to není samozřejmost a že je tam pouze a jen hostem.

---

Drazí vážení členové bujinkanu

Z různých důvodů, jako že se neplánuje tai-kai nebo kvůli různým “klepům”, které kolují, pozorujeme v poslední době v honbu dōjō a Ayase stálý nápor návštěvníků a studentů z celého světa. Je skvělé vidět tolik lidí trénuje bujinkan a podniká cestu do Japonska, aby zde mohli studovat. Trénink v Japonsku je samozřejmě jedinečná zkušenost a je něčím, co by všichni členové měli zažít, když mají možnost. Sensei je velmi šťastný a plný energie, když v posledních měsících vidí pravidelně přicházet tolik lidí. Honbu dōjō je velice plné a Ayase vypadá skoro jako daikomyō-sai před 10 lety.

Nicméně, prosím nezapomeňte si znovu prohlédnout pravidla bujinkanu předtím, než příjdete na trénink, také mějte platné členství, atd.

V poslední době jsme zaznamenali zvýšené problémy ve věcech jako:

1) Odpadky vevnitř a okolo dōjō v honbu i v Ayase
2) Lidé fotí a natáčejí video bez dovolení
3) Stravování a pití v dōjō v Ayase

Také prosím berte na vědomí následující pravidla a pokyny:

Při návštěvách sōkeho tréninkových lekcí

1) Ti, kteří nepatří k bujinkanu nemohou sledovat sōkeho tréninky bez dovolení. Pokud potřebujete dovolení, prosím zeptejte se předem Ohashi-sana nebo nějakého shihana v dōjō.
2) Co se zde učíme je budō, ne sport. Není dovoleno při tréninku dělat fotky bez předchozího dovolení od sōkeho (i když jste člen bujinkanu).
3) Prosím, nežádejte sōkeho o rozhovor nebo fotku pokud ho přímo osobně neznáte.
4) Ti, kteří nedokážou přečíst atmosféru často způsobují těžkosti. Prosím, buďte pozorní.

Plánujete si něco objednat z kanceláře honbu dōjō?

1) Sōkeho asistenti obvykle posílají věci lidem, kteří si je objednali, ovšem část z nich se vrátí jako nedoručitelné, protože adresa není správná. To je ztráta času pro obě strany. Prosím, napište svou SPRÁVNOU adresu ČITELNÝMI písmeny (nejlépe vytištěnou). Plus vaše e-mailová adresa nebo URL může zaměstnancům honbu pomoct v případě, že máte takovéto problémy.
2) Když posíláte do kanceláře honbu peníze (v yenech nebo jako “International Money Order”), nezapomeňte do stejné obálky přibalit seznam toho, co chcete. Pokud do kanceláře honbu dojde jen jedno z toho, nic nedostanete (nebo v nejlepším případě budete dlouho čekat). Prosím buďte pečliví.
3) Pokud chcete QUEST DVD/videa, prosím kupte si je v knihkupectvích, atd. (buď online nebo offline). Kancelář honbu dōjō je přestala prodávat.

Tyto věci nemusí lidem připadat nijak důležité, nicméně jsou velkou přítěží všem členům, pokud je jediný člověk nerespektuje, nebo nespolupracuje, když přijde na jejich vynucení. Trénink je pro všechny, ale pokud budeme tímto způsobem pokračovat a nedokážeme respektovat a dbát na pravidla, může to být v budoucnu složité.

Protože není možné znát všechna pravidla nebo pokyny a podobně, měli byste se první ZEPTAT, než něco uděláte. Měli byste být pokorní a vnímaví k situaci a být trpěliví především když vás někdo se zjevnou autoritou žádá, abyste přestali dělat něco, co není dovoleno. Tito lidé jsou vždy posláni přímo sōkem nebo !!!!někým kolem něj!!!!, nedělají to sami od sebe. Neexistuje ŽÁDNÁ omluva pro pře týkající se tohoto.

Další důležitá věc, kteřá je stále více přehlížena je fakt, že Japonsko je specifické místo. Není to Amerika, Anglie ani žádná jiná země. Proto musí být lidé při jeho návštěvě vnímaví. S odpadem je nakládáno jinak než v jakékoli jiné zemi a předpokládá se, že základní pravidla se budou dodržovat s respektem a ohledem. To platí pro to, jak nakládáte s odpadem ve vašem ryōkanu, hotelu, atd. Měli byste s ním nakládat tak, jak je zvykem. Kultura, pravidla a ostatní věci, které považujete ve své zemi za dané, v Japonsku neplatí, nebo mohou být dokonce považovány za hrubé či nezdvořilé. Neexistuje ŽÁDNÁ omluva pro opakované nedorozumění v této oblasti. V sázce je pověst bujinkanu a jeho členů.

Také někteří členové nyní přicházejí na tréninky se svými rodinami, dětmi, přáteli a kolegy. Toto obecně vyžaduje dovolení instruktora, nebo sōkeho, pokud to je jeho trénink. Je to výhradně zodpovědnost člena, který si někoho přivede, aby pro něj získal dovolení sledovat trénink, dělat fotky, atd.

Lidé, kteří si někoho přivedou musí dbát pravidel a jsou zodpovědni za to, že ti, které přivedli pravidlům rozumějí. Jinak nebude nikomu dovoleno být přítomen, když probíhá trénink, pokud nejsou aktivním členem bujinkanu. Toto bylo zdůrazněno při několika příležitostech.

