Browsed by
Rubrika: Bujinkan / Ninjutsu

Smysl budō

Smysl budō

Většina z nás si tuhle otázku položila, v diskusi s někým, nebo uvnitř sebe sama. Každý, kdo trénuje nějaké bojové umění se z času na čas zeptá sám sebe, proč to vlastně dělá. Začátečník si tuhle otázku bude klást častěji nežli pokročilý student, ale i jemu podobné pochyby zkomplikují život.

V době úsvitu bojových umění si lidé tuhle otázku kladli málokdy. Nebylo to ani nutné, protože lidé té doby museli bojovat jednoduše proto, aby přežili. To byl zákon války. Naučili se určité vybrané techniky a byli vysláni na bojiště, aby tam sloužili svému pánu. Bylo to věcí života a smrti. Rozhodující roli nehráli pouze techniky, ale také duševní stav bojovníka.

Duševní aspekty hráli vždy klíčovou roli v bojových uměních. Již první bojová umění byla ovlivněna duchovními naukami jako byl buddhismus nebo shintōismus; bylo nevyhnutné se věnovat i jim. Byly zakotveny v podvědomí a později se staly srdcem všech bojových umění.

Člověk si klade otázku:
Proč vlastně musíme bojovat nebo zabíjet?
Tohle se stalo klíčovým tématem pro všechny bojová umění.

Abychom na to našli odpověď, musíme se zaobírat i jinými naukami, abychom lépe pochopili některé důležité věci. Říká se například, že „Tajemství bojového umění je tajemstvím zenu.“

Tajemství spočívá ve vedení mysli po správné cestě. Ale jak na to? V jedné z kapitol textu Kyūshin ryū je napsáno následující: „Pravá technika těla musí mít základ v mysli. Mysl je tím základem. Spíše než sledovat tělo svého oponenta je třeba nasměrovat mysl. Protivník neexistuje. Mysl sama o sobě nemá formu, ale může být tvarována – je to jako zazen.“

Trénink bojových umění by neměl být chápán jako pouze fyzické cvičení, navzdory tomu, že dnes se většina lidí soustředí na soutěže nebo čistě na učení technik. V počátcích bojových umění to bylo jinak, protože tam šlo jednoduše o přežití a často rozhodovala pouze intuice. Fyzická sila, duševní síla a znalost techniky byly a jsou úzce propojeny, ale schopnost koncentrace (duševní síla) je základem.

Tělesná síla, technická vyspělost a duševní intuice musí splynout v jedno. Akce a vědomí musí vytvořit celek. Pak budete v KŪ, neboli v prázdnotě. To je tou pravou cestou budō.

Musíte se naučit beze zbytku přijmout život a smrt. I v případě, že tělo zemře, mysl to nesmí ohnout. Tváří v tvář životu a smrti musí mysl zůstat klidná. Díky tomu bude vaše vláda nad jednotou těla a mysli znamenat vládu nad životem a smrtí. Vynikající šermíř Miyamoto Musashi se vzdal života bojovníka, aby našel odpověď na otázku: „Jak může člověk zemřít … ??“

Bojová umění nejsou sportem, hrou, ani jednoduchým způsobem trávení času. Je v nich hlubší smysl, smysl života a tudíž i smysl smrti, protože oba jsou pevně propojeny navzájem. To je budō. Pravá cesta budō není soutěž ani disputace – pravá cesta stojí nad životem a smrtí i nad vítězstvím a porážkou.

A jak tohle ovlivní náš každodenní trénink?

Na začátku se dokola trénují hlavně techniky (waza) a formy (kata), abychom získali základy. Časem si tyhle techniky „uvědomíte“ a „zvykněte si na ně.“ V tomhle období neustále přemýšlíte a zvažujete – díky tomu si pořád „uvědomujete sebe sama.“ Když používáme naši mysl tímhle způsobem, naše akce budou pomalé a váhavé. Vyrojí se otázky, naše mysl se unaví a naše vědomí bude jako plamen ve větru.

Dá se to přirovnat k učení se na hudební nástroj. Později jste schopni hrát bez přemýšlení, což znamená, že po rocích tréninku si už nemusíte dále uvědomovat sebe sama, ale hrajte přirozeně. Díky tomuhle „neuvědomení“ budete schopni vytvořit něco nového. To samé platí pro náš každodenní život a taky pro náš trénink. Nikdy ale nezapomínejte na počátek – jinak se vaše mysl vyčerpá a vy ztratíte koncentraci. Důvody může být příliš silné ego nebo nedostatek snahy. Tím riskujete ztrátu správného směru.

Klíčovým aspektem budō je nalezení okamžité jednoty s původní pravdou univerza. Pro váš osobní způsob myšlení je důležité přesáhnout „uvědomení si sebe sama,“ a to nejenom v mysli. Musíte „myslet“ celým vaším tělem. Obecně jsme zvyklí chápat život našeho těla a život vesmíru jako dvě oddělené věci. Ve skutečnosti ale náš život není limitován na náš „fyzický“ život, ale je v neustálém kontaktu s životem univerza. Pochopit tuhle vzájemnou závislost znamená pochopit Kū. Cvičit Kū zároveň znamená hledat největší pravdu – univerzální lásku.

Tato prázdnota, Kū, obsahuje nekonečnou energii, kterou získáváme pouze pokud žijeme naše životy v harmonii s životem univerza. To je nejvyšší učení bojových umění. To je nejvyšší učení ninpō.

Tenhle účel slouží tréninku bojových umění!


(c) Kostas Kanakis
e-mail: info@bujinkanbudokai.eu

Vítězení

Vítězení

Hatsumi sensei během svých lekcí často používá frázi „nepřemýšlejte o vítězství“ a často to různě komentuje. Co to ale doopravdy znamená? Přece když bojujete, tak chcete zvítězit, že ano? Pojďme se nad tím zamyslet.

Tak zaprvé, tento výrok neplatí jenom o boji – platí i o tréninku. Když trénujete, neměli byste přemýšlet o tom, jak triumfovat nad svým partnerem. To je špatný přístup. Není to v souladu s učením se a s růstem, a to z jednoduchého důvodu: pokud se neustále snažíte porazit svého partnera, uděláte cokoliv, abyste toho docílili, včetně používání svalů a zbytečných zkratek… Správná technika a metody pohybu jsou tak odhozeny na úkor zběsilého zápasení a vy se nic nenaučíte. Abyste mohli ze svého tréninku těžit, nesmíte se uchylovat k akcím, které vás učí špatné věci. Ty vás vedou zpátky, odstraňují veškerý postup, kterého jste docílili na cestě ke kultivaci svého taijutsu. Proto je důležité zbavit se myšlenky na vítězství. Místo toho se držte myšlenky na hledání pochopení. „Nezáleží na to, jestli zmlátím svého partnera, chci jenom přijít na to, co bych měl dělat.“ Tady si můžete položit otázku: „Pokud se nebudu nikdy zaměřovat na vítězení, jak můžu být schopen vítězit?“ Odpověď zní, že prostě můžete. Tím, že se nebudete soustředit na vítězení, budete schopni zvítězit.

Po čase budete schopni kdykoliv zvítězit, aniž byste se tím zabývali. Jestli vám to pořád není jasné, dobře se nad tím zamyslete. Tím, že nebudete posedlí úspěchem, ale zaměříte se na pochopení všech svých činů a jejich důvodů, vštěpíte si správné základy budō taijutsu. Pokud se budete soustředit pouze na vítězení, vaše ego nabude vrchu a zatlačí pravé učení tím, že se uchýlí k hrubé síle. Ze začátku můžete mít pocit, že se musíte spoléhat na přílišnou sílu, ale časem se tento pocit bude zmenšovat.

Druhé hledisko, když o tomto Hatsumi sensei nebo já mluvíme, je případ skutečného boje. Pokud budete myslet na vítězství, prohrajete. Vaše mysl bude polapena myšlenkou na vítězství a vaše pohyby nebudou plynout volně. Pokud se dostanete do násilného konfliktu, nemějte v mysli žádné myšlenky. Tak, jako vás myšlenka na vítězství nutí používat sílu a zápasit se svým partnerem na tréninku, ke stejné situaci dojde i v reálném boji. Používání svalů a síly zabraňuje použití správného taijutsu a techniky. Stejně tak důležitý důvod, proč byste neměli myslet na vítězství, je ten, že budō taijutsu není o vítězení, ale o přežití. To není to samé – je možné zvítězit a nepřežít, i přežít bez vítězství. Pokud vám to nedává smysl, hluboce se nad tím zamyslete ve svých meditačních chvílích.


(c) Ken Harding
Missouri Budō Taijutsu Dōjō
web: www.mbdojo.com
e-mail: kenharding@mbdojo.com

Gokui tenchijin

Gokui tenchijin

Gokui je podstatné učení, duchovní probuzení.

Hatsumi sensei píše: „…udržujte kontrolu nad špatným a zlým, následujte čestnou cestu, to je podstata tréninku. Odtud se rodí duchovní probuzení. Toto duchovní probuzení je v budō nazýváno tajemství budō neboli gokui. …“ (Z „Ninpō: Wisdom for life“, Mushashin Press).

