Shugyō 修行 – odříkání
napsal Dave Lowry
Příliš brzo ráno? Vstaň a cvič. Venku zima a vlhko? Jdi cvičit. Unavený? Vyčerpaný dlouhou cestou, alespoň chvilku se zastavit a odpočinout? Cvič. Pokračuj v duchu houževnatosti – to je rada pro bugeishu, který narazí na překážku na "Cestě", což se stoprocentní jistotou nastane. Je to rada, která u začátečníka zapadne. Nadšení začátečníka je takové, že si nedokáže představit, jaké překážky by jej dokázaly zadržet v postupu. Jestliže se vůbec objeví nějaká rozhodující výzva v tak rané fázi, pravděpodobně cvičení zcela zanechá. Umění ještě neproniklo do jeho každodenního života. Je možné s ním přestat, bez toho, že by to zanechalo újmu na psýché. Pokročilejší bugeisha je tím, kdo musí čelit dilematům a možným překážkám, které mohou mít vážný emoční a psychický dopad. Je to shugyō, k čemu se musí uchýlit, chce-li se přes ně dostat a vytrvat.
Ve většině fyzických činností roste u nováčků získávaná dovednost rychle. Nakonec se člověk dostane na pomyslnou rovinu, mezník v učení (kdy najednou dovednost přestane růst), která je poměrně krátká a s nevelkým úsilím lze překonat. Jak pokračuje v praxi, opakovaně naráží na další a další roviny, které jsou delší a delší. Růst se posuzuje hůř a hůř. V tomto bodě, kdy se jedná o koníčka či volnočasovou záležitost, může člověk sám sebe přesvědčit, že další zlepšování je zbytečné. Může se spokojit s tím, že zůstane, kde je, kdy jeho výkon je konstantní. Nebo v aktivitě zcela ustane a najde si jinou. Bugeisha zakusí stejný rychlý start, stejná zastavení, stejná období bez pokroku. Ale bugei není minulost a volby pro bugeishu, když tyto obtíže nastanou, nejsou snadné.
Nakonec, bez ohledu na to, jak je zapálený a odhodlaný, má bugeisha pochybnosti. Proč tolik času věnuje tomuhle divnému podnikání, které nemá žádnou praktickou hodnotu a nenabízí žádnou reálnou odměnu? Někteří přátelé ho možná podpoří, aby nechal tohoto praštěného hazardního podniku, aby si pro svůj volný čas našel něco více konvenčního. Zranění, která jsou téměř nevyhnutelná, jej také budou pokoušet, aby ukončil svou pouť na "Cestě". Nuda otupí jeho koncentraci. A konečně jej umučí vlastní sžíravé pochybnosti a otázky o smysluplnosti celé té věci. Všechny důvody ukazují na skončení a zjevně vůbec žádný na pokračování. Model představený mistrem se zdá nedosažitelný. Navíc všechna tázání se po útěše nebo odpovědích mistra se nyní setkávají s příkrou a známou odpovědí: cvič.
Navenek mistr nejeví zájem o obtížnou situaci bugeishi, ve které se nyní nachází. Uvnitř je však horlivě pozorný. Sleduje, jestli student dokáže vytáhnout z centra svého bytí motivaci pro pokračování. Mistr ví, že když bugeisha nemá dostatek vnitřní síly, při hledání Cesty nevydrží. Jakkoli hodně má mistr o svého žáka starost, nemůže jej přenést přes tuto krizi agónie a zmatku.
Když bugeisha vytrvá, zjistí, že vystoupil na nový horizont. Vystoupal na vyvýšeninu Cesty, která se zve shugyō. Gyō 行 je upravený znak pro „křižovatku“. Shu 修 je znak složitější. Zapisuje se hbitými, rychlými tahy, které označují „jemné vlasce“, jako ty, které jsou v kaligrafově štětci. Další tahy znaku shu slouží k vyjádření „ruky držící hůl“. V normální řeči shu znamená „praktikovat“ nebo „věnovat se studiu“, doslova však „udeřit s delikátní přesností“.
Bugeisha cvičící na úrovni shugyō se ocitá na horských rozcestích. Již mu svitlo, že bugei jsou nesmírně obtížná. Pokročil však také natolik, aby zjistil, že mohou poskytovat odměny, které nenajde nikde jinde. Snad si i přeje přestat, ale když se probije vpřed, vstříc shugyō, nemůže. Rozcestí má za sebou. Jeho trénink stále směřuje k cizelování vnější formy, ale po vstupu do shugyō se vrcholem každodenní praxe stal rozvoj jeho vnitřní osoby. Bugeisha, který dosáhl shugyō, vede nyní údery volněji, s delikátní přesností, protože jeho cílem se stalo „já“.
Shugyō se považuje za asketický trénink nebo za výcvikový proces poustevníka. Z pohledu pozitivnějšího je to cesta, kterou se vydává bugeisha, aby překonal překážky. Je strmá. Shugyō je zkoušení a namáhání a nenechá jej odpočinout. A jakmile má křižovatky za sebou, je to jediný prostředek, jak postoupit na "Cestě".
Dave Lowry píše Karate Way od roku 1986. Pro více informací o jeho článcích a knihách navštivte stránky blackbeltmag.com, na kterých si zadejte jeho jméno do vyhledávacího pole.
Tento text pochází z knihy "Sword and the Brush - The Spirit of the Martial Arts" a do českého jazyka jej přeložil Jaroslav Šíp a publikoval na stránkách Aikidō Dōjō Plzeň - http://www.adp-i.cz/cteni/shugyo.html
– více o autorovi –
Dave Lowry je americký novinář a spisovatel, který je známý pro své články a knihy věnující se různým oblastem japonských bojových umění a životního stylu budōky (ten, kdo následuje bojovou cestu). Od roku 1986 je mimo jiné pravidelným přispěvatelem časopisu Black Belt, kde píše o tradičních uměních.
Je studentem japonských bojových umění, kterým se věnuje od roku 1968, kdy se začal věnovat tradicím školy Yagyū shinkage ryū. Kromě této školy se věnuje karate-dō, Shintō musō ryū a aikidō. Je silně zapojen do japonské komunity v oblasti St. Louis a praktikuje širokou škálu japonských umění včetně go (starověká japonská hra), shōdō (kaligrafie), kadō (aranžování květin) a chadō (čajový obřad).