A co je nejdůležitější, shidōshi jsou zodpovědni za své studenty, kteří navštíví honbu dōjō a měli by vědět, kdy tam jsou. Studenti při své návštěvě representují svého shidōshi. Prosím vemte na vědomí, že jsou na jména shidōshi často tázáni, aby se ujasnila studentova minulost nebo důvěryhodnost. Toto je ve světě budō běžná praxe. Hlavně starší členové bujinkanu mají vzrůstající zodpovědnost za činy svých studentů, stejně jako za udržování úcty a respektu bujinkanu.

Žádáme všechny, aby byli více vnímaví k okolnostem a tak zachovávali tréninkovou zkušenost pro současné a budoucí členy bujinkanu. A hlavně, toto je předpokládáno a požadováno z úcty k našemu sōkemu a bujinkanu.

Doufáme, že vás všechny uvidíme v Japonsku.

---

(c) 2000, Doug Wilson a George Ohashi
shihané Bujinkan Honbu Dōjō Japan

V lednu roku 2000 opět po nějaké době zavítal do České republiky shihan 師範 Sveneric Bogsäter z Holandska, aby tady mohl proběhnout další ze seminářů pod jeho vedením.

Sveneric je jedním z nejstarších nejaponských studentů Hatsumi senseie 初見先生. Za úroveň jeho znalostí a dovednosti v budō 武道 byl společně s dalšími třemi studenty jmenován mezi “Shi no Tennō 四の天皇” tedy “Čtyři krále (Evropy). Způsob výuky, jaký prezentuje Sveneric, vždy přiláká na seminář mnoho studentů a ti si posléze odnášejí mnoho zajímavých informací a zkušeností, které jim nadále pomáhají v jejich praxi bojových umění vyučovaných v rámci celosvětové organizace Bujinkan Dōjō 武神館道場.

Popravdě řečeno, když jsem byl oslovený k napsání krátké reportáže z tohoto lednového semináře, z prvu jsem nevěděl, jakým způsobem bych popsal všechny zajímavé okamžiky z tohoto setkání tak, aby z toho nebyl dlouhý, težce čitelný článek. Pravdou je, že toho bylo na semináři tolik zajímavého, že bych mohl psát několik stránek. Pak jsem si ale řekl, že zde nemusím popsat všechno. Pokusím se zmínit tady některé své postřehy, abych tak mohl přiblížit atmosféru semináře ostatním, kteří se nemohli tentokrát zúčastnit. V textu najdete Svenericovy citáty, které jsem se snažil co nejpřesněji zaznamenat.

Svou výuku Sveneric často doplňuje povídání o historii, filozofii i z jiných oblastí, které můžou účastníkům přiblížit jednotlivé pohyby, techniky či budō, jako takové. Je zajímavé, jakým způsobem mohou být bojová umění praktikována se snahou o pochopení jednotlivých detailů či různých souvislostí, bez kterých by toto učení jednoduše nebylo kompletní.
Snažím se již dlouho dělat si poznámky k technikám z každého semináře, kterého se zúčastním. Poznámky ze seminářů se Svenericem jsou plné různých myšlenek, které jsou nedílnou součástí výuky tohoto učitele.

„Nezaujímejte během svého pohybu/techniky statické kamae 構え, to není jejich správné využití. Používejte kamae jako součást svého plynulého pohybu.“

Hned úvod semináře byl zaměřen na správné využití tělesných pozic kamae v rámci základních technik. Jednoduše řečeno pokud tělo nebude využívat přirozeného správného postavení, bude mít omezené možnosti reakce. Zprvu Sveneric ukázal jak využívat základní pozice k nástupům do jednotlivých technik. Později však zdůrazňoval, že toto je jen počáteční způsob práce s postoji. Později je třeba tento způsob opustit. Kamae se musí stát nedílnou součástí našeho pohybu ve všech pohybech/technikách. Právě propojení pohybu s jednotlivými pozice byla věnována největší pozornost.

„V podstatě se dá řící neexistuje žádná dobrá ani špatná věc. I dobrá věc, kterou správně uděláte, ale v nesprávný čas, se stává špatnou. Důležité je správné načasování“

Dalším bodem semináře bylo uvědomění si, z jakého důvodu děláme jednotlivé pohyby během studovaných technik. Pokud nebudeme znát “příběh” procvičovaných technik, tak jen těžko pozorumíme správnému provedení jednotlivých pohybů. Není možné procvičovat techniku dogmatickým způsobem. Musíme najít to, co nás má ta konkrétní forma naučit pro náš následný trénink.
To je proto, abychom v momentě, kdy se dostaneme v rámci jedné techniky do situace, kdy je nemožné v ní pokračovat, tak byli schopni se přizpůsobit a využít tak jinou formu a zvrátit tak úspěch na naší stranu. Zde Sveneric hned zmínil paralelu z lidským životem. Pokud se dostanete do svízelné situace je třeba změnit způsob přemýšlení. To, že si budete stěžovat vaší situaci nijak nevylepší. Musíte najít způsob jak vývoj situace obrátit ve váš prospěch. Také zmínil, že to je jedno z učení Hatsumi senseie, který říká, že “budō je způsob jak žít”.

„Uvědomme si, že každá mince má dvě strany. Nikdy byste ale neměli zapomenout, že i s míncí se dá otáčet.“

Během tréninku nám Sveneric vyprávěl různé příběhy ze starého Japonska, prostřednictvím nichž se nám snažil vysvětlit jakým způsobem přistupovat ke studiu. Nemohu zapomenout se zmínit o tom, jakým způsobem Sveneric interpretoval tyto příběhy. Během barvitého vyprávění bylo zajímavé pozorovat práci Svenericova celého těla, rád bych vyzdvihnul práci hlavně mimických svalů. Jednoduše řečeno byla to dokonalá práce až divadelního talentu.

Na závěr jsem vybral jednu z myšlenek, která se mi vepsala do mysli. Podle mě vyjadřuje jak by měl člověk přistupovatke studiu bojových umění, ale i ke svému životu.

