Sveneric Bogsäter opět v Praze
Ohlédnutí se za seminářem se Svenericem Bogsäterem v Praze, aneb techniky feudální policie starého Japonska. Seminář se konal v roce 2015.
Pravidelně několikrát ročně máme možnost, jako Bujinkan Dōjō Prague 武神館道場プラハ, pořádat v našem městě semináře pod vedením různých zahraničních učitelů. Jedním z pravidelně vyučujících učitelů je Sveneric Bogsäter, který je jedním z nejpokročilejších instruktorů v rámci organizace Bujinkan Dōjō 武神館道場, a je držitelem titulu dai-shihan 大師範. To vše světčí o jeho vysoké úrovni na poli bojových umění, nicméně hlavním důvodem, proč je opakovaně zván k nám do Čech, je jeho přistup k tréninku a schopnost předat studentům detaily jednotlivých pohybů či technik. Pro letošní rok bylo jako téma semináře vybráno juttejutsu 十手術 školy Kukishinden ryū 九鬼神伝流 a techniky tantōjutsu 短刀術. Jutte je velice specifická zbraň, kterou využívala při výkonu své služby policie feudálního Eda (dnešní Tokio). Jedná se o jednoruční zbraň připomínající kovový obušek často s jedním či více postranními rameny různých tvarů a rozměrů. Tyto boční ramena plní úlohu ochrany rukou majitele zbraně, ale také byla využívána k technikám zachycení útočníkovy končetiny či dokonce zbraně. Pro jutte existovala široká škála technik, od jednoduchých úderových technik, přes techniky lámání až po kontrolu zbraně, v té době nejčastěji meče, či dokonce k jeho zlomení. Druhou tréninkovou oblastí bylo tantōjutsu, tedy techniky s nožem. Způsob využití nože v boji je dnes velice populární a nejinak je tomu i u mnoha studentů v bujinkanu. V případě tohoto semináře šlo jak o tradiční pojetí technik, tak i o jejich moderní adaptaci přizpůsobenou současnému pohledu na boj s nožem.
Osobně si velice vážím Svenericových zkušeností, jeho způsobu výuky, kdy se snaží předat nejen samotný pohyb bojových umění, ale snaží se o pochopení každé procvičované situace v širším kontextu s vazbou na správné načasování, vzdálenost, či další možnosti reakcí obránce či útočníka. Ve své výuce se Sveneric často zastaví a mluví se studenty o všech možných aspektech probíraného tématu, či výuku doplní vyprávěním svých zkušeností z tréninků s Hatsumi senseiem.
Letošního semináře se opět zúčastnilo téměř padesát lidí z několika zemí – Čech, Slovenska, Rakouska, Německa, Švédska a Litvy. Rád bych poděkoval i touto cestou všem účastníkům, protože právě díky jejich zájmu o trénink budō se tyto semináře mohou konat a těším se opět na viděnou na některé z dalších akcí. Zde bych rád připomenul, že další seminář s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem proběhne v termínu 18. - 20. listopadu 2016.
- napsal Pavel Slavík
V následující části článku jsou uvedeny některé ze vzpomínek několika účastníků tohoto semináře:
Vzpomínka 1
Zajímavá byla také historická vsuvka o původu jutte. Sveneric zmínil, že dnešní podoba, s třásní na konci, vychází z historického originálu, kde třáseň plnila dva úkoly. Sloužila jednak jako odznak určující strážníkovu hodnost a příslušnost k okrsku a měla i svůj praktický význam. Omotaná kolem ruky sloužila jako pojistka, že jutte v potyčce neupadne, pokud jej bude muset strážník pustit.
