Původ japonských bojových umění
V těžkých dobách je často důležité vědět, kam jdeme. Protože neumíme na tuto otázku jasně odpovědět, zeptejme se, odkud jdeme. Doufáme, že krátký přehled událostí, jež daly vzniknout principu budō 武道, nám osvěží paměť a připomenou, které cíle si kladli zakladatelé našich disciplín. To by nám mělo vyjasnit, jaká rozhodnutí je třeba přijmout pro budoucnost našeho klubu.
V roce 1603, po pěti stoletích civilních válek, vstupuje vykrvácené Japonsko do období více než dvou století míru pod silnou vládou rodu Tokugawa 徳川氏. Situace ale nebyla zcela klidná. Bushi 武士 (válečníci z řad šlechty, později nazývaní samurajové 侍), kteří tvořili 5% populace, se cítili rázem nepotřební a jejich frustrace se prohlubovala s tím, jak se jejich nepotřebnost stávala zcela zjevná.
Zbylých 95% populace, jinak řečeno lid, se dělil na tři rozdílné a navzájem oddělené sociální třídy: zemědělce, řemeslníky a obchodníky. Tito lidé také hledali způsoby, jak vyjádřit svoji identitu.
V duchovní oblasti v té době soupeřil směr nekonfuciánství Wang-Yangming 王陽明 s ortodoxní doktrínou Chu-Hsi. Diktaturou podporovaný směr Wang-Yangming se stal na konec duchovní směr bushi a lidu. Tento nový směr podněcoval spíše intuici než inteligenci a dával přednost činům před slovy, zásluhám osobním před zděděným, atd.
Tento směr byl ovlivněn ještě jedním směrem – taoismem. Obsah slova Tao (japonsky dō) byl v Číně těžko srozumitelný, esoterický, ale v Japonsku dostalo toto slovo konkrétnější smysl: dō = cesta, kterou je nutno jít v životě, cesta bez konce, hluboká, příkrá a plná překážek, kterou je nutno projít, aby se člověk zdokonaloval a nakonec mohl dosáhnout naprosté dokonalosti.
Vývoj bojových umění
Vzdělanější bushi se stali prvními, kteří uvedli tento směr do praktického života. Tito bojovníci vůbec nepochybovali o tom, že činy jsou důležitější než slova. Bujutsu 武術 směřovalo k výchově mladých bojovníků schopných obstát na bitevním poli, bojovníků s ocelovým temperamentem, hodných velkých činů, slávy a oddanosti. Průkopníci budō hlásali hledání hlubší podstaty: adept dō musí najít harmonii s přírodou; jeho každodenní cvičení směřuje k ideálu lidského chování, vychovává ho a tím i celou okolní společnost. Kulturní cíl dō byl (a měl by ještě být) dovolit jedinci, aby byl jednoduše sám sebou a aby se mohl vnitřně obohacovat kontakty s bližními svými.
Osobní zkušeností musí adept dō hledat pochopení života v celé jeho celistvosti, protože formy dō podporují takový životní postoj, který směřuje k úplnosti, absolutnosti.
Technické důsledky
Zatímco buši podporovali cvičení široké škály bojových umění, aby nebyli něčím překvapeni na bitevním poli, cvičení dō dávají přednost jedné disciplíně. Specializace silně znehodnocuje globální chápání japonských bojových umění, protože svádí k sektářství, které ještě dnes existuje mezi různými disciplínami. Toto sektářství se snaží Shung-do-Kwan* vymýtit tím, že organizuje dny otevřených dveří, a také tím, že vydává časopis “Contact“, který umožňuje komunikaci mezi jednotlivými disciplínami.
Dalším důsledkem, šťastným pro více než polovinu našich sekcí, bylo objevení bojových umění beze zbraní. Představme si uplatnění technik jūdō 柔道, karatedō 空手道, aikidō 合気道 a Yoseikan budō 養正館武道 na útočníka v brnění, které zdvojnásobuje jeho váhu a zároveň ho chrání před mečem či halapartnou… Samuraj, který je zbaven brnění, se začal silně zajímat o tyto techniky.
