Godan test: test pravdy
Jen úzká cestička vede z hlavní silnice k domu shihana Tanemury, jednoho z mistrů a učitelů prastarého umění ninjutsu. Nedávno obdělaná rýžová pole obklopují dům v Matsubushi-mura, vesnici jen dvě hodiny cesty od Tokia.
V dōjō, které je součástí domu, vše ztichlo. Velmistr, Dr. Masaaki Hatsumi, snímá ze zdi meč, který tam byl pověšen. „Doron-kun“, oslovuje svého studenta z Irzaele. „Posaď se přede mě.“
Všichni vědí, co se bude dít. Doron Navon, první nejaponec, jemuž bylo dovoleno nahlédnout do tajů Togakure ryū ninjutsu má projít „Zkouškou Pravdy“. Okolo deseti nejlepších studentů Hatsumi senseie je přítomno v dōjō; jejich jména patří k těm nejvěhlasnějším jménům moderního ninjutsu. Každý z nich už v minulosti tímto testem prošel.
Kdokoliv projde “Zkouškou pravdy”, stane se držitelem 5. danu (godan) v ninjutsu. Tato zkouška se však velmi liší od zkoušek stejného stupňě v jiných bojových uměních. Student je posazen v seiza, zády k velmistrovi. Velmistr zvedá meč nad hlavu a poté, zcela náhle a bez varování, prudce udeří na hlavu před ním sedícího studenta. Jen zlomek vteřiny stojí mezi studentem a smrtící ranou. Traduje se, že v dřívějších dobách se při zkoušce používal skutečný meč. Pokud student dokázal vycítit úder a vyhnout se mu, získal godan. Pokud ne…
Dnes se používá ke zkoušce boken (dřevěný meč), ale i tak je úder velice bolestivý protože hlava studenta není nijak chráněna. Až do dnešního večera jen pětice studentů Hatsumi senseie prošla tímto testem na první pokus. Těch pár ostatních pocítilo na své hlavě meč jednou, dvakrát a někdy i třikrát, než se jim podařilo dosáhnout přijetí na skoro posvátnou úroveň.
Pokročilí studenti byli ostražití a tiší. Toto je poprvé, kdy se má této zkoušky zúčastnint nejaponec. Těchto pět shihanů zná Dorona velmi dobře. Před devíti lety byl jejich společníkem ve studiu. Tehdy, po osmi letech studia v Japonsku a z toho šesti letech strávených pod vedením Hatsumi senseie, se Doron vrátil do svého rodného města v Izraeli, kde si otevřel své vlastní dōjō. Stále však pokračoval ve studiu a tréniku, aby si osvojil a pochopil ohromné množství vědomostí, které mu předal Hatsumi sensei. A bylo opravdu mnoho na co vzpomínat.
Jednoho dne v říjnu 1983 se potřeba návratu do Japonska stala velmi silnou a téměř nezvladatelnou. Doron a já jsme brzy byli na cestě zpět do místa, kde se seznámil s ninjutsu. Neřekl Hatsumi senseiovi, že přijedeme. Prostě jsme jednoho dne dorazili před jeho dům. Ve městě Noda, v prefektuře Chiba v Japonsku byl zrovna večer a lidé byli na cestě domů ze své celodenní práce. Doron a já jsme šli k domu Hatsumi senseie, což je jen asi 10 minut chůze od vlakové stanice, a kousek od hlavní ulice.
Připadalo nám, že se za těch devět let nic nezměnilo. Venku stála jízdní kola, posuvné dveře byly otevřeny, napravo od nich několik párů přezuvek a několik párů bot.
„Sensei?“ Otázka se sotva dotkla večerního vzduchu a Hatsumi Masaaki už byl ve dveřích. „Hai. (ano.)“ Pohlédl na příchozí. „Oksan,“ volal na svojí paní, Mariko-san, „přijel Doron-san.“ Přiřítila se z velkou rychlostí z obyváku ve druhém patře a nijak se nebránila slzám radosti. „Doron-san.“ Jakoby ho snad chtěla obejmout, ale ze studu mu jen neustále třásla rukou a nespouštěla jej z očí, jakoby se chtěla ujistit, že je to opravdu Doron. Hatsumi sensei se tomu výjevu usmíval. Byl velmi šťastný. Vrátil se k němu ztracený syn. Pro Hatsumi senseie neuplynulo devět dlouhých let, ale pouze jeden den. Díval se na svého studenta z Izraele, který za ním právě dorazil z druhé strany země, jakoby to bylo naprosto normální. Bez jakýchkoliv zbytečných řečí pokračoval v rozhovoru, který byl před devíti lety přerušen. Pro něj nebylo nic podivného na tomto návratu „syna“ po letech odloučení.
