Dovolte, abych zavzpomínal na první společnou cestu studentů Bujinkan bugei 武神館武芸 z České republiky do Japonska. Proběhla na podzim roku 1998 a to především díky organizaci Luboše Pokorného, který byl do té doby jediným českým zástupcem bujinkanu, který byl v Japonsku. Této cesty se zúčastnilo dvacetjedna studentůze všech koutů Čech a bylo to naprosto úžasné. To hned z několika důvodů; prvně jsme mohli trénovat celý měsíc v Japonsku pod vedením těch nejkvalifikovanějších učitelů; druhak jsme navštívili mnoho zajímavých míst a také jsme měli možnost se aktivně účastnit bujinkan enbu 武神館演武 pod vedením Hatsumi senseie 初見先生. A právě o této události bych se zde chtěl, aspoň v několika větách, zmínit.

Naše aktivní účast na vystoupení nebyla původně plánovaná. Dalo by se říci, že to možná bylo důsledkem malého nedorozumění, ale to je již s odstupem času úplně jedno. Vysvětlím to. V průběhu našeho pobytu v Japonsku byl Hatsumi sensei pozván na slavnostní otevření jedné nově vystavěné budovy v městě Noda 野田. Při této příležitosti byl Sensei požádán o malé vystoupení, které by hostům ukázalo tradiční bojová umění Bujinkan Dōjō 武神館道場, které mají centrum své činnosti právě v tomto městě. Je to samo sebou dáno tím, že Hatsumi sensei pochází z města Noda a také se zde nachází Bujinden 武神殿, naše honbu dōjō 本部道場. Tak trochu nedorozuměním se stalo, že i my jsme nakonec vystupovali na této akci.

Stalo se to tak, že na jednom z tréninků se Hatsumi sensei ptal studentů, kdo bude chtít vystupovat na enbu. No, asi vlivem nedostatečné jazykové vybavenosti se někteří z nás přihlásili s tím, že otázka podle nich byla, kdo se příjdete podívat na toto enbu. Ať to bylo jakkoli, od tohoto okamžiku jsme byli zařazeni mezi přímé účastníky vystoupení. S odstupem času si uvědomuji jak zajímavou příležitost jsme dostali od sōkeho 宗家 a stejně tak jsme získali mnoho zkušeností ze zákulisí japonských enbu.

Víte, mnoho lidí si myslí, že stačí pouze přijít na podium a prostě si jen tak zatrénovat a tím zároveň ukázat přihlížejícím nějaké vystoupení. Je možné, že tento přístup někde funguje, ale pro japonské studenty to neplatí a to bylo zajímavé sledovat. Velice záleží na tom, jak bude ukázka provedena a zda se podaří ukázat pohyby či techniky přesně tak, aby byly pro diváky nejen zajímavé, ale i jim předaly představu o předváděném stylu. Samotné přípravě věnují japonští studenti poměrně mnoho času a aby bylo vystoupení co nejlepší mají konkrétní studenti své předem dané úlohy (např. předem určené zbraně, se kterými budou předvádět techniky a techniku samotnou), ve kterých vystupují i na dalších podobných akcích.

Zpět k naší skupině. V den vystoupení nám bylo řečeno, abychom předvedli část technik kihon happō 基本八法, konkrétně její první část a to kosshi kihon sanpō 骨指基本三法. Bylo rozhodnuto, že nejprve jedna z dvojic předvede techniku sám uprostřed podia a pak ukázanou techniku začne procvičovat celá skupina. To se bude opakovat do té doby, než-li ukážeme všechny techniky z tohoto souboru. Výběr technik, které jsme měli ukazovat nebyl náhodný. Kihon happō je jednou ze základních kata 型 v rámci budō taijutsu 武道体術 a tak se dalo předpokládat, že bez velkého nacvičování (na což neměla naše skupina vůbec čas) bychom měli být schopni předvést techniky na patřičné úrovni bez chyb.
Hatsumi sensei nás nabádal k tomu, abychom se dokazali během enbu uvolnit a nebát se předvést funkčnost těchto technik. Sensei nezapomenul zdůraznit skutečnost, že budeme reprezentovat svou zemi a tak bychom se měli ukázat v plné síle.

Samotného vystoupení se zúčastnili i další japonští shihané 師範 a shidōshi 士道師 z různých koutů světa. Celá exhibice probíhala tak, že sōke Hatsumi doplňoval cvičení svých studentů patřičným komentářem, kterým přibližil divákům pozadí předváděných technik či pohybů.
Během exhibice Hatsumi sensei mluvil nejen o historii ninjutsu, ale i o současnosti. Zmínil se o tom, že dnes navštěvuje Japonsko mnoho studentů z celého světa, abyse mohli učit se bojová umění bujinkan ryū-ha. Jejich cílem bývá seznámení se s těmito tradicemi, ale také získání zkušeností a schopností, které by mohli využít přiochraně svých rodin a nebo svých zemí. Sensei se také svěřil se svou obavou, že samotní Japonci postupně ztrácejí zájem o své tradice a stejně tak své osobní schopnosti a znalosti bojových umění. Byla to silná slova kritiky, ale sōke 宗家 jistě věděl o čem mluví.

Vdyž vzpomínám na tuto událost, uvědomuji si, že to bylo v té době pro české studenty bujinkanu velikou poctou. Není běžné se účastnit vystoupení v Japonsku po boku Hatsumi sensei a jeho nejstarších studentů. Možná to nedokážeme všichni dostatečně ocenit, ale já osobně za tuto možnost velmi děkuji, velice si toho vážím a nikdy na tyto okamžiky nezapomenu.

Ninpō ikkan 忍法一貫

(c) Pavel Slavík
Dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
web: www.bujinkanprague.com
e-mail: pavels@bujinkanprague.com

Tohle nefunguje…je to příliš pomalé…není to dobrý způsob…není dost výbušný! Musíme najít nebo vymyslet novou formu, moderní ninjutsu! Moderní ninjutsu! Co je to za ubohou neznámou zatracenou blbost? Jestliže ti taijutsu neumožní vyhrát zápas, potom chyba není v taijutsu, chyba je v tobě! Co je to vůbec moderní ninjutsu? Je to snad druh sportu vytvořený z umění? Pokud ano, co se snaží dokázat? Nebo je to něco jako kickbox, který používá techniky z různých druhů bojového umění, aby vytvořil hodně technik pro jeden druh? Pokud ano, proč vlastně? Což takhle vyzkoušet v Gi a hood super moderní zbraně? Ale proč vlastně? Nebo je to tak, jak si myslím. Věřím, že takhle myslí a mluví jen lidé, kterým jde jen o jedno…najít způsob, jak vydělat hodně peněz, o nic jiného! Možná je tu ještě jeden důvod a tím je, že tito lidé si pak mohou říkat mistři. Kdo vlastně tito lidé jsou? Jsou to určitě ti, kteří pořádně neznají ani základní taijutsu a mají strach, že už nebudou moci působit jako mistři bojových umění. Aby se jim nadále věřilo, našli si jiné cesty. Možná díky nim slyšíme hlas moderního ninjutsu. Říkají: „Musíme být modernější.“ Já ale slyším: „Potřebuji, aby jste mi uvěřili.“

