Zpět k základům
Restrukturalizace izraelského dōjō, 22 let po jeho založení: pravidelné tréninky, požadavky, učitelské kurzy a něco málo historie
V srpnu 1983, poté, co strávil 9 let mimo Japonsko, se Doron Navon připravoval na návrat k tréninku s Hatsumi senseiem. „Musím být na to připravený,“ řekl nám, svým starším studentům s černými pásky. „Prosím, dejte mi zabrat a nešetřete mě: úder musí být úderem.“ A od toho dne po několik týdnů do našeho odjezdu zavládlo v dōjō opět peklo. Údery a kopy, divoké boje a trénink, jaký jsme do té doby nezažili. Jestli náhodou trénink do té doby nebyl dost tvrdý, tohle nás všechny zocelilo.
Až když jsme toho chladného říjnového večera roku 1983 dorazili do města Noda, uvědomil si Doron, jak moc tréninky v honbu dōjō změkly od té doby, co v roce 1974 Japonsko opustil. Vrátil se tehdy do Izraele po 8 letech tvrdé práce a nekompromisním tréninku, který ho přivedl na pokraj podvýživy. Mnoho částí jeho těla bylo zraněno a jeho pravé koleno bylo ve špatném stavu. Jeho naděje na reprezentaci Izraele na olympiádě se rozplynuly. Fyzicky z něj byla troska – a to po intenzivním tréninku se Senseiem a jeho tehdejšími pěti shihany, kterými byli Fumio Manaka, Tetsuji Ishizuka, Tanemura Tsunehisha, Hideo Seno a Koichi Oguri.
Než se vrátil k tréninku a založil své dojo v Izraeli, odešel se na několik týdnů zotavovat do Švýcarska. Tam nasbíral dost energie, aby mohl jít za svým snem a otevřít první dojo vyučující ninjutsu mimo Japonsko. Článek, který jsem publikoval na začátku roku 1975 v jedněch z hlavních izraelských novin, přitáhnul do dōjō mnoho lidí, kteří chtěli poznat pravé bojové umění. Nemnoho z těch, kteří tenkrát začali, s tréninkem vydrželo, a to z různých příčin. Mnozí nedokázali unést pocit, že čím více člověk trénuje, tím méně cítí, že něco dokáže. Odhlédnuvše od emocionálního a spirituálního tréninku, fyzický trénink byl rovněž velice tělesně náročný, nejenom v dōjō ale i mimo něj. Po mnoho večerů jsme se z dōjō doslova plazili.
Dokud byl v Izraeli, udržoval Doron takovou úroveň tvrdého tréninku, jakou zažil v Japonsku. Často nás proháněl po celém dojo s mnoha technikami taijutsu, které se naučil od svých spolustudentů a od velmistra. Nicméně toto období bylo těžké i pro Hatsumi senseie. Od smrti svého učitele podstupoval velmi přísný tréninkový plán, aby se mohl cítit být hoden následování Toshitsugu Takamatsuho, 33. sōkeho devíti škol. Jeho tělo nedokázalo vydržet nároky, které na něj kladl náročný trénink, a tak onemocněl. Brzy pro něj bylo náročné vykonat sebemenší pohyb. Musel změnit svou cestu nebo čelit následkům. Nejdříve nechtěl změnu přijmout a zvažoval dokonce pokračovat v tréninku stejným tempem, i za cenu ohrožení vlastního života. Byl natolik odhodlaný udržet si tuto úroveň náročnosti tréninku, že dokonce předal menkyo kaiden několika svým nejlepším studentům, aby mohli udržet ninpō naživu i po jeho smrti. Ale rozum nakonec zvítězil a po dlouhém zvažování začal Hatsumi sensei měnit své tréninkové metody.
Zatímco se Hatsumi sensei zotavoval ze svého vyčerpání, navštívil jsem poprvé Japonsko. Chodil jsem do školy v Nevada-Reno, a tak jsem využil měsíční přestávky mezi semestry k tomu, abych navštívil legendárního učitele svého učitele.
Pouhý týden po mém příjezdu do Japonska souhlasil, že se se mnou setká. Tou dobou se nesetkával s nikým. Až do té doby jsem ho znal jenom z fotografií. Nevšimnul jsem si, že je ve špatném stavu. Dokázal to skrývat velice dobře. Když jsem ale přivezl zpátky pár fotek, které jsem pořídil před jeho domem, Doron byl tak šokovaný, že okamžitě Hatsumi senseiovi zatelefonoval, aby se přímo od něj dozvěděl, jak na tom je. Sensei tenkrát dokázal sotva chodit, natož pak učit. Jediný člověk, se kterým cvičil byl Noguchi, a i s ním jenom velmi mírně a pomalu.