Doron mi posléze popsal, jak došlo k jeho prvnímu setkání s Hatsumi senseiem na začátku šedesátých let. „Párkrát jsme o něm slyšeli, když jsme navštěvovali Kodōkan v rámci tréninku jūdō. Jednou mi můj kamarád Danny vyprávěl, jak tohoto mistra viděl prodvádět zdrcující techniky a hned mi některé z nich ukázal. Byly naprosto odlišné od všeho, s čím jsem se kdy setkal. Přemluvil jsem ho, aby mě ještě ten samý večer zavedl na trénink.“
Danny s Doronem šli tedy rovnou do města Noda a brzy dorazili před dům Hatsumi senseie. „Dveře byly otevřeny, ale stejně jsme radši zaklepali.“ „Hello,“ oslovil nás anglicky, protože před sebou viděl pouze dva gaijiny (nejaponce, cizince). V té době jsme už ale, po dvou letech ztrávených v Japonsku, ovládali řeč a zeptali jsme se ho, zda bychom se mohli zúčastnit tréninku. Neřekl ani ano ani ne, jenom nás posunkem uvedl dále. Pamatuji si každou minutu, která od toho momentu uběhla. Každá minuta byla prostoupená bolestí. Mimo nás bylo v dōjō pět pokročilých studentů, všichni měli černá keiko-gi a černé pásky. Dal jim znemení a dva z nich přerušili to, co právě dělali a jali se nás vítat.
To uvítání lze jen stěží zapomenout – dvěma hostům z Izraele se dostalo takové osobní pozornosti, která na nich zanechala stopy ještě pro mnoho následujících dní. Dva pokročilí studenti si s nimi hráli, jakoby to byly jen hadrové panenky. Kdykoliv se snažili o odpor, už na ně čekal protipohyb, který působil ještě větší bolest než původní technika. Když se později vraceli nocí domů, lízali si rány. Druhý den však přišli zas. Chápali, že se setkávají s dříve míjeným světem, se skutečným budō. Přišli, vytrvali a Masaaki Hatsumi je přijal do své školy.
Nejprve byli pod tázavým dohledem. A opravdové vědění se k nim dostávalo jen po kouskách. Až když Masaaki Hatsumi usoudil, že jejich zájem je opravdový, začal jim poodkrývat skutečné umění. Byli prvními nejaponci, kteří se stali pravidelnými studenty Bujinkan Dōjō. Před nimi sice Hatsumiho navštívilo pár cizinců, žádný se ale nestal skutečným studentem ninjutsu.
V hodinách pracovali na základních technikách, studovali kihon happō: drilovali kopy, bloky a údery, páky na ruce, lámání rukou a těla. Jen několik technik bylo pokročilejších. Většina z nich jim byla udržována v tajnosti a předávána skrze kontakt dvou osob. Ony osudové meče visely na stěně, připraveny k použítí na vyšší úrovni.
Nebyla to žádná hra. Hatsumi sensei byl období tréninku sakki a ponejvíce užíval smrtících technik. Tehdy si musel student při příchodu na hodinu být vědom toho, že trénink také mohl znamenat smrt. Nikdo sice nezemřel, ale ve vzduchu bylo cítit ona hrozba a techniky byly prováděny naplno téměř až do konce.
