Byl by jsi tak laskavý a vysvětlil nám význam formy (kata) v bojových uměních?
Forma, tvar, struktura, nebo kata (či gata) jsou velice důležité, poněvadž obsahují mnoho detailů, které se zakládají na zkušenostech různých velmistrů a zakladatelů klasických škol (ryū), či stylů, ať už jakéhokoliv. Během svého života, boje nebo nějaké těžké situace každý z nich něco našel v určitých technikách, které jim předal mistr a tím se akumuluje mnoho malých detailů, vědomostí těla, které vedou ke vzniku bojového umění a způsobu pohybu. Takovéto věci reprezentují určitý aspekt bojování, žití, používání nástrojů a zbraní, šifer…etc., které potřebujeme, abychom najednou porozuměli, co je za, v, po a před. Takže gata nebo kata, je opravdu důležitá. Dalo by se přímo říct zásadní, protože je bránou, dveřmi, co nás spojují přímo se současným mistrem, velmistrem a předešlými velmistry. Kvůli svému významu se musely se měnit a přizpůsobovat době, čímž pádem můžeme narazit mnoho různých druhů kata, jako třeba shinken či jissen gata, hyo-en gata, tanren gata, etc. v závislosti na jejich důležitosti a také podle kapacity žáků, studentů, klientů, přátel…etc., jinými slovy diváků, se přenášení těchto kat mnění. Klasické japonské bujustu je plné historie, příběhů, a záznamů, které tento způsob přenosu zprostředkovávají.
Čím je potřeba projít, aby si člověk vybudoval velmi efektní, flexibilní a ergonomické pohyby, jaké mívají dávní mistři?
Řekl bych, že je to otázka času, stejně jako kvality cvičení. Abych pravdu řekl, mé vědomosti v této oblasti jsou velmi omezené, poněvadž nemám dojem, že mám technickou a další znalosti, abych o tom mohl mluvit. Je lepší ptát se na to velmistrů různých škol. Ale za sebe mohu říct, že mnoho věcí přijde časem, nemusíte mít doktorát z filosofie, abyste něčemu takovému rozuměli. Myslím, že podtrhávat si definice, stejně jako chápání toho co je „čas“ a „kvalita“, je pro nás nepodstatné, jelikož každý z nás s časem nakládá jinak a vidí kvalitu jinak. Potřebujeme čas, abychom dosáhli vrcholu a i na pochopení toho, že není možné vrcholu nebo cíle ke kterému míříme, dosáhnout. Ve všem v životě jsou klíčem čas a trpělivost. Abychom mohli určitým způsobem dělat určité věci (studovat, dělat výzkum, cvičit, malovat…etc.), potřebujeme čas a kvalitu. Čas a kvalita vyžadují zvláštní stav mysli, sestávající z přiměřené dávky vášně a hluboké trpělivosti. To není jednoduché, ale jestliže milujete co děláte a máte trpělivost můžete prorazit. Pouze potřebujeme hluboce rozvažovat a uvědomovat si, že za každou technikou rozličných škol, existuje život, oběť, slzy, krev, láska…etc., mnoha velmistrů, mistrů a jiných lidí a že to stačí, abychom pochopili to, jak jsou čas a kvalita doopravdy důležité. V to silně věřím, a tento stav mysli vede mé cvičení a způsob, jakým o něm přemýšlím.
Ve své práci „Tradice pohybu v klasických bojových školách Japonska založená na starodávném svitku“ (The movement’s tradition in classical combat schools of Japan based on ancient scroll), poukazuješ na význam pohybu, který pomohl starým mistrům k efektivitě v boji… Co je tedy hlavním rozdílem v pohybu napříč různými obdobími starodávného Japonska.
Nemyslím, že by bylo tolik rozdílů, mezi starými mistry. Co ovšem zapříčiňuje hlavní rozdíl je to, že každé období s sebou přináší nějakou změnu, a každý mistr, nehledě na styl, který se té změně dokáže přizpůsobit a jít hlouběji pod povrch, přežít a rovněž najít někoho s takovou kapacitou, aby mohl dosáhnout a uplatnit jeho způsob pohybu, je opravdovým mistrem, který rozumí potřebám doby ve které žije. Takže to není otázkou typu „v tomto období se pohybuješ takhle a v jiném takhle“, studium a bádání nad biografiemi a záznamy o různých mistrech poodhalí fakt, že MISTR nehledě na dobu, místo či nepřítele, se musí přizpůsobit. Velká část podstaty tradičních japonských škol, podobně jako obsah jejich listin, je vždy o přizpůsobení se a sladění s okamžikem, pochopení okamžiku, schopnosti stát se JEDNÍM s okamžikem a pokud jste toho schopni, můžete použít techniku, přežít a předat své znalosti. Pokud škola nebo styl, který cvičíte je vytvořena pro určitý způsob pohybu, založeném na určitém používání těla v určeném období, možnosti přežití a přizpůsobení se, stejně tak jako svoboda, jsou do značné míry omezeny, v některých případech ztraceny úplně. Myslím si, že je opravdu důležité pamatovat na to, že všechny zásadní klasické školy tzn. bugei jūhappan, bujutsu, heihō (či hyohō), heijutsu, gungaku, gunpai…etc, jsou o boji na bitevním poli, ve válce nebo na zkušenostech z bitevního pole založené. Podstata toho, jak pracují s tělem, zbraní, psychologií…etc., se zakládá na přizpůsobivosti, plynutí, překvapení, absenci formy, důvtipu, způsobu jak lépe používat tělo, jak být preciznější v závislosti na momentu, ve kterém se nacházíte. Pokud je umění (zde ve významu použití těla v klasických školách) o intenzivním žití v současné chvíli, je přizpůsobivost klíčem ke všemu. V případě, že cvičíte omezené strnulé fixní formy či katy, nebo když budete trénovat jen jednu stranu těla, je logické říci, že takové formy nebo katy vám nedovolí být volní, otevření, přijmout, vstřebat podněty, bojovat podle způsobu pohybu různých protivníků, ani přežít. Řekl bych, že nejsou dobrou formou a v hlubším smyslu nejsou dobré také pro tělo a mysl.