Pokud chceme produkovat krásnou hudbu (taijutsu), musíme cvičit. Na začátku disharmonie převládá nad harmonií a zvuky, které produkujeme hudbu moc nepřipomínají…je to víc hluk než melodie. Ale pokud ve cvičení pokračujeme, stále více se se svým nástrojem (duší/tělem) ztotožňujeme a naučíme se vytvářet melodii (techniku). Díky každodennímu cvičení a studiu, posiluje se naše sebedůvěra společně s našimi znalostmi, dokonce už zahrajeme jednoduché melodie (pohyby). Stále však zůstáváme velmi vzdáleni od vládnutí svým nástrojem. Dokázat to, trvá roky horlivého studia a těžkého cvičení. Podobně jako v golfu nebo v šachu dosáhnou někteří hráči „světové úrovně,“ jiní nikdy nebudou víc než horliví „amatéři.“ Stejně jako ve všem, co děláme, včetně ninjutsu, pouze naše sebedůvěra, studium a usilovné tvrdé cvičení, umožní každému z nás, co možná nejlépe rozvíjet vlastní nadání. Neplýtvejte svým talentem na něčem, čemu se říká „moderní ninjutsu“. Já to vidím tak, že tito lidé nepochopili základy, filozofii, hloubku a podstatu taijutsu. Neopouštějte tradiční filozofii kvůli filozofii nové, dokud nestudujete dostatečně dlouho na to, aby jste věděli, čeho se vzdáváte. Nepodporujte ty (kteří, jak já si myslím, by měli dělat něco úplně jiného než ninjutsu), které nezajímá pravý způsob, jak vám prostou a čistou přírodní silou dobít baterky, aby jste znovu získali odvahu si změřit svou sílu s ostatními.

Sōke Hatsumi říká: „Když se naučíte poslouchat tep svého srdce, začnete žít; zvuk vašeho srdce se stane hudbou, melodií života. Žít s touto úžasnou melodií je naše Budo. Abychom dosáhli takového stupně, musíme STUDOVAT A CVIČIT; pouze cvičit nestačí. Ninjutsu je taijutsu a taijutsu není pouze druh sebeobrany. Ninpō taijutsu je umění; umění, které je žito, které ukazuje způsob, jak žít a přežít. Ninpō taijutsu ti umožňuje žít tvůj život – ne jej pouze prožívat. V podstatě je to tvůj postoj k umění, k taijutsu, který ti to umožní nebo neumožní. Jak jsem již dříve poznamenal, chyba není v taijutsu, chyba je v tobě! Přestaňte mluvit o moderním ninjutsu ve smyslu změny systému. Namísto toho nám dovolte užívat systém pro žití a přežití v naší „moderní “ době.

Nakonec bych rád poznamenal: „Chcete-li pochopit ninpō taijutsu, podívejte se na přírodu. Zapamatujte si ale, že to co vidíte, není příroda, ale příroda viděná skrz váš vlastní způsob dotazování.“

(c) Sveneric Bogsäter
Sveneric je původem ze Švédska. Byl druhým nejaponským studentem v historii bujinkanu, jemuž byl udělen jūdan, 10. dan. V současnosti žije v Holandsku, ale velmi často jej opouští, aby vedl semináře po celém světě.
Bujinkan Budōkai Nederland
www.bujinkanbudokai.nl

Shinken gata 真剣形 je tréninková metoda, která nutí žáka k tomu, aby akceptoval skutečnosti, které jsou součástí boje na život a na smrt. Pokud je žák konfrontován s dynamikou toho, co se může stát, když na sebe udeří dva soupeři s přáním porazit toho druhého, je nucen, aby si osvojil požadavky opustit hranice váhavého sebeodhadování v nebezpečné situaci. V součastné době je bezpečnost cvičenců v moderních bojových sportech důležitým faktorem tréninkové struktury. Žáci kendō například nosí ochranné přilby na hlavě a používají bambusové meče. Jūdō se stále trénuje na silné tatami. Kromě toho zvyšují bezpečnost také pravidla, váhové klasifikace a zkušenost. Z obecného pohledu je to jistě v pořádku, neboť toto všechno daleko více zpřístupňuje bojová umění široké veřejnosti. Obtížná situace však vzniká tehdy, když mnoho cizinců přijíždí do Japonska, aby se tam naučili bojovým uměním jako jedné z forem sebeobrany. Tito cizinci často nechápou, že to, co oni považují za smrtelné umění osobního vedení války, má být ve skutečnosti sportem, nebo metodou k rozvíjení ducha a není vůbec určeno k sebeobraně na ulici. Mohou tato umění pilně trénovat a mohou si osvojit návyky (aníž by si toho byli vědomi), které ve skutečnosti odporují realitě vítěztví na ulici.

Realistické tréninkové metody

Je mnoho těch, kteří trénují a domívají se o sobě, že trénují tvrdě a vážně a přesto se omezují při svém tréninku na měkkou podložku nebo matraci. V tomto případě pracují pouze na sportu. Pro bojové sportovce (umělce) je velmi nebezpečné, aby trénoval takovýmto způsobem, protože tak dosáhne mrtvého bodu a zvykne si na omezení, která se v přirozeném terénu nevyskytují. Co člověk udělá, když na něj někdo zaútočí na nerovném terénu, nebo ve tmě? Abychom se mohli s takovými situacemi vypořádat, musíme trénovat tak, abychom se dokázali ubránit i na příklad v divokém porostu, nebo ve tmě. Mnozí moji žáci mají povolání, ve kterých skutečně sebeobranu potřebují a proto pro ně stále zdůrazňuji důležitost realistického tréninkového pozadí.

Správné časování

Když jsem jednou vyučoval hodinu hanbōjutsu pro policisty, zeptal se jeden z žáků: „Jak se vypořádám se situací, ve které mě útočník zablokuje ruce holí?“ Věděl jsem, že trénovanost tohoto žáka je omezená a věděl jsem, že neexistuje nic, co bych mu mohl vysvětlit, aby tuto situaci mohl správně pochopit. Ve skutečnosti jsem odpověděl, že paže může být sice poraněna, nebo zlomena, ale v situaci opravdového boje na život a na smrt by i přesto bojoval dál. Snad znalost toho, že se vymaní z tělesné, duchovní a technické zaostalosti, mu dá náskok, který z něj nakonec učiní vítěze. Nejdůležitější je, aby člověk vystihl správné časování ve vztahu k chybám toho druhého, aby ho tak mohl přemoci.

“Sběratelé“ technik

Mnohé z nastudovaných technik nejsou v opravdovém boji nic platné. Ti, kteří nikdy nezažili bojovou situaci, asi pravdivost tohoto výroku nikdy nepochopí. Ti, kteří už jednou zažili opravdový boj na život a na smrt, vědí, co tím myslím. Určitým způsobem vypadají mnozí dnešní bojoví umělci jako pouzí sběratelé technik. Skutečnost je taková, že samotné techniky nestačí k tomu, aby člověk přežil boj. Vítěze daleko častěji určuje duch, vůle k přežití a živoucí uvědomění si technické přednosti.

Dlouhý proces zkušeností

Při našem tréninku “skutečných technik“ shinken říkám žákům, že se musí učit úder nejprve přijmout, než se naučí to, jak se mu vyhnout. Slavný japonský bojovník s mečem Itō Ittōsai Kagehisa prý řekl svým žákům, že k tomu, aby poznali pravou podstatu sebe sama (a skutečné jednání v momentu nebezpečí) by museli zažít tu zkušenost, že byli zraněni. Také ve světě divadla a filmu může potom herec vycházet z nejnižšího stupně čisté mimiky a být skutečně přesvědčivým představitelem, pokud ovládá detaily zkušenosti, kdy je člověk zraněn. Čisté teorie, nebo příjemné diskuze nad šálkem čaje o tom, co by člověk dělal v opravdové nebezpečné situaci, jsou velmi neadekvátní. Člověk musí mít zkušenost. Prostřednictvím procesu zkušeností toho, co to znamená ztratit, být odvržen, být udeřen, může člověk dosáhnout podstaty bojových umění a může najít opravdovou sebedůvěru.