Avšak jak toto „duchovní probuzení“ rozvinout?

Tedy, vývoj má vždy počátek, stejně jako každý život může povstat pouze z narození. Proto se tedy pokusíme podívat na tento rozvoj v budō vlastnostmi ten chi jin.

TEN znamená: Nebe, vesmír, duševní, počátek.
CHI znamená: Země, materiální, porozumitelný, přeměna, vybudovat.
JIN znamená: Člověk, povaha, osobnost, něco živého, rozvoj.

Ve fázi rozvoje člověka se nacházejí smyslové orgány na prvním místě, neboť dítě začíná slyšet a vnímat ještě před narozením. Díky „akci“ smyslových orgánů může ještě nenarozený již velmi brzy komunikovat s matkou. To znamená, že předtím, než se dítě může vůbec hýbat, může svými smysly vyvinout způsob komunikace.

Nejsou lidské smysly součástí našeho ducha?

Takto Matka příroda klade duševní rozvoj na první místo, takže člověk/jedinec může rozumět dříve, než může jednat. To je přirozený instinkt.

POČÁTEK budō, který reprezentuje Ten, stojí také na prvním místě a je extrémně důležitý. Je to počátek prvotního porozumění.

Staré přísloví „Naučte se dříve stát než se začnete učit chodit“ je podle mého názoru velmi přesné pro rozvoj spojený s Ten.

Druhý stupeň, Chi, neboli přeměna, může být přirovnán k fyzickému rozvoji. Zde se člověk učí pohybovat a přizpůsobovat. Fyzickým rozvojem se člověk stává více pohyblivým a ohebným. Element Země učí stát pevněji na svých nohou a takto lépe ovládat své tělo.

Z universálního rozvoje Nebe a přeměny Země se dostává žijící jedinec k existenci, v tomto případě k lidské bytosti, Jin.

Vývoj povahy člověka je výsledkem spolupráce mezi duchovní zralostí a fyzickým uspořádáním. Pouze touto spoluprací se lidé stávají lidmi a tedy částečkou originálu. Částečkou Ten chi jin. Skrze gokui ten chi jin máme možnost získat gokui budō.

Hatsumi sensei píše: „Gokui (základní učení) jsou prchavá; zdá se snadné gokui pochytit, avšak ve skutečnosti může být velmi těžké porozumět. Je to stejný pocit jako být medůza, vznášející se v oceánu. To samé lze říct o satori (osvícení) na cestách bojových umění. Nejvhodnější by mělo být vznášet se okolo v běžném světě.“ (Z „Ninpō: Wisdom for life“, Mushashin Press).

Bufūsui ikkan


(c) Kostas Kanakis
e-mail: info@bujinkanbudokai.eu

Rozhovor s Kacemem Zougharim (Kanada 2006)

Rozhovor s Kacemem Zougharim (Kanada 2006)

Můžeš nám povědět o svém tréninku bojových umění před bujinkanem?

Dělal jsem trochu full contact. Ve Francii je to, co nazýváme full contact něco jako box s použitím nohou. Není to jako francouzské bojové umění savate. Když mi bylo 12 tak jsem také jeden rok studoval karate. Ve skutečnosti nemám mnoho zkušeností z bojových umění jak mnoho lidí rádo tvrdí. Mnoho jich říká:“Mám černý pásek v tom a tom“, já vůbec nic takového nemám. Vyrůstal jsem na předměstí Paříže, kde to bylo trochu nebezpečné. Mnoho lidí z této oblasti bralo a prodávalo drogy. Protože jsem byl nejstarší z pěti bratrů, musel jsem je před tímto typem lidí chránit. Tím, že člověk žije v této situaci, vytvoří si určité dovednosti, které mu pomáhají přežít. Dovednosti jako lhaní lidem, přátelení se s velkými silnými chlapy. Věci jako tato mě krok za krokem vedly k umění ninjutsu. Byl jsem velice mladý a ovlivněný ninja filmy a podobnými věcmi.

Když jsem začal studovat ninjutsu, začal jsem se zkoušet učit všech devět škol. Po chvíli jsem se začal učit více populární styly bojových umění jako karate, jūdō, kendō a aikidō. Vždycky jsem si o ninjích myslel, že to historicky byli zvědové, někdo, kdo musel vědět všechno. Někteří lidé říkají: „My nemáme čas to všechno studovat… život je příliš krátký“. No já takové lidi neposlouchám.

Ninja znamená „kanja no mono“, což je v překladu „člověk mezi, člověk, který ví, co je mezi lidmi, člověk, který zná podstatu informace a ví, jak ji zachytit“. Musíte znát svého nepřítele; musíte ho studovat. Pokud o něm nic nevíte, nemůžete bojovat a nemůžete vyhrát. Myslím že jsem začal studovat ostatní bojová umění, když jsem se hlouběji začal zabývat studiem devíti škol.

Kdy jsi našel bujinkan?

Byl jsem ve Francii, jeden učitel v tu dobu prohlašoval, že patří mezi nejlepší studenty Hatsumi senseie. O něco později jsem zjistil, že to nebyla pravda. Tento člověk odjel do Japonska, vyfotil se se sōkem a několika shihany, jak to v té době dělala většina lidí, vrátil se do Francie a prohlašoval, že má šestý dan. Samozřejmě ho neměl. Protože jsem byl mladý a lehce ovlivnitelný, jako většina kluků mého věku (bylo mi 14), bylo velice lehké tomu všemu uvěřit. Někdo vám říká „Byl jsem v Japonsku“ a zná několik japonských slov, ukáže vám své fotky s velmistrem ninjutsu, ví jak hodit pár shurikenů a vy tomu podlehnete a říkáte si:“Ooooohhhhh wow!“. Já jsem začal okolo roku 1986. Myslím, že jsem byl jedním z nejmladších kluků. To byl můj začátek ninjutsu. V tu dobu nebylo známé jako bujinkan, většina lidí ho nazývala ninjutsu. Když jsem poprvé viděl video s Hatsumi senseiem, získal jsem velice silné podezření ohledně toho, co se učilo v tom dojo ve Francii. Tak jsem se rozhodl sám jet do Japonska. To byl rok 1989-1990.

Můžeš nám prosím jmenovat své učitele v bujinkanu?

Začal jsem studovat ninjutsu ve Francii pod člověkem jménem Sylvain Guintard, ale to nebyl opravdový začátek. Jen tak jsem chodil do dōjō dvakrát až třikrát týdně, ani jsem nebyl považován za studenta. Můj opravdový začátek byla moje návštěva Japonska v letech 1989-90, kde jsem viděl, že vše, co jsem se doteď naučil je špatně. Můj opravdový učitel je Ishizuka sensei. Můžeme říci, že člověk, který mi o Hatsumi sensei řekl, byl Sylvain, ale nepovažuji se za jeho studenta, stejně jako on mě nepovažuje za svého. Můj učitel, můj mistr je Ishizuka sensei.

Když trénuješ v Japonsku, tak víš, že trénink bude řízený a bezpečný. Zažil jsi někdy při tréninku s Ishizukou nebo Hatsumi senseiem strach?

Zaprvé ja netrénuji, já cvičím (praktikuji). Mezi těmito dvěma slovy je velký rozdíl.

Trénink je, když jdete do třídy tři nebo čtyřikrát týdně, oblečete si keiko-gi a trénujete s ostatními lidmi. Cvičení (praxe) je každodenní. Je to způsob jakým chodíte, způsob jakým sedíte, způsob jak se chováte mezi lidmi. Je to něco, co se velice liší vnitřně, cvičení je vždy pouze pro vás. Sám jsem začal cvičit v roce 1989. Byl jsem mnohokrát uke u Ishizuky senseie a občas i u Hatsumi senseie. Není to strach;je to mnohem víc.

Můžeš nám řici něco o svém učiteli?

Ishizuka sensei je pravý gentleman. Velice upřímný a čestný muž, což je dnes v bujinkanu ojedinělé. Někdo, kdo vám do očí neříká lži jako třeba „jsi dobrý, velice dobrý“ a když se k němu otočíte zády, říká negativní věci. Neprodává stupně a má rád umění pro umění. Je to někdo, kdo září; tento muž má opravdovou auru. Znám ho od roku 1989. Nikdy nezměnil cenu svých tréninků, nikdy mi nelhal nebo neříkal „Jsi velice dobrý“, „Jsi ohromný“, „teď tomu rozumíš“, ani trochu se nezměnil. Způsob, jakým se chová doma je stejný, jako se chová na tréninku. Vím to, protože jsem bydlel u něj doma, ne v dōjō nebo nějakém hotelu, ale u něj doma. Podle mého názoru je tento muž jednou z nejlepších kopií Hatsumi senseie, ale není jedinou. Viděl jsem všechny ostatní shihany a někdo by mohl říct: „Kacem to říká jen proto, že si je s Ishizukou senseiem blízký“, někdo, kdo má blízko k Oguri, Seno nebo Someya nebo Shiraishi nebo Nagato sensei by říkali totéž. To není problém. Respektuju názor každého; rozdíl je v tom, že já se rád dívam na fakta.