Mnoho lidí přemítá o tom proč si zakázal prodej svých videí. Má to nějakou souvislost s myšlenkou taryū jiai, které nám striktně přikazuje, abychom nebojovali proti ostatním školám, abychom svoje waza uchovali v tajnosti, a byl bys tak laskav a tento koncept nám vysvětlil?
Je opravdu neskutečné, jak lidé dokáží začít mluvit a tvrdí o mě různé věci, aniž by se mne na to nejdřív zeptali, nebo o tom se mnou mluvili. Ale to je v pořádku, není to poprvé a nebude to naposledy. Proč neprodávám videa? No, to je prosté, protože nejsem prodavač! A bojovým uměním si nevydělávám na živobytí. Doufám že je to jasné.
Zadruhé, důvod, proč nechci aby si ty věci nahrávali, je hlavně proto, že po nich chci aby cvičili a používali svůj mozek a paměť. Všechna klasická bujutsu a válečná umění jsou o používání metsuke (umění pozorovat) z umění kengaku (studování pozorováním). Ať šlo o jakéhokoliv mistra nebo velmistra v historii japonských válečných uměních, ten na nejvyšší úrovni dokázal po jednom shlédnutí přesně zkopírovat předvedený pohyb. Tak jako je zásadní pamatovat si přesně pozici nepřítele, lidí, nástrojů, dostupných zbraní, použitý způsob, důležité detaily techniky, či přenosu a dokonce také konverzace mezi lidmi, s mistrem, rodiči, přítelkyní, manželkou…etc., Je nemožné mluvit o přenosu (shinden, taiden a kuden) bez tohoto zásadního a základního aspektu. Takže bych řekl, že když chtějí lidé skutečně cvičit, stačí používat vlastní oči a paměť, to je způsob, jaký jsem používal a stále používám já.
Nikdy jsem si nenahrával trénink s Hatsumi senseiem (před rokem 1999 Hatsumi sensei dovoloval lidem, aby si jeho tréninky nahrávali, z té doby existuje hodně videozáznamů, dokonce i nahrávka z 80. let), ani z dōjō Ishizuky senseie! Důvod proč si trénink nikdy nenahrávám je hlavně ten, že vše můžete ztratit, svitek, DVD, fotky, poznámky…etc., skutečným svitkem je pro mě tělo a srdce. Pokud vše ztratíte, co budete potom dělat? Když se budete příliš vázat na DVD, fotku, poznámky…etc., spíše než k umění, vlastnímu cvičení, budou se vaše výsledky skutečně lišit. Ale nejsem úplně proti používání DVD, kazet, poznámek, fotek…etc., jde o způsob, jakým je používat.
K taryū shiai. Chápu že je to něco, co někteří lidé potřebují. Je dobré k vyzkoušení si techniky, sebevědomí, odvahy a stejně tak pro studium různých věcí. Také vás drží nohama na zemi, tím myslím v realitě boje a bojování. Protože příliš mnoho lidí (bez ohledu na technický stupeň) v bujinkanu i v jiných školách a organizacích zapomíná na skutečnost a zapomíná respektovat ostatní styly. V tomto případě, myslím, že je taryū shiai zajímavé, i když nejde o skutečný boj a nikdo při něm neumře, myslím v dnešní době.
Od doby, kdy jsem začal vést tréninky, a mám na to dost svědků, i když jsou mé znalosti a techniky velice omezené, pokaždé, když jsem narazil na někoho z oblasti jiných bojových umění, vždy jsem praktikoval na nich. Líbí se mi to a mám za to, že je to opravdu důležité. Vše je vykonáváno s velkým respektem k jejich umění, profesorovi…etc., žádná zranění, žádné špatné dojmy (doufám :)). Rád studuji a zkouším různé druhy sportu, silných lidí, různá umění, z jakékoli školy, země…etc., Nemám pro to hranice. Zastávám názor, že vědomosti a moudrost nemá hranic. V takovém světle vidím umění ninjutsu a devět škol Hatsumi senseie.
Co se týče slovíčka taryū, používalo se hlavně v období Sengoku jidai a dokonce i dříve. Bylo zakázáno přijmout výzvu k boji, nebo vyzvat někoho či jeho školu, protože pokud jste prohráli, jméno vaší školy by přestalo být respektováno a vás to mohlo stát život. Dalším důležitým aspektem je fakt, že když jste bojovali a prohráli, vítěz zahlédl nějaké techniky z vaší školy a mohl tak vytvořit protitechniky. To jsou hlavní důvody, proč bylo taryū shiai „oficiálně“ zakázané většinou klasických škol. V Edo se ovšem stalo populárnější, v některých případech mistr školy mohl zaplatit určitou sumu peněz, aby se boji a případné ostudě vyhl. Existuje o tom velká řada záznamů a příběhů. Jiné pro změnu vypovídají o smrti lidí a konci školy.
V mém případě je mi to jedno, pokud mě někdo chce zkusit vyzvat, je více než vítán, jsem velmi otevřený – Jsem vždy otevřený! Nemám z toho špatný pocit. Pokud mě chce někdo vyzvat, není problém. Naneštěstí příliš mnoho lidí nepřichází, lidé milují mluvit za vašimi zády nebo po internetu, ale nikdo nevystoupí z davu a neřekne „Vyzývám tě“! Pevně věřím, že bojové umění, bez ohledu na styl či zemi, je o akci, nikoli o slovech. Být tím, kdo bude poslední naživu. Tomu věřím a to je to co určuje mé cvičení a způsob, jakým se učím.
Víme, že jsi bádal v mnohých bujutsu a mezi nimi i v učení Tetsuzan Kurody senseie. Můžeš nám vysvětlit jeho rčení, že „Jemná Kata vytvoří rychlý a mizící pohyb“ (柔らガい型ガら生まわる速い消え動き)? Jak se to dá použít při našem cvičení ninpō taijutsu?
