Ninjutsu

Poměrně často se ninjům 忍者 přisuzovala role "nadlidí" nadaných nejrůznějšími až nadpřirozenými schopnostmi. Dnes bychom je nazvali nejspíš špióny a mnoho jejich záhadných, kouzelných schopností včetně učinit se neviditelnými lze dnes vysvětlit zcela přirozeně - existencí řady velmi důmyslných pomůcek, jimiž byli vybaveni a které v mnoha směrech o celá století předbíhaly technický vývoj ve středověkém Japonsku. Navíc se toto umění dědilo zpravidla výhradně z otců na syny, kteří museli v mládi absolvovat náročný výcvik, zaměřený nejenom na celkový rozvoj tělesných schopností, ale i na trénink sebeovládání a duchovní nauky. Schopnost dokonalého soustředění jim nesporně velmi pomáhala při jejich akcích. Neméně obdivuhodná byla i jejich čistě fyzická trénovanost. Podle některých zdrojů se tvrdí, že se například běžně předpokládalo, že při dílkových přesunech musel Ninja vydržet i několik dnů po sobě zaběhnout až 160 kilometrů denně. V některých případech je těžké říci, které informace jsou seriózní, popisující skutečné schopnosti a které jsou vytvořené fantazií lidí, kteří vytvářeli písemné zápisy o působení ninjů. Ale postupně ...

Kořeny tradice

Kořeny ninjutsu 忍術 sahají 2000 let zpět do minulosti. Samo sebou se v té době tyto dovednosti nespojovaly pod tímto termínem, to přišlo až daleko později. Jedny z prvních záznamů popisujících techniky vyzvědačství se dají najít již v knize „O válečném umění“, jejímž autorem je čínský generál Sun-c‘, kde je celá jedna kapitola věnována těmto technikám. To ale neznamená, že by tedy ninjutsu mělo čínské kořeny. Můžeme pouze spekulovat o tom, jestli a co si toto umění ve svých začátcích vzalo z jiných kultur, ale s jistotou můžeme říci, že umění, které známe právě jako ninjutsu, vzniklo během mnoha let vývoje bojových a válečných dovedností přímo v Japonsku. Podívejme se nyní, co se vlastně skrývá pod tímto termínem.

Mnoho knižních autorů v minulosti psalo o ninjích 忍者 pouze a jen jako o špiónech a nájemných vrazích. Dnes je už jasné, že tito autoři byli často velice vzdálení od skutečnosti. Činnost ninjů lze obecně charakterizovat jako úkoly pronikání na nepřítelem ovládané území, provádění různých sabotáží, bojových operací, v neposlední řadě i zorganizování a zvládnutí úniku na vlastní území po skončení poslání. Víme, že techniky tohoto umění se zdaleka nevázaly pouze ke špionáži, ale musely obsahovat metody obrany beze zbraně, se zbraněmi i filosofii a jakýsi řád, který dokázal udržet komunitu ninjů tak silnou, jakou v historii byla. Když budeme vycházet ze starých písemných záznamů, zjistíme, že už v historii se na ninji pohlíželo jako na druh špionů, kteří žili na okraji japonské válečné společnosti v utajení a ústraní. Byli zváni k propůjčení svých schopností ke specifickým účelům. Takový účel mohl být, jednoduše řečeno, obrátit průběh bitvy, která se zdála být od svého začátku prohraná, nebo jejíž začátek nedopadl podle očekávání. Ninjové díky svým znalostem životně důležitých informací, jako jsou znalosti prostředí, vojenské strategie, bojové schopnosti využívající především moment překvapení, cokoliv, co může býti nazýváno „páteří“ války, ale i informace o hospodářství, obchodu, potravinách, logistice, atd., mohli obrátit vítězství ve prospěch strany, pro kterou pracovali. Jednoduše řečeno, úkolem ninjů bylo pracovat ve „stínu“ tak, aby dosáhli cíle, který jim byl určen.

Měli bychom si uvědomit, že úkony, které měli ninjové provést poté, co se jim například podařilo úspěšně proniknout na cílové nepřátelské území, byly nejrůznější povahy a vždy souvisely s konkrétními podmínkami vzniklé vojenské situace. Ty nejčastější úkony historických ninjů během válek by se daly rozdělit do tří hlavních kategorií:

1) v první řadě šlo o shromažďování zpravodajských informací špionážními a s nimi souvisejícími metodami.
2) druhou kategorií úkolů představovaly subverzní a teroristické akce, jako mohlo být zabití důležité osobnosti z řad nepřátel, nebo ničení nepřátelských obranných zařízení, atd.
3) a nakonec to byly akce přímo na bojišti, jež zahrnovaly bojové operace všeho druhu, od otevřených útoků až po různé léčky a akce vedené ze zálohy proti části nebo celé znepřátelené jednotce či armádě.