„Neustále se snažte ve své činnosti posouvat dále, být lepší. Ne vůči někomu jinému či svému okolí, ale vůči sami sobě. Jednoduše se snažte každý den se probudit s tím, že jste na své “cestě” o něco dále než jste byli včera.“

Sveneric Bogsäter je pro mě jednou z vyjímečných osobností, které jsem měl, díky bujinkanu, možnost ve svém životě potkat. Vždy se velice těším na další s tímto buyū 武友 (bojový přátelé), protože již samotné setkání v ním mě posouvá dále.

Bufū ikkan 武風一貫,
PavelS

---

(c) 2000, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com

V dnešní době jsou bojová umění čím dál tím statičtější a strnulejší a jejich formy (kata) přísnější. Nicméně v boji mezi dvěma protivníky zvítězí ten, kterého pohyby jsou přirozenější a volnější.
Hatsumi sensei, zakladatel bujinkanu tohle vysvětluje v rozhovoru, který byl na toto téma zaměřen.

---

Bernard Bornas: Pokud je člověk v každodenním životě ztuhlý nebo napjatý, může to poukazovat na nedostatek sebedůvěry, strach nebo „pocit nespokojenosti se sebou samým.“ Jak to, že bojová umění jsou dnes tak statická a strnulá? Bylo to takhle vždy?

Hatsumi sensei: Samozřejmě, že ne. Bojová umění byla původně vyvinuta k tomu, aby byla používána, a v tomhle smyslu byla součástí bushiho (bojovníkova, samurajova) způsobu života. V té době tudíž nemohla být strnulá.

Bernard Bornas: V Japonsku jsou slova Seigatsu (život, existence) a Shizen (příroda) často používány v společném kontextu. Má to nějaký souvis s tím, co učíte?

Hatsumi sensei: Samozřejmě! To, co není přirozené, není v harmonii se životem. Život se neustále mění, všechno se přirozeně vyvíjí, nic není statické. Z téhle perspektivy je všechno, co zůstává bez pohybu, nepřirozené a tudíž, vzhledem k tomu, že to jde proti přírodě, odsouzeno k zániku.

Bernard Bornas: Platí to i u bojových umění?

Hatsumi sensei: Jistě. Strnulý styl „nových bojových umění,“ které vznikli v době míru po skončení období Edo, nebyly určeny k použití (třída samurajů byla rozpuštěna) a proto nemají nic společného s opravdovými a tradičními bojovými uměními „Kakuto nihon kobujutsu.“

Bernard Bornas: Ani pokud jsou chápány pouze jako sebeobrana?

Hatsumi sensei: Teď vážně – žádný člověk, který se živí bojem by nepoužil některé z těchto strnulých (a tuhnoucích) stylů během ochranné mise, nebo jakékoliv jiné akce, kde by byly v sázce životy. V takové operaci být statický znamená riskovat životy společníků nebo i svůj vlastní. V podobné situaci (jako i v mnoha jiných), závisí naše přežití na naší pohyblivosti a schopnosti se přizpůsobit. Nic neproběhne na sto procent tak, jak jsme to procvičovali na tréninku. Přežití v reálném boji vyžaduje mnoho kreativity – konvenční formy (kata) jednoduše nemohou být poskládány do fungujícího celku. Když jsem učil instruktory speciálních jednotek (FBI, CIA, SAS), velice dobrý dojem na ně udělal můj styl pohybu během boje – zdál se jim přirozený a v mnohém podobný tomu, co sami zažili během operací.

Bernard Bornas: Mnoho učitelů vede své hodiny, jako kdyby se jednalo pouze o další předmět. Neberou v úvahu, že to, co učí své studenty na tatami, se pro ně může stát mimo dōjō nebezpečné. Mnohé techniky pádů nefungují tak dobře venku na chodníku, některé techniky kontroly soupeře na zemi nefungují tak dobře proti více oponentům atd. Když k nim nepřistupujeme jako k součásti edukačního a sportovního programu, který se odehrává v dōjō, mnohé techniky nemají v reálném boji žádné využití.

Hatsumi sensei: Samozřejmě! Faktem je, že třeba členové speciálních jednotek netrénují v dōjō nebo na tatami, ale mají k dispozici plně vybavené repliky ulic nebo bytů. Pro tyhle lidi není umění boje sportem nebo byznysem, ale součástí každodenního života. Nesnaží se prodat nebo zvítězit v souboji, pro ně mají bojová umění ten skutečný význam: ochranu a záchranu životů.

Bernard Bornas: Znal jsem vysokoškolské studenty, kteří si natolik zvykli na bezpečí kampusu (jídelny, tělocvičny, studovny, koleje atd.), že si již ani neplánovali najít zaměstnání ve svém oboru, ale chtěli zůstat učit. Nechtěli opustit kuklu a vkročit do skutečného života; raději zůstali v bezpečí svého malého přístavu. Stejný fenomén existuje i v bojových uměních – někteří studenti se cítí chráněni v exotické a anachronické struktuře dōjō, které je světem samo o sobě a nechtějí jej opustit. Velice brzy tyhle osoby začnou toužit po tom, aby se staly samy senseiem – chtějí být těmi, koho ostatní respektují pro uchovávaní ztracených znalostí. Tohle zabíjí bojová umění, protože je přetváří v pouhý produkt určený ke konzumaci a jejich původní ochranní role se smrskne na zajištění příjmu učiteli (prodejcovi forem).