Především, já nejsem studentem Tetsuzan Kurody senseie, mám k němu hluboký respekt, k umění jeho rodiny a jeho pěti ryū-ha, ale nejsem jeho student. Jakmile se někdo stane studentem Kurody senseie, musí se řídit důležitými pravidly, jako zákazem učit veřejně a používat své jméno nebo ryū-ha k vydělávání peněz. Ve svém bádání, a podobně i z vlastního zájmu, jsem narazil na mnoho různých mistrů a Kuroda sensei jedním z nich. Všechny techniky, způsob cvičení a rovněž moudrost, kterou se řídím, pochází z 9 škol Hatsumi senseie a můj jednoduchý pohyb je na naprosto odlišné úrovni, než je Kurody senseie. Nejsem na stejné úrovni, on je velmistrem pěti škol a já jsem jen začátečník. Můžu vám ukázat, jakým způsobem provádí katy a pár jiných věcí z této školy, ale budu jen velmi chabou imitací. Samozřejmě, ve všech klasických školách bujutsu v Japonsku jsou jisté podobnosti, co se týče způsobu používání těla. Některé z těchto podobných způsobů či principů byly prezentováni na nejvyšší úrovni Kurodou senseiem na jeho trénincích, seminářích, DVD a v knize. V Shinbunkanu (dōjō Kurody Senseie) se studenti řídí určitým řádem a metodikou cvičení, určitými pravidly boje, používání meče, těla dalších zbraní…etc. Tak se v těchto katách, formách a kodexu, pokud jde o někoho s kapacitou, aby je dokázal následovat a správně cvičit, dají najít v zásadě stejné principy, jako u většiny klasických japonských ryū. Z některých škol se to vytratilo, některé to nepoužívají, nebo používají jiným způsobem, prkenějším, tvrdším, s větším důrazem na ki (energii), komerčněji…etc.
Jak jsi říkal, že jemná kata vytvoří rychlý a mizící pohyb – nejdříve k ninpō taijutsu (normálně bych měl vysvětlit význam tohoto slova a jeho historii, ale na to se teď neptáme), použití těla a zbraně je založeno na cvičení na obě strany (pravou a levou) a Kuroda sensei cvičí v případě meče pouze na jednu stranu (kenjutsu a iaijutsu, což neznamená že když jsem ho to jinak dělat neviděl, že toho není schopný). Všechna densho devíti škol zmiňují, že každá technika má být dělána, procvičována, používána, učena a zdokonalována na obě strany. Být schopen provádět věci na pravou i levou stranu, napomáhá kultivovat vysokou rovnováhu a velmi hluboké pochopení techniky stejně, jako vlastní biomechanické podstaty. Když někdo dokáže používat levou stranu či levou ruku a levou nohu tak jako pravou, lidé si budou myslet že je levák. Mimo to, na bitevním poli, během války nebo boje je velká pravděpodobnost, že budete zraněni na straně, kterou více používáte, např. pravá noha či ruka. V takovou chvíli zkrátka přestanete bojovat a řeknete „Ne, útoč na mě zprava! Na procvičování levé strany jsme neměli dost času!!!“ Nebo jednodušeji, pokud jste na pravé straně zraněni, levou nebudete používat vůbec a rovnou umřete? Všechny záznamy ze zásadních válek Japonska ukazují, jak dokázala většina válečníků používat pro boj obě strany. Pokud používáte dobře jen jednu stranu, dělí se tím vaše schopnost přežít, když používáte obě jste kompletnější. Myslím že je to velmi důležité.
Jeden opravdu důležitý aspekt s touto kapacitou používat obě strany úzce souvisí, jde o nezbytnost správné formy. Správná forma znamená mít správné postavení těla a mít ho správné ve stejnou dobu, záda by se neměla ohýbat, hlava být ve správné pozici, kolena a chodidla sledovat stejnou čáru a směr, srovnat své postavení v závislosti na oponentově pozici, používaných zbraní…etc.
Veškeré takové uspořádání a postavení musí sledovat pravidla pohybu se a před zbraní. V tomto případě, čím pomaleji pojedete, tím více vnitřních detailů uvidíte. Čím více vnitřních detailů uvidíte, tím efektivnější a přesnější budete. Takže to není otázka toho být rychlý, silný, nebo dokonce explozivní. To, co hledám je, jak být velmi přesný. Pro mě, rychlost a rychlý pohyb není hlavním faktorem, protože rychlost a rychlý pohyb vyžaduje rozličné svalové napětí plus silnou svalovou aktivitu . Obvykle to má za následek bolesti ramen, kolen, paží, přílišné napětí, jste unavení a to není správný způsob, jakým poranit oponentovo tělo. Teď k tomu přidejte další svalová cvičení, která nemají za účel podpořit cvičení bojového umění a je lehké vytvořit nerovnováhu a nakumulovat mnoho napětí a zranění. A samozřejmě všechno to napětí a zranění bude mít silný dopad či ovlivní vašeho ducha.
Dále, přílišná rychlost vám nedovolí být velmi precizní a přesní. Mezi lidmi, kteří cvičí bojová umění, bez ohledu na organizaci, bujinkan nevyjímaje, je dobře vidět, jak mnoho nedorozumění existuje mezi rychlostí a spěchem, podobně jako mezi efektivitou a brutalitou či násilím. Řekl bych, že použití těla jde dál. Příklady Takamatsu senseie a Hatsumi senseie jsou v tomto případě výtečné. Jsou pro mě nejvyšším vzorem.