Krom těchto kategorií ninjové museli vynikat i v mnoha jiných dovednostech, které dotvářely celek, jenž známe jako umění ninjutsu.

Aby byli ninjové schopni podobných praktik, musely tradice ninjutsu mít své kořeny nejen v bojových uměních, ale i v náboženských, politických a kulturních dějinách Japonska. Jeden z pramenů tvrdí, že esence tradice pochází z tréninkových metod japonských horských bojových asketů shugendō 修験道 a yamabushi 山伏, kteří se podřídili nemilosrdné drsné divočině, životu v ní, aby si dokázali uvědomit a obsáhnout sílu hor, ve kterých se usadili. Na začátku devátého století byly metody shugendō (metody kultivování síly přes prožití strastí) rozšířeny o „tajné doktríny“ mikkyo 密教 (doktríny osvícení), které se tehdy dostaly do Japonska ze vzdálených himalájských zdrojů. Ať tak či onak, v každém případě vzniklo ninjutsu v období politického rozruchu a úplného občanského chaosu, kdy přežití rodiny ze dne na den záviselo na osobní síle, vynalézavosti a tvořivosti. Legendární japonští noční bojovníci – ninjové vytvořili uzavřenou společnost, která poskytovala prostředky a inspiraci pro vítězství i přes převládající nerovnosti. Bojová tradice klanů shinobi 忍び (jiný výraz označující ninji) podporovala rozvoj živoucího osobního umění, které mísilo komponenty zničujících bojových dovedností, jemně naladěné síly intuice a pozorování, a cvičené schopnosti transformovat záměr ve skutečnost.

„Základním principem ninji je mít čisté srdce. Pokud ninja sleduje nesprávnou cestu za použití podvodů či intrik, jeho srdce nemůže být čisté a jeho úsudek bude díky tomu scestný, nikdy mu tak neumožní počínat si správně. A v případě, že takový člověk používá ninjutsu jen kvůli vlastnímu prospěchu, nebo prospěchu nečestného velitele, jejich činy se obrátí proti nim samým, ukazujíce, za co jsou zodpovědní. Může se stát, že z počátku mohou mít úspěch či získat prostřednictvím své práce peníze a slávu, ale zanedlouho spadnou ze svých vysokých postavení.
Srdce ninji je čisté a čestné.“

Tento text je překladem z díla bansenshukai 萬川集海, které napsal muž jménem Fujibayashi Yasutake 藤林保武 už v roce 1676. Tato kniha je jedním z mála historických zdrojů, které pojednávají výhradně a jen o ninjutsu. Autor knihy podle jednoho ze zdrojů pocházel z provincie Iga 伊賀, která je známá jako jedna z oblastí, kde se v historii soustřeďovaly jednotlivé školy a klany praktikující ninjutsu. Dokonce se dá podle jména předpokládat, že autor byl příbuzný rodině či klanu ninjů z rodiny Fujibayashi, pokud nebyl jedním z nich. Tuto hypotézu ale nemůžeme podložit žádnými důkazy.

Termíny ninja, ninjutsu, ninpō

Pokud se podíváme na slovo ninjutsu zjistíme, že je složeno ze dvou znaků. Prvním znakem je nin 忍 (nebo také shinobu) a druhý je sube 術, který se ve složenině těchto dvou znaků čte jako jutsu.

První z těchto znaků - „忍“ se dá číst hned několika způsoby, např. shino (baseru), shino (bu) nebo Nin. První dvě čtení znamenají “schovávat“, ať sebe, či cokoliv jiného. Tato činnost byla vždy doménou ninjů, ať už byl schován na stromě nebo v davu lidí. Slovo shinobu 忍ぶ ovšem také znamená schopnost jak něco “přečkat“, “vydržet“, “ustát“ atd. Pokud ze shinobu 忍ぶ uděláme tvar shinobi 忍び budeme hovořit o něčem skrytém, nebo dokonce o někom, kdo cestuje inkognito.

