Pár řádek o dlouhých zbraní v rámci bujinkan bugei

Přesto, že se dnes zbraně typu bō 棒 – tyč, yari 槍 – kopí, naginata 薙刀 – halapartna či bisentō 眉尖刀 – válečná bitevní halapartna, již nepoužívají, jsou stále součástí tréninku mnoha tradičních bojových umění. V tomto článku se pokusíme podívat na důvody, proč tomu tak je. Ale než se k tomu dostaneme, dovolte mi, abych se chvilku věnoval historii, původu a technikám některých z těchto zbraní.

Bōjutsu 棒術

aneb umění bojové dovednosti s tyčí

Tyče různých délek byly vždy jedny ze základních zbraní japonské kultury. Bylo proto přirozené, že se tyto zbraně také staly součástí umění škol praktikujících ninjutsu 忍術. V rámci bujinkan ryū-ha 武神館流派 se věnujeme především studiu technik s tyčí rokushakubō 六尺棒術 – tedy šest stop dlouhou tyčí, yonshakubō 四尺棒 (nebo také jō 杖) – tyčí dlouhou čtyři stopy, sanshakubō 三尺棒 (nebo také hanbō 半棒) – tři stopy dlouhá tyč. Kromě těchto tří hlavních odvětví se studenti mohou seznámit s technikami dalších zbraní podobného typu, ale různých délek, tvarů, atd.

Například, dalšími zbraněmi spadajícími pod bōjutsu byly tzv. shinobi-zue 仕込み杖, což byly speciálně konstruované tyče, většinou vyrobené z bambusu, které – ač vypadaly jako normální vycházkové hole – obsahovaly uvnitř ukryté ostří, řetěz, háky, šplhací pomůcky nebo šipky či dokonce jedy, které mohly být v případě potřeby využity k překvapivému útoku proti oponentovi.

Dokonce i nástroj, který nebyl původně zbraní, může být použit pro techniky bōjutsu. Takovým příkladem je daisharin 大車輪. Daisharin je dlouhá tyč zakončená masivními dřevěnými koly na obou koncích. Během jednoho manévru může být tato tyč použita k podražení jednoho nebo více oponentů. Historický shinobi 忍び (nebo-li ninja 忍者) se díval na mnoho svých zbraní jako na nástroj určený nejen k boji, ale i k jiným účelům. Tyč mohla být například použita jako pomůcka pro překonávání různých překážek. Nebo, s využitím lanka, mohla být použita k vytvoření improvizovaného sedátka v korunách stromů, atd.

Hatsumi sensei 初見先生 se v jedné ze svých knih zmiňuje o základních technikách bōjutsu. Potvrzuje, že nejvíce základních technik a pohybů v rámci bōjutsu pochází z tradice školy Kukishin ryū 九鬼神流, která je jednou z devíti škol vyučovaných v rámci mezinárodní organizace Bujinkan Dōjō 武神館道場.

Sōjutsu 槍術 (jinak také yarijutsu)

aneb umění bojové dovednosti s kopím

Existuje více druhů japonského kopí, které si ve svém tréninku osvojily školy ninjutsu. Kopí jako takové je jednou ze základních zbraní japonského bushi 武士, válečníka. Přesto, že by se dalo s touto zbraní házet, byla tímto způsobem využívána jen zřídkakdy. Většina technik s kopím je opět založena na precizním osvojení si základních technik bodů, řezů a seků čepelí, či úderů s ratištěm. Samotná technika Tsuki 突き, přímého bodu, je velice náročná na odražení z pohledu toho, kdo se má takovému útoku bránit.

Školy shinobi využívaly nejen běžné druhy/tvary této zbraně, ale v některých školách vytvořily kopí se zcela specifickým tvarem, který jste nemohli najít v žádných jiných tradicích. Jedním z těchto yari je tzv. kamayari 鎌槍. Toto kopí má čepel s postranními háky, špičkami ohnutými zpět k ratišti zbraně. Pomocí tohoto kopí bylo snadné zachytit oponenta nebo jeho zbraň a získat tak nad ním kontrolu či jej strhnout na zem. Mohlo být využito i k zachycení jezdce na koni či jako lezecká pomůcka. Boční háky byly využity k zaháknutí se za vrcholek zdi či plotu, a tak mohl shinobi využít ratiště jako šplhací tyč, po které se pohodlně dostal přes překážku.