Jako například, jak se Sensei chová k lidem na svých trénincich, jeho opravdový úmysl, jestli cvičí a praktikují, nebo jen studují. Nikdy nezapomínejte, že to, jak se lidé pohybují, chovají, odráží to, jací jsou ve skutečnosti uvnitř. Pokud jste schopni toto vidět, můžete vidět věci, které vám navždy otevřou oči….. ale samozřejmě neříkám, že mám tento zrak, tento pohled za pohledem. Mám jen 4. dan a nesoudím lidi, kteří mají nejvyšší stupeň, upřímně ani netoužím po tom být jako oni. Opravdový cíl je dosáhnout nebo být blízko úrovni pohybů a forem Takamatsu senseie a Hatsumi senseie… člověk musí stále hledět vysoko (mít vysoký cíl), i když není schopen ho dosáhnout. Pomáhá to vytrvat ve snaze dostat se tak blízko jak je to jen možné.

Jednoho dne byl ke mě Ishizuka brutálně upřímný a řekl: „Víš, Kaceme, když jsem začal u Hatsumi senseie, bylo mi 16 let. Sōke nám ukázal mnoho, mnoho věcí, ale stále je zde mnoho věcí, které nám neukázal, je mnoho věcí, které neznáme“. Když se ptáte některých lidí na jisté věci v ninjutsu (katy, techniky, atd…), říkají: „Ano, já vím, ja vím, Hatsumi sensei mi to říkal, říkal mi to“, ale ve skutečnosti neví. Způsob, jakým se lidé chovají a jednají je skutečným důkazem toho, co chtějí a čím ve skutečnosti jsou, i když musím přiznat, že všichni, včetně mě něco hledáme. Povaha tohoto něčeho závisí na srdci a vůli každého z nás.

Úroveň upřímnosti, jakou sdílím s Ishizukou senseiem jsem nikdy s nikým jiným neměl. Co můžu říci, je to jako otec nebo kmotr, něco takového. Je těžké o tom mluvit. Nerad moc mluvím o Sensei, protože je to osobní.

Lidé, kteří toto čtou si nejspíš budou myslet: „Tenhle člověk jménem Kacem děla Ishizuka senseiovi skvělou reklamu“. Tak tohle není pravda, protože já si ho vážím pro něj samotného, stejně jako si střežíte poklad. Nezajímám se o politiku nebo pomluvy, které se vypráví za jeho zády a také za mými. Znám ho a to mi stačí. ninjutsu, kobujutsu, to není o politice nebo mluvení, je to o cvičeni, mít rád
umění, ne prodávat techniky, nebo vytvářet říši nebo vlastní organizaci uvnitř organizace. Ishizuka sensei nikdy není k Hatsumi sensei neuctivý a nikdy na bujinkan nebo na jméno Hatsumi senseie nevrhá žádnou hanbu. Pokud si to lidé myslí, tak se podívejte, jaký je jejich stupeň a dovednost v tomto umění? Normálně, když se stanete dobrým instruktorem, neměli byste se účastnit této politiky. Vždy hledejte pravdu a nenaslouchejte žádným pomluvám, o kterých mluví nebo přemýšlí masy. Ninjutsu je o postavení se realitě. Pokud někdo o někom mluví špatně, běžte se na něj podívat sami… Jediná věc, kterou mohu říci a kterou jsem řekl mnoha lidem, je nabádat každého, kdo přijede do Japonska, aby šel na tréninky všech shihanů, díval se a neposlouchal nikoho, kdo říká, že jste dobrý a hned vám dává stupně. Dívejte se na způsob, jak se ten člověk (sensei) chová ke každému studentovi, jak demonstruje formu, jak se usmívá, jestli to je hrané, nebo jestli se směje od srdce, na to vše se dívejte a poté se rozhodněte.

Říkal jsi, že mnoho lidí, co mají v bujinkanu vysoké stupně, jsou ve svých technikách neohrabaní, například když vedou úder. Co si myslíš, že je nejdůležitější věc, ve které by se měli lidé od stupně kyū výše (stupně dan) zlepšit?

Abych byl upřímný… a neříkám že vím něco, co oni neví. Hatsumi sensei ukazuje mnoho věcí, ale pravda je, že tyto věci nikdo necvičí. Dívají se na něj a cvičí jen podle svých očí, podle své vlastní interpretace;to není stejné. Bojová umění nejsou věcí myšlení, jsou o následování mistra. V Togakure ryū a Kumogakure ryū existuje staré rčení: „Musíte být ve stínu mistra a abyste mohli být ve stínu mistra, musíte být schopni zapomenout na sebe, ztratit sami sebe, a když zapomenete na sebe, potom se můžete dostat do mistrova stínu“.

Je to dědictví, je to mnoho mistrů. Pro kyū a 10. dan, já nejsem sōke, takže není na mě to říkat. Pokud je někdo, kdo může říci:“Ty útočíš správně nebo ty útočíš špatně“, je to Hatsumi sensei. Mnohokrát říkal, že musíte mít správný přístup a správne kamae.

Když se díváte na obrázky Hatsumi senseie vidíte, že vše je na svém místě. Fotografie nelžou. Většina lidí překládá kamae jako přístup nebo postoj. Kamae znamená… je to vyjádření toho, co je uvnitř vás, takže váš pohyb a techniky jsou strnulé, pokud jste strnulí uvnitř. Kamae odrážejí, čím doopravdy jste uvnitř. Jen se podívejte, jak se lidé pohybují a uvidíte, jací jsou uvnitř. Lidé, kteří jsou lajdáčtí (s úderama apod.);požádejte je, ať jsou lajdáčtí před někým, kdo dělá box nebo muai thai a uvidíme, jestli budou jejich techniky fungovat. Někteří lidé říkají:“Jsme svobodní, můžeme si dělat, co chceme“, ať to dělají před jiným bojovníkem. Nikdy jsme netrénovali zápas. Zkuste to a uvidíme? Například tvůj učitel Dean (Dean Rosthohar, Chorvatsko) se hodně věnoval zápasu před tím, než začal dělat ninjutsu, takže o těchto věcech ví hodně.

Slyšel jsem studenty, kteří si ztěžovali, že děláme příliš kihon happō. Myslíš si, že bychom mu měli každý trénink určitý čas věnovat?

První si musíme něco ujasnit. Ninjutsu není určeno k učení. Není to jako jūdo, karate nebo kendō, kde máte osnovu. Když toto uděláte, zabíjíte to které umění. Proto do doby ten-chi-jin neexistovala žádná osnova. Kihon happō nejsou jen základy. V našem způsobu přemýšlení není pravým významem kihon happō základ. Například si můžete myslet, že základem domu jsou kameny. Pokud jsou kameny dobře uloženy, dům bude stát pevně. To není úplně správný způsob interpretace. V Ninjutsu je základem písek a voda, které smícháte. Jaký písek a jaká voda, to spolu s kameny tvoří základy. je to úplně rozdílné, kihon happō je vším. Pokud to překládáte jen jako osm základů, děláte velkou chybu. Je to esencí jakéhokoli stylu, používání jakékoli zbraně, schopnosti přizpůsobit se jakékoli situaci. Myslím si, že pokud váš student neposlouchá nebo říká, že nechce cvičit kihon happō, měli byste mu říci, ať jde to jiného dōjō. Je mnoho lidí, kteří budou šťastni, že je mohou přijmout, dát jim stupně a nechat je věřit, že jsou dobří.

Je zde něco velice důležitého. Učitel se musí starat o své studenty, nikdy je nesmí zranit, brát si jejich peníze a lhát jim. Někdy musí chránit studenta před ním samým, protože někteří studenti jsou hodně slepí. Někdy je to velice těžké. Pro učitele je lehké využít studenta, například krásné dívce řict: „Budu tě učit soukromě“ nebo vám říct, že něčemu nerozumíte a že musíte být trpěliví nebo ještě nenastal váš čas a podobné věci. Být učitelem je těžké, nesmíte se příliš upínat na studenty, ale být dostatečně upnut na umění, abyste byli schopni demonstrovat správně. Pokud předvádíte správně, výborně! I když budete ukazovat kihon happō jednou nebo stokrát a oni to nebudou schopni udělat, je to pro ně neco nového, je to jako voda. Když dělá Hatsumi sensei techniky omote gyaku nebo ura gyaku, i když to předvede znovu, všichni jsou vyjevení (překvapení). To je ten cíl, kterého chceme dosáhnout. Možná můžete smíchat dvě kihon happō spolu s gogyō no katou. Je důležité, aby se s technikou setkali.

Jakou radu máš pro nové studenty bujinkanu?