V následujících letech vypracoval Hatsumi sensei mnohem měkčí způsob, jak vyučovat ninjutsu. Když se do honbu dōjō dostali další lidé ze Západu, byli vystaveni mnohem jemnější verzi tréninku, na který byl Doron zvyklý ze svého dřívějšího pobytu v Japonsku.
V roce 1983, před prvním gasshuku v Yumoa-mura, jsme přicestovali jako skupina na měsíční trénink a šli jsme od dōjō k dōjō – od jednoho shihana k druhému – takže jsme skoro každý den během toho měsíce v Japonsku měli trénink se Senseiem nebo některým z jeho nejlepších studentů. Snažili se nás zlákat do svých dōjō, vystavovali nás nejvyšší úrovni tréninku. Byl to velmi dobře strávený měsíc. Mnoho let poté jsme procvičovali techniky, které jsme tam za tu dobu nasbírali a dělili jsme se o ně s dalšími studenty v Izraeli i po celém světě. V následujících letech jsme pomáhali dalším dōjō v Anglii, Norsku, Kanadě a USA a představili jsme jim tréninkovou osnovu, kterou jsme za ty roky vyvinuli.
Přednedávnem, po více než 20 letech, jsme v naší tréninkové osnově udělali několik změn, většinu z nich v důsledku změn, které zavedlo honbu dōjō. Přesto ale neslevujeme z našich požadavků na technické stupně a správné provádění technik je pořád klíčovým prvkem na zkouškách.
Různorodost starších instruktorů v našem dōjō dovoluje všem studentům zúčastnit se různých forem tréninku. Někteří učitelé dávají na první místo sparring, jiní se soustředí na katy a rozdíly mezi devíti školami. Někteří kladou důraz na zbraně, zatímco jiní se věnují především taijutsu a správnému použití moguri a nagare. Máme mnoho víkendových seminářů, na kterých chodí studenti od jednoho učitele k druhému, aby toho nasáli co nejvíc a obohatili svůj trénink. Poslední dva roky chodí instruktoři na učitelské tréninkové kurzy, kterých se účastní více než 90 instruktorů a aspirujících učitelů.
Certifikace učitelů bojových umění začala být v Izraeli povinná a ode všech se vyžaduje účast na kurzu ve spolupráci s Wingateským institutem pro tělesnou výchovu. Kurzy na tento certifikát zahrnují anatomii, psychologii, trénink fitness, metodologii a první pomoc, a stejně tak znalost osnovy daného bojového umění. Využili jsme těchto požadavků k tomu, abychom redefinovali požadavky Bujinkan Dōjō v Izraeli a vrátili všechny cvičence na správnou cestu, abychom mohli mít pocit, že patříme všichni ke stejné škole.
V současné době trvají kurzy v našem dōjō skoro 200 hodin, vyučuje se především během víkendů. Všichni učitelé se účastní a snaží se přispět svou zkušeností jako bojoví umělci i jako studenti budō taijutsu. Zatím poslední kurz vedl Moti Nativ, plukovník izraelské armády ve výslužbě, kterému pomáhal tým čtyř učitelů: Jacob Hazan, Ilan Gattegno, Yossi Sheriff a Yossi Tshuva. Tento kurz přinesl velkou změnu do způsobu, jakým naši studenti trénují a přijímají informace, které jsou jim předávány. Velmi to rovněž pomohlo instruktorům, kteří byli vystaveni mnoha rozličným aspektům tréninku bujinkanu.
Více informací o kurzech a o možnosti jejich organizování v jiných pobočkách bujinkanu můžete získat e-mailem nebo na níže uvedené adrese.
(c) Ilan Gattegno
Ilan je novinářem pracujícím na postu editora v Yedioth Ahronoth Daily a je také starším instruktorem izraelského bujinkanu. S tréninkem ninjutsu začal v roce 1974 s Doronem Navonem a zkouškou na 5. dan prošel v roce 1987. Jeho manželka Julia (Reynolds) je první ženou ze Západu, která trénovala v honbu dōjō a také první nejaponkou, která získala černý pás. Potkali se v dōjō Tanemury-sana v roce 1983 a nyní žijí, trénují a vyučují v Tel Avivu, v Izraeli. Jejich e-mailová adresa je: olamot@shani.net.