Jeden svitek mluví o starém přísloví, dobře si ho pamatuji, jelikož se dotkl mého srdce. Bylo tam řečeno „Pomalé je jemné – jemné je neviditelné“. Tedy, musíte se pohybovat určitým způsobem, používat celé tělo důmyslným způsobem, to vám umožní pohybovat se pomalu a velice precizně v jednom toku a velmi jemným způsobem. Zde, poněvadž se pohybujete v jednom toku s koordinací a synchronizací, počátek pohybu není vidět, a je vidět jen konec pohybu, tím myslím výsledek techniky. Nepřítel nepřijde na to, jak jste to udělali, ani když to sleduje, z toho můžete dojít k závěru, že pohyb či technika se stanou neviditelnými. Neukázat jak začne tělo, pohyb či technika, je počátečním bodem pro takový způsob používání těla. Nepřítel nevidí jaké svaly, šlachy a kosti jsou činné. To samé platí i pro zbraně. Když cvičíte formu, v případě že je správná, je způsob, jakým se přesouvá váha vašeho těla z jedné nohy na druhou a jakým chodíte, odlišný od sportovního. Když se podíváte na sport, jde o okamžitou efektivitu, okamžitou explozivní sílu. V klasických bojových uměních je tomu naopak. Samozřejmě hledáte to co je efektivní, ale efektivní po dlouhou dobu. Co dokážete dnes, byste měli zítra dokázat lépe, a za deset let ještě mnohem lépe.
Ve sportu jste dobří, když jste mladí. Rychle se zlepšujete, protože tento styl je vybudován na určitém druhu tělesné výchovy a jednoduchém způsobu, jak tělo používat. V systému sportu, jakmile zestárnete zbudou vám jen zkušenosti, což znamená, že budete už jenom radit a sami toho již nebudete schopni tak efektivně využívat, poněvadž používání těla je zde založeno na svalové síle, výdrži, jinými slovy na mládí. V klasických bojových uměních je to přesně naopak! V bojových uměních je předpokladem, že se budete stále prověřovat. A toto prověřování znamená „dokážeš to?“ a „jsi schopný ho složit?!!“, toto otázka nehledí na věk, pohlaví, tělo, sílu toho, proti komu stojíte. Existuje na to spousta metod! Nejlepší je taková, která vám umožní dosáhnout toho efektivně, ale způsobem, kterým nezraníte partnera. Není jednoduché, aby pocítil, že to co děláte je nebezpečné. Obvykle většina studentů hraje hru, nebo se bez odporu poddají vůli instruktora.
Někdy je student přesvědčen, že se opravdu snaží a nedokáže přijmout pravdu. Instruktor nebo mistr by měl běžně rozpoznat, že ho student nechal provést techniku, nebo správně nezaútočil. Proč se to stává? No, existuje množství důvodů, vztah, který mezi sebou mají, technický stupeň, loajalita, přátelství, závist, láska, obchod, osamělost…etc. Není snadné přijmout naše vlastní chyby a po letech co jsme cvičili a na vysokém technickém stupni si uvědomit, že to co jsme cvičili, nefunguje. Nejlepší je zkoušet stejnou techniku různými způsoby na různě silných lidech. Správná forma, správný pohyb, efektivita, přesnost, tak jako mnoho dalších věcí, začíná poctivostí ve způsobu, jakým se učíme a cvičíme. To je srdcem cti.
Ano, studoval jsem mnoho bojových umění a toto je i součástí ninjutsu, a pravidly ninjutsu se řídím. V ninjutsu si musíte být vědomi ostatních bojových umění, proto je studuji. Nejen protože je to pravidlo ninjutsu, ale také protože to chci vědět a ze zvědavosti. Ale ne ten typ zvědavosti, abych mohl dát ostatním lidem najevo, kolik toho vím. Líbí se mi, tak je studuji :).
Dost jsem se zajímal o školy Tetsuzan Kurody senseie, protože jedna z nich, vlastně dvě z nich: Komagawa kaishin ryū kenjutsu 駒川改心流剣術 a 民弥流居合術 Tamiya ryū iai jsou silně spojeny s Kamizumi Ise no Kamim, zakladatelem Shinkage ryū. V těchto dvou školách je pořád stejná forma a postavení těla. Také mě velice zajímaly Kage ryū, Shinkage ryū, Taisha ryū a další tyto školy …zkusil jsem najít formu, kterou můžete najít v Kage mokuroku, napsaném Kamizumi Ise no Kamim v roce 1566. Kde se to dá dnes najít? Většina lidí, co cvičí tuto školu jsou nyní Kono Yoshinori sensei a Kuroda Tetsuzan sensei (ale i jiní mistři), kteří udržují stejné metody a způsob používání těla, jaké se používalo v době Kamizumi Ise no Kami senseie, proto je tak dobrý a efektivní. Ale není jediný v Japonsku, kdo dělá něco takového. Tedy dobré by bylo vidět takové mistry provádět techniky proti ostatním stylům. A to se mi zamlouvá.
Protože dělat katy a mít se dobře ve své škole s vlastními studenty je skvělé, ale potom to není bojové umění. Bujutsu, techniky války, v jakékoli se nacházíte zemi, Africe, Zimbabwe, Brazílii, Kanadě a nehledě na bojová umění nebo lidi, kterým čelíte, neznamenají „nejdřív musíš chytnout takhle, zaútočit takhle a udělat to takhle. To jsou pravidla v dōjō.
V bujutsu, skutečném boji, neexistují pravidla. Ovšem rozumím nezbytnosti pravidel pro účely výuky. Myslím, že abychom dosáhli přesnosti a rychlosti ve cvičení, vše závisí na třech bodech: zaprvé – forma, zadruhé – způsob, jakým se přesouváte z jednoho bodu do druhého, zatřetí – proces, kterým se řídíte po léta svého cvičení. Pokud máte tyto tři aspekty a samozřejmě nějakou tu flexibilitu, je to perfektní. Vše spočívá ve formě, protože forma tvaruje tělo. Pokud se tím budete řídit, výsledky se dostaví. Ale myslím, že bych měl ještě podotknout, že nejdůležitějším aspektem je srdce a láska k cvičení. Otázka je „Proč to cvičíme?“, „Co hledáme?“, nehledě na umění, cesta je dlouhá, hluboká a nelehká. Naše ego je tu, schovává se, očekává, někam směřuje…. Někdo hledá slávu, vysoký technický stupeň, vysoké postavení, organizaci, kontrolu, sílu…etc., nemám dojem, že něco takového se dá spojovat se skutečným uměním, nebo nalézáním něčeho čistého a hlubokého. Historie klasických japonských bojových umění je bohatá na nejrůznější příklady, od studií po meditaci. Je složité na to vše odpovědět, poněvadž mysl a záměr každého, když s bojovým uměním začíná, se liší a postupem času se původní stav mysli a poctivost od začátku mění. Jak a proč se změnily? Odpověď na to by měl hledat každý z nás.