Otevřte oči! Nebuďte slepí a neposlouchejte lidi, kteří po dvou trénincích říkají: „Ty jsi ale dobrý“ a dají vám stupeň. Buďte bdělí, dívejte se na všechno. Snažte se zachytit detaily; i když nevíte nic o bojových uměních, dívejte se, jakým způsobem se učitel chová, jestli je zdvořilý, jestli používá příliš mnoho zdvořilosti, aby vás udržel ve své skupině. Dívejte se, jestli lidem ubližuje nebo používá své znalosti jen aby se předváděl nebo se dělal důležitým nebo velkým. Dívejte se, jestli respektuje ostatní bojová umění, i sporty. Nepotřebujete cvičit bojová umění, abyste rozuměli těmto věcem, jen se dívejte. Nenechte je, aby vás přitáhli příliš mnoho esoterickými řečmi – mystickými věcmi, “ki” řečmi. Bojová umění jsou něco, s čím můžete pracovat, jsou realistická, například pokud vás učitel příliš mnoho zraňuje, je lepší se přesunout jinam než zůstávat. Opravdový učitel své studenty nikdy nezraňuje. Samozřejmě je zde bolest, z bolesti se učíme, o tom je život. Musí vám ukázat, jak se technika používá (nebezpečí), ale aniž by vás zranil, tak to dělá Hatsumi sensei. A cítil jsem to i u Ishizuka senseie.


Rád bych poděkoval Kacemovi, že si udělal ve svém nabitém programu čas na toto interview a také Johnu Healymu z Mississauga Bujinkan Dōjō za přípravu a pomoc s tímto rozhovorem.
Kacem sám sebe vede, jak to dělá mnoho dobrých instruktorů bujinkanu. Tito lidé sebou nesou velké vědomosti, které by mohli použít mnoha nebezpečnými způsoby, kdyby kráčeli špatnou cestou. Ale oni jdou rovnou a úzkou cestou pravdy, spravedlnosti a míru. Já tomuto typu lidí říkám “Budō gentlemani”.


(c) Kacem Zoughari
Převzato ze stránek:
http://www.bujinkan.co.nz se svolením Marka Humphrise

Jōjutsu

Jōjutsu

Většina lidí v bojovém umění si myslí, že Jo je odvozeno z Shindō musō ryū jōdō / jōjutsu. Během své první návštěvy Japonska jsem měl možnost trénovat v Shindō musō ryū s učitelem Kaminodou (byl vedoucím instruktorem u „Kidō-tai“ – přepadový oddíl japonské policie). I když to byla jen krátká návštěva, přesto jsem měl možnost seznámit se s jeho přístupem. Nic mě však nemohlo připravit na objev, který jsem učinil v jednom skladě, kde jsem měl možnost uvidět radikální techniku jōjutsu v podání školy Kukishiden.

V roce 1997 se jō stává hlavní zbraní bujinkanu a učitel sōke Hatsumi bude boj s touto zbraní vyučovat v Japonsku i v zahraničí (tai-kai). Doufám, že členy bujinkanu budou podrobnosti o jō (její používání, historie, první waza) zajímat. (Ani bujinkan ani sōke Hatsumi nezodpovídají za chyby nebo opomenutí, které mým nedopatřením mohly vzniknout.) Škola Kukishinden (vznik školy předpovědělo devět démonů) byla založena během kamakurského období (12. st.). Zakladatele školy, když spal, navštívilo během devíti po sobě jdoucích nocí devět démonů. Říká se, že ti jej zasvětili do tajných technik, které se staly základem pro vznik školy. V pozdější době bylo rodině Kuki uloženo, aby ochraňovala pobřežní vody v domovské oblasti Kumano a od lodí těmito vodami plujícími vymáhala poplatky. Rodina tím dokazovala své vlastenectví.

Traduje se, že techniky jō (známy také jako yonshaku bō – čtyřstopá hůl) jsou více než 800 let staré a mají původ v technikách rokushaku bō a meče, přičemž přijímají prvky obou těchto technik. Délka jō může být různá, záleží na tom, jaká velikost je pro uživatele vhodná. Jō nemusí být pouze bojovou zbraní, považuje se spíše za obrannou zbraň, protože nemá žádné ostré hrany (jako meč). Meč, pokud jej používáte často, se může ztupit a stát se tak málo účinným. To se vám s jō nestane. Díky délce Jō, která je o jednu třetinu kratší než hůl rokushaku bō a jen o něco málo delší než meč, bylo nutné, aby uživatel zaútočil a pak se rychle stáhnul zpět. Pokud se jō používá správným způsobem, může porazit i ostrý meč. Trénink s jō je velmi dobrý pro učení se postojů a míření. Některé pohyby připomínají techniky taijutsu (např. omote a ura shutō a tsuki).

Jūmonji (pozice deset) je první waza jōjutsu a pokud ji popíšeme podrobněji, vypadá asi takto:
1. Uke začíná ve Seigan no kamae (kenjutsu) – Tori je v jō Ihen no kamae.
2. Tori útočí nejprve na levou Kasumi uke – ta je ale blokována, útočí tedy na levé dō, která je taktéž blokována.
3. Tori útočí na pravou Kasumi uke (je blokována).
4. Tori otočí Uke, aby mohl znovu zaútočit na pravou Kasumi uke (blokována).
5. Teď otočí s jō opačným směrem, změní svůj postoj a zaútočí na levé Kasumi.

Na dokončení této waza je zapotřebí více podrobností. Nechci být kritizován za zveřejňování naší techniky a tak uvádím jen detaily, které umožňují představit si styl boje. A jak říká sōke Hatsumi, musíte se naučit techniku cítit, nemůžete se ji ale naučit z knih nebo z videa, musíte ji procvičovat.


(c) Peter King
web: www.bujinkankingdojo.org
e-mail: kingdojo@osteomedic.co.uk
Peter je držitelem titulu dai-shihan. Byl také jedním z evropských Shi no tennō.

Zpět k základům

Zpět k základům

Restrukturalizace izraelského dōjō, 22 let po jeho založení: pravidelné tréninky, požadavky, učitelské kurzy a něco málo historie


V srpnu 1983, poté, co strávil 9 let mimo Japonsko, se Doron Navon připravoval na návrat k tréninku s Hatsumi senseiem. „Musím být na to připravený,“ řekl nám, svým starším studentům s černými pásky. „Prosím, dejte mi zabrat a nešetřete mě: úder musí být úderem.“ A od toho dne po několik týdnů do našeho odjezdu zavládlo v dōjō opět peklo. Údery a kopy, divoké boje a trénink, jaký jsme do té doby nezažili. Jestli náhodou trénink do té doby nebyl dost tvrdý, tohle nás všechny zocelilo.

Až když jsme toho chladného říjnového večera roku 1983 dorazili do města Noda, uvědomil si Doron, jak moc tréninky v honbu dōjō změkly od té doby, co v roce 1974 Japonsko opustil. Vrátil se tehdy do Izraele po 8 letech tvrdé práce a nekompromisním tréninku, který ho přivedl na pokraj podvýživy. Mnoho částí jeho těla bylo zraněno a jeho pravé koleno bylo ve špatném stavu. Jeho naděje na reprezentaci Izraele na olympiádě se rozplynuly. Fyzicky z něj byla troska – a to po intenzivním tréninku se Senseiem a jeho tehdejšími pěti shihany, kterými byli Fumio Manaka, Tetsuji Ishizuka, Tanemura Tsunehisha, Hideo Seno a Koichi Oguri.

Než se vrátil k tréninku a založil své dojo v Izraeli, odešel se na několik týdnů zotavovat do Švýcarska. Tam nasbíral dost energie, aby mohl jít za svým snem a otevřít první dojo vyučující ninjutsu mimo Japonsko. Článek, který jsem publikoval na začátku roku 1975 v jedněch z hlavních izraelských novin, přitáhnul do dōjō mnoho lidí, kteří chtěli poznat pravé bojové umění. Nemnoho z těch, kteří tenkrát začali, s tréninkem vydrželo, a to z různých příčin. Mnozí nedokázali unést pocit, že čím více člověk trénuje, tím méně cítí, že něco dokáže. Odhlédnuvše od emocionálního a spirituálního tréninku, fyzický trénink byl rovněž velice tělesně náročný, nejenom v dōjō ale i mimo něj. Po mnoho večerů jsme se z dōjō doslova plazili.

Dokud byl v Izraeli, udržoval Doron takovou úroveň tvrdého tréninku, jakou zažil v Japonsku. Často nás proháněl po celém dojo s mnoha technikami taijutsu, které se naučil od svých spolustudentů a od velmistra. Nicméně toto období bylo těžké i pro Hatsumi senseie. Od smrti svého učitele podstupoval velmi přísný tréninkový plán, aby se mohl cítit být hoden následování Toshitsugu Takamatsuho, 33. sōkeho devíti škol. Jeho tělo nedokázalo vydržet nároky, které na něj kladl náročný trénink, a tak onemocněl. Brzy pro něj bylo náročné vykonat sebemenší pohyb. Musel změnit svou cestu nebo čelit následkům. Nejdříve nechtěl změnu přijmout a zvažoval dokonce pokračovat v tréninku stejným tempem, i za cenu ohrožení vlastního života. Byl natolik odhodlaný udržet si tuto úroveň náročnosti tréninku, že dokonce předal menkyo kaiden několika svým nejlepším studentům, aby mohli udržet ninpō naživu i po jeho smrti. Ale rozum nakonec zvítězil a po dlouhém zvažování začal Hatsumi sensei měnit své tréninkové metody.