Hatsumi sensei: Chápu, na co narážíte. Na Západě existuje velký rozdíl mezi dōjō a životem mimo něj. V Japonsku tomu tak není, poněvadž dōjō je integrální součástí naši kultury a tudíž pro nás není exotické. V tradičním smyslu je dōjō místem, kde cvičíme způsoby hledání „osvícení,“ proto musí být všude. Zároveň se tréninky musejí odehrávat také v přírodě a cvičení nesmí být limitováno otevírací dobou dōjō. Přestaneme snad žít, když vyjdeme z dōjō?
Měl jsem tu čest potkat Takamatu senseie a stát se jeho studentem. Takamatsu sensei se učením bojových umění neživil (vlastnil malou čajovnu v Kashihara-shi na předměstí města Nara), nicméně více než deset let strávil v Číně jako osobní strážce posledního císaře Pou Hi. Víckrát čelil odhodlaným a ozbrojeným protivníkům a musel v reálné situaci použít učení ninjovských mistrů. I jako osmdesátiletý byl Takamatsu pořád mimořádně schopný, bez ohledu na svou ne moc velkou výšku a váhu. Nepoužíval silu nebo rychlost, protože ty se s věkem vytrácejí, a stejně byl hrozivý. V jeho rukách jsem se stal pouhým hmyzem, a to jsem byl, v době když jsem ho potkal, mistrem moderních bojových umění

Bojové umění, které klade důraz na svalovou sílu, může být nanejvýš koníčkem, aktivitou vhodnou pro trénink mladých atletů. Časem ale budou muset bojová umění přestat trénovat, protože s věkem se jejich efektivita vytratí (možná pak začnou učit?). To, co učím já, budete moct trénovat až do smrti. Takamatsu sensei trénoval pravidelně a bez problémů, i když mu táhlo na osmdesátý rok života.

Bernard Bornas: Mnozí studenti musí přestat s tréninkem kvůli artritidě nebo osteoartróze, která se objeví jako výsledek „nepřirozeného“ tréninku jejich těl. A co všechna ta vykloubená ramena a kolena, ke kterým dojde během „sportovních utkání“? (Za účast na takovém utkání pak atlet draze platí). Bylo pro mě velikým štěstím, že jsem vás potkal, protože jsem začínal mít problémy s koleny a lokty po více než dvaceti letech úderů do vzduchu.

Hatsumi sensei: V životě plyne všechno přirozeně, nic není kostrbaté. Mnoho bojových stylů ve vás doslova vyvolá představu starých němých filmů z dob ranní kinematografie, kde obrázky jakoby přeskakovali z jednoho pohybu na druhý, když vidíte studenty cvičit kata. Je tohle přirozený způsob pohybu? Není možné, aby jste takhle šli po ulici bez povšimnutí (a to rozhodně není účel budō).

Bernard Bornas: Jelikož energie (ki) plyne svobodněji v uvolněném těle, nebrání tedy ztuhlé tělo plynutí těchhle vnitřních energií?

Hatsumi sensei: Rozhodně. Co není přirozené, nám z dlouhodobého hlediska škodí. (V japonštině se „nemoc“ řekne „Byōki“ a to slovo se skládá ze znaků znamenajících „nepořádek, disharmonii“ – „Byō“ a „životní energii, ducha“ – „Ki“.)

Bernard Bornas: Co by se dalo říct o budoucnosti budō ve světě?

Hatsumi sensei: Ve skutečnosti v Japonsku, stejně jako jinde, mají styly, které jsou příliš ztuhlé nebo striktní, tendenci vymizet. Lidé půjdou raději trénovat bojové sporty, kde se můžou vyjádřit svobodněji (wrestling, free fight atd.). Japonci v dnešní době nemůžou ztrácet čas věcmi, které nemají použití v každodenním životě, v práci či v rodině. Méně než 1 % Japonců dnes trénuje bojová umění. Mladí lidé si raději zvolí fotbal nebo baseball, kde si rozvíjejí týmovou práci a ti ostatní si vyberou golf pro koncentraci a postavení těla. Za několik let budou mít o budō v Japonsku zájem pouze cizinci. To je hodně vážná situace, protože lidi za Západu mají rádi formy (dají se kodifikovat jednodušeji než „feeling“). Učitelé bojových umění mají rostoucí tendenci vytvářet čím dál tím formálnější a exotičtější formy, aby uspokojili své zahraniční klienty/studenty.

Takhle se z toho stává pouhé představení a živnost, zatímco skutečné bojové umění upadá v zapomnění (pokud není rovnou vědomě ignorováno kvůli své nedostatečné ziskovosti). Velká většina ne-japonců si utvořila povědomí o bojových uměních prostřednictvím filmů (většinou amerického původu) a očekávají, že v dōjō najdou to, co viděli ve filmech. Učitel se velice často a profesionálně přizpůsobí, aby si své klienty udržel…

Bernard Bornas: Cizinci přijíždějí do Japonska, aby se naučili pravému bojovému umění a dostávají Katy speciálně pro ně vytvořené. Dalo by se říct, že jsou klamáni.

Hatsumi sensei: Cizinci mají zkreslený pohled na Japonsko a na budō. Mnozí objevili samuraje a bushidō skrze román „Shōgun.“ Co mnoho z nich neví, je, že knihu „Bushidō“ napsal Inazo Niobe (vysokoškolský student) v roce 1899, tj. 32 let po zmizení posledního samuraje. Navíc byla jeho kniha založena na epickém příběhu zachyceném v jedenácti svazcích (Hagakure kikigaki), napsaném jako vzpomínka na bojovníky zpřed 150 let mnichem Yamamotem Tsunetomem. Kniha prostřednictvím svých příběhů vyzdvihuje ideu, že „cestou bojovníka je smrt.“ Předtím, než se stal mnichem, sloužil Yamamoto Tsunetomo jako účetní u klanu Nabeshima, takže neměl žádné vlastní zkušenosti s bojem a ani neovládal bojová umění. Jak vidíte, ani kniha „Bushidō, cesta samuraje,“ ani její předloha, „Hagakure kikigaki, Poznámky sesbírané ve stínu listů,“ nebyly napsány bojovníky, nýbrž snícími a nostalgickými intelektuály během období míru a nemají tedy nic společného s podstatou budō. Jsou to právě tyhle romantické obrazy z jiného času a jiného světa, které lákají zahraniční studenty do naší země. Teď asi chápete, proč jim většina učitelů (ultra-nacionalisté a ultra-konzervativci) prodává to, po co přišli – obrázky z pohlednic s exotickým kouzlem, jinými slovy východní folklor.