Existuje také zmínka o druhu shinobi kopí, které mělo místo ostří pouhý kovový hák. Na ratišti se nacházely v určitém rozestupu od sebe otvory. Vložením krátkých tyčí do těchto otvoru mohl Shinobi lehce vyrobit improvizovaný žebřík, s využitím kterého zdolal možnou překážku.

Naginata 薙刀 a bisentō 眉尖刀

aneb umění bojové dovednosti s halapartnou a její bitevní variantou

Původně byla zbraň s názvem naginata používána v japonské historii již od období Heian (Heian jidai 平安時代, 794 – 1185), a to především pěšími bojovníky, kteří využívali její délky například k útoku na nohy koně, který vezl samuraje do boje. V pozdějším období se naginata stala jednou ze základních zbraní samurajů, kteří byli trénováni v použití této zbraně na dlouhou vzdálenost. Zahnutá čepel tvaru meče byla přidělána na ratiště různých délek. Ratiště naginaty mělo oválný průřez, aby se zbraň dala lépe kontrolovat během pohybu v jednotlivých technikách. Druhý konec ratiště byl často opatřen kovovou patkou zvanou Ishizuki 石突, která mohla mít tvar podobný jako má čepel kopí ve stylu Sankaku yari 三角槍 či ve tvaru oblého bodce. Stejně jako v případě yari, kopí, se u Naginaty také v boji nevyužívalo pouze ostří, ale i ratiště a kovové koncovky ratiště. Shihan Sveneric Bogsäter na jednom se svých seminářů mluvil o naginatě jako o zbrani, která svými vlastnostmi dokázala spojit techniky bōjutsu, sōjutsu, kenjutsu 剣術 a kodachijutsu 小太刀術. Také u Naginaty existovala shinobi verze této zbraně. Její délka byla většinou okolo rokushaku (šesti stop) a řap čepele zasahoval o mnoho dále do ratiště. Tím se docílilo úplně jiného vyvážení zbraně, a tak bylo možné provádět sekací techniky s větší lehkostí, než tomu bylo u klasické naginaty, která byla o mnoho delší.

V rámci školy Togakure ryū ninpō taijutsu 戸隠流忍法体術 byla používána speciální varianta této zbraně s názvem bisentō. Tato „bitevní“ naginata měla na ratišti upevněnou masivní čepel s ostřím na jedné straně čepele. Váha bisentō byla poměrně značná, a tak bylo jednoduché sekem této zbraně srazit oponenta ze sedla koně, značně poškodit nebo úplně zničit jeho yoroi 鎧, brnění, nebo dokonce zabít koně nesoucího nepřátelského válečníka. Techniky bisentō, díky váze samotné zbraně, vyžadují dobrou práci celého těla, spíše nežli pouhou práci rukou.

V tomto článku jsou popsány jen ty nejznámější dlouhé zbraně, které jsou využívány v rámci studia tradičních bojových umění bujinkan bugei 武神館武芸. Některé ze zmíněných zbraní jsou součástí i dalších tradičních škol Japonska, jako je např. Tenshin shōden katori shintō ryū 天真正伝香取神道流, Hōzōin ryū 宝蔵院流, Jikishinkage ryū 直心影流, Owari kan ryū 尾張貫流, Higo ko ryū 肥後古流, Tendō ryū 天道流, Toda-ha bukō ryū 戸田派武甲流, Yōshin ryū 楊心流 a mnoha dalších.
Pojďme se nyní zaměřit na to, proč je dobré věnovat se těmto dovednostem i v dnešním světě. V první řadě je důležité tady zmínit, že mnoho lidí se mnou možná nebude souhlasit, protože mají jiný pohled na věc. Budu se snažit popsat tyto věci z pohledu člověka studujícího tradiční japonská bojová umění, a to je potřeba vnímat.