Zatímco se Hatsumi sensei zotavoval ze svého vyčerpání, navštívil jsem poprvé Japonsko. Chodil jsem do školy v Nevada-Reno, a tak jsem využil měsíční přestávky mezi semestry k tomu, abych navštívil legendárního učitele svého učitele.

Pouhý týden po mém příjezdu do Japonska souhlasil, že se se mnou setká. Tou dobou se nesetkával s nikým. Až do té doby jsem ho znal jenom z fotografií. Nevšimnul jsem si, že je ve špatném stavu. Dokázal to skrývat velice dobře. Když jsem ale přivezl zpátky pár fotek, které jsem pořídil před jeho domem, Doron byl tak šokovaný, že okamžitě Hatsumi senseiovi zatelefonoval, aby se přímo od něj dozvěděl, jak na tom je. Sensei tenkrát dokázal sotva chodit, natož pak učit. Jediný člověk, se kterým cvičil byl Noguchi, a i s ním jenom velmi mírně a pomalu.

V následujících letech vypracoval Hatsumi sensei mnohem měkčí způsob, jak vyučovat ninjutsu. Když se do honbu dōjō dostali další lidé ze Západu, byli vystaveni mnohem jemnější verzi tréninku, na který byl Doron zvyklý ze svého dřívějšího pobytu v Japonsku.

V roce 1983, před prvním gasshuku v Yumoa-mura, jsme přicestovali jako skupina na měsíční trénink a šli jsme od dōjō k dōjō – od jednoho shihana k druhému – takže jsme skoro každý den během toho měsíce v Japonsku měli trénink se Senseiem nebo některým z jeho nejlepších studentů. Snažili se nás zlákat do svých dōjō, vystavovali nás nejvyšší úrovni tréninku. Byl to velmi dobře strávený měsíc. Mnoho let poté jsme procvičovali techniky, které jsme tam za tu dobu nasbírali a dělili jsme se o ně s dalšími studenty v Izraeli i po celém světě. V následujících letech jsme pomáhali dalším dōjō v Anglii, Norsku, Kanadě a USA a představili jsme jim tréninkovou osnovu, kterou jsme za ty roky vyvinuli.

Přednedávnem, po více než 20 letech, jsme v naší tréninkové osnově udělali několik změn, většinu z nich v důsledku změn, které zavedlo honbu dōjō. Přesto ale neslevujeme z našich požadavků na technické stupně a správné provádění technik je pořád klíčovým prvkem na zkouškách.

Různorodost starších instruktorů v našem dōjō dovoluje všem studentům zúčastnit se různých forem tréninku. Někteří učitelé dávají na první místo sparring, jiní se soustředí na katy a rozdíly mezi devíti školami. Někteří kladou důraz na zbraně, zatímco jiní se věnují především taijutsu a správnému použití moguri a nagare. Máme mnoho víkendových seminářů, na kterých chodí studenti od jednoho učitele k druhému, aby toho nasáli co nejvíc a obohatili svůj trénink. Poslední dva roky chodí instruktoři na učitelské tréninkové kurzy, kterých se účastní více než 90 instruktorů a aspirujících učitelů.

Certifikace učitelů bojových umění začala být v Izraeli povinná a ode všech se vyžaduje účast na kurzu ve spolupráci s Wingateským institutem pro tělesnou výchovu. Kurzy na tento certifikát zahrnují anatomii, psychologii, trénink fitness, metodologii a první pomoc, a stejně tak znalost osnovy daného bojového umění. Využili jsme těchto požadavků k tomu, abychom redefinovali požadavky Bujinkan Dōjō v Izraeli a vrátili všechny cvičence na správnou cestu, abychom mohli mít pocit, že patříme všichni ke stejné škole.

V současné době trvají kurzy v našem dōjō skoro 200 hodin, vyučuje se především během víkendů. Všichni učitelé se účastní a snaží se přispět svou zkušeností jako bojoví umělci i jako studenti budō taijutsu. Zatím poslední kurz vedl Moti Nativ, plukovník izraelské armády ve výslužbě, kterému pomáhal tým čtyř učitelů: Jacob Hazan, Ilan Gattegno, Yossi Sheriff a Yossi Tshuva. Tento kurz přinesl velkou změnu do způsobu, jakým naši studenti trénují a přijímají informace, které jsou jim předávány. Velmi to rovněž pomohlo instruktorům, kteří byli vystaveni mnoha rozličným aspektům tréninku bujinkanu.

Více informací o kurzech a o možnosti jejich organizování v jiných pobočkách bujinkanu můžete získat e-mailem nebo na níže uvedené adrese.


(c) Ilan Gattegno
Ilan je novinářem pracujícím na postu editora v Yedioth Ahronoth Daily a je také starším instruktorem izraelského bujinkanu. S tréninkem ninjutsu začal v roce 1974 s Doronem Navonem a zkouškou na 5. dan prošel v roce 1987. Jeho manželka Julia (Reynolds) je první ženou ze Západu, která trénovala v honbu dōjō a také první nejaponkou, která získala černý pás. Potkali se v dōjō Tanemury-sana v roce 1983 a nyní žijí, trénují a vyučují v Tel Avivu, v Izraeli. Jejich e-mailová adresa je: olamot@shani.net.

Trénink žití

Trénink žití

Po celý svůj život přebíráme a využíváme energie, zejména prostřednictvím dýchání, ale také prostřednictvím potravy, kterou jíme, a prostřednictvím našich vztahů s ostatními lidskými bytostmi.
Naše těla tyto energie transformují a vydávají životní energii, kterou Japonci označují KI. Není to nic abstraktního; je to něco zcela základního pro život.

V bojových uměních je stejně jako v životě velice důležité mít velice silnou energii KI. Nejlepším způsobem, jak dosáhnout silného KI, je správně dýchat s koncentrací na hluboké dýchání, a to zejména při vydechování. V mládí, kdy máme dost fyzické síly a nepřemýšlíme příliš o dýchání, se zaměřujeme spíše na fyzické aspekty tréninku. Když se budete dívat na staré mistry bojových umění, můžete si všimnout, jak pracují s pohyby, které jsou co nejmenší, jak se koncentrují na své dýchání, jak vydechují z HARA, ačkoli jejich mladí studenti pobíhají kolem a svoji energii ztrácejí.

To, jak používáme své KI, je velice důležité. V mládí o těchto věcech příliš nepřemýšlíme, ale když zestárneme, naše tělo je unavenější a chápeme více důležitost správného a silného KI.

Prostřednictvím denního cvičení správného dýchání obnovujeme své KI, léčíme malé bolesti těla a ztuhlost věkem a obnovujeme své síly den ze dne. Je také velice důležité naučit se neplýtvat zbytečně energií. To platí stejně jak pro mladé, tak pro staré.

Ztrátu energie způsobuje i odchylka v myšlenkách. Zdá se, že příliš používáme povrchové vrstvy našeho mozku, přičemž bychom měli více rozvinout vnitřní vrstvu mozku, pomocí které získáme vyšší intuici a instinkt.

KI a tělo musí být plně v souladu. V bojových uměních je velice důležité plně rozumět důležitosti správného vydechování; vydechování společně s koncentrovaným KI je klíčem k budō.

Hovořil jsem o důležitosti správného dýchání, pojďme si nyní říci pár slov o koncentraci.

Trénink schopnosti koncentrace nám umožní získat schopnost dělat jednu věc v jeden moment, ale zároveň si být vědom svého okolí a toho, co se děje kolem nás. V bojových uměních je velice důležité být schopen se koncentrovat na oči protivníka nebo oblast mezi či nad očima. S touto koncentrací si budeme moci všimnout všech pohybů svého protivníka (protivníků).

Když trénujeme, musíme se koncentrovat na svůj trénink a dech, ve skutečném boji se musíme koncentrovat na svého protivníka (protivníky).

Obecně musíme být schopni se plně koncentrovat na každou jednotlivou situaci. „Tady a teď“: píši a nedělám nic jiného. Pouze píši. Koncentruji se na psaní a tak to funguje se vším. Není důvod příliš přemýšlet!

Myslete v jednotě se svým tělem, se svým instinktem, vaše tělo je schopné provést cokoli pomoci intuice; musíme se dívat očima celé své bytosti. Koncentraci se můžeme naučit pomocí tréninku; praxe se musí koncentrovat na každé vaše gesto. Musíme se vrátit zpět k běžnému a základnímu stavu svého těla a mysli. Tímto způsobem a v průběhu času se naše vůle stává druhotnou a nemá skutečnou funkci. To, co se stane, se děje přirozeně, automaticky a nevědomě. Neunavíme se, ale pokud musíme používat své vůle, měli bychom být unaveni, psychicky i fyzicky, celé naše já by mělo být velice rychle unaveno. V boji se nezkušení unaví rychleji, protože cítí napětí, psychické i fyzické. Abychom se neunavili, musíme žít relaxovaně a koncentrovat se zcela na každou malou věc, kterou děláme, musíme být tak říkajíc naživu.