- napsal Josef Kafka
Kihon happō – jak ho vysvětloval Sveneric (jak jsem to pochopil)
Sveneric na tomto semináři často zmiňoval soubor technik kihon happō. Podívejme se tedy nejdříve blíže na význam termínu kihon happō. Ki znamená energie, Hon základ a Happō označuje 8 technik/způsobů provedení. Když se nad tím tedy zamyslíme, znamená to, že máme dát energii, nebo chcete-li „život“ osmi základním technikám. Ale, jak už to tak v japonských bojových uměních bývá, není to tak jednoduché. Význam slovíčka happō může být také vnímán jako vodorovná osmička, což, jak víte, znamená nekonečno, neboli v tomto případě nekonečné množství provedení těchto osmi technik. Pokud tedy všechny tyto informace dáme dohromady, znamená to, že záleží na tom, jak cvičíme kihon happō, jakou energii tomu dáme a jak dokážeme použít vše, co nám kihon happō nabízí.
Často se o technikách kihon happō mluví jako „pouze“ o základech. Něco, co se člověk naučí na začátku, a pak to může opustit a začít dělat ty „cool“ věci. Faktem ovšem je, že ty cool věci jsou vlastně jenom variace a kombinace pohybů a technik z kihon happō. Kihon happō nás má naučit jak pracovat s naším tělem, jak se hýbat a zejména nás učí principy, na kterých naše techniky stojí a jak fungují. Z toho plyne, že kihon happō je jakýmsi průvodcem v bojových uměních bujinkanu. Pokud nedokážeme uchopit a správně provádět techniky obsažené v kihon happō, znamená to, že se naše taijutsu nebude vyvíjet správným směrem a z toho samozřejmě plyne otázka, zdali by naše techniky v tom případě vůbec fungovaly!
Sveneric na tomto semináři prováděl také techniky s jutte, nožem a samozřejmě beze zbraně. Všechny techniky, které prováděl, měly základ v kihon happō a bylo často velmi snadné tyto prvky rozpoznat. Sveneric názorně ukázal, že počet možností jak používat kihon happō je opravdu... nekonečný.
- napsal Petr Holub
Vzpomínka 3
Seminář se Svenericem Bogsäterem jsem navštívil již po několikáté, letos bylo hlavním tématem jutte. Tradičně jsme začali tréninkem jednoduchých technik, abychom dobře zvládli základní pohyby a mohli jsme pokročit ke složitějším technikám. Ty přišly záhy už asi po 2 jednodušších technikách a postupně jsem nabýval pocitu, že cvičíme velice „high-level“ techniky. Jutte, jak se ukázalo, byla velice praktická zbraň při boji proti meči, kdy se dalo použít k odzbrojení nebo jen k poranění nepřítele. Bohužel, některé techniky mi nefungovaly tak, jak bych očekával. Nicméně tato skutečnost v sobě skýtá motivaci pro budoucí studium. Sveneric kladl veliký důraz na správné a také nízké kamae a správné rozložení váhy. Některá kamae měla váhu opačně, než jsme standardně zvyklí, tzn. vepředu. Takto umístěná váha s sebou přinesla nové možnosti jak pro útok, tak pro obranu a hlavně nové možnosti při celkové práci se vzdáleností. Důležité je cvičit a neustále opakovat jednotlivé pohyby, aby se dostaly do svalové paměti, a člověk se poté mohl soustředit na jemné nuance techniky s jutte. Celkový dojem ze semináře mám dobrý a opět mne namotivoval k intenzivnějšímu tréninku.
- napsal Pavel Pližingr
Do the best, don’t die tryin’
Ve dnech 13. – 15. 11. proběhl v Praze každoroční a už tradiční listopadový tréninkový seminář budō taijutsu pod vedením dai-shihana Svenerica Bogsätera. Jako vždy byl seminář zaměřen pouze na pár detailních částí z celého komplexu ninjutsu. Letos se jednalo o budō taijutsu, konkrétně práci nohou a využití váhy těla pro vyvedení protivníka z rovnováhy, Kukishinden ryū juttejutsu, tedy důraz na tradiční způsob pohybu při práci s jutte s těžištěm těla dole u země tolik typickým pro tuto starou školu, a tantōjutsu, kde šlo o pochopení zapojení obou rukou a ovládnutí prostoru při boji s protivníkem ozbrojeným nožem.