Bernard Bornas: Je opravdové umění pro lidi ze Západu natolik složité?

Hatsumi sensei: Právě naopak. Jak jste sám pochopil, opravdové umění je natolik přirozené, že se z něj nedá udělat byznys; je v každém z nás (instinkt nutný k přežití?). Co se mě týče, neučím své studenty technikám, spíš se snažím jejich pohyby zjednodušit, přimět je, aby k tomu přistupovali volněji, nebo, pokud chcete, opravuji nepřirozené prvky v jejich chování. V jistém smyslu je chráním před ztuhlostí.

Bernard Bornas: Takže v podstatě opravujete jejich slabá místa?

Hatsumi sensei: Ano, vracím věci zpátky na místo. Přes 30 let jsem se živil jako chiropraktik a nedělal jsem nic jiného než dával věci zpátky na místo.

Bernard Bornas: Nicméně pořád předáváte dál zděděné znalosti devíti tradičních škol bujutsu a ninjutsu v rámci bujinkanu…

Hatsumi sensei: Jistě. A díky praktikování těchto umění můžu pomoct mým studentům být efektivnějšími v každodenním životě. Tradice v bojových uměních vždy znamenala schopnost zlepšovat se, přizpůsobit se době, ve které bylo dané umění trénováno, takže se stávalo stále efektivnějším a „praktičtějším.“ Když se v Japonsku objevili palné zbraně (pistole a pušky přivezli Portugalci a Holanďané kolem roku 1540), zbroje (yoroi i kabuto) bylo nutné zesílit, aby vydržely nápor těchhle nových zbraní (užití kterých chápali konzervativní bojovníci jako nečestný a zbabělý akt nemající obdoby). Poté, co byly zbroje vylepšeny, vícero škol napadlo upravit své zbraně a techniky boje, aby byly účinnější. Proto je meč školy Shindenfudō ryū delší a hrubší než běžná katana. Podobně se techniky jednotlivých škol přizpůsobily regionu, kde byly vyvinuty (geografie a povaha terénu). Je logické, že boj na zabláceném rýžovém poli se liší od boje na strmých svazích hory, na pláži, v bambusovém lesíku nebo v domě. Škola Kukishinden ryū má velmi nízké a stabilní postoje, protože jedním ze zdrojů pro techniky téhle školy bylo námořnictvo (Kuki suigun). Když bojujete na lodi, stabilita je klíčová.

Bernard Bornas: Pouze málo lidí ví, že existuje mnoho různých typů mečů v závislosti na časovém období a klanu. Dokonce i ninjové měli svůj vlastní typ meče, ninjatō.

Hatsumi sensei: Ano, meč školy Togakure ryū je asi o třetinu kratší než běžný meč – to umožnilo ninjovi tasit pomocí levé i pravé ruky, i když byl nesen tradičním způsobem. Navíc tihle výzvědní agenti (ninjové) museli být schopni se plížit v jakémkoliv prostředí a tasit meč a bojovat kdekoli, pokud byli odhaleni a neměli možnost utéct. Například pro boj v podkroví je vhodnější kratší čepel.

Bernard Bornas: Takže tradiční styly nejsou tak statické, jak nás tomu učí na Západě?

Hatsumi sensei: V žádném případě. Tradicí je pouze vyhrát, přežít – a abyste to dosáhli, musíte se neustále přizpůsobovat. Jedině „feeling“ příznačný pro každou ze škol se nemění, protože je podstatou ryū. Je to právě podstata devíti škol, co dnes vyučuji a co nás obohacuje a zefektivňuje.

Bernard Bornas: Ale dnes přece nikdo v boji nepoužívá meč nebo kopí.

Hatsumi sensei: Samozřejmě, že ne, ale ať používáte k obraně jakoukoli zbraň, je to duch bojovníka, který vám umožní zvítězit a přežít. Pokud špatně odhadnete vzdálenost nebo ztratíte kontrolu nad svým dechem (emocemi) a rovnováhou, zda již na bojišti nebo jinde, všechno to vyjde nastejno, přičemž nezáleží na tom, zda bojujete ze zbraní, nebo ovládáte vozidlo či nějaký nástroj. Podmínky se mění, ale vaše slabé stránky zůstávají. Člověk vždy spadne na stranu, na kterou se naklání.

Bernard Bornas: Takže učíte hlavně duševní přístup (Kokoro gamae), jako je například fudōshin (udržování chladné rozvahy) nebo Bufū ikkan (neustálá připravenost).

Hatsumi sensei: Opravuji chyby v myslích svých studentů, aby si mohli zvolit správnou cestu.

Bernard Bornas: Díky západnímu pojetí budō jsou mnozí studenti na nesprávné cestě. Hledáme odpovědi na naše problémy na Východě místo toho, abychom je hledali uvnitř sebe. Odtud plyne naše potřeba exotiky…

Hatsumi sensei: Ale stromy rostou směrem k nebi všude na světě, stejně jako déšť všude padá směrem k zemi. Univerzální zákony řídí přírodu na Východě stejně jako na Západě, a ti, co žijí v souladu s těmito zákony, jsou v souladu s životem jako takovým.