Bojová umění představují totéž; musíme prožívat své umění, abychom byli schopni žít se svým uměním.

Skutečné bojové umění je trénink života!


(c) Sveneric Bogsäter
Bujinkan Budōkai Nederland
web: www.bujinkanbudokai.nl
Sveneric byl druhým nejaponským studentem v historii bujinkanu, jemuž byl udělen jūdan, 10. dan. V současnosti žije v Holandsku, ale velmi často jej opouští, aby vedl semináře po celém světě.

Stručná historie ninjutsu

Stručná historie ninjutsu

Historie ninjutsu je dlouhá a starobylá. Je téměř nemožné říci kde, jak, kým, nebo z čeho bylo ninjutsu vytvořeno. Lze najít spoustu teorií a příběhů o čínských a korejských imigrantech, Shugenja (asketicích), budhistických mniších, Taoistech, farmářích, zlodějích, kouzelnících a jiných zaříkávačích. Odtud vychází mnoho interpretací založených na různých textech, kde se informace snadno zmatou a je stále těžší oddělit pravdu od lží. Přidejte si k tomu také to, že obraz bojovníka oděného v černém, zpopularizovaný japonskou Chanbara a americkými akčními filmy, které inspirovaly tuto představu ještě více, je v japonské historii velmi mladý. Ve skutečnosti se tento populární obraz objevil mezi lety 1770-1780 v obrázkových knihách. S tím je spojena směs hrdinských legend, esoterických náboženských praktik, historek o kouzlech a neviditelnosti, atd., která nás přivádí k obrazu charismatického „super ninja špiona“. Samozřejmě realita je někde úplně jinde.

Označení v různých obdobích

Při studiu historie ninjutsu a ninjů musíme zapomenout na obraz mužů v černém, stejně jako na jméno, které jim bylo přiřknuto. Termín ninja byl poprvé použit v “Buyō benryaku”, práci sestavené v roce 1684 Kinoshita Gishunem, kde se můžeme dočíst jednu z prvních definic ninjů a jejich činností: „Ninjové byli lidé, kteří se dokázali skrýt doma stejně jako v jiných provinciích. Mezi nimi někteří uměli techniky, které jim dovolily tajně infiltrovat jakoukoliv střeženou oblast…“ Detailní pohled do faktů představených Japonskými vojenskými kronikami nám ukáže, že ninjové byli pojmenováni jinak v závislosti na období, místě a jejich schopnostech. První jména byla Kansai a Kanchō, což znamená špionáž, důkladné hledání. Během období Asuka (592-710), pod vládou prince regenta Shōtoku Taishiho (574-622), byl použit termín shinobi, složený ze tří Sino japonských znaků. Mohl být přeložen následující větou“ „Talent, nebo schopnost, která dovolí jednomu uvědomit si své cíle a dosáhnout jich v rozhodujícím okamžiku“, nebo možná: „Talent, nebo schopnost ovládnout informace“. Toto jméno nám říká, že ninja a jeho činnost mu dovolovala využít všech prostředků k získání a ovládnutí vědomostí a informací ve všech formách, což bylo v období války vitální. Za vlády císaře Tenmu (673-686), bylo nejčastější označení Sokkan, což znamená „Ten, jehož vědomosti mu dovolí ovládnout prostor a ty nejstísněnější prostory“. Tady si opět musíme uvědomit, že v dávné japonské historii byli ti, kterým dnes říkáme ninjové, vždy součástí nejbližšího doprovodu mocného pána, nebo císaře. V pojednání o vojenské strategii a špionáži, napsaném Sun Tzuem, představeném v Japonsku Kibi Makibim (693-775), byly mezi pěti kategoriemi špehů, které Sun Tzu popsal, na piedestal postaveni ti, kteří měli krom trpělivosti, chytrosti a moudrosti také obsáhlé znalosti špionáže a válčení. Tento typ špehů, zvaný Shokan, byl součástí nejužšího kruhu okolo generála, který ho poté královsky odměnil.

Provincie Iga a Kōga (dnešní Mie a Shiga), se díky své obtížné přístupnosti a skutečnosti, že se vyhnuly kontrole okolními provinciemi, staly brzy známými jako kolébka ninjutsu a ninjů. Nejčastější označení byla Iga no mono (lidé z Iga, nebo ti z Iga) a Kōga no mono (lidé z Kōga, nebo ti z Kōga). V některých kronikách se setkáme s termíny Iga-shu a Kōga-shu, což je označení skupiny, nebo tlupy z Iga nebo Kōga. Jedno ze jmen, které nejlépe ilustruje charakter neviditelnosti a umění skrývání v ninjutsu, je termín Musoku bito, který znamená „Ti kdo kráčí k činu, aniž by byli viděni, nebo bez toho, aby jim byly vidět nohy“. Jedním z technických termínů v ninjutsu, který odkazuje na způsob pohybu v boji s, nebo beze zbraně, je Musoku no hō, nebo ninja Aruki-hō. Termín Musoku no hō se dá najít v mnoha školách tradičního bujutsu, jejichž tradice vychází z Kage ryū.

Během období Nara (710-794) byly k pojmenování ninjů použity různé znaky, ale čtení zůstávalo stejné. Všechny se četly jako Ukami. Kroniky času dávají Ukami význam Mawashi no mono, tulák. O několik století později, s příchodem válečnické třídy k vrcholu moci a začátku válečníků období Kamakura (1185-1333), byla nutnost mít válečníka zkušeného v diverzních neortodoxních technikách na prvním místě. Takže ti, kdo byli známí jako ninjové, představovali v bitvách skrytou část ledovce. Vlastně byli schopni zvrátit průběh bitvy v jediném okamžiku, použitím neortodoxních metod, které válečnická třída éry Kamakura, ještě neobjevila. V letopisech z bakufu éry Muromachi (1392-1475), byl termín používaný k pojmenování ninjů, Kagimono hiki, „ti, kdo se objevují ze stínů“. Bylo to během období Sengoku (1477-1603), kde důsledkem sporadické války mnoho pánů chtělo rozšířit svou říši a moc a služby ninjů byly velmi vyhledávány. Tady se objevuje mnoho jmen, podle regionu, vládce, atd. Výraz, který nejlépe popisuje ninju a jeho činnost je Kanja, což můžeme přeložit jako „muž okamžiku“, nebo „muž, který se protáhne prasklinou“. Toto ukazuje, že ninjové byli renomováni díky svým vyjímečným a rozmanitým dovednostem, které mu dovolovali zvládnout jakoukoliv situaci. V regionu Kantō, kde se nachází současné hlavní město Japonska, Tōkyō, najdeme další typ ninjů, kteří operovali uvnitř skupiny jako elitní jednotka v přední linii, která byla vyslána vytvářet chaos a zmatení. Kroniky, které se zabývají těmito historickými událostmi, týkající se rodu Hōjō, Hōjō godai-ki, uvádí termíny Rappa, Seppa a Suppa, které vyjadřují význam „vytvářet chaos a zmatení“, nebo „vetřít se jako vlna a sledovat zmatení“. Výraz Shinobi no mono, „ten kdo snáší, aniž by se ukázal“, je zde také citován. Kronika, která zaznamenává válečné úspěchy rodu Takeda, Kōyō gunkan, uvádí název Kagimono Hiki. Slavný vládce Oda Nobunaga (1534-1582), známý pro svou nesrovnatelnou nenávist vůči ninjům z oblasti Iga a který je později v roce 1580 rozdrtil, měl své vlastní ninji, zvané Kyodan, „ti kteří slyší šepot“. I Tokugawa Ieyasu (1542-1616) využil Ninji, kteří přežili bitvu o Iga, kde většina tragicky zemřela. Zaměstnával různé Ninji v závislosti na jejich zvláštních schopnostech a talentech, aby byl schopen kontrolovat rizika povstání během období Edo (1603-1867). Některá ze jmen, která byla použita, byla onmitsu; tajný agent bakufu, a oniwaban; stráže, které chránily osoby blízké rodu Tokugawa a části hradu, které jim byly vyhrazeny. Metsu-ke sloužili jako informátoři, kteří přinášeli všechny možné druhy informací, aby byl zachován mír. Teppō-tai byla skupina, která sloužila jako blízká ochrana shōguna při jeho cestách za hradní zdi. Tyto skupiny byly základem různých policejních skupin, ozbrojené budoucnosti, která se začala utvářet v období Edo.