Semináře jsem se zúčastnil potřetí v řadě a musím přiznat, že vždy odcházím s velkou zásobou pro mě nových technik a pohybů, které pak dávám dohromady ještě týdny, ale i nových názorů a jiných úhlů pohledu, které jen tak dohromady nedám. Sensei Sveneric je podle mě skvělý učitel jako takový a spolu s jeho zkušenostmi a vzděláním v bojových dovednostech bych každému, kdo studuje v Bujinkan Dōjō, rozhodně doporučil využít každou možnost k tréninku pod jeho vedením. Myslím si, že dobrý učitel nenechá studenta odejít úplně zmateného a protože, jak jsem již napsal, Sveneric v tomto ohledu určitě ví, co dělá, odešel jsem i já s jednou hlavní myšlenkou. Myšlenkou, která nám byla senseiem opakována během tréninku hned několikrát: „Nesnaž se ze sebe dostat to nejlepší, DOSTAŇ ze sebe to nejlepší!“
- napsal Jiří Gajdoš
Vzpomínka 5
Tento listopad se v Praze opět jako každý rok konal seminář, který vedl jeden z nejdéle cvičících nejaponských instruktorů Sveneric Bogsäter.
Tématem bylo tentokrát juppō sesshō juttejutsu a tantōjustu. Sobotní část semináře jsme začali probíráním postojů a nácvikem základního pohybu s jutte, na jehož principu jsou založeny příslušné katy (každá z kat má dvě verze). Sveneric nás také seznámil s určitou historií této zbraně. Dozvěděli jsme se například, že v raných dobách bylo jutte masivnější a bylo zakončeno kovovým okem, které bylo rovněž úderovou plochou, případně na něm mohl být připevněn řetěz. Později, když se jutte stalo také součástí výzbroje japonských policistů, bylo lehčí a bylo dole zakončeno šňůrkou se střapcem, který sloužil spíše jako ozdoba a jeho barva také symbolizovala danou hodnost policisty. Jutte jsme se věnovali téměř celou sobotu. V neděli byl hlavním tématem nůž. Sveneric zmínil, že historické tanto byl masivní nůž, který mohl být i podobně velký jako wakizashi. Nicméně trénink byl věnovaný klasickému noži. Sveneric velmi poukazoval na to, abychom si uvědomovali, že nůž je zbraň velice snadno dostupná a velice nebezpečná. Také upozorňoval na to, že nikdy nemůže existovat žádná technika, která by byla stoprocentním receptem na to, jak obstát v boji. Vždy je to spíše něco, co by v dané situaci mělo zvyšovat naše šance. Může to vyjít, ale také nemusí a hlavní prioritou v dané situaci není „zvítězit“, ale přežít. Seminář se velmi vydařil. Zúčastnilo se jej více než 40 studentů nejen z Čech a ze Slovenska, ale byli zde i studenti z různých jiných částí Evropy, a už teď se těším na další, který se bude konat opět příští rok ve stejnou dobu.
- napsal Daniel Kadera
Vzpomínka 6
Jedna z věcí, kterých jsem si na Svenericovi vždy vážil nejvíc, je jeho otevřenost. Nemá potřebu mazat lidem med kolem úst, vždy všechno říká na rovinu tak, jak to vidí. Se stejnou přímočarostí a upřímností pak přistupuje i k tréninku, a to jak svému, tak těch, které učí. Na tomto semináři se to nejvíc projevilo v části věnované technikám s nožem. Sveneric otevřeně říká: „Boj s nožem je ošklivá záležitost. Já na něj nejsem žádný expert, nedám vám žádné záruky, že to, co vás naučím, bude stoprocentně fungovat. Ale mohlo by.“ No dobrá. Možná, že se Sveneric na boj nožem nespecializuje, nemá na to žádné „papíry“. Na druhou stranu, je to člověk, který má za sebou víc než čtyřicet let strávených tréninkem bojových umění a také tři reálné konfrontace, ve kterých nože sehrály nemalou roli. O kolik víc zkušeností člověk potřebuje, aby mohl být považován za experta...?