Trénink s dlouhými zbraněmi

V první řadě je důležité vnímat tyto zbraně a jejich techniky jako součást historie té které koryū 古流, staré školy bojových umění. Musíme si uvědomit, že každý student umění koryū se prostřednictvím svého tréninku seznamuje nejen s různými bojovými technikami, ale také s historií a v neposlední řadě i s určitou filozofií, která je v každé takové škole obsažena. Nemůžeme na tradiční japonské bojové umění aplikovat západní způsob myšlení. Jednoduše řečeno je zde obsaženo příliš mnoho historických, sociologických, ideových a kulturních prvků. Už toto samo o sobě by stačilo jako dostatečný argument, ale já bych se chtěl této věci dotknout ještě o trochu více.

Když se na to podíváme poněkud povrchně, je pravdou, že většina těchto zbraní je již přežitá a z dnešního pohledu nepoužitelná v reálné situaci. Dnes existuje mnoho lidí i odborníků, kteří se na to dívají podobně nebo dokonce stejně. Nechci zde psát proč tomu tak je, ale spíše se na to podívat z druhé strany a popsat, proč je dobré cvičit i s těmito tradičními zbraněmi.

Hatsumi sensei, sōke 宗家, představitel školy Togakure ryū ninpō taijutsu, na jednom ze svých seminářů mluvil o tom, jak je důležité trénovat s dlouhými zbraněmi pro správný rozvoj tělesných forem. Také zmínil, že z pohledu na studenta předvádějícího např. bōjutsu je snadné vyčíst, jaká je jeho opravdová úroveň v praktikování a pochopení bojových umění.

Použití zbraně, stejně jako zbraň samotná, nás učí využívání správné vzdálenosti, preciznosti i přesnosti pohybů a úhlům, ve kterých jsou vedeny, kontrole zbraně i oponenta. Použití těchto zbraní se totiž historicky váže k jejich využití na bitevních polích, kde se nemůžete pohybovat, jak chcete, ani se chovat hloupě. Pokud se na to budeme dívat skrze vazby k využití v bitvách, nebude problém pochopit, že jeden špatný pohyb, chybný krok, nesprávný úhel či špatná forma vás může stát život nebo v lepším případě „jen“ některou část těla.

Pokud někdo do hloubky a správně trénuje buki waza 武器技 – techniky se zbraněmi, pak se naučí správným úhlům, slabým místům, načasování, vzdálenosti, prostoru, atd. A co je důležité, i v technikách beze zbraní. Získá tak schopnost pohybovat se se stejnou přesností, jako se pohybuje jeho zbraň. Všechny pohyby a techniky budou precizní a přesné. Když se učíme používat zbraň, učíme se, jak se s ní sjednotit, jinými slovy, můžeme zhmotnit jedno z gokui 極意, které nacházíme v různých svitcích koryū: „Forma následuje účel.“ Tímto způsobem se tělo, pohyb stává zbraní. Rovněž to umožňuje objevit jednu z vrcholných úrovní koryū, úspornost pohybu a nepoužívání přílišné fyzické síly. Pro získání této schopnosti je velmi důležitým bodem trénink technik a těla na obě strany stejně, tak, aby jedna strana nebyla silnější než druhá. Toto hraje velmi důležitou úlohu ve skutečném boji, protože jestliže je někdo silnější a přesnější jen na jednu stranu, tak pokud je zraněn na své silnější straně, nebude schopen se správně přizpůsobit dané situaci. Každá koryū, stará škola, učila nebo stále učí pohyby na levou i pravou stranu, a rovnováhu mezi nimi. Je velice smutné vidět na několika případech, jako je tomu např. v některých školách kenjutsu či jūjutsu 柔術, kde většina lidí, a dokonce i mistři a instruktoři, se učí trénovat techniku pouze z jedné strany, převážně té pravé. Navíc, pokud se na toto podíváme z čistě zdravotního hlediska, zatěžováním pouze jedné poloviny těla docílíme nerovnoměrného zatížení našeho svalového aparátu a vytvoříme tak levo-pravé svalové disbalance. Taky je tento oboustranný trénink důležitý pro správný rozvoj pohybové motoriky na slabší straně. Vyrovnání schopností pravé a levé strany nám pomůže k celkovému zkvalitnění našeho pohybu a techniky.
Možná se to zdá příliš složité nebo dokonce zbytečné trénovat na obě strany, ale věřte, že to vychází z historie různých mistrů, kteří se proslavili jako vynikající bojovníci nebo se stali zakladateli konkrétních koryū. Zajímavé je, že v některých školách se dříve dokonce kladl důraz nejprve na získání schopností se zbraněmi na dlouhou vzdálenost. Na bojišti byl nejdříve využíván luk kvůli své schopnosti zasáhnout válečníka na dlouhou vzdálenost. Dalšími v pořadí byly dlouhé zbraně typu yari, naginata, nodachi 野太刀 nebo bō (na bojišti se často používalo tzv. Tetsubō 鉄棒, dřevěná tyč opatřená kovovými hřeby nebo kovovým kováním, aby byl možný kontakt se zbraní s čepelí). Těmito zbraněmi bylo možné bojovat s oponentem a zachovat si během střetu lepší/delší vzdálenost. Pokud přijde situace, kdy se dlouhá zbraň zlomí, nebo je vyražena z rukou, či se zkrátí vzdálenost, přicházejí na řadu krátké zbraně nebo techniky neozbrojeného boje. Takže schopnost bojovat se zbraní jakékoliv délky je velice důležitá ve vztahu k přežití. Trénink s dlouhými zbraněmi učí, jak získat schopnost provést techniku v dlouhé vzdálenosti, aniž by člověk ztratil přesnost.