Dějiny a původ

Množství jmen, pojmenování a funkcí ukazuje, jak je skutečně těžké definovat původ ninjutsu. Navíc, při pouhé zmínce termínů zmíněných výše, a těch, které se objevovaly během staletí, je jasné, že ninjutsu je mnohem více, než jen techniky záškodnického boje, nebo neortodoxní bojový styl, jelikož takových bylo v Japonsku mnoho. Jeho rozličnost a komplexnost jsou zdroje jeho vzniku jako metody používání ortodoxních prostředků a technik neortodoxními způsoby. Tato disciplína zaměřená na přežití, která se bude později nazývat ninjutsu, začíná jako vágně definovaná anti-kultura, vynucená reakce proti dominantnímu proudu politických, ekonomických a společenských tradic Japonska. Vstřebávání všeho, co by tomu pomohlo přečkat jakoukoliv situaci, vydrželo a přijalo vlivy mnoha trendů a věd o boji přinesenými ze zahraničí. Všechny tyto vědomosti byly zahrnuty v místních vědomostech o různých bojovnících, čerpajících z jejich zkušeností z boje, utrpení, porážky a naopak, z přežití. Díky své nepřístupnosti, regiony Iga a Kōga představovaly ideální místo pro kulturní skupiny, disidenty a válečníky, kteří se chtěli vyhnout politickým a ekonomickým silám toho času. Až mezi 6. a 7. stoletím, s příchodem mnoha čínských a korejských imigrantů a s nimi nových esoterických náboženských proudů, na sebe ninjutsu vzalo multikulturní tvář, zatímco si udržovalo čistě japonské kořeny. Pomalu, ale jistě, s nástupem válečnické třídy k moci, se ninjutsu vyvíjelo a ve výsledku se stalo centrálním prvkem zajišťujícím vítězství, nebo kontrolu informací. V každé válce objevíme skupinu, nebo jednoho ninju, operujícího ve stínech, aby znovunastolil rovnováhu. První historické zapojení ninjů, bylo v bitvě Magari no jin, v roce 1487, v provincii Koga, kde byl pán Rokkaku Takayori zachráněn skupinou ninjů Kōga. Další bitvy se bez přítomnosti ninjů neobešly. Všichni páni, císaři a chrámy v Japonsku, zaměstnávaly ninji. Také měli schopnosti, které tradiční bojovníci postrádali. V podstatě mohli zrušit své závazky, nebo změnit strany v tajnosti a co bylo nejdůležitější, měli svobodu pohybu. Což nebylo stejné pro bushi, kteří byli vázáni ke svému pánovi až do smrti. Bitva o Iga, známá jako Iga no ran (1581), přinesla konec autonomii velkých rodů z Iga. Tento region odedávna sloužil jako útočiště vyhnancům, disidentům, rebelům a dalším válečníkům zbavených iluzí, kteří chtěli žít svobodně. Rody jako Hattori, Momochi a Fujibayashi kontrolovaly celý region Iga, zatímco v Kōga vládlo více než 50 rodů válečnického původu. Školy ninjutsu, které byly později vytvořeny, všechny pochází z Iga ryū a Kōga ryū, jelikož jejich technický základ leží v hluboké znalosti a vědě o použití těla v boji. Po bitvě o Iga se zbylí členové posledních rodů, jako Hattori, postavilo na stranu Tokugawů. Dříve zachránili Tokugawu, když hobezpečně doprovodili do jeho léna přes Iga, po útoku Mitsuhideho na chrám v Honnō (1582), kde Nobunaga spáchal seppuku. Pomoc, kterou dostal od rodu Hattori, konkrétně od Hattori Hanza (1543-1596), udělala na Ieasua takový dojem, že je přijal do svých služeb, ve kterých zůstali až do konce období Edo. Bitvy o Sekigaharu (1600) a dvě tažení proti hradu Osaka; (1614) a Shimabara (1637) byly poslední bitvy, ve kterých se ninjové zapojovali. Jejich pragmatické techniky a role přežily začlenění do nových požadavků éry Edo, kde byl nastolen relativní klid rodem Tokugawa, který trval až do otevření Japonska okolnímu světu v roce 1868. Dnes můžeme stále nalézt dokumenty, zbraně, nástroje a spisy představené veřejnosti v několika muzeiích napříč Japonskem, přičemž nejznámější jsou ty v Iga (prefektura Mie) a Kōga (prefektura Shiga). V očích Japonských návštěvníků, nebo západních kolemjdoucích, mají všechny zbraně, dokumenty a zápisky mýtus nechvalně známých bojovníků, kterými Ninjové byli.


Základní historická data postavená na faktech

● 1487, bitva o Magari, Magari no jin, první zmínka o ninjích v bitvě proti pánu Rokkaku Takayorimu, pro shōguna Ashikaga Yoshihisu.
● 1581, povstání v Iga, Iga no ran. Nobunaga Oda a armáda 46000 mužů zaútočila na provincii Iga a vyvraždila její obyvatele. Přeživší rody, jako Hattori, Momochi, a Fujibayashi utekly do ostatních provincií, jako Ise, Kishū a Mikawa.
● 1582, Incident v chrámu Honnō, Honnōji no hen. Ze strachu před útokem Mitsuhide Akechiho, Tokugawa Ieyasu povolal přeživší z Iga, konkrétně Hattori Hanza, který ho doprovodil mezi městy Sakai a Mikawa.
● 1600, bitva o Sekigaharu.
● 1614, tažení proti Ōsackému hradu
● 1637, povstání Shimabara v Kyūshū. Poslední velká vojenská účast Ninjů. 1é z nich se vetřelo do hradu Hara, kde bylo 40000 křesťanských povstalců. Sbírali informace o vojácích a žili v Hradu.
● 1674, sepsání densho, které obsahovaly použití a techniky ninjovských rodů z Iga a Kōga, nazvané “Basenshukai (Oceán deseti tisíců řek)”, sepsané Fujibashi Yasutakem, potomkem rodu z Iga.


(c) Kacem Zoughari
Kacem Zoughari je jednak vystudovaný japanolog a také je mezinárodně uznávanou autoritou na širokou oblast japonských bojových umění.

Kūkan

Kūkan

V lednu 1999 začal Hatsumi sensei uprostřed tréninku mluvit o vzdálenosti a správné pozici ve vztahu k protivníkovi. Poprvé jsem uslyšel japonské slovo „Kūkan“, které bylo tenkrát přeloženo jako „prostor“, i když samotný Hatsumi sensei ho přeložil jako „mezera“ (pozn. překl: anglické slovíčko „slack“ má mnoho významů, v daném kontextu je zřejmě nejvhodnější „časová mezera, okamžik nečinnosti“). To mi dávalo mnohem lepší smysl, protože vzdálenost a správná pozice jsou naprosto závislé na čase a na situaci. Je tedy více než zřejmé, že to, jestli jste ve správné pozici, záleží na tom, kdy se do ní dostanete. Připomnělo mi to rovněž základní princip načasování, který praví, že pokud správně zhodnotíte situaci a dostanete se do správné pozice, zažijete během boje okamžiky volného času, během kterých můžete situaci přehodnotit. Něco takového není možné přeložit jednoduše jako prostor, protože je zde přítomná časová složka, a proto je překlad Hatsumi senseie mnohem vhodnější.

Začal jsem přemýšlet o tom, že Hatsumi sensei mluvil o něčem větším než je jenom prostor a vzdálenost. Tak, jak to chápu já, Hatsumi sensei naznačuje, že pokud správně pochopíte záměry protivníka, můžete se dostat do správné pozice a získat tak čas k přehodnocení situace, čímž si zajistíte úspěšný výsledek. Jde to ruku v ruce s dalšími komentáři, které sensei pronášel ve stejné době, o redukování protivníka na nulu. V kontextu dané lekce bylo zřejmé, že mluvil o redukci protivníkova záměru na nulu, což jsem pochopil jako stav mysli, který je možné ovlivňovat.

Toto moje pochopení neplynulo z toho, že by moje japonština byla lepší než japonština přítomných překladatelů, ale z toho, že jsem více než slovům naslouchal smyslu (pocitu), který se nám Hatsumi sensei snažil předat. Hatsumi sensei si docela snadno všimnul, že nejsem tím, co říká, tak zmatený jako ostatní, a že jeho slova ve mně jakýmsi způsobem udeřila na strunu pochopení. Proto mě požádal, abych se s ostatními podělil o některé své myšlenky.

Pak také Hatsumi sensei mluvil o tom, že by si lidé měli najít nějakou „mezeru“ i ve svých životech a vysvětlil, že se nejedná jenom o to najít si volný čas, ale také být trpělivý ve snaze dosáhnout svých cílů a umožnit si být šťastný.

Všechny boje mají silnou psychologickou základnu. Síla protivníkova záměru a vaše reakce na něj ve velké míře rozhodují o tom, jak velkou mezeru budete mít v boji. Pokud dosáhnete klidu mysli, získáváte psychickou mezeru, která vám umožní vhodně zareagovat, což vás pro změnu dostane do lepší pozice a vytvoří vám „volný čas“. Když zničíte protivníkův záměr, donutíte ho nejenom přehodnotit tento záměr, ale i jeho psychickou pozici, což vám opět vytvoří mezeru v boji.