Znak Nin 忍 je složen ze dvou radikálů, či chcete-li částí. Vrchní část znaku je yaiba 刃 nebo ha a znamená „ostří čepele“ či „čepel“. Spodní část znaku se čte jako kokoro 心, nebo také shin a znamená „srdce“. Dohromady znamenají „kradmost, skrytost, schopnost být skrytý“, „utajení“, „odolnost“ a „vytrvalost“.

Druhý znak ve slově ninjutsu je tedy čten jako jutsu 術 a znamená jednoduše nějakou dovednost či schopnost. Pokud bych chtěl být úplně přesný, tak ve slovníku najdeme tyto významy k termínu jutsu – „umění“, „technika“ nebo „způsob“. Takže pokud bych se pokusil přeložit celý termín ninjutsu dojdu k tomu, že se jedná o „schopnosti zůstat skrytý“, nebo také o „tajné/skryté umění/techniky/schopnosti“. Shinobi no jutsu je zcela běžný alternativní termín pro stejné bojové umění.

Ještě bych na chvilku zůstal u znaku nin, který se rovněž používá při psaní termínu nintai 忍耐, tj. vytrvalost nebo také trpělivost. Zdůrazňuje tak, že důležitou schopností ninji, jak v minulosti tak i dnes, je být trpělivý i ve zdánlivě bezvýchodných situacích a vytrvat ve chvíli, kdy nemůže najít způsob jak splnit svůj úkol. Tento způsob uvažování, tento „duch vytrvalosti“, je nazýván ninja seishin 忍者精神. Důležitost vytrvalosti, stejně tak jako princip skrývání „skutečné“ techniky a překvapení, slýcháváme velmi často od samotného sōkeho 宗家 a japonských shihanů 師範, a znak, kterým byli ninjové označováni, nám ještě více podtrhuje jejich důležitost.

Zatímco tedy význam slova ninjutsu je více méně veřejnosti zajímající se obecně o bojová umění znám, u termínu ninpō 忍法 to zdaleka tak neplatí. Většinou se lidé na pojmy ninjutsu a ninpō dívají stejně a nevnímají v nich žádný rozdíl. Ninpō a ninjutsu jsou však pojmy značně odlišné a jejich rozlišení by mělo být pro osobu, která se o to zajímá, jasné.

V případě ninpō je jako první znak použito stejné kanji jako ve slově ninjutsu se stejným významem. Druhým znakem je slovo Po 法, které znamená „vědomost“ či „princip“. Pokud bych tedy přeložil celý termín, dojdu k významu „principy Nin“. Přeneseně to znamená něco jako vyšší řád ninjutsu, ke kterému se snaží adepti shinobi směřovat. Pojďme se ještě na termín „Po“ podívat hlouběji. Často se s ním můžeme setkat v náboženské terminologii. Takovým příkladem může být pojem buppō 仏法, který je vnímám jako „Zákon Buddhy“, s doslovným významem „věčná pravda“. Takže slova Ho mohlo být v termínu ninpō použito z toho důvodu, že toto bojové umění má v sobě obsaženy nejen techniky bojových umění bumon 武門, ale i hluboké znalosti vycházejí náboženských doktrín shumon 宗門. Kombinace bumon a shumon byla důležitá pro vytvoření rovnováhy mezi tělem a myslí. Je to porovnatelné s principy In a Yo (Ying a Yang), jejichž rovnováha je důležitá ve většině japonských tradičních bojových umění.

Výraz ninja 忍者, jako označení osoby vztahující se k praktikování ninjutsu, pokud je psán znaky, se vyslovuje stejně jako předešlé termíny sinojaponsky a je tvořen dvěma znaky nin 忍 (japonsky čtené s přidáním bi jako shinobi) a sha 者 (japonsky čtené jako mono). Druhé kanji znamenající „osoba“ se ve složenině těchto znaků vyslovuje jako "ja", takže ninja. Je-li ninja psáno s vložením slabiky "bi" psané kanou (slabičnou abecedou) mezi tyto dva znaky, složenina se musí číst v japonštině způsobem shinobimono, nebo se ještě lépe vloží mezi obě slova partikule "no", takže je to pak celé čteno jako shinobi no mono 忍びの者. První znak může mít různé významy, jak jsem zde již uvedl, ale všechny mají co činit se skrýváním a utajováním. Nicméně používání tohoto termínu v historii pro označení těchto agentů není žádným pravidlem. Mnoho historických zdrojů uvádí různé termíny, které podle nich lépe označují vlastnosti či činnost těchto osob. Takže existuje dlouhý seznam alternativních výrazů, z nichž některé zde aspoň heslovitě uvedu:

● Kisho (překvapivý útočník)
● Sekko (zvěd)
● Kancho (špion)
● Teisatsu (skaut)
● Iga-mono 伊賀者 (jeden z Iga)
● Nokizaru 軒猿 (opice na střeše)
● Rappa 乱破 (rváč; šířící nesprávné informace)
● Kusa 草 (tráva; někdo schovaný v trávě; někdo, kdo (jako tráva) „zakoření“ a dlouhodobě přežívá na území nepřítele)
● Suppa 透波 (‘transparent’ or ‘look’ or go through” and ‘waves’)
● Kamari (krčící se v úkrytu)
● Konran (agitátor)
● Kyodan 響談 (Kyo ‘to give a feast’, dan means to “talk”)
● Kansai 姦細 (‘Wicked’) a další.

Nutno dodat, že to nebyli ninjové, kteří si vybrali tato označení, byly jim dány lidmi, kteří s nimi přišli do styku, nebo o nich slýchávali. Ti považovali ninji za nezničitelné, odhodlané bojovníky, neustále se skrývající a plné překvapení.

Dovednosti ninjů

Mnoho knižních autorů v minulosti psalo o ninjích pouze jako o špiónech a nájemných vrazích. Dnes je už jasné, že tito autoři byli často velice vzdáleni od skutečnosti. Víme, že techniky tohoto umění se zdaleka nevázaly pouze ke špionáži, ale musely obsahovat metody obrany beze zbraně, se zbraněmi i filosofii a jakýsi řád, který dokázal udržet komunitu ninjů tak silnou, jakou v historii byla.

● Seishin teki kyōyō 精神的教養 – duševní čistota a vytříbenost
● Taijutsu 体術 – techniky boje beze zbraně, umění těla
● Kenjutsu 剣術 – techniky meče
● Bōjutsu 棒術 – techniky s tyčemi
● Shurikenjutsu 手裏剣術 – techniky vrhání různých typů ostří
● Yarijutsu 槍術 – techniky s kopím
● Naginatajutsu 長刀術 – techniky s halapartnou
● Kusari gama 鎖鎌術 – techniky se zbraní s řetězem a srpem
● Kayakujutsu 火薬術 – dovednost využívat a pracovat se zápalnými a výbušnými látkami
● Hensōjutsu 変装術 – metody přestrojení a napodobení různých postav
● Shinobi iri 忍び入り – umění neviditelného pohybu a průniku do nepřátelského prostředí
● Bajutsu 馬術 – techniky jízdy na koni
● Sui ren 水練 – trénink ve vodě či využití vodního živlu
● Bōryaku 謀略 – dovednost strategie
● Chōhō 諜報 – techniky špionáže
● Intonjutsu 隠遁術 – techniky skrývání se a úniku
● Tenmon 天文 – porozumění meteorologii
● Chimon 地文 – znalosti zeměpisu

Podívejme se například na seznam základních dovedností, které byly součástí učení v současnosti nejstarší školy ninjutsu fungující do dnešních dnů – Togakure ryū 戸隠流. Tato škola je nyní vyučována společně s dalšími osmi školami bujutsu 武術 a ninpō 忍法 v organizaci Bujinkan Dōjō 武神館道場 pod laskavým vedením pana Masaaki Hatsumiho 初見良昭, jenž je v těchto školách držitelem titulu sōke 宗家 (hlava rodinné tradice, velmistr). Nicméně vraťme se k obsahu školy Togakure ryū. Tato škola trénovala své bojovníky v osmnácti fyzických a duševních dovednostech. Zde jsou:

Ninjové vyvinuli strategii známou jako kyojitsu tenkan-hō 虚実転換法. Byla vyvinuta za účelem vytvořit protivníkovi bojové podmínky těžší než původně byly, a zakládala se na využívání a předkládání pravdy a klamů nepříteli s cílem jej znejistit a zmást. Dovednosti kyojitsu tenkan-hō byly a jsou základem všech ninjových akcí a myšlenek.