Pokud je tělo pravidelným tréninkem dobře vypracované a kultivované, musí být člověk schopen čelit komukoliv a jakémukoliv stylu, se zbraněmi různých vlastností v ruce nebo bez nich. V oblasti bojových umění existuje jedno rčení, které bývá často zdůrazňováno: „Zbraň je pouhým prodloužením paže.“ Ale dosáhnout této úrovně, kdy dokážeme přenést teorii do praxe a dokážeme opravdu účinně a správně pracovat se zbraní i bez ní, je velice těžké a dokaže to jen hrstka lidí. V tomto ohledu pro mě platí pravda: „Existuje mnoho povolaných, ale jen máto těch vyvolených.“
Proto by měl být nácvik se zbraní prováděn s naprostou precizností a pečlivostí, aby bylo možné pojmout a zapracovat každičký detail; každý aspekt vzdálenosti, prostoru mezi zbraní a zamýšleným cílem, různá načasování, různé dýchání a schopnost číst pohyb a posoudit všechny aspekty boje. Prostřednictvím důkladného a správného tréninku se krok po kroku vzdálenost a všechno ostatní zkracuje, aby bylo možné dostat se blízko k nepříteli a čelit boji s ním a následně boj kontrolovat. Ano, opravdu to není snadné, protože člověk musí být schopen chápat a uvědomovat si hluboko v sobě společné body využití těla a různých zbraní, aby byl nakonec schopen čelit jakémukoliv stylu a člověku.

Pokusil jsem se zde popsat aspoň malou část přístupu tradičních Koryu k tréninku dlouhých zbraní. V rámci studia Koryu se všichni seznamují s velkým množstvím tradičních věcí. Některé jsou z pohledu dnešního člověka přinejmenším zastaralé a zvláštní, ale to neznamená, že stejná škola neobsahuje techniky proti oponentovi ozbrojenému nožem, krátkou tyčí nebo dokonce střelnou zbraní. Osobně si myslím, že trénink s dlouhými zbraněmi je důležitou součástí tréninku Bujinkan Ryu-ha – bojových umění obsažených v Bujinkanu. Schopnost pracovat s jakoukoli zbraní byla a je pro studenty Koryu vždy velice důležitá. A jen pro jistotu ještě jednou píši, že každý si může svobodně zvolit svou cestu, bojové umění a to, jakým způsobem se bude tréninku věnovat. Mnoho štěstí při vašem tréninku bojových umění, ať je jakýkoliv.

---

(c) 2010, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com