Bernard Bornas: Dalo by se říct, že budō je život?

Hatsumi sensei: Budō je rozhodně cestou, jak najít přirozenou ochranu. Rozhodně ale není určeno na vydělávání peněz a na to, aby se jím člověk živil.

Bernard Bornas: Možná by bylo lepší říct, že budō se neliší od života?

Hatsumi sensei: Ano, takhle je to lepší. Můžeme rovněž říct, že je přirozené být ostražitý.

Bernard Bornas: Máte na mysli princip Bufū ikkan, je to tak?

Hatsumi sensei: Správně.

Bernard Bornas: Sensei, měl by jste nějakou radu pro budōku?

Hatsumi sensei: Snažit se zopakovat formu znamená být jejím vězněm. Forma zabíjí Ki, kreativitu, stejně jako i spontánnost. Cvičit bojová umění znamená být čím dál tím flexibilnější (jū) a schopnější přizpůsobit se každé situaci. V dnešní době jsou lidé čím dál tím víc vězni forem, pohodlí a módy. Nesmíme na tyhle věci klást příliš velký důraz (udržovat si vzdálenost, osvobodit se). V opačném případě tělo i mysl ztuhnou, což je velice nebezpečné a není to ani přirozené. Strnulí lidé zhloupnou, stanou se tvrdohlavými a umřou o samotě.

Bernard Bornas: Stanou se příliš Yang, tj. odmítnou každý názor, který se liší od jejich vlastního a kvůli tomu se jim rozpadnou všechny vztahy s jinými lidmi, je to tak?

Hatsumi sensei: Ano. Stát se flexibilním znamená pracovat v souladu s přírodou. Zvířata jsou flexibilní, nekomplikují příliš své životy, nýbrž je přijímají takové, jaké jsou. To je velmi zajímavé, odráží to princip „Shikin haramitsu daikomyō.“

Bernard Bornas: Sensei, mohl by jste nám říct na toto téma víc?

Hatsumi sensei: Shikin znamená existenci, život (to, co JE). . .
Haramitsu nás vede k celkové ideji ochrany (k znalosti, jak se ubránit), a abychom to dosáhli, je důležité najít upřímnou cestu (Makoto no michi). Na druhou stranu, nestačí si myslet, že vámi zvolená cesta je správná – ona musí přirozeně správná i být, a to je Makoto no michi. Stejně důležité je dokázat dávat. Příroda dává bez zaváhání a nečeká nic zpátky. Musíme žít přirozeně. Takamatsu sensei se ze všech sil snažil žít přirozeným a jednoduchým způsobem (jídlo, hygiena a cvičení). V dnešní době spousta lidí trénuje budō, zatímco kráčí po nesprávné cestě (nutí se být strnulými a ztuhlými, co jim dává pocit „sily“). Musíte přírodu respektovat, žít s ní v souladu a být s ní v kontaktu, to je správná cesta: být v souladu s přírodou. Přijímat věci jako integrální součást života, tak zní definice „přirozeného života.“

Daikomyō znamená, že musíme neustále udržovat jasné světlo v temnotách (udržovat si pravou vírou navzdory překážkám). Když natáčím videa, tohle je správa , kterou se snažím podat dál. To je mé učení, ale mnoho lidí tomu nerozumí. Pokud vás někdo bude mým jménem učit něco jiného, nejedná se o mé učení. Najdou se lidé, co používají název bujinkan bez toho, aby znali mě, nebo cokoliv z tohohle – neslouží jim to ke cti, protože klamou své vlastní studenty. Víc než jen to – protože neznají pravé (blahodárné) budō, tihle lidé jsou nebezpeční všem, kdo jim věří.

Bernard Bornas: Takoví lidé jsou omezení a studenti je rychle opouští.

Hatsumi sensei: Pokud ti studenti přijdou sem, nebo budou trénovat u vás, za pouhý měsíc skutečného tréninku budō budou lepší, než jejich původní učitelé.

Bernard Bornas: „Jeden krok správným směrem je lepší než tisíc kroků směrem špatným.“

Hatsumi sensei: To je pravda. A pro Evropu je štěstím, že jste po uplynulých deset let strávil každý rok měsíc v Japonsku, kde jste do sebe nasákl „pocitu“ bujinkanu. Ti, co nepřijdou, ničemu neporozumí. . .

Bernard Bornas: V každé době se najdou padělatelé. Mnoho lidí si pořád myslí, že bujinkan budō ninjutsu je bojové umění jako každé jiné, a že ten název může použít kdokoli. U většiny ostatních stylů jsou zakladatelé dávno mrtví a lidi můžou používat jejich jméno a jméno školy bez toho, aby byl kdokoli schopný posoudit, zda-li jsou jejich techniky a učení původní nebo ne. Díky tomu, že jste sám zakladatelem bujinkanu, máte možnost kontrolovat lidi, kteří používají jméno vaší školy.

Hatsumi sensei: Nezáleží na tom, co učíme, ale pokud jsme upřímní a efektivní, studenti přijdou. Nepotřebujete slavné jméno. Nepřekvapuje mně, že se vícero dōjō rozhodlo vám důvěřovat a následovat vás, protože jste autentický a velkorysý. Jsem si jist, že pokud byste vytvořil vlastní styl, měl byste stejné množství studentů, protože váš styl je přirozený a bez jakékoliv formy, stejně jako můj. To jsem vám již řekl v minulosti.