Zranění byla tehdy velmi běžná. „Jednou jsem si poranil kostrč,“ vzpomíná Doron.“Ale nepřestal jsem s tréninkem. Stále jsem docházel do dōjō, s polštářkem přidělaným na zadku. Všichni to brali jako velkou legraci.“
„Hatsumi ovšem považoval moje zranění za vhodnou příležitost a předvolal mě ke zkoušce na nidan. Takhle to bylo vždycky. Vždycky nás zkoušel tehdy, kdy jsme na to byli nejméně připravení. Poprvé jsem měl horečku, podruhé poraněnou kostrč a potřetí jsem měl sádru na ruce, kterou jsem si předchozí den na tréninku zlomil. Ale i tak jsme museli předvést nejlepší možný boj, předvést svoji dovednost navzdory všem obtížím.“
„Byl jsem tehdy opravdu posedlý,“ říká Doron. “trénoval jsem šest až osm hodin denně. Po každém tréninku jsem ještě šel cvičit s některým ze shihanů a každý mě naučil zase něco jiného. Celkově se dá říct, že Hatsumi sensei mě toho učil tolik, kolik jsem jen byl schopen přijímat. Jeden den ale přišel pocit, že už nemůžu dál. Moje tělo bylo naprosto zhuntované všemi těmi nevyhnutelnými zraněními a hlavu jsem měl plnou technik… Musel jsem prostě přestat.“ V roce 1974, po osmi letech v Japonsku, obdržel Doron stupeň yondan a povolení vyučovat. Vrátil se tedy do Izraele a otevřel si vlastní dōjō. Umění bylo stále v jeho hlavě, ale potřeboval více praxe, aby vypiloval pohyby i jejich smysl. První izraelští studenti, kteří se přihlásili do Doronova dōjō neměli velké štěstí, protože si museli zvyknout na trénink během sakki období, jaký zažil Doron v Japonsku, když sám začínal. Brzy se ale vytvořilo silné jádro Izraelské školy ninjů. Někteří z nich posléze vycestovali do Japonska, aby studovali u Hatsumi senseie a ostatních shihanů učících Togakure ryū.
„Tou nejdůležitější věcí pro mne je pokračovat ve studiu, cvičení a učení,“ říká Doron. „Život je věcí, která je zároveň stálá i proměnlivá a já musím pokračovat dál v souladu s jeho rytmem, ne předstírat, že jsem něčím, čím nejsem…Skutečný bojovník musí znát sám sebe, aby mohl jasně vidět život takový, jaký je.“
Doronova budoucnost se zdála být, poté, co se znovu shledal s Hatsumi senseiem, dostatečně jasná. Hatsumi měl ale pro Dorona překvapení. V krátké době zorganizoval „malou sešlost s Doronovými druhy z doby před osmi lety…. jako vzpomínku na staré dobré časy.“ „Možná si trochu zacvičíme…“ smál se Hatsumi. O pár chvil později už jsme byli na cestě k domu Tanemury shihana.
Když jsme tam dorazili, došlo na všechno to zdravení a podávání rukou a vzpomínání. A pak se zničehonic Hatsumi sensei otočil k Doronovi a zeptal se ho: “Chceš se teď podrobit zkoušce na godan?“
V tu chvíli se Doron naprosto zarazil. Tak nečekaná byla ta otázka. Ale pak se dal trochu dohromady, pokrčil rameny a usmál se. „Proč ne?“
Za běžných okolností by nestudentovi nebylo dovoleno sledovat tuto soukromou a obřadnou událost, ale protože jsem byl Doronovým studentem a přijel jsem s ním až z Izraele, Hatsumi sensei mi udělil výjimku. Seděl jsem tiše v rohu, napjatý a snad i nervózní. Měl jsem dojem, jakoby se zde rodila historická událost. Hatsumi potichu nařídil Doronovi, aby si sedl do seiza a pak si sám stoup za něj. Doron byl v mžiku odskočil, očividně zneklidněn a asi též dost nervózní. Hatsumi se zasmál a řekl: „Ale vždyť jsem ještě ani nezačal.“ Pak se Doron znovu usadil a uvolnil se, z jeho těla se začala vytrácet napětí…
Hatsumi stál připraven se zdviženým mečem a zavřenýma očima. Doron seděl u jeho nohou, zády k němu, nehybný, čekající. Najednou Hatsumi sekl a meč se rychle blížil k Doronově hlavě. Ve stejné chvíli, skoro jakoby byl někým stažen na stranu, se Doron překulil napravo a meč prořízl vzduch vedle něj a zastavil se asi tam, kde byl jen před chvíli Doronův žaludek. Hatsumiho oči byly stále zavřené. Stiskl meč ještě o něco pevněji a otevřel oči. „Hai!“ (Ano!), řekl.“Godan.“ (Pátý dan.)
Seděl jsem v rohu a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Hatsumi sensei se ke mně otočil, ukázal na Dorona a řekl: „Mites!“ (Viděl jsi!) „Teď o tom všem pověz.“
Doronovi japonští přátelé už neudrželi svoji radost. Rozeběhli se k němu a vřele mu potřásali rukama a s nadšením se smáli a křičeli. Nebylo pochyb o tom, že jsou za něho velmi šťastní.