Techniky, které Sveneric s nožem ukazoval, byly většinou velmi přímočaré a jednoduché, valná část z nich šla tak řečeno k jádru věci. Protože se jednalo o seminář bujinkan bugei, byly jeho techniky s nožem v zásadě jenom aplikací základních technik taijutsu, které se v rámci Bujinkan Dōjō vyučují. Hlavní myšlenka stojící v pozadí každé z nich byla: „Co bych měl udělat, abych minimalizoval riziko, že budu fatálně zraněn, když na mě někdo zaútočí s nožem?“ Snaha zranit protivníka, či snad dokonce „zvítězit“, je tudíž až na druhém místě, nejdůležitější je přežít. Sveneric však v sobě nezapře ani ninju, proto v sobě řada jeho pohybů skrývá překvapení, nečekaný zvrat, který oponenta zaskočí a znemožní mu pokračovat v útoku, připraví jej o rovnováhu nebo jej rovnou zavede do pasti, kde přijde o veškerou iniciativu, popřípadě i zbraň. Schopnost podívat se na problém z jiné perspektivy a vyřešit jej tak, jak by to nikoho jiného nenapadlo, je typickým poznávacím znamením ninjutsu.
Další důležitá věc, kterou Sveneric neustále – a právem – zdůrazňuje při tréninku s jakoukoliv zbraní (a samozřejmě i beze zbraně), je využití správných základů pro pohyb těla. I zdánlivě složité a dlouhé techniky lze ve skutečnosti rozebrat na jednoduché stavební prvky, ze kterých se vždy vyklubou základní pohyby. Těch není moc, ale naučit se je tak, aby je tělo používalo zcela automaticky a správně, vyžaduje hodně tréninku. Sveneric proto při každé příležitosti opakovaně apeluje, abychom věnovali základům hodně pozornosti a správně je trénovali pod vedením dobrých učitelů.
V neposlední řadě je pak potřeba zmínit Svenericův smysl pro humor. Ačkoliv nikdy neztrácí ze zřetele skutečnost, že trénink bojových umění je potřeba brát vážně, dokáže svůj výklad podat velmi odlehčeným způsobem, který snadno proniká k posluchačům a divákům. Nikdo z těch, kteří byli na tomto jeho semináře, patrně nezapomene na úsměvné scénky, které Sveneric předváděl přitisknutý zády ke zdi a s nožem na krku, v jejichž rámci se snažil názorně předvést, jak neblahé následky může mít v takové situaci špatně zvolený pohyb. Jsem si jistý, že takováto lekce zůstane v paměti velmi dlouho – a možná i jednoho dne někomu zachrání život.
- napsal Ľudovít Plata
Vzpomínka 7
Pár postřehů ze semináře s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem. Jako vždy bylo důležité si udržet správnou vzdálenost.
Zajímavé bylo vidět rozdíl v kamaích v bujinkanu a Kukishinden ryū a z toho se odvíjející odlišnosti v technikách, ačkoliv princip zůstal zachován. Všechna kamae v Kukishinden ryū byla opravdu velmi nízká. Tak nízká, že bylo snazší pohybovat se z nich pomocí tobi (skoků), než-li krokem.
V technikách s jutte se pracovalo s ovlivňováním soupeře. Jelikož jutte je poměrně malé (krátké), tak zajistit správné vykrytí, či zachycení zbraně je obtížné, proto se využívá nalákání soupeře na „odhalené místo“, čímž dostáváme výhodu.
- napsal Jaroslav Gründl
(c) 2015, studenti Bujinkan Dōjō Prague
info@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com
www.facebook.com/bujinkanprague
www.instagram.com/bujinkan.dojo.prague