Posledním důsledkem vzniku dō byla modifikace klasických technik. Cvičení pro boj, které bylo určeno jen některým (bojovníkům), bylo změněno tak, aby bylo přístupné pro všechny a aby se mohlo cvičit v běžném životě. Zatímco kobujutsu 古武術 zdůrazňuje boj a hned po něm disciplínu, kobudō 古武道 dává přednost tomuto pořadí hodnot: morálka, disciplína a estetika. Účinnost technik nebyla opuštěna, ale cvičení už není pro profesionální vojáky. Také je potřeba vědět, že většina lidí, kteří měnili kobudō, žili v době Edo, takže měli jen omezené zkušenosti s bojem. Musíme nicméně poznamenat, že účinnost (ale v jiném kontextu) se znovu dostala do popředí během vývoje soutěžních forem budō (jako je například jūdō).
Závěr: Je třeba dobře rozlišovat pojmy bojové umění, bojová disciplína, pouliční boj, soutěžní boj, atd. Podle našich zájmů a cílů se věnujeme jedné formě cvičení, která vyhovuje našemu temperamentu. Zůstaňme ale jasní a srozumitelní: cvičení kobudō jednou týdně z nás neudělá neporazitelného samuraje a trénování soutěžní formy s omezujícími pravidly z nás automaticky nedělá adepta budō.
Jūjutsu / Jūdō – jaký je mezi nimi rozdíl?
Všichni známe a používáme slovo jūjutsu 柔術 (někdy špatně přepisované jūjitsu), ale málokdo je schopen rozlišovat disciplíny s příponou jutsu 術 od disciplín s příponou dō 道. Přesto mezi nimi existuje zásadní rozdíl. V tomto článku předkládáme klasifikaci bojových umění, která je sice zjednodušená (to připouštíme), ale která vnese trošku jasna do jinak složitého systému.
Prioritou disciplín – jutsu je bojová účinnost, efektivnost. Techniky – jutsu se rozdělují na kobujutsu 古武術 (ko 古 = starý 12. až 16. století) a shinbujutsu 新武術 (shin 新 = nový, od 16. století). Kobujutsu, vytvořené během válečných dob, zahrnuje zbraně a techniky boje, které uvažují protivníka ve zbroji. Tyto techniky byly vytvořeny pro zničení či poražení protivníka. Všechny kobujutsu nejsou umění souboje – chikujōjutsu 築城術 je například umění stavby opevnění. Shinbujutsu, vzniklé již za dob klidnějších, obsahuje techniky se zbraněmi, ale i bez nich. Shinbujutsu uvažuje protivníky, kteří mohou být profesionálními bojovníky (moderní armáda, teroristé) nebo jen částečně vycvičení (zločinci). Techniky shinbujutsu jsou zaměřeny na to spíše protivníka kontrolovat, než ho zničit. Příkladem kobujutsu je kenjutsu 剣術, příkladem shinbujutsu je jukenjutsu 銃剣術 (umění boje s bajonetem).
Disciplíny – dō zdůrazňují seberealizaci cestou cvičení a hledání tělesné i duševní harmonie – cílem cvičení je lepší sociální integrace. V disciplínách – dō také rozlišujeme dva směry: kobudō 古武道 a shinbudō 新武道. Kobudō zahrnuje disciplíny bez soutěžení, kde je základem cvičení kata 型, zatímco shinbudō jsou disciplíny sportovní (soutěžní) a rekreační. Příkladem kobudō je jōdō 杖道, příkladem shinbudō je jūdō 柔道.
Tato klasifikace musí zůstat pružná, a než „zaškatulkujeme“ nějakou disciplínu, je žádoucí zjistit, v jakém duchu se cvičí. Jūdō můžeme cvičit v duchu kobudō a stejně tak jōdō v duchu shinbudō.
Dōjō – chrám, nebo tělocvična?
Pokud jste navštívili různá dōjō 道場 v různých zemích, určitě jste si všimli, že některé sály se blížili kultovním místům, zatímco jiné připomínaly sály určené pro zábavu. Oba extrémy nejsou vhodné. Z kultovního stánku si dōjō má vzít pouze úctu k místu. Dōjō je prostor, kde člověk poznává sám sebe, kde získává zkušenosti a kde vstřebává lidské hodnoty. Je tedy normální, že takovémuto prostředí náleží určitá etika. Na druhou stranu je dōjō také místo, kde se žije. Přítomnost fantazie, humoru a lidských emocí vůbec je žádoucí, ale bez toho, aby kleslo až někam k pouťové atmosféře. Jde jen o dobré „dávkování“. Dōjō musí dýchat radostí a nadšením; odměřenost některých cvičících snižuje reputaci jejich dōjō.