Bernard Bornas: Pokud vám to nevadí, snažím se pomoct studentům, kteří jsou zneužíváni učiteli, kteří předstírají, že studovali u vás. Mnozí se diví, co se s nimi děje. Často od nich slyším: „Přihlásil jsem se do tohohle dōjō, protože jsem nenašel žádné, co by bylo blíž mého domu.“ Je to neuvěřitelné, když vezmu do úvahy fakt, že já sám trénuji 20 000 kilometrů od domova, když jsem tady. Myslím, že každý má učitele, jakého si zaslouží podle své snahy a toho, co je ochoten obětovat.

Hatsumi sensei: Po patnáct let jsem každý víkend cestoval 800 kilometrů, abych mohl trénovat se svým učitelem, Takamatsu senseiem. Studenti, o kterých mluvíte, nemají skutečnou motivaci, nehledají vlastně bojové umění, nýbrž nějakou fyzickou aktivitu. Rád bych jim něco odkázal: pokud se chcete věnovat nějakému sportu kvůli odreagování, dejte se na fotbal nebo squash. Pokud se chcete trochu zpotit, jděte běhat, nebo do sauny. Pokud vám jde o svaly, běžte do posilovny a zvedejte činky, ale prosím, nevěnujte se budō v naději, že tam tyhle věci najdete. Budō není sport a má vznešenější cíle. Pokud chcete dosáhnout pokroku, trénujte s těmi, co chodí trénovat ke mně do Japonska. Jinak nebuďte překvapení, když během přepadení skončíte se zlomenou končetinou, zraněni, nebo ještě hůř.

Bernard Bornas: Než jsem vás poznal, taky jsem trénoval ty nová (post-Edo) bojová umění a měl jsem spoustu kamarádů, kteří „doplatili“ na ten typ reflexů, který si osvojili na tréninku. Jeden z nich skončil se zlomeným předloktím po krátké automobilové honičce, která skončila 180 stupňovým smykem. Řidič poté vylezl z auta třímajíc v ruce kladivo, se kterým na mého kamaráda zaútočil. Ten se pokusil odrazit útok bezchybným Jōdan age uke (horní blok). . . jenže tenhle blok je naneštěstí určen k zastavování útoků beze zbraně.
Další z mých kamarádů si zlomil kostrč, když se pokoušel použít Maegeri jōdan (přední kop na hlavu) na pouličního rváče na terase kavárny. Rváč, který nebyl natolik hloupý, aby neuhnul, jednoduše odstoupil z dosahu a náš nadšený Bruce Lee skončil na chodníku.

A to mluvím pouze o méně závažných případech! Na pohotovosti často přijímají děcka, co jsi zlomila zápěstí nebo předloktí při pokusu zmírnit pád z kola na chodník pomocí kotoulu, který se naučili v dōjō. Tohle mi nedávno řekl známý, který pracuje jako rentgenolog.

Hatsumi sensei: Pokud by tyhle děti nezískaly tenhle typ reflexů tréninkem nějakého moderního bojového umění, jejich přirozená přizpůsobivost by nebyla ničím blokována. Přirozeně by přistály na zemi, přičemž by jejich fyzická integrita zůstala zachována. V Japonsku mají policajti povinný trénink kendō a „moderního“ jūjutsu, co jim ale moc nepomůže, když se dostanou do potíží na schodech v metru, na parkovišti, nebo ve vlaku. Často jsou zraněni nebo i zabiti při pokusech zpacifikovat opilce ozbrojeného pouze nožem někde na veřejném prostranství. Tohle se moc neví, ale ani Japonci samotní nevědí nic o budō, které vzniklo před obdobím Meiji . . .

Bernard Bornas: Vytvořil jste mezinárodní pravidla, která umožňují ověřování členů vaši organizace a ukládají jim za povinnost vlastnit členskou kartu a osvědčení. Díky tomu je jednoduché zjistit zda je ten který učitel nebo student skutečným členem a opravdu studuje vaše učení – stačí zkontrolovat, zda vlastní roční členskou kartu a osvědčení o technickém stupni nebo „shidōshi menkyo,“ certifikát, který mu dovoluje učit ve vašem jméně. Všechno tohle vzniklo, abychom se mohli ujistit, že daný učitel opravdu trénuje pod vámi zvolenými zástupci (shihany), jak by tomu mělo být.

Hatsumi sensei: Ano, vytvořil jsme tohle pravidlo aby se uchovala autentičnost učení bujinkanu a chránila jeho reputace. Vyloučil jsem mnoho učitelů s vysokými technickými stupni, kteří tohle pravidlo nerespektovali. Nedávno se jeden španělský učitel, kterého sám znáte, pokusil k nám vrátit, ale já jsem to odmítl. Neváhejte postupovat stejně ve vaší krajině, protože člověk se musí chovat správně, aby si zasloužil své místo v bujinkanu. Je dobře, že žáci těchhle spikleneckých učitelů sami přicházejí do Japonska učit se pravému umění a tak zdaleka překonají své původní učitele. Tak jste ke mně přišel i vy, a já jsem tomu velmi rád, protože to je šťastná událost pro Evropu.

Bernard Bornas: Myslím, že musíme za každých okolností hledat pravdu, i když tomu některá média překážejí. Znalost pravdy znamená velkou sílu a následování té pravdy znamená následovat Mokoto no michi. Než jsem vás poznal, nemohlo mi jednoduše stačit opakování těch exotických a „sterilizovaných“ kat, když mě to napadlo: během americké okupace Japonska („oficiálně“ od 1945 do 1952) byl trénink bojových umění jako i jiných forem boje zakázaný. Pak byl díky intervenci Donna Draegera u Mac Arthura povolen trénink boje beze zbraně čínského původu, který se vyvinul na Okinawě a později proměnil v přísně disciplinární systém, který umožnil vznik sebevražedných komand. Když se upravila pro vojenský výcvik, stala se tahle bojová metoda velice účinným prostředkem boje s okupačními silami. Nicméně sino-japonský styl klade větší důraz na provedení než na přizpůsobivost, kreativnost a spontánnost jedince, na rozdíl od tradičních Kakuto bugei, která byla vytvořena pro samuraje a tedy určena k použití na bojišti.