Vytváření mezer však samo o sobě nestačí, ani pokud jste zničili protivníkův záměr. Protože pokud tuto mezeru nevyužijete, stane se výhodou pro vašeho protivníka, kterou využije k přehodnocení záměrů a pozice a rozhodne se pro vhodnější akci.

Jde to rovněž ruku v ruce s dalšími koncepty, jako je například „Fudōshin“, neochvějné srdce, protože pokud vaše psychika a záměry budou ovlivňovány protivníkem, budete to vy, kdo bude redukován „na nulu“ a můžete utrpět vážné zranění nebo i něco horšího. Povšimněte si, že nepoužívám slovo „prohra“, protože budō nemá nic společného s prohráváním a vyhráváním ve smyslu, jak je to chápáno ve sportu. V Budo je jenom výhoda a nevýhoda, taktická pozice, iniciativa, záměr, triky a pasti, síla a slabost, ale žádná prohra, možná s výjimkou smrti (ve většině případů) a rozhodně ani žádná výhra.

Mnoho studentů dělá v reálném boji základní chyby, většinou proto, že nemají moc zkušeností a propast mezi dōjō a realitou není snadné překonat. Jedním z aspektů budō je vnímat protivníkův záměr, ale je obrovskou chybou snažit se o to pomocí empatie. Budete buď poraženi jejich duchem nebo zataženi do stejné mentality, jako je ta jejich. Chci tím říct, že vás síla jejich záměru může rozdrtit, nebo na vás může přejít jejich hněv či strach. Abyste mohli správně posuzovat protivníkův přístup, musíte si zachovat jistou objektivitu, což znamená, že si musíte zachovávat psychický odstup. To samo o sobě může stačit k oslabení či zničení záměru mnoha útočníků a pokud vám dělá problém toho docílit, můžete si pomáhat různými triky, například, jak říkal Takamatsu sensei, smíchem tváří v tvář nepříteli.

Já sám jsem často použil humor jako formu obrany a útoku na protivníkova ducha – především ve střetech s mladíky, kteří se snadno rozzuří při společenských příležitostech. Často berou jako urážku i ty nejmenší drobnosti nebo se nechovají vhodně ve snaze vybudovat si pozici někoho, koho je potřeba respektovat a bát se, většinou aby tím zakryli osobní slabosti, se kterými se neumějí vypořádat. Někdy bývají takové vtipy velmi drsné – „Možná mě dokážeš zabít, ale péro ti po tom nenaroste!“, někdy přezíravé – „Nemám zájem, běž domů.“, „Na tohle jsem příliš unavený, běž pryč.“. Můžu s radostí říct, že po několika letech strávených jako vyhazovač v jednom podniku, mi můj šéf řekl, že mě nikdy neviděl rozzlobeného, a že ho to trochu děsí.

Nejdůležitější je zachovat si emocionální odstup od protivníka a pak využít jeho slabosti proti němu. Pokud není váš protivník tak docela odhodlaný, jednoduché věci jako vtipy často stačí k tomu, aby ho odradily. Pokud je ale na všechno odhodlaný, můžete ho takticky nalákat do pasti, když mu nabídnete falešný prostor pro útok, nebo provedete falešný útok, abyste se dostali do lepší pozice. Musíte se naučit cítit, aby vás vaše pocity nasměrovaly správným směrem – tak trochu jako při Godan testu.

Abych to uzavřel, myslím si, že Kūkan je koncept, který by lidé měli chápat jak na fyzické úrovni ve smyslu pozice a načasování, tak na psychologické úrovni. Nesnažte se být nejrychlejší, nejsilnější, nejagresivnější, snažte se být těmi, kteří dokáží najít mezeru/prostor v dané situaci a snadno ji vyřešit, a to jak v životě tak při sebeobraně; je to stejné.


(c) Ed Lomax
Ed byl prvním studentem v Australii, který obdržel titul shihan. Mnoho času věnoval studiu bojových umění bujinkan ryū-ha v Japonsku přímo u Hatsumi senseie.

Důležitý trénink základů

Důležitý trénink základů

Rád bych se podělil o své zážitky z letošního Japonska. Pokaždé si z Japonska přivezete nové informace a zkušenosti, které se pak stanou důležité pro vaše další studium. Rozhodně bych nechtěl někoho poučovat, jen se pokusím co nejlépe popsat to, s čím jsem se v Japonsku setkal.

Na začátku pobytu jsme s naší malou skupinkou navštívili tréninky všech japonských shihanů a pak záleží na každém, kterého učitele budete navštěvovat. Jen je škoda, že se většinou tréninky kryjí, takže nemůžete být všude.

Mě osobně zajímal trénink Someyi senseie, protože jsem při svém prvním pobytu neměl možnost se jeho tréninku zúčastnit. Jako u jediného japonského shihana jsem se u Someyi senseie setkal s důsledným vysvětlováním základů. Možná, že to bylo také dáno tím, že při naší první návštěvě jeho dōjō jsme tam byli úplně sami, nebyli tam žádní cizinci, dokonce ani nikdo z Japonců.

Na začátku tréninku se nás Sensei zeptal, co chceme jet. To bylo naprosto úžasné, cítil jsem, že máme veliké štěstí. Přesně si už nevzpomínám, kdo a co na Senseiovu otázku odpověděl, ale celý trénink se procvičovaly základy. Pokud bych měl srovnat naše pohyby s Senseiovými, což je teda možná nesmysl, ale přesto, tak jsem měl pocit, že jsme někde úplně jinde. Možná, že to ostatní tak necítili, ale já si připadal, že se ,,učím chodit“. Věděl jsem, že se tréninky u Someyi senseie pro mě stanou prioritou na tomto pobytu a studiu v Japonsku. Každý trénink začíná tak, že se nejprve projíždějí kotouly, Sanshin no kata, Sanpō no kata a Torite kihon kata go-hō. Do této chvíle jsem si myslel, že jsem schopný se alespoň správně posadit do Kamae. Zjistil jsem, že opak je pravdou. V jednu chvíli ke mně Sensei přistoupil a s úsměvem na tváři mi ukazoval, že takhle ne. Upozorňoval na můj vystrčený zadek při provádění Ichimonji no kamae, paty obou nohou mají být ve stejné linii a celý postoj má být mnohem, mnohem níž. To bylo úplně jiné, než jsem to doposud prováděl. Ve snaze alespoň Kamae napodobit, jsem ztrácel rovnováhu a v kolenou cítil strašné napětí. Připadal jsem si, jako bych byl poprvé na tréninku, ale zároveň si uvědomoval, že je velice důležité dozvědět se, co dělám špatně. Pokaždé, když jsem cvičil s nějakým Japoncem, tak jsem měl pocit, že oni mají perfektně zmáknuté základy a dbají na to, aby je prováděli správně. To je velký rozdíl mezi cizinci a Japonci. Myslím, že ať je Japonec na jakékoliv úrovni, tak nikdy nezapomíná na procvičování základů. Všichni bychom se mohli učit od mladší generace Japonců, pro mě osobně jsou velkým vzorem. Na dalších trénincích jsme sami už nebyli, potkávali jsme se s lidmi, kteří navštěvují Senseiovo dōjō pravidelně nebo přijeli na nějakou dobu do Japonska za studiem. Trénink pro mě ale nadále zůstal velkým přínosem. Ještě několikrát Sensei upozorňoval na mé špatné provedení Kamae, věděl jsem ale, že je to otázkou nějaké doby, kdy odbourám staré návyky.

Na posledním tréninku u Someyi senseie před naším odletem domů Sensei mluvil o tom, že je důležité, aby ti kdo nosí černý pás dělali dobře základy, proto aby ti se zelenými pásky se je naučili správně.

Na závěr bych rád popsal to, co nám Sensei řekl na posledním tréninku. Ještě než začal trénink, tak ke všem promluvil. Říkal, že na včerejším tréninku u sōkeho v honbu byli lidé, kteří před tréninkem pili alkohol. Sensei říkal, že to sōkeho uráží, protože strávil mnoho let studiem od Takamatsu senseie a že se snaží to předávat dál a když někdo přijde na trénink opilý, tak je to neúcta k němu. Dříve, když samuraj udělal chybu, tak musel spáchat seppuku. S drobným úsměvem na tváři říkal, že včerejší večer někteří lidé měli spáchat seppuku. Someya sensei dále vysvětlovat, že Japonci když praktikují budō, tak tím rozvíjejí svou osobnost a takovéto jednání jim to narušuje. Na této verzi překladu jsme se shodli všichni, takže nevzniknou chyby díky mojí nepříliš dobré angličtině. Podle mého názoru bychom se všichni na začátku měli snažit naučit se správně provádět základy, protože ty se pak stanou odrazovým můstkem pro naše další studium.


(c) Roman Veltruský
Roman byl dlouholetým studentem bujinkan ryū-ha v Čechách. Mnohokrát navštívil semináře v zahraniří a podniknul i několik cest do Japonska.