Držme se jednouchých věcí: určitá osobní disciplína, osobní hygiena (čisté kimono 着物, ostříhané nehty), užívat vhodná slova (úcta k ostatním a k místu), kladný přístup ke cvičení (úcta k učiteli – nikdo vás nenutí cvičit), pomáhat začátečníkům (byly doby, kdy …). Nám se zdá, že vyžadování tohoto přístupu není přehnané.
Ukončeme tento článek poznámkou, že dōjō symbolizuje svět s jeho hlavními směry: na východ shōmen 正面 (zeď slávy) neboli kamiza 上座, na jih jōseki 上席 (zeď vyučujících – „starších“), na západ shimoza 下座 (zeď, kde by se měl nacházet vchod; také místo pro „učící se“) a konečně na severu Shimoseki (zeď začátečníků). I když není možné mít každý sál takto uzpůsobený, je dobré mít podobnou geometrii. Zeměpisné rozmístění pomáhá cvičícím orientovat se v dōjō a vyhýbat nepatřičným místům. Stejně je tomu i v životě…
Kata – nepochopená oběť své strnulosti
Existují dva základní způsoby cvičení v bojových uměních: „volná forma“ (Jiyūgeiko 自由稽古) a „předem připravená forma“ (kata 型). Je zajímavé, že většina disciplín beze zbraní ignoruje formu kata, zatímco tato forma zcela dominuje v disciplínách, kde se zbraně používají. je zřejmé, že volná forma boje se zbraněmi vede lehce k vážným zraněním (pokud se cvičící nějak nechrání jako v kendō 剣道). To však nevysvětluje úplně, proč se forma kata používá.
Předem připravená forma dovoluje, na rozdíl od formy volné, dovést techniku až k extrémní dokonalosti. To lze jen nekonečným opakováním jedné techniky stále stejným způsobem. Co odrazuje od formy kata, je to, že adepti jsou uzavřeni v jedné formě na léta a nemohou od ní odejít. Je to pravda a je to také cena, která se musí platit. Ti, kteří cvičení dovedou dostatečně daleko, v něm nacházejí bohatství, kterého se nenadáli. V okamžiku, kdy se člověk formu naučí, se kata stává prostředkem, nástrojem, se kterým se vytváří technika se širokou paletou možností. Může se měnit rytmus, síla, vzdálenost, zbraně. Člověk zjistí, že určité prvky různých kata se dají zaměňovat, a nakonec adept objeví novou svobodu, obohacen o znalosti technik.
Společným nebezpečím pro všechny disciplíny budō, které používají formu kata, je předávání, vyučování. Aby mohl začátečník objevit všechno bohatství, musí se formu kata vyučovat neutrálně tak, aby učitel do ní nepřinášel svoje objevy. To vyžaduje od učitele mnoho síly a pokory. Je mimochodem zajímavé, že v disciplíně tak moderní, jako je jūdō 柔道, její zakladatel Jigorō Kanō 嘉納治五郎 prosazoval kata jako prioritní formu. Z neutrálního pohybu může adept následně najít svoji formu, která mu vyhovuje fyziognomicky, a vrátit se k původní neutrální formě, v okamžiku, kdy ji sám předává jiným.
Dalším nebezpečím je zavření se v jedné kata, kde se člověk cítí v bezpečí a kdy se mu nechce dále pokračovat. Takto se může kata stát fádní, bez života, mechanickým opakováním pohybů, špatně odrážející realitu.
Pozdrav rei – náboženská poklona, či jednoduché vyjádření úcty?