Hatsumi sensei: Ano, to byla zvláštní doba. . . Čím ztuhlejší je pohyb, tím ztuhlejší je i organizace pod ním. Kromě toho, submisivní lidé pouze slepě poslouchají.

Bernard Bornas: Božská součást, kterou máme v sobě všichni, z nás dělá tvůrce. Pokud je tahle kreativita potlačena, zbudou pouze předvídatelní pokusní králíci politických laboratoří. To pomáhá udržovat instituce v chodu, ale také to brání lidstvu v pokroku. Tvůrci jsou ti, kdo pochybují o neomylnosti systému a hledají cestu, jak jej zlepšit.

Hatsumi sensei: Osoba, která ovládla oheň, změnila lidské dějiny; pak byla ovládnuta pára, pak elektřina atd. Evoluce rovná se změna. Ti, kdo se nechtějí vyvíjet, nemají právo stěžovat se na systém, protože jej sami nijak nezlepšují.

Bernard Bornas: Sensei, mohl by jste nám něco říct o smyslu „Sanshin,“ třech základních principech, na kterých stojí budō? Mohlo by se jednat o vzdálenost, kontrolu a směr?

Hatsumi sensei: Na počátku ano, ale když zvládnete základy, musíte se posunout na další úroveň. Sanshin znamená kyojutsu (chytrou, prohnanou strategii), vyvedení z rovnováhy (nalezení slabé stránky u soupeře) a neviditelnost (nepoužívat vlastní sílu, ale sílu oponenta a prostředí).

Bernard Bornas: Tím máte na mysli, že ve všech technikách, které používáme v bujinkanu, máme používat váhu našeho těla, úskok a sílu našeho oponenta, abychom jej vyvedli z rovnováhy, podmanili si jej nebo se dostali z jeho sevření.

Hatsumi sensei: Ano. A dalo by se navázat, že tehdy se v očích oponenta staneme neviditelnými. Vzhledem k tomu, že vlastníte zbroj z období Edo, můžete pomocí ní vysvětlit Evropanům, proč se používá tahle nebo jiná technika za použití ducha Sanshin proti oponentu nesoucímu zbroj a plnou výstroj na bojišti.

Mnoho lidí zapomíná, nebo prostě neví, že techniky používané v bojových uměních byly vytvořeny za účelem boje proti ozbrojeným protivníkům, kteří věděli bojovat. Nikdy bychom nepoužili Mawashi geri (kop z otočky) proti po zuby ozbrojenému samuraji v brnění. Ti, kdo si tohle myslí, jsou blázni nebezpeční sami sobě.

Zbroj má samozřejmě slabá místa a proto je možné použít techniky kosshijutsu (údery na nervová zakončení) a koppōjutsu (použití talkové vlny k útoku na „srdce“ kosti), když se ocitneme v takovém boji neozbrojení. Člověk by ale neměl nikdy jít na bojiště beze zbraně a nějaké ochrany, naboso a s holýma rukama, to byla obyčejná sebevražda nebo hloupost.

Poté, co jsem začal psát články do časopisu o bojových uměních „Hidden budō & bujutsu” (Skryté techniky v bojových uměních), napsalo mi mnoho učitelů z celého Japonska a děkovali mi, že jsem odhalil pravý smysl budō, který byl tak dlouho skryt. Tím, že se tradiční bojová v umění v Japonsku nevyučují od roku 1867, je to pro mnohé velké odhalení.

Bernard Bornas: Velice vám děkuji za odpovědi na mé početné otázky. Podám je dále nejlépe, jak mi to dovolí mé překladatelské schopnosti. Je pro mě velikým štěstím, že jsem byl vaším studentem po tolik let a doufám, že mnozí pochopí hluboký smysl vašeho učení a najdou odvahu k rozvoji. Těm, kteří si přečtou tyhle řádky a pak stráví nějaký čas ve vaší společnosti, bych rád odcitoval úžasný výrok Antoine de Saint-Exuperyho: „Zasloužíme si všechno, co nás v životě potká, protože je nám to dopřáno osudem, a je na nás, abychom odhalili smysl těchto setkání.“

Hatsumi sensei: Prosím, buďte průvodcem pro lidi dobré vůle, pro ty, co opravdu hledají a hlavně neztrácejte čas s těmi, kdo raději zůstávají v úkrytu svých iluzí. . .

Bernard Bornas: Budu se snažit ze všech sil, a pokud pouze jediný člověk ze všech Evropanů začne chápat hluboký smysl Kakuto nihon kobujutsu ninjutsu, tohle starobylé umění povstane z minulosti a ukáže nám, co v bojových uměních nejvíc chybí: upřímnost k sobě samým a odpovědi na mnohé otázky. . .

Poznámka: Bernard Bornas přijímá celou zodpovědnost za své výroky. Je vždy k dispozici lidem, kteří skutečně hledají Cestu bojových umění a zváží každé pozvání na konferenci, debatu, seminář, vystoupení v rádiu nebo televizi či veřejnou ukázku.

---

(c) 1998, Bernard Bordas
Tento rozhovor proběhl v červnu 1998 mezi Hatsumi senseiem a Bernardem Bordasem, který byl studentem bujinkanu a v té bodě držitelem 10. danu.