Historie dokazuje, nakolik obtížné je růst pro někoho, kdo hledí na věci jen z jednoho úhlu pohledu, to není způsob, jakým cvičit klasická bojová umění. Musíme následovat určitý druh nagare, toku, plynutí, potřebujeme skutečně porozumět vztahu s přírodou, vztahu s mistrem a pracovat na nich. Shrnuto, tento stav mysli a těla je zahrnut v umění mizet či nedat znát žádný signál pohybu skrz katu, cvičení, dokonce i když je to jen začátek technik. Není to jen technika. Ve skutečnosti jde o něco mnohem, mnohem hlubšího.
Odkazuje „mizící pohyb“ na musoku 無足?
Dříve, než odpovím na tuto otázku, nechte mě vysvětlit něco málo o slovech a jejich definicích a taky a způsobu, jakým provádím své vlastní soukromé či vědecké výzkumy. Když používám japonské slovo, může to být také anglické slovo, francouzské slovo, arabské slovo, chci znát definici toho slova, kdy bylo poprvé použito, definici z té doby, jak a proč se změnila, a jeho různé významy a vliv. Abych dosáhl tohoto cíle, prohledám mnoho slovníků, knih, záznamů, setkám se s různými profesory a učenci a tak zjistím co je bližší a správná. Jakmile shromáždím všechna tato různá vysvětlení, definice, myšlenky…etc., začnu studovat samotný zdroj, tím myslí to, odkud všechny ty informace, co jsem získal, vzešly. Poté co přesněji vypátrám zdroj, je možné vyjádřit různé myšlenky a významy k jednomu slovu. To samé platí i pro bojovou techniku, historii školy nebo dědictví…etc., je důležité uchovat si upřímnou mysl, když s něčím takovým začínáte, to proto, že ve většině případů a obzvlášť pak v případě historie klasického bujutsu či ninjutsu, nebo techniky, může vaše mysl zkreslit realitu tak, aby vám poskytla to, co hledáte. Mezi realitou a tím co si uvnitř skrytě přejeme je ale velký rozdíl.
Nyní ke slovu musoku. Mnoho lidí, když si vezme k ruce japonské knihy, ho překládá jako: Mu – nicota nebo bez, Soku – nohy. Doslovně přeloženo by to bylo „BEZ NOHOU“. Tento překlad nám skutečně nepomáhá porozumět významu, chci říct „bez nohou“ v čem, kde, za jakým účelem, v jakém kontextu…etc.?!!
Nyní, když použijete následující kanji: Musoku no hō, dokážete pochopit, že Musoku mluví o určitém způsobu používání nohou, kterému se říká „způsob bez nohou“. Běžnému Japonci to nic neřekne, stejně jako cizinci. Poté co se trochu pohrabete v japonské historii, začnete objevovat slovo: Musoku nin. Toto slovo je zmíněno v pár záznamech, z nichž některé se táhnou až do období Muromachi. Podle těchto záznamů je Musoku Nin „Člověk, který nemá nohy“. To může vytvářet zmatek, například možná to byli lidé, kterým usekli nohy etc. etc..
Záznamy vysvětlují, že Musoku nin bylo pojmenování určitého typu válečníka, který mohl pracovat pro velkou rodinu, ale neměl právo mít jméno. Takže to byli válečníci, bushi, ale ne vysoké úrovně, s jinými kořeny než z válečnické rodiny. To je první definice. Po čase se pojmenování přehodnotilo a změnilo. Stalo se pojmenováním pro množství lidí, kteří žili v Iga a Kōga, dvou rodných místech ninjutsu a Ninjů, protože nevládl žádný válečník, ale mnoho samurajských rodin, kteří vlastnili kus území, který jim vlastně nepatřil, ale chovali se, jako by jim patřil.
A konečně historici začínají říkat ninjům, na samém začátku 16.století, Musoku nin „lidé, jejichž nohy nevidíte“. V Japonsku, někteří badatelé a výzkumníci vysvětlují, že tito lidé mají určitý způsob chůze, pohybu a boje, který jim umožňuje nedat najevo způsob, jakým přesouvají váhu těla z jedné nohy na druhou.
Takový způsob práce s tělem se už dá najít používaný kněžími v shintōistických svatyních a rovněž v divadle Nō. O zakladateli Nō, Kanamim a po sléze jeho synovi Zenamim, bylo známo, že vyvinuli velice sofistikovaný a komplexní způsob chůze. Byli z rodin Iga a Kōga, jejichž pozadí tvořil rod ninjů, takže už z nich byli Musoku nin a byli obeznámení se způsobem chůze a práce s tělem, který ninjové používali. Později, začátkem 16.století Musoku no hō byla slova poukazující na způsob práce s tělem, jež se dá dohledat v rozličných ryū-ha v jūjutsu, kenjutsu, sōjutsu. Většina klasických škol pro něj používá odlišné kanji. Hlavním úkolem tohoto způsobu práce s tělem je schopnost nenechat protivníka v boji rozpoznat přesun váhy těla při použití techniky. A to je velice důležité! Takhle to začíná. Tak Musoku no hō můžete nalézt v různých výrazech, Kieru Ugoki: „Pohyb, který popírá sama sebe“, Kage fumi: „Chůze ve stínech“, Kage ryū, Togakure ryū, Gikan ryū, Kumogakure ryū, Kotō ryū…etc.
Vysvětlil bys nám způsob přenosu vědomostí v rámci bojových umění skrze tři úrovně: taiden, kuden a shinden gokui?
To není lehké, protože všechny tyto aspekty jsou sami o sobě námětem na doktorát z filozofie. Zrovna na toto téma píši knihu pro jednoho francouzského vydavatele. Tedy, zkusme to vysvětlit velice jednoduše. Ve veškerém umění v Japonsku, ale také v náboženství, ezoterice, mystice, magii…etc., aby bylo možné přenést nebo předat určité znalosti, potřebujete nejprve mistra. Slovem „mistr“ mám na mysli někoho, kdo má kapacitu provádět, používat, demonstrovat druh vědomostí, vědu, na velmi vysoké úrovni, v případě klasických bojových umění použití všech technik, používání zbraně na obě strany. Pokud není mistr, není přenos.
Zadruhé, mistr musí najít někoho, učedníka, který je otevřený naslouchání, příjímání, vstřebávání a akceptování, ale zároveň ho mistr musí dokázat přečíst do budoucna. To znamená že od vědomostí předaných mistrem je učedník schopen jít dál a prohloubit je. Tento vztah nemá konce a vytváří tok, který mistra a učedníka spojuje navždy. Když vidíte Hatsumi senseie, jak s respektem a vděkem mluví o Takamatsu senseiovi, vidíte jak skvělé to opravdu je, něco co jde dál, než co v dnešní době můžeme v Bujinkanu mezi lidmi vidět. (samozřejmě takový vztah není jen mezi Takamatsu senseiem a Hatsumi senseiem, existuje ve všech klasických školách v Japonsku. Povaha takového vztahu, spojení, pouta, záleží na různých faktorech)
Tento aspekt přenosu se nazývá taiden – přenos skrze tělo. A přenos tělem není o tom, jak dlouho s mistrem zůstáváte, ale na kvalitě času, který s ním trávíte, na všem co jste díky němu pocítili a uchováváte si to hluboko ve vašem těle. Tento přenos zůstává ve vašem těle během vašeho života, každodenního života, samostatného tréninku, setkání, konverzací..etc. Je to jako neustálá „renesance“, jako připomínka všeho co jste od něj viděli a cítili. Svým způsobem žije mistr skrze vás, když se lidé na učedníka pak dívají, vidí mistrovu formu, pohyb, přístup. To je něco o čem je i bufū, stát se součástí jednoho toku myšlení, bytí, spojení a staré, dlouhé rodinné linie, která vám umožňuje měnit se a adaptovat s každým okamžikem.
Taiden se skládá z cvičení, cvičením a pro cvičení, je to něco, čím žijete, co používáte, jako proudění krve v těle, nevidíte ho, ale cítíte ho, potřebujete ho k životu, aby pomáhal žít a zůstat naživu všem orgánům. Skrývá se v těle tak, jako taiden. Pokud se proudění zastaví, zastaví se tělo, zastaví se srdce, následuje smrt. Jde o vědomosti a moudrost, stejně tak chápání umění mistra založených na životě a praktických poznatcích. Není snad ani třeba říkat, že povaha vztahu s mistrem se odráží ve způsobu jakým se jeho učedník pohybuje, v jeho přístupu, technikách…etc.
Shinden se dá zapsat různými kanji. Poselství od boha je ten používanější způsob. Ten, který tu budu používat já, je poselství mysli (či srdce, citu, představy, myšlenky, záměru). To jsou všechno věci, které si uchováváte v srdci, jako podobu mistra, vzpomínku na něj, jeho činy, rozmluvy s ním. Je to úzce spjato s Taiedenem, protože jeden udržuje druhého při životě, vlastně jsou neoddělitelné. Je to také způsob, jakým si uchováváte vzpomínku na mistra v mysli a srdci, vše se točí kolem toho co jste od něj cítili, aniž byste tomu museli rozumět, ale pamatujete si pohyb, způsob jakým to provedl. Neznamená, že to chápete, nebo že dokážete udělat to samé, ale protože si v mysli a v srdci uchováváte jasnou vzpomínku, můžete ji vidět a pokusit se s ní sjednotit.
Jako poslední je na řadě kuden. Kuden je vše co mistr řekl v soukromí či na veřejnosti, přímo vám nebo někomu, kdo to pak řekl vám. Přesto, že jsou naprosto rozdílné, kuden a kotodama mají v podstatě něco společného, obě se používají k probuzení něčeho uvnitř srdce učedníka, aby ho vedly a ukázaly mu správnou cestu, správnou formu, aby byl schopen spojit se s vzpomínkou na mistra. Kuden jde samozřejmě ruku v ruce s taidenem a shindenem. Tak můžeme říci, že jde o úplný přenos, ale ne o dokončený. Nikdy není dokončený, poněvadž po dobu co učedník žije, mistr a jeho poselství žije s ním.
Čemu je na kudenu velmi důležité porozumět je, že ve většině případů učedník nedokáže přímo pochopit vše, co mistr řekl nebo udělal. Je to podobné tomu, co jsme všichni v životě zažili s naším otcem. Všichni jsme alespoň jednou slyšeli, jak nám řekl něco na způsob „pochopíš to, až budeš tak starý jako já“ nebo „vyrosteš a pak na to přijdeš“…etc. Tyto věty se objevují ve chvílích, kdy se odpověď na určitou situaci nedá získat určitým procesem a životní zkušeností, nedá se vysvětlit slovy tak, aby se dala úplně pochopit.
My na takové otázky obvykle odpovídáme „jo, jo“ nebo „dneska je to jinak“, „tak to bylo v tvé době, ne v mojí“…etc., a až přijde čas, dospějeme do určitého věku, většinou do věku, v kterém byl tehdy náš otec, a v okamžiku, kdy se dostaneme do stejné situace, uvnitř srdce ucítíme „ano, měl pravdu“…podobné je to pak u poselství mistra.
Tedy, kuden zachází se slovy, jde ale spíš o praktické zkušenosti vysvětlené slovy. Pokud neprojdete stejnými zážitky nebo určitým procesem cvičení, příjímání, vytrvalosti, zrady, kudly v zádech, zklamání, radosti, hněvu…etc., pak je doopravdy obtížné pochopit a uvědomit si smysl kudenu a všech jeho vnitřních významů.
Skrze svůj život učedník prochází podobným procesem cvičení a zážitků, jako jeho mistr. Rozdíly a změny jsou tu čas, období, město nebo místo, země a víra, pokud tam nějaká je. Rozdílný je také věk, pohled na život i vzdělání se liší. Ale hluboko uvnitř jde o podobný proces. Jakmile učedník projde stejnými životními situacemi, jako mistr, začne si uvědomovat co říkal a chápat významy ukrývající se za slovy. Navíc, je nemožné porozumět tomu nebo to pochopit, aniž by to člověk zažil prostřednictvím těla a srdce. Hlavním důvodem, proč nemůže učedník pochopit mistrův kuden přímo, je protože kuden nejsou pouze slova. To je důvod, proč se ve většině densho objevuje fráze: “Bojové umění se nedá učit pomocí slov“.
K hlubšímu porozumění kudenu je zapotřebí taiden a shinden. Bez těchto tří je nemožné pochopit a používat slovo umění, tok. Viděl jsem velmi srandovní, ale také velmi arogantní lidi v bujinkanu, shihany, různé instruktory, když mi říkají věci jako: „To mi řekl Hatsumi sensei“, „On mi to řekl“…etc., jako kdyby skutečně rozuměli tomu, co řekl a proč to řekl. Když vezmu v úvahu složitost toho jazyka, vědomosti, historii a všech věci, které musí člověk znát, aby přeložil jedinou větu, co řekl Hatsumi sensei, tak si upřímně myslím, že by bylo vhodnější, neprezentovat se jako někdo, kdo tomu všemu rozumí. Protože v ninjutsu a v klasických školách, rozumět znamená být schopný to použít a demonstrovat proti komukoliv.
Nicméně, není jednou z nejlepších věcí, které bujinkan nabízí, svoboda? Ano, svoboda říkat cokoliv, dělat cokoliv nebo věřit čemukoliv chcete. Správnému, nebo špatnému, lži nebo pravdě. Všichni v bujinkanu, zvlášť pak ti výše postavení (nezáleží na konkrétním technickém stupni) chtějí věřit, že Hatsumi sensei jim řekl, nebo říká pravdu a skutečnost, všichni chtějí věřit v to, že mají skutečný a hluboký a také opravdový vztah s Hatsumi senseiem. To je velmi lidské a normální. Ale je to, čemu věříme a to, co je skutečnost. Myslím, že je velice důležité nezapomínat, jaká je podstata tohoto vztahu. Nezapomínat, na čem je tento vztah založen a samozřejmě, co je jeho pravým účelem. Pokud není prodloužením vztahu, jaký měl Hatsumi sensei s Takamatsu senseiem, pak zřejmě není součástí toku bufū z 9 škol.
Zpátky k tématu kuden, mistr nemusí příliš přemýšlet o tom co řekne, ukáže, předá, nebo vysvětlí. Všechny jeho činy a slova se dostaví ve správný čas, když si toho doba žádá. To je podstatnou součástí toku. Pro učedníka je jedinou věcí, aby byl součástí tohoto toku, aby zapomněl tak, aby se mohl stát součástí tohoto toku a stát se médiem, oknem a zrcadlem vědy svého mistra. V klasických bojových uměních a stejně tak v ninjutsu je mnoho slov, které vyjadřují odlišné druhy přenosu, jako jikiden, nai-den, gai-den, jitsu-den, isshin den shin, isshi sodden, kaiden, shitsu den. Existuje množství „den“. Podstata těchto „den“ nebo přenosu, závisí především na vztahu s mistrem a též na podstatě srdce mistra a učedníka a jejich úmyslu. Ale všechny „den“ vyžadují taiden, shinden a kuden.
Celkově jde o nadřazenou pozici těchto tří aspektů cvičení, které umožňují učedníkovi porozumět (pokud na to má kapacitu) jednoho dne mistrovi a zároveň kráčet v jeho šlépějích. V momentě, kdy to dokáže se stává součástí odkazu, dědictví, součástí přenosu něčeho, co jde s námi a za nás. V tuto chvíli tomu můžete říkat UMĚNÍ. Můžete tomu říkat UMĚNÍ, když je v tom společně množství lidí, kteří mnoho věcí obětovali a vydali ze sebe to nejlepší co mohli, aby jeden den vytvořili to, co dnes cvičíme.
Jaký je nejlepší způsob samostatného cvičení? Řekl bys nám co a jak cvičíš?
Nemyslím si že mé cvičení je zajímavé. opravdu ne! Je lepší studovat jak a čím Hatsumi sensei a Takamatsu sensei dosáhli toho, kde jsou teď. Myslím, že to je skutečně lepší. Ze všeho nejdříve, samostatné cvičení se skládá ze dvou slov SAMOSTATNÉ a CVIČENÍ, takže to cvičíte sami. Problém je v tom, že když vám řeknu, jak to dělám já, jak to dělá Kacem Zoughari, znamená to: moje krev, moje maso, moje drobné svaly, můj drobný mozek…etc., je to velice osobní, a skutečně ne příliš zajímavé. Je důležité nezapomínat, že každý z nás se na umění dívá jinak, každý má jiné pocity, myšlenky, účel cvičení..etc. Takže mám dojem že nepomůže, ani když vysvětlím jak cvičím.
Nicméně, můžu vám říct, že cvičení pro mě neznamená trénink, nebo chodit do dōjō dvakrát, nebo třikrát týdně. Cvičení je ve všem a cvičení je vším. Dýchání je cvičením, stání je cvičením, mluvit s lidmi je cvičením, spaní je určitým způsobem cvičením, jíst je cvičením. Aby se vše, co člověk dělá stalo cvičením a jednoho dne uměním, je důležité oddělit pár věcí. Například, existuje něco, čemu říkáme pravidelné cvičení, to jak opakujete věci, jak často, s jakou pravidelností, kvalitou, co v cvičení hledáte a čeho chcete ve cvičení dosáhnout, vašeho cíle. Když se takové pravidelné cvičení stane o něco hlubším, musí se integrovat do života, do pohybu v každodenním životě, do toho, jací jste, jak mluvíte, jak se chováte, aspektů vaší práce, vztahů s rodinou, vztahem k sobě sama, takže je to přístup, přístup ke každodennímu životu, ze kterého se stane Umění žít.
Poté už není rozdíl mezi pravidelným cvičením a životem. V takovou chvíli se z toho, co děláte, stane způsob, jakým žijete a když se to stane způsobem, jakým žijete, začnete se přibližovat tomu, co je Umění. A konečně jsou také chvíle, kdy jste unavení, nemocní, zranění a v takovou chvíli musíte zjistit, jak můžete pokračovat ve cvičení a jak se změnit, protože vše je o změně a to ovlivní, jak cvičíte, avšak ne podstatu. Podstatou je nepřetržitost, poněvadž cvičit jeden, dva měsíce, šest měsíců, rok, dvacet let a pak skončit, neznamená nic. Musí se to stát určitým řádem, jako pití vody, když pít nebudete, onemocníte a záhy zemřete. Myslím že tak by mělo vypadat i cvičení. Neznamená to že byste měli dělat stokrát tutéž techniku, pokud jí zvládnete udělat desetkrát dobře, správně s plným nasazením. Kvalita je vždy lepší než kvantita. Lidé mohou říct kvalita, ale na to, co je kvalita, může mít každý jiný názor.
Poslední, co chci říci a obzvláště těm, kteří říkají nebo předstírají, že cvičí, nebo, že ví jak se pohybovat, pohyb používat, kdo si myslí kdoví jak nejsou skvělí. Cvičení, skutečné cvičení je něco, co lze vidět, ne něco, co nosíte na sobě nebo s sebou, jako nástroje, Keiko-gi či technický stupeň, je to něco, co můžete demonstrovat a použít proti komukoliv. Pokud někdo dokáže techniku použít, nebo demonstrovat jen na svém „dobrém, nejlepším otrokovi-kamarádovi nebo studentovi“, pak bude lepší nenazývat to cvičením. Dost lidí v bujinkanu a jiných organizací nebude s tím, co jsem řekl souhlasit, ale to je mi fuk. Vím o čem mluvím. Jak jsem dříve řekl, pokud k tomu má kdo co říct, nebo o tom se mnou diskutovat, není problém, jsem tomu otevřen.Přímá konfrontace nebo diskuze je vždy lepší, než za zády, po síti. Cvičení a používání bojových umění není diskuzí na fóru. Akce je vždy tím nejlepším způsobem, jak všechno vyřešit.
Jaký přístup musí mít student bojových umění?
Být schopen najít správné otázky, slušnost, trpělivost a hodně odvahy. Je velmi těžké narodit se vším a být bohatý, krásný, chytrý, milý, cool…etc., najednou. Myslím, že pro studenta je důležité, aby byl slušný, měl vybrané způsoby, byl čistý, jeho Keiko-Gi bylo vždy čisté, dokázal si pro věci vyhradit čas, nesnažil se předvádět jak je skvělý, jak všemu rozumí, nesnažil se poranit partnera se kterým cvičí, nechal vždy začít ostatní, to jsou znaky někoho, kdo se bude hluboce rozvíjet ve všech aspektech Umění a života.
Být trpělivý a pozorný je také nezbytné. Umění ninjutsu je o trpělivosti, výdrži a vytrvalosti. Na to příliš mnoho lidí v bujinkanu zapomíná. Pokud jste velmi slušní (ne falešně a ne v obřadním způsobu či etiketě), naučíte se trpělivosti. Protože slušnost dokáže přesně ukázat, jak se uvnitř cítíte. Stejně jako kata nebo kamae, Vyjadřuje a ukazuje, co ve skutečnosti jsme. Někdy přemýšlím nad tím, co asi někdo tak schopný, jako Hatsumi sensei, vidí v naší formě? Ale to už je jiné téma.
Pokud chce někdo proniknout do formy a přenosu nějakého umění, potřebuje mít dobrou kombinaci a jedna z nejlepších kombinací je slušnost a trpělivost. Navíc je důležité nezaměňovat slušnost vycházející ze srdce s falešnou a obřadní. Být trpělivý je velmi důležité, protože mladí chtějí postupovat rychle a to není možné. Každý se může mnohému naučit, ale bude potřebovat čas přizpůsobit se v závislosti na mnohých situacích a lidech. Trpělivost je klíčová ve všem, životě, umění, vztazích. Ve cvičení ninjutsu je univerzálním klíčem. Trpělivost je vyžadována, abychom porozuměli, jak studovat, věděli, jak se vyhnout určitým problémům a jak vstřebat vědomosti. A konečně je zapotřebí odvaha, protože nejde o jednoduchou cestu. Ano, není jednoduchá. Ale to je dobře. Kdyby byla nikoho by nezajímala.
Pane Zoughari, děkujeme mnohokrát za váš čas a úsilí.
Potěšení je na mé straně.
(c) 2010, Kacem Zoughari a Zoran Mijic
Kacem Zoughari je japanolog a mezinárodně uznávanou autoritou na japonská bojová umění.
Uveřejněno 24 listopadu 2010 na webových stránkách: http://shinseidojo.wordpress.com/2010/11/24/interview-with-dr-kacem-zoughari