Pozice seiza 正座 (sed na patách) a pozdrav (poklona před obrazem) může vadit nově příchozím. Je tedy důležité, aby učitel vysvětlil začátečníkům smysl pozdravu. V Asii je tato forma všeobecně rozšířená a nemá nic společného s náboženstvím. Oblékáme se asijským způsobem a cvičíme bojová umění pocházející z této části zeměkoule, a tak se zdá být přirozené, že etiketa chování má stejný původ. Pozdrav je především krátká část přechodu mezi všedními aktivitami a vnitřnější činností, jakou je budō. Je to způsob uvědomění si, kde se nacházíme a čemu se budeme věnovat v následujících téměř dvou hodinách. první pozdrav má být „Shōmen ni rei 正面に礼“ pozdrav ke zdi slávy (shōmen), kde máme u nás znak dō společný všem disciplínám našeho klubu. Další pozdrav „Sensei ni rei 先生に礼“ může být adresovaný učiteli, když je před námi. Také může být adresován tak, jak se komu zlíbí: mrtvému mistrovi, vlastním rodičům nebo osobě, které se adept rozhodl věnovat cvičení. Pak, když se cvičící ocitne tváři v tvář k partnerovi/protivníkovi, následuje další pozdrav. Tento poslední pozdrav znamená: děkuji, že chceš se mnou pracovat, společně se budeme učit a k tomu potřebujeme jeden druhého.
Stejné pozdravy (ve stejném či opačném pořadí) se musí opakovat na závěr cvičení. Všechna tato znamení úcty rozhodně nejsou nadbytečná v době, kdy je zdvořilost potlačena na minimum.
Stupně – efekt černého pásku
Těsně po druhé světové válce byl na západě černý pásek obklopen aureolou exotické mystiky. Získání prvního Danu bylo v té době pravděpodobně hlubší záležitostí, než je tomu dnes. Osobní postoj a přístup adeptů byl důležitější a mezi nositeli stupňů Dan panovala určitá solidarita a etiketa, kterou se málokdo odvážil narušit.
Především je potřeba vědět, že systém kyū 級 a dan 段 vytvořil Jigorō Kanō, zakladatel jūdō. Jeho cílem bylo vytvořit systém, který by dával cvičícím měřítko vlastní hodnoty, stupně pokročilosti. Stupně kyū (třída) sestupují od 10. (v některých disciplínách od 6.) do 1. kyū. Stupeň dan (stupeň) jdou od 1. danu do 10. danu. Tento moderní systém je používán především v shinbudō, ale i určité disciplíny kobudō používají tento systém paralelně s klasickým systémem oprávnění (menkyo).
Systém menkyo 免許 (používaný v kobujutsu 九武術 a ve většině kobudō 古武道) má tři nebo čtyři úrovně, z nichž nejvyšší je licence menkyo kaiden 免許皆伝. Tyto úrovně jsou spíše licence k vyučování.
Poznamenejme ještě, že význam prvního danu je různý v různých zemích. V anglicko-japonském slovníku Nelson je překlad slova Shodan (první dan) počínající (nejnižší) stupeň. V Japonsku je první dan považován za úplného začátečníka, na první příčce danové stupnice. Stupně kyū jsou jen přibližováním k této stupnici. Na západě je však stále, naneštěstí, 1. dan viděn jako určité završení.
Shinge muhō 心外無法 – mimo duchovní oblast je vše jen chaos
Když vidíme překvapující různorodost disciplín a bojových umění, které jsou lidem přístupné, je často obtížné rozlišit Ariadninu niť, která by nás mohla ujistit o skutečných cílech jednotlivých forem lidského střetávání a která by všechny tyto formy spojovala nějakým konceptem prokazujícím právoplatnost jejich statutu bojové disciplíny či umění.
Pro některé formy boje účinnost technik dominuje nad ostatními vlastnostmi (kobujutsu a shinbujutsu). Pro jiné je důležitější tělesná a duševní harmonie, estetika a zachování tradice (kobudō) nebo sportovní a rekreační přístup kořeněný soutěžením (shinbudō). V některých dalších disciplínách se zdůrazňují léčebné účinky uvedení energií do rovnováhy. Kdyby se tak nějakým způsobem kladl důraz na všechno najednou…
Rádi bychom nicméně věřili, že všechny tyto formy boje nacházejí svoji legitimitu v prvku kokoro 心 (lidský duch, vroucnost), který je v nich přítomný. Protože kdyby v nich tento duch nebyl, co by z těchto forem zbylo jiného, než zvrácený způsob propagace násilí zamaskovaného ve vypracovaných pohybech vypůjčených z tradičních bojových disciplín, ale zbavených jejich skutečného smyslu.
(c) Pascal Krieger
Datum publikování – červen 1997, z materiálu vydaného k 50. výročí založení klubu Shung-Dō-Kwan Ženeva (SDK)
překlad: Petr Hellinge
publikováno na stránce: http://www.tenshin.cz/smr/texty/puvod.html