(c) sōke Masaaki Hatsumi
zakladatel a představitel organizace Bujinkan Dōjō
Článek byl přeložen z časopisu KARATE Budō journal

Ten den jsme trénovali pod vedením Hatsumi senseie v Someya Dōjō. Po tréninku jsem se svými přáteli, Arnaudem Couserguem z Francie a Paco Roldanem ze Španělska, vyrazil na vlak. Při cestě, jako ostatně už při našich předešlých setkáních, jsme debatovali o tom, jak bychom mohli lépe komunikovat s Hatsumi senseiem a vyvarovali se přitom jazykové bariéry. V tom okamžiku Arnaud navrhnul něco zajímavého a já se snažil najít všechna pro a proti. Takto jsme hledali ideální způsob komunikace a naše konverzace se právem stávala hlubší a smysluplnější.

Cestovali jsme prázdným vlakem. Ve voze jsme seděli sami a probírali řešení našeho problému. Najednou vlak zastavil v menší stanici a do vozu přistoupil opilý Japonec. Jen tak tak se držel na nohou a osud tomu asi tak chtěl, posadil se zrovna před nás. Zpočátku jsme jej ignorovali, ale pak se nás Japonec začal vyptávat v japonštině: „Odkud jste?“ „Z Francie“ odpověděl Arnaud, „Ze Španělska“ řekl jsem já i za Paca, který seděl vedle mě. „Jmenuji se Sato“ řekl on. A my jsme mu lámanou japonštinou zopakovali svá jména. Zeptali jsme se, zda mluví anglicky. „Trochu“ odpověděl v naprostém souladu s rytmem vlaku, sotva schopen kontrolovat opilecké pohyby svého těla. Najednou převládlo ticho. Pamatuji se, že jsem se mu zadíval do očí a ucítil něco silného. To něco bylo v něm. Naznačil, že nám chce něco napsat. Arnaud mu podal svůj diář a pero. Japonec vzal do jedné ruky diář a do druhé pero. Při psaní téměř padal, ale do bloku něco napsal a podal nám jej zpět. Zkuste si představit, jak jsme byli překvapeni, když jsme tam správně anglicky přečetli: „Nevadí, že se nedomluvíme jedním jazykem. Nejdůležitější je duše, mysl a srdce.“

V tom okamžiku jsme na sebe s Arnaudem podívali, aniž jsme věděli co říci, obrátili jsme se na Japonce, který zrovna dorazil do své stanice a rozloučil se s obvyklou japonskou uctivostí. Pořád „vidím“, jak ještě opilý vystoupil z vlaku, téměř neschopný udržet se na nohou a jak, když se vlak rozjížděl, stál těsně u vozu a dával nám poslední rozloučení.

Já ani mí přátelé na tuto událost nikdy nezapomeneme. Považujeme ji totiž za odpověď na naši otázku. „A jak tedy konverzujeme s naším učitelem?“.

Zrovna jste dostali odpověď. „Nevadí, že se nedomluvíme jedním jazykem. Nejdůležitější je duše, mysl a srdce.“

(c) Pedro Fleitas Gonzales
Pedro je jedním z nejstarších studentů bujinkan bugei v Evropě.

Bujinkan je úplný systém obrany těla, mysli a duše a zahrnuje nejlepší obranné techniky.

Lidé cvičící bojové umění, kteří praktikují dobrou etiketu a humanismus od chvíle, kdy se probudí až do chvíle, kdy jdou spát, jsou dobrým příkladem zákona chování – bufū. To jsou zákony skutečných bojovníků bujinkanu. Člověk s čistým srdcem je v souladu se srdcem přirody a nebe. Nejdůležitější vlastností bojovníků je dosažení míru a harmonie. Bushin wa o motte totoshi to nasu 武心 和を以て尊しとなす.

Můžeme říci, že se lidé skládají ze tří hlavních částí: Tělo, které dává sílu, Srdce, které dává duši a Mysl, která dává moudrost. Při učení bumon, shimon a bunmon rozvíjejí praví bojovníci tyto tři části a slaďují je, aby fungovaly v úplné harmonii. Když je tato integrace dokončena, je pak cvičenec pravým bojovníkem.

● Bumon – složka bojového umění, z ní pochází síla.
● Shimon – náboženská a duševní hlediska, kdy se člověk musí naučit a pochopit různá náboženství, ale nesmí se nechat svázat pouze jedním. Odtud pochází duševní osvícení.
● Bunmon – tato složka obsahuje učení a porozumění kultuře, historii, filozofii a tradicím. Odtud člověk získává znalosti.

Ninniku seishin 忍辱精神

Toto je název veršů, které říkají, že pokud jsi někým zesměšňován, nesmíš se rozhněvat nebo stát se podezíravým. Místo toho raději odhoď veškerou zášť do „řeky“. Pěstuj svoje srdce jako květinu a svoji duši jako bambus.

Shikin haramitsu dai komyō 詞韻波羅密大光明

V bojovém umění Bujinkan Dōjō se dobrořečení shikin haramitsu dai komyō opakuje na začátku a na konci každého tréninku. V překladu to znamená – mocné světlo moudrosti. Slovo shikin má více než jeden smysl – prvním smyslem je milostné srdce vyzařují lásku pro všechno. Druhým smyslem je upřímné srdce, které dělá to, co je správné. Třetím smyslem je srdce v souladu s přirozeným pořádkem. A nakonec srdce věnované zvolenému přesvědčení. Když z těchto čtyř částí vytvoříte celek, dostanete velkou moudrost. Haramitsu – znamená mocná aura. Dai komyō – je energie, která proudí bez konce. “Světlo milosrdenství proudí vertikálně. Světlo srdce proudí horizontálně. Díky nim se vše víří. To je srdce cyklu přírody.“

Takamatsu sensei jednou řekl –
“Srdce je ti oporou, ať jsi v životě nahoře nebo dole. Mít nezdolnou duši znamená vstát po každém pádu. Bez takovéto duše nemůže nikdo dosáhnout svého cíle. Ninja potřebuje vyjímečně silnou duši – stejně jako tráva bývá často pošlapaná a přesto se nikdy nevzdá a bojuje o život.“

(Proto se ninjům někdy říká kusa – tráva)

Pevné srdce – umění odstupu

Metoda odstupu “ma-ai“ má dvojí využití, které je nejběžnější, je výpočet fyzické vzdálenosti mezi tebou a tvým protivníkem. Tato vzdálenost je daná, umožňuje útočit nebo ustupovat. Druhé použití odstupu je odstup tvou myslí a myslí ostatních, ma-ai – “ki“. Když nepřítel jakýmkoliv způsobem zautočí, nemělo by to být pro tebe překvapení – srdce by se nemělo rozbušit a mysl by neměla být zmatená. Tento stav vědomí se nazývá pevné srdce – fudōshin. Když tvé srdce a duše zůstávají v klidu stejně jako srdce a duše boha, můžeš udržet odstup mezi tvým srdcem a srdcem protivníka. Pevné srdce – fudōshin – se vyznačuje neomezenou svobodou a pochopením znalostí. V buddhismu je tato úroveň vědomí nejvyšší duševní metou “kanjizai“, která umožňuje předem snadno porozumět směru útoku protivníka.

Vyučování fyzického ma-ai je jednoduché a provádí se pomocí dōjō, ale druhé ma-ai není tak snadné. Každý žák je jiný, každý má jiný stupeň duševní a fyzické síly a talentu. Jedinou cestou, jak dosáhnout pevného srdce, je nepřetržitý trénink. To se také vztahuje na ty, kteří jsou zraněni – mohou trénovat své oči. Během tréninku se nikdy nesmíš vzdát z důvodu bolesti nebo slabosti a nebo, což je nejhorší, proto, že si myslíš – “Nemám na to talent, nemohu to dělat, nedokáži to“. Nejdůležitější věcí je úsilí. Člověk, který nedokáže vyvinout úsilí, nikdy nepochopí pevné srdce nebo odstup mysli. Když to člověk dokáže a má moudré pevné srdce a nikdy není přistižen nepřipraven na jakoukoliv změnu okolností, pak tento člověk může využívat své moudré pevné srdce jako radar, který udrží jeho sílu svobody. To se nazývá přímé boží srdce “shiden“.

Pokud si neuvědomíš, že usilí je nezbytné pro trénink a dokonce pro opravdový boj – jissen nebo shinken, pak budeš určitě zraněn nebo dokonce zabit. To se také může nazývat ma-ai, ale použité charakteristiky jsou odlišné, znamenají setkání s ďábly. V Japonštině může být slovo “Ma-ai“ vyjádřeno s jinými charakteristikami, takže může znamenat dobrý nebo špatný čas, což při vykládání osudu znamená štěstí nebo smůlu. U tebe, jako studenta ninpō, musí být tvé cíle stanoveny před dosažením fyzických dovedností, získáním pevného srdce.

“Musíš si všimnout, že nejvyšší metou taijutsu jsou základy míru. Když budeš studovat, budeš mít fudōshin.“

“Když držíš meč, tvá duše musí být jako meč. Když držíš tyč, tvá duše musí být jako tyč. Když nedržíš nic, jen vzduch, tvá duše musí být jako vzduch.“

(c) Sveneric Bogsäter
Bujinkan Budōkai Nederland
www.bujinkanbudokai.nl
Sveneric je původem ze Švédska. Byl druhým nejaponským studentem v historii Bujinkanu, jemuž byl udělen jūdan, 10. dan. V současnosti žije v Holandsku, ale velmi často jej opouští, aby vedl semináře po celém světě.

Padesátidílný televizní seriál „Jiraiya a světová válka ninjů“ skončil. Byl vysílán každou neděli od začátku minulého do začátku letošního roku, a dosáhl velmi velkého ohlasu u divácké veřejnosti. Můj hlavní důvod, kvůli kterému jsem se rozhodl k natočení tohoto seriálu, bylo poopravení pohledu průměrného člověka na ninpō jako na krvelačné až deviantní umění. Na tuto nepříjemnou skutečnost byla naše japonská asociace upozorněna producenty kreslených seriálů a i několika spisovateli. Dalším z důvodů byl pokus o filmové ztvárnění ninjova opravdového pohledu na okolní svět, vysvětlení co ninja od života očekává a zodpovězení otázky, jaké nejdůležitější věci týkající se odvahy a trpělivosti mohou být uplatněny v současné společnosti – co může ninpō nabídnout současnému mladému člověku. Většina lidí se domnívá, že film, ve kterém se objeví ninja, musí být jednoznačně filmem akčním. Já jsem ale tuto akční stránku odsunul až na druhou pozici hlavně proto, že pravé techniky Ninjutsu se skládají z elementů, které jsou utajeny a obyčejným očím neviditelné. A také tento seriál byl seriálem hlavně pro dětské diváky a proto byl laděn více méně do jejich „pohádkové mentality“. Hlavním aspektem seriálu byla láska, protože je nutno neustále zdůrazňovat, že láska musí být srdcem každého bojového umění. Existuje stále příliš mnoho lidí, kteří k tréninku bojových technik přistupují s velice brutálním postojem. Mým záměrem při tvorbě tohoto seriálu bylo proto naznačit nový směr – humánější přístup při praktikování bojových umění. Slovo „Sen“ se často nachází ve spisech zenových mnichů, ve spisech Musashiho a dalších. I pro dospělé je velice důležité a nezbytné chovat v sobě sny. Takamatsu sensei jednou řekl: „Víš, já si myslím, že pro člověka je nejdůležitější být členem veselé a šťastné rodiny, mít přátele a partnery, kteří si mohou navzájem důvěřovat, a hájit smysl pro spravedlivost“. Ale musím v tomto bodě vysvětlit, že když řekl „člen“ (rodiny), použil japonské slovo Ko. Napíše-li se toto slovo (ať v japonštině nebo čínštině), neznamená pouze „dítě“, ale také se objevuje ve jménech jako jsou Konfucius, a nesou s sebou tedy význam jedinečné a ušlechtilé osoby, která je schopna posoudit, co je správné, a stát na straně spravedlnosti. Příběh odvíjející se kolem rodiny Yamaji se točí kolem tří dětí, které jsou veselé, důvěřují si navzájem, a aktivně hájí spravedlnost. Záměrem bylo se při produkci rámcově držet Sanshin no katy (literárně řečeno, formy tří srdcí, nebo formy trojice myslí). Domnívám se, že by tento seriál měli vidět i lidé, kteří netrénují uměni ninjutsu a ani jiná bojová umění, kteří zkrátka s bojovými uměními nemají nic společného. Já osobně bych k nim rád promluvil prostřednictvím obrazovky. Na konec, tady jsem, hraji Tetsuzana Yamajiho, z přímé linie Togakure ryū ninjutsu.

(c) sōke Masaaki Hatsumi
Zakladatel a představitel organizace Bujinkan Dōjō.
Seriál byl dokončen pod původním názvem Sekai ninja sen jiraiya 世界 忍者 戦 自来也(ジライヤ) v roce 1988.

Kusari fundō je krátký řetěž s kovovým závažím připevněným na jeden nebo oba konce. Ale existuje mnoho variací na toto téma. Každá škola ninjutsu má své vlastní jméno pro tuto unikátní zbraň: tamagusari nebo manrikygusari například. Velikost, tvar a váha fundō (závaží) se obvykle liší v závislosti na té které škole. Také kusari (řetěz) má různou délku a tloušťku. Existují také různé teorie o původu kusari fundō.

1) Někteří tvrdí, že kožené řemínky nebo lana používané pro techniky vrhání kamenů byly nahrazeny nově objevenými řetězy.
2) Někteří říkají, že jeho původ je v ninjovském shinobinawa no jutsu (techniky s lanem).
3) Jiní trvají na tom, že bylo vynalezeno pro „policii“ v feudálních časech pro zatýkání zločinců.

Je těžké říct která, jestli vůbec nějaká, je podložená, protože zůstává velmi málo literatury o kusari fundō, které bylo předáváno z generace na generaci jako tajná zbraň. Já se ale pokusím v existující literatuře najít stopy k jeho historickému pozadí.

Existuje určitý druh kusari fundō nazývaný konpi (Kon znamená „železo“, Pi znamená „letět“). Podle historického dokumentu bylo konpi používáno jako zbraň v období dvora Yoshino (okolo 1350 n.l.)

Se změnou časů se změnilo i konpi. Jednu dobu bylo předěláno na zbraň konpei. V jiné době byly vyráběny individuálně vymyšlené kusari fundō, zahrnující gekigan, fundōgusari, sodegusari, tamagusari, manrikigusari a kanamari, ke každému z nich byla vytvořena specifická škola. Přirozeně jména těchto škol přežila své zakladatele. Mezi těmi, které jsou historicky doloženy jsou: Togakure ryū, Gyokushin ryū, Masaki ryū, Hōen ryū, Syuchin ryū, Kinshin ryū, atd.

Konpi 根飛

Říká se, že jednou byl spojen řetěz a koule s železnou rukou nebo jinou variantou na konci řetězu pro použítí jako konpi. Jako zbraň bylo na konci řetězu připevněno lano nebo hůl.

Konpei 錕平

Konpei má duté držadlo, které dovoluje skrz něj volně procházet řetězu. Také má na jednom konci řetězu fundō (závaží) a na druhém kakushi (kroužek s ostrými železnými bodáky, také nazývanými kakude). Kaku znamená roh, Te nebo De znamená ruku, Shi znamená prst. Zatímco máte kakushi na svém prstu a držíte rukojeť, zachytíte útočníka tak, že hodíte fundō a zapletete ho do kusari, potom zaútočíte na jeho citlivá místa s kakushi.

Kusari fundō 鎖分銅

Délka kusari fundō je většinou mezi 1.5 a 3 stopami. Některé školy samozřejmě používají kratší nebo delší. Ty s kulatými fundō jsou často nazývány tamagusari nebo gakikan, zatímco ty s hranatými tvary jsou nazývány fundō kusari.

Jako spolehlivý zdroj o původu tamagusari můžeme považovat jistý historický záznam:

Téměř před 300 lety, v době období Genroku žil v Ōgaki, Mino (což bylo léno klanu Toda a leželo severo východně od Kyōta) mistr šermu jménem Masakitarodayu Danno – Shintoshimitsu (zkráceně Masaki Toshimitsu), který dřžel oprávnění jak z Seni ryū halapartny tak z Kotoda ittō ryū.

Jednoho dne měl Masaki Toshimitsu hlídku v bráně Ootemon v hradu Edo (dnešní Tokyo) podle rozkazů svého pána Tody. Myslel na to, že kdyby byl před bránou nucen bojovat s výtžníky a musel je zabít svým mečem, brána by byla poskvrněna krví (v té době byla krev považována za něco nečistého). Co by tedy měl dělat? Co takhle půjčit si od ashigaru, samuraje s nejnižší hodností na hlídce, dlouhou dřevěnou hůl, aby s ní bojoval s útočníky? Jeho čest by mu to ovšem nedovolila udělat. Takže Masaki pokračoval v přemýšlení. Nakonec dostal výborný nápad, který by mu umožnil čelit bez krveprolití výtržníkům nebo šílencům, kteří by s meči v rukou mohli zaútočit na bránu. To byla zbraň „kusari fundō“, nebo , v tomto případě, tamagusari. Říká se, že Masaki vypracoval 24 umění tamagusari.

Později, když slyšeli zvěsti, že tamagusari, řetěz se závažím schraňovaný v Masaki ryū, mohl člověka chránit před zlem, mnoho lidí navštívilo Masakiho dům a prosili ho, aby jim jeden dal. Ale Masaki dal svůj tamagusari jen několika vybraným lidem a i je varoval, že špatné použití této zbraně by neprokázalo dobrou službu.

Jako u jakékoli zbraně, samurajové nechtěli, aby byly použity pro špatné účely. Kladli své zbraně na oltář a slibovali, že je budou používat pro účely chránění ostatních nebo sama sebe.

Když útočník provádí úder, Hatsumi zachytí útočící ruku a udeří na útočící zápěstí v ruce drženým fundō (1). Když je veden druhý útok, Hatsumi obtočí řetěz okolo přicházející ruky (2). Hatsumi poté přehodí útočníkovu pravou ruku přes levou tak, že řetěz je mezi nimi (3). Nyní pevně stáhne oba konce fundō (4), čímž zachytí a vyvede útočníka z rovnováhy (5). (Poznámka: Zde může být jednoduše použita technika lámání kostí koppōjutsu.) Hatsumi se rychle přesune pod útočníkovy paže a položí si jeho levou ruku na své levé rameno (6). Odtud může použít hod ramenem nebo tuto variaci – stáhne ruce dolů, před sebe (7) a tím útočníka strhne k zemi.

Jeden jiný příběh o Masaki Toshimitsu, který si myslím, že by vás mohl zajímat, i když nezahrnuje kusari fundō: Masaki byl velmi zkušený v kácení velkých borovic dlouhým mečem nebo velkou sekyrou (japonsky ono nebo masakari) a také v taijutsu. Jednoho dne k němu domů přišel bojovník sumo jménem Ayakawa, který ho žádal o souboj síly. To bylo utkání mezi zápasem sumō a taijutsu. Ayakawa, velmi silný muž, bez problémů zvedl rukama Masakiho a připravil se na to, aby ho hodil k zemi. Ale také se bál, že by mohl být zasažen do svých citlivých míst v momentě, kdy by ho odhazoval. Neschopen najít dobrou příležitost a vyčerpaný tím snažením, byl Ayakawa nucen položit protivníka na zem. O chvíli později se ovšem znovu pokusil zvednout Masakiho mocí a silou, ale bezvýsledně. Nemohl s ním pohnout ani o palec. Bylo to jakoby Masakiho nohy zakořenily do země. Naprosto vyčerpaný přiznal Ayakawa porážku a hned se stal Masakiho studentem.

Mezitím, zdánlivě používaje umění kusari fundō, ninjové cvičili jejich Shinobi tengui no jutsu (jedna z ninjovských technik používajících krátkou osušku jako zbraň) tak, že na jeho konec, do tří čtvrtin nebo to středu obalili kámen. Ninjové nosili tuto zbraň kolem pasu nebo skrytou uvnitř kimona.

Mimochodem, říká se, že toto kusari fundō se v Indii nazývá sangiri.

Doufám, že následující speciálně připravené fotografie a instrukce vám pomohou při vašem tréninku.

(c) sōke Masaaki Hatsumi
zakladatel a představitel organizace Bujinkan Dōjō
z japonštiny přeložil Masaru Hirai

Lehce by vás mohl zmást jeho úsměv – který je tak upřímný, že by mohl někoho klamat o tom, kým ve skutečnosti je. Když mluvíte s účetním požárního útvaru v městě Noda v prefektuře Chiba v Japonsku, nikdy byste neuhodli, že tento muž je jeden z nejvýše postavených hlavních učitelů bujinkan taijutsu a Togakure ryū ninjutsu na světě. Pokud byste se ho zeptali na jeho koníčky, pravděpodobně by řekl, že je zpěvákem a kytaristou v kapele hrající hawajskou hudbu – koníčky, které by člověk hned nespojoval s učitelem ninjutsu. Tím, že má 9. dan je shihan Tetsuji Ishizuka jen jeden krok od pomyslného vrcholu, ale on se na to tak nedívá. „Když se díváte na svět kolem sebe, ninjutsu je jeho velmi malou částí,“ říká. „Pokud máte tento přístup, určitě máte ten správný pohled na život obecně i sami na sebe.“

Bylo mu patnáct let když začal cvičit ninjutsu. Do té doby byl studentem jūdō, kendō, karate a shorinji-kenpō a všechna tato umění ho velmi bavila. Jednou, při tréninku si vážně zranil rameno a musel se jít léčit. Byl odkázán k místnímu hone-tzugi (chiropraktik). Tento zvláštní chiropraktik, Dr. Yoshiaki Hatsumi, žil v domě plném zvířat, většina z nich kočky, které se volně pohybovaly – dokonce do doktorovy velmi malé ordinace. Dva leguáni v kleci stáli tiše na hlídce nad pacienty, kteří čekali, až na ně přijde řada. Zatímco se věnoval jeho rameni, doktor se zeptal mladého Ishizuky, jestli by nechtěl cvičit něco o hodně silnějšího, než bojová umění, které znal. „Cítil jsem, že jsem silný, ale byl sem také velmi zvědavý, co to je. Připojil jsem se a brzy jsem zjistil, že nejsem ani trochu silný. Byl jsem zbit takovým způsobem, že jsem musel pokračovat a učit se více. Ne že bych byl masochista, jen jsem to viděl jako něco opradu reálného.“

Dnes, po více než 25 letech je Ishizuka jeden z Hatsumiho hlavních učitelů. Při Hatsumiho cestě do U.S.A. minulý rok byl celou dobu po jeho boku – vždy jako jeho pravá ruka. Po léta na něho bylo odkazováno, když volali cizinci a ptali se po Hatsumi senseiovi. Hatsumi jen řekl cizinci, aby zavolal Ishizukovi a dal mu na něj číslo. Tetsuji a jeho žena, kteří mluví anglicky docela dobře, se s nově příchozím mohli dohodnout a vysvětlit mu, jak to chodí.

Ishizuka si myslí, že je to velmi přirozené, stále být studentem velmistra po tolika letech a to, že si neotevřel svou vlastní samostatnou školu. „Protože toto budō (staré bojové umění) nemá prakticky žádný konec, je stále zajímavé. Sensei (Hatsumi) je velmi jedinečný a ninjutsu je také velmi jedinečné. Učitel, kterému dojde materiál k učení, není dobrý. Abyste zvládli ninjutsu, musíte tomu věnovat alespoň 40 let a i potom si nejste jistí, že víte vše. Ninjutsu a Sensei jsou úžasná kombinace. Po 25 letech stále cítím, že budoucnost je stále přede mnou a jsem šťastný, že se toho mám pořád více k učení. Dává to životu mnoho zajímavého.“

Relativně dlouhý čas, který Ishizuka zasvětil ninjutsu, delší než u většiny ostatních, mu dává možnost poskytnout radu těm, kteří chtějí studovat a dosáhnout vyšších úrovní ninjutsu. „Nemusel jsem se učit ninjutsu pro nutnost boje. Ale z širšího pohledu je ninjutsu velmi užitečné ve všech aspektech života. Když nad tím tak přemýšlím – v životě, v sebekontrole, žít bez zbytečného úsilí – musíte to prožít. Bez zkušenosti není porozumění a nikdy nemůžete dosáhnout osvícení.“

Jako „ministr zahraničí“ Bujinkan Dōjō má Ishizuka shihan několik slov útěchy těm mnoha nejaponcům, kteří v této době studují toto umění. „Všichni jsou na tom stejně. Nezajímá nás země původu, Japonec, Američan, Izraelec, Švéd. Když někdo cvičí opravdově a užívá si to – to je to, co je důležité. Pokud se někdo chce naučit ninjutsu, měl by hledat dobrého učitele, učitele se zdravým rozumem a dobrým úsudkem, který má dobré srdce a má v sobě tři elementy ninjutsu: „shin“ (srdce), „gi“ (technika) a „tai“ (tělo). Ti, kteří si nejsou jistí, který způsob je ten správný by měli jet do Japonska, podívat se, jak trénujeme v hlavním dōjō a vzít si příklad. Nyní jsou k dispozici některé videokazety se Senseiem a také jeho články v časopisech poskytují ducha jeho učení. Pokud zde vidíte mistra pohybovat se a vidíte učitele, jak ho napodobuje, můžete říct, kdo je napojen na zdroj a kdo není.“

„Ninjutsu učí vyhýbat se boji a vyhýbat se útoku. To je jeden z nejdůležitějších rysů tohoto umění. Cvičíme, aby se tyto incidenty nestaly a když se někdy stanou, nemáme jinou volbu a bojujeme. Ale záměr je předcházet boji a nedostat se do něj.“

Od doby, kdy začal studovat pod Hatsumi Yoshiakim, změnilo se v ninjutsu mnoho věcí. Hatsumi byl prohlášen velmistrem a změnil si jméno z Yoshiaki na Masaaki pro štěstí v jeho novém postavení. Ale ninjutsu se ve skutečnosti nezměnilo – přizpůsobilo se měnícímu se světu. Jediná velká změna je způsob cvičení. Dříve byl o hodně násilnější a vyžadoval odolnost, ale dnes je o mnoho měkčí a jemnější. Ale způsob myšlení je stále stejný. „Hatsumi sensei říká, abychom na to vše zapoměli, abychom se učili to, co učí teď.“

Ishizuka vidí své dlouhé studium pod Hatsumi senseiem jako cennou zkušenost. „Některé věci, které jsem se od Senseie naučil před dvaceti lety byly pro mě velmi těžké na pochopení, jednoduše proto, že jsem tehdy byl velmi mladý. Ale s léty přišla zralost a já jsem dosáhl porozumění. To neznamená, že teď rozumím všemu. Ale život je zde proto, abychom získávali zkušenosti. Teorie – muri, jak ji nazýváme v japonštině – není dostatečná. Naučil jsem se vytrvat, když to bylo důležité a vyvarovat se dělání věcí, které by mě mohly ublížit. To se děje každý den. Už bych neudělal věci, které jsem dělal předtím, než jsem si začal být vědom ninpō (vyšší úrovně ninjutsu). Na první pohled to může vypadat, že to nesouvisí s tréninkem, ale vše je propojeno.“

„Měli bychom si uvědomit, že poznání ninjutsu zabere dlouhý čas a není to vůbec tak jednoduché, jak se může zdát. Proto je na světě tak málo lidí, kteří toto umění opravdu znají. V západním světě tohoto porozumění dosáhl pouze Doron Navon (8. dan) z Izraele. Strávil se Senseiem mnoho času a jeho plynná japonština mu umožňuje s ním komunikovat a vše se naučit.“

Mezi Ishizukou shihanem a mistrovstvím leží pouze jeden pomyslný krok. Ale Techan, jak ho Hatsumi sensei stále s velkou nákloností nazývá, o tento titul nebojuje. „Chci pokračovat v tréninku budō a protože mám tolik vlastních studentů, musím pokračovat, užívat si čas strávený s nimi a společně se vyvíjet. Nevidím nic, co by to mohlo změnit. Skrze budō se můžete zlepšovat a uvědomovat si věci, takže se můžete radovat ze života – tak si ho všichni užijme.“

(c) Ilan Gattegno

Jen úzká cestička vede z hlavní silnice k domu shihana Tanemury, jednoho z mistrů a učitelů prastarého umění ninjutsu. Nedávno obdělaná rýžová pole obklopují dům v Matsubushi-mura, vesnici jen dvě hodiny cesty od Tokia.

V dōjō, které je součástí domu, vše ztichlo. Velmistr, Dr. Masaaki Hatsumi, snímá ze zdi meč, který tam byl pověšen. „Doron-kun“, oslovuje svého studenta z Irzaele. „Posaď se přede mě.“

Všichni vědí, co se bude dít. Doron Navon, první nejaponec, jemuž bylo dovoleno nahlédnout do tajů Togakure ryū ninjutsu má projít „Zkouškou Pravdy“. Okolo deseti nejlepších studentů Hatsumi senseie je přítomno v dōjō; jejich jména patří k těm nejvěhlasnějším jménům moderního ninjutsu. Každý z nich už v minulosti tímto testem prošel.

Kdokoliv projde “Zkouškou pravdy”, stane se držitelem 5. danu (godan) v ninjutsu. Tato zkouška se však velmi liší od zkoušek stejného stupňě v jiných bojových uměních. Student je posazen v seiza, zády k velmistrovi. Velmistr zvedá meč nad hlavu a poté, zcela náhle a bez varování, prudce udeří na hlavu před ním sedícího studenta. Jen zlomek vteřiny stojí mezi studentem a smrtící ranou. Traduje se, že v dřívějších dobách se při zkoušce používal skutečný meč. Pokud student dokázal vycítit úder a vyhnout se mu, získal godan. Pokud ne…

Dnes se používá ke zkoušce boken (dřevěný meč), ale i tak je úder velice bolestivý protože hlava studenta není nijak chráněna. Až do dnešního večera jen pětice studentů Hatsumi senseie prošla tímto testem na první pokus. Těch pár ostatních pocítilo na své hlavě meč jednou, dvakrát a někdy i třikrát, než se jim podařilo dosáhnout přijetí na skoro posvátnou úroveň.

Pokročilí studenti byli ostražití a tiší. Toto je poprvé, kdy se má této zkoušky zúčastnint nejaponec. Těchto pět shihanů zná Dorona velmi dobře. Před devíti lety byl jejich společníkem ve studiu. Tehdy, po osmi letech studia v Japonsku a z toho šesti letech strávených pod vedením Hatsumi senseie, se Doron vrátil do svého rodného města v Izraeli, kde si otevřel své vlastní dōjō. Stále však pokračoval ve studiu a tréniku, aby si osvojil a pochopil ohromné množství vědomostí, které mu předal Hatsumi sensei. A bylo opravdu mnoho na co vzpomínat.

Jednoho dne v říjnu 1983 se potřeba návratu do Japonska stala velmi silnou a téměř nezvladatelnou. Doron a já jsme brzy byli na cestě zpět do místa, kde se seznámil s ninjutsu. Neřekl Hatsumi senseiovi, že přijedeme. Prostě jsme jednoho dne dorazili před jeho dům. Ve městě Noda, v prefektuře Chiba v Japonsku byl zrovna večer a lidé byli na cestě domů ze své celodenní práce. Doron a já jsme šli k domu Hatsumi senseie, což je jen asi 10 minut chůze od vlakové stanice, a kousek od hlavní ulice.

Připadalo nám, že se za těch devět let nic nezměnilo. Venku stála jízdní kola, posuvné dveře byly otevřeny, napravo od nich několik párů přezuvek a několik párů bot.

„Sensei?“ Otázka se sotva dotkla večerního vzduchu a Hatsumi Masaaki už byl ve dveřích. „Hai. (ano.)“ Pohlédl na příchozí. „Oksan,“ volal na svojí paní, Mariko-san, „přijel Doron-san.“ Přiřítila se z velkou rychlostí z obyváku ve druhém patře a nijak se nebránila slzám radosti. „Doron-san.“ Jakoby ho snad chtěla obejmout, ale ze studu mu jen neustále třásla rukou a nespouštěla jej z očí, jakoby se chtěla ujistit, že je to opravdu Doron. Hatsumi sensei se tomu výjevu usmíval. Byl velmi šťastný. Vrátil se k němu ztracený syn. Pro Hatsumi senseie neuplynulo devět dlouhých let, ale pouze jeden den. Díval se na svého studenta z Izraele, který za ním právě dorazil z druhé strany země, jakoby to bylo naprosto normální. Bez jakýchkoliv zbytečných řečí pokračoval v rozhovoru, který byl před devíti lety přerušen. Pro něj nebylo nic podivného na tomto návratu „syna“ po letech odloučení.

Doron mi posléze popsal, jak došlo k jeho prvnímu setkání s Hatsumi senseiem na začátku šedesátých let. „Párkrát jsme o něm slyšeli, když jsme navštěvovali Kodōkan v rámci tréninku jūdō. Jednou mi můj kamarád Danny vyprávěl, jak tohoto mistra viděl prodvádět zdrcující techniky a hned mi některé z nich ukázal. Byly naprosto odlišné od všeho, s čím jsem se kdy setkal. Přemluvil jsem ho, aby mě ještě ten samý večer zavedl na trénink.“

Danny s Doronem šli tedy rovnou do města Noda a brzy dorazili před dům Hatsumi senseie. „Dveře byly otevřeny, ale stejně jsme radši zaklepali.“ „Hello,“ oslovil nás anglicky, protože před sebou viděl pouze dva gaijiny (nejaponce, cizince). V té době jsme už ale, po dvou letech ztrávených v Japonsku, ovládali řeč a zeptali jsme se ho, zda bychom se mohli zúčastnit tréninku. Neřekl ani ano ani ne, jenom nás posunkem uvedl dále. Pamatuji si každou minutu, která od toho momentu uběhla. Každá minuta byla prostoupená bolestí. Mimo nás bylo v dōjō pět pokročilých studentů, všichni měli černá keiko-gi a černé pásky. Dal jim znemení a dva z nich přerušili to, co právě dělali a jali se nás vítat.

To uvítání lze jen stěží zapomenout – dvěma hostům z Izraele se dostalo takové osobní pozornosti, která na nich zanechala stopy ještě pro mnoho následujících dní. Dva pokročilí studenti si s nimi hráli, jakoby to byly jen hadrové panenky. Kdykoliv se snažili o odpor, už na ně čekal protipohyb, který působil ještě větší bolest než původní technika. Když se později vraceli nocí domů, lízali si rány. Druhý den však přišli zas. Chápali, že se setkávají s dříve míjeným světem, se skutečným budō. Přišli, vytrvali a Masaaki Hatsumi je přijal do své školy.

Nejprve byli pod tázavým dohledem. A opravdové vědění se k nim dostávalo jen po kouskách. Až když Masaaki Hatsumi usoudil, že jejich zájem je opravdový, začal jim poodkrývat skutečné umění. Byli prvními nejaponci, kteří se stali pravidelnými studenty Bujinkan Dōjō. Před nimi sice Hatsumiho navštívilo pár cizinců, žádný se ale nestal skutečným studentem ninjutsu.

V hodinách pracovali na základních technikách, studovali kihon happō: drilovali kopy, bloky a údery, páky na ruce, lámání rukou a těla. Jen několik technik bylo pokročilejších. Většina z nich jim byla udržována v tajnosti a předávána skrze kontakt dvou osob. Ony osudové meče visely na stěně, připraveny k použítí na vyšší úrovni.

Nebyla to žádná hra. Hatsumi sensei byl období tréninku sakki a ponejvíce užíval smrtících technik. Tehdy si musel student při příchodu na hodinu být vědom toho, že trénink také mohl znamenat smrt. Nikdo sice nezemřel, ale ve vzduchu bylo cítit ona hrozba a techniky byly prováděny naplno téměř až do konce.

Zranění byla tehdy velmi běžná. „Jednou jsem si poranil kostrč,“ vzpomíná Doron.“Ale nepřestal jsem s tréninkem. Stále jsem docházel do dōjō, s polštářkem přidělaným na zadku. Všichni to brali jako velkou legraci.“

„Hatsumi ovšem považoval moje zranění za vhodnou příležitost a předvolal mě ke zkoušce na nidan. Takhle to bylo vždycky. Vždycky nás zkoušel tehdy, kdy jsme na to byli nejméně připravení. Poprvé jsem měl horečku, podruhé poraněnou kostrč a potřetí jsem měl sádru na ruce, kterou jsem si předchozí den na tréninku zlomil. Ale i tak jsme museli předvést nejlepší možný boj, předvést svoji dovednost navzdory všem obtížím.“

„Byl jsem tehdy opravdu posedlý,“ říká Doron. “trénoval jsem šest až osm hodin denně. Po každém tréninku jsem ještě šel cvičit s některým ze shihanů a každý mě naučil zase něco jiného. Celkově se dá říct, že Hatsumi sensei mě toho učil tolik, kolik jsem jen byl schopen přijímat. Jeden den ale přišel pocit, že už nemůžu dál. Moje tělo bylo naprosto zhuntované všemi těmi nevyhnutelnými zraněními a hlavu jsem měl plnou technik… Musel jsem prostě přestat.“ V roce 1974, po osmi letech v Japonsku, obdržel Doron stupeň yondan a povolení vyučovat. Vrátil se tedy do Izraele a otevřel si vlastní dōjō. Umění bylo stále v jeho hlavě, ale potřeboval více praxe, aby vypiloval pohyby i jejich smysl. První izraelští studenti, kteří se přihlásili do Doronova dōjō neměli velké štěstí, protože si museli zvyknout na trénink během sakki období, jaký zažil Doron v Japonsku, když sám začínal. Brzy se ale vytvořilo silné jádro Izraelské školy ninjů. Někteří z nich posléze vycestovali do Japonska, aby studovali u Hatsumi senseie a ostatních shihanů učících Togakure ryū.

„Tou nejdůležitější věcí pro mne je pokračovat ve studiu, cvičení a učení,“ říká Doron. „Život je věcí, která je zároveň stálá i proměnlivá a já musím pokračovat dál v souladu s jeho rytmem, ne předstírat, že jsem něčím, čím nejsem…Skutečný bojovník musí znát sám sebe, aby mohl jasně vidět život takový, jaký je.“

Doronova budoucnost se zdála být, poté, co se znovu shledal s Hatsumi senseiem, dostatečně jasná. Hatsumi měl ale pro Dorona překvapení. V krátké době zorganizoval „malou sešlost s Doronovými druhy z doby před osmi lety…. jako vzpomínku na staré dobré časy.“ „Možná si trochu zacvičíme…“ smál se Hatsumi. O pár chvil později už jsme byli na cestě k domu Tanemury shihana.

Když jsme tam dorazili, došlo na všechno to zdravení a podávání rukou a vzpomínání. A pak se zničehonic Hatsumi sensei otočil k Doronovi a zeptal se ho: “Chceš se teď podrobit zkoušce na godan?“

V tu chvíli se Doron naprosto zarazil. Tak nečekaná byla ta otázka. Ale pak se dal trochu dohromady, pokrčil rameny a usmál se. „Proč ne?“

Za běžných okolností by nestudentovi nebylo dovoleno sledovat tuto soukromou a obřadnou událost, ale protože jsem byl Doronovým studentem a přijel jsem s ním až z Izraele, Hatsumi sensei mi udělil výjimku. Seděl jsem tiše v rohu, napjatý a snad i nervózní. Měl jsem dojem, jakoby se zde rodila historická událost. Hatsumi potichu nařídil Doronovi, aby si sedl do seiza a pak si sám stoup za něj. Doron byl v mžiku odskočil, očividně zneklidněn a asi též dost nervózní. Hatsumi se zasmál a řekl: „Ale vždyť jsem ještě ani nezačal.“ Pak se Doron znovu usadil a uvolnil se, z jeho těla se začala vytrácet napětí…

Hatsumi stál připraven se zdviženým mečem a zavřenýma očima. Doron seděl u jeho nohou, zády k němu, nehybný, čekající. Najednou Hatsumi sekl a meč se rychle blížil k Doronově hlavě. Ve stejné chvíli, skoro jakoby byl někým stažen na stranu, se Doron překulil napravo a meč prořízl vzduch vedle něj a zastavil se asi tam, kde byl jen před chvíli Doronův žaludek. Hatsumiho oči byly stále zavřené. Stiskl meč ještě o něco pevněji a otevřel oči. „Hai!“ (Ano!), řekl.“Godan.“ (Pátý dan.)

Seděl jsem v rohu a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Hatsumi sensei se ke mně otočil, ukázal na Dorona a řekl: „Mites!“ (Viděl jsi!) „Teď o tom všem pověz.“

Doronovi japonští přátelé už neudrželi svoji radost. Rozeběhli se k němu a vřele mu potřásali rukama a s nadšením se smáli a křičeli. Nebylo pochyb o tom, že jsou za něho velmi šťastní.

Doron si zatím sám neuvědomoval, čím právě prošel. Až po několika dnech pochopil význam tohoto osobního úspěchu. Hatsumi sensei mu daroval zlatou medaili, kterou připravil před mnoha lety pro prvního nejaponského studenta, kterému se podaří projít testem na první pokus. Trvalo více než pět let, než mohl tuto medaili někomu udělit.

„Homono shidōshi,“ tak ho Hatsumi sensei nazval. Skutečný učitel; titul, který doprovází tento test a nově nabytý stupeň mimo Japonsko. Doron Navon je prvním a doposud jediným nejaponcem, který je jeho nositelem. Od té doby si už vysloužil rokudan, nejvyšší stupeň na Západě a, jak sám říká, „je to teprve začátek“. I v Japonsku je pouze pár homono shidōshi. Od šedesátých let, kdy ninjutsu vystoupilo ze stínů, se neobjevilo mnoho studentů, kteří přišli studovat s plným zaujetím a odevzdáním. Studium Ninjutsu vyžaduje mnoho mnoho let tvrdé dřiny; trénink, další trénink a zase trénink. Velmistr Hatsumi říká, že mu trvalo 40 let, než se dostal tam, kde je dnes a stále pokračuje v tréninku.

Ve svých 56 letech nespoléhá Hatsumi sensei na svou sílu nebo svaly. „Pokud je vaše technika založená na síle, jednoho dne se objeví mladý býk a porazí vás silou mladých svalů,“ říká. Umění, které představuje Hatsumi sensei má „nenásilnou“ povahu. Nagare (plynutí) jeho pohybu nevytváří vůbec žádný odpor. „Pokud cítíte, že proti protivníkovi využíváte svou sílu,“ říká Hatsumi, „pak to, co děláte, nemá nic společného se skutečným uměním.“

Toto však neznamená, že by byl Hatsumi sensei slabý; naopak: on ovládá své umění natolik mistrně, že nemá sobě rovného, ani mezi mladými studenty, kteří pod ním studují již přes dvacet let. Jak říká jeden ze shihanů ninjutsu, který Hatsumi senseie velmi dobře zná: “Vždy má nějaký ten trumf v rukávu. A takových rukávů má velmi mnoho…“

(Poznámka vydavatele:) Nedávno se Doron zastavil v naší New Yorské kanceláři, když byl na cestě do Toronta v Kanadě, kde se měl účastnit semináře. Mluvili jsme o jeho letech studia pod Hatsumi senseiem a obzvlášť o jeho „Zkoušce pravdy“. Doron nám vysvětlil, že godan je velmi výjimečnou metou ve studiu ninjutsu. Je velmi pokročilý. První čtyři černé pásky jsou podstatnou součástí procesu studia, ale převážně zdůrazňují jeho fyzické stránky: taijutsu, techniky, atd… Ale už od začátku studia se student neustále vyvíjí, stále dosahuje nových úrovní poznání, dokud se jeho smysly nestanou ostrými. Když pak učitel vidí, že student si více uvědomuje sám sebe,své smysly, své instinkty a intuici, pak ví, že je připraven. Vše nakonec vyústí ve zkoušku na godan – ve zkoušku pravdy.

A pokud jde o jeho vlastní zkoušku, vzpomínal na ni Doron Navon asi takto: „Poté, co jsem napoprvé předčasně vyskočil jsem se dal trochu dohromady a znovu si sedl do seiza. Předtím jsem byl napjatý a v tenzi, ale tentokrát jsem se zcela uvolnil a dosáhl stavu jibun o sutera (zapomenutí vlastního já, vlastního ega). Zvláštní je, že jsem si pak nemohl vybavit nic od tohoto momentu až do chvíle, kdy jsem už byl na straně a díval jsem se zpět na Hatsumi senseie a meč, který projel kousek od mého těla. Jakoby se to celé odehrávalo zpomaleně. Později, když mi o mém testu vyprávěli se ukázalo, že to vůbec nebylo zpomalené. Spíše to vypadalo, jako bych byl odhozen nějakou silou. Ale vše, co si sám pamatuji je, jak kolem mě pomalu projížděl meč. „Co pak pro mě bylo ještě zajímavější bylo,“ usmál se Doron,“ že Hatsumi sensei řekl ostatním, bez mého vědomí, že „věděl“, že zkouškou projdu. I přes to však všichni překvapeně žasli. Těší mě, že ve mně choval Hatsumi sensei takovou důvěru.“ Očividně to byla zkouška pravdy nejen pro studenta, ale i pro učitele. A oba s velkou slávou prošli.

(c) Ilan Gattegno