Doron si zatím sám neuvědomoval, čím právě prošel. Až po několika dnech pochopil význam tohoto osobního úspěchu. Hatsumi sensei mu daroval zlatou medaili, kterou připravil před mnoha lety pro prvního nejaponského studenta, kterému se podaří projít testem na první pokus. Trvalo více než pět let, než mohl tuto medaili někomu udělit.
„Homono shidōshi,“ tak ho Hatsumi sensei nazval. Skutečný učitel; titul, který doprovází tento test a nově nabytý stupeň mimo Japonsko. Doron Navon je prvním a doposud jediným nejaponcem, který je jeho nositelem. Od té doby si už vysloužil rokudan, nejvyšší stupeň na Západě a, jak sám říká, „je to teprve začátek“. I v Japonsku je pouze pár homono shidōshi. Od šedesátých let, kdy ninjutsu vystoupilo ze stínů, se neobjevilo mnoho studentů, kteří přišli studovat s plným zaujetím a odevzdáním. Studium Ninjutsu vyžaduje mnoho mnoho let tvrdé dřiny; trénink, další trénink a zase trénink. Velmistr Hatsumi říká, že mu trvalo 40 let, než se dostal tam, kde je dnes a stále pokračuje v tréninku.
Ve svých 56 letech nespoléhá Hatsumi sensei na svou sílu nebo svaly. „Pokud je vaše technika založená na síle, jednoho dne se objeví mladý býk a porazí vás silou mladých svalů,“ říká. Umění, které představuje Hatsumi sensei má „nenásilnou“ povahu. Nagare (plynutí) jeho pohybu nevytváří vůbec žádný odpor. „Pokud cítíte, že proti protivníkovi využíváte svou sílu,“ říká Hatsumi, „pak to, co děláte, nemá nic společného se skutečným uměním.“
Toto však neznamená, že by byl Hatsumi sensei slabý; naopak: on ovládá své umění natolik mistrně, že nemá sobě rovného, ani mezi mladými studenty, kteří pod ním studují již přes dvacet let. Jak říká jeden ze shihanů ninjutsu, který Hatsumi senseie velmi dobře zná: “Vždy má nějaký ten trumf v rukávu. A takových rukávů má velmi mnoho…“
(Poznámka vydavatele:) Nedávno se Doron zastavil v naší New Yorské kanceláři, když byl na cestě do Toronta v Kanadě, kde se měl účastnit semináře. Mluvili jsme o jeho letech studia pod Hatsumi senseiem a obzvlášť o jeho „Zkoušce pravdy“. Doron nám vysvětlil, že godan je velmi výjimečnou metou ve studiu ninjutsu. Je velmi pokročilý. První čtyři černé pásky jsou podstatnou součástí procesu studia, ale převážně zdůrazňují jeho fyzické stránky: taijutsu, techniky, atd… Ale už od začátku studia se student neustále vyvíjí, stále dosahuje nových úrovní poznání, dokud se jeho smysly nestanou ostrými. Když pak učitel vidí, že student si více uvědomuje sám sebe,své smysly, své instinkty a intuici, pak ví, že je připraven. Vše nakonec vyústí ve zkoušku na godan – ve zkoušku pravdy.
A pokud jde o jeho vlastní zkoušku, vzpomínal na ni Doron Navon asi takto: „Poté, co jsem napoprvé předčasně vyskočil jsem se dal trochu dohromady a znovu si sedl do seiza. Předtím jsem byl napjatý a v tenzi, ale tentokrát jsem se zcela uvolnil a dosáhl stavu jibun o sutera (zapomenutí vlastního já, vlastního ega). Zvláštní je, že jsem si pak nemohl vybavit nic od tohoto momentu až do chvíle, kdy jsem už byl na straně a díval jsem se zpět na Hatsumi senseie a meč, který projel kousek od mého těla. Jakoby se to celé odehrávalo zpomaleně. Později, když mi o mém testu vyprávěli se ukázalo, že to vůbec nebylo zpomalené. Spíše to vypadalo, jako bych byl odhozen nějakou silou. Ale vše, co si sám pamatuji je, jak kolem mě pomalu projížděl meč. „Co pak pro mě bylo ještě zajímavější bylo,“ usmál se Doron,“ že Hatsumi sensei řekl ostatním, bez mého vědomí, že „věděl“, že zkouškou projdu. I přes to však všichni překvapeně žasli. Těší mě, že ve mně choval Hatsumi sensei takovou důvěru.“ Očividně to byla zkouška pravdy nejen pro studenta, ale i pro učitele. A oba s velkou slávou prošli.
(c) Ilan Gattegno