---

„Věřím, že ninpō 忍法, nejvyšší stupeň ninjutsu 忍術, by mělo být nabízeno světu jako základní myšlenka všech bojových umění. Fyzické a duchovní techniky přežití zvěčněné japonským ninjou byly vlastně jedním ze zdrojů japonských bojových umění. Bez úplného tréninku se všemi aspekty bojového umění by dnešní bojová umění nemohla doufat, že se dostanou dále než pouhé dovednosti omezeného souboru svalových cvičení, které tvoří jejich trénink. Osobní osvícení lze vyvinout pouze pomocí úplného ponoření se do bojové tradice, jejího přijetí jako způsobu života. Zkušeností konfrontace s nebezpečím, překonáním strachu ze zranění nebo smrti a získáním znalostí o osobních schopnostech a omezeních pak ten, kdo trénuje ninjutsu, může získat sílu a nepřemožitelnost povolující požitek květiny kývající se ve větru, uznání lásky druhých a uspokojení z míru ve společnosti.
Dosažení tohoto osvícení je charakteristické vyvinutím jihi no kokoro 慈悲の心 neboli „laskavého srdce“. Je silnější než samotná láska, laskavé srdce je schopno obsáhnout nekonečnou spravedlnost a vše co je vyjádřeno v neuspořádaném ději vesmíru. Zrození jasnozřivosti dosažené opakovaným vystavením se blízkosti rozhraní života a smrti, laskavé srdce ninpō je klíčem k nalezení harmonie a porozumění v říši duchovního a materiálního světa. Po mnoha generacích ve stínu historie je nyní životní filosofie ninji znovu nezbytná, protože je tu opět okamžik v lidském osudu, kdy je potřeba ninpō. Umožní zvítězit míru tak, aby lidstvo mohlo pokračovat, rozrůstat se a vyvíjet se dále.“
- sōke Masaaki Hatsumi

Během 13. až 17. století působily v Japonsku tucty regionálních a rodinných ryū 流 (“tradic“ nebo “škol“) nejen na území provincií Iga 伊賀 a Koga 甲賀, které byly vyhlášenými oblastmi ninjů. V této době už byly dovednosti ninjutsu praktikovány jako metoda ochrany proti různým druhům nebezpečí. Ninjové jako takoví se považovali za pouhé vykonavatele politických, náboženských či vojenských postupů, při kterých museli být připraveni na všechny možné situace. Jejich dovednosti zahrnovaly také techniky špionáže, infiltrace do různých prostředí, metody matení nepřítele, úniku z bezvýchodných situací a některé další dovednosti. Hlavním cílem bylo přežití a splnění daného úkolů, nikoli samotné vítězství.

Když si má většina lidí představit ninju, tak jedině jako černě oblečeného bojovníka. Jak to ale je s tou černou barvou ninjova oblečení ve skutečnosti? Asi nejranější zobrazení ninji oblečeného v černém je knižní ilustrace z roku 1801, která představuje ninju slézajícího hrad. Je pravděpodobné, že právě tento a další obrázky vytvořily naši představu o ninjích. V japonském umění (dnes například v loutkovém divadle Bunraku 文楽) je starým zvykem označovat černým oděvem postavy, které mají být pro diváka neviditelné. Označit na obrázku stejným způsobem tichého zabijáka by tedy pro tehdejšího pozorovatele bylo zcela přirozené a pochopitelné. Otázkou je, zda to musí nutně znamenat, že takovýto nákres je skutečné zobrazení historického ninji. Víme, že se ninjové pomocí hensōjutsu pokoušeli ztvárnit jiné osoby, aby tak ukryli svou skutečnou identitu a mohli splnit úkol. Z tohoto pohledu by mohl být Ninja plnící svůj úkol uprostřed noci oblečen do černého oděvu od hlavy až k patě. Takže s ohledem na náš obrázek můžeme říci, že postava je právě z těchto důvodů nakreslená v černém. Některé prameny také spekulují o tom, že tento černý “Ninja oblek“ měl ve skutečnosti odstín temně rudé barvy. Důvodem údajně byla skutečnost, že na ní nebyly vidět skvrny od krve, což vytvořilo legendu o nezranitelnosti ninjů.

---

Je jisté, že ninjové hráli v japonských dějinách často důležitou roli a že nejedna bitva byla rozhodnuta právě díky jejich umění, s nímž dovedli svému pánovi opatřit potřebné zprávy či informace. Protože se identita těchto lidí i samotné umění uchovávalo v tajnosti, je o jejich akcích, činnosti v oficiálních záznamech jen málo informací. V nedávné době se díky knihám a filmům dostali ninjové do povědomí lidí nejen v Japonsku ale i v celém světě spíše jako bytosti z říše pohádek. Přesto ale stojí jejich reálná existence mimo jakoukoli pochybnost a jsou k dispozici i četná svědectví o jejich činech, stojících opravdu na pomezí toho, čemu ještě lze se zdravým rozumem uvěřit.

A tradice